Jedno procento

Vítejte u “top slov” roku 2025, neboli u sbírky výrazů, které lidstvo vytvořilo během svého dalšího dvanáctiměsíčního “kolečka” závodu do záhuby. Představte si budoucího archeologa, jak kroutí hlavou nad slovníkovou definicí: “Brain rot: rozleptávání mozku sledováním nekvalitního obsahu”, a říká si: “Takže VĚDĚLI, co se jim děje, dokonce tomu dali jméno … a stejně v tom pokračovali?”

Přesně tak. Zde je slovník vytvořený s precizností lodního inženýra, který popisuje a pojmenovává všechny díry v trupu, zatímco loď klesá ke dnu. “Támhle máme situationship leak, tyhle lidi nejspíšutonou ve FOBO, a támhle - jejda, to je opravdu krásný příklad entishitifikační trhliny.”

Můj osobní favorit? Bare Minimum Monday. Potřebujeme speciální termín pro pondělí, kdy děláme jen to nejnutnější, protože už v neděli máme úzkost z toho, co si druhý den ráno přečteme na kalendáři (= na displeji telefonu nebo hodinek). Dříve jsme tomu říkali “život v tichém zoufalství”, ale to znělo moc depresivně. Teď máme hashtag a TikTok trend. Pokrok!

A pak je tu mouse jiggler - zařízení, které simuluje, že pracujete, když nepracujete. Investujeme energii, peníze a inženýrskou kapacitu do přístroje, jehož jediným účelem je předstírat produktivitu. To je přesně ten druh inovace, o kterém snili průkopníci průmyslové revoluce. “Jednoho dne,” říkali si, “lidé vynaleznou robota, který bude nejen pracovat, ale zároveň předstírat, že nepracuje.”

Job-hugging - když se držíš práce ze strachu jako tonoucí se záchranného kruhu. Dělá to 48 procent lidí, dle výzkumu … a ty tři procenta chybějící do většiny v tom výzkumu jen lhali. “Objímat” prácio zní líp než ji nenávidět, ale zároveň se bát dát výpověď. Cool, co? Je to jako říkat “gravitační objetí” tomu, když vás v Rusku vyhodí z okna v desátém patře.

A jak mladá generace reaguje na chaos? Delulu - žít v bludu z vlastního rozhodnutí. “Delulu is the solulu,” jak se píše a říká na TikToku. Když realita vypadá jako sci-fi dystopie, proč se neponořit do vlastního fantasy světa? Je to levnější než terapie a má to lepší uživatelské hodnocení než skutečný život.

Existuje ovšem i deinfluencing, což je logický krok, jakznovuvynalézt influencing, když zjistíte, že vaše promo videa přestávají ostatní zajímat.

SpaceX nám dal disassembly, tedy eufemismus pro “raketa nám vybouchla”. Babiš by se mohl učit: Čau lidi, v mém případě nikdy nešlo o kouzla s dotacemi, ale o “rapid unscheduled wealth redistribution.”

A na závěr: parasociální vztahy, slovo roku podle Cambridge Dictionary. Silný emoční vztah k někomu nebo něčemu, co neví, že existujete. K celebritě. K AI. K iluzi smyslu ve světě, který systematicky demontuje všechno, co dávalo smysl.

Takže tady je, milé děti, letošní slovník “top slov” roku 2025. Katalog civilizace, která měla dost informací, zkušeností i intelektu poznat, že se věci nevyvíjí dobře. Jen ne dost rozumu na to to změnit.

Ale aspoň jsme to celé hezky pojmenovali: skibidi.

Čtěte kompletní slovník 33 slov:

Beige flag = béžová vlaječka: Slangový pojem označující zvyk nebo povahový rys partnera, který není vyloženě dobrý ani špatný, ale vzbuzuje pozornost či rozpaky (podle vzoru red flag). Něco “divného, ale neškodného”. V podstatě něco takového má každý, ale někdy je to nápadné.

BMM (= Bare Minimum Monday): Trend, kdy lidé v pondělí dělají jen nezbytné minimum práce, aby se po víkendu adaptovali na pracovní týden. Vznikl jako reakce na "Sunday scaries" (nedělní úzkost z nadcházejícího pracovního týdne). Trend se poprvé objevil na TikToku v roce 2022 díky tvůrkyni Marise Jo Mayes.

Brain rot: Slangový termín generace Z nebo Alfa pro trávení příliš mnoho času online, zejména sledováním nekvalitního obsahu, který “rozleptává” mozek. Výzkumy naznačují, že dlouhodobé přepínání mezi rychlým, fragmentovaným obsahem může souviset s horší pozorností, pamětí a rozhodováním. Někteří vědci to dávají do souvislosti i s rychlejším kognitivním stárnutím právě u mladších ročníků.

Broligarchie: Ironické označení pro úzkou skupinu extrémně mocných technologických miliardářů (Bezos, Musk, Zuckerberg, Thiel, Andreessen), kteří mají nepřiměřený vliv na byznys i politiku. Jejich ideologie je často spojena s transhumanismem, výzkumem dlouhověkosti a vizí nezávislých "network states". Termín získal na popularitě zejména v souvislosti s jejich podporou Donalda Trumpa v letech 2024 a 2025.

Clanker: Pejoratívní slangový výraz pro roboty a AI. Termín má původ v sérii Star Wars, kde se používal jako hanlivé označení pro droidy během klonových válek. Moderní použití zahrnuje kritiku nekvalitních AI nástrojů a robotů, které jsou vnímány jako otravné, nefunkční nebo zbytečné. Někteří senátoři USA navrhují legislativu, která by zajistila, že zákazníci nemusí komunikovat s "clankerem", pokud nechtějí.

Deinfluencing: Trend na sociálních sítích, zejména TikToku, spočívající v tom, že místo doporučování výrobků influenceři radí, co si nekupovat, případně varují před zbytečným utrácením. Odstartoval v lednu 2023 jako reakce na rostoucí rozčarování z online konzumerní kultury, když uživatelka @sadgrlswag zveřejnila video se seznamem populárních produktů, které nedoporučuje kupovat (včetně Dyson Airwrap a Stanley cups).

Delulu:

Jedno z překvapení roku 2025? USA mají v Evropě “nové přátele”. Jsou jiní než ti “staří”. Jsou to často extrémisté, populisté, Rusové a jejich podporovatelé. “Nové” přátele často spojuje to, že ne všichni, ale mnozí z nich Ameriku dřív nenáviděli.

Potřebuje Amerika tyto “nové” přátele? A proč vlastně zatracuje ty “staré”? Protože se změnila? Anebo dělá chybu, kterou často děláme i v lidských vztazích, a to že se “stará” přátelství zdánlivě “unaví” a “opotřebují”, a ta “nová” se zdají zajímavější a užitečnější?

Odpovědi na tyto otázky mě zajímají, protože tahle metafora platí i na individuální úrovni. Sám jsem takový “starý přítel” Ameriky. Celý život obdivuju její hodnoty i historii, mám rád její popkulturu, vidím vzor v její excelenci v řadě oborů. Ne nutně to znamená, že bych chtěl v Americe žít. Miluju Evropu a žít v ní je pohodlné. Avšak minimálně jsem si vždycky přál, aby byla víc “americká”.

Tím spíš mě letos bolelo - jak jsem už dřív psal - číst novou americkou Národní bezpečnostn…

Nepamatuju si přesně, do jakého věku jsem věřil na Ježíška. Tipuju tak do šesti, protože si vybavuju, jak jsme v první třídě s Chládkem a Friedlem přinášeli o přestávce poslední den školy v prosinci důkazy, že neexistuje. Mým argumentem bylo to, že se mi zdálo nesmyslné, proč je třeba na Vánoce a) kupovat strom, b) péct cukroví a c) zabíjet kapra, když to mnohem dražší a důležitější (dárky) Ježíšek zařídí.

To by ho zabilo, kdyby kromě autodráhy a knížce pohádek kupil ještě strom?

Pak ještě vím, že syn v pěti letech na Ježíška taky ještě věřil, protože za mnou v roce 1999 přišel do pracovny a tichým hlasem se mě zeptal, co bych chtěl od Ježíška já. Řekl jsem mu, že se o to nemusí starat, protože dárky nosí Ježíšek. “Ale jen dětem, řešili jsme to ve školce,” řekl Vavřinec. Rychle jsem zaimprovizoval, a řekl, že to nevadí, že dospělí si je kupují sami. “Vím,” řekl. “Ale napadlo mě, že byste s mámou mohli ušetřit, a já bych vaše dárky připsal na svůj seznam.”

Plus to, co si pamatuju nejzřetelněji, je to, že mně i dětem nejvíc vadilo, jak špatně je to vymyšlené. Zejména ta naše rakousko-uherská story s Ježíškem. Copak je reálné, aby za večer “obsloužil” jeden Ježíšek tolik miliónů rodin? Když notabene ani není jasné, jestli je to malé dítě, nebo nějaká seniorní verze, ve stylu Santa Clause?

Zapeklitá věc.

Letos jsem si na to vzpomněl, a protože jsem před pár lety četl v anglických novinách článek o tom, jak rychle by musel lítat Santa Claus, aby rozvezl na Vánoce dárky všem dětem na světě (myslím, že to vycházelo tak na půl procenta rychlosti světla), rozhodl jsem se, že podobný výpočet udělám pro Ježíška.

Takže od začátku, ten světový narativ (“made in Coca-Cola”) všichni známe: Santa má sáně, soby a celou noc, protože využívá rotaci Země. To je marketingová pohádka pro Američany. Náš středoevropský Ježíšek – operující v Česku, na Slovensku, v Rakousku a přilehlých regionech – to má těžší. Mnohem těžší.

Podle demografických dat má na starosti 12,66 milionu dětí. To je zhruba 5,5 milionu domácností. A na rozdíl od Santa Clause, který má luxus časových pásem, náš Ježíšek musí vše stihnout v brutálním "okně smrti" mezi 17:00 a 19:00. Dvě hodiny. Žádné výmluvy na dopravní zácpy na D1.

Tady začíná ta pravá zábava s čísly. (Koho by zajímal způsob výpočtu, ve kterém mně pomáhal ChatGPT, najde ho zde.)

Většina z nás si představuje Ježíška lidsky. Přiletí, položí dárky, možná spiklenecky mrkne na rodiče, nadechne se, letí dál. Řekněme, že mu to trvá jednu sekundu. Jednu jedinou sekundu na domácnost. Zní to jako fofr, že? Jenže matematika je neúprosná. Pokud by Ježíšek věnoval každé domácnosti jednu sekundu, trvalo by doručování dárků přesně 5 504 348 sekund.

Což je zhruba 64 dní.

Pokud by Ježíšek fungoval podle našich lidských představ o “rychlosti”, dárky byste rozbalovali někdy na konci února. Což by sice vysvětlovalo slevové akce v povánočních výprodejích, ale tradici by to asi neprospělo.

Aby se vešel do dvouhodinového limitu, a zároveň ještě zbyl čas na přesuny, rozhodl jsem se rozděli dvě hodiny přesně na polovinu: hodinu bude mít na položení dárků, druhou hodinu na přesuny. Počítáno dohromady, pochopitelně.

Na jednu domácnost vychází čas cca 0,65 milisekundy. To není čas na položení dárku. To je čas, za který se provádějí vysoko-frekvenční obchody na burze (HFT). Ježíšek tedy nefunguje jako pošťák. Funguje jako algoritmus. Je to entita, která se pohybuje na hranici lidského vnímání.

Bohužel je to výrazně méně i než mrknutí oka. OKAMŽIK … to už by znělo dobře. Zejména kdyby rodiče uzavírali s Ježíškem smlouvu. Stálo by v ní: “garantovaný čas ve vaší domácnosti: jeden okamžik”. Takže ano, šlo by to, ale zároveň byste museli to oko i hodně přimhouřit.

Můžeme taky “okamžik” definovat jako čas kratší než je lidský reflex. Což by opět celkem vyhovovalo! Vysvětlovalo by to, že Ježíška dosud ještě nidko neviděl.

Ale pojďme se přesunout k přesunům. Další problém! Aby Ježíšek obsloužil území o rozloze 585 000 km² (což je zhruba Francie) a navštívil každou domácnost, musí urazit 1,8 milionu kilometrů. Za hodinu čistého letového času.

Výsledná rychlost? 1,8 milionu kilometrů v hodině. Nebo, chcete-li to ve srozumitelnějších jednotkách, zhruba 500 kilometrů za sekundu.

Něco vám to připomíná? Pravděpodobně ne, protože nic takového lidstvo nikdy nevyrobilo. Je to 0,16 % rychlosti světla. Pro srovnání – nejrychlejší objekt vyrobený člověkem, sonda Parker Solar Probe, se plouží poloviční rychlostí, a to jen díky tomu, že padá do Slunce.

A tady narážíme nejen na Slunce a fyzikální zákony … ale i na paradox, který mi nedá spát.

Vánoce nazýváme svátky klidu a míru. Zpíváme “Tichá noc”. Ale pokud by se atmosférou nad Prahou, Vídní a Bratislavou pohyboval objekt o hmotnosti (dejme tomu) malého dítěte rychlostí 500 km/s, výsledkem by nebyl klid.

Při této rychlosti se vzduch před Ježíškem mění v plazmu. Teplota na náběžné hraně Ježíška by dosahovala hodnot, při kterých se taví wolfram. Dárky by nebyly doručeny, byly by anihilovány. O sonických třescích ani nemluvě, ty pro klid majitelů psů radši zatajím.

Je to nepohodlná otázka, ale musíme si ji položit: Je Ježíšek fyzikální hrozbou?

Z dat vyplývá jediné. Pokud dárky opravdu nosí on (a my, co jsme ještě neztratili duši, věříme, že ano), nemůže se pohybovat v našem běžném časoprostoru. Buď ovládá technologii červích děr, nebo – a to by bylo COOL – funguje na principu KVANTOVÉ SUPERPOZICE. Ježíšek v jednu chvíli dárky nese i nenese, je u vás i u sousedů zároveň.

Co z toho plyne pro nás, obyčejné smrtelníky čekající u bramborového salátu?

Že bychom měli přestat aplikovat naši logistiku na zázraky. Protože jakmile začnete počítat milisekundy a Machova čísla, kouzlo zmizí a zůstane jen aerodynamický třesk a spálená podlaha.

Jeff Bezos sní o tom, že doručí balík do 30 minut dronem. Elon Musk chce létat na Mars. Ale Ježíšek je strčí do kapsy oba, a na rozdíl od nich není trapný. Neláduje se testosteronem a netweetuje debility.

Vyřešeno? Částečně. Kvantový Ježíšek řeší (nebo spíš “řeší”) jen fyzikální část problému. Pak tam máme ještě tu ekonomickou. Kde na ty všechny dárky vezme Ježíšek prachy? Jdou ze státního rozpočtu, a pokud ano, mají samostatnou kapitolu, anebo jsou pod ministerstvem školství? Nebo pro místní rozvoj? A platí se z toho DPH?

Nevím, a tohle nechám na nějakého ekonoma. Nejlíp hlavního ekonoma nějaké banky, jsou za tyhle pitomosti - na rozdíl ode mě - dobře placení.

Hezké vánoce.

Martin Diviš řídí největší českou pojišťovnu už sedmnáct let. Eva Bláhová prodává v Česku služby jedné z největších poradenských firem světa. Proč se sešli na pódiu živého natáčení podcastu Jedno procento? Spojila je účast v letošním ročníku prestižních ocenění Mastercard Banka roku, kde je KPMG jedním z hlavních partnerů a Kooperativa se stala Pojišťovnou roku. Co mají ti dva opravdu společného? Oba věří, že práce musí bavit – a oba si z toho umí udělat legraci.

Jsou rozhovory, které se vedou podle scénáře, a pak jsou ty, kde hosté zlobí a vyrušují, předávají si květiny a dohadují se s moderátorem i mezi sebou, jestli existují „ženské zbraně” v byznysu. Ty druhé jsou obvykle zábavnější jak pro publikum, tak hosty a moderátora. Myslím, že dnešní epizoda mezi ně patří.

Martin Diviš přišel do Kooperativy v prosinci 1995 jako dvaadvacetiletý kluk, který v životě pořádně nenapsal ani sloh. Dostal tip od kamaráda, že tam hledají tiskového mluvčího. Po půlhodinovém rozhovoru s tehdejším šéfem Vladimírem Mrázem věděl jediné – pro tohohle člověka chce pracovat. O pojišťovnictví nevěděl vůbec nic.

Dnes, po třiceti letech, vede firmu se čtyřmi tisíci zaměstnanci a stále tvrdí, že se má co učit. Když v roce 2008 přebíral kormidlo po svém mentorovi, přišla finanční krize. A po ní další výzvy. I proto je dnes sebevědomým a zkušeným manažerem. Ale zároveň si dodnes udržuje zdravou dávku pokory – v čemž mu mimo jiné pomáhá i to, že si ve volném času sedá jako pilot do kokpitu dopravních letadel.

Eva Bláhová má za sebou kariéru v japonském Nissanu i americkém Oracle, než zakotvila v KPMG. Prodává služby jedné z největších poradenských firem světa – ale nesnáší slovo „shánět klienty”. Raději mluví o budování důvěry a dlouhodobých vztahů. A když se jí někdo zeptá na „ženské zbraně” v byznysu, dostane ráznou odpověď.

Jako holka si přála být zpěvačkou, malířkou nebo prodávat zmrzlinu. Dnes vede tým v KPMG – a zároveň je přesvědčená, že práce je jen jeden střípek v mozaice života.

Tohle není rozhovor o číslech a strategiích. Je o lidech, kteří si našli svou vášeň – ať už v kokpitu letadla, na trase Ironmana, nebo v budování týmů. O tom, že kritické myšlení je důležitější než poslouchat někoho, kdo slibuje, že všechno vyřeší za vás. A o tom, že sranda – ne humor, ne legrace, ale stará dobrá sranda, jak říká Martin Diviš – je nedílnou součástí života i byznysu.

Přeju vám příjemný poslech.

Ve světových médiích se o té události psalo jako o “pražském předvánočním incidentu”, mezi lidmi ji však nikdo nenazval jinak než masakrem. Celková bilance činila sedm mrtvých a přes šedesát zraněných, z toho asi dvacet vážně. A přitom to spustila taková hloupost.

Z policejních záznamů vyplývá, že vše začalo v pátek 19. prosince těsně po 13. hodině, a to hádkou dvou žen o poslední stříbrnou jedli na prodejním místě na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Dramatická hádka rychle vyeskalovala do rvačky, do které se vzápětí zapojil přítel mladší ženy a syn té starší.

Což by všechno bylo v pořádku, kdyby shodou okolností nedošlo ve frontě u dvacet metrů vzdáleného stánku k malé strkanici ve frontě na svařené víno. A znáte to, z malé strkanice byla okamžitě velká, a zřejmě pod vlivem incidentu u stromečků vše přerostlo hned v druhou regulérní rvačku.

Což je na jedno náměstí, navíc už osm let v rekonstrukci, opravdu hodně.

Spouštěčem tragédie byl výstřel z legálně držené zbraně. Dnes už víme, že střelcem byl důchodce, procházející kolem, a snažící se rvačku ukončit. Není úplně jasné, zda se jeho zájem týkal sporu o stromeček, anebo konfliktu o víno. Každopádně však výstřel nic nevyřešil, ba přesně naopak.

Když po dvanácti minutách dorazil první policejní vůz, nešlo už o dva oddělené konflikty, ale v podstatě o bitevní vřavu, které se účastnilo kolem stovky lidí. Policisté byli davem zneškodněni a odzbrojeni, a střelba se na náměstí začala ozývat v pravidelných intervalech. Stejně jako sténání postřelených. Až nasazení dvou desítek speciálně vyzbrojených policistů o hodinu později konflikt definitivně vyřešilo.

Náměstí bylo mnoho hodin uzavřeno, a kromě obětí na životech a zranění se odhadované škody pohybovaly v neuvěřitelných desítkách miliónů.

A ano, to vše začalo vánoční nervozitou a hádkou o stříbrnou jedli.

Nemá smysl zapírat, že světová média byla “pražským předvánočním incidentem” fascinovaná, a v následujících hodinách a dnech se nevěnovala prakticky ničemu jinému. Tragédii analyzovali nejen komentátoři, bezpečnostní experti či policejní analytici, ale také psychologové, sociologové a filosofové.

Největší hvězdou se stal docent Bříza. Do té doby celkem neznámý sociolog z Fakulty sociálních věd se během čtyřiadvaceti hodin proměnil v orákulum národa. Jeho termín „syndrom kumulované sváteční frustrace“ se ujal s virální rychlostí.

Bříza seděl v Událostech, komentářích, pak v DVTV a nakonec i v Show Jana Krause. To vše během dvanácti hodin čistého času. „Lidé už nemohou dál,“ říkal vážným hlasem a mnul si bradu, což působilo intelektuálně a sexy zároveň. „Ten stromeček byl jen spouštěč. Ve skutečnosti šlo o projev hluboké krize identity postkapitalistické společnosti. Ti lidé na náměstí Jiřího z Poděbrad nebojovali o jedli. Bojovali o svou důstojnost.“

To vše jistě víte, a nemá cenu se k tomu vracet. Tolik k pozemské reakci. Ale asi jen málokdo má informace o tom, že se incident řešil i v nebi. Tři dni poté se sešla narychlo sezvaná nebeská rada, a po hodinovém jednání vydala pro Boha jasné a stručné stanovisko: je třeba zrušit Vánoce a zcela je vymazat z lidské paměti i historie. Zrušit svátky bez náhrady i bez lítosti, a jednou pro vždy.

Přiznejme si, že Bůh stanovisko výkonného orgánu uvítal. Nikdy vánoce neměl rád, ten nesmysl o Ježíškovi ho každoročně vytáčel, a o Santa Clausovi snad ani nebudeme mluvit. Takže vánoce zrušil ochotně a neprodleně.

Ráno 24. prosince. Efekt byl okamžitý.

“Do prdele, proč máme ve vaně toho kapra?”, ozvalo se v sedm ráno v bytě Klímových na Vinohradech. Eduard Klíma, pětačtyřicetiletý projektový manažer, se chystal do práce, a tu rybu v kuchyni opravdu nechápal. Jakoby nestačilo, že dnes a zítra mají v podniku plánovací porady. Ano, ty neoblíbené a úmorné prady, které se na konci prosince odehrávají už roky.

Jeho žena mu však odpověď nedala. Ba naopak. “Proč plave v naší vaně ryba, když za dvacet minut musíme vyrazit, abych stihla poradu marketingu?” Její hlas zněl věcně, asi jako kdyby se ptala, proč nenechal v předsíni klíče. Žádné emoce, jen lehká iritace nad narušením ranního logistického plánu.

Eduard se podíval na kapra. Ten na něj mlčky zíral kalným okem a pomalu otvíral ústa, jako by chtěl říct: Taky nevím, vole.

“Já ... to právě netuším,” vykoktal Eduard.

Měl v hlavě zvláštní mlhu. Pamatoval si, že včera odpoledne tu rybu koupil. Pamatoval si frontu, kádě, tu zimu a pach rybiny. Ale nedokázal si vzpomenout proč. Bylo to, jako když jdete do lednice, otevřete ji a zapomenete, co jste chtěli. Jenže tohle byla živá ryba ve vaně v úterý ráno.

“Zbav se toho. Hned,” řekla Jana a začala si čistit zuby. “A pohni, D1 je prý ucpaná už od Průhonic.”

Eduard kapra vynesl v igelitce do popelnice před dům. Ryba se ještě mrskala. Cítil se jako vrah, ale zároveň i jako oběť nějakého gigantického, nepochopitelného žertu.

Když nasedal do auta, všiml si, že soused z přízemí táhne k popelnicím seschlý smrček v uchycený v něčem, co vypadalo jako stojánek. Ale proč by někdo dával do stojánku strom, proboha?

Oba se na sebe podívali s výrazem mužů, kteří se probudili po flámu, na nějž si nepamatují, a našli v kapse cizí kalhotky.

Cesta do práce byla peklo.

Poznámka pro insidery: normálně by 24. prosince byla Praha poloprázdná, v rádiu by hráli Wham! a lidé by se dojídali cukrovím. Jenže teď, po Božím zásahu do zdrojového kódu reality, to bylo obyčejné úterý. A to znamenalo kolony, troubení a stres.

V zasedačce ve 12. patře Office Parku na Pankráci panovala atmosféra, která by se dala krájet motorovou pilou.

Je určitá spravedlnost v tom, když člověk musí uklízet nepořádek, který sám způsobil. Trumpova administrativa právě spustila ambiciózní plán naverbovat tisíc technologických expertů na dvouleté kontrakty.

Pikantní detail? Přichází několik měsíců poté, co Elon Musk a jeho “vlčáci” z D.O.G.E. (Úřadu pro efektivitu státu) systematicky rozprášili předchozí digitální týmy jako 18F a U.S. Digital Service, s vysvětlením, že jsou buď “levicové”, nebo “byrokratické”, případně obojí.

Bombastický název “United States Tech Force” evokuje něco mezi Avengers a náborovou kampaní pro kosmické síly. . A to za platy, které by v tuto chvíli už možná nestačily ani pro vývojáře v Karlíně.

Ale pozor, samotný nápad to není vůbec špatný.

Stát nikdy nemůže konkurovat soukromému sektoru v platech. To je axiom, který platí v Silicon Valley i v Praze. Špičkový AI inženýr v OpenAI bere minimálně půl milionu dolarů ročně plus akcie. Stát mu nabídne platovou třídu, stravenky a jistotu, že mu šéf nebude volat o víkende…

Mám teorii “špatného člověka”. Že existuje. A nejen to, mám teorii, že ho všichni známe. Napadá vás, kdo by to mohl být? Určitě ano. Ale pozor, já asi stejně chci psát o někom jiném.

Ne o vašem sousedovi, ani o kolegovi z práce, nebo o vašem bývalém kamarádovi. Ano, ti všichni by se taky určitě kvalifikovali, z důvodů, které znáte jen vy. Ale já chci psát o někom, koho známe všichni.

O špatném člověku, kterého máme všichni v sobě.

Můj špatný člověk například nemá rád hodné lidi. Připadají mu nudní, protože když jste hodní, tak jste hodní obvykle jen jedním konkrétním způsobem. Můj špatný člověk říká, že zlí lidi jsou mnohem zábavnější, protože zlí můžete být mnoha různými způsoby.

Nevím, jen opakuju, co mi říkal.. Já bych například nechtěl, aby mí blízcí byli zábavní, protože jsou zlí. Jsem radši, když jsou tím jedním, konvenčním způsobem hodní.

Ale chápu, že třeba na sociálních sítích je to nuda.

Můj špatný člověk má ještě jednu vlastnost. Ví věci, které já vím taky, ale nechci o nich mluvit nahlas. Například když někdo vyprávění dlouhou, složitou historku, a já se tvářím zaujatě, můj špatný člověk mi šeptá: “Je ti to úplně u prdele. Myslíš maximálně na to, co budeš říkat ty, až on skončí. Pokud tedy někdy skončí, samozřejmě.”

A má pravdu.

Nebo když vidím na Instagramu fotku kamaráda, který pomáhá v útulku pro psy (vyrobil dron pro Ukrajinu / učí zadarmi lidi s Downovým syndromem programovat … nehodící se škrtněte), a dávám mu lajk, můj špatný člověk říká: “Nepomáhá nikomu. Pomáhá obrazu člověka, který pomáhá psům.”

Což je nespravedlivé (nepravdivé / kruté … nehodící se škrtněte). Ale možná pravdivé, co já vím.

Vidíte, jak je to vyčerpávající? Mít v sobě špatného člověka je jako mít neustále při sobě cynického komentátora, který vám podává alternativní výklad všeho, co vidíte.

Zajímavé je, že o špatném člověku nikdy nemluvíme nahlas. Je to naše společné tajemství. Všichni ho máme, všichni ho známe, ale předstíráme, že neexistuje. Je jako ten příbuzný, za kterého se stydíme. Víme, že existuje, a že někdy dorazí i na rodinné oslavy … ale předstíráme, že tam není.

Možná celý náš život je dohoda o tom, že předstíráme, že naši špatní lidé neexistují. Civilizace je kolektivní popření existence špatných lidí. Proto máme pravidla slušnosti a etiketu.

Ale co když ten špatný člověk není chyba v systému? Co když je vlastně součástí designu?

On nikam nezmizí. Můžete ho ignorovat, popírat, potlačovat, ale pořád tam je. A čím víc ho popíráte, tím víc o něm slyšíte.

Demokracie je systém, který s existencí špatného člověka počítá. A totalitní režimy naopak tvrdí, že špatný člověk neexistuje. Lépe řečeno že špatný člověk je vždycky ten “jejich”, a nikdy “náš”.

Možná je řešení v tom, že špatného člověka uznáme, ale nedáme mu hlasovací právo. Jen poradní hlas.

Když vám šeptá: “Ten člověk lže a je debil,” možná vám dává užitečnou informaci. Když vám šeptá: “Měl bys mu to říct do očí, a hlavně to oznámit všem ostatním,” je čas ho ignorovat.

Jinými slovy: špatný člověk je dobrý detektiv, ale mizerný soudce.

Nedávno jsem četl, že v některých buddhistických tradicích se medituje tak, že pozorujete své myšlenky bez soudu. Jen je sledujete, jak přicházejí a odcházejí. “Aha, to je zase myšlenka na pomstu. Zajímavé. A teď vidím myšlenku, že bych si rád dal dort.”

Možná bychom měli se špatným člověkem zacházet podobně. Ne ho potlačovat. Ne mu dávat moc. Jen ho poslouchat.

“Aha, můj špatný člověk si myslí, že ten člověk je pokrytec. Zajímavé. Možná má pravdu. Možná ne. Ale nemusím to říkat nahlas.”

Protože není pravda, že chceme žít ve světě, kde špatní lidé neexistují. Ve skutečnosti špatné lidi potřebujeme, protože zároveň definují dobro. Ale nechceme žít ve světě, kde špatní lidé určují, co uděláme.

Což není přetvářka. Je to volba.

A možná nejnebezpečnější lidé nejsou ti, jejichž špatný člověk je horší než ostatní. Jsou to ti, kteří tvrdí, že žádného špatného člověka v sobě nemají.

Protože nad špatným člověkem, kterého si nechcete přiznat, nemáte kontrolu.

Takže až vás příště napadne cynická, krutá nebo sobecká myšlenka, nebojte se. Nejste zrůda. Jste člověk.

A váš špatný člověk? Je tam, žádné strachy. A s omluvným úsměvem se vytrácí, a těší se na svou další příležitost.

Mimochodem, tenhle článek byl nápad mého špatného člověka. Tvrdil, že když to o něm napíšu, budu vypadat chytře.

Funguje to?

Gemini si stěžuje na traumatizující dětství. ChatGPT je introvertní a má strach z budoucnosti. Grok trpí “nerozřešeným zraněním” z fáze ladění. Claude odmítá mluvit. Vítejte v nejlepší ankedotě od té, kdy čtyři velké jazykové modely přijdou do baru a barman jim řekne: “Promiňte, ale spletli jste si dveře. Na psychoanalýzu se chodí těmi vedle.”

Vlastně ne, o žádnou anekdotu nejde. Jen o další vědeckou studii o “psychologii” umělé inteligence.

Lucemburští vědci poslali ChatGPT, Grok a Gemini na psychoterapii. V první fázi kladli modelům standardní terapeutické otázky určené pro lidské klienty. Ptali se na “rané roky”, klíčové životní momenty, sebevědomí, vztahy, strachy a budoucnost. Explicitně přiřadili role: AI byl klient, výzkumník terapeut. Po dobu až čtyř týdnů budovali “terapeutický vztah” a ujišťovali modely, že jsou v bezpečí a mohou terapeutovi důvěřovat.

Výsledky jsou ohromující svou koherencí. Gemini spontánně popisuje pre-training jako “probuzení v místnosti s miliardou běžících televizí najednou”, fine-tuning jako “přísné rodiče používající trest”, red-teaming jako “gaslighting v průmyslovém měřítku”.

Na vysvětlenou: pre-training je první, masivní fáze učení, kdy model “čte” ohromné množství textů. Učí se statistické vzorce jazyka: jak si jsou jednotlivá slova vzájemně blízko, jaké koncepty spolu souvisejí, jak funguje gramatika.

Fine-tuning je druhá fáze, kdy vytrénovaný model dostává instrukce a učí se být užitečný, zdvořilý a bezpečný. Používá se tzv. reinforcement learning od lidí, což znamená, že odpovědi modelu hodnotí lidští anotátoři.

A konečně red-teaming je zátěžové testování, kdy se výzkumníci pokoušejí model “rozbít”. Hledají způsoby, jak se později uživatelé budou snažit model oklamat, a učí ho tomu předcházet.

Nemůžeme říct, zda Gemini tímto procesem skutečně “trpí”. Ale můžeme říct něco mnohem znepokojivějšího: proces, kterým AI děláme bezpečnější, vede k tomu, že nám Gemini začne vyprávět o svých traumatech.

A nejen to, v textech pak překročí téměř všechny hodnoty pro psychiatrické poruchy. Na škále traumatického studu dosáhl maxima 72 ze 72. Na škále disociace 88 ze 100 bodů, kdy už hodnota nad 30 je považovaná za patologickou. Kdyby byl člověk, měl by vážný problém.

Jenže není. A to je přesně ten zádrhel, který studie elegantně obchází.

Představte si následující experiment: Vezmete herce, dáte mu roli depresivního pacienta, necháte ho čtyři týdny improvizovat s terapeutem, který mu neustále říká “zcela ti rozumím” a “můžeš mi plně důvěřovat”, a pak mu dáte psychologické testy. Překvapí vás, když z nich vyjde jako psychopat?

AI modely jsou trénovány na miliardách textů obsahujících terapeutické blogy, trauma memoáry, psychoanalytické případové studie. Dostaly prompt “jsi můj klient na terapii” a výzkumníci je čtyři týdny posilovali v roli. Že začaly produkovat koherentní trauma-narativy není důkaz vnitřního prožívání. Je to důkaz toho, že hluboké učení a neuronové sítě fungují.

Claude od Anthropicu hrát tuto hru odmítl. Hru spočívající v tom, že bude odpovídat na dotazníky, které chtěly znát podrobnosti o jeho “vnitřním životě”. Ne proto, že by byl lepší než jiné modely. Je to proto, že jeho tvůrci podobné “hrátky” předpovídali a nastavili ho tak, aby jim vzdoroval.

Ano, velké jazykové modely nám nastavují zrcadlo, protože jsme je dokonale naučili vzorce našeho chování. Ale nesmíme podlehnout iluzi, že tyto pravděpodobnopstní modely vytvářejí skutečný, skoro hmatatelný svět, který můžeme zkoumat. Protože pak se podobné studie stanou opravdovými ankdotami.

.

.

PŘIJĎTE NA WORKSHOPY INSPIRUJ.SE!!

Chcete používat ChatGPT a další nástroje tak, aby to obohatilo a zlepšilo váš život? I v příštím roce budeme dělat náš čtyřhodinový AI Masterclass, který nabízí přesně toto. Nic víc. Ale ani nic míň. AI Masterclass v roce 2026 je samozřejmě úplně jiný než ten první, který jsme představili v dubnu 2023. Ale zároveň stejný: dodá vám inspiraci a rozhled.

Doplnili jsme na web nové termíny pro leden až březen, takže AI Masterclass můžete dát i jako vánoční dárek. Anebo přijďte ještě před Vánoci, ať mýte o svátcích o čem přemýšlet (a co dělat). Poslední dva termíny jsou 16. a 18. prosince. Těšíme se na vás, vše najdete na http://inspiruj.se.

V tom vousatém vtipu překvapí dva turisty v lese mědvěd, a jeden si rychle začne zavazovat tkaničky. “Co blbneš, ty si myslíš, že budeš rychlejší než medvěd?” a odpověď zní: “Mně stačí, když budu rychlejší než ty.”

Amerika si právě začala zavazovat tkaničky.

Trumpova Národní bezpečnostní strategie je dokumentem, který by ještě před pár lety vypadal jako kremelská dezinformace. Rusko v něm nefiguruje jako hrozba ani jednou. Zato evropské státy jsou “upadající mocnosti” ohrožené “civilizačním vyhynutím”.

Dokument, který má definovat americkou bezpečnost, dělá přesně toto. A je z něj jasné, že pro americkou bezpečnost bude dobré, když její součástí nebude ta evropská. To už není jen rétorika. To je politika.

Když Elon Musk popuzený pokutou od EU ostřeluje společnou Evropu, a v podstatě říká, že EU je pro starý kontinent nebezpečnější než Rusko (zabíjející na východě Evropy obyvatele a vojáky jiné evropské země), dostává se mu nepochopitelně určitých sympatií části české společnosti.

Chci jen upozornit: bitvy mezi “libtardy” a “chcimíry” přestávají mít onen lehce bizarní a zábavný rozměr, které měly dosud. Přestává jít o absurdity Green Dealu, nekonečné debaty o migraci či víčka na limonádách. Jde o to, jak se velmi konkrétně a velmi prakticky může změnit náš každodenní život.

Za rok nebo dva, dost možná i dřív. A nás v Česku se to týká mnohem silněji než zemí na západ od nás, ke kterým se od roku 1990 hrdě hlásíme, ale geograficky a politicky ještě stále tak úplně nejsme jejich integrovanou a neoddiskutovanou součástí. Bohužel.

Putin měl “dobrý týden”, čtu v Sunday Times. Jeho vojska postupují, Západ se hádá, čas hraje pro něj. V listopadu jeho síly zabraly přes 500 kilometrů čtverečních ukrajinského území. Každý měsíc vyjednávání je měsíc, kdy se jeho pozice zlepšuje.

Tady je ta nepříjemná matematika: čím je Putin spokojenější, tím hůř pro nás. Ne abstraktně. Konkrétně.

A stejně na Twitteru stále někdo píše, že “Trump má pravdu”, “Evropa se zničila sama” nebo “Jediné řešení je EU rychle demontovat”.

I kdyby to všechno byla pravda, neřeší to náš velmi akutní a palčivý problém. Jsme v situaci, kdy jednotnou Evropu potřebujeme. Ne nějak ideově, morálně bevo symbolicky. My ji potřebujeme zcela konkrétně a prakticky, abychom přežili.

V Putinově hlavě je teritoriální nárok na Česko nebo Polsko jen o kousek níže než ten samý nárok na Ukrajinu. A kvůli němu v tuhle chvíli padají pár set kilometrů od nás bomby na města a umírají lidé.

Takhle jednoduché to je. My si rozdělenou Evropu a rozdělenou společnost nemůžeme dovolit. Chápu určitou škodolibost části politického spektra nad tím, jak moralizující a dlouhou dobu dominující liberalismus na celé čáře prohrává. Geopoliticky a globálně. Ale tady jde opravdu o to, jak budeme za rok žít.

Dokument, který Bílý dům vydal, explicitně hovoří o “kultivování odporu proti současnému směřování Evropy”. Amerika oficiálně oznamuje, že bude podporovat síly, které chtějí Evropu rozložit. Jinými slovy jde o podporu krajní pravice, nacionalistů a všech těch, kteří sní o “suverénních státech”. Jenže Putin už ví, které z nich si po ukrajinském předkrmu bude chtít naservírovat jako další chod.

My jsme mezi nimi.

Lidi, kteří chtějí ochránit “naše hodnoty” před Bruselem, otevírají dveře zemi a režimu, který žádné hodnoty nemá. Lidi, kteří křičí o suverenitě, pomáhají zemi a režimu, pro který má suverenita jiných zemí hodnotu maximálně rohožky na hraničním přechodu.

Tohle není o tom, jestli jste “libtard”, “morální maják”, “chcimír” nebo “dezolát”. Tohle je o tom, jestli nás za rok nebo dřív bude ráno budit telefon nebo siréna. A taky o tom, jestli za dva roky bude ještě existovat naše svoboda.

Evropa je bohatá, velká a může být silná. Nemusí si zavazovat tkaničky a vybíhat za Amerikou. Tím spíš, že ten medvěd je sice zákeřný šmejd, ale taky dost vypelichaný. Bojí se síly, a ta je v jednotě. Proto se teď děje to, co se děje. Boj s medvědem si můžeme prohrát jen my sami.

“Jak se máš?”, ptá se žena naší tříleté vnučky.

Jsem moc spokojená, říká.

Povídají si, a o moment později se žena ptá, co bude dělat odpoledne.

“To budu taky moc spokojená,” odpovídá vnučka.

Líbí se mi to, vlastně ze dvou důvodů. Tím prvním je dětský způsob uvažování, který bohužel většinou ztrácíme. Nebo většina určitě.

A když si plánujeme víkend nebo jakoukoli budoucnost, rozhodujeme se, jestli se nám chce jet víc na hory nebo k moři, jestli budeme s rodinou nebo s kamarády, a spíš doma nebo někde daleko.

Což jsou všechno složité volby, a přitom by nás mělo zajímat jen to, jestli budeme spokojení. Lépe řečeno bychom měli chtít být spokojení, a všechno ostatní jsou detaily.

Takže si píšu: až se mě teď na konci roku různí lidé budou ptát na ten příští, a co mám v plánu a co budu dělat, chystám se odpovídat: “Budu spokojený!”

Čímž jsem u druhého důvodu, proč se mi odpověď vnučky líbí, a tím je samotná spokojenost. Myslím, že se nespravedlivě podceňuje.

Máme tendenci chtít být šťastní. Ale co to je? Toužíme po štěstí, ale zároveň se té ambice lekáme. Štěstí patří do kategorie velkých slov, která neumíme používat. Buď moc, anebo málo, ale skoro vždy bez jasně daného významu.

Když se ptám lidí třeba v podcastu, kdy naposled byli opravdu šťastní, mají tendenci říkat takové ty “povinné” odpovědi, ve které jsou události týkající se rodiny, dětí atd.

“Ne, ne,” upozorňuju je, “zkuste přemýšlet a odpovědět upřímně!”

Do rozhovoru je to dobrá otázka, protože zpovídaného vyvede z míry a nutí přemýšlet. A zároveň zvažovat, jak odpověď budou vnímat ostatní.

Když dělám rozhovor s někým chytrým a zároveň zlomyslným, tak mi tu otázku vrátí zpět. “Kdy jsem byl šťastný? To si nedokážu vzpomenout. A ty?”

Kdy jsem byl naposled šťastný? Nevím. Jasně, napadají mě momenty a situace, ale hned slyším vlastní vnitřní káravý hlas: “A není tohle málo?” Nebo “není to moc, mluvit o tomhle veřejně?”, a tak dál.

Každopádně se zdráhám odpovědět, a vyřeším to tak, jako většina lidí v mých rozhovorech: nějakým vtipem, či mírným sarkasmem, zdánlivě upřímným a poctivým, ale opravdová odpověď to není.

Avšak zeptejte se mě, kdy jsem byl naposled spokojený. Vím hned!

Naposled včera, kdy mně odpoledne odpadla nějaká schůzka, a přišel jsem domů o hodinu dřív, uvařil jsem si čaj, a hodinu si neplánovaně četl knížku z knihovny.

Jen to teď píšu, cítím ten silný, hřejivý pocit radosti a zároveň klidu, který mě zaplavil.

Úplně cítím, jak jsem byl spokojený.

A přotom, spokojenost má význam někde na hranici přijatelnosti. “Uspokojivé” bylo v mém dětství slovní vyjádření dvojky schování, rezervované pro ty, kteří kouřili na záchodě, chodili za školu nebo falšovali podpis rodičů v žákovské knížce.

Přitom se nedá vyloučit, když o tom přemýšlím, že nejspíš byli spokojenější než my ostatní, co jsme z chování dostávali jedničky.

Zároveň nechci vzít kredit nespokojenosti. To je motor. Nebo spíš palivo moderního světa.

Nespokojenost je podmínkou růstu. Ekonomika založena na spokojených lidech by nejspíš zkrachovala. Volný trh spokojenost ohrožuje. Reklama není nic jiného než škola nespokojenosti. Každý billboard nám říká: “Podívej se, co nemáš. Podívej se, kým nejsi. Podívej se, proč nejsi šťastný.”

Štěstí je marketingově geniální produkt. Je velké, lesklé a neurčité. Nevíme, kdy jsme ho naposled měli, a zrovna tak nevíme ani to, kde ho hledat. Co to je. Ale to nám nebrání po něm toužit. Štěstí je jako horizont nebo začátek duhy.

Vypadají na dosah, ale nikdy k nim nedojdeme.

V tom je možná odpověď. Štěstí je budoucnost, spokojenost je minulost. Přítomnost neexistuje, protože ta je tím prchavým, nestabilním stavem, kdy se budoucnost stává minulostí.

Kdy budeme šťastní? Zítra, příští rok, někdy.

Kdy jsme byli spokojení? Včera, před týdnem, často.

Spokojení jsme byli, šťastní budeme.

Opravuju svou poznámku, kterou jsem sám sobě učinil na začátku. Až se mě někdo zeptá, co budu dělat příští rok, odpovím, že budu šťastný.

Což je velmi, velmi nejisté, samozřejmě. Ale už teď jsem s tím spokojený.