Jedno procento

Zkuste si představit perfektního terapeuta. Nikdy vás nesoudí, nikdy se neunaví, má nekonečnou trpělivost a přesně ví, co říct. Je k dispozici kdykoliv, stojí zlomek ceny lidského terapeuta a statisticky dosahuje lepších výsledků v léčbě deprese i úzkostí.

Je to AI.

Přijali byste ji? Podle studie z Harvard Business School naprostá většina lidí ne. A není to proto, že by nevěřili, že to dokáže. Je to proto, že terapie “prostě má dělat člověk”.

A tady to začíná být zajímavé. Stejná studie ukazuje, že většina z nás nemá problém s tím, aby AI plně nahradila třeba účetní, analytiky dat nebo administrátory. U 94 procent všech profesí jsme dokonce nadšeni, když nám AI asistuje. Jenže u těch dvanácti procent – terapeuti, duchovní, pečovatelé o děti, profesionálové zajišťující pohřebnictví – existuje neprodyšná morální hradba.

Co ty profese spojuje? Nejsou to nejlépe placená povolání. Nejsou to ani práce, které bychom sami nejvíc toužili dělat. Mnohé z nich jsou vyčerpávající, emocionálně náročné, často podhodnocené.

Přesto právě tady vede v naši mysli hraniční linie.

Ona to není obava o to, že nám stroje vezmou práci. My se bojíme, aby nám stroje nevzali náš příběh. Příběh o tom, že jsme bytosti schopné empatie, lásky, duchovního vedení. Že dokážeme něco, co stroj nedokáže – i když by to technicky dokázal stejně dobře nebo líp.

Tím vzniká absurdní paradox: bráníme profese, které nás často ničí (péče o nevyléčitelně nemocné), ale bez mrknutí oka bychom pustili AI k pracím, které nás naplňují (kreativní tvorba, v které je dnes AI už skoro stejně dobrá jako profesionálové).

Co když tím, že vytváříme seznam “nedotknutelných” profesí, ve skutečnosti nepřímo přiznáváme, že v naprosté většině naší práce žádný hlubší smysl nevidíme? Že ochraňujeme jen úzký pruh činností, kde ještě cítíme něco jako “lidskost”?

A co je ještě znepokojivější: co když zjistíme, že i v těch chráněných profesích dokáže AI fungovat stejně dobře? Nezbourá nám to celý narativ o tom, co znamená být člověkem?

Možná problém není v tom, co AI zvládne. Problém je v tom, jak málo jsme si jistí tím, co dokážeme my.

Když do tunelu pražského metra vběhne fenka a paralyzuje dopravu na šest hodin, čekal bych výbuch hněvu. Minimálně online. Desítky tisíc lidí přijdou o čas, peníze, nervy. Statisíce sledují drama v přímém přenosu. A my známe sociální sítě. Víme, jak vypadá diskuze pod zprávou o dopravní komplikaci způsobené člověkem. Znáte to – někdo skočí pod vlak, a za pár minut přijdou komentáře: „sobec”, „měl to udělat doma”, „zkazil den tisícům lidí”.

Ale pes? Fenka přezdívaná Metrouš?

Analýza sentimu debat pod zprávami o incidentu ukazuje něco, co hraničí s anomálií: většinově pozitivní reakce. Lidé, kteří explicitně psali, že jim událost zkomplikovala život, současně vyjadřovali radost, že se zvíře podařilo zachránit. „Doprava se dá napravit, život ne,” opakovali jako mantra. Žádné výzvy k utracení, minimální agrese vůči majitelce, téměř nulová kritika rozhodnutí zastavit metro.

Není tohle ten moment, kdy se musíme zastavit, a zeptat se: Co se to sakra děje?

Žijeme v době, kdy jsou sociální sítě bo…

Setkání po 23 letech. Tak dlouho jsme se s Vratislavem Randou neviděli – a přitom vypadá úplně stejně. Jako by pro něj čas neplatil. Možná je to tím golfem. Nebo genetikou. Anebo prostě tím, že když děláte to, co vás baví, nestárnete.

Randa je legenda českého byznysu, o které se zas tak moc nemluví. Založil Tipsport – největší sázkovou kancelář v Česku – v roce 1991. Začínal jako daňový poradce v kočárkárně v panelákovém domě. Tam ho oslovili budoucí společníci s tím, aby jim poradil, jak založit sázkovou kancelář. Rada se jim zdála moc složitá, a tak jim nabídl, že jim tu firmu založí arozjed. A zbytek je historie, jak se říká.

Milión na licenci, který museli zaplatit, mu tehdy připadal ne jako reálná suma, ale abstraktní číslo. Na svůj podíl si půjčil od sestry, která prý rozbila prasátko, a firma začala svou cestu k prvnímu hráči českého sázkového byznysu. Dnes má přes 800 zaměstnanců jen v Berouně a statisíce aktivních členů online komunity.

Ale tohle není jen klasický příběh o úspěchu. Randa přiznává něco, co málokdo řekne nahlas: hazarrd není byznys jako každý jiný. Ano, někdy otevírá dveře k miliardám, ale například je zavírá k politice. Což se například ukázalo, když v prezidentských volbách kandidoval Michal Horáček. Byl skvělý kandidát, mnohonásobně známější a důležitější svými písňovými texty, a přesto svou minulost v tomto byznyse nedokázal “přeprat”.

Určitě i proto Vratislav Randa věnuje spoustu času, energie a samozřejmě peněz i filantropii. Další kapitolu teď napsala nově otevřená škola v Berouně. Tipsport investoval stovky milionů do vzdělávacího kampusu, který vypadá jako ze Skandinávie. Světlé třídy pro 16 dětí, proskené chodby, široké prostory.

O tom všem jsme v této epizodě mluvili. A taky o umělé inteligenci, která mění svět sázení i vzdělávání. O tom, proč Tipsport jako první na světě vytvořil komunitu, kde můžete nadávat přímo majiteli firmy. O devadesátkách, kdy “den začínal tím, že jste nevěděli, jestli zítra bude váš byznys existovat”. O roce 2000, kdy si firma musela půjčit 20 milionů, aby nepadla – a za tři měsíce je vrátila.

Miliardář, který nezapomněl, odkud přišel. Vizionář, který staví školu místo politické kariéry. Golfista, který hrál na nejslavnějším hřišti světa v Augustě. A člověk, který věří, že vzdělání je ta nejlepší a zároveň nejjistější sázka na budoucnost.

Teď vám však přeju příjemný poslech.

Co má společného dětství u plotu hraničního pásma, třicet let prodávání mobilů a luxusní hotel postavený podle feng-šuej? Kamil Vacek. Muž, který ví, že štěstí je důležité, ale nejdůležitější je timing. Dnes distribuuje 1,5 milionu telefonů ročně ve dvaceti zemích a právě otevřel hotel v Tatrách.

V téhle epizodě se dozvíte věci, které jinde neuslyšíte. Třeba to, že nejlepší zákazníci na světě žijí v Estonsku – “Nepotřebují meeting, pošlou email a čekají 24 hodin. Ale běda, když se něco nestane včas.” Nebo že Izraelci jsou 24krát náročnější na obsluhu než Estonci, protože volají desetkrát denně. Vacek kdysi zvažoval vstup na izraelský trh. Vzdal to. “Museli byste tam mít dvanáct lidí na to, co v Bulharsku zvládne jeden.”

Ale nejkontroverznější je jeho tvrzení o Ukrajině: “Kdybych měl dvacet let, šel bych tam. Do dronů. V technologiích jsou mnohem dál, než si myslíme. Pod tlakem války se z nich stává nový Izrael. Když se tlačí, vzniká diamant.” Deset let tam podnikal s obratem sta milionů dolarů ročně. “Nikdy jsem nezaplatil ani jeden úplatek,” dodává klidně.

Vacek mluví o tom, proč budoucnost patří brýlím a nositelné elektronice, proč je rozdíl mezi Českem a Slovenskem mimo jiné v tom, kolik v těchto zemích bylo v historii šlechticů, a jak se rozvádět tak, aby to byla lekce, ne válka. Jeho řešení? Rodiče se střídají každou neděli v bytě, děti zůstávají. “Žiju turboživot. Jsou to možná dva životy v jednom.”

Ždímá byznys, který podle jeho slov nemá budoucnost, ale on ho bude dělat až do konce. Budu člověk, který v Evropě prodá poslední mobilní telefon, říká. Otevřel ranč v Česku, butikový hotel v Tatrách a přemýšlí o maríně v Anglii. Tenhle rozhovor je s mužem, který celý život staví mosty mezi civilizacemi. A který ví, že jediná jistota je nejistota.

Timing je všechno. A Vacek to umí lépe než kdokoliv jiný.

Příjemný poslech.

Tým výzkumníků z Reuters Institute na univerzitě v Oxfordu – Felix Simon, Rasmus Kleis Nielsen a Richard Fletcher – publikoval v říjnu 2025 rozsáhlou studii mapující postoje veřejnosti k umělé inteligenci ve zpravodajství. Výzkum proběhl ve šesti zemích (Argentina, Dánsko, Francie, Japonsko, Británie a USA) a přinesl překvapivé zjištění: lidé přijímají AI třikrát rychleji než kdysi internet, ale zároveň jí v novinách věří méně než lidským novinářům. Studie odhalila propast mezi tím, jak AI používáme sami v každodenním životě, a tím, jak reagujeme na to, když ji používají ostatní, v tomto případě konkrétně ve zpravodajství.

Studie vychází z online dotazníkového šetření, které agentura YouGov realizovala mezi červnem a červencem 2025. V každé zemi se ptala přibližně dvou tisíc respondentů, přičemž vzorky byly sestaveny tak, aby odpovídaly národním kvótám podle věku, pohlaví, regionu a politického smýšlení. Výzkumníci se ptali na povědomí o třinácti konkrétních AI nástrojích (ChatGPT, Google Gemini, Meta AI a dalších), jak často je lidé používají, k čemu a zda jim důvěřují. Zvláštní pozornost věnovali postojům k AI ve zpravodajství – jak se lidé cítí komfortně s různými způsoby jejího využití, co od ní očekávají a jak často se s ní při čtení zpráv setkávají. Metodou srovnání s loňskými daty z roku 2024 pak dokázali zachytit dynamiku změn.

1. Explozivní růst rychlejší než internet: Podíl lidí, kteří používají generativní AI alespoň jednou týdně, se za jediný rok téměř zdvojnásobil z 18 na 34 procent. Trvalo tři roky, než internet v těchto zemích dosáhl podobného růstu v devadesátých letech. ChatGPT zná 73 procent obyvatel vyspělých zemí a 22 procent ho používá každý týden. AI se stala běžnou součástí života rychlostí, která nemá v nedávné historii technologií obdoby.

2. Tichá revoluce ve vyhledávání: Zatímco ChatGPT vévodí titulkům, skutečná revoluce se odehrává jinde. Více než polovina lidí (54 procent) viděla v posledním týdnu AI odpověď přímo ve výsledcích vyhledávání Google nebo Bingu – tedy více než těch, kdo aktivně používají samostatné AI nástroje. Tato integrace do stávajících služeb mění způsob, jak lidé hledají informace, aniž by to nutně vnímali jako “používání AI”. Třetina uživatelů se navíc přestala proklikávat ke zdrojovým článkům.

3. Od hraní si k hledání odpovědí: Primární využití AI se zásadně změnilo. Zatímco loni lidé experimentovali především s tvorbou obrázků a textů (vytvoření něčeho nového), letos se zdvojnásobil počet těch, kteří hledají informace nebo pomoc. Lidé se AI začínají ptát na rady, fakta a vysvětlení – přestává být hračkou a stává se nástrojem pro pochopení světa. Využívání AI pro konzumaci zpráv však zůstává okrajové – pouhých 6 procent.

4. Propast důvěry: Pouze 12 procent lidí se cítí dobře s plně AI vytvořenými zprávami, zatímco 62 procent důvěřuje výhradně lidským novinářům. Tento rozdíl 50 procentních bodů existuje napříč všemi zeměmi a demografiemi. Lidé tolerují AI při opravě gramatiky (55 procent) nebo překladech (53 procent), ale odpor roste u tvorby obsahu – jen 19 procent je OK s umělými dabéry nebo autory článků.

5. Levnější, ale horší: Veřejnost má jasnou představu o tom, co AI udělá se zpravodajstvím, a není to povzbudivé. Lidé očekávají, že AI učiní zprávy levnějšími na výrobu (kladný rozdíl 39 procentních bodů) a aktuálnějšími (plus 22 bodů), ale také méně transparentními (minus 8 bodů) a zejména méně důvěryhodnými (minus 19 bodů). Jinými slovy: AI bude podle veřejnosti prospívat hlavně vydavatelům, ne čtenářům.

Rozdíl mezi tím, co říkáme a děláme: Studie spoléhá na to, co lidé tvrdí o svém chování, což se ale může významně lišit od reality. Když lidé říkají, že “vždy klikají na zdroje” v AI odpovědích, mohou se domnívat, že to dělají častěji, než to dělají. Online průzkumy navíc zachycují hlavně ty, kdo jsou technologicky zdatní – sami výzkumníci přiznávají, že jejich vzorky podhodnocují starší a méně vzdělané lidi, kteří jsou offline.

Problém neviditelnosti: Devatenáct procent respondentů neví, jestli viděli AI odpověď ve vyhledávání, ačkoliv je pravděpodobně viděli. Tento údaj odhaluje zásadní problém: lidé často nejsou schopni rozeznat, kdy interagují s AI a kdy ne. Jak můžeme důvěřovat postojům k něčemu, co lidé nedokážou spolehlivě poznat?

Kulturní rozdíly zůstávají nevysvětlené: Studie zachycuje značné rozdíly mezi zeměmi – například v Argentině a Japonsku jsou lidé k AI v novinách mnohem pozitivnější než v Británii. Výzkumníci tyto rozdíly popisují, ale nevysvětlují jejich příčiny. Může jít o rozdíly v mediální gramotnosti, důvěře v instituce nebo jednoduše o to, jak místní média o AI hovoří.

Když výzkumníci analyzovali, proč lidé důvěřují AI odpovědím ve vyhledávání, narazili na pozoruhodný vzorec. Lidé opakovaně zmiňovali, že AI je “dostatečně dobrá” nebo “blízko tomu, co hledám”. Používali formulace jako “obecné pochopení” nebo “povrchní úroveň”.

Jakoby se zde odehrávalo něco důležitějšího než jen adopce nové technologie. Lidé se nesnaží najít správnou odpověď – spokojí se s tou, která jim připadá docela dobrá. Ekonom Herbert Simon tomu říkal “satisficing” – kombinace slov “satisfy” (uspokojit) a “suffice” (stačit). Místo hledání nejlepšího řešení se spokojíme s tím, které je “good enough”, tedy dostatečně dobré.

AI nás vlastně učí být intelektuálně línými. A protože nám to šetří čas, považujeme to za pokrok. Možná žijeme v době, kdy rychlost definitivně porazila přesnost jako primární hodnotu informací. Otázka není, jestli je to dobře nebo špatně, ale jestli si to vůbec uvědomujeme.

Přijímáme AI třikrát rychleji než kdysi internet, ale důvěřujeme jí mnohem méně. Není to zas tak překvapivé, kdyby toto zjištění nemělo zároveň i obecnější rozměr, platící nejen v žurnalistice.

Mnozí z nás berou AI jako skvělého pomocníka, a často se i pyšníme tím, že AI používáme. ALE ukazuje se, že když ji používají ostatní, zejména v tvorbě toho, co si kupujeme nebo co máme rádi, najednou nám používání AI začne vadit.

TOHLE je podle mě hodně důležité a bude to adopci AI do běžného života ovlivňovat mnohem více než další technologický pokrok. Jinak řečeno: jazykové modely jsou už dostatečně “zázračné”, a vlastně už ani nepotřebujeme lepší a chytřejší. Teď je mnohem důležitější, jak je budeme používat a jaký si k nim jako lidé uděláme vztah.

Jestli něco Praha v sobotu večer po volbách potřebovala, tak to byl Ricky Gervais, jak na pódiu O2 Arény předvádí orální sex s Hitlerem. V pekle, samozřejmě. Nebo jak vysvětluje, proč by za střílení trpaslíků měl být u soudu nižší trest než za střílení lidí, protože “je těžší je trefit”.

Praha už několikrát ukázala, že jednomu z nejlepších komiků rozumí. Publikum mnohokrát odměnilo Gervaise potleskem, nálada byla perfektní, bezprostřední reakce na sociálních sítích výhradně pozitivní až nadšené.

Praha přišla na muže, který se nestydí za nic, svým humorem prozkoumává hranice vkusu a který tvrdí, že jeho turné Mortality je jeho “zatím nejupřímnější a nejosobnější show”.

Tohle Ricky Gervais v sobotu ve Vysočanech doručil. Přesně to, co slíbil. Ani o milimetr míň, ani o milimetr víc.

Čtyřiašedesátiletý Gervais míří do témat, kam se většině jeho kolegů moc nechce. Dalo by se říct, že to dnes patří k jeho “autorské značce”. Pedofilie, postižení, smrt a samozřejmě Hitler a holocaust. Umí přimět publikum, aby se jeho vtipům smálo, a pak se cítilo provinile, že se tomu smálo, aby se nakonec smálo ještě víc.

Všechno tohle v Praze fungovalo dokonale. Gervais je mistr kontroly publika. Ví přesně, kdy říct něco šokujícího, kdy jakoby vystoupit z role a okomentovat vlastní vtip (“Tohle se asi do speciálu na Netflix nedostane!”), kdy se “spontánně” a uvolněně rozesmát, a kdy se naopak tvářit provinile (“Asi jsem zašel moc daleko, co?”). Je to skoro až matematicky propočítaná orchestrace napětí a uvolnění, dvou poloh, které z pouhého vyprávění vtipů dělají bez přehánění vysoké umění.

Praha se bavila přesně tak, jak se měla bavit. Smála se na správných místech. Lekala se na správných místech. Dělala vše, co Gervais očekával.

A jemu se show povedla. Chyby byly, ale zanedbatelné: třeba když se díval na hodinky, což působí rušivě, nebo když očima na čtecím zařízení na pódiu příliš okatě hledal, jakým vtipem bude pokračovat.

Turné Mortality je dlouhé, začalo skoro přesně před rokem v anglickém Yorku. Ale už předtím ladil Gervais vtipy a témata v menších klubech v Londýně, na několika desítkách představení. Praha byla důležitá, protože byla poslední před sérií vystoupení v Londýně.

Jde o vyvrcholení turné, kde pravděpodobně Netflix natočí již zasmlouvaný speciál, a kde se také rozhodne, jak bude Mortality v Británii přijatá. Dosavadní recenze a reakce kritiků nejsou moc dobré. Což kontrastuje s reakcemi fanoušků a obecně publika, které jsou naopak mimořádně pozitivní.

Gervais je dnes dokonalý produkt. Jeho světové turné čítá přes sedmdesát představení, od Londýna po Hollywood Bowl, show bude natočena jako čtvrtý Netflix speciál, výtěžky jdou částečně na charitu. Z předchozího turné daroval téměř dva miliony liber. Vše je profesionální, promyšlené, zabalené do té pravé formy. Sedmdesát pět minut čisté práce.

Jenže britská kritika - a není důvod jim nevěřit - vidí něco jiného. Chortle, důležitý server věnující se komedii jako žánru, píše s jistou resignací: “Gervais může být lepší než tohle. Že se rozhodl nebýt, vypovídá mnoho.” Timesy daly dvě hvězdičky z pěti. A Telegraph, snad nejpřesněji, popisuje Gervaise jako “muže, který strávil příliš mnoho času online.”

To je kruciální postřeh. Show se jmenuje “Mortality” - smrtelnost. Měla by být meditací o smrti od komiků-filozofa, ateisty, který celý život zápasí s otázkami smyslu života i vesmíru bez Boha. Vystudoval filozofii, dostal cenu Richarda Dawkinse za “hodnoty sekularismu a racionalismu,” natočil seriál “After Life” o smutku a sebevražedných myšlenkách.

Tím nechci říct, že by snad mělo vadit, že takhle mimořádně chytrý muž “donese” na pódium Hitlerův penis nebo Stephena Hawkinga nazve “mluvícím vozíkem”. To není vůbec problém. Trochu problém ale je, že v Mortality je tohle všechno variací toho, co jsme slyšeli a obdivovali v předešlých letech.

Konkrétně: v Praze zaznělo asi 60 až 70 vtipů, nejvíc nějak atakujících tzv. “cancel culture” a obhajujících svobodu svět. Gervais v Mortality kombinuje krátké, třeba i jednověté vtipy s pointou, s delším vyprávěním (zejména o jeho slavných monolozích na předávání Zlatých Glóbů. Nití táhnoucí se celým představením je sebeironie (kdo v sobotu nebyl, může se na Netflixu těšit na výborný vtip o penisu a statistice), upozorňování na překračování hranic (“Tohle je asi to nejhorší, co jsem zatím řekl”) a předstíraná snaha si diváky získat (“Nezapmínejte, že tohle říká chlápek, který napsal Office”).

Co chybělo? Možná aspoň náznak snahy dát Praze o malinko víc než ostatním, nebo prostě něco extra. S výjimkou povinné věty o kráse Prahy nic. Žádná improvizace. Žádný komentář k aktuálnímu dění. Žádná lokální narážka.

A to je zvláštní, protože Gervais vystoupil v Praze v den parlamentních voleb, asi dvě hodiny poté, co byly vyhlášeny výsledky. V Británii, odkud pochází, jsou volby společenskou událostí – lidé pořádají „volební večírky”, sledují vyhlašování výsledků naživo, potřebují a chtějí o tom mluvit.

A přesto: ani slovo. Ani vtip. Ani poznámka. Nevěnoval jedinou sekundu tomu, aby se pokusil vytvořit spojení s pražským publikem jako s pražským publikem.

Gervais je profesionál. Jeho úkolem není improvizovat v každém městě něco nového. Publikum dostalo přesně to, na co si koupilo lístek: špičkově odvedenou, velmi vtipnou, provokativní stand-up show od jednoho z nejlepších komiků současnosti.

Ale také to byl jen produkt. Perfektně odladěný, profesionálně zpracovaný, tisíckrát otestovaný na jiných zastávkách turné. Vlastně je to v pořádku. O kolika produktech, nejen v showbyznysu, ale obecně, můžeme tohle říct?

Ricky Gervais je génius. Ale v Praze byl “jen” stoprocentní, špičkový profesionál.

Pro někoho rozdíl zanedbatelný, skoro nepostřehnutelný. Pro jiného může být zásadní. Ale showbyznys je přece nakonec vždy o tom, zda nabídne publiku dobře strávený čas. Pro Rickyho Gervaise to v Praze byly v sobotu večer čtyři hvězdičky z pěti.

Miloval jsem v osmdesátých letech jeho povídky, román Láska a smetí mi přišel strhující. V podivném roce 1989, kdy se poměry v komunistickém Československu zároveň zhoršily (policejní brutalita během lednových demonstrací) i rozvolnily (k výjezdu do “kapitalistické ciziny” stačilo složit peníze v bance), jsem se dozvěděl, že právě Lásku a smetí má v edičním plánu (myslím) nakladatelství Práce.

Přišlo mi to zároveň neuvěřitelné i zásadní. V týdeníku Tvar, který byl “orgánem” oficiálního Svazu českých spisovatelů, mi redaktor Falteisek tvrdil, že snad s Klímou vyjednávají o napsání článku. Což se do listopadu nestihlo, tohle bylo někdy před letními prázdninami, na které jsem skoro na tři měsíce odjel do Londýna a Oxfordu.

Kde bylo moje další setkání s Klímou. Sice nebyl mezinárodně nikdy tak slavný jako Kundera (a byla to právě Kunderova sláva, která Klímovi k úspěchu v zahraničí nepochybně pomohla), ale v roce 1989 byla jeho popularita v Británii asi na vrcholu. V každém velkém knihkupectví bylo jeho knihám věnováno několik regálů.

Pamatuju si, že jsem to - myslím - ve velkém knihkupectví na Picadilly dokonce změřil, a pak o tom Falteiskovi do “normalizačního” Tvaru poslal glosu. Kolik metrů knih “zabírají” v jednom z největších londýnských knihkupectví čeští spisovatelé, s výjimkou Hrabala a Holuba zakázaní. Nečekal jsem, že by to přes komunistického šéfredaktora Sýse prošlo (ten v tom samém roce zveřejnil esej o Kunderově románu Nesnesitelná lehkost bytí, a i když byla kritická, byl i to důležitý počin, protože režim do té doby předstíral, že žádný Kundera neexistuje). Moje glosa překvapivě vyšla, a opět se musím spolehnout na nespolehlivou vlastní paměť, ale bylo to někdy týden nebo dva před začátkem listopadové revoluce.

A stalo se ještě něco důležitějšího, v Surrey na jihu Londýna jsem navštívil exilového nakladatele Alexandera Tomského. V něm jsem našel později přítele na celý život, ale co bylo důležitější, že mě - kromě exilových knih v malém “pašovacím” formátu - vybavil na cestu ještě adresou a telefonem právě na Ivana Klímu. Takže když jsem se někdy koncem září 1989 z Anglie vrátil do šedivého, ale podivně “bublajícího” Československa,tak jsem Klímu v jeho tehdejším bytě v Hodkovičkách navštívil.

Seděli jsme v jeho pracovně, on byl tehdy starý jako já dnes. Uvařil mi čaj a povídali jsme si asi hodinu: o Anglii i o československých poměrech, o Tomském, o jeho knihách. A těsně před ochodem jsem - se vším narcismem a nepokorou jednadvacetiletého studenta - vytáhl z tašky asi dvacet stránek svých několika povídek. S otázkou pro každého známého spisovatele obávanou a nechtěnou. “Nechtěl byste se na ně podívat? Jestli za něco stojí?”

Čímž se dostávám k vlastnosti, kterou jsem na Ivanu Klímovi měl nejradši, kromě jeho spisovatelského talentu. Byl nekonečně milý a laskavý. Mám s ním slovo “laskavost” skoro spojené, takže když ho sem tam použiju, vzpomenu si na něj. Ona je to, v autentické formě, poměrně málo obvyklá lidská vlastnost. Klíma ji měl, a kombinoval ji s lehce ironickým, ale zároveň i laskavým humorem, což byla dobrá kombinace. Bylo nepochybně důsledkem téhle laskavosti, že mně o dva týdny později povídky pochválil, a trval na tom, že budu psát dál a víc. A jakkoli jsem už tehdy věděl, že je to víc laskavost než “expertní názor”, byla to pro mě tehdy (a vlastně dodnes je) jedna z nejdůležitějších věcí na světě.

Pak šlo všechno rychle, listopad, moje první angažmá v různých novinách, atd., ještě jsem stačil dokončit školu (ČVUT), a v roce 1991 nastoupil do Reflexu. Ke “Klímovým” jsem chodil na návštěvu čas od času, pak i se ženou, a když jsme se přestěhovali z Prahy do Kamenice, byli u nás Ivan Klíma se svou skvělou manželkou Helenou několikrát na návštěvě. K jedné z těchto návštěv se váže i důležitá momentka, když nám Helena Klímová řekla, že když měla malé děti, tak je kojila asi rok, a celou tuto dobu je nepřikrmovala ničím jiným. Moje žena tehdy čekala naši dceru Jolanku, druhé dítě, a přesně takto to rovněž udělala. Takže zatímco našemu synovi Vavříkovi o dva roky dříve koupil Karel Kryl v Německu “elektrickou chůvičku”, naše dcera měla “výživu podle Klímových”.

V roce 1995 to byl zase Tomský, v té době už nakladatel českých Rozmluv, který po úspěchu rozhovoru s Krylem (a spíše neúspěchu rozhovoru s Hutkou) dostal nápad, že napíšu rozhovor s Ivanem Klímou. Vznikla knížka Láska a řemesla Ivana Klímy, kterou mám jednak hrozně rád, a zároveň to byla asi nejlepší “knižní práce” tohoto typu, kterou jsem dělal. Kombinace zajímavého až strhujícího Klímova života s jeho laskavostí byla skvělá, a bylo mi skoro líto, když jsme knížku dokončili a vydali. Úspěch srovnatelný s knížkou Kryla to ani zdaleka nebyl (možná kdybychom ji napsali a vydali tak o tři nebo čtyři roky dřív, v roce 1996 už disidentská literatura zajímala jen fajnšmekry), ale troufám si napsat, že je to dobrá a důležitá kniha.

Teď, když Ivan Klíma zemřel, si ji možná přečtu. Nikdy svoje knížky poté, co vyjdou, už nečtu. Vyjímku jsem udělal před pár lety právě s Krylem, protože jsem si ho chtěl připomenout, a teď asi i tu s Ivanem Klímou. A možná kromě těchto pár neuspořádaných vzpomínek, které mě teď napadají, ješta nahradím nějakým rozsáhlejším a důkladnějším textem. Ozvu se synovi Michalovi, abych si doplnil posledních třicet let (skoro třetinu!) Klímova života.

Sledoval jsem ho, dokud byl zdravý, tak jsem ho tak jednou ročně navštěvoval v jeho novém domě, sem tam jsme se vídali (naposled na nějaké oslavě na americké ambasádě v roce 2016), a dal mi za těch třicet let několik dobrých rad. Třeba když mi v roce 2005 v době mého sporu s redakcí Respektu (kde jsem byl tři měsíce ředitelem) řekl trochu kryptickou, ale dobře míněnou větu: “Jestli můžu radit, rychle z toho konfliktu vycouvejte, pan Bakala si prodělané peníze zase vydělá, ale vy byste už dobrou pověst získat nemusel.” A já ho poslechl a o dva dny později z celé té lapálie vycouval, a bylo to to nejlepší rozhodnutí, jak pro mě, tak - jak se ukázalo a vlastně dodnes ukazuje - i pro Respekt.

Ze všech těchto důvodů je mi líto, že jsem se dnes dozvěděl, že Ivan Klíma umřel. Ale má za sebou dlouhý život, a myslím si, že ho prožil spokojeně a šťastně. Minimálně proto, že dělal to, co miloval, a zároveň s tím dosáhl úspěchu. Plus platí, že život málokoho jiného, koho znám nebo jsem znal, je tak propojený s událostmi, zvraty a historickými momenty “šíleného století”. Bez šesti let orámovalo jeho život, který prožil dobře a úspěšně. Zasloužil si to a mám z toho radost, a ta je trvalá, na rozdíl od smutku, který pomine.

Když Michal Kučera říkal investičním bankéřům, že chce přivést Wired do Česka, měl hlavně jednu věc – sebedůvěru. Peníze přišly až potom. Dnes vede jedno z pouhých osmi mezinárodních vydání legendárního technologického časopisu.

V rozhovoru mluví otevřeně o tom, co se v médiích nemluví nahlas: Jak Google AI mění pravidla hry a snižuje návštěvnost webů. Proč americký Wired začal psát víc o duhových vlajkách než o raketách – a proč on sám to odmítá. A co znamená řídit redakci v době, kdy umělá inteligence píše texty k nerozeznání od lidských.

Diskutovali jsme o temných stránkách britské “svobody slova”, kde se dnes zatýkají lidé za vtipy na Twitteru. O tom, jak Google AI souhrny devastují návštěvnost médií a jak se změnil mediální byznys. O paradoxu AI v žurnalistice – kdy je nástroj užitečný a kdy překračuje etickou hranici.

V našem rozhovoru se ukazuje, že Kučera není jen šéfredaktor, ale i organizátor, manažer a trochu i diplomat. Ostatně byl několik let honorárním konzulem Etiopie, a tak ví, že svět se dá číst i z nečekaných perspektiv.

Vypráví, proč ho baví technologie, jak těžké je budovat médium v malé zemi, ale také proč je největší hodnotou projektu komunita – lidé, kteří se kolem Wired shromažďují, ať už jde o vědce, designéry, podnikatele nebo sportovce.

Někdy stačí být ve správnou chvíli na správném místě. Michalovi Kučerovi se to daří, a snad bylo jedním z těch správných míst i naše studio.

Jako vždy připomínám, že na adrese inspiruj tečka se najdete naše workshopy či nabídky konzultací, a jsme připravení vám pomoci se vším, co se týká generativní umělé inteligence.

Ale teď už hezký poslech.

Nemusíte chodit volit. Není to povinné. ALE neznamená to, že se voleb nezúčastníte. Vy jen delegujete svůj hlas na “průměrného volícího Čecha”. TAKŽE jestli jste spokojeni s tím, jak to dnes v Česku funguje, a máte plnou důvěru v lidi, kteří vyrazí do volebních místností, udělejte si volno a k volbám nechoďte. Oni to odvolí za vás, žádný strach.

POKUD NÁHODOU máte o volebním vkusu našich spoluobčanů nějaké pochybnosti, radši volit jděte. Jestli můžu doporučit, neberte to moc vážně. Jestli máte svého favorita, tak mu to tam hoďte. Ale neberte to jako transakci, typu “já teď udělal něco pro tebe, a čekám, že uděláš něco pro mě”. Za svůj hlas nic neočekávejte, volby nejsou výměnný obchod. Odvolte a pusťte to z hlavy.

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: když volíte nějakou stranu nebo politika, neděláte to pro něj. Může to tak vypadat, protože v kampani nás politici o hlasy žádali, ale je to klam. Když volíte, děláte to pro sebe. Chcete, abyste se vy a vaše děti měli dobře. Politik, kterého volíte, je ten, který vám k tomuto cíli vytvoří nejméně překážek.

Čímž se dostávám k tomu, že volit pozitivně (“toho nejlepšího”), je těžké. A zároveň nepraktické. Nepodléhejte iluzi, že jakýkoli politik změní náš život k lepšímu. To můžeme jenom my sami, naši blízcí, náhoda. Spojit svůj životní pocit s jakýmkoli politikem je iracionální a taky nebezpečné pro duševní zdraví. NECHTĚJTE, aby vám politik zlepšoval život. Ideálem je stát, kde budou mít politici co nejmenší vliv na to, jak žijeme a jak se nám daří.

AVŠAK politika a politici může náš život změnit k horšímu. Kteří? Ti hloupí? Nebo zlí? Jak je poznáme? Často děláme chybu, že bereme volby či obecně demokracii jako volbu miss, jen s tím rozdílem, že chceme vybrat ty nejchytřejší, nejpoctivější a nejhodnější. Jenže ani takhle to nefunguje. Osobní vlastnosti jsou důležité, ale ne zásadní.

POMŮCKA: nevolte politika, ale volte jeho voliče. Protože o to tu jde. Používáme termín “zastupitelská demokracie”, a to často aniž nás napadne, co říká. A že je pravdivý. Politici zastupují své voliče. A ti, NIKOLI POLITICI, jsou obrazem budoucnosti, pro kterou ve volbách hlasujeme.

To je ten trik: když jdete kolem volebního mítinku, nebo sledujete jeho záběry v televizi, NEDÍVEJTE SE NA TRIBUNU. Ani nemusíte poslouchat to, co z ní zní. Většinou jsou to stejně prázdné fráze. Jen slova. Ale DÍVEJTE SE NA LIDI, kteří politiky na tribuně přišli podpořit. Jak vypadají, jak se tváří a co mají na transparentech. Pak se rozhodněte, jestli to jsou ti, s kterými chcete sdílet budoucnost. A ano, jde o metaforu, nemusíte obcházet demonstrace. Stačí se dívat kolem sebe.

Abych byl poprvé osobní: nejsem příznivcem Petra Fialy, Víta Rakušana nebo Zdeňka Hřiba. Řadu lidí, kteří z jejich stran v minulých čtyřech letech vládli, považuju za nekompetentní. Ale jejich voliči (nebo ti, o nichž si to myslím) nejvíc zapadají do představy světa a budoucnosti, kterou mám. Nijak si je neidealizuju, ale nic přijatelnějšího teď zrovna v téhle zemi nevidím. Takže je budu volit.

A stejně jako před čtyřmi lety ČERMÁKOVOU METODOU, kterou jsme teď díky podcastu trochu zpopularizovali, a nijak netrvám na tom, aby nesla moje jméno. Spočívá v tom, že dám do obálky volební lístky stran, které mně nejméně vadí, a pak z ní s výjimkou jednoho zase všechny odeberu. Ty vyndané lístky zničím a nepodívám se na ně, abych nevěděl, komu jsem nakonec ten hlas dal. Je mi to jedno. Volil jsem z těch původně vybraných všechny, nikomu jsem nic nedal (jen sobě) a nikdo mi nic nedluží.

Jsou to letos stejné strany jako před čtyřmi lety, jen ty lístky jsou tři: Spolu, Starostové a Piráti.

Vy to udělejte, jak chcete, a mějte z toho dobrý pocit. Nedojímejte se, volby nejsou svátkem demokracie, jen takový drobný občanský úkon. Ale zároveň je nepodceňujte. Je to to nejmenší a nejjednodušší, co můžeme sem tam udělat, aby dementi měli co nejmenší možnost ničit nám život.

Tak dobrou ruku.

AI není tématem, který rozhodne nadcházející volby.

Ostatně, mnozí z nás budou volit tzv. takticky nebo strategicky. Nebudou volit nejlepšího, ale toho, kdo nejmíň ohrozí jejich vizi o budoucnosti Česka. Moje vize je ta, že Česko musí být prozápadní a proevropské.

Ale zároveň platí, že se musí připravovat na budoucnost, kterou - kromě geopolitiky - nejvíc ovlivní právě AI.

Proto jsem se o AI v programech stran zajímal. Ne proto, abych se rozhodl o tom, koho budu volit. V tom mám celkem jasno. Ale myslím, že to velmi dobře ukazuje to, jak jsme připraveni na budousnost: AI je hned po ruské hrozbě tím, co nejvíc ovlivní to, jak budeme žít a pracovat v nadcházejících letech.

Jak to dopadlo?

Ze sedmi analyzovaných subjektů má pouze koalice SPOLU něco, co by se dalo nazvat ucelenou vizí. Ostatní buď mají útržkovité představy (ANO se svou “digitální daňovou kobrou”, což zní trochu jako film Davida Cronenberga), nebo téma zcela ignorují. SPD a Stačilo! se k AI staví ve sztylu “nevidím ďábla” a “n…