Jedno procento

Představte si tuto scénu: Nejlepší komici světa - Bill Burr, Dave Chappelle, Mark Normand nebo třeba Louis C.K. - stojí na jevišti v Rijádu a baví publikum vtipy o ... o čem vlastně?

O počasí? O jídle? O krizi středního věku, případně dalších univerzálních lidských slabostech, které nikoho neurazí? Protože o svobodě, lidských právech nebo třeba o tom, proč v Saudské Arábii novináře Džamála Chášukdžího rozřezali pilou a rozpustili v kyselině, asi vtipkovat moct nebudou.

Vítejte na Riyadh Comedy Festival! To není jen další kulturní událost. Je to ďábelský experiment zkoumající, za kolik peněz komici, kterých si vážíte a které považujete za naprosté Bohy, prodají svou duši. Beru to osobně: Burr, Louis CK i Chapelle jsou lidé, které absolutně uznávám a spousty let sleduju.

Tim Dillon, naprostý samorost a komik fungující “mimo kategorie”, hraje v téhle komedii pozoruhodnou roli. Přijal nabídku 375 tisíc dolarů za jediné vystoupení, přiznalpřiznal (v podcastu s Joe Roganem), že jde čistě o pe…

Musíme přemýšlet o budoucnosti, kterou pro sebe a pro své děti chceme, a ne následovat technologie. Jakkoli se nám můžou zdát efektivní a úžasné. Ale jsou to jen technologie, a o budoucnosti bychom měli rozhodovat my lidé, říká host našeho podcastu Pavel Kasík.

Píše pro Seznam Zprávy, a jeho texty patří dlouhodobě k tomu nejlepšímu, co o nových technologiích a AI vychází. Doporučujeme ho sledovat a číst, i proto, že tyto texty nejsou - v uvozovkách - pouze o technologiích, ale vždy o tom, jak ovlivňují náš život i budoucnost.

Není typický technologický optimista. Pro to, co dělá, si sám vymyslel termín “vědecký novinář”. A když vysvětluje, že jako student nosil v kapse sterilní rukavice a systematicky pomáhal cizím lidem v nouzi, pochopíte, že před vám sedí člověk, který život do určité míry přetvořil v sérii algoritmů. Ne z posedlosti technologiemi, ale protože chtěl vždycky porozumět lidské psychice a jejím pastím.

Varuje předtím, abychom pro používání umělé inteligence azvažovali to, co nazývá “lokálním optimem”. Tedy řešení, které je krátkodobě výhodné, ale dlouhodobě se může ukázat škodlivé. Například: dnes většina lidí řeší, jak chatboty nejlíp využít pro svou práci. Ale Kasík se ptá: co se stane, když se všichni naučí AI používat tak dobře, že přestaneme potřebovat jeden druhého?

O tom všem jsme mluvili. A taky o tom, co akademici nazývají “postupnou ztrátou kontroly”, což lidstvu může hrozit, když na umělé inteligneci začneme být příliš závislí. A ptali jsme se Pavla Kasíka i na to, jaké nástroje, triky a fígle má púro práci s AI on.

V éře, kdy AI dokáže napsat lepší články než většina žurnalistů a vyřešit problémy rychleji než experti, Kasík nabízí možná nejcennější dovednost: schopnost položit si správné otázky o tom, co znamená být člověkem.

Přejeme vám příjemný poslech.

Spisovatel Kramer chtěl vždycky napsat povídku o manželech Plívových. Bylo to pro něj téměř vzrušující, když tedy pomineme fakt, že spisovatel Kramer rád používá silná slova.

Takže když Kramer napíše, že je něco "vzrušující", tak je to stejné, jako když řezník Švácha (který má obchod ve stejném domě, kde bydlí i Kramerovi) o nějakém kusu masa řekne, že je "celkem zajímavé".

Ale zpátky k Plívovým. Kramer měl Plívu rád, protože obdivoval jeho podnikatelské úspěchy a byl mu blízký Plívův smysl pro humor. To samé by se dalo říct i o Plívové. I ta má smysl pro humor, ale zároveň se Kramerovi vždycky líbila.

Toho dne Kramer stal jako vždy v šest ráno, šel si zaběhat a někdy kolem sedmé, možná půl osmé, když si kupoval kávu na Vinohradské třídě, mu zazvonil telefon. Volal mu Plíva.

Kramer hovor přijal. "Kramer," řekl.

"Nazdar," řekl Plíva. "Jen jsem ti chtěl říct, že sedáme do letadla, a dva týdny budeme pryč. Pak se ozvu."

"Aha," řekl Kramer sarkasticky. "Tak to jsem moc rád, že mi to teď ráno …

Letošní vítěz “falešných Nobelovek”, neboli tzv. Ig Nobelových cen? Studie týmu vědců z několika prestižních cen, která dokázala, že po jedné nebo dvou skleničkách alkoholu mluví lidé líp než ti, kteří jsou střízliví. Zajímavé? Nepochybně. Změní to svět? Skoro určitě ne.

Vlastně ta studie působí na první pohled směšně. Padesát německých studentů, kteří se učí holandštinu, rozdělí vědci na dvě skupiny. Jedni pijí čistou vodu, druzí vodku s citronem. Poslouchají a hodnotí je rodilí mluvčí. Výsledek? Ti opilí mluví lépe. Hotový materiál pro vtip o německé důkladnosti střetající se s holandskou uvolněností. Ostatně, pocitu, že po alkoholu zvládneme některé věci lépe, se shodou okolností říká “holandská kuráž”.

Ig Nobelovy ceny nemají za cíl zesměšňovat vědecký výzkum. Vlastně přesně naopak. Nejsou tak kolosálním oceněním, jako skutečné Nobelovy ceny, ale JSOU důležité. Neironicky, bez uvozovek. Protože oslavují něco, co akademický svět často zapomíná: že nejhlubší pozorování lidské přirozenosti často přichází z toho, čemu se smějeme. Že otázky, které považujeme za samozřejmé nebo směšné, mohou vést k nejpřekvapivějším odhalením.

Vezměte si další letošní výzkumy oceněné Ig Nobelem: matky jedící česnek mají mléko s výraznější vůní, kterou děti upřednostňují. Opilí netopýři (kteří se opili tím, že jedli octomilky) létají hůř. Na první pohled banality, které se nám nezdají nějak převratné. Vlastně to, co odhalily, tak nějak tuší každý, nebo ne? Jenže právě v tom je kámen úrazu. Každý to možná tuší, ale nikdo si nedal tu práci, aby to zkoumal a prokázal.

Ve světě, kde si od vědecké granty dostávají projekty slibujeme revoluci v kvantové mechanice nebo lék na rakovinu, může zkoumání opilých netopýrů působit frivolně. Nebo až nepatřičně. Ale možná se v takových frivolnostech skrývají klíče k pochopení toho, jak svět kolem nás skutečně funguje.

Možná je největším přínosem vědy to, že nás nutí k pokoře. Ukazuje nám, že i v době, kdy si myslíme, že rozumíme světu a sobě samým, zůstává ohromné množství věcí, které neznáme nebo známe špatně. Že naše intuice nás často klame a že jediný způsob, jak překonat tyto slepé skvrny, je zůstat zvědaví. A zvídaví.

To, co dělají "směšné" výzkumy oceněné Ig Nobelovými cenami, je v podstatě to samé, co dělá dobrá literatura nebo umění – zkoumá naše povědomí i povědomí, snaží se nás překvapit, ale zároveň se pokouší nám vysvětlit, kdo jsme, co na světě děláme a jak ten svět funguje.

Takže až se příště budeme smát nějakému "nesmyslnému" výzkumu o tom, proč kočky mhouří oči, když jsou šťastné, nebo kolik minut denně průměrný člověk tráví hledáním ponožek, možná bychom se měli na chvíli zastavit. Možná právě v těch otázkách, nad kterými se usmíváme, se skrývají kamínky mozaiky porozumění světu.

A kdybyste třeba právě tohle chtěli vysvětlit někomu, kdo nemluví česky, nebojte se toho. Jen si předtím dejte na kuráž skleničku. Nebo ještě lépe dvě.

Opustil úspěšnou kariéru podnikatele, aby se jako náměstek ministra průmyslu a obchodu podílel na technologické transformaci Česka z někdejší montovny na mozkovnu. Je dříč, který vstává každý den v 5:15 a říká: "Nemůžeme být nejlepší ve všem, ale můžeme si vybrat, v čem chceme být špičkou."

Naším hostem je Jan Kavalírek, vládní zmocněnec pro umělou inteligenci.

Věří v to, že lze spojit možnosti a zdroje státu s energií soukromého byznysu. Hledá pozici Česka v konkurenceschopné Evropě a je přesvědčený, že země střední Evropy by neměly soupeřit, ale spolupracovat - proto například vyjednává s Polskem společnou kandidaturu na jednu z pěti evropských AI Gigafactory.

Samozřejmě se na to Jana Kavalírka zeptáme. A mluvit budeme i o tom, proč považuje sebevědomí za klíč k úspěšnému vyjednávání v Bruselu, jak chce připravit lidi v Česku na svět s AI a proč si myslí, že závod o technologickou budoucnost Evropy ještě není rozhodnutý.

Také se dozvíte, proč místo domácího "nadávání na EU" raději létá do Bruselu jednat, a jak bylo těžké, aby se z manažera rodinné firmy stal vysokým úředníkem, schopným myslet v geopolitických souvislostech.

Lidé často nevidí za horizont současných možností, vysvětluje s klidem člověka, který dokončuje doktorát na ČVUT a současně řeší, kde postavit infrastrukturu za stovky miliard. Jan Kavalirek patří mezi ty představitele státu, kteří dnes v Česku dokáží spojit technickou expertizu s diplomatickou strategií. Jak? Poslouchejte.

Přejeme příjemný poslech.

Trump je na návštěvě v Británii, a ta se mu to rozhodla "udělat hezké". Bude pokoj s “nejskvělejším výhledem”, státní banket, přelety stíhaček i vyjížďka v kočáře s králem. Je to trochu paradox. My v Evropě jsme se vždycky více či méně posmívali Trumpově nabubřelosti, pompéznosti a megalomanství. Ale když pak Trump přijede do Británie, připraví mu program ve stylu návštěvy Disneylandu.

Jen je to všechno doopravdy, a labouristický premiér se klepe strachy, aby to všechno vyšlo, zejména obchodní jednání v zákulisí. Britové v podstatě vynalezli sarkasmus ne jako jazykovou figuru, ale jako postoj k životu. Ale kde je britská ironie, když ji nejvíc potřebujeme? Zanikla v klapotu koní, vezoucích po Windsoru kočár s Trumpem.

Ale ještě víc než ironii bychom potřebovali prezidenta, který na konci léta ví, co se v Evropě děje a jak je to důležité. Rozumí tomu, proč a kvůli komu i čemu umírají v evropské zemi na východě lidé, a uvědomuje si i to, že doslova "na dostřel" od jiné země, navíc člensk…

Obdiv a láska k hercům mi vždycky přišly komické. Co to je za divný vztah k lidem, kteří předstírají, že jsou hrdiny nějakých vymyšlených příběhů? Sem tam mi v minulosti přišlo líto, když nějaký herec nebo herečka umřeli, protože byli součástí mého života, a jak známo, sentiment je silná věc.

Když mi dneska v tramvaji číslo 14 ve Vodičkově ulici přišla zpráva od ženy, že umřel Robert Redford, tak to bylo asi poprvé, kdy mě smrt herce zasáhla. Jako kdyby to byl někdo blízký, nebo aspoň někdo, koho jsem znal a s kým jsem se setkával. Což je samozřejmě hloupost.

Překvapilo mě to, a když jsem pak pitval svoje pocity, tak jsem se snažil přijít na to, proč to tak bylo. Jsem ročník 1968, a všechny velké Redfordovy filmy jsem viděl v komunistickém Československu s nějakým zpožděním, v kině nebo v televizi.

Ale všechny pro mě něco znamenaly, a to je asi ten klíč k tomu zvláštnímu vztahu, který jsem k Redfordovi měl. Paul Newman byl větší frajer a víc se líbil holkám (a ta scéna s písničkou Raindrops are falling on my head je naprosto geniální), ale Redford byl hned v několika filmech někým, kým jsem si - jako kluk a jako teenager - dokázal představit, že budu taky.

A nevím to přesně, ale nemůžu vyloučit, že když hrál Boba Woodwarda ve filmu Všichni prezidentovi muži, že to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl být novinářem. Ne hned, a bylo třeba, aby se v Československu změnil režim, aby se to opravdu stalo ... ale ten film mě nekonečně zasáhl a doneška ho znám prakticky nazpaměť.

Ale tou nejsilnější scénou je ta závěrečná z kovbojky Butch Cassidy a Sundance Kid. Když ti dva vyběhnou s kolty v ruce vstříc jisté smrti, a je to nekonečně smutné, ale zároveň je to happyend. A už nevím, kolik mi přesně bylo, když jsem tu scénu poprvé viděl, ale tipuju něco kolem dvanácti.

A dodnes si pamatuju svoje smíšené pocity. Jako dítě jsem se hrozně bál smrti, od asi pěti let, kdy jsem si v tramvaji číslo 12 někde kolem holešovických jatek uvědomil, že umřu, a měl jsem pocit, že se na mě zhroutí celý Vesmír, a děda mě vzal za ruku, a pak jsme vystoupili ve stanici Dělnická, a šli domů, kde babička vařila rajskou.

No a bylo to právě v tom filmu s Redfordem a Newmanem, kdy jsem poprvé vzal smrt na milost, a uvěřil tomu, že jsou situace, kdy smrt může dávat smysl a může být důstojná. A pořád je nekonečně smutná, ale v nějakých situacích je tím nejméně hrozným ze všech hrozných řešení. A že jsou věci (lidi, situace, atd.), kdy se můžete rozhodnout, že za ně chcete umřít, a to i v případě, že ze smrti máte nekonečnou hrůzu.

Bylo to skoro stejně silné jako ten pocit u holešovických jatek.

Jen chci napsat, že když mi žena dneska napsala, že umřel Redford, tak mi to přišlo opravdu líto, a skoro jsem měl takové to šimrání u kořenu nosu, což mám vždycky, když se zdá, že bych se mohl rozbrečet. A hned jsem se zastyděl, protože to je vážně komické, a chytrý člověk přece nebrečí, když zemře herec, tedy člověk, který se živí tím, že předstírá, že je někdo jiný.

Co je to za blbost, panebože?

Teda ale je mi to líto a nechci být patetický, protože to nesnáším, ale nemůžu si pomoct. Skoro mi to připomíná ten bonmot, že člověk má dva životy, a ten druhý začíná, když zjistí, že má jenom jeden. A kdyby to tak bylo, tak Redford by docela dobře mohl být mým nejoblíbenějším hercem v životě, který právě skončil.

Často uvádíme knížku Konec historie od Francise Fukuyamy, když chceme ukázat, jak se slavný filozof mýlil počátkem devadesátých let. Více než třicet let poté žijeme ve světě, který se vůbec nepodobá tomu "triumfu liberální demokracie", který inspiroval Fukuyamu. Přímo naopak.

Četl jsem tu knížku tak dávno, že si kromě základní myšlenky vlastně nic nepamatuju. Takže když jsem ji před týdnem viděl v knihovně, sáhl jsem po ní. Vlastně se mi ji ani moc číst nechtělo, asi jako nechceme číst populárně vědecké knihy o myšlenkách, které byly vyvráceny nebo překonány. Ale nakonec jsem sám sebe přemluvil, a nelituju toho.

Fukuyamova kniha není překonaná, a má zajímavou vlastnost: když jste ji četli v devadesátých letech, připadala vám velmi trefná a optimistická. Když ji čtete dnes, je ponurá a depresivní, ale stále naprosto trefná. Fukuyama totiž předpověděl to, co se stane, aniž to mohl vědět. A perfektně vysvětluje, proč k tomu došlo.

Proč dnes žijeme ve světě, který nás tak překvapuje a děsí.

N…

Více než osmnáct set hollywoodských hvězd, režisérů a dalších filmových profesionálů podepsalo dokument, kterým se zavazují nespolupracovat s izraelskými filmovými institucemi. Je to gesto. Patetické a pravděpodobně prázdné. Ale kdo jiný by měl podléhat kouzlu patosu než Hollywood?

Na první pohled to vypadá jako klasický případ dvojího metru. Tihle stejní lidé nikdy nepodepsali podobné prohlášení proti Rusku – ani poté, co bombardovalo porodnice a odvlékalo tisíce ukrajinských dětí do převýchovných táborů. Neorganizovali bojkot Íránu za vraždy žen odmítajících hidžáb nebo veřejné popravy na jeřábech. Mlčeli ohledně čínských koncentráků pro Ujgury, severokorejských pracovních táborů i syrského zabíjení civilistů.

Tak proč teď kritizují Izrael?

A proč my každý den, znovu a znovu, nekritizujeme Rusko, Írán, Čínu nebo Severní Korea? Odpověď je až banálně jednoduchá. Protože od nich nic dobrého neočekáváme. Jsou to země založené na špatné myšlence, tedy od základu špatné.

Izrael je jiný případ. Izrael je založen na dobré myšlence, máme na něj proto logicky vyšší nároky než na autoritářské režimy. Očekáváme, že se ta dobrá myšlenka propíše do všeho, co tento stát a jeho lidé dělají. A když se tak nestane, bolí nás to víc než zločiny severokorejského diktátora.

Znamená to zároveň, když situačně a momentálně dělá Izrael něco nehezkého, bolí nás to a zraňuje nás to víc, než když to dělá Severní Korea nebo Rusko. Máme na tento stát vyšší nároky.

Je to od nás naivní? Samozřejmě. Ale zároveň je to logické.

Co tím chci říct: když kritizujeme dnešní Izrael a jeho vládu, nemusí to znamenat a neznamená to, že jsme propadli nějaké dobové módě antisemitismu.

Když hledám analogii k tomuto postoji a zároveň paradoxu, najdu ji třeba ve svém vztahu ke stranám, které dnes v Česku vládnou. Mohli jsme je měsíce kritizovat, protože vládly špatně. Tečka. A ten pocit u mnoha lidí zesiluje to, že tuto vládu pomohli zvolit a vítali ji před čtyřmi lety jako své osobní vítězství.

Naše nároky jsou větší, protože jde o strany, jejichž postoje a názory favorizujeme. Proto je také kritizujeme zdánlivě víc než Babiše, který v pohodovém opozičním salónku vlastně jen čeká na své vítězství.

Být naštvaný na současnou českou vládu je logické. Je to špatná vláda. Zároveň platí, že je to vláda demokratických, prozápadních a protiruských stran. Splňuje to důležité, co v tuto chvíli dějin od politiků nejvíc očekáváme.

Někdy je čas kritizovat činy a momentální situaci. Jindy je čas podpořit důležité myšlenky a postoje. Ten čas přichází ve chvíli, kdy rozhodujeme o budoucnosti. Ten čas přijde, až například budeme ve volební místnosti.

Jsem na Fialu mnohem víc rozčílený než na Babiše. Protože jsem od něj mnohem víc čekal. V myšlenkové rovině se s tím nikdy nesmířím. Ale ve volební místnosti? To je jiná věc.

Totéž platí pro Izrael. Osobně nekritizuju ani současnou vládu, protože tomu dostatečně nerozumím. Ale když to někdo dělá, odmítám tvrzení, že je antisemita.

Je to mnohem jednodušší: když lidé mých postojů a názorů kritizují Izrael, znamená to, že na něj mají vyšší nároky než na autoritářské režimy. A ano, můžou se mýlit, můžou Izrael kritizovat proto, že spoustu věcí neví a nerozumí jim – ale to z mich nedělá antisemity.

Pravý problém současné debaty o Izraeli nespočívá v údajném antisemitismu kritiků ani v jejich selektivní slepotě vůči jiným režimům. Spočívá v tom, že jsme ztratili schopnost rozlišovat mezi podstatným a vedlejším, mezi principiálním a taktickým.

Můžeme současně podporovat právo Izraele na existenci i kritizovat konkrétní kroky jeho vlády. Měli bychom rozlišovat mezi antisemitismem a legitimní politickou kritikou. Musíme mít vyšší nároky na demokratické státy, aniž bychom ignorovali zločiny diktatur.

Je to v zásadě jednoduché, žádná jaderná fyzika. Jen to vyžaduje něco, čeho se nám v současném světě nedostává: schopnost myslet v odstínech místo v černé a bílé.

Je to těžké, mohl bych o tom vyprávět. Většinou se mi to nedaří. Ale znovu a znovu to zkouším, protože morálka a pravda nejsou cíl, ale cesta. Která je často nepohodlná a protivná a nepříjemná … ale vede správným směrem. To je jediné, na co nesmíme zapomínat.

Kdyby Donald Trump seděl už v roce 2001 v Bílém domě, možná by svět vypadal dnes úplně jinak. Anebo by nevypadal vůbec, protože by ho “přenádherný” prezident zatáhl do zničující války. To je výhoda i krása alternativní historie: můžete se ji pokusit sepsat, ale nikdy nevíte, jestli správně.

Víme samozřejmě, jak skoro o čtvrstoletí mladší Trump reagoval na teroristické útoky 11/9 ještě coby developer. V den útoku poskytl rozhovor lokální televizní stanici v New Jersey, kde popsal, že viděl "obrovský výbuch" při nárazu druhého letadla. A pak, jako by se nechumelilo, rychle dodal, že jeho budova na 40 Wall Street je teď, když Dvojčata padla, opět nejvyšší v dolním Manhattanu. To je ten Trump, jakého známe - a ve kterém se mísí ego s fake news, a to i v reálném čase národní tragédie.

Mimochodem, ta poznámka o výšce jeho budovy byla nejen nevhodná, ale také nepravdivá. Ve skutečnosti byla vyšší sousední budova 70 Pine Street. Ale pokud jste od Trumpa očekávali faktickou přesnost, pravděpodob…