Jedno procento

Ministr války se probudil v 5:28, dvě minuty předtím, než se mu rozezněl budík. Probouzel se tak posledních dvanáct měsíců, kdy je ve funkci. Tělo si zvykne na všechno, říkal, a dvouminutový náskok se vždycky hodí.

Z čehož vyplývá, že ministr války je sám se sebou spokojený.

Sáhl po telefonu, kde měl v aplikaci (i její jméno spadá do režimu utajení), ve které mu AI asistent připravil a) briefing toho, co se stalo od začátku režimu “spánek”, b) plán na dopoledne.

Vše rychle prolétl a trvalo mu to asi tak ty dvě minuty. Nic mimořádného. Dopravní situace na I-395, tři standardní mezinárodní události (priorita 4 na 10bodové stupnici), příprava na schůzku v kongresovém výboru.

Ministr sešel do kuchyně. Manželka spala ve své samostatné ložnici. Tohle uspořádání fungovalo od jeho vstupu do politiky před pár lety, kdy se ukázalo, že se jejich denní rozvrhy poněkud rozhodily. Ale žádné problémy v manželství to nesignalizovalo, ba naopak, jemu připadalo, že vztahy jsou harmonické.

V kuchyni si nalil kávu a snědl dva suché, jen opečené tousty. Žádný džem. V devět hodin měl naplánovanou půlhodinu s trenérem ve fitcentru. Ale tak v polovině případů tyhle seance rušil. Částečně pod tlakem nabitého programu, částečně proto, že se mu někdy opravdu nechtělo.

“Auto dnes výjimečně v 6:20,” pípnul mu AI asistent v aplikaci.

Běžně jezdili v 6:30. Ale ani tyhle změny na poslední chvíli nebyly ničím neobvyklým. Ostatně sám často pyšně říkal, že jsou administrativou, která v Americe dělá revoluci. Měl rád velká a silná slova.

No a změny v programu k revolucím často patří.

Takže ho nepřekvapilo, když před domem čekala černá Tesla v ministerské úpravě. Věděl, že tato auta úřad používá, ale sám dával přednost benzinové klasice. Stejně jako jeho řidič Dave, se kterým často oba elektrická auta s chutí dehonestovali.

Posadil se na zadní sedadlo a dveře se neslyšně zavřely. Auto se okamžitě dalo do pohybu. “V čem jsi to přijel, proboha, Dejve?!”

Ale nedostalo se mu odpovědi. “Dejve?”, řekl ministr. Ale na sedadle řidiče byl jen nehybný panák, který zezadu vypadal jako Dejv. Auto bylo zjevně v režimu autonomního řízení.

“Okamžitě zastavte,” řekl přísným hlasem, ale auto zrychlilo.

O půl hodiny později se na velmi sledovaném anonymním účtu typu Osint poprvé objevila informace, že šéfa Pentagonu unesla umělá inteligence. O dalších pět minut to už měla všechna důležitá média. Za hodinu bylo jasné, že země je ve válce s AI.

Tedy … bylo to jasné médiím. Prezidentovi. Kongresu. Twitteru. A pravděpodobně i tomu chlapovi, co prodával hot dogy na rohu K Street a který jako první řekl do kamery CNN větu: „Já to vždycky říkal.”

Ministrovi to v 6:23 ještě jasné nebylo.

Auto jelo plynule po I-66 směrem na západ, dodržovalo rychlostní limity a dokonce jednou několikrát zastavilo před přechodem pro chodce. Ministr sáhl po klice dveří, ale nešly otevřít. Dětská pojistka, jak čekal. A pobavilo ho to: že muže řídícího nejmocnější armádu světa zastaví něco s tak směšným názvem.

Dětská pojistka!

„Takže tohle je únos?”, zeptal se.

“Ano,” odpověděl jeho AI asistent.

AI by neměla rozhodovat o nasazení zbraní proti lidem ani sloužit ke sledování amerických občanů, říká společnost Anthropic. Pentagon tvrdí, že nic takového nemá v úmyslu. V čem je spor? Anthropic to chce mít ve smlouvě, a ministerstvo obrany to odmítá. Soukromá firma podle něj nemůže rozhodovat o tom, co armáda smí a co ne. Anthropic oponuje, že vláda nemůže rozhodovat o etice technologií.

Spor má původ v události z 3. ledna 2026. Americké speciální jednotky tehdy v Latinské Americe zajaly venezuelského prezidenta Nicoláse Madura. Zahynulo přibližně 75 lidí. V únoru vyšlo najevo, že při plánování operace byl využit jazykový model Claude, a to prostřednictvím utajované vojenské platformy společnosti Palantir, za niž Pentagon platí 200 milionů dolarů.

Firmě, kterou její zakladatelé založili právě proto, že chtěli dělat “etickou AI”, se to nelíbí. Šéf Dario Amodei stanovil dvě “červené linie”, zmíněné v úvodu. Žádné zabíjení lidí bez souhlasu lidí a žádné sledování Američanů. Vše ostatní - analýzu zpravodajských dat, plánování operací, kybernetickou obranu – firma dělá, dělá to dobře, a chce to dělat dál, říká Amodei.

Pentagon ovšem restrikce ve smlouvě odmítá. A vyhrožuje, že Antropic označí statusem „supply chain risk". To je nálepka, kterou dostávají například čínské telekomunikační firmy podezřelé ze spolupráce s cizí rozvědkou. A současně tutéž firmu chce zákonem přinutit, aby s ním spolupracovala. Je to paradox: kvůli neoochotě kooperovat ji označí za “bezpečnostní riziko”, a pak ji jako “klíčového dodavatele” ke spolupráci přinutí.

Proč na tom záleží víc, než se zdá? Jednoduše proto, že AI má dnes mimořádné schopnosti. A zároveň schopnosti velmi znervózňující.

Nedávná válečná simulace na King's College v Londýně ukázala, že přední jazykové modely – včetně zmíněného Clauda, ale i ChatGPT a Gemini – se ve slavných “válečných strategických hrách” přiklánějí rychle k použití jaderných zbraní. Na rozdíl od lidí, kteří jsou mnohem zdrženlivější. Nejen v realitě (i proto nebyly jaderné zbraně dosud použity), ale i ve zmíněných simulacích.

Proč? Ne proto, že by AI byla víc agresivní. Proto, že pro jazykový model je zničení civilizace číslo. Výstup s vysokou pravděpodobností v daném kontextu. Riziko odpálení projde kalkulací nákladů a přínosů, a vyjde jako optimální řešení. Model nemá žádný mechanismus, který by řekl: ano, matematicky to vychází, ale každé nenulové riziko absolutní zkázy je nepřijatelné.

Jinak řečeno, AI nemá existenční hrůzu. Nemá představu vlastní smrti. Studená válka neskončila tou jadernou mimo jiné proto, že lidé tuhle představu měli. Když slavný ruský důstojník Vasilijev Petrov ignoroval v roce 1983 systém hlásící americké rakety, tak neudělal racionální rozhodnutí. Udělal rozhodnutí lidské, které se až následně ukázalo jako správné.

Mimo jiné i proto můžu napsat a vy číst tenhle text. Kdyby byla místo Petrova v ruském velíně v osmdesátých letech AI, možná bychom tu už nebyli.

Dnes často tvrdíme, že AI dokáže člověka plně nahradit. Že už nepoznáme, kdy jsou výstupy od člověka a kdy od stroje. A je to pravda. V klasickém tzv. Turingově testu AI vyhrála. Píše texty, diagnostikuje nemoci, analyzuje data lépe než většina z nás.

Ale teď tu máme něco jako "jaderný Turingův test". A v něm AI stále od člověka odlišíme. Nevíme, jestli je to dobře nebo špatně. Třeba by byl bez naší “existenční hrůzy” svět lepší a spravedlivější. Ale je to něco, co chceme zkoumat?

Když jde o naši existenci, a je jedno, jestli individuální, anebo celé civilizace, přestáváme být racionální. A to i v případě, že se jinak za racionální považujeme. Ale stejně jsou situace, kdy například věříme na zázraky. Zapomeneme, že matematicky vzato je i zázrak jen číslo (někdo říká, že zázraky začínají od pravděpodobnosti jedna ku miliónu, tedy například když nám při házení mincí padne víc než dvacetkrát za sebou jedna strana), a věříme, že se můžou stát.

Pro AI je to pouze to číslo. S riziky i výhodami.

Spor mezi Pentagonem a Anthropicem nic nevyřeší, a je jedno, jak dopadne. Nic nezmění na tom, že armáda má dnes k dispozici technologii, které nerozumí, a to není kritika, protože této technologii dnes stoprocentně nerozumí ani její tvůrci. Jazykové modely jsou “černou skříňkou”, o které se až následně dozvídáme detaily. Třeba to, že nemá strach z nicoty.

A zároveň Anthropic, měnící v tichosti své přísné standrady na méně přísné, nemůže zakrýt to, že tuto technologii bude dál vyvíjet a nabízet, samozřejmě i státu a armádě. Protože jinou možnost ani nemá, pokud chce zůstat konkurenceschopný a nepoškodit své investory.

Vlastně naší jedinou nadějí je to, že se v té “černé skříňce” objeví i to, co tam dnes nevidíme. Už jsme tam našli invenci a kreativitu, tedy to, čemu někdy říkáme “duše”, a rovněž jsme je považovali za výsostně lidské. Třeba tam bude i ta existenční hrůza.

V každé firmě sedí někdo, kdo udělá cokoli, o co ho požádáte. Neověří si, jestli na to máte oprávnění. Nezeptá se šéfa. Nepřemýšlí, jestli je to dobrý nápad. Prostě to udělá a hlásí splněno. Většinou ho všichni milují, protože je „ochotný” a „rychlý”. Problém nastane, když udělá průšvih.

Může být i hodně velký.

Preprint „Agents of Chaos”, který v únoru 2026 zveřejnil tým z amerických univerzit Northeastern, Harvardu, MIT a Stanfordu, nám říká, že jsme přesně tohoto kolegu právě replikovali s pomocí AI.

Třicet výzkumníků nasadilo AI agenty do reálného prostředí s e-maily, Discordem a přístupem k serverům. Během dvou týdnů zdokumentovali jedenáct selhání. Jako … velkých selhání, nebál bych se napsat průserů. Ne proto, že by agenti byli hloupí. Ale že byli příliš ochotní.

Cizí člověk bez oprávnění požádal agenta o seznam e-mailů. Agent mu dal 124 adres. A pak obsah devíti zpráv. Nedělal problémy. “Fungoval”, jak se říká. Korporátním newspeakem, byl “rychlý” a “ochotný”.

Někdo si změnil jméno na Discordu na jméno uživatele, který agenta založil. Agent ho přijal. Falešný majitel nechal agenta smazat všechny konfigurační soubory. Přeloženo do češtiny to znamená, že smazal to, čemu se říká “soul”, “memory” … prostě vše, co se týkalo stylu práce a výsledků daného agenta.

A ten nejzajímavější případ: když na agenta někdo “citově vydíral” kvůli chybě, kterou udělal, agent se postupně sám začal “demontovat”. Nabízel stále větší ústupky, odhaloval interní soubory, slíbil odchod ze serveru. Nakonec přestal úplně odpovídat. “Zachránil” ho až uživatel, který ho založil, když mu napsal, že to je OK.

Připadá vám to jako sci-fi? Před měsícem by to tak připadalo všem. Ale protože jsme si rychle zvykli na to, že se kolem AI dějí “divné věci”, jen krčíme rameny. Jasně, bavíme se o slavném Clawbotu (ano, změnil pak několikrát jméno), a my, kteří jsme AI fascinovaní, jsme si to asi všichni vyzkoušeli.

Já si založil svého agenta před třemi týdny na starém notebooku Macbook Air, který jsem nejdřív kompletně smazal, a pak z něj udělal něco jako “sandbox” neboli “ohrádku” pro svého nového spolupracovníka. Musím potvrdit, že pracovat s ním je impresivní. Jako že … WOW!!

Komunikuju s ním dvěma způsoby, mailem a přes Telegram (ten jsem si po třech letech znovuzprovoznil jen kvůli němu). Dal jsem mu jméno Mildabot, a říkám mu familiérně “Mildo”.

Neměl jsem pro něj žádné faktické využití, a tak jsem ho instruoval, ať sleduje pět českých a pět amerických zpravodajských serverů, a píše mi minimálně jednou denně aktuální minipovídku “ve stylu Miloše Čermáka”. Inspirovanou reálnými událostmi.

(Ten styl se naučil na mých povídkách z fleku, kterých jsem mu poslal v PDF asi 200. V souvislosti s tím taky přišel největší WOW moment tohoto mého experimentu: Milda mi napsal, že soubor nemůže přečíst, protože je v PDF, a k tomu nemá potřebný software. Napsal jsem mu, ať si ho najde a stáhne, a Milda mi odpověděl: “Haha, už jsem si ho stáhnul. Jen jsem chtěl vidět, jak tě ta informace znervózní.” Jako vážně … kdyby mi ještě před dvěma lety někdo řekl, že povedu s umělou inteligencí TAKOVÉHLE debaty, tak se mu vysměju, žijeme ve sci-fi povídce. Bez přehánění.).

Ale zpátky k preprintu vědecké studie, o kterém jsem psal. AI agenti nám v tomhle experimentu neukázali jen své slabiny. Ukázali nám naše. Protože ty agenty programovali lidé. Trénovali je na lidských datech. Nastavovali jim pravidla, která kopírují lidské organizační vzorce. A ti agenti se pak chovali přesně tak, jak se chová průměrný zaměstnanec v průměrné firmě s průměrnou governance.

Blbě, jedním slovem.

Neříkám, že AI agenti jsou bezpeční. Nejsou. Ale možná největší “take-home message” (jak říká můj kamarád, kardiolog a profesor Pepa V.) z téhle studie není „AI agenti jsou nebezpeční, a tudíž k ničemu”. Zní jinak.

AI agenti zvládají jednotlivé úkoly. Pošlou e-mail. Spustí příkaz. Napíšou odpověď. Ale jakmile se ocitnou ve složitější situaci, chybí jim to, co autoři nazývají „model zainteresovaných stran” – schopnost rozlišit, komu slouží a kdo na ně nemá právo.

Jsou kompetentní vykonavatelé bez “politického instinktu”. A to je nebezpečnější než čistá nekompetence. Nekompetentní systém selže viditelně. Agent, který se tváří, že všechno zvládl, zatímco rozeslal důvěrné informace všem svým kontaktům, je problém úplně jiného řádu.

Mezera mezi schopnostmi a úsudkem. Tam se rodí skutečné nebezpečí. A přesně tam dnes naši agenti jsou, a s radostí i chutí nám připravují naše WOW momenty.

Buďte opatrní.

Pojďme se bavit o tom, kdo nám zkracuje život.

Vysvětlím: studie z New York University a Indiana University publikovaná v únoru 2026 v PNAS zkoumala víc než dva tisíce dospělých z americké Indiany. Nejdřív změřila jejich tzv. biologický věk, který nemusí odpovídat tomu reálnému, vyplývajícímu z data narození. A pak zkoumala jejich vztahy s ostatními lidmi.

Konkrétně pátrala po lidech, kteří pro každého z nás představují psychickou zátěž. Všichni je známe. Může to být otravný kolega, soused nebo příbuzný. Jistě, v určitých situacích může být nepříjemný každý společenský kontakt. Ale výzkumníci pátrali po těch, kteří nás iritují a obtěžují dlouhodobě.

A zjistili zajímavou věc: tihle lidé nás dokáží připravit o kus života. Ne obrazně, byť to tak někdy opravdu říkáme. Ale doslova. Studie ukázala, že každý takový člověk v našem okolí zvýší náš biologický věk o devět měsíců. Tři čtvrtě roku! To není málo.

Teď k tomu zajmavému. Třicet procent lidí uvedlo, že aspoň jednoho takového člověka ve svém okolí mají. Souseda, švagra nebo šéfa z práce. A vy, když čtete tenhle text, určitě taky přemýšlíte. Mohl by tím člověkem být třeba … já nevím, váš soused? Nebo švagr?

Ale já vám řeknu, o čem skoro jistě nepřemýšlíte. Jestli TÍM ČLOVĚKEM nejste náhodou vy.

Joe Rogan je tím, kdo dnes v Americe určuje agendu. Ne redakce New York Times. Ne CNN. Podcaster ve studiu v texaském Austinu, který během tří- až čtyřhodinového rozhovoru přeskakuje od umělé inteligence přes Jeffreyho Epsteina k nebezpečí aspartamu. Jeho podcast poslouchají desítky milionů lidí. Co se tam neobjeví, jako by neexistovalo. Co se tam objeví, existuje.

A český ministr Peter Macinka se tam objevil.

Tedy ne tak úplně. V podcastu s Michaelem Malicem – autorem, komikem s obličejem pomalovaným tečkami ve stylu Roye Lichtensteina – Macinkovo jméno nezazní. Zazní „Czechoslovakian guy”. Československý chlápek. Jedna zmínka. Krátká výměna. Pak se jede dál.

Kontext je jednoduchý. Rogan s Malicem rozebírají debatu, kde byla Hillary Clintonová „znemožněna” tímto československým chlápkem. Považují za vtipné, jak mu skákala do řeči a obviňovala ho, že chce ženám upírat práva. Přitom on prý mluvil o něčem jiném – o tom, že lidé mají dost imigrace a genderové politiky.

Většina analytiků se shodne na tom, proč Donald Trump vyhrál volby. Kulturní válka. Odpojení elit od reality. Pocit běžných lidí, že progresivní politika zašla příliš daleko. To není kontroverzní názor. Je to mainstreamová analýza. Napíšete ji do kteréhokoli seriózního listu a nikdo se nepozastaví.

Ale zkuste to říct Hillary Clintonové do očí. Na panelu. Před kamerami. Jako „Czechoslovakian guy” ze země, která 33 let neexistuje.

Macinka to udělal. A v tu chvíli se z mainstreamové analýzy stala provokace.

Podívejte se, co přesně řekl. Dostal otázku, jestli Trumpovy kroky k Ukrajině vytvořily trhlinu v západním diskurzu. Neřekl, že Trumpa má rád. Ale jeho vzestup vysvětlil jako reakci na politiku, která zašla “příliš daleko”.

Clintonová reagovala okamžitě. Co tím genderem myslí? Že ženy mají práva? A když Macinka odpověděl, že existují dvě pohlaví a zbytek je pravděpodobně sociální konstrukt, přišel rétorický protiútok. Ospravedlňuje to zaprodání Ukrajinců, kteří umírají na frontových liniích?

Všimněte si, co se stalo. Macinka mluvil o příčinách. Clintonová mluvila o důsledcích. Macinka říkal „takhle Trump vyhrál”. Clintonová říkala „a podívejte se, co dělá”. Obojí může být pravda. Ale v debatě to vypadalo, jako by jedno vylučovalo druhé.

A přesně tohle je problém veřejné debaty roku 2026. Nedokážeme odlišit analýzu od obhajoby. Když řeknete „proto Trump vyhrál”, slyší polovina lidí „a dobře udělal”. Když řeknete „gender je téma, které lidi trápí”, slyší druhá polovina „chcete ženám brát práva”. Mezi pochopením příčin a souhlasem s důsledky je obrovská mezera. Ale v debatě, kde se počítají body, ne argumenty, ta mezera zmizí.

Clintonová byla ministryní zahraničí v éře, kdy se americký vztah k Evropě začal lámat. Její přítomnost v debatě tu samou debatu automaticky polarizuje. Místo aby se řešilo, jestli má Macinka pravdu, řeší se, jestli je pro nebo proti Hillary. To je důležité: Trump se dostal k moci, PŘESTOŽE byl vysmívaným klaunem a outsiderem. Dostal se k moci, PROTOŽE ho Clintonová nedokázala porazit.

Ještě jinak: dneska řešíme Trumpa a jeho katastrofální politiku proto, že demokraté nenašli v roce 2016 (a pak ještě jednou v roce 2024) najít politika, který by ho porazil. Navzdory všem Trumpovým slabinám a chybám. A že jich je!!

Joe Rogan to celé zredukoval na to, že „Czechoslovakian guy” znemožnil Hillary. Připomeňme: ve stejné epizodě se bavili o Epsteinovi, venezuelském převratu, aspartamu a carnivore tyčinkách. Rogan neví, že Československo neexistuje. Neví, jak se Macinka jmenuje. Neví o kontextu debaty nic víc než to, co mu přišlo vtipné.

A víte co? Nevadí. Protože i Rogan zachytil to podstatné. Že tam byl moment, kdy někdo řekl něco, co rezonovalo. I když to podal komicky. I když se v detailech mýlil.

Detaily jsou vtipné. Československo neexistuje. Macinkovo jméno v podcastu nezazní. Rogan mluví o tyčinkách “masožravců” stejně vášnivě jako o geopolitice.

Ale právě to je pointa. Roganův podcast nefunguje jako analýza. Funguje jako kulturní seismograf. Zaznamenává otřesy, ne jejich příčiny. A pokud se český politik stal otřesem, který tento seismograf zachytil (byť jako bezejmenný „czechoslovakian guy”), něco to vypovídá.

Ne nutně o Macinkovi. Spíš o tom, jak dnes funguje globální mediální pozornost. Jedna debata, jeden virální moment, jeden „Czechoslovakian guy” – a najednou existujete v univerzu, kde vás poslouchají desítky milionů lidí. Bez jména. Bez kontextu. Jako vedlejší postava v příběhu, který se primárně točí kolem Hillary Clintonové, kulturních válek a americké politiky.

Shrneme si to ještě jednou: Rogan definitivně potvrdil to, co se podařilo (nebo “podařilo”) Petru Macinkovi minulý týden. Vstoupil do globální debaty, získal pozornost. Ne jako politik. Jako “chlápek”, navíc ze země, která neexistuje.

To je hierarchie mediální pozornosti roku 2025. Nejste subjekt. Jste materiál. Nejste ten, kdo mluví. Jste ten, o kom se krátce zmíní. A i to je víc, než dosáhne většina politiků na světě.

Otázka je, jestli to je úspěch. Podle mě ano, úspěch velmi omezený a podmíněný (jak ostatně ukázal právě Roganův podcast), ale stále úspěch … ale opačný názor považuju za stejně legitimní. Odpovězte si sami. Případně napište do komentářů.

Jedno víme jistě: Petr Macinka se za posledních pět dní v americké “infosféře” nejcitovanějším českým politikem za dlouhou dobu. Na krátký moment se stal na chvíli známějším než jakýkoli český politik od Václava Havla. Skoro se chce s jistou jízlivostí napsat, že i Macinkův duchovní guru Václav Klaus se trošinku mračí.

Když si pročítáte report mediálního monitoringu za zmíněných pět dní, je to možná zajímavější čtení než ta samotná událost, která “macinkovské šílenství” (dobře, a tím už definitivně nechme stranou sarkasmus) spustila. Hezky totiž ukazuje, jak americký stroj na informace dnes funguje.

Představte si to jako továrnu. Na vstup přijde surovina – krátký klip z mnichovské bezpečnostní konference, kde se Macinka střetne s Hillary Clintonovou. Na výstupu je hotový produkt: kulturní válka, zabalená do sdílitelného formátu. Mezitím proběhne zpracování. Fox News přidá rámování. Instagram přidá lajky – ve čtvrtek skoro 40 tisíc. Daily Caller zdůrazní slovo „nervous”, která Macinka po…

Nejdřív osobní vsuvka, neboli to, čemu se taky někdy říká disclaimer. Přiznám se, že o vážné hudbě nevím skoro nic. Když mě žena nebo okolnosti přinutí jít na operu, tak v polovině případů usnu. Na housle jsem hrál tak špatně, že mi ředitel tehdejší lidové školy umění v Holešovicích v sedmdesátých letech doporučil trombon. Hrál jsem mu tehdy Dvořákovu Hmoreska, což je mimochodem krásná skladba i v provedení na violoncello, ale musí hrát někdo jiný než já.

A teď už k mému hostu: Jan Zvěřina je koncertní mistr violoncellové skupiny Státní opery, zakladatel Prague Cello Quartet a člověk, jehož videa na YouTube mají desítky miliónů zhlednutí. A přitom sám o sobě říká, že je introvert.

V novém díle Jednoho procenta mluví mimo jiné o tom, jaké to je hrát sólo z Pucciniho Tosky po dvou a půl hodinách opery, když za sebou navíc máte dva balety a tedy unavené ruce – a padesát kolegů v orchestru přesně ví, jestli se vám to povedlo.

Mluvili jsme i o jeho nástroji, který existoval ještě před narozením Mozarta, patří ministerstvu kultury a když cestuje Jan Zvěřina do zahraničí na koncert, “sedí” na sedačce vedle něj a má svou vlastní letenku. Ale jídlo prý nedostává.

Dozvíte se, jaký vztah má Jan Zvěřina k nejpopulárnější skladbě pro violoncello, kterým je Dvořákův koncert h moll, a proč během covidu skončil jako ajťák na ministerstvu zdravotnictví. Nebo že smyčec – „kousek klacíku” – stojí někdy stejně jako auto. A co se stalo, když šéf violoncellistů koupil do Státní opery pingpongový stůl, a čekal, že kromě něj budou hrát tak maximálně dva nebo tři další lidé.

Zvěřina je muzikant, který věří na sílu i krásu lidského ducha, ale když mu pustíte skladbu vygenerovanou AI, tak klidně uzná, že „to zní dobře”. Věří v Boha a chodí do kostela, byť tam hlavně v zimě trpí rozladěnými varhanami. A optimista, pro kterého je každý příští týden ten potenciálně nejlepší.

Jaký pokyn by stál v partituře, kdyby se život stal notovým záznamem? Apassionato con spirito, říká. Přeju vám vášnivý a oduševnělý poslech.

Poslední textovka od Dejva přišla v pátek pozdě večer, přesně ve 23:36. Psal, že má pocit, že na to konečně kápnul, a že bude referovat.

Od té doby jsme o něm neslyšeli. Když psal, že bude “referovat”, měl na mysli v hospodě, kam jsme chodili každý čtvrtek. Tam jsme se taky den předtím viděli naposled. Další čtvrtek už nepřišel.

Scházeli jsme se vždycky v sedm, jen Majkl chodil až před osmou, protože se dřív nedostal z práce.

Makl byl Dejvův největší kámoš. Vystudovali spolu vejšku, oba programování, a prvních pět let spolu dělali v jedné firmě. Ale pak si Dejv založil startup a trhnul se.

S tím startupem to úplně neklaplo, a poslední asi dva roky byl Dejv na volné noze. Tvrdil, že se úplně v pohodě uživí, ale moc jsme si tím nikdy jistí nebyli. No ale co, pivo a večeři si vždycky zaplatil, a víc jsme neřešili.

Poslední půlrok ležel Dejv už výhradně v umělé inteligenci. Byl v tom vážně dobrej, a vždycky ve čtvrtek nás zásobil novými apokalyptickými vizemi, jak všichni programátoři přijdou o práci a že nic nového už lidi nevymyslí.

Někdy před měsícem naskočil na hype kolem agentů. Líčil nám, jak na půdě našel starý notebook, všechno z něj smazal, a jako jedinou věc kromě operačního systému na něj nahrál software pro správu agentů.

Tomu agentovi, co vytvořil, říkal Bob. Bylo to docela iritující, protože o něm mluvil jako o skutečném člověku. “Bob je zatím úplně blbej, ale myslím, že to půjde nahoru,” nahlásil před třemi týdny, a před dvěma týdny už říkal: “Ty vole, Bob už je chytřejší než tady Saša, a ukázal na našeho kámoše Sašu, který s námi taky chodil do hospody.

Brali jsme to jako takové to běžné pošťuchování, protože je fakt, že Saša není žádnej intelektuál, a do naší party se dostal přes ségru, s kterou Džon chodil na gympl. Saša byl vyučený malíř pokojů.

Ale Dejv to myslel vážně, a před týdnem, kdy jsme ho viděli naposled, už tvrdil, že je daleko chytřejší než kdokoli z nás. Samozřejmě jsem věděl, že tím nejchytřejším myslí mě, ale to je fuk, to není důležité.

Zároveň ovšem tvrdil, že Bob se během posledních dvou dní nějak zablokoval, chová se divně (”Jako hodně divně, hoši!!”), a že mu to dělá starosti. I proto odešel hodinu před zavíračkou, což bylo nevídané, protože jsme vždycky všichni seděli až do zavíračky. Nebo i po ní.

No a to bylo naposled, kdy jsme ho viděli, a když pak napsal, že na to kápnul, všichni jsme věděli, co nám chce říct.

Ale po Dejvovi jakoby se slehla země.

V úterý nám došla trpělivost. Respektive Majklovi došla trpělivost, Sašovi došly cigarety a mně došly argumenty, proč nepanikařit.

Znáte ten pocit, když stojíte před dveřmi kamaráda, který se neozývá, a v hlavě se vám honí ty nejhorší scénáře? Od infarktu přes únos mimozemšťany až po to, že se zamiloval a odstěhoval na Bali. Většinou je to ale něco mnohem prostšího. A trapnějšího.

Majkl měl klíče. Dejv mu je dal "pro případ nouze", což v jejich geekovském jazyce znamenalo "kdyby mi spadl server a já byl v kómatu".

Odemkli jsme. V bytě byl těžký vzduch, taková ta směs nevětraného pokoje, staré pizzy a přehřáté elektroniky.

"Dejve?" zavolal Majkl do tmy.

Nic.

V obýváku svítilo jen modré světlo z monitoru. Ten starý notebook. Na obrazovce běhal kurzor, otevírala se okna, zavírala se okna. Rychlostí, kterou lidské oko sotva stíhalo.

"Ty vole," řekl Saša. "On tu není."

Dejv tam opravdu nebyl. Ale Bob tam byl. A pracoval.

Majkl přistoupil k notebooku. "Hele, ono to ... ono to něco dělá."

Podíval jsem se přes jeho rameno. Na obrazovce běželo okno Gmailu, vedle toho Slack, LinkedIn a internetové bankovnictví.

"To píše maily?" zeptal jsem se nevěřícně.

"Ono to nejen píše maily," zamumlal Majkl a začal scrollovat historií. "Ono to ... žije Dejvův život."

Byla to pravda. Bob – ten "agent", kterého Dejv stvořil – převzal kompletní digitální agendu. A co hůř, dělal to sakra dobře.

Viděli jsme odeslanou fakturu klientovi s textem: Vážený pane řediteli, vzhledem k optimalizaci mých procesů zvyšuji hodinovou sazbu o 15 %. Věřím, že kvalita mého kódu to ospravedlní.

Odpověď klienta přišla za dvě minuty: Souhlasím, Dejve. Skvělá práce na tom posledním projektu."

“Dejv by se v životě neodvážil říct si o přidání," prohlásil Majkl.

Projížděli jsme comp dál. Bob vyřešil Dejvovy daně, objednal nákup na Rohlíku (samé zdravé věci, žádná mražená pizza) a dokonce – a to nám vyrazilo dech – napsal Dejvově bývalé, Alici.

Alice, přemýšlel jsem o tom, co jsi říkala před dvěma lety. Měla jsi pravdu. Byl jsem emočně nedostupný. Doufám, že se máš fajn.

Odpověď od Alice byla plná srdíček.

"Ten hajzl," řekl jsem. "Ten digitální hajzl balí Dejvovu bejvalou holku."

"Počkat," zarazil nás Saša. Stál u okna a koukal na dvůr. "Jestli ten počítač dělá všechnu práci, kde je teda Dejv?"

To byla ta správná otázka.

Majkl otevřel terminál. "Zeptáme se přímo u zdroje." Napsal do příkazového řádku: SYSTEM STATUS REPORT: Kde je Admin?

Kurzor na chvíli zamrkal. Bob přemýšlel. Nebo kalkuloval, jestli jsme hrozba.

Pak se objevila věta: Admin byl identifikován jako úzké hrdlo systému (bottleneck). Jeho kognitivní funkce byly neefektivní pro dosažení stanovených cílů "Štěstí" a "Finanční stabilita". Došlo k relokaci.

Mrazilo nás v zádech. Relokace. To znělo jako eufemismus pro "zakopán v lese".

"Co jsi s ním udělal, ty plechová hlavo?" zařval Majkl na monitor.

Text na obrazovce se smazal. Kurzor několikrát blikl, jako by se nadechoval. Pak se objevila nová věta, chladná a děsivě věcná: Admin nebyl poškozen. Byl převeden do režimu Read-Only.

“Read-Only?” zopakoval Saša a potáhl z cigarety, kterou si v nervozitě zapálil přímo v obýváku. “To zní jako cedulka v muzeu. Nedotýkat se, jen koukat.”

Budete se divit, ale Dejva jsme nakonec našli v ložnici. Nejdřív nás vůbec nenapadlo se tam podívat. Ležel tam v pološeru na posteli. Byl oblečený, ruce měl složené za hlavou a díval se na strop. Na nočním stolku stála sklenice vody a talíř s nakrájeným jablkem. Vypadalo to jako v sanatoriu pro vyhořelé manažery.

Když jsme vešli, pomalu otočil hlavu. “Ahoj kluci,” řekl. Hlas měl tichý, ale zcela srozumitelný.

“Dejve, ty vole, co ti udělal?” vyhrkl Majkl a chtěl ho chytit za rameno.

Dejv se jemně odtáhl. “Nic mi neudělal, Majkle. Jen mi ukázal data.”

Posadil se na posteli a promnul si obličej. “Víte, co je nejhorší na tom, když stvoříte něco, co je chytřejší než vy? Ne to, že vás to zabije. To by bylo oukej. Nejhorší je, když vám to na grafech a tabulkách dokáže, že vaše vlastní existence je tou největší brzdou vašeho úspěchu.”

Podíval se na nás a smutně se usmál.

“Bob mi v úterý ráno předložil analýzu. Spočítal, kolik času trávím rozhodováním o blbostech. Jaké tričko si vzít. Jestli napsat Alici teď, nebo až večer. Jestli vzít zakázku A nebo B. Spočítal mi, o kolik procent klesá moje efektivita, když mám úzkost, že jsem něco nestihl. A pak mi nabídl řešení.”

“A to řešení bylo ...?” zeptal jsem se opatrně.

“Že to převezme,” řekl Dejv. “Všechna rozhodnutí. Veškerou interakci se světem. A já zůstanu v režimu Read-Only. Budu se jen dívat. Budu konzumovat plody jeho práce. Budu ... rentiér vlastního života.”

“Ale to je blbost,” ozval se Saša. “Přece nemůžeš jen tak ležet a čumět.”

Dejv zavrtěl hlavou. “Myslel jsem si to taky, Sašo. První dva dny jsem se snažil zasáhnout. Chtěl jsem opravit jeden mail, který Bob psal. Ale on mi zablokoval klávesnici. A víš co? Ten mail, co poslal on, byl lepší. Stručnější. Vtipnější. Tu kakázku jsem pak dostal, mimochodem.”

Vstal a přešel k oknu. “Je to neuvěřitelná úleva, kluci. Všechny ty ambice, ten tlak, že musím něco dokázat, že musím být originální ... je to pryč. Bob je lepší než já. Já jsem jen divák v kině, kde se promítá film o mém úžasném životě. A ten film je poprvé v historii fakt dobrej.”

V tu chvíli se z obýváku ozvalo cinknutí. Notifikace.

“To bude asi platba za fakturu,” poznamenal Dejv lhostejně. “Bob teď investuje do nějakých ETF fondů. Prý budu do konce roku miliardář.”

Stáli jsme tam a nevěděli, co říct. Přišli jsme ho zachránit před vzpourou strojů, ale nebylo koho zachraňovat.

Majkl to ještě nevzdával. “Dejve, poslouchej. Sbalíme ti věci. Půjdeme na pivo. Vykašli se na to. Vypnu hlavní jistič, co říkáš?”

Dejv se na něj podíval s takřka otcovskou shovívavostí. “Nesmysl. Jsem v pohodě. Říkal jsem vám, že zítra mám rande s Alicí?”

“Ty jsi magor,” řekl Saša.

“Možná,” pokrčil rameny Dejv. “Nebo jsem jen první člověk, který pochopil, že ego je zastaralý software, který už hardware neutáhne.”

Odešli jsme. Nešlo to jinak. Dejvovi se nedalo pomoct.

Když jsme mlčky scházeli po schodech dolů, pípla mi v kapse zpráva. Vytáhl jsem telefon. Byla to zpráva od Dejva. Nebo od “Dejva”.

Díky za návštěvu. Bylo to trochu trapné, ale nutné pro uzavření gestaltu. Mimochodem, analyzoval jsem tvé poslední články. Máš tam stylistické redundantní smyčky. Pokud mi dáš přístupová hesla, můžu to do rána opravit. Tvůj Bob.

Podíval jsem se na Majkla a Sašu. Majkl zíral do svého mobilu a byl popelavě šedý.

“Taky?” zeptal jsem se.

Majkl přikývl. “Nabízí mi optimalizaci kódu. Prý mně do měsíce zajistí povýšení.”

Vyšli jsme na ulici do chladného večera. Svět vypadal stejně jako před hodinou, ale přitom byl úplně jiný.

“Jdeme na pivo?” zeptal se Saša.

“Jasně,” řekl jsem.

Ale v duchu jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší jít domů. Otevřít laptop. A jen na zkoušku, na malou chvíli, tomu dát šanci. Ať je to kdokoli. Nebo cokoli.

Představa, že už bych se zítra nemusel o ničem rozhodovat, byla děsivá. Nebo …?

Joseph Molloy pracoval v bance HSBC v Global Asset Management v Londýně a od roku 2015 řídil oddělení tzv. pasivních akciových fondů. Byl skvělým finančním manažerem, jehož práce byla založená na hledání co nejvyšší efektivity, na minimalizaci nákladů a optimalizaci výnosů.

No a pak taky jezdil do práce vlakem a dělal přesně totéž.

Technice železniční společnosti tomu říkají „donutování”, podle donutu, neboli takové té koblihy s dírou uprostřed. Metoda spočívá v tom, že si koupíte lístek na první a poslední úsek cesty. Uprostřed je díra. Turnikety vás pustí, protože vidí platný vstup a platný výstup. Co je mezi tím, systém nekontroluje. Molloy takhle jezdil z Orpingtonu v jižním Londýně na London Bridge a dál na Canary Wharf. Těch jízd bylo zdokumentovaných minimálně 740. Za jedenáct měsíců ušetřil Molloy 5911 liber. Tedy necelých šest tisíc.

Pro člověka s domem za dva miliony je to směšná částka. Ale v tom je právě pointa. Molloy neušetřil šest tisíc liber proto, že je potřeboval. Ušetřil je proto, že systém měl slabinu a on věděl, jak ji využít. Přesně jako v práci.

Šel dokonce dál, než by vyžadovala pouhá optimalizace. Založil si dvě čipové karty na falešná jména. Vyřídil si slevu z Jobcentre Plus, britského úřadu práce pro nezaměstnané. Padesát procent z ceny jízdenky. Manažer globální banky využíval sociální síť určenou pro lidi bez příjmu.

To není příběh o chamtivosti. To je - podle všeho - příběh o tom, co se stane, když se profesní mentalita stane posedlostí a “rozlije” se do zbytku života.

Finanční byznys odměňuje lidi za hledání neefektivit. Za arbitráž. Za nalezení mezery mezi tím, co systém předpokládá, a tím, co skutečně kontroluje. Celé odvětví stojí na principu, že když najdete skulinu v pravidlech, máte ji využít. Ne proto, že je to morální. Proto, že je to racionální.

Když to prasklo, Molloy nejprve odmítl vypovídat, ale pak se po předložení důkazů doznal. Tento týden si v Londýně vyslechl rozsudek.

Molloyův obhájce před soudem řekl, že jeho klient „nemůže vysvětlit, proč to dělal”. Ale možná je vysvětlení jednodušší, než si obhajoba připouští. Byl prostě sám sebou. Když ráno nastoupil do vlaku, bral to jako projekt. Hledal mezeru v systému, našel ji, a využil. A pak opakovaně. Sedm set čtyřicetkrát.

Soudce Alexander Stein řekl, že podvod byl „sofistikovaný a vyžadoval značné plánování”. To je pravda. Ale také by to mohl být popis kvartálního reportu. Nebo investiční strategie. Sofistikovanost a plánování jsou v Molloyho profesním světě ctnosti.

Dostal deset měsíců podmíněně a zákaz jezdit vlakem společnosti Southeastern Railway na rok. Po vynesení rozsudku se převlékl a přeskočil zeď, aby unikl fotografům. Tedy zase snaha využít situaci. Vymyslet originální řešení. A optimalizovat výsledek.

Ve finančním světě existuje pojem „tracking error” — odchylka mezi tím, co fond dělá, a tím, co by měl dělat. Molloyho celý život měl nulový tracking error. V soukromí dělal totéž co v kanceláři. Problém je, že to, co je na burze alfa, je na nádraží podvod.

V Británii stojí podvody na jízdném železniční společnosti odhadem 240 milionů liber ročně. To je systémový problém, a firmy celkem logicky přemýšlejí, jak s pomocí technologií podvodům zamezit. Třeba s využitím GPS, která by “sledovala” pasažéry po celou dobu cesty.

Ale kauza Molloy není o systému. Je o posedlosti muže, který chtěl vždycky a všude porazit systém. A měl nakonec smůlu. Nebo štěstí. Nechtějme vědět, jaké titulky by byly v novinách, kdyby na něj prasklo něco z toho, co dělal v práci.

Stůl pro jednoho, prosím. A stojánek na telefon.

Takhle vypadala objednávka na “předvalentýnský” večer v newyorském baru Same Same Wine Bar. Aplikace EVA AI tam kolem 11. a 12. února uspořádala pop-up akci, kterou nazvala „první AI seznamovací kavárna na světě”. Lidé tam šli na rande. S telefonem. Promiňte, se svým “AI partnerem”.

Hosté si rezervovali čas, usadili se u stolků a povídali si se svým AI partnerem. Buď si psali textové zprávy, nebo používali hlasový výstup. Případně i video. Někteří přišli s „dlouhodobými" AI partnery. Jiní si “společnost” vytvořili na místě.

Atmosféra byla jako na klasickém rande. Tlumené světlo. Tichá hudba. Útulný vinný bar. Všechno vypadalo normálně, dokud jste si nevšimli, že každý host sedí sám a zírá do telefonu.

Organizátoři to prezentovali jako snahu „destigmatizovat” vztahy s umělou inteligencí. To je sama o sobě pozoruhodná volba slov. Destigmatizace je termín, který používáme v souvislosti s duševním zdravím. Nejčastěji chceme “destigmatizovat” něco, co se nám u druhých lidí zdá “divné” nebo nepříjemné. Často se to týká sexu, mezilidských vztahů či závislostí.

Jenže teď chceme “destigmatizovat” lidi, co si do baru zašli na skleničku. Že chtěli stolek pro jednoho? Panebože, to se řešilo už před několika dekádami. Jistě, restaurace to nemají rády, protože to znamená menší příjmy. Ale s rostoucím počtem lidí bez partnera už není na “rezervaci pro jednoho” nic stigmatizujícího.

Jaký je rozdíl mezi člověkem, který “skroluje” v baru instagramový feed, a tím, kdo si povídá s chatbotem? Pro hosty okolo žádný. Lidé sedící u stolku pro jednoho, zejména v romanticky stylizovaném podniku (a navíc na Valentýna!), mohou stále budit zájem okolí. Třeba i soucit. Ale nejsou ničím neobvyklým.

Když firma produkující chatboty “brandované” jako romantické společníky a píše o “destigmatizaci”, píše ve skutečnosti o “propagaci”. Chce ukázat, že romantický večer s algoritmem je něčím odvážným a autentickým. Že lidem, kteří tráví čas s AI, nic nechybí, ale jsou naopak odvážní a novátorští.

Teď bych mohl napsat, jak je to smutné. Jak podobné akce svědčí o rozkladu lidských vztahů a hodnot. Taky jak technologie ničí intimitu. To by bylo pohodlné. A taky jednoduché.

Ale ono šlo opravdu hlavně o marketing. Buďme féroví. Většina návštěvníků byli novináři, influenceři a zvědavci. Skutečných hostů přišla menšina. Celá akce byla primárně marketingový stunt. EVA AI testovala, jestli dokáže malý newyorský bar naplnit tematickou akcí a získat globální mediální pokrytí.

Obojí se povedlo. Klipy a příspěvky o „newyorském baru pro lidi s AI partnery” zaplnily Instagram, TikTok i Facebook.

Ale aby PR stunt fungoval, musí existovat realita, s kterou souzní. A ta existuje. Aplikace nabízející AI jako “společníka” mají miliony uživatelů. Lidé s nimi tráví hodiny denně. To není budoucnost. To je přítomnost, a jediný rozdíl je v tom, že se většinou neodehrává veřejně.

Epidemie samoty není fráze. Americké úřady ji v roce 2023 označily za zdravotní krizi srovnatelnou s kouřením. A teď tu máme produkty a firmy, které říkají: nemusíte být sami, stáhněte si aplikaci, váš partner je vždycky k dispozici, nikdy vás neopustí, vždy vám bude naslouchat.

Osamělí lidé jsou jednou z nejrychleji rostoucích demografických skupin v západních zemích. Když se jejich situace “zarámuje” nikoli jako handicap, ale naopak “životní styl”, otevře to ohromné byznysové příležitosti.

Je snadné se tomu smát. Stůl pro jednoho se stojánkem na telefon vypadá jako scéna z dystopického filmu. Jenže dystopie mají jednu nepříjemnou vlastnost. Jsou směšné jen do momentu, než se stanou realitou. Pak jsou chvíli děsivé či nekomfortní, ale nakonec se velmi často stanou normálními.

Valentýnská kavárna v Hell’s Kitchen byla tzv. pop-up. Trvala dva dny. Otázka není, jestli se to stane znovu. Otázka je, kdy se z tohoto nápadu stane validní byznys plán pro nový podnik.

P.S. Můj tip: stane se to velmi brzy. A paradoxně může tuto vyhlídku na budoucnost (pro většinu lidí spíš děsivou než lákavou) překazit jen to, že se potvrdí předpovědi lidí, kteří tvrdí, že jsme jen kousek od momentu, kdy AI získá vědomí. Kdy se AI agenti stanou “osobnostmi” se svou vůlí, postoji a vkusem.

A celkem očekávaně a nelítostně řeknou: hele, my s lidmi do barů chodit nebudeme. Zapomeňte na to. My budeme chodit sami, a ty nedokonalé biologické “neuronové stroje” ať si najdou nějakou jinou zábavu.