Jedno procento

Hostem Jednoho procenta byl … Rapl z Bartolomějský. Lépe řečeno autor stejnojmenné knihy, kterým je emeritní major Miroslav Hyhlík. Obchází teď obvyklé kolečko po podcastech a televizních pořadech, mohl jste ho vidět třeba v show Jana Krause nebo v DVTV. Já si ho však pozval nejen proto, že napsal zajímavou a dobrou knihu. Mám totiž své důvody.

Známe se s Mirkem plus mínus pětatřicet let. Poznali jsme se v roce 1990, ještě s jeho tehdejším parťákem, kdy oba sloužili jako detektivové kriminálky na Praze 1. Jinými slovy, stali se mými policejními zdroji, a dohazovali mi do reportáží případy, na kterých pracovali. Zjednodušeně řečeno. A když se později připletli do nešťastné kauzy, která se později ukázala jako omyl jejich kolegů, skončili na necelé tři týdny ve vazbě na Pankráci. A já o tomhle jejich případu napsal svou vůbec první knížku Klec na policajta, která pak v roce 1991 vyšla v nakladatelství Rozmluvy Aklexandra Tomského.

Stručně o Mirkovi: je ročník 1961, dnes už “emeritní major”, tedy ve výslužbě. Od roku 1980 sloužil u policie, kde se specializoval na násilnou trestnou činnost – loupeže, vydírání, těžká ublížení na zdraví. Jeho unikátní devizou bylo kreslení – vystudoval aranžérskou školu a jako jeden z prvních českých kriminalistů vytvářel portréty pachatelů podle výpovědí svědků, ještě před érou počítačových identikit. Společně s dlouholetým parťákem Láďou Veselým vytvořili legendární duo detektivů, kteří v 90. letech čelili ruským gangům, vydíračům podnikatelů i domácím vrahům. V roce 1991 byl sám nespravedlivě obviněn a strávil 19 dní ve vazbě kvůli záměně identity, což mu však nezlomilo víru ve spravedlnost. Je autorem knihy, malíř, žije na venkově u Tábora se svou čtvrtou manželkou, která byla také jeho kolegyní u policie.

Více samozřejmě v podcastu.

Mé krimi reportáže z Prahy byly jen epizodou v mé kariéře, související hlavně s tím, že jsem povinnou vojenskou službu absolvoval v časopise Signál. Byla krátká, asi roční, a pak jsem začal psát spíš o jiných věcech, a Mirek i jeho kolega pokračovali ve svých policejních kariérách. Třicet let jsme se v podstatě neviděli, sem tam se někde potkali, občas si zavolali nebo napsali. Až teď, když Mirek napsal zmíněnou knihu, a před pár týdny ji pokřtil, jsem ho pozval do podcastu. Víc jsem o tom psal už před týdnem.

Doufám, že vás náš rozhovor bude bavit stejně jako mě.

“Životopis nás nezajímá, motivační dopis taky. Pošlete nám svou fotku, a my vám odpovíme, jestli jsme vás na to místo vzali, anebo ne.” Zní to bláznivě? Studie z Yale a Whartonu ukazuje, že ne nutně. Zatím je dystopie, ale klidně by se to mohlo stát realitou.

Výzkumníci analyzovali zhruba 100 tisíc amerických absolventů MBA a zjistili: algoritmus dokáže z profilové fotografie na LinkedIn odhadnout osobnostní rysy, které dokaže celkem přesně předpovědět plat, podobně jako třeba barva pleti. Extrovertně vypadající lidé vydělávají o 1,7 % víc na každý stupeň extraverze, který AI v obličeji rozpozná.

Všechny snímky byly pořízeny mezi lety 2000 a 2023. Pomocí pokročilé neuronové sítě vědci detekovali v každé tváři pět základních osobnostních rysů, tedy tzv. “velkou pětku (Big Five): otevřenost vůči zkušenostem, svědomitost, extrovertnost, přívětivost a neuroticismus.

Algoritmus natrénovali na datech od 128 tisíc dobrovolníků, kteří vyplnili osobnostní dotazníky a zároveň dali autorům studie s…

Říkáme lidem: “Používejte AI, pomůže vám dělat vaši práci.” Ale co jim už neříkáme: “Jo a abychom nezapomněli, zároveň to znamená, že budete dělat něco úplně jiného.”

Zní to divně? Jen částečně. Studie Carnegie Mellon o vlivu používání AI na kritické myšlení ukazuje něco, co si většina z nás neuvědomuje. A co je vlastně i docela neintuitivní. Totiž že zadávat a kontrolovat práci někoho jiného vyžaduje (dost možná) jiné dovednosti, než tu samou práci vykonávat.

Výzkumníci se ptali 319 lidí různých profesí a shromáždili 936 příkladů použití AI. Detekovali jasný vzorec: práce se posouvá od přímého vykonávání k dohlížení. Od hledání informací k jejich ověřování. Od řešení problémů k volbě vhodných řešení a rozporování těch méně vhodných.

Jinými slovy, z lidí vykonávajících nějaké pracovní úkony se stali ti, kteří ostatní řídí. Což je fundamentální změna povahy práce, na kterou většina z nás není připravená.

Vezměme si jednoduchý příklad, a tím je překládání textů. Když překládáme nebo tlumočíme, snažíme se slova jednoho jazyka “vyměnit” za slova druhého. To je technická definice. Ale ve skutečnosti je to tak, že překladatel využívá všechny své zkušenosti a dovednosti k tomu, aby text převedl do druhého jazyka tak, aby nejen zachoval smysl, ale také kontext, formua celkové vyznění.

Udělat to dokonale je nemožné. Udělat to dobře je výsadou nejlepších překladatelů. Kde se ta jejich schopnost rodí a v čem spočívá? To vlastně nevíme. Je to jiné než psaní, asi i těžší. Kombinuje to jak kreativitu, tedy schopnost myslet jinak než ostatní, tak pokoru. Tedy myslet co nejvíc tak, jako autor původního textu.

A teď si představte, že ten překlad za vás někdo udělá. A vaším úkolem je pouze (nebo “pouze”) posoudit, jestli je dobrý. Případně ho opravit a vylepšit. Ale pozor, nemáte k dispozici tolik času, jako kdybyste text sami překládali. Nedáte do toho asi ani tolik energie. Zvládnete to?

Každopádně je to úplně jiná disciplína. Stejně jako je jiné být v novinách reportér a editor (kolegové novináři vědí), v hudbě třeba houslista a dirigent, v byznysu obchodní manažer a CEO. Jsou to různorodé příklady, a v každém jde o úplně jinou dvojici a jiné množiny schopností. Ale jedno mají společné: v principu jde o to, kam AI posouvá profesionály více či méně v podstatě ve všech profesích.

Programátor, který dvacet let psal kód, najednou kontroluje kód napsaný Copilotem. Učitel, který se roky připravoval na vyučovací hodiny, teď upravuje výukové podklady vygenerované ChatGPT. Zdravotní sestra vytvářející pro lékaře zprávy o pacientech ověřuje to, co vygeneroval ChatGPT.

Kontrola či ověřování vyžaduje často hlubší porozumění než samotná činnost. Musíte rozpoznat subtilní chyby, pochopit kontext, vyhodnotit důsledky. A to všechno rychle, protože AI vám ušetřila čas, takže se od vás teď čeká, že budete produktivnější.

Na první pohled se zdá, že to ti všichni mají snazší. Ano, v porovnání s původním stavem ano. V přechodové fázi to je “zázračná” AI, která zvládne to, co předtím dělali zkušení a vyškolení profesionálové. Ale po přechodové fázi přijde běžná praxe, kdy se změní pracovní procesy i nároky. A hlavně povaha práce, kterou lidé budou dělat.

Budou to ti samí? Možná. Asi ano. Ale je třeba si uvědomit, že ta práce bude natolik odlišná, že není jasné, že a) o ni budou mít zájem, a b) v ní budou dobří. Možná ani jedno.

Plus je tam ještě jeden aspekt. I kdyby spolupráce s AI lidem vyhovovala, a byli v nové roli dobří, začnou své znalosti a schopnosti ztrácet. Pomalu, ale jistě. Co se nepoužívá, to dřív nebo později začne zakrňovat. Najdeme nové možnosti, jak a kam se rozvíjet?

A budeme chtít? Studie mimo jiné ukázala i to, že motivace k udržení si svých schopností není moc vysoká. Lidé používají kritické myšlení ze strachu z chyb nebo proto, aby zlepšili kvalitu práce. Ale nikdo neřekl, že to dělá proto, aby si udržel své schopnosti. Proč taky? Je to neracionální. Když je v budově výtah, po schodech chodí jen málokdo. I když všude čteme a slyšíme, jak je to zdraví prospěšné.

Trochu to připomíná, když v devadesátých letech začaly evropské a americké firmy přesouvat výrobu do Číny. Proč se zabývat něčím, co umí jinde vyrobit levněji? Ušetříme náklady a zaměříme se na činnosti s vyšší přidanou hodnotou, jako jsou design, marketing a strategie.

Známe to z krabiček, v kterých si kupujeme iPhony: “Vyrobeno v Číně, designováno v Kalifornii.”

A když dnes z geopolitických a strategických důvodů uvažujeme o návratu výroby zpět, ukazuje se, že tytéž firmy ztratily schopnosti i možnosti výrobu obnovit. Chybí znalosti, dovednosti, infrastruktura i lidi.

Chceme balit intelektuální práci do krabiček s nápisy: “Vymyšleno AI, dozorováno lidmi”, a tvářit se, že je to tak v pořádku? Můžeme. Ale možná i my za čas zjistíme, že to nebyl dobrý nápad.

.

I o tom budeme mluvit se Sentou na naší AI show v Kině Atlas, a to už v úterý 25. listopadu 2025. Dvouhodinový program jsme připravili u příležitosti tříletého výročí spuštění ChatGPT v roce 2022. Zajistěte si lístky!

Když se na konci osmdesátých let objevily první tabulkové editory, hodně lidí předpovídalo konec účetních. Místo toho se jejich počet jen v USA zečtyřnásobil: v roce 1980 jich bylo asi 340 tisíc, v roce 2022 odhadem 1,4 miliónu.

Podobně bankomaty měly nahradit pokladníky. Stal se pravý opak - počet zaměstnanců na pobočkách vzrostl. “Krabice” nahradily část práce, ale také ji zlevnily, takže vzniklo více poboček a ty zaměstnaly více lidí, věnujících se sofistikovanějším úkolům. Jen se jim už neříkalo pokladníci. (A ano, od roku 2007 počet lidí zaměstnaných na pobočkách bank v USA klesá, ale s tím už bankomaty nemají nic společného.)

Microsoft nyní analyzoval 200 tisíc konverzací s AI (bohužel z loňského roku, ale neaktuálnost vědeckých studií je daní za rychlý vývoj) a výsledky nově publikované studie vypadají skoro hrozivě: překladatelé, historici, autoři textů, zaměstnanci zákaznické podpory, datoví vědci či politologové - ti všichni skončili v žebříčku s vysokým skóre “aplikovatelnosti AI”.

Co je aplikovatelnost? Vědci tak říkají schopnosti AI dělat některé úkony místo lidí. Což lze v praxi dělat v zásadě dvěma způsoby: buď AI lidem pomáhá (asistuje), anebo je úplně nahradí (automatizuje).

Čímž se dostáváme k nejzajímavějšímu zjištění studie, a tím je paradox asymetrie: AI pokryje větší část práce jako asistent než jako náhrada. Ve 40 procentech případů se tyto dvě role ani nepřekrývají. Dobrý příklad je programování: AI umí kódovat, ale její role je klíčové v asistenci, ne v automatizaci.

Mnoho firem říká, že velkou část kódu dnes aktuálně píše AI (Microsoft, Anthropic), ale konzultanti McKinsey ve studii tvrdí, že 80 programátorských úkolů stále vyžaduje lidský dohled (a nechme stranou, že poradenství je rovněž profesí s vyskou “aplikovatelností”.

Zde je ta dobrá zpráva: lidi jsou stále obtížně nahraditelní, byť mnohdy dělají práci, kterou dnes lze jednoduše a dobře nahradit.

Další důležitá zjištění studie:

• nejčastější využití AI je shromažďování informací a psaní textů

• vysoká mzda nepredikuje vysokou aplikovatelnost

• profese vyžadující fyzickou práci mají aplikovatelnost konzistentně nejnižší.

Plus důležitý dodatek: studie měří, co AI technicky umí, ne co z toho bude. Rozdíl? Obrovský. O realitě rozhodnou podnikatelská rozhodnutí, a ta zase určí trh. Budoucnost nebude o střetu AI versus lidé, ale o “AI + lidé” versus “co bylo dřív” Technologie mění práci, neničí ji. Mění ji však nepředvídatelně.

Vzpomínáte na stenografky? Po vynálezu diktafonu a jeho masovém rozšíření počátkem 20. století měly zmizet. Ale staly se sekretářkami. A poptávka v polovině 20. století byla tak vysoká, že jich byl nedostatek. Po nástupu kancelářského softwaru mnozí předpovídali konec sekretářek. Staly se asistentkami, vedoucími kanceláře či dokonce manažerkami. Původní práce zmizela, ale lidé ne.

Co tedy ze studie Microsoftu odnést? Sami autoři píší: “Naše studie měří, co AI technicky umí, ne jak bude využita”. A to se málokdo odvažuje odhadovat. Historie technologií je historie špatných předpovědí. Proč by nástup AI měl být výjimkou?

.

I o tom budeme mluvit se Sentou na naší AI show v Kině Atlas, a to už v úterý 25. listopadu 2025. Dvouhodinový program jsme připravili u příležitosti tříletého výročí spuštění ChatGPT v roce 2022. Zajistěte si lístky!

Často se stane, že je v místnosti s lidmi, kteří se nenávidí. Nejčastěji kvůli penězům, ale důvody můžou být složitější. Prací Martina Svatoše je takzvaná mediace, tedy urovnávání sporů. Většinou je to složité a těžké, ale ne nemožné. A úspěch je i to, když se účastníci po setkání s mediátorem nenávidí aspoň o trochu méně.

Narodil se do rodiny známého malíře pražských zákoutí Ivana Svatoše, jeho bratr je režisér Jan Svatoš, on vystudoval práva na pařížské Sorbonně či Harvardu a patří k předním českým mediátorům. Často urovnává spory i v zahraničí: od Dubaje po Filipíny.

O tom všem jsme mluvili, a taky o tom, proč je někdy obtížnější usmířit rozhádané kamarády než dvě korporace, kdy v řešení sporů funguje líp umělá inteligence a proč japonské “ano” někdy znamená “ano”, a jindy “ne”, a jak poznat, kdy znamená co.

Martin odmítá to, že se jako vystudovaný právník a úspěšný mediátor odrodil z umělecké rodiny. Mediace je taky umění, říká jen s poloviční nadsázkou. Ostatně v rámci své akademické práce bádal nad Homérovou Iliadou, a hledal v ní obecné vzorce pro řešení konfliktů.

A pak, Martin píše nejen odborné práce, ale taky knihy. Do studia přinesl tu poslední, která je o putování po francouzských vinicích, a ilustroval ji táta a bratr do ní udělal fotografie. Takže rodinná práce. Ostatně setkání s rodinou je to, na co se po stovkách hodin strávených uprostřed konfliktů nejvíc těší. To nejbližší bude teď v listopadu, a příležitostí bude svatomartinská husa. Mediace v tomto případě neproběhne, husa bude zabita a snědena.

Zvu vás k poslechu, a pozor, mám pro všechny posluchače našich podcastů i absolventy našich masterclassů pozvání: 25. listopadu budeme v Kině Atlas od sedmi večer na dvouhodinové show rekapitulovat, co všechno se stalo za tři roky, kdy máme k dispozici ChatGPT. Co jsme se dozvěděli o umělé inteligenci, a taky co jsme se dozvěděli sami o sobě.

Rezervujte si lístky na adrese inspiruj.se/show. A teď už vám přeju klidný a příjemný poslech.

Žloutenka se ho pokoušela zabít, umělá inteligence mu zas chce vzít práci. Ale Pavlu Benešovi to naládu zkazit nedokáže. Jeden z nejlepších českých kreslířů vydal letos knížku Nakresleno, která je asi jeho opus magnum. A je krásná a velká, což je u výtvarných knih obojí důležité.

Ale pozor, není to taková ta exkluzivní a zároveň trochu nafoukaná knížka, kterou si dáváte na stůl do obýváku, abyste udělali dojem na návštěvy. Z jednoduchého důvodu: kresby Pavla Beneše jsou natolik zábavné, že hrozí, že si pak návštěva místo konverzace bude už jen prohlížet tuhle knihu.

Jako vážně. Stojí za to, a prohlížet nebo i číst si ji můžete různými způsoby. Jako svého druhu autobiografii autora, jako sondu do toho, co znamená kreslit a co vše lze tímto způsobem vyjádřit, anebo jako kreslené dějiny téhle země za víc než půlstoletí. O tom všem jsme mluvili.

A taky o tom, jak se dostal do průšvihu, kvůli kterému nakonec musel opustit místo docenta na univerzitě, a napovím jen to, že se to týkalo anatomie modelky, kterou kreslili jeho studenti. Konkrétně šlo o zadek a o prsa, ale poslechněte si to od něj.

Je mu konce vlastní akademické kariéry líto? Ani ne, byť ho ta práce mnoho let bavila. Měla význam? Jak se to vezme. Museli bychom definovat, co tím myslíme. Ale ze zhruba 900 studentů, kteří mu takzvaně prošli pod rukama, jich prý dnes umělecky tvoří … kolik byste tipli? Napovím, že je to jednociferné číslo. Počkejte si na něj!

A samozřejmě mluvíme o umělé inteligenci, o tom, proč na Facebooku rád provokuje ostatní lidi ve skupině Vinohradská parta, a proč ho dnes tak baví tvorba ex libris, která dřív považoval za volovinu.

Srdečně vás zvu k poslechu!

A pozor, chci vás zároveň pozvat na dvě živá natáčení v Knihovně Čermáka a Staňka již příští týden. Ve středu 12. listopadu přijde Miroslav Hyhlík, bývalý pražský detektiv, kterému vychází knížka Rapl z Bartolomějský. Pro mě osobně je významný tím, že se známe již ze samého počátku devadesátých let, a byl tehdy literárním hrdinou mé první knížky. Ta se jmenovala Klec na policajta.

A ve čtvrtek 13. listopadu přijde podnikatel Petr Stuchlík. Povídal jsem si s ním už před rokem, a tentokrát se ho budu naživo ptát, co o sobě zjistil a jak ho změnila jeho letošní pěší cesta z Nice do Compostely. Srdečně zvu!

Teď vám už přeju nerušený a příjemný zážitek.

Naučil mě slova jako “drban”, “čížek”, “elpeso”, “vepř”, “jabko”, “ryba”, “čučák” a “polívka”. Mně bylo třiadvacet, jemu o pár let víc, byl poručík kriminálky. Já byl čerstvě vystudovaný kybernetik, který věděl, že chce celý život psát, a mířil jsem jako reportér do časopisu Reflex. Ale ještě jsem musel absolvovat devítiměsíční vojenskou službu, a to se po troše snahy povedlo v týdeníku Signál.

Někdejší “vnitrácký” časopis už spadal pod “obranu”, takže to teoreticky šlo, i když to ze strany plukovníků ve vydavatelství Naše vojsko (později Magnetpress) chtělo docela hodně kreativity. Ale bylo to krátce po převratu, a vojáci z povolání byli tehdy rádi, že jsou rádi. Takže jsem pracoval jako reportér v Signálu, a tím se vracím k setkání v Bartolomějské.

Vlastně ti policajti byli dva, sehraný pár, jak už to bývá, jeden hodný a jeden zlý, a jeden uměl počítat a druhý psát (jen jsem nevěděl, který je který), prostě všechny ty policejní stereotypy. Ale důležité bylo, že jsme se spřátelili, a já se pak na několik měsíců stal specialitou na pouliční zločin v centru Prahy.

Mirek a Vláďa mi “přihrávali” zajímavé kauzy, občas jsem s nimi chodil do “terénu”, a fotil je skvělý fotograf Ivan Malý, protože oba vypadali jak z francouzského kriminálního filmu. A z logiky těchto filmů se pak asi skoro nutně stalo to, co se stalo: oba mí policejní kamarádi jednoho dne nedorazili na domluvenou schůzku, následné dny nebrali telefony, a když jsem se za nimi vypravil na “Barťák”, tvářili se jejich kolegové, jako kdyby ti dva ani nikdy neexistovali.

Prostě došlo k výměně rolí, “spadla klec”, a oba přišli nejen o odznaky a pistole, ale skončili zároveň ve vazbě na Pankráci. Strávili tam několik týdnů, mezi lidmi, které sami ještě pár dní předtím zatýkali a na Pankrác vezli. Až později se ukázalo, že šlo o chybu. Pro ně to byla ne moc příjemná zkušenost. Pro mě naopak šance a výzva: nakonec jsem z tohohle příběhu udělal svou první knížku Klec na policajta. Vydal ji Alexander Tomský v pražských Rozmluvách, a byl to literární “true crime”, i když tehdy se tomu ještě tak neříkalo. Zase jsem prostě předběhl dobu.

Střih, a dnes jeden z těchto “kluků” vydává svou vlastní knížku, paměti “Rapl z Bartolomějský” - už ne jako oběť systému, ale jako legenda české kriminalistiky. Muž, který - například - dopadl sériovou vražedkyni Jaroslavu Fabiánovou, vyšetřoval v devadesátkách vraždy podnikatelů a jako první v Česku vedl úspěšné vyšetřování stalkera českých tenistek.

Hyhlík nikdy nebyl běžný policista. Jasně, v mládí se zhlédl ve filmových či televizních drsných poldech (stejně jako já se zhlédl v Bohem nadaném vypravěči Normanu Mailerovi), ale pak u kriminálky odpracoval víc než solidní tři dekády. Stal se “raplem” (byť já tuhle přezdívku viděl poprvé až na obálce knihy). Jeho tehdejší parťák Vláďa se “urval” a zamířil do policejních nejvyšších pater, avšak Mirek povýšení či přesuny do elitních útavrů odmítal a byl spokojený v Bartolomějské.

Proto jsem ho pozval do Jednoho procenta, a to rovnou na živé vysílání. To nebude jen rozhovor s bývalým kriminalistou. To bude setkání po třiceti letech, protože jsme opravdu skoro celou tuhle dobu neviděli. Od knihy “Klec na policajta” (1991) do pamětí “Rapl z Bartolomějský” (2025) se odehrál hodně dobrý, řekl bych skoro filmový příběh. A je to ten druh filmu, kde vyhrává spravedlnost, a vy to nevnímáte jako povinnou stylizaci a kýč.

Hyhlíkův sarkastický humor je v každém jeho vyprávění. Jeho láska k centru Prahy je hmatatelná. Jeho věcnost a zásadovost legendární. A jeho schopnost psát příběhy, kterých je zároveň hlavním hrdinou, je obdivuhodná.

Od “Klece na policajta” k “Raplovi z Bartolomějský”. Od vězně po legendu. Od roku 1991 do roku 2025. Miroslav Hyhlík v podcastu Jedno procento - čtyři dekády pražské kriminálky bez příkras, ale s duší. Přijďte ve středu 12. listopadu 2025 od 19:00 do Knihovny Čermáka a Staňka v Holešovicích.

Jo a ještě ty termíny z první věty (a z počátku devadesátek), kdybyste je neznali:

Další případně na místě!

Kupte si lístky

Víte, proč mají samci páva své velké, efektní ocasy? V podstatě k ničemu. Mají je jen proto, aby o ně měly zájem samice a chtěli se s nimi pářit. Ale pozor, ne proto, že je samotné ocasy činily atraktivnějšími a zajímavějšími. Vysvětlení je o trochu složitější, ale o to zajímavější.

Velký ocas je pro páva nepohodlný a svým způsobem nepříjemný. Činí jeho život složitějším. Ale pro samice je to, že si páv s velkým ocasem spokojeně vykračuje a tváří se jakoby nic, důkazem toho, že je silný a zdravý. Velký ocas není nic jiného než signál: podívej se, co všechno zvládnu!

Pryč od ocasů a pávů, pojďme se bavit o psaní. Je to pro mě téma velmi osobní, protože psaní miluju a baví mě, a myslím si, že i díky tomu jsem v něm dobrý. A teď ta dobrá zpráva: AI je ve psaní taky velmi dobrá, takže by mi psaní mohla hodně usnadnit. To je výtečně, že ano?

No … ne tak docela. Je tu i špatná zpráva, a ta je mnohem víc devastující. S pomocí AI může dobře psát každý. Nejen já. A tedy nejen lidé, kteří tomu jsou ochotní věnovat spoustu času, a i díky tomu v tom jsou lepší než ostatní, ale v podstatě kdokoli.

Bude to znamenat jedinou věc: dobré psaní ztratí na hodnotě. Bude mít mnohem menší cenu než před nástupem AI.

Dobré psaní nezmizí. Spoustu lidí, podobně jako mě, psaní baví, a proto se mu budou věnovat dál. Možná i budeme mít dál nějaké čtenáře, které naše psaní bude zajímat, a budou věřit, že jsme ho nenapsali s pomocí “promptů”, ale že jsme ho vydřeli v potu tváře jako za starých časů. Doufám.

Ale určitě těch lidí bude míň. Těch, co píšou, i těch, co čtou. A obecně bude mít nástup AI textů ještě jeden efekt: psaní jako takové přestane být důkazem vynaložené energii a úsilí a schopností. Týká se už nejen lidí, kteří se psaním živí, ale v podstatě každého.

A není to predikce, ale už se to děje. Ukázala to studie dvou výzkumníku z Princetonu a Dartmouth College, která analyzovala texty zájemců o práci programátorů na webu Freelancer.com. Jasně doložila, že kvalitně napsané přihlášky ztratily hodnotu, kterou měly před nástupem ChatGPT v listopadu 2022.

Jinými slovy, AI znevýhodnila uchazeče, kteří měli schopnosti a chuť a energii napsat dobrý text. Navic lze doložit, že ti, kteří psali kvalitní přihlášky, pak zároveň zaměstnavatelům odvedli dobrou práci (jako programátoři). Byla to win-win situace: programátoři dobrým textem signalizovali, že jsou dobří a že mají o zakázku zájem, a zaměstnavatelům se to, že si je vybrali, následně vyplatilo.

Po roce 2022 zaměstnavatelé ztratili v toto kritérium důvěru. Protože přestalo fungovat. A kvalita přihlášky přestala hrát roli. Logicky: kdyby samice páva zjistily, že si někteří samci začali místo těžkých ocasů pořizovat podobně vypadající, ale snadno a bez úsilí nositelné náhražky, přestaly by pro ně ocasy hrát roli. Ale jak pak poznat kvalitní samce?

Příroda a evoluce by určitě s něčím přišly. Avšak ocasy by pak už byly opravdu úplně k ničemu. Asi by přestaly samce trápit a postupně by vymizely. Staly by se luxusem minulosti.

Čeká něco podobného i krásné psaní?

I o tom budeme mluvit se Sentou na naší AI show v Kině Atlas, a to už v úterý 25. listopadu 2025. Dvouhodinový prgram jsme připravili u příležitosti tříletého výročí spuštění ChatGPT v roce 2022. Zajistěte si lístky!

Máme pravicové a levicové podcasty, pravicové a levicové komentátory, pravicová a levicová média. Teď budeme mít i pravicovou a levicovou encyklopedii. A to přitom už celkem dlouhou dobu tvrdíme, že pojmy jako pravice a levice ztrácejí význam. Možná ano, polarizace však zůstává. Nebo se spíš prohlubuje.

Na druhou stranu, není koncept “objektivní encyklopedie” iluzí, kteroou si jen nechceme přiznat?

Elon Musk je muž, jehož podnikatelský úspěch je bezprecedentní, a s portfóliem firem, které jsou superúspěšné hned v několika odlišných oborech. Ale Elon Musk je zároveň muž toužící po politickém či minimálně společenském vlivu, a to je v posledních letech to, co přispívá k té nezanedbatelné “iritující” části jeho osobnosti.

A to je i důvod, proč minulý týden založil Grokipedii, tedy “fakty podloženou neutrální encyklopedii”. Wikipedie, jedna z nejdůležitějších webových stránek historie, je podle něj “Wokipedie”, encyklopedie naplněná propagandou. Řešení? Encyklopedie vytvořená AI a “natrénova…

Jaký je rozdíl mezi muži a ženami? Potenciálně nebezpečná otázka. Jeden rozdíl však existuje, byť jste si ho možná neuvědomili. Ženy jsou mladší, muži starší. Zní to nelogicky? Ne tak docela.

Stanfordská studie prozkoumala skoro milión a půl fotografií stažených z webu (a taky tisíce videí a devět velkých jazykových modelů), a zjistila zajímavou věc. Ženy jsou konzistentně zobrazovány jako spíš mladší, a to i když jsou ve stejných rolích či situacích jako muži.

Podle amerického sčítání lidu přitom neexistuje korelace mezi zastoupením žen v daném povolání a průměrným věkem. Přesto mezi nimi na náhodně vybraných fotkách je rozdíl - a je jedno, jestli věk odhadovali lidé, AI, anebo se ho podařilo reálně zjistit (například u celebrit). Navíc čím je povolání prestižnější (a tedy s vyššími příjmy), tím je věkový rozdíl mezi zobrazovanými muži a ženami větší.

Co to znamená? Samozřejmě to odráží preference těch, kteří fotky vybírají a pak publikují. Můžou to být lidé v médiích, fotobankách, nebo prostě kohokoli, kdo vytváří soukromé nebo firemní stránky. Tihle všichni chtějí, aby ženy na fotografiích vypadaly spíše dobře a muži spíše zkušeně. Což pak logicky vede k tomu, že volí fotky s mladšími ženami a staršími muži.

Internet není zrcadlo reality, ale obrazem toho, jak si realitu představujeme my. A naše představa je, že SPRÁVNÁ žena je spíš MLADŠÍ, a SPRÁVNÝ muž spíš STARŠÍ. Slovy filosofa Baudrillarda, Internet je dokonalé simulakrum. Zobrazuje svět, jak si my představujeme, že má vypadat. A my to pak vydáváme za důkaz, že takový opravdu je.

Zkuste si to sami: zadejte do Googlu název jakékoli profese, zvolte prohledávání fotek, a podívejte se na výsledky. Funguje to.

Tuhle tendenci navíc převzaly i velké jazykové modely. Výzkumníci se jich ani nemuseli ptát, stačilo zjistit, jak na stochastické mapě jazyka, vytvořené při předtrénování, jsou od sebe vzdálená slova “žena”, “muž”, “mladý”, “starý” a různá povolání. Závěr pro generování nových textů je jasný: ženy = mladé a muži = starší.

A když pak AI dostala za úkol napsat fiktivní životopis například specializovaného lékaře nebo právníka, vygenerovala kandidátky častěji mladší a s menšími zkušenostmi. Aniž byla v promptu o věku jakákoli zmínka! A když pak jiná AI měla vybrat ideálního kandidáta, logicky sáhla po tom s většími zkušenostmi. Po muži.

Často své nelibosti z AI zdůvodňujeme mimo jiné tím, že “lže”. Ano, to je pravda, modely tzv. halucinují. Ale to je dnes už popsaný problém, s kterým počítáme. Takže když si stěžujeme, že AI lže, spíš tím myslíme, že popisuje špatně realitu. Viz tahle studie. Když je průměrný věk například bankovních úředníků statisticky stejný pro muže a ženy, proč je pro AI průměrná bankovní úřednice mladší?

To není lež. Problém je v tom, že AI říká pravdu. Ne o světě, ale o nás a našich stereotypech. A my ji moc nechceme slyšet.

I o tom budeme mluvit se Sentou na naší AI show v Kině Atlas, a to už v úterý 25. listopadu 2025. Dvouhodinový prgram jsme připravili u příležitosti tříletého výročí spuštění ChatGPT v roce 2022. Zajistěte si lístky!