Jedno procento

Éra naleštěné estetiky je mrtvá, píše Adam Mosseri. Což je zajímavé zejména v momentě, když víte, že Adam Mosseri je šéfem Instagramu, tedy platformy, která je vlajkovou lodí právě naleštěné estetiky.

Co ji zabilo? Paradox, který nikdo nečekal. Čím dokonalejší technologii pro tvorbu obsahu máme, tím víc toužíme po tom, aby obsah byl “rozbitý”.

Realitou sociálních sítí na počátku roku 2026 je to, čemu se říká “AI slop”. Zatímco ještě před pár měsíci bylo publikování výtvoru AI signálem, že se zajímáte o inovace a dokážete pracovat s nejmodernějšími nástroji AI, dnes je to trapné, únavné a iritující.

Videa, která vypadají lépe než realita? Fotky s estetikou profesionálních studiových portrétů? Kresby jak od výtvarníků publikujících v časopisech? Ano, to vše je dokonalé.

A právě proto taky nudné.

Mosseri trefně poznamenává, že výrobci mobilů se fatálně mýlí. Předhánějí se v megapixelech a portrétních módech, které uměle rozmazávají pozadí (bokeh efekt), aby fotka vypadala “profesionálně”. Jenže v době, kdy Midjourney vygeneruje profesionální fotku za sekundu a prakticky zadarmo, se hodnota “profesionality” limitně blíží nule.

Vracíme se tak obloukem do roku 1839. Když Daguerre představil fotoaparát, malíři zpanikařili. Realistická malba ztratila smysl. Co udělali ti, pro které bylo malování obrazů vášní a hlavně obživou? Někteří zpanikařili a profesi opustili. Jiní ale přestali s realitou soupeřit. Začali malovat emoce, představy a sny. Tak vznikl impersionismus.

Slavná “Hvězdná noc” není “snímkem” oblohy. Je to halucinace obsahující úzkost a fascinaci. Nezachycuje skutečnost, ale to, jak ji viděl Van Gogh.

Dnes jsme v podobné situaci, zjišťujeme. AI je nový fotoaparát. A naší jedinou obranou je impresionismus. Nebo taky “raw aesthetic”, píše překvapivě šéf platformy, která vytvořila dokonalou paralelní realitu. Surová estetika? Rozmazané fotky, roztřesená videa, špatné světlo, kruhy pod očima. Proč? Protože nedokonalost je signál. Je to důkaz života. Jak píše Mosseri: “Surovost už není jen estetická preference. Je to obrana.”

Když vidíte influencera natáčet se v koupelně na zapatlané zrcadlo, zatímco koktá a má na sobě vytahané triko, věříte mu. Je to “lidské”. Pokud uvidíte dokonale nasvícené video s perfektní dikcí, váš mozek – nově vycvičený na skepsi – okamžitě zpozorní: Stalo se to? Nebo jen někdo napsal perfektní prompt a zmáčkl tlačítko?

Ben Thompson, analytik, kterého v tech kruzích citujeme s posvátnou úctou, už roky upozorňuje na to, že internet srazil náklady na distribuci OBSAHU na nulu. To dalo moc individuálním tvůrcům a vzalo ji institucím. Ale teď přichází druhá fáze: AI srazí na nulu náklady na TVORBU.

Otázka už nezní “Umíš to vytvořit?”. Odpověď je vždy ano. Nová otázka zní: “Umíš vytvořit něco, co bys mohl vytvořit JENOM TY”

Malcolm Gladwellý ve své knížce Proč si nerozumíme (Talking To Strangers) píše, že naše přirozené, lidské nastavení je věřit tomu, co vidíme, čteme a slyšíme. Říká tomu “default to truth” a tvrdí, že žít ve světě, kde si vzájemně spíš důvěřujeme, je pro nás jako živočišný druh evolučně výhodně.

Jenže podle Mosseriho je jedním z hlavních, byť nechtěných důsledků nástupu AI to, že vstupujeme do éry “default to scepticism”. Ke každému obrázku, ke každému videu budeme muset přistupovat jako k potenciálnímu podvrhu. Bude to únavné. Bude to nepříjemné. A sociální sítě to nezachrání tím, že budou označovat AI obsah. AI se totiž naučí simulovat i tu naši milovanou nedokonalost. Naučí se dělat chyby.

Řešení? Nebude v detekci lži, ale v prokazování pravdy.

Budoucnost patří kryptografii. Fotoaparáty a telefony budou muset v momentě pořízení snímku vytvořit digitální otisk, kryptografický podpis, řetězec důvěry (chain of custody), který prokáže: “Ano, toto světlo skutečně dopadlo na tento senzor v tomto čase.” Nebudeme hledat deepfakes. Budeme hledat certifikát reality.

Je to ironie. Technologie nás nejdřív osvobodila od nutnosti znát řemeslo, aby nás následně donutila dokazovat svou lidskost nedokonalost pomocí matematických šifer.

Až budete příště postovat fotku na Instagram, nesnažte se vypadat hezky. Nesnažte se o dokonalou kompozici. Buďte rozmazaní, buďte divní, buďte nepochopitelní. Protože v roce 2026 bude vaše chyba tím nejcennějším aktivem, které máte.

Presumpce neviny v této optice neexistuje. Buď prokážete svou lidskoust a svou jedinečnost, nebo budete pro ostatní jen kód.

V listopadu jsme vyprodali Kino Atlas. Na konci ledna to opakujeme.

Se Senta Cermakova děláme show o umělé inteligenci. Není to přednáška. Není to workshop. Jsou to dvě hodiny, které mají ambici vás:

a) inspirovat

b) informovat

c) pobavit.

Třetina programu je nová. Protože za dva měsíce se v AI (zase) změnilo tolik, že bychom vám se starým materiálem lhali do očí (a od lhaní máme AI, že ano).

Co čekat?

→ Proč AI sebevědomě lže a neví, že neví

→ Proč modely za miliardy dolarů neumí přečíst hodiny

→ ... ale umí “přečíst” EKG stejně dobře jako kardiolog 10 let po atestaci (na to je studie)

→ Proč je umění klást otázky důležitější než znát odpovědi

→ A proč je právě teď, na začátku roku 2026 ten nejlepší moment být u toho

Žádný “AI-influencers speak”. Nechceme vám AI “prodat”, dokonce ani propagovat. Jsme “veselí pesimisté”, kteří určitě netvrdí. že AI spasí svět, a spíš se bojí opaku. Ale zároveň říkáme: byla by škoda si tuhle superzajímavou technologii neužít.

Takže přijďte: na dvě hodiny povídání a zážitků s technologií, která mění všechno. ZAČÍNÁME OFICIÁLNÍ PRODEJ PRÁVĚ TEĎ.

Lístky Praha 27/1

Líszky Brno 29/1

Když Lukáš Sedláček popisuje svůj vztah k umělé inteligenci, používá slovo „zrcadlo”. Díváme se do něj a vidíme sami sebe. Jenže ten obraz není zrovna lichotivý. Zjišťujeme, že naše kreativita možná není tak výjimečná, naše vědomí tak nepopsatelné, naše postavení ve vesmíru tak privilegované.

To vše popisuje ve své vlastním nákladem vydané knize Nazí v AI době. Čtyřiačtyřicetiletý byznysmen kupodivu nepíše o tom, jak nám umělá inteligence ušetří čas nebo zefektivní práci, ale co nám řekne o tom, kdo vlastně jsme. A hlavně: co budeme dělat, až zjistíme, že odpověď se nám nelíbí.

Lukáš Sedláček je podnikatel, myslitel a organizátor, který stojí za vzdělávací platformou a konferencí Týden inovací. Vystudoval religionistiku, hebrejistiku a mezinárodní vztahy na Karlově univerzitě a Cambridge, ale místo akademické kariéry se vydal cestou podnikání. Kromě Týdne inovací řídí startup Poetizer – platformu pro autory, která umožňuje jednoduše publikovat vlastní knihy.

Lukáš je mladším bratrem ekonoma Tomáše Sedláčka, s nímž sdílí intelektuální zápal i vášeň pro jízdu na monokolce. Prošel rozvodem, má malého syna a otevřeně přiznává, že ho občas budí v noci podnikatelské starosti.

O tom všem jsme mluvili: a taky o tom, jak do Česka málem pozval na přednášku Obamu, ale protože si to napřed nechal od umělé inteligence spočítat, tak od toho nápadu radši upustil.

Anebo o tom, co vše ho spojuje či naopak rozděluje s bratrem Tomášem, a jestli mu udělalo radost, že vyhrál v jejich malém soukromém závodě, kdo první napíše a vydá novou knihu.

Doufám, že vás náš rozhovor bude bavit stejně jako nás ve studiu. A pokud vás úvahy a přemýšlení o AI navnadí, dovolte mě vás pozvat na AI show, tedy dvouhodinový zábavný a zároveň informativní živý pořad, který dělám se ženou Sentou. Koncem ledna budeme jak v kině Atlas v Praze, a to 27. ledna, tak o dva dny později v Impact Hubu v Brně.

Lístky Aero 27/1

Lístky Brno 29/1

Singapurští výzkumníci potvrdili to, co intuitivně tušil každý, kdo strávil více než pět minut v politické diskusi na Facebooku: nejhlasitější účastníci online debat mají nadprůměrné psychopatické rysy, podprůměrné kognitivní schopnosti a strach, že jim uteče něco důležitého.

Studie publikovaná v časopise Nature zahrnovala přes osm tisíc lidí z osmi zemí a výsledky jsou znepokojivě konzistentní. Od Washingtonu po Hanoj platí totéž: “digitální náměstí” neovládají filozofové, dokonce ani průměrní lidé, ale zápasníci milující ring a řev publika.

Hlavní výsledky studie?

• Psychopatie jako univerzální motor online aktivismu. Ve všech osmi zkoumaných zemích platilo totéž: lidé s vyššími psychopatickými rysy – tedy ti, kteří jsou manipulativní, povrchně okouzlující a postrádají empatii – se více angažují v online politických aktivitách. Tento vztah byl statisticky významný napříč kulturami, od individualistické Ameriky po kolektivistický Vietnam.

• Narcismus funguje jen někde. Na rozdíl od psychopatie se narcismus jako prediktor online politické aktivity projevil pouze ve třech zemích – v USA, na Filipínách a v Thajsku. V konfuciánských kulturách jako Čína nebo Singapur narcismus s politickou aktivitou nesouvisel. Vysvětlení? V kolektivistických společnostech není sebepropagace společensky odměňována, takže narcisté nemají takovou motivaci vystavovat se na veřejnosti.

• Strach z vynechání jako silný motor. FoMO – ten nepříjemný pocit, že ostatní prožívají něco zajímavého bez vás – byl nejsilnějším prediktorem online politické aktivity. Platilo to ve všech osmi zemích bez výjimky. Lidé, kteří se bojí, že jim něco uteče, jsou zjevně přitahováni nekonečným proudem politických debat na sociálních sítích.

• Chytřejší lidé se angažují méně. Zde přichází možná nejprovokativnější zjištění: vyšší kognitivní schopnosti konzistentně souvisely s nižší mírou online politické participace. Jinými slovy – čím chytřejší člověk, tím menší pravděpodobnost, že bude komentovat politiku na Facebooku.

• Inteligence jako brzda temných tendencí. V pěti ze zkoumaných zemí platilo, že vztah mezi psychopatií a online politickou aktivitou byl nejsilnější u lidí s nízkými kognitivními schopnostmi. U lidí s vysokou inteligencí tento vztah často zcela mizel. Jako by kritické myšlení fungovalo jako brzda, která zastavuje impulzivní tendence k politickému trollingu.

Pamatujete si (pokud jste tedy staří jako já), jak jsme se radovali z webu, tedy nástroje, který odstraní “filtry” klasických médií a bude demokratizovat debatu?

(Okamžik napětí, dramatická pauza.)

Tak to se nepovedlo! Ano, vytvořili jsme globální síť pro sdílení informací. Ale systém, který jsme na ní postavili právě pro komunikaci (= sociální sítě), je optimalizovaný tak, aby odměňoval ty nejhorší lidské vlastnosti.

Algoritmy sociálních sítí jsou v podstatě digitálními kurátory se špatným vkusem. Pokud chcete psát o klidně a věcně o tom, o čem přemýšlíte a čemu rozumíte, algoritmus vás ignoruje. Jste nudní. Ale pokud jste agresivní psychopat s nutkavou potřebou reagovat na cokoli (protože FoMO), algoritmus vás miluje. Dá vám megafon. Udělá z vás influencera.

Jde to proti principu evoluce? Možná ne. Možná přežití nejschopnějších nikdy neznamenalo přežití nejrozumnějších. Jen těch nejlépe přizpůsobených prostředí. A prostředí, které big tech firmy vytvořily na Twitteru nebo Facebooku, odměňuje manipulátory.

Studie zmiňuje, že v pěti z osmi zemí platilo, že vztah mezi psychopatií a aktivitou byl nejsilnější u lidí s nízkými kognitivními schopnostmi. To je smrtící koktejl. Hloupost sama o sobě není nebezpečná. Ale hloupost vyzbrojená psychopatií a zesílená algoritmem? To je zbraň hromadného ničení veřejného prostoru.

Bylo by snadné z tohohle všeho vyvodit, že Internet pokazil demokracii, a sociální média zrušit a komentátorům politiky povolite jen reakce na papíře a zasílané poštou. Ale to by byla laciná pointa.

Pravda je složitější. Internet jen odhalil něco, co tu vždy bylo. Psychopaté vždy existovali a vždy se rádi angažovali v politice. Lidé s FOMO (byť se tomu tak tehdy možná ani neříkalo) vždy hledali způsob, jak být součástí něčeho většího.

Jistě, můžeme namítnout, a studie to férově přiznává, že jde o korelace, ne kauzalitu. Možná z nás internet ty psychopaty teprve dělá. Možná, že když se každý den brodíte stokou nenávisti, otupíte a stanete se jedním z nich.

Ale výsledek je stejný. Až příště uvidíte pod článkem vlákno s tisíci komentáři, plné urážek a kategorických soudů, nevěšte hlavu nad stavem lidstva. Vzpomeňte si na tuto studii. Ti lidé tam nejsou proto, že mají pravdu. Jsou tam proto, že nemůžou jinak. A je jim tam dobře.

Což vede k jediné snad trochu chytré pointě, která mě napadlo. Je jí známý bonmot, připisovaný G.B.Shawovi, Marku Twainovi i Abrahamu Lincolnovi (a možné něco podobného řekl i Werich nebo Horníček), a zní: Nikdy se nesnaž zápasit s prasetem, protože se jen umažeš, a navíc praseti se to líbí.

.

Tenhle Substack má na začátku ledna malé výročí.

Je mu pět let.

Vznikl v roce 2021 jako jedno z novoročních předsevzetí. Takové to klasické: budu psát pravidelně, chytře a hlavně tak, aby to mělo smysl.

Na rozdíl od většiny jiných předsevzetí tohle vydrželo. A dokonce slaví páté narozeniny. Což je, upřímně, malý zázrak.

Jedno procento je můj osobní projekt, který vznikl v roce 2021 jako “záznamník nápadů” a podpora stejnojmenného podcastu (ten existuje od roku 2019). Dnes obsahuje už dva podcasty a zároveň podporuje AI platformu Inspiruj.se, kterou rozvíjíme s mojí ženou.

Placené předplatné je dobrovolné, většina textů i oba podcasty jsou bez paywallu.
Ale jsem moc vděčný za ty, kteří si stejně předplatí. Beru to jako tiché „jo, tohle mi dává smysl“ — a zároveň jako způsob, jak Jedno procento udržet živé, zvědavé a časem i ambicióznější.

Platit navíc znamená i mít hlas: možnost komentovat, ptát se, nesouhlasit, navrhovat témata. Čtu všechno a odpovídám, jak nejlépe umím.

Subscribe now

Zpětná vazba je tu vítaná. Fakt.

Leave a comment

Velké díky všem, kteří už Jedno procento podporují. Díky vám se z textů staly i skutečné věci — projekty, živá natáčení, příležitosti. Pro začátek roku 2026 plánuju vyzkoušet živé streamy přímo v aplikaci.

Pět let. Pořád mě to baví.A pokud vás taky, budu rád, když u toho zůstaneme společně.

Poprosili recepčního v hotelu, jestli by jim nemohl udělat rezervaci v některé z oblíbených restaurací v okolí.

“Jistě,” usmál se, chvíli hleděl na monitor počítače, asi dvě minuty něco ťukal do klávesnice, a nakonec se zatvářil vyloženě nešťastně.

“Naprosto to nechápu. Před chvíli jsem manželům z pokoje 206 rezervoval stůl ve skvělé restauraci za rohem. Má dokonce michelinskou hvězdičku! Ale teď se zdá, že je vše obsazeno.”

Klára udiveně vydechla: “Kde budeme jíst?”, pohlédla na Šimona.

Ten působil sebevědomě, přesně jak ženy mají rády. Řekl recepčnímu: “Ale vy jistě něco vymyslíte, že ano?!” Sáhl do kapsy a položil na pult bankovku.

Recepční se na něj zadíval, a bylo jasné, že váhá. Nakonec řekl: “Ledaže by vám nevadilo povečeřet u Henryho.”

“Proč by nám to mělo vadit? Má špatnou kuchyni?”

“Tu nejlepší,” řekl recepční, zadíval se na monitor, a asi aby se vyhnul dalším dotazům, rychle řekl: “Vidím tu poslední volný stůl pro dva. Chcete ho zarezervovat?”

O čtyřicet minut později vstoupili Klá…

Nedávno jsem zjistil, že v našem supermarketu se housky nejmenují housky, ale raženky. Tak nějak tuším, kde se to slovo vzalo, ale jeho existence mě stejně překvapila.

A co teprve když se na koši s houskami jednoho dne objevil nápis: Raženky v akci!

Nechce to ani až tak velkou představivost, abyste okamžitě viděli malou skupinku dobře vyzbrojených housek, které ve stylu Mosadu připravují dobře naplánovaný zásah proti celozrnnému toustovému chlebu.

Například.

A já zjišťuju, že existuje paralelní svět názvosloví pečiva, o kterém jsem dosud neměl tušení. Až díky samoobslužným pokladnám se naše dva světy střetly.

Žena za pokladnou bývala možná otrávená a mdlá, nebo obojí, ale fungovala jako tlumočnice. Viděla na pásu housku, ale věděla, že v systému má hledat “raženku.” Ani jeden z nás si nemusel uvědomit, že mluvíme dvěma různými jazyky.

Samoobslužné pokladny tohle odmítají. Vy musíte mluvit jejich jazykem, ne naopak.

A je fascinující! Plný poetických zvratů, vojenské rétoriky a nejasných odkaz…

Jeho jméno jste skoro jistě neslyšeli. A není vyloučené, že neznáte ani jeho zlepšovák, který usnadňuje život motoristům. Statistiky říkají, že (například v Německu) o něm nemá víc než třetina řidičů ani tušení. Ale ti, kteří vědí, vám potvrdí, že Jim Moylan byl génius.

Sám jsem se o “Moylanově šipce” dozvěděl cca před deseti lety (tedy asi třicet let poté, co jsem udělal řidičák). A to, že se jí říká “Moylanova”, vím necelý měsíc, od loňského prosince, kdy někdejší inženýr automobilky Ford v osmdesáti letech zemřel. V jeho nekrolozích bylo popsáno, co “Moylanova šipka” je a jak vznikla.

Takže od začátku. Když se podíváte na palubní desku svého auta, asi víte, kde najdete ikonku pro čerpání paliva. Je to taková stylizovaný stojan s čerpadlem, a rozsvítí se, když vám benzín nebo nafta začnou docházet. A pozor, TEĎ je to důležité. Všimli jste si, že vedle téhle ikonky je šipka?

ANO, to je ONA. A pravidlo je jednoduché. Když ukazuje doprava, máte otvor pro čerpání paliva po pravé ruce, a když doleva, tak tam. Jednoduché! A geniální, když přijíždíte k benzínové pumpě, a přemýšlíte, jak k benzínovému stojanu zajet. Zleva, nebo zprava?

Přesně takhle James Moylan na svůj zlepšovák přišel. Jednoho deštivého dne roku 1986 přijel k pumpě, a zaparkoval špatně. Hadice nebyla dost dlouhá, a tak musel přeparkovat. A protože hustě pršelo, vrátil se do auta s promoklým sakem. Okamžitě si učinil mentální poznámku, a když se vrátil do kanceláře, sepsal návrh na malou špiku u palivoměru. Ten pak poslal vedení firmy … a jak se říká, zbytek je historie.

Inovovaná ikonka pro čerpání paliva se objevila poprvé u modelu Thunderbird v roce 1989 (tedy tři roky poté, co jsem já získal řidičský průkaz!), a konkurence nápad velmi rychle okopírovala. Prostě proto, že to byl dobrý nápad. A zhruba od roku 2000 je tahle nenápadná, ale skvělá inovace prakticky ve všech nových autech.

Je to boží historka, se vším všudy. Ukazuje, jak funguje lidská invence a kreativita. A jak je někdy implementace nových nápadů rychlá, když jsou opravdu užitečné a jednoduché. “Moylanova šipka” nezachraňuje životy (na rozdíl třeba od bezpečnostních pásů, které vynalezl o třicet let dřív inženýr automobilky Volvo), ale pomohla či nepatrně zlepšila života stamiliónům, možná miliardám řidičů.

Mám s Moylanovou šipkou jediný problém: když se rozhodnu ji použít (a je to minimálně jednou, ale spíš víckrát ročně, když mám půjčené auto), chvíli mně trvá, než pochopím logiku ikonky. Je důležité to, kam šipka ukazuje (správně!), anebo si mám představit, že ten trojúhelníček je moje auto, a zastavit tak, aby stojan byl tam, kde je na ikonce (špatně!)?

Už to umím, takže mi “Moylanova šipka” opravdu pomáhá. Ale stále si myslím, že to není “neprůstřelně” intuitivní, a že než si na logiku ikonky lidé zvyknou, tak s tím můžou mít problém. Tím pádem mě napadl zajímavý experiment: zná odpověď AI? A dokáže dobře poradit?

Zeptal jsem se jazykových modelů ze tří top chatbotů: ChatGPT, Claude a Gemini. Z každého chatbotu jsem vybral dva modely, jeden “rychlý” a druhý “přemýšlivý”, ve všech případech jsem se ptal pětkrát (jak známo, jednou nestačí, protože jazykové modely neodpovídají konzistentně), a ve všech případech přes API (tedy dotazy mířily přímo na jazykový model, nebyly položené v chatbotu).

Šlo o tyto modely (a ve všech případech jde o nejpokročilejší modely, všechny představené v posledních cca 3 měsících):

• GPT-5.2 (gpt-5.2-2025-12-11)

• GPT-5 Mini (gpt-5-mini-2025-08-07)

• Claude Opus 4.5 (claude-opus-4-5-20251101)

• Claude Sonnet 4.5 (claude-sonnet-4-5-20250929)

• Gemini 3 Pro Preview (gemini-3-pro-preview)

• Gemini 3 Flash Preview (gemini-3-flash-preview)

Výsledek? Celkem překvapivý (viz obrázky). Správná odpověď je vpravo.

• GPT-5.2 - těsně správně vpravo (3:2)

• GPT-5 Mini - zcela špatně vlevo (0:5)

• Claude Opus 4.5 - těsně špatně vlevo (2:3)

• Claude Sonnet 4.5 - těsně špatně vlevo (2:3)

• Gemini 3 Pro Preview - zcela správně (5:0)

• Gemini 3 Flash Preview - zcela správně (5:0)

Jinak řečeno, bezchybně si vedlo pouze Gemini od Googlu, a celkově tak zachránilo situaci. Kdybychom každému modelu za každý pokus dali jeden hlas, volila by AI těsně správně vrpavo (17:13). V podstatě však ChatGPT a Claude propadly.

Co z toho plyne: jak už říká Moravcův paradox, nekteré složité a komplexní úlohy jsou pro AI snadné, a naopak některé jednoduché až primitivní představují nečekaně problém. Většinou jsou to úlohy, které nějak souvisí s prostorem, či obecněji s reálným světem (podobný úkol: vzkoušejte se zeptat například ChatGPT, ať vám na základě fotky ručičkových hodinek řekne, kolik je hodin.).

Ponaučení: kdykoli chceme AI začít pro něco používat, je dobré prověřit, jestli “neztroskotá” právě na něčem podobně a zdánlivě snadném.

Screenshoty odpovědí:

.

Zajímá vás AI, ale bojíte se na některé věci zeptat? Přijďte na některý z našich workshopů Masterclass AI. Anebo na naši AI show, kterou uvádíme 27. ledna od 19:00 v Praze v Kině Atlas a 29. ledna od 18:00 v Brně v ImpactHubu. Těšíme se na vás!!

Vše hledejte také na našem webu Inspiruj.se.

Představte si, že jste utratili miliardy dolarů a využili tisíce člověkohodin těch nejbystřejších mozků planety, a máte k dispozici technologii, která dokáže psát poezii, řešit diferenciální rovnice a vést sofistikované debaty o kvantové mechanice. A pak se rozhodnete, že dobrý způsob, jak ji ukázat co nejvíc lidem, je prostřednictvím hlášky: “Groku, ukaž mi tu ženu v bikinách.”

Ano, vítejte na přelomu let 2025 a 2026, kdy technologičtí komentátoři píší o tom, jak v následujícím roce AI změní svět, ale milióny lidí právě zjistily, že chatbot Grok, integrovaný do platformy X (dříve Twitter), umí a hlavně je ochotný svléknout na fotce libovolnou ženu do plavek. Stačí zadat příkaz a Grok, na rozdíl od svých puritánských sourozenců z OpenAI nebo Googlu, radostně vygeneruje “pikantní” obrázek.

A Elon Musk, který to jako šéf společnosti xAI umožnil a schválil, na to reaguje pubertálními poznámkami a emotikony.

Nechme teď stranou morálku. Vážně. Jsem poslední, kdo by chtěl v tomto ohledu někoho…

Je 1. ledna 1930, brzy ráno v Berlíně.

Slunce se líně vyhouplo nad obzor a město má kocovinu. Není to jen bolest hlavy z levného sektu, který se včera pil ve Wintergarten nebo v přeplněných barech na Kurfürstendamm. Je to kocovina, z které se nevyspíte.

Německo tančí na sopce, jak všichni říkají. Finanční krize, nezaměstnanost, chlapíci v hnědých košilích, kteří zatím jen řvou po hospodách. Ale taky se všude zpívá a tančí.

Na sopce.

Většina lidí teď ještě spí. Ale László Moholy-Nagy je vzhůru. Stojí ve svém bytě na Fredericiastrasse číslo 27 a dívá se na Leicu položenou na stole. Je mu čtyřiatřicet. Což je věk, kdy už by chlap měl mít rozum, ale László má místo rozumu vizi.

Má za sebou taky Lucii. Nebo pokud máme být přesní, Lucie má za sebou jeho. Rozešli se loni. V bytě je ticho. Takové to ticho, které má v sobě ozvěnu prásknutí dveřmi, i když k němu došlo před měsíci. László si promne oči. Mohl by jít spát. Mohl by si nalít zbytek vína. Mohl by dělat spoustu věcí, které dělají normální lidé na Nový rok.

Třeba se litovat. Místo toho vezme do ruky fotoaparát. Leica. Malý, černý, chladný kov. V roce 1925, když ji dostal poprvé do ruky, to bylo zjevení. Do té doby se fotografové tahali s bednami velkými jako menší almara a schovávali se pod černé plachty jako nějací kouzelníci z pouti. Leica ne. Leica je rychlá. Leica je prodloužení oka.

Přistoupí k oknu. Je to páté patro? Možná. Tak to aspoň budou psát kunsthistorici, až o téhle fotce budou básnit. Výška je důležitá. László Moholy-Nagy je posedlý pohledem shora. Říká tomu "Neue Vision". Nové vidění. Otevře okno. Do vyhřátého bytu vtrhne ledový vzduch, který voní po uhlí, vlhkém zdivu a včerejších rachejtlích.

Podívá se dolů. Co vidí normální člověk? Vidí špinavou ulici. Vidí chodník, na kterém možná leží střepy. Vidí osamělého chodce, který se vrací z flámu, nebo možná chudáka, který jde do práce, protože chudoba si na svátky nehraje. László ne. László vidí geometrii. "Je to vlastně otázka morálky," napadne ho. Nebo možná estetiky?

V Bauhausu se o tom hádali do krve. Funkce, nebo forma? Politika, nebo umění? László se vykloní. Slunce je nízko. Vrhá dlouhé, ostré stíny. Ulice je rozdělená přesně na polovinu. Světlo a tma. Jin a jang berlínského asfaltu. V hledáčku se objeví postava. Není to člověk. Je to bod. Je to souřadnice v prostoru.

Kdyby ten člověk zvedl hlavu, uviděl by v pátém patře muže v pyžamu, jak se naklání z okna s přístrojem na oku. Možná by zamával. Možná by si pomyslel, že ten chlap chce skočit. Ale on se nepodívá. Jde dál.

László zadrží dech. Je to paradox, že? Svět se tam venku řítí do záhuby. Za pár let se po téhle ulici bude pochodovat. Za pár let bude László v Londýně a pak v Chicagu, a spousta jeho přátel bude mrtvých nebo v lágrech. Za pár let budou z některých domů ruiny.

Ale teď, vteřinu před sedmou ranní, existuje jen kompozice. Diagonála chodníku. Kruh kanálu. Obdélník stínu. Je to útěk? Možná. Abstrakce je nejlepší způsob, jak se nezbláznit z reality. Když převedete svět na čáry a plochy, přestane bolet. Rozchod s Lucií nebolí, když je to jen prázdný prostor v kompozici života. Hrozba nacismu nebolí, když je to jen temný stín v rohu fotografie.

László stiskne spoušť. Cvak. Zvuk závěrky je suchý a tichý. Jako když zlomíte sirku. Je hotovo. Na celuloidovém pásu se právě zachytilo stříbro. Latentní obraz. Později, až bude v temné komoře máchat papír ve vývojce, se ten obraz vynoří. Bude se jmenovat "7 A.M.". Bude slavný.

Kurátoři o něm budou psát disertační práce. Budou mluvit o rytmu, o kontrastu, o revolučním využití ptačí perspektivy. Nikdo z nich tam ale neuvidí to, co cítí László teď. Zimu na bosých nohou. Prázdný byt za zády. A ten zvláštní, úlevný pocit, že chaos světa se dá na jednu setinu vteřiny zastavit a seřadit do úhledných linek. Zavře okno.

Z ulice dole se ozve klakson taxíku. Město se probouzí. Kocovina začíná ustupovat nové bolesti hlavy. László položí Leicu zpátky na stůl. "Tak," řekne nahlas do tichého bytu. Měl by si uvařit kávu. Rok 1930 bude dlouhý a něco mu říká, že nebude zrovna veselý.

Ale ta fotka ... ta bude dobrá.

V podcastu Čermák Staněk Comedy máme rubriku, která se jmenuje ŘEKNI MI, CO NEVÍM. Je to taková soutěž najít informaci, historku či pouhý fakt, které nejsou většinou příliš významné, a proto nejsou obecně známé, ale přesto jsou dostatečně zajímavé. Tenhle přehled jsem publikoval už loni, předloni, předpředloni, v roce 2021 i v roce 2020 - a zde je 50 nových faktů, které jsem se dozvěděl v roce 2025.

1. Průměrný Američan má víc tělesného tuku než průměrné prase. Dokonce o 75 procent (u mužů), respektive 150 procent (u žen). Průměrné prase před porážkou má 16 procent tuku.

2. Malá dávka alkoholu může člověku měřitelně zlepšit výslovnost v cizím jazyce, zjistila studie. “Tekutá kuráž” nesmí být moc velká (plus mínus odpovídá jednomu pivu), a rodilí mluvčí pak řeč hodnotí jako plynulejší a přesvědšivější. Vědci to vysvětlují odbouráním úzkosti.

3. Nos budou čistit roboti. Tzv. noseboty, navržené čínskými vědci z Univerzity v Hong Kongu, dokážou vyčistit zanícené dutiny tak, že v nich nezbydou skoro žádné bakterie. Lékaři je zavedou tenkou trubičkou nosem, pak je zvenku řídí magnetickým polem a nakonec je „zapnou“ světlem, aby se rozpálily a spustily chemické reakce, které rozbijí nánosy i těch nejodolnějších bakterií.

4. Profesor geologie Alex Maltman tvrdí, že populární popis vína (zejména ryzlinku) jako "minerálního" nebo chutnajícího po břidlici je vědecký nesmysl. Břidlice sama o sobě nemá chuť a neexistuje žádný mechanismus, kterým by se chuť horniny mohla přenést do hroznů a následně do láhve.

5. LeBron James hrál během kariéry pro 35 procentům všech hráčů, kteří kdy v historii nastoupili v NBA. Ještě vyšší procento má Vince Carter (38 procent).

6. Polárník George Levick byl během expedice kapitána Scotta v roce 1912 tak šokován sexuálním chováním tučňáků kroužkových (nekrofilie, donucování), že své poznatky raději sepsal v řečtině, aby nepohoršil běžné čtenáře. Popsal je jako „tlupy chuligánských kohoutů“

7. “Bohatí bohatnou,” a platí to i u myší. Studie z roku 2025 na Cornell University tak potvrdila v experimentech tzv. Matoušův efekt. Myši, které v mládí získaly malou náhodnou výhodu, byly v dospělosti výrazně úspěšnější a zdravější než ty, které byly pouze geneticky talentovanější, ale bez počátečního štěstí.

8. Housenka nazvaná vědci “Bone Colector” (= “sběrač kostí”) tráví celý život v pavučinách velkých pavouků. Byla objevená nedávno a popsaná v časopise Science v dubnu 2025. Krade pavoukům ulovený hmyz a zbytky těl nosí na těle jako kamufláž. Díky tomu je cítit jako stará kořist a pavouci na ni neútočí.

9. Fukarofobie je strach z fukarů na listí. V roce 2025 proběhla proti fukarům v Americe kampaň, zúčastnila se jí mimo jiných i herečka Kate Blanchet.

10. Když vlastníte psa nebo kočku, zvýší to váš pocit štěstí podobně, jako když dostanete přidáno. Odpovídá to ročnímu platu ve výši cca 90 tisíc dolarů, zjistila studie.

11. Pouze pět zemí se rozkládá na dvou kontinentech: Existuje pouze pět zemí, které se rozkládají na dvou kontinentech: Rusko, Turecko, Egypt, Kazachstán a Panama.

12. Nastavení mikrovlnné trouby v argentinských domácnostech má pro „vegetariány“ tlačítka, která zahrnují možnosti jako šunka nebo kuře, protože pro mnoho místních je vegetarián v podstatě ten, kdo “nejí hovězí”. Doslovný překlad “sin carne” je “bez masa”, ale míní se tím jen hovězí. Potvrzuje to i slavný výrok již zemřelého Anthonyho Bourdaina: “Pokud jste vegetariáni, nejezděte do Argentiny. V Buenos Aires je kuře považované za zeleninu.”

13. Slangové označení pro penis v malajštině je „želva“.

14. Slovo „šampón“ pochází z hindského slova chāmpo (चाँपо) (nebo chapati), což znamená „masírovat“ nebo „hníst“. Původně, když britští kolonizátoři v Indii tento zvyk objevili, šlo o celotělovou masáž s použitím olejů. Teprve po přenosu do Evropy v 19. století se význam zúžil na mytí vlasů mýdlovým přípravkem.

15. Kreativní lidé spí častěji na levém boku a extroverti mají tendeci spát blíž partnerovi. Vyšlo to v dotazníkovém průzkumu Richarda Wisemana, neurověda však tvrdí, že celkově je v této oblasti výzkum spíše slabý a nekonzistentní.

16. V Paříži žije 2,048 miliónu lidí, což odpovídá počtu obyvatel na konci 19. století. Rekordu dosáhlo město v roce 1931, kdy zde žilo 2,89 lidí.

17. Reklama v roce 2025 začala ženy opět zobrazovat spíše v tradičních rolích, tedy v domácím a rodinném prostředí. Podíl reklam zobrazujících ženy v netradičních pozicích (např. jako technologické expertky nebo sportovkyně) klesl meziročně na polovinu, tedy na pouhá 4 %. Zastoupení žen v autoritativních rolích se propadlo z 13 % na 3 % a zobrazení nezávislých žen kleslo z 27 % na 22 %, zjistil celosvětový průzkum agentury Kantar.

18. Existuje syndrom mizejícího penisu. Jde o hromadnou psychózu s názvem Koro (čínsky Suo-yang), který se vyznačuje intenzivním strachem, že se penis scvrkne, vtáhne do těla a dotyčný zemře. Nejznámější epidemie proběhla v Singapuru v roce 1967, kdy se stovky mužů dostavily do nemocnic a vláda musela v televizi vysílat uklidňující spoty.

19. V Česku se ročně na Onlyfans utratí cca 3,57 dolarů na osobu. Je to méně než ve Finsku (127,4 dolarů, což je nejvíc na světě), v Kanadě (88,7 dolarů) nebo na Slovensku (39,5 dolarů). Ale víc než třeba v Polsku (22,5 dolarů) nebo Maďarsku (33,3 dolarů). Meziročně útrata vzrostla asi o pětinu, uvádí bílance OnlyGuider (Onlyfans Wraspped 2025). Ale pozor, Praha si vede výrazně líp než zbytek Česka, s útratou 110,6 dolarů na osobu. Mezi evropskými městy je na 15. místě.

20. Švýcarsko jako první zakázalo vaření humrů zaživa, a to v roce 2018. Dále je zakázáno v Norsku a od roku 2025 ve Velké Británii. V některých zemích je regulace měkčí, ve formě doporučení (Francie, Rakousko). Na úrovní EU žádná regulace týkající se úpravy korýšů není.

21. Vědci zachytili na videu, jak se kosatky líbají jazyky.

Rádi píšeme: máme se nejlíp, jak jsme se kdy v historii měli. Obvykle za tohle tvrzení dostaneme spousty lajků na sociálních sítích. Kontrastuje se špatnou náladou, kterou cítíme – mimo jiné – kvůli geopolitickým obavám, nástupu populistů či prostému faktu, že jako země „vymíráme”, a trend už nestačí moc brzdit ani přijímání imigrantů. Což je zároveň kontroverzní.

Takže jak to je? Máme se dobře, nebo směřujeme do pekel? Dobrá otázka. Těžká odpověď.

V prosinci 2005 jsme s moderátorem Milanem Šímou v České televizi končili nedobrovolně s pořadem Bez obalu, který vážně i nevážně komentoval každou neděli politické události minulého týdne. Teď v prosinci 2025 jsme se rozhodli Bez obalu částečně obnovit jako podcast, a to je vlastně dobrá příležitost se podívat na to, jak jsme se změnili. K dobrému i špatnému.

Co Česko dostalo „pod stromeček” v prosinci 2005, a co tam je letos?

Začnu s nadsázkou, stylem, který jsme tehdy používali: V roce 2005 zemi „řídil” Jiří Paroubek. Pamatujete? Buldozer. Č…