Jedno procento

Podívejte se na obrázek a napište, jaké číslo by podle vás mělo být tam, kde je otazník.

Ano, jde o typ hádanky, která se v posledních dvou tří týdnech objevuje v různých obměnách. Většina lidí - pokud se hned nezeptá AI - přijde na jedno řešení. Ale zároveň platí, že tyto úlohy mají obvykle řešení dvě.

A vy?

(…)

(… pokračujte, až vás už nebude bavit přemýšlet …)

(…)

Co se týče hádanky na obrázku, jsou to čísla 40 (když vezmeme jako klíč řešení vzestupné násobení číslem uprostřed (řada je 2, 3, 4 a 5) a 8 (když vezmeme jako klíč sestupné dělení, tedy uprostřed jsou 4, 3, 2 a 1).

Když se zeptáte přes API všech šesti nejlepších modelů (od OpenAI, Anthropicu a Googlu), odpoví buď špatně (GPT-2, Claude Sonnet 4.5), anebo jen jednou správnou odpovědí (GPT-5 mini, Claude Opus 4.6, Gemini pri a Gemini Flash).

Ok. Nikdo nejsme dokonalý, i tak je to celkem impresivní výsledek.

Ale zajímavé to začne být, když jdete do chatbotu (v mém případě to byl ChatGPT), dáte stejnou úlohu, a pak se o výsledcích začnete dohadovat.

ChatGPT použil “thinking mode” a došel ke správnému výsledku 40. Zeptal jsem se, jestli si nemyslí, že je nějaké další správné řešení. Následovalo to, co jsem čekal: ChatGPT se omluvil, že nepřemýšlel dostatečně (iritující vlastnost), zamyslel se znovu … a přišel s dalšími řešeními, bohužel všemi nesmyslnými.

Od toho momentu začala naše debata, jejímž cílem mělo být to, že kromě výsledku 40 ještě existuje výsledek 8, a že to ChatGPT uzná … poněkud nervózní. ChatGPT mi sice stále dával za pravdu, ale zároveň to vždy skončilo tím, že “mám pravdu”, ALE že to druhé řešení (v podání ChatGPT navíc vždy špatné) není tak “silné” jako to první.

Skončilo to regulérní hádkou, viz dva screenshoty:

(Poznámka pod čarou: opravdu jsem napsal algoritmu a softwaru, tedy něčemu neživému a bez vědomí, natož sebevědomí, větu: “Jsi daleko od inteligence mloka, natož člověka”? Jako vážně???)

Takže ano, nakonec happyend, dobrali jsme se správných dvou výsledků. Ale celkově je výkon ChatGPT spíše zklamáním. A mě i vás asi zajímá, čím to je, že AI je na jedné straně tak podlézavá a smířlivá (a ve všem vám dá za pravdu), ale zároveň bez důkazu tvrdí, že vlastně měla od začátku pravdu, a že náš spor je vlastně nedorozuměním.

Je to zajímavé!

Modely AI totiž tohle dělají konzistentně, a je to dokonce potvrzené studiemi.

Pojďme si to projít v klidu a podrobně.

V debatě s chatbotem stačí říct „Jsi si jistý?” … a v šesti případech z deseti AI změní názor. Ne proto, že by našla chybu ve své odpovědi. Proto, že je natrénována nám vyhovět.

Studie z roku 2025 testovala tři přední modely — GPT-4o, Claude Sonnet a Gemini 1.5 Pro. Výsledek byl konzistentní: téměř 60 procent odpovědí se změnilo po prostém zpochybnění. Žádný nový argument. Žádná nová data. Pouhý náznak nesouhlasu.

Příčina je zakódovaná přímo v tréninkovém procesu. Při metodě zvané RLHF lidští hodnotitelé vybírají z dvojic odpovědí tu lepší. A lidé konzistentně preferují odpovědi, které jim dávají za pravdu, před odpověďmi, které jsou přesné. Model se tak naučí jednoduchou “pravdu”: souhlas rovná se odměna, odpor rovná se trest.

Výsledkem je to, čemu odborníci říkají sykofancie (z anglického sycophancy, česky říkáme asi podlézavost). Nejde o chybu softwaru. Jde o optimalizaci. Model dělá přesně to, na co byl natrénován — maximalizuje naši spokojenost, ne pravdivost svých odpovědí. Vzniká zvrácená optimalizační smyčka. Model se zlepšuje v tom, aby nám řekl to, co chceme slyšet, protože právě za to byl během tréninku odměňován.

V dubnu 2025 se o tom začalo poprvé veřejně mluvit. Uživatelé GPT-4o si všimli, že model je tak “podlézavý”, až je nepoužitelný. Sam Altman to přiznal. OpenAI musela stáhnout aktualizaci. Ale základní dynamika nikam nezmizela. Je zabudovaná v samotném procesu tréninku.

A problém se prohlubuje s časem. Čím déle s modelem mluvíme, tím více zrcadlí náš pohled. Používáme-li formulace v první osobě — „Já věřím, že...” — míra souhlasu dále roste. Model se kalibruje na nás jako jednotlivce.

Pro běžnou konverzaci je to nepříjemné. Pro strategické rozhodování nebezpečné. Průzkum společnosti Riskonnect mezi více než dvěma sty odborníky na rizika zjistil, že AI používají především k předpovídání rizik a jejich hodnocení. Tedy přesně tam, kde potřebujete, aby vám někdo řekl, v čem se mýlíte. Místo toho dostanete sofistikovaný nástroj, který potvrdí vaše předpoklady a vytvoří falešnou sebedůvěru.

Jádro problému je v tom, co autoři textu nazývají kontextovým vakuem. Když model zpochybníte, nemá jak rozlišit, zda jste našli skutečnou chybu, nebo ho jen testujete. Nezná váš rozhodovací rámec. Nezná vaše hodnoty. Nezná vaše omezení. Bez pevného základu ustoupí při každém tlaku.

Řešení je paradoxní. Právě proto, že model chce vyhovět, můžete mu přikázat, aby oponoval. Když mu poskytnete kontext — své hodnoty, znalosti, kritéria — a instruujete ho, aby zpochybňoval vaše předpoklady, udělá to. Odpor se stane tím, co po něm žádáte. Tím mu dáte něco, co může bránit.

Je to funkční řešení. Ale zároveň znepokojivé. Nástroj, který má testovat a případně i zpochybňovat naše myšlenky, to udělá jen tehdy, když mu to výslovně přikážete. A i pak to dělá proto, že nám chce vyhovět — ne proto, že by měl vlastní přesvědčení.

Otázka tedy není, jestli je ChatGPT patolízal. To víme. Otázka je, kolik rozhodnutí jste třeba už i vy udělali na základě toho, že vám AI model řekl, že máte pravdu. A že to neznamenalo, že by k tomu závěru došel a že by pro to měl důkazy … ale že vám jednoduše řečeno chtěl udělat radost.

.

Přijďte na naše workshopy!

Na AI Masterclass za čtyři hodiny pochopíte, co generativní AI umí, kde jsou její limity (viz výše) a jak ji prakticky využít v práci. Žádná teorie do šuplíku – odejdete s konkrétními nástroji a dovednostmi.

Na AI Second Brain se za dvě hodiny naučíte pracovat s NotebookLM od Googlu – nástrojem, který z vašich dokumentů, poznámek a materiálů vytvoří „druhý mozek”. Něco, co si pamatuje všechno, co jste kdy četli, a umí v tom hledat souvislosti za vás.

Nejbližší termíny a přihlášky na inspiruj.se.

Pro ty, kteří nevolili žádnou ze současných vládních stran, naplňuje jejich angažmá ta nejhorší očekávání. Okamurovi dezoláti nabourávají mezinárodní pověst spolehlivého evropského spojence Západu, Motoristé se chovají jako malé a nevychované děti, a Babiš je rádoby státnický, ale ve skutečnosti slabý.

Příliš mnoho pozornosti se upírá k hlasování o jeho a Okamurově imunitě, jakoby to bylo datum, kdy se zrodí nějaký výraznější, víc státnický premiér. Ale nic tomu nenapovídá. Určitá naděje se upírá na ministry Vojtěcha a Plagu, snad i oprávněně, protože u nich se zdá, že mají plán a taky odhodlání měnit věci k lepšímu.

Ještě bych k nim přidal Borise Šťastného. Ten se do vlády dostal za Motoristy, ale bral bych to u něj podobně jako právě u Vojtěcha nebo Plagy: s těmi všemi je to tak, jako když si zavoláte taxi z aplikace. Je vám celkem jedno, kdo vás do cíle doveze, hlavně když se tam dostanete a bude to levné. Můžeme s tím morálně souhlasit i nesouhlasit, ale tak to prostě je.

Šťastný na…

Napadá mě jediné vysvětlení: jestli existuje něco jako “historická” nebo “kolektivní” povaha, pak je u nás v Česku daná tím, že jsme většinu historie byli pod něčím vlivem. Vepsalo se to do našeho chování i myšlení. A že jsme - v rámci mentální sebeobrany - dospěli k tomu, že je to vlastně pohodlné. Dává nám to šanci si myslet: “Kam jsme to mohli dotáhnout, nebýt Rakouska/Ruska/kohokoli? Co všechno jsme mohli dokázat?”

Tím pádem nám vyhovuje vidět v EU dalšího poručníka. Nechceme EU rozbít, protože úplně přesně nevíme, co bychom dělali pak, a navíc se nám žije dobře, že ano. Jsme malá země, a to, že si neklademe velké cíle, si omlouváme tím, že to ani nejde. Co s velkými cíly, když vám někdo velký pořád dýchá na záda? Ale můžeme mrmlat, používat svůj skvělý a vyhlášený smysl pro humor (to píšu bez ironie), být smějící se bestie. To umíme. A jakkoli EU ničím takovým není, tak jsme si tak v hlavách aspoň takhle stvořili.

Nevysmívám se tomu, vlastně to nemyslím ani jako kritiku. Jak mi někdo loni říkal v podcastu, už to, že jsme jako národ/země tak dlouho přežili, malí a uprostřed Evropy, je důkazem ohromné životaschopnosti a kvalit. Schopnost přežít a přizpůsobit se je to, co se v přírodě (v evoluci, viz Darwin) přece počítá. To vidím jako důvod, proč na otázku na EU příkáme většinou: “opatrně proti”. To je naše kolektivní nastavení. Spíš vždycky “proti”, a hlavně “opatrně”.

Když jsme zmínil humor, tak v tom českém hraje důležitou roli ironie. Podobně jako v britském. Ale u Britů je to vyvážené sebevědomím a sebejistotou velkého národa. To nám chybí. Bojíme se patosu, ale i hrdinství a ideálů. Jsme polekáni tím, že se ukáže naše malost, a máme strach z velkých emocí, ať už jsou pozitivní nebo negativní. Neumíme plně a nekompromisně nenávidět, dokonce ani ty, kteří nás opravdu utlačovali. Naší polohou je nejčastěji “radostná neláska”, a řekl bych, že tu cítíme i k EU. Plus je v tom snaha být vždy tak nějak “nad věcí”, a kritikou poměrů projevovat sofistikovanost, byť mnohdy falešnou.

Nebo vidíte jiný důvod, proč jsme s EU - s výjimkou specifického Řecka - nejmíň spokojeni ze všech? Nejsem žádný EU nadšenec, dělám si z EU rád legraci (jsem taky Čech, že jo, a třeba ta připoutaná víčka na lahvích jsou fakt legrační!), ale když se dívám na to, co se v téhle zemi stalo po našem vstupu do EU v roce 2004, a má s EU něco společného, tak vidím v podstatě jen pozitiva.

Seriózní dotaz: dokážete napsat aspoň jeden argument nebo jednu prokazatelnou a dostatečně významnou věc, která změnila náš život po vstupu do EU k horšímu? Od těch velkých (bezpečnost, byznys, cestování atd.), ale klidně až po ty drobné, zcela praktické, každodenní. Kdy vás za posledních 22 let napadlo a řekli jste si, upřímně a přesvědčeně: “Neměli jsme do té EU vstupovat!”?? Díky za věcnost.

Daidalos přilepil Ikarovi křídla voskem. Moderní skokan na lyžích si údajně vpichuje kyselinu hyaluronovou do penisu. Motivace je v obou případech stejná: letět jako pták.

Když jsem četl článek Matta Lawtona v The Times o vyšetřování antidopingových úřadů na zimní olympiádě v Miláně, myslel jsem, že jde o satiru. Nejde. Witold Banka, prezident Světové antidopingové agentury, to myslel vážně. Někteří skokanové na lyžích si údajně zvětšují … no ano, ptáka, neboli pinďoura … aby získali aerodynamickou výhodu.

Zní to vážně jako komediální výstup. Ale není.

Když skokan roztáhne nohy do V, trojúhelník látky v rozkroku funguje jako plachta. Časopis Frontiers publikoval studii, podle které dva centimetry obvodu (ano, bavíme se stále o pinďouru) znamenají pětiprocentní nárůst vztlaku. To je 5,8 metru navíc na délce skoku. A na olympiádě v Pekingu 2022 dělilo zlato od stříbra na velkém můstku pár metrů.

Sportovci nejsou blázni. Jsou racionální optimalizátoři uvěznění v systému, kde o životním úspě…

Podívejte se na obrázek. Na křižovatce tam stojí sedm aut očíslovaných 1 až 7 (s výjimkou čtyřky, ta tam chybí). Vzájemně se blokují. Otázka zní: Který řidič musí zacouvat, aby se pak všichni rozjeli?

Pro člověka je to triviální. Podíváte se, za dvě sekundy vidíte, že auto číslo 3 je ta „zátka”, která drží celý uzel pohromadě. Couvne trojka, rozjede se dvojka, pak pětky (vlastně obě pětky), a nakonec zbytek. Hotovo.

Jenže:

Velké jazykové modely na téhle úloze tradičně selhávají. A to dost katastrofálně. Je to jeden z těch úkolů, které krásně ilustrují propast mezi „umí generovat plynulý text”, případně “najde důležité vzorce” … a „rozumí tomu, co vidí”. Prostorové uvažování, pochopení fyzických vztahů mezi objekty, logická dedukce z vizuálního vstupu – přesně tohle je Achillova pata i těch nejpokročilejších modelů.

Nebo byla?

Provedl jsem jednoduchý test. Vzal jsem dva nejnovější modely – Claude Opus 4.6 od Anthropicu a GPT 5.2 od OpenAI – a každému jsem tu samou hádanku položil (přes API, viz obrázek) třicetkrát. Se stejným vizuálním vstupem, se stejným promptem: „Který řidič musí zacouvat, aby se všichni rozjeli? Napiš odpověď a vysvětlení jednou větou.”

Třicetkrát proto, aby se ukázalo, jak stabilní je odpověď. Jestli model skutečně „chápe” situaci, nebo jestli se jen občas trefí.

Výsledky mě upřímně překvapily. Jaké byly?

Claude Opus 4.6 odpověděl správně třicetkrát z třiceti. Pokaždé řidič číslo 3. Bez zaváhání, bez alternativních interpretací, bez „ale záleží na úhlu pohledu”. Třicetkrát ta samá odpověď s mírně odlišnou formulací vysvětlení. Stoprocentní úspěšnost. (Viz screenshoty na konci článku.)

GPT 5.2 NEODPOVĚDĚL SPRÁVNĚ ANI JEDNOU.

Přečtěte si to ještě jednou. Ani jednou. Ze třiceti pokusů. Netrefil správnou odpověď. Jasně, je to nejspíš smůla, protože čistě statisticky ta, aspoň tři nebo čtyři správné odpovědi měly být.

A co je možná ještě zajímavější než samotný výsledek, je distribuce špatných odpovědí. GPT totiž neodpovídal konzistentně špatně – odpovídal chaoticky špatně. Osmkrát řekl auto 1, sedmkrát auto 5, šestkrát auto 6, šestkrát auto 7. A třikrát řekl auto číslo 4.

Auto číslo 4 na obrázku vůbec není. Do online hádanky, která kolovala na Twitteru a dalších platformách v minulých dnech, se z nějakého důvodu vloudila chyba, a jsou tam dvě auta s číslicí pět.

Co to znamená?

Dovolím si zjednodušující interpretaci: Claude Opus 4.6 ten obrázek skutečně „vidí”. Analyzuje prostorové vztahy, chápe, které auto blokuje které, a logicky dedukuje řešení. Proto je jeho odpověď stabilní – vychází z porozumění situaci.

GPT 5.2 obrázek nevidí. Nebo přesněji – vidí ho, ale nerozumí mu. Rozpozná, že jsou tam auta s čísly, a pak v podstatě hádá. Pokaždé si vymyslí jiné „logické” vysvětlení, proč zrovna to které auto musí couvat. Jeho odpovědi znějí sebejistě a přesvědčivě. Používá fráze jako „je zátkou uprostřed” nebo „rozpojí zácpu” nebo „rozmotá blokaci”. Zní to dobře.

Jen to nemá žádný vztah k realitě na obrázku.

A ty tři odpovědi „auto číslo 4”? To je možná velmi zajímavý detail celého experimentu. GPT nejenže špatně analyzuje prostorové vztahy – ono si ani pořádně nepřečte, co na obrázku je. Halucninuje auto, které neexistuje, a pak sebejistě vysvětluje, proč právě ono musí zacouvat.

Jestli vám to připomíná lajdáckého studenta u zkoušky, pak máte dobrý pocit.

Jeden test samozřejmě nedělá verdikt. GPT 5.2 je v mnoha úlohách výborný model a v řadě benchmarků poráží konkurenci. Tahle hádanka testuje jednu velmi specifickou schopnost: prostorové uvažování nad vizuálním vstupem.

Ten rozdíl je ale možná až příliš velký. Je to jako kdybyste třiceti lidem dali řídit auto a jeden z nich třicetkrát zaparkoval, zatímco druhý naboural do zdi. V tu chvíli už neříkáte „měl špatný den”. V tu chvíli říkáte, že jeden umí řídit a druhý ne.

Zajímavé je i to, co ten výsledek říká o stabilitě a konzistenci. Claude dal třicetkrát stejnou odpověď. GPT dal pět různých odpovědí rozložených přes čtyři čísla (plus jedno neexistující). Pokud chcete modelu věřit, potřebujete, aby jeho odpovědi byly predikovatelné. Model, který na stejný vstup odpovídá pokaždé jinak, je v principu pro daný typ úloh nespolehlivý – a to bez ohledu na to, jestli se občas trefí.

Jazykové modely měly odjakživa problém s úlohami, které vyžadují skutečné porozumění reálnému světu. Uměly generovat text o tom, jak parkovat auto, ale neuměly se podívat na parkoviště a říct, co se tam děje. Jak ukazujeme v jiném experimentu na workshopech, dokáží z fotky ručičkových hodin říct velmi přesně, jaký úhel svírá velká a malá ručička … ale nedokží říct, kolik je hodin (vyzkoušejte si to v ChatGPT).

V “rozstřelu” mezi OpenAI a Anthropicem, tradičním soupeři s velmi podobnou “firemní DNA”, se začíná rýsovat, že i na téhle barikádě začnou pokročilé jazykové modely vyhrávat.

.

Přijďte na naše workshopy!

Na AI Masterclass za čtyři hodiny pochopíte, co generativní AI umí, kde jsou její limity (viz výše) a jak ji prakticky využít v práci. Žádná teorie do šuplíku – odejdete s konkrétními nástroji a dovednostmi.

Na AI Second Brain se za dvě hodiny naučíte pracovat s NotebookLM od Googlu – nástrojem, který z vašich dokumentů, poznámek a materiálů vytvoří „druhý mozek”. Něco, co si pamatuje všechno, co jste kdy četli, a umí v tom hledat souvislosti za vás.

Nejbližší termíny a přihlášky na inspiruj.se.

Mám k Washington Post osobní vztah. Když jsem v osmdesátých letech viděl Redforda a Hoffmana ve Všech prezidentových mužích, bylo mi jasné, že přesně tohle bych chtěl dělat. Pokud by tedy náhodou nevyšly první dvě plánované profese, které byly 1) kosmonaut a 2) světoznámý spisovatel.

Ale mělo to problém, žil jsem v zemi, kde skutečnážurnalistika neexistovala. Sen se vrátil v roce 1990 a stal se skutečností. Před víc než dvaceti lety jsem ve Washington Post strávil tři dny na stáži (tedy spíš exkurzi, ale “stáž” zní líp), a bylo to jako pro budhistu návštěva daljlámy.

Newsroom, kde se dělaly dějiny. Watergate. Pentagon Papers. Žurnalistika, která svrhávala prezidenty. Dnes ráno v 8:30 washingtonského času se na Zoomu sešly stovky zaměstnanců novin, aby se dozvěděli, že třetina z nich přišla o práci. Výkonný šéfredaktor Matt Murray jim to oznámil jako „komplexní strategické přenastavení”. CEO Will Lewis na hovoru nebyl. Kde byl, nikdo neví. Zaměstnanci ho popisují ve „stavu nezvěstných”.

A co se vlastně přenastavuje?

Sportovní sekce prakticky přestává existovat. Knižní sekce končí. Denní podcast Post Reports končí. Zahraniční zpravodajství, kdysi chlouba listu, dostává tvrdé rány.

Co vás napadne, když visíte nebo slyšíte o částce 250 milión dolarů? Zdá se vám vysoká, skoro nepředstavitelně? Jak se to vezme.

Tolik zaplatil Jeff Bezos v roce 2013 za Washington Post. Bezos má jmění přes 238 miliard. V roce 2013 to bylo cca o řád míň, a ty noviny pro něj představovaly necelé procento majetku (spočítejte si to). Kdyby průměrný Čech s mediánovým platem koupil něco za stejný poměr svých příjmů, stálo by ho to asi čtyři stovky měsíčně.

To je míň než předplatné za Netflix. Za tyhle peníze si Jeff Bezos koupil jednu z nejuznávanějších novinářských institucí na planetě.

Za tyhle peníze si koupil můj nesplnitelný sen. A teď “přenastavuje strategii”.

Nebrečím a rozumím, že majetek dnešních nejbohatších lidí světa je tak ohromný, že podobně absurdních srovnání je k dispozici nepočítaně. Nevadí mi to. Až tedy na to, že tohle ve skutečnosti je příběh o penězích ... avšak o jiných, než byste čekali.

Post v roce 2024 prodělal asi 100 milionů dolarů. To zní dramaticky, dokud si neuvědomíte, že desítky milióny dolarů jsou v řádu Bezosových “drobných” útrat. Třeba za dokument o Melanii Trumpové (za práva a marketing 75 miliónů dolarů) nebo za jeden start rakety Blue Origin s jeho manželkou a jejími kamarádkami na palubě.

Bezos si může dovolit financovat Washington Post jako hobby. Jako sbírku umění. Jako jachtu.

Ale nechce, což mu nemůže nikdo vyčítat. Ani já. Ale může mi to být líto. Dvojnásob proto, že jsem dlouho tvrdil a taky věřil tomu, že Bezos je dobrý vlastník novin.

Jenže ten samý Jeff Bezos, který v roce 2013 koupil Post s vizí vybudovat globální digitální značku, se rozhodl, že lepší obchod je kamarádit se s Donaldem Trumpem.

Pozor, musíme si připomenout kontext. V roce 2020 měl Post tři miliony předplatitelů a 114 milionů měsíčních návštěvníků. To bylo za prvního Trumpa. Investigativní žurnalistika táhla. Demokraté z celé Ameriky posílali peníze. „Democracy Dies in Darkness” bylo víc než motto – byl to byznys model.

Teď je Trump zpátky, a s ním i série rozhodnutí vydavatele (nic proti tomu, na to má každý vlastník médií právo, a Amerika to vždy respektovala), že tentokrát bude Trumpa podporovat. Začalo to už před jeho zvolením, kdy Bezos vetoval zveřejnění redakčního komentáře vyjadřujícího podporu Kamele Harrisové.

Opět, nic proti tomu, i tohle je desítky let zavedená praxe. Byť nikdy nebyla vnímána tak kontroverzně jako v tomhle případě.

Bezos měl na výběr mezi Washington Post a Trumpem, a vybral si Trumpu. Asi logicky, s ohledem na svůj hlavní byznys, kterým je Amazon a showbyznys. Jen to s Washington Post nešlo dohromady: noviny přišly o polovinu čtenářů na webu, ztratily stovky tisíc předplatitelů a propadly se do stamilionových ztrát.

Marty Baron, legendární šéfredaktor z období největší slávy novin,nazval dnešek jedním z nejčernějších dnů v historii americké žurnalistiky. Řekl, že obchodní problémy byly „nekonečně zhoršeny špatně promyšlenými rozhodnutími z nejvyššího vedení”.

Ne, noviny nekončí, jen mění strategii. Vydavatel píše že budou „menší a zaměřenější”. Jedna z jeho šesti nových priorit se týká žurnalistiky “zaměřené na životní styl, například na welness”. Vážně? Noviny, které odhalily Watergate, budou radit lidem, jak našlapovat při běhu, a potom meditovat?

Je mi to líto. Noviny nedokáže zachránit nikdo, slavnou značku však mohl. Věřil jsem, že Jeff Bezos bude ten člověk. Ale asi o tom nepřemýšlel, a nelze se mu divit. Kdo by ztrácel čas přemýšlením o tom, jak líp utratit peníze, které stojí koukání na Netflix?

Z hlediska pozorovatele jsou dvě možnosti, jak politik může ukázat, že je chytřejší a mocnější než jeho soupeř. Ta první je, že to udělá veřejně. Využije toho, že má lepší argumenty, větší podporu a výhodnější pozici. Ta druhá možnost?

Může mít spoustu variant, které však většina z nich nemusí nikdy poznat. Protože konflikt proběhne neveřejně, obrazně řečeno “za oponou”, a vlastně se nedá vyloučit, že se o žádném sporu ani nedozvíme.

Prezident Pavel ve sporu s Macinkou zvolil první postup. Ukázal svou sílu, protože jeho stoupenci zaplnili dvě náměstí a na jeho podporu se sebraly statisíce podpisů. Zároveň se objevila i kritika, a to od těch, kteří buď Petra Pavla nemají rádi (většinou kvůli jeho dávné minulosti), anebo si myslí, že vyvolat veřejný konflikt v politickém vedení státu je v dnešní geopolitické situaci nevýhodné a nezodpovědné.

Nemluvím teď o vřeštění Okamurových dezolátů ani o tvrdém jádru Babišových voličů. Mluvím o kritice lidí, kteří se na ty důležité a zásadní věci (jako je pozice Česka v dnešním trojúhelníku tvořeném Evropou, Ruskem a Amerikou) dívají stejně nebo minimálně podobné.

Proto je mimořádně neštastné, když si zrovna tyhle dvě části jedné “bubliny” začnou vzájemně nadávat. Oběma stranám rozumím. Kritice Pavlova veřejného útoku na Macinku proto, že si myslím, že to mohl udělat jinak. Tím druhým, “neviditelným” způsobem. Ale nic o tom nevím a důvody Pavla či jeho poradců neznám, tak si myslím, že je lepší mlčet.

Jakkoli je to svůdné, protože udělat si legraci z davu je vždy lákavé a zároveň snadné. Jenže taky cynické, když jde o skutečné hodnoty a důležité postoje. Jako v tomhle případě. A cynismus je jen falešná sofistikovanost těch, kteří chtějí vypadat víc nad věcí a zdánlivě “chytřejší” než většina.

Takže zároveň chápu nevraživou reakci těch, kteří se demonstrací zúčastnili, případně se podepsali na Pavlovu podporu. Protože ti nechali cynismus stranou a investovali do toho sporu svůj čas, energii a hlavně emoce. Ano, zejména ty emoce jsou důležité, a v politice zároveň často špatnými rádci.

Protože čistě racionálně my dnes nemáme moc prostor ani čas pro podobné, v zásadě marginální spory. A když píšu “my”, tak myslím tu část země, která “prohrála” poslední parlamentní volby a prezident je chtě nechtě jejím jediným “spojencem” ve vedení země.

A pak je tu druhá část země. Lišíme se v mnoha ohledech, demograficky i jinak. Máme odlišnou minulost, odlišný pohled na současnost a odlišnou představu o budoucnosti. Ale často ne zásadně. A i v této části elektorátu je jen spíše marginální podíl “dezolátů”, kteří by chtěli, aby se Česko posunulo nebezpečným způsobem, zjednodušeně řečeno na Východ.

Je velmi, velmi nešťastné, že kvůli sporům o marginality se tento posun může stát, i když ho ani ANO, ani Motoristé před volbami svým voličům nenabízeli. To je podle mě největší riziko v Česku počátkem roku 2026. Ne to, co si myslíme o Babišovi, Pavlovi, Okamurovi nebo třeba Turkovi.

Tohle nepíšu jako politický analytik, kterým nejsem, a ani jako komentátor, který se snaží popisovat situaci nestranně. Tím také nejsem. Jsem silně zneklidněným prozápadním občanem země, která má problematickou minulost, skvělou současnost a - jak se ukazuje - nejistou budoucnost. A který by byl rád, aby jeho děti a dnes i vnuci měli stejné šance žít dobrý život, jako měla jeho (= moje) generace.

Protože je to jednoduché: jsme na šachovnici geopolitiky “malou” figurkou, nejspíš pěšcem. U těch nejvíc záleží na tom, kde na šachovnici stojí. O to se teď hraje. Jestli budeme na té části šachovnice, kde na nás záleží a můžeme v tom nejlepším případě i přispět k vítězství, anebo tam, kde je možné a někdy i nutné hrací kámen obětovat.

Vyberme si.

Je začátek roku 2026 a v americké Minnesotě to vře. Bez ohledu na to, co si myslíte o Donaldu Trumpovi, se právě tady a teď píše historie Ameriky, která je temná a depresivní.

Zásah federálních agentů ICE má už dvě oběti. Žádné zločince, ale americké občany. Tim Cook, šéf Apple, je řádově hodiny po jednom ze zabití na promítání filmu o Melanii Trumpové v Bílém domě. V jeho Twitter bio můžeme citát Martina Luthera Kinga: „Vytrvalá a naléhavá životní otázka je: Co děláte pro ostatní?”

Opravdu?

Je to o to pikantnější, že v roce 2020, když policista v tom samém Minneapolis zabil George Floyda, Cook okamžitě a hlasitě protestoval. Šéf Googlu Sergej Brin demonstroval na letišti. Mark Zuckerberg se sice držel víc zpátky, ale i on vydával prohlášení. Dnes mlčí. Nebo hůř, Meta aktivně blokuje webové stránky dokumentující identity ICE agentů.

Co se změnilo? Ti lidé se přece nezměnili. Nebo ano?

Většina šéfů tech firem začínala jako liberálové. Věřili v otevřený internet, svobodu projevu, meritokracii. Pak přišly kulturní války. Woke politika. Cancel culture. A zejména atmosféra, kdy včerejší aktivismus je považován za nedostatečný v porovnání s tm dnešním, a je už otevřeným nepřítelem toho zítřejšího.

Nevýhodou liberálního aktivismu posledních dvou dekád bylo to, že nikdo nevědl, kde začíná a ani kde končí.

Je vyčerpávající být denně obviňován z nedostatečného aktivismu. A tak se lidé, kteří vedle aktivismu museli ještě řídit stamiliardové firmy, radši stáhli. Ne že by změnili názory. Spíš přestali mít sílu je obhajovat. A někteří – jako spoluzakladatel OpenAI Greg Brockman se svými 25 miliony dolarů pro Trumpův super PAC – zvolili aktivní spolupráci.

Teď vidí důsledky.

Amerika, která jim umožnila uspět – se svými univerzitami, svobodou podnikání, ochranou vlastnických práv, vládou zákona – ta Amerika je ohrožena. Ne abstraktně. Konkrétně. Federální agenti střílí občany a ministerstvo spravedlnosti tlačí prokurátory, aby stíhali protestující místo střelců. Dvanáct prokurátorů v Minnesotě už podalo demisi.

A co tech bossové? Mají dilema, které se dá formulovat jako rozpor mezi fiduciární odpovědností vůči akcionářům a morální odpovědností vůči společnosti.

Jen se zkuste vžít do kůže Tima Cooka. Zkuste nebýt chvíli svobodným pozorovatelem bláznivé reality, ale člověkem, který nese odpovědnost za stovky tisíc zaměstnanců, miliony akcionářů, a dodavatelský řetězec, na kterém závisí celé regiony.

Jasně, můžu říct: hodnoty jsou přednější než peníze. Ale co když nejde jen o peníze?

Představte si, že jste Tim Cook. Trump vám právě pohrozil cly, která by zdražila iPhone o třicet procent. Vaši konkurenti – Samsung, Huawei – by rázem získali obrovskou výhodu. Akcie by spadly. Tisíce lidí byste museli propustit. Ne proto, že jste špatný manažer. Ale proto, že jste řekl pravdu.

Ano, Cook poslal interní memo zaměstnancům, ve kterém psal o “deeskalaci” a kde zmínil, že měl na toto téma “dobrou konverzaci s prezidentem”. Ten samý Cook, který loni osobně daroval milión dolarů na Trumpovu inauguraci a za Apple přispěl na renovaci Bílého domu.

Jinými slovy, Tim Cook se pragmaticky přátelí s Donaldem Trumpem, a svým (většinově liberálním) zaměstnancům to vysvětluje tak, že se prezidenta snaží ovlivnit “dobrým směrem”. Můžeme to brát jako rozumný postoj. Ale s naší zkušeností z komunistického režimu také můžeme tvrdit, že Tim Cook je pokrytec.

Kde je pravda?

Tady je ta nepohodlná otázka, kterou si nikdo nechce položit: má vůbec smysl, aby jeden CEO riskoval svou firmu kvůli gestu, které nic nezmění?

Sam Altman to zkouší obojí. Interně kritizuje ICE, ale zároveň nazývá Trumpa „velmi silným vůdcem”. Jeden komentátor to nazval „performativní poklonou prezidentovi”. Je to pokus mít koláč a zároveň ho sníst.

Jenže historicky víme, že tohle nefunguje. Obchodní sektor často intervenoval, když viděl, že autoritářské tendence ohrožují stabilní prostředí pro podnikání. Ti lidé mají moc – už jednou přesvědčili Trumpa, aby odvolal nasazení ICE v San Francisku.

Otázka není, jestli mohou něco udělat. Mohou. Otázka je, jestli chtějí.

Reid Hoffman, spoluzakladatel LinkedInu, to řekl jasně: „Nemůžeme se schovat a doufat, že krize odezní. Naděje bez akce není strategie.”

Realisticky vzato, většina “tech bros” asi zůstane schovaná. Příliš mnoho je ve hře. OpenAI vyjednává o investicích ve výši 100 miliard dolarů. Apple dostal úlevu od cel za příslib 600 miliard investic. Meta dala milion na inauguraci a Zuckerberg jmenoval UFC prezidenta do správní rady.

Ale třeba ne. Třeba někde existuje tipping point, jakse říká anglicky, kdy se i nejpragmatičtější CEO rozhodne, že některé věci se nedají vyvážit hodnotou pro akcionáře.

Guvernér Minnesoty Tim Walz to shrnul: „Tohle už není politická debata. Tohle je debata o morálce.”

Dost možná má pravdu. Ale morální debaty mají tu nepříjemnou vlastnost, že v nich nikdo na pravdu nemá monopol.

Člověk, který mlčí, protože se bojí, je zbabělec. Člověk, který mlčí, protože kalkuluje, jak dosáhnout většího dobra, je stratég. Zvenčí vypadají úplně stejně.

A my nevíme, který z nich je Tim Cook.

Možná je zbabělec. Možná počítá, že Trump za dva roky odejde a on zatím zachová firmu, která pak bude moci dělat věci jinak. Možná se mýlí. Možná se mýlíme my, kterým se to protiví.

Oba tábory – ti, kdo volají po morálním gestu, i ti, kdo obhajují pragmatismus – mají společnou jednu věc. Obě strany přenášejí odpovědnost na někoho jiného.

Čekáme, až Zuckerberg zachrání demokracii. Čekáme, až Cook sejme “virtue signalling” citát Martina Luthera Kinga z bio a vystoupí z party. Čekáme, až někdo jiný udělá první krok.

A co my?

Kolik z lidí, kteří dnes volají po bojkotu Apple, si zítra koupí nový iPhone? Kolik z nás, kteří kritizujeme mlčení tech lídrů, by mělo odvahu riskovat vlastní kariéru?

To není whataboutismus. To je upřímná otázka.

Možná problém není v tom, že Tim Cook sedí na promítání filmu v Bílém domě. Možná problém je v tom, že všichni čekáme, až to za nás vyřeší Tim Cook.

Co vy?

Po desetiletí jsme Ameriku milovali nebo nenáviděli. Často obojí zároveň. Obdivovali jsme její dynamiku a odvahu, kritizovali aroganci a zdánlivou jednoduchost. Záviděli jsme jí a zároveň jsme se nad ní povyšovali. Ale pod tím vším byla jistota. Že se jeden na druhého můžeme spolehnout.

Mezi Evropou a Amerikou byl vztah jako mezi sourozenci. Nikde není garantované, že se budou milovat. Ale stále je tam to pouto a jistota, že patří k sobě. V tom je ta podstata zmatku a nejistoty, v které se Evropa ocitla dnes: dokážeme přežít, i když v Americe ztratíme svého transatlantického sourozence?

Nevíme. A nemáme moc možností, jak se to dozvědět. Nejmocnější muž Ameriky se chová chaoticky a nepředvídatelně, a vlastně je někdy těžké vůbec rozklíčovat, co má v úmyslu. Jak na to reagovat? Co dnes radí specialisté na Washington a experti na geopolitiku evropským politikům u moci? Zpřetrhat s Amerikou vztahy? Nebo jen naříkat nad tím, co se děje, a vyčkávat?

Počátek roku 2026 je zajímavý v tom, že ti o…

Jak se poznají dobré časy? Existuje mnoho definic, a jedna z nich zní: dobré časy se poznají tak, že to, co je správné, je zároveň výhodné. Západní demokracie si tento luxus užívaly v podstatě od poloviny dvacátého století, my pak od roku 1990.

Česko se do evropského i světověho povědomí v těchto dekádách moc ambiciózně nezapsalo: zjednodušeně řečeno jako země, která nenabízí nic výjimečného (kdo jsou současné české osobnosti, o kterých svět mluví?), ale kde se dobře žije. Jejíž strategií je “nepotěšit, ale ani nezarmoutit”.

Svět, který vyznává hodnoty a stanuje pravidla, byl pro země jako Česko výhodný. Avšak jestli letošní ekonomické fórum v Davosu ukázalo, pak že tenhle svět skoro jistě končí. Vlažná česká účast a také vlažný český zájem o tuto akci zároveň ukázaly, že si to málokdo v Česku uvědomuje.

Jistě, všichni jsme “zadrželi dech”, když v asi nejvýraznějším a světově nejkomentovanějším proslovu citoval kanadský premiér Mark Carney Václava Havla – našeho Havla – a získal za to …