Jedno procento

Každý rok v březnu se dozvíme, že Finsko je nejšťastnější země na světě. Letos po deváté v řadě. Skóre 7,764 z deseti na Cantrilově žebříku, s pohodlným náskokem před Islandem a Dánskem. Čistě technicky to znamená tohle: když se výzkumníci Gallupova ústavu zeptají asi tisícovky Finů, jak by svůj život ohodnotily od jedničky do desíti, odpovídají nejvyššími čísly na světě.

Česko dvacáté, jedenácté v EU, se slušným skóre 6,821. Titulky by mohly znít (a…

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže když se můj kamarád L. objevil na schůzce ve svetru, který byl na několika místech špinavý, neřekl jsem nic.

Nebyla to žádná tragédie. Asi jako když upadnete a trochu se vyválíte v prachu cesty.

Každý se může dostat do úzkých, jak se říká. Ne vždycky je v životě posvícení, abych použil ještě jedno klišé, a rozhodl jsem se to pustit z hlavy.

Jenže pak jsem si na tom svetru všiml dvou nebo tří prodřených míst na konci rukávů. Prostě tam byly díry. Ne nějaké velké a okázalé. Prostě takové ty díry, kterých si při oblékání možná ani nevšimnete.

Anebo o nich víte, a doufáte, že si jich nevšimnou ostatní.

Už jsem se nadechoval, že L. něco řeknu, ale pak jsem zase vydechl. Jak říkám, netrvám na tom, že člověk musí vypadat vždycky jako ze škatulky.

Jen mi to bylo divné, protože L. patří mezi ty muže, kteří právě na vzhled hodně dbají. Módu nepovažuje za ženskou doménu, a neopovrhuje jí, ba naopak. Ví o módě všechno, a když se mi občas zdá, že je oblečen otřesně, tak vždycky následně zjistím, že je to nějaký nový trend.

Panebože, tenhle člověk přijde ve svetru s dírami? Stalo se mu něco zlého? Nepotřebuje pomoct?

Nepotřebuje, ukázalo se vzápětí. Ale to jsem si ještě musel všimnout, že mu na straně ze svetru visí nějaký bílý kus látky. Vypadal jako takové ty informace o tom, jak máte dotyčné věci prát nebo čistit.

“Bacha, něco ti tady na svetru visí,” řekl jsem.

Vzdychl. “To je v pořádku,” řekl. “Nic tam nevisí.”

“Ale visí,” rozhodl jsem se trochu zvýšit hlas, a aby to bylo úplně jasné, naklonil jsem se k němu a za ten bílý kousek zatahal.

“To je součást designu,” řekl.

A tak jsem se to dozvěděl. Že existují svetry, které vypdají

1. onošené,

2. špinavé a

3. celkově trochu vadné

… a že je to součást designu. A že si takový svetr nekoupíte se slevou (jak by se primitivnímu jedinci jako mně mohlo zdát), ale že je to naopak dražší než běžný svetr.

Říká se tomu “poverty chic”. A je to pro lidi, kteří chtějí vypadat zajímavě (špinavě a chudě), ale nemají čas ani chuť tomu věnovat energii. Nemají čas ani zchudnout, ani nosit svetr tak dlouho, že by se potrhal nebo umazal nějak přirozeně.

Ne, tihlů lidé si už ten svetr koupí v tomhle stavu.

A ten bílý kousek, který ze svetru visí, je takové to zamrknání na znalce módy. “Ano, hádáš správně, tenhle svetr není ve skutečnosti ani starý, ani zničený. Tenhle svetr stál strašně moc prachů a my dva to víme.”

Dámy a pánové, vítejte v moderním světě.

L. mi to vysvětloval s trpělivostí, jakou mívají lidé, kteří vám popisují svou novou víru. Prý se tomu říká dekonstrukce. Prý je to umění. Prý ty díry nevznikly samy, ale udělal je speciálně vyškolený řemeslník v ateliéru někde v severní Itálii.

„Ten člověk,” řekl L. slavnostně, „ty díry do svetru udělal ručně.”

„Ano, všechny díry ve svetrech tak vznikají,” odpověděl jsem.

„To není totéž,” řekl L.

Má pravdu. Když udělám díru do svetru já, je to nehoda. Když ji udělá Ital v ateliéru, je to umělecké vyjádření. Rozdíl je asi patnáct tisíc korun. Spíš víc.

Luděk mi pak ukázal na telefonu stránky několika značek. Jmenovaly se Maison Margiela, Balenciaga a Vetements, a jejich svetry vypadaly tak, jako by je někdo vytáhl z kontejneru, vyžehlil a pověsil na ramínko za osm set euro.

Řekl jsem to nahlas, a L. se začal smát, protože 800 euro je za tak unikátní věc prý směšně málo. Za ty peníze se dá koupit tak maximálně něco obyčejného, tedy nového a bez děr.

Jedna značka – nebudu říkat která, ale rýmuje se to s Dalenciaga – dokonce prodávala tenisky, které vypadaly jako po třech letech nošení na stavbě. Za plus mínus tisíc dolarů.

Sociologové tomu poněkud hanlivě říkají „třídní turismus”. Cítím v tom trochu závist a trochu levicovou zášť, a tak ten výraz používat nebudu.

Šel jsem pak domů a otevřel skříň. Prohrábl jsem spodní šuplík, kde mám svetry, které jsem si nechal, protože se “třeba ještě budou hodit”. Všechny vypadaly dost otřesně. Avšak jen na první pohled. Podle aktuálních módních standardů jsem seděl na jmění. Konzervativním odhadem tak sto padesát tisíc korun.

„Co děláš?” zeptala se moje žena, když mě našla, jak si ty svetry rovnám na hromádku.

„Jsme bohatší, než jsme si mysleli,” řekl jsem.

Podívala se na tu hromádku hadrů, podívala se na mě, a rozhodla se na nic neptat. Za pětatřicet let manželství se naučíte poznat chvíle, kdy je lepší prostě odejít z místnosti.

L. jsem pak napsal, jestli by mi nepomohl můj starý svetr s dírou prodat na internetu s hashtagem #vintage_dekonstrukce. Odpověděl, že to tak nefunguje. Že jsem jako obvykle nic o módě a stylu nepochopil.

A když jsem pak prohledával Internet a snažil se to pochopit (samozřejmě marně), našel jsem tři roky starý článek o tašce Balenciaga, která vypadá jako igelitový pytel do odpadkového koše.

Ve skutečnosti je z nejjemnější telecí kůže a stojí v přepočtu 43 tisíc korun.

Myslím, že žijeme ve světě, jehož krásu a hlavně jedinečnost ani nedokážeme docenit. Nemyslím to ironicky, jsem o tom opravdu přesvědčený. Přece jsem vám říkal, že budu víc pozitivní.

.

Zvu vás do Divadla v Řeznické, kde 28. května v 19:30 představím svůj nový standupový speciál. Jmenuje se: Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty). Zbývají poslední lístky, neváhejte.

Jeden nabízí levné párky, druhý slibuje pomstu společenským elitám. Vlastně je to dokonalé politické partnerství v době, kdy největší úspěch má populismus. Tím prvním je Andrej Babiš, který vyhrál volby a je dnes a je dnes jako vítěz předešlých voleb majitelem licence na moc. A zatímco se tváří jako ten rozumný a umírněný, Jindřich Rajchl vypouští na tribunách své toxické nápady.

Rajchl je muž mnoha tváří, ale žádná není moc hezká. Jeho životopis jakoby vypadl z klávesnice opilého scénáristy sitcomu. Z někdejšího fotbalového funkcionáře, advokáta zkoušejícího štěstí v sázkařském byznysu a amatérského pornoherce se stal prorokem zmaru a miláčkem trollů, kteří od počítačů volají po revoluci. Dnes sedí v poslanecké lavici.

Jeho cesta k moci vedla přes covidové šílenství a odpor k vakcínám, kterému dodal punc právnické erudice. Byl jedním z těch, kteří lidem prodávali přesvědčení, že rouška je náhubek a svoboda znamená právo ohrožovat ostatní. Jako advokát se stal tribunem lidí, kteří mají …

Minulý týden byl pátek třináctého. Měl v mém životě pořadové číslo 101, takže se dá říct, že jsem v téhle kategorii vstoupil do druhé stovky. Vím to přesně, protože jsem se to pokusil zjistit – a byl to trošku horor, upřímně řečeno.

Když se zeptáte těch nejlepších jazykových modelů, kolik pátků třináctého proběhlo od 1. srpna 1968, doberete se odpovědi obtížně. Udělal jsem to v aplikaci, kde jsem se zeptal šesti nejlepších modelů (nasazených v ChatGPT, Claudovi a Gemini) - a každého hned 100x. Výsledky byly rozporuplné. (Díky za inspiraci Jiřímu Chodilovi.)

Nejčastější odpověď byla 99, na druhém místě 100. Hodně se objevovalo i 98, zhruba stejně často jako 101. Nejlépe si vedl model Gemini 3.1 Pro se 42 správnými odpověďmi, za ním Gemini 3.1 Flash (29/100), a dál následovaly Claude Opus 4.6 (12/100) a GPT-5.4 (17/100).

Samozřejmě nakonec správnou odpověď zjistíte, když v promptu některý z chytrých modelů donutíte, aby si výsledek dvakrát zkontroloval a ukázal vám postup, a když ten výsledek pak vezmete, a v jiném chatbotu s jiným chytrým modelem to ještě ověříte. A pokud možno to celé uděláte dvakrát nebo třikrát.

Takže můžu s celkem velkou jistotou tvrdit číslo 101.

(Kdybyste tohle vše nechtěli podstupovat, a zajímalo vás, kolik pátků 13. za sebou máte vy, nechal jsem si nakonec napsat algoritmus, a udělal z něj jednoduchou aplikaci. Otestoval jsem ji, a měla by fungovat. Tak si to vyzkoušejte.)

(odkaz)

Upřímně: z těch 101 pátků třináctého si nepamatuju ani jeden. Nikdy se nestalo nic tak výjimečného nebo pozoruhodného, abych si to zapamatoval. Netvrdím, že mi třeba neujel autobus, neudělal jsem ze sebe v důležitém životním momentu pitomce nebo neztratil peněženku. Všechny tyhle věci se mi staly v životě tolikrát, že je statisticky skoro jisté, že i v pátek třináctého. Ale ze stejného důvodu mi ty “páteční” neutkvěly v paměti.

Pátky třináctého jsou hezkým příkladem lidské schopnosti přisuzovat význam něčemu, co žádný nemá.

Na druhou stranu je jeden zábavný funfakt, který opět čistě statisticky říká, že ta pravděpodobnost, že se něco významného stane, je trochu vyšší, když 13. den v měsíci připadne právě na pátek. Sice malilinko … ale přece.

Náš gregoriánský kalendář funguje ve čtyřsetletých cyklech. Každý cyklus obsahuje přesně 146 097 dní, což je číslo beze zbytku dělitelné sedmi. Díky tomuto dokonalému zacyklení a rozložení přestupných let vychází 13. den v měsíci na pátek celkem 688krát za cyklus. Na čtvrtek nebo sobotu jen 684krát. Matematická pravděpodobnost, že třináctého bude zrovna pátek, tak není přesně jedna sedmina – je nepatrně vyšší než u jakéhokoliv jiného dne v týdnu.

Což logicky neznamená, že pátky třináctého jsou nějak nebezpečné. Znamená to jen, že vesmír má smysl pro humor. Nebo přesněji, že gregoriánský kalendář, zavedený papežem Řehořem XIII. v roce 1582, má tuhle nepatrnou statistickou anomálii. (A ano, ten papež měl ve jménu třináctku, protože proč ne … a v Česku má Řehoř svátek 12. března, a to bylo letos den před pátkem třináctého.)

No nic, pojďme nahlédnout do budoucnosti.

Jsem sedmapadesátník žijící v Praze, což mně podle aktuálních statistik dává šanci na věk dožití cca 79 a půl roku. Necelých osmdesát. Takže si lze “naplánovat” statisticky předpokládané datum úmrtí (poměrně psychologicky nekomfortní moment tohoto experimentu) … a pak spočítat, kolik pátků třináctého mě ještě čeká.

Odpověď: 37.

Když všechno půjde dobře, rozuměj statisticky očekávaně. Ještě 37 pátků třináctého. Je to málo? Hodně?

Ten nejbližší bude v listopadu. Plánuju ho strávit jako všechny předchozí, tedy tak, abych si pokud možno nezapamatoval.

.

AI nás irituje, protože

- nám vadí AI videa a obrázky všude na sítích

- nechceme číst články, které napsala AI

- nesnášíme kolegu, který stále říká, že “AI mi řekla, že ...”

AI nás straší, protože:

- některé věci umí líp než my

- možná nám vezme práci

- svět s AI možná nebude zábavný

AI nás zajímá, protože

- možná bude dělat věci, které nás nebaví

- a umožní nám víc dělat to, co nás baví

- budeme díky ní líp myslet a mít lepší nápady

Mezitím: malá bublina lidí používá AI jako stoprocentní profíci, staví si agenty a my jim pomalu přestáváme rozumět ... ale drtivá většina lidí stále používá AI nástroje jako “lepší Google”

Prostě: máme z AI smíšené emoce. A není divu, protože AI je dnes v podstatě tři věci najednou: obtěžující, znepokojující a fascinující. Není lepší to hodit za hlavu, a počkat, až dostaneme odpověď na otázku, jestli je AI opravdu důležitá, anebo je to jen bublina, která praskne? (Náš názor, jakkoli anekdotický: není to bublina a nepraskne.)

Jenže: za poslední měsíc se toho stalo víc než možná za celý loňský rok. Anthropic představil agentní týmy v Claude Opus 4.6. OpenAI vydalo GPT-5.3-Codex a tento týden přidalo GPT-5.4 s nativním ovládáním počítače. Google víc než zdvojnásobil reasoning výkon Gemini. Plus spousta sci-fi příběhů, například NASA nechala AI plánovat trasy roveru na Marsu.

Nechceme nikoho do ničeho nutit, ale tohle všechno je dobrá příležitost si v tom udělat pořádek a v klidu si tohle všechno promyslet.

Se Senta Cermakova děláme AI Masterclass od března 2023. A stále ho děláme, pod tím samým názvem a ve stejném formátu (4 hodiny workshopu lidí, kteří se sejdou v jedné místnosti), byť obsah je dnes kompletně a nevyhnutelně jiný.

AI Masterclass prošlo skoro 10 000 lidí. Ale teď poprvé říkáme nejen CO se dá dělat a JAK, ale taky PROČ některé věci nedělat. Protože v momentu, kdy AI umí skoro všechno, je nejdůležitější vědět, kde ji nepouštět ke slovu.

inspiruj.se/masterclass

PLUS nabízíme dva nové workshopy: jak si s pomocí AI vytvořit SECOND BRAIN a jak si (rovněž s AI, jak jinak) vytvořist svůj OSOBNÍ BRAND. Podívejte se na naši nabídku, zaregistrujte se a přijďte. Těšíme se na vás.

Hlásím, že jsem otevřený.

Ne, počkejte, není to žádná metafora. Nejsem otevřený novým nápadům, neotřelým myšlenkám ani žádné jiné podobné pitomosti.

Ne, jsem opravdu otevřený.

V tom smyslu, že je vidět dovnitř, a teoreticky by bylo vidět i ven. Ale zevnitř se nikdo nedívá.

Vidím, že to stále nechápete. Věc se má tak, že jsem otevřený, i když bych měl být zavřený.

Jsem poklopec Karla Hostingera, sedmapadesátiletého muže z Vinohrad. Vykračuje si z činžovního bytu v Šumavské ulici směrem na zastávku Vinohradská vodárna.

A má rozepnutý poklopec u džínových kalhot. Zapomněl si ho zapnout, když si před odchodem z bytu odskočil na toaletu. Ne že by se mu chtělo. Ale Hostinger už patří mezi ty muže lehce pokročilého věku, kteří se před odchodem z bytu chodí vyčůrat, i když se jim nechce.

Pro jistotu. Nechtějí zůstat zaskočeni někde na ulici ve městě.

Na zastávce se Karel Hostinger podívá na hodinky. Je za osm minut osm, a tramvaj číslo 16 by měla jet za tři minuty. A opravdu, v 7:55 zastaví ve stanici tramvaj.

Hostinger nastoupí do druhých dveří odpředu, kde je v tomto typu tramvají relativně prostorná plošina. Dobře se tam stojí.

Tramvaj je poloprázdná, byť většina míst k sezení je zabraných. Takže se Hostinger postaví doprostřed plošiny a chytí se za horní tyč. Tím se jeho sako lehce posune směrem vzhůru a zároveň se rozevře.

Popisuju to takto detailně záměrně. Protože je jasné, že v tuto chvíli zahlédnou nejméně tři lidé, sedící v úrovni Hostingerova pasu, rozepnutý poklopec.

Zahlédnou mě.

A to je problém. Důvod, proč jsem hned na začátku uvedl Hostingerův věk, je ten, že rozepnutý poklopec v sedmapadesáti vytváří pro společnost dilema.

Spočívá v tom, že většina lidí okolo dělá, že mě nevidí. I když mě vidí. Kdyby bylo Hostingerovi třicet nebo čtyřicet, nepochybně se najde někdo, kdo mu velmi rychle šeptem a v žertovném tónu řekne, že si zapomněl dopnout kalhoty.

Možná řekne i něco ve smyslu: “Zapněte si poklopec, uletí vám sportovec”, nebo nějakou podobnou trapnost. Ale řekne to radostně a vesele, a Hostinger to stejně i přijme. Protože to celé je jen taková drobnost.

Ale když má poklopec otevřený stárnoucí muž, stane se z tohoto dříve zanedbatelného incidentu delikátní věc. A taky problém. Je vhodné ho na to upozornit? Neuvedeme ho tím do příliš velkých rozpaků? Neměli bychom raději předstírat, že se nic nestalo?

Nakonec to udělají. A pomyslí si, “Chudák!”, či něco takového.

Možná se ptáte, jak to můžu s takovou jistotou tvrdit. To je jednoduché. Protože jsem to já, ten rozepnutý poklopec. A dobře si všímám těch pohledů, které mě nejdřív uvidí, pak zaváhají, a nakonec se odvrátí.

Což jako poklopec, momentálně indisponovaný, nesu těžko.

Na Náměstí Míru nastoupí asi deset lidí. Tři z nich si mě všimnou okamžitě. Dva odvrátí zrak. Třetí, mladá žena s krátkými vlasy a batohem na zádech, se na mě podívá, pak na Hostingerovu tvář, pak zase na mě, jako by zvažovala. Nakonec se podívá z okna.

Tolik šancí. Tolik promarněných příležitostí.

Hostinger mezitím čte něco na mobilu. Myslím, že zprávy. Občas se zamračí, což vzhledem ke stavu české i světové politiky není překvapivé. Nemá ponětí, že na něj zírají cizí lidé. Přesněji řečeno na mě.

Vystoupí na Karlově náměstí. Pracuje v pojišťovně v jedné z těch secesních budov, kde sídlí nejrůznější firmy, od advokátních kanceláří po účetní, a všechny mají na dveřích mosazné štítky, protože mosazný štítek dodává firmě důvěryhodnost.

Hostinger projde vrátnicí. Vrátný zvedne oči od novin, pozdraví a vrátí se ke čtení. Neviděl mě. Nebo možná viděl, ale vrátní se od přírody starají o dveře, ne o poklopce.

V patře potká kolegyni. Jmenuje se Dvořáková, je jí asi čtyřicet pět, je rozvedená a Hostingera nemá ráda. To poslední je důležité. Protože Dvořáková mě jednoznačně vidí, a přesto nic neřekne.

Ne proto, že by to bylo trapné. Ale proto, že je to pro ni příjemné. Sledovat, jak Hostinger prochází po chodbě s rozepnutým poklopcem. Jak vejde do zasedačky. Jak se posadí na poradu. To všechno Dvořáková vidí a mlčí. A já vidím její úsměv.

Je to úsměv člověka, který drží v rukou drobnou, bezvýznamnou, ale přesto potěšující moc nad jiným člověkem.

Porada trvá hodinu. Účastní se jí šest lidí. Čtyři sedí naproti Hostingerovi a mají na mě dobrý výhled. Mluví se o pojistných smlouvách a reklamacích. O číslech, která všechny nudí, ale oni musí vypadat, že je to zajímá.

A zatím se odehrává druhá, neviditelná porada. Ta o mně. Komunikovaná výhradně pohledy. Šéf oddělení zahlédne můj stav a na zlomek vteřiny se podívá na Dvořákovou. Ta nepatrně pokrčí rameny. Mladý praktikant se kouše do rtu. Účetní si prohlíží strop.

Jsem středobodem pozornosti šesti lidí a žádný z nich o tom nemluví. Hostinger sám nemá tušení.

Pojďme si to shrnout. Je jedenáct hodin dopoledne. Hostinger vyšel z bytu ve čtvrt na devět. Za dvě a čtvrt hodiny mě vidělo odhadem osmnáct lidí. Nikdo nic neřekl. Osmnáct lidí mlčelo.

A tady se dostáváme k pointě.

Protože o pět minut později Hostinger vstane, omluvně řekne, že si odskočí, a zamíří na toaletu. Tentokrát se mu opravdu chce. V sedmapadesáti je to nevyzpytatelné.

Stojí u pisoáru a dívá se dolů. Vidí mě. Rozepnutého.

A nic se nestane. Žádné zděšení, žádné pozdvižení. Hostinger se vyčůrá, zapne mě, umyje si ruce a podívá se do zrcadla.

Uvidí obličej sedmapadesátiletého muže, kterého si nikdo nevšímá. Který chodí do práce, sedí na poradách a jezdí tramvají. A za celých dvanáct let v téhle pojišťovně mu nikdo neřekl nic osobního. Žádný vtip. Žádné upozornění. Žádné: hele, máš rozepnutý poklopec.

Nic.

Vrátí se na poradu. Dvořáková k němu vzhlédne a na zlomek vteřiny se jí v očích mihne zklamání.

Jsem zapnutý. A Hostinger je zase neviditelný.

Ale to je v pořádku. Celý den mi lidé věnovali víc pozornosti než jemu za dvanáct let. A to jsem jen poklopec.

Představte si, jaké by to bylo, kdyby se někdy … ne zítra nebo pozítří, ale prostě někdy … otevřel on.

.

Zvu vás do Divadla v Řeznické, kde 28. května v 19:30 představím svůj nový standupový speciál. Jmenuje se: Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty). Prodej ještě oficiálně nezačal, tak si lístky rezervujte co nejdřív.

Dvě třetiny Čechů se bojí, že vypukne třetí světová válka. Je to naše největší noční můra, hned po zdražení piva a prohře v hokeji se Slovenskem. Ale pozor, většina Čechů zároveň odmítá navýšit výdaje na armádu. Zbrojit nechceme. Chceme mír, bezpečí a jistoty, ale ideálně v akci 1 plus 1 zdarma.

Ona je to skoro diagnóza. Podívejme se na ty průzkumy blíž. Podle CVVM si 92 % z nás myslí, že suverenitu státu je třeba bránit za každou cenu. Krásné, hrdinné, skoro to voní legionáři. Ale zároveň 56 % populace pochybuje, že bychom se vůbec ubránili. My jsme prostě národ, který jde do bitvy s tím, že prohraje, ale ono nějak dopadne. Vždycky to dopadlo.

Andrej Babiš, náš top manažer státu a milovník průzkumů, tuhle schizofrenii navnímal jako obvykle skvěle. Rozpočet ministerstva obrany na rok 2026 je navržen na 154,79 miliardy korun. To odpovídá 1,73 procenta HDP. O jednadvacet miliard korun méně, než plánovala Fialova vláda. Čistý, nefejkovaný pokles. V roce, kdy pobaltské státy míří na pět pro…

Před třemi lety publikoval investiční fond Andreessen Horowitz první žebříček nejpoužívanějších AI nástrojů. Lépe řečeno dva žebříčky: podle počtu měsíčních uživatelů na webu, a pak taky v mobilních telefonech. Cíl byl prostý: zjistit, co lidé skutečně používají, nejen to, o čem se mluví.

V roce 2023 byla situace přehledná: úspěch měly ChatGPT, Midjourney a Character.AI. Byl to takový souboj “AI vs. zbytek”. To bylo před necelými třemi lety, a teď v březnu analytička Olivia Moorová publikovala již šestou edici téhož. Hlavní závěr: hranice mezi AI a “zbytkem” se rozplynula. A s ní i naše dosavadní představa o tom, co vlastně „AI aplikace" znamená.

Jak žebříček vzniká

Metodika je dvoukolejná. Webové produkty se řadí podle unikátních měsíčních návštěv z dat SimilarWeb k lednu 2026. Mobilní aplikace podle měsíčních aktivních uživatelů ze Sensor Tower, a to ke stejnému datu.

Od šesté edice autoři rozšířili záběr, a nově zahrnují i produkty, kde je AI jádrem uživatelského zážitku, ale tyhle produkty nejsou a nevznikly jako “AI first”. Na seznamu se tak poprvé objevují CapCut (736 milionů mobilních měsíčních unikátních uživatelů), Canva, Notion nebo Grammarly. Výsledkem je žebříček 50 webových a 50 mobilních produktů, doplněný o analýzu trendů v placených předplatných, geografickém rozložení a vznikajících kategorií.

A teď těch sedm grafů.

1. Návrat starých známých

Graf ukazuje top 15 globálních AI webových produktů, a vedle AI-hráčů (ChatGPT, Gemini, DeepSeek) se tam najednou objevují CapCut, Canva, Grammarly nebo Notion. Modře “AI-domorodci”, zeleně “AI-přistěhovalci”.

Kdybyste se zeptali náhodného uživatele, jestli CapCut je „AI firma”, asi by zavrtěl hlavou. CapCut je přece ten editor, co používá jeho patnáctiletá dcera na TikTok videa. A právě tohle se teď děje: AI už není to, co aplikace a služby “prodává”. Přesně naopak: AI je v mnoha aplikacích “schovaná”, a “pouze” pomáhá v tom, aby se uživatelům pracovalo lépe a snáze.

Neboli nejúspěšnější AI produkty roku 2026 nejsou ty, které mají „AI” v názvu. Jsou to ty, které AI používají tak přirozeně, že si toho uživatel ani nevšimne. Přesně tak vypadá skutečná technologická revoluce. A v dnešní atmosféře narůstajícího odporu a strachu z AI je to pro producenty aplikací i velmi dobrá taktika.

1. Jak si vedou závodníci v rozběhu chatgotů?

Sloupcový graf ukazuje měsíční podíl unikátních návštěv na webu i v mobilu. ChatGPT si drží kolem 60 procent, ale ta růžovo-zelená vrstva Gemini a ostatních se pomalu, ale neúprosně rozšiřuje.

Tohle je graf, který by měl viset zarámovaný v kanceláři Sama Altmana. Ne proto, že by ukazoval, že OpenAI prohrává. Naopak, dominuje. Ale proto, že náskok se snižuje. A v rychlosti změny vede konkurence. Stačí se podívat na pravý okraj: podíl ChatGPT v lednu 2026 je nižší než v lednu 2025. Pořád obrovský … ale nižší.

V principu tu sledujeme totéž, co se stalo s mnoha produkty, které v určité fázi měly absolutní dominanci (Nokia, iPhoe, vyhledávání na Googlu). Rozdíl je v tom, že u těchto produktů to trvalo dekády. U ChatGPT to může mnohem rychlejší, protože změnit chatbota je super jednoduché: stačí otevřít novou záložku v prohlížeči.

1. ChatGPT vs. Gemini (a čas v aplikaci)

Patnáct let “sedíte” nad úlohou, kterou jste si sami vymysleli. Je tak složitá, že je zařazená do sbírky nejtěžších matematických úloh v projektu FrontierMath, sloužících k testování schopností umělé inteligence. A pak přijde stroj a vyřeší ji. Elegantně.

Přesně to se stalo polskému matematikovi Bartozsi Naskreckimu z Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani. Model GPT-5.4, představený před pár dny, vyřešil jeho úlohu - poprvé v historii! - v rámci testování na problémech čtvrtého, nevyššího stupně obtížnosti FrontierMath. Dosáhl celkového skóre 38 procent úspěšnosti.

Tohle je můj “tah 37”, říká Naskrecki.

To si zaslouží vysvětlení. “Tah 37” je odkaz na slavný moment z roku 2016, kdy hrál model AlphaGO proti mistrovi světa ve hře go. Vyhrál přesvědčivě poměrem čtyři ku jedné, ten zásadní moment však přišel v druhé partii ve 37. tahu.

Komentátoři i spousta odborníku si mysleli, že počítač prostě udělal chybu. Protože jinak byl ten tah nepochopitelný. Ale jak se v další hře ukázalo, ve skutečnosti byl geniální, a rozhodl utkání ve prospěch AI. Úřadujícímu mistru světa Lee Sedolovi nepomohlo ani to, že po tahu 37 opustil místnost a po návratu přemýšlel dalších 15 minut nad dalším tahem.

Od té doby se o “tahu 37” obrazně mluví vždy, kdy počítače udělají něco, co přesahuje našeho schopnosti a chápání. Ale pozor, musí jít o problém z vašeho oboru, který znáte a ovládáte. A daný problém i tak považujete za buď velmi obtížně řešitelný, anebo neřešitelný.

Je to ta nejbolestnější bariéra našeho potýkání se s AI. Je to úplně jiné, než když chceme, aby AI řešila problémy, které a) nás nebaví, nebo b) nezvládáme, protože jsou mimo naši odbornost a vzdělání. Případně obojí. Tam pomoc AI vítáme a oceňujeme.

Ale děsí nás, kdyžn je AI stejně dobrá nebo lepší než my v tom, v čem se sami považujeme za dobré. To je definice “tahu 37”, jako momentu, kdy začínáme uvažovat o tom, jestli AI změní náš svět k lepšímu, nebo k horšímu. Případně jak ho vlastně změní.

Protože “tah 37” je něco, co bereme velmi osobně.

S umělou inteligencí máme nevyřčenou dohodu. Chceme, aby dělala věci, které nás nebaví. Třídila emaily. Přepisovala poznámky. Generovala nudné reporty. Případně aby dělala věci, které neumíme a umět nechceme. Třeba překládala z jazyků, které neovládáme, kreslila obrázky, které bychom sami nenakreslili.

Když AI vygeneruje písničku ve stylu soulu padesátých let na můj text, je to skvělá a zábavná AI. Je to pohodlné a přínosné. Ale když napíše tenhle článek tak, že bude chytřejší, lépe srozumitelný a zábavnější než tato verze (kterou píšu sám), bude mi to nepříjemné.

Zpátky k Naskreckimu, který je špičkový matematik. A sám říká, že GPT-5.4 vyřešil jeho problém, který roky piloval, “krásně”. Není to ten případ, kdy počítače porážely matematiky hrubou výpočetní silou, zatímco “krásné” myšlení bylo stále výsadou lidí. Naopak, Naskrecki říká, že řešení působilo “lidsky” a že ukázalo “hlubokou intuici”.

To je přesně “tah 37”. Moment, kdy se s naprostou vážností a téměř až existenciální tíhou začínáme ptát: je umělá inteligence dobro, nebo zlo?

A ještě jednou, není to akademická otázka ani téma na konferenci. Je to osobní. Když AI řeší problémy, které nás nudí nebo vyčerpávají, je to nástroj. Když řeší problémy, které pro nás řeší specialisté, tedy jiní lidé, je to pomůcka.

Ale když řeší problémy, kterými se profesionálně definujeme, a jsou stejně dobří nebo lepší než my, je to ohrožení naší identity.

Naskrecki mluví o “osobní singularitě”. Né té obecné, těžko uchopitelné a ještě hůř definovatelné, o které se píše ve sci-fi. Tam je těžké říct, kdy přijde. A jak to poznáme. Ale svou “osobní singularitu” každý poznáme, o tom není pochyb. To vám garantuju, protože ten moment (když Claude 4.5 začal psát stejně dobře jako já) jsem loni zažil taky.

Myslím, že jsem se k tomu postavil podobně jako Naskrecki. Minimálně v tom, že jsem si

a) ten fakt přiznal. Což není úplně jednoduché, pokud jde o něco, co vás celý život nekonečně baví a v čem jste se vždycky považovali za dobré.

A b) je třeba si ohrožení přerámovat na příležitost. Ano, AI umí a bude umět spousty věcí dobře. Což může být šance pro nás dělat to ještě líp, zajímavěji atd. Přestat přemýšlet, v čem nás stroj “nahradí”, a zkusit přijít na to, v čem nás může “doplnit”.

Riziko je, že na to možná nepřijdeme.

Plus je tam ještě ta drobnost, které jste si asi všimli. GPT-5.4 vyřešil nejtěžší úlohy FrontierMath ve 38 procentech případů. To znamená asi ve čtyřech z deseti. Mimochodem, objevit takové úlohy, ve kterých AI modely v určitém procentu případů selhávají, je skvělé. Umožňuje je totiž používat je při testování například promptů či dalších způsobů, jak výkon AI zlepšit.

Když jsem před třemi lety začínal s workshopy, byla takovou úlohou pro GPT-3.5 moje oblíbená hádanka o kuřeti k obědu. Připomenu: maminka vří kuře, které váží kilo a půl kuřete. Kolik váží kuře?

GPT-3.5 dokázal tuto úlohu vyřešit v sedmi případech z deseti. Hrozně mě bavilo to lidem na workshopech ukazovat, a dokumentovat tím dvě věci. Že

a) AI je nekonzistentní, na což u počítačů nejsme zvyklí (Excel vám nikdy nenabídne různé výsledky, když budete mít stejná data a stejné vzorce)

a b) AI je chytřejší, než si myslíme, protože zmíněná hádanka je pro lidi překvapivě neintuitivní a těžká. Za dva roky, kdy jsem ji dával skoro na každém workshopu, ji “z voleje” vyřešili jen tři lidi.

Ale dnes ji “s prstem v nose” zvládnou všechny modely, aktuálně používané v chatbotech jako ChatGPT, Claude nebo Gemini. Tím chci říct, že se s největší pravděpodobností AI modely budou i nadále zlepšovat. A jestliže jsou dnes - například - někde plus mínus na úrovni nejlepších matematiků světa, budou - dost možná, skoro jistě - za pár let lepší.

Dnes je Naskreckis tále v pozici experta, který ví, co AI dělá. A dokáže ověřit, jestli navržené řešení je správné. Posuzuje stroj. Ale co za rok? Nebo za dva? Co se stane, až nebude AI řešit problémy na hranici řešitelnosti, ale daleko za ní?

Co se stane, až moment “tahu 37” absolvuje většina z nás, a vývoj se skoro jistě nezastaví? Bude to vysvobození, nebo konec? A jsme na to připraveni?

Jste vy?

.

AI nás irituje, protože

- nám vadí AI videa a obrázky všude na sítích

- nechceme číst články, které napsala AI

- nesnášíme kolegu, který stále říká, že “AI mi řekla, že ...”

AI nás straší, protože:

- některé věci umí líp než my

- možná nám vezme práci

- svět s AI možná nebude zábavný

AI nás zajímá, protože

- možná bude dělat věci, které nás nebaví

- a umožní nám víc dělat to, co nás baví

- budeme díky ní líp myslet a mít lepší nápady

Mezitím: malá bublina lidí používá AI jako stoprocentní profíci, staví si agenty a my jim pomalu přestáváme rozumět ... ale drtivá většina lidí stále používá AI nástroje jako “lepší Google”

Prostě: máme z AI smíšené emoce. A není divu, protože AI je dnes v podstatě tři věci najednou: obtěžující, znepokojující a fascinující. Není lepší to hodit za hlavu, a počkat, až dostaneme odpověď na otázku, jestli je AI opravdu důležitá, anebo je to jen bublina, která praskne? (Náš názor, jakkoli anekdotický: není to bublina a nepraskne.)

Jenže: za poslední měsíc se toho stalo víc než možná za celý loňský rok. Anthropic představil agentní týmy v Claude Opus 4.6. OpenAI vydalo GPT-5.3-Codex a tento týden přidalo GPT-5.4 s nativním ovládáním počítače. Google víc než zdvojnásobil reasoning výkon Gemini. Plus spousta sci-fi příběhů, například NASA nechala AI plánovat trasy roveru na Marsu.

Nechceme nikoho do ničeho nutit, ale tohle všechno je dobrá příležitost si v tom udělat pořádek a v klidu si tohle všechno promyslet.

Se Senta Cermakova děláme AI Masterclass od března 2023. A stále ho děláme, pod tím samým názvem a ve stejném formátu (4 hodiny workshopu lidí, kteří se sejdou v jedné místnosti), byť obsah je dnes kompletně a nevyhnutelně jiný.

AI Masterclass prošlo skoro 10 000 lidí. Ale teď poprvé říkáme nejen CO se dá dělat a JAK, ale taky PROČ některé věci nedělat. Protože v momentu, kdy AI umí skoro všechno, je nejdůležitější vědět, kde ji nepouštět ke slovu.

inspiruj.se/masterclass

PLUS nabízíme dva nové workshopy: jak si s pomocí AI vytvořit SECOND BRAIN a jak si (rovněž s AI, jak jinak) vytvořist svůj OSOBNÍ BRAND. Podívejte se na naši nabídku, zaregistrujte se a přijďte. Těšíme se na vás.

Šest a půl tisíce Čechů zůstalo dočasně “uvízlo” v zemích Perského zálivu, protože kvůli válečnému konfliktu byl uzavřený vzdušný prostor. Lidé spali na letišti, ukrývali se v garážích hotelů a někteří z nich se o svou frustraci dělili na sociálních sítích. Ty reagovaly předvídatelně: směsicí předstírané škodolibosti a špatně skrývané škodolibosti.

“To jste si měli rozmyslet.” “Každý, kdo používá mozek, věděl, že ke konfliktu dojde.” “Copak nečtete zprávy?” Atakdál. Ve většině reakcí byl více či méně zakódovaný vzkaz: kdybyste seděli doma na zadku, tak se vám to nestane.

Češi historicky i dnes neradi opouštějí Česko. Když necháme stranou turistiku, patříme mezi malými národy mezi ty, které se snad nejméně rády stěhují do světa. Podle Eurostatu žije v jiné zemi EU až 20 procent Rumunů, patnáct Litevců či 14 procent Chorvatů. A Češi? Odhaduje se, že v cizině pracují necelá dvě procenta. Většina z nich jsou pendleři do Německa a Rakouska, kteří žijí v pohraničí. Silnou emigraci jsme nikdy …

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Jsou dni, kdy se ne všechno daří. Jako třeba den, kdy se Rasty Turek dozvěděl, že zkrachovala banka, kde má jeho firma účet, a že nemůže dočasně vyplácet platy svým zaměstnancům. Což je v Kalifornii trestný čin. Jenže ve stejný den Rastymu jeho manželka předala dokumenty s žádostí o rozvod. A lékař v jedné z nejlepších amerických klinik mu řekl, že mu s největší pravděpodobností diagnostikovali nádor na mozku a že mu zbývají asi už jen tři týdny života.

To bylo před několika lety, a protože tuhle epizodu jsem natočil v březnu 2026 právě s Rastym Turkem, je zřejmé, že minimálně jedna z těch zpráv nakonec nebyla tak špatná, jak se zdálo.

Co se týče firmy, dopadlo to tak napůl. Společnost Pex, kterou Rasty založil před více než deseti lety, loni prodal za sedmdesát miliónů dlarů. Což není špatné, ale firma Pex, která se zabývá detekcí autorsky chráněného obsahu v internetových videích, měla v jeden moment existence zhruba miliardovou hodnotu. Ale stane se, říká Rasty Turek, s tím, že ničeho nelituje.

Jak to dopadlo s tajemnou nemocí, která ho trápila řadu měsíců, a jak s rozvodem a soudní bitvou o výchovu dcery, se dozvíte v našem podcastu. A nejen to, mluvili jsme o tom, jaký je Donald Trump prezident pohledem “zevnitř”, proč je těžké až skoro nemožné být dneska v Americe demokratem, a jak to dopadne s rozvinutým socialismem, fungujícím dnes v Kalifornii.

A ano, řeč přišla na Elona Muska, pro jehož úřad DOGE Rasty loni několik měsíců pracoval, na Sama Altmana, Petera Thiela i Marca Andreessena. Rasty je dnes finačně nezávislý, a mezi firmy, kam investoval nebo které koupil, patří například čokoládovna v San Francisku nebo malá firma na výrobu motorek, kde je jeho partnerem hollywoodský herec Keanu Reeves. A proč dělat byznys s celebritou je někdy výhoda a jindy zase nevýhoda.

O tom všem jsme mluvili, plus nevyhnutelně i o smrti, a bylo to povídání překvapivě optimistické, zarámované posledním velkým příběhem slavného psychologa Daniela Kahnemana. Zvu vás k poslechu.

A připomínám, že na webu mého newsletteru Jedno procento najdete nejen tento podcast, ale i texty o umělé inteligenci a o všem, co mě v dnešním neuvěřitelně zajímavém světě překvapuje a vyráží dech. A na webi Inspiruj.se zase hledejte nabídky workshopů, které vám ukážou, jak žít i přežít v éře AI.

Děkuji, že posloucháte a čtete. A teď už rozhovor s Rastym Turkem.