Jedno procento

O co jde: Comet od Perplexity AI je nový druh webového prohlížeče s vestavěnou umělou inteligencí. Funguje jako „AI prohlížeč“, což znamená, že kromě běžného zobrazování stránek aktivně pomáhá: při vyhledávání namísto tradičního seznamu odkazů rovnou nabídne shrnuté odpovědi s odkazy na zdroje a v postranním panelu má chatovacího asistenta, schopného zodpovídat otázky i vykonávat pokyny přímo na webu. Asistenta lze přivolat na jakékoli stránce a požádat ho například o vysvětlení složitého pojmu, shrnutí článku nebo provedení určité akce. Comet je založen na jádře Chromium (stejně jako Google Chrome), takže vypadá a ovládá se velmi podobně jako právě Chrome nebo jiné běžné prohlížeče.

.

Jak získat Comet: Nejprve je potřeba účet na Perplexity a placené předplatné (aktuálně Pro za 20 USD nebo Max za 200 USD měsíčně). Poté si z oficiálních stránek stáhnete instalační program Comet Browser a nainstalujete jej – proces vypadá podobně jako instalace Chromu. Po spuštění se přihlásíte ke svému účtu a můžete si případně importovat záložky a rozšíření ze stávajícího prohlížeče (Comet je díky Chromiu kompatibilní s Chrome doplnky). Předplatitelé Max mají Comet automaticky, předplatitelé Pro většinou ne, a musí se zapsat na “čekací listinu”. Perplexity vyřizuje žádosti obvykle tak do dvou týdnů.

.

Vyhledávání a odpovědi: Do adresního řádku Cometu můžete psát dotazy stejně jako do Googlu. Rozdíl je v tom, že místo stránky s výsledky uvidíte tzv. odpovědní engine Perplexity: nahoře několik odkazů na relevantní zdroje a pod nimi souhrnnou odpověď generovanou AI. Například zadáte-li dotaz „Co je to Jedno procento Miloše Čermáka?“, Comet zobrazí stručné vysvětlení a zároveň nabídne odkazy na články, odkud čerpá (např. encyklopedie, zpravodajské weby). Klasické výsledky hledání tím pádem nemusíte pročítat jednotlivě, protože Comet z nich vypíchne podstatné informace. Ale můžete, když s vygenerovanou odpovědí nejste spokojení, anebo si ji chcete ověřit.

Asistent v postranním panelu: Vpravo nahoře v Cometu najdete tlačítko Assistant. Když na něj kliknete, otevře se boční panel s chatovacím rozhraním podobným jako u ChatGPT. Sem můžete napsat libovolný dotaz nebo požadavek. Výhodou je, že asistent vidí aktivní webovou stránku, na které se nacházíte. Můžete se ho tedy zeptat například „Shrň do pěti vět tuto povídku“ nebo „Navrhni aplikaci, která by pomohla řešit problém popsaný v článku“ a on na základě otevřené stránky okamžitě odpoví. Nemusíte nic kopírovat – Comet si kontext stránky předá do dotazu automaticky. Asistenta lze využít i k obecným otázkám (podobně jako vyhledávač/ChatGPT) nebo k příkazům, aby něco udělal.

Hlasové ovládání: Pokud vás nebaví psát, Comet podporuje i hlasové zadávání. V panelu asistenta stačí kliknout na ikonu mikrofonu a můžete AI své přání jednoduše nadiktovat česky či anglicky. Asistent otázku rozpozná a odpoví stejně, jako kdybyste ji napsali.

.

Co ještě: Comet dokáže na váš pokyn třeba přeložit text, vyplnit formulář, kliknout na tlačítko nebo jinak ovládat webovou stránku za vás. Comet můžete také propojit se svým Google účtem – díky tomu získá přístup například k vaší gmailové schránce a kalendáři. Pak mu můžete zadat úkoly jako „Najdi v mých e-mailech číslo objednávky z Alzy“ nebo „Mrkni na schůzku ve středu odpoledne a najdi v mailech s účastníky co nejvíc informací“ - a prohlížeč tyto informace vyhledá ve vašich datech. Po propojení zvládne Comet třeba i rovnou odeslat e-mail nebo vytvořit událost v kalendáři. Comet si vždy vyžádá potvrzení z vaší strany, i tak to však může být někdy skoro až nepříjemné.

Běžné prohlížení: Kromě AI funkcí můžete Comet používat jako kterýkoli jiný prohlížeč. Podporuje více panelů (tabs), záložky, historii, anonymní režim apod. Díky tomu, že je postaven na Chromiu, je jeho prostředí pro uživatele Chrome velmi povědomé. Můžete doinstalovat i svoje oblíbené rozšíření pro Chrome (např. správce hesel, blokátory reklam), která v Cometu fungují bez problémů.

“Take control”: Je nejmocnější příkaz. Někdy to funguje i jako “Převezmi kontrolu”, a v podstatě jde o tajemné zaříkávadlo, kterým prohlížeči říkáte, že je odteď “šéf”, že může dělat v podstatě cokoli (na co jste mu dřív dali oprávnění), a nemusí žádat souhlas. Takže když napíšete asistentovi Comet prompt:

… tak se mu to povede. Podobně jako u ChatGPT v “agent mode” si můžete otevřít okno, a sledovat, co Comet dělá. Anebo ho prostě nechat svému osudu, a počkat si, jak to dopadne. Comet mně přijde “odvážnější” v tom smyslu, že se neboji na stránkách “klikat” a odesílat nejrůznější žádosti. Otázka je, jestli přitom nenadělá moc velkou paseku.

Shrnuto, buďte zvědaví, ale i opatrní. Comet je silný nástroj a jako každý nástroj se musí používat s rozmyslem. Když si ohlídáte zjevná rizika, můžete z něj těžit maximum užitku a minimalizovat případné problémy.

.

Závěr: Comet od Perplexity ukazuje možnou budoucnost webového prohlížení. Mění prohlížeč z pasivního okna, které jen zobrazí web a čeká, co uděláte vy, na aktivního pomocníka, který se umí zapojit do práce a leccos zařídit. Ale zatím to není dokonalé: Comet je nový a často klopýtne, vyžaduje také, abychom mu jako uživatelé důvěřovali (dali přístupy k účtům, svěřili úkoly). Nicméně už fakt, že dokáže sám nakoupit na e-shopu nebo během vteřiny přečíst deset článků a udělat z nich souhrn, je pokrok.

Takže je to podobné jako s jinými AI nástroji: máme tu technologii, která spousty věcí umí dělat za nás, často líp. Ale otázka zní, jestli o to máme a budeme mít zájem. Jestli nám pár desítek vteřin (anebo někdy i desítek minut) stojí za to, abychom se “mentálně” smířili s tím, že webový prohlížeč přestal být nástrojem, a stal se aktivním asistentem. Úslužným, chytrým a chybujícím.

Pokud odpověď zní ANO, pak vše směřuje k tomu, že prohlížeče budou chytřejší a více propojené s našimi daty i se zbytkem internetu, aby nám ulehčily život. Jak řekl CEO Perplexity, prohlížeč s AI se může stát jakýmsi „operačním systémem pro web“, přes který uděláme skoro vše od vyhledání informací po vyřízení úkolů.

Pokud NE, pak to asi Comet postaví do role komorníka, který nám sice chtěl a mohl se spoustou věcí pomoct, ale zároveň nám vadilo to, že má příliš mnoho sebevědomí a pravomoci. Že je moc žoviální a že do všeho strká nos. Jinými slovy, že nás irituje, i když přesně a racionálně nevíme proč.

Upřímně: osobně jsem rozpolcený, skoro bych řekl půl na půl. Comet od Perplexity mě nadchnul svými schopnostmi. Budí ve mně úžas, jak snadno některé věci dokáže. Ale stejně jsem po několika dnech vrátil v počítači vrátil defaultní nastavení browseru zpátky na Chrome.

Někoho ještě čeká kus cesty k tomu, aby byl Comet opravdu úžasný produkt. Buď vývojáře v Perplexity, anebo nás uživatele. Ale pdle mě v tom bodě ještě nejsme.

Politika je o symbolech. Jedním ze symbolů neschopnosti českého státu je to, že v roce 2025 se po dálnici nedostanete z Prahy do Vídně. Nebo vůbec do Rakouska, do země, jejíž jsme kdysi byli součástí.

Zrovna tak symbolické je to, že se právě na "pahýlu" dálnice mezi Prahou a Českými Budějovicemi bude testovat nejvyšší povolená rychlost na dálnicích v Evropě, samozřejmě s výjimkou Německa. Když tomu budou klimatické i jiné podmínky přát, budou řidiči moci mírně přišlápnout plynový pedál.

Výhody jsou zřejmé: pokud bude vyšší rychlost povolená, ušetří řidiči na padesátikilometrovém úseku něco přes tři minuty času. Máte na jazyku, že pokud jedou z Prahy a jedou například v pátek odpoledne, že předtím stáli u Benešova třicet až šedesát minut v zácpě, protože tam dálnice není? Máte pravdu.

Nic proti experimentu Martina Kupky, jsem z mnoha důvodů pro. Právě proto, že politika je o symbolech. Nevidím nic špatného na tom, že Česko chce zkoušet něco, co jde zrovna proti trendu (rychlosti na dálnic…

Vyřešte příklad: Jaký je povrch toru, jehož hlavní poloměr je 5 a vedlejší poloměr 2?

První problém je asi ten, že možná nevíte, co je to torus. Jde o trojrozměrné těleso (přesněji rotační plochu), které vypadá jako prstenec s kruhovým průřezem. Něco jako plavací nafukovací kruh nebo donut. Druhý problém: i když náhodou torus znáte, asi si nebudete pamatovat vzorec na výpočet jeho povrchu. Naštěstí jde celkem snadno odvodit, když si představíte, že jde ve skutečnosti o obyčejný obdélník.

Ale i tak si myslím, že jde o úlohu, s kterou většina z nás nehne. Už to zadání nás vyděsí tak, že se ani neodvážíme začít přemýšlet.

Seznamte se, jde o jednu z úloh, které letos řešili čínští maturanti během zkoušek gaokao. A zatímco my si lámeme hlavu nad tím, jestli naše maturity nejsou zbytečně těžko a stresující, Číňané řešili diferenciální rovnice, analyzovali klasickou poezii a počítali povrchy geometrických těles, o kterých většina z nás nikdy neslyšela.

Gaokao jsou víc než zkoušky, je to fenomén…

Dokáže v jedné větě spojit neuronové sítě s dětským mraveništěm a promptování s pletacími kroužky ve Švédsku, a jakoby mimochodem vám bude vyprávět o tom, proč odmítla lukrativní nabídky od Googlu a Facebooku. Naším hostem je Kateřina Lesch.

Vystudovala mimo jiné matfyz a byla výzkumnicí specializující se na strojovou práci s přirozeným jazykem. Se Sentou se před asi pěti lety poznaly v Delloitu, dnes pracuje ve společnosti Embedit. A místo doktorských článků o sentimentu v češtině buduje týmy, které řeší například detekci podvodů pomocí velkých jazykových modelů. A je to také matka tří malých dětí - holčičky a dvou kluků ve věku čtyři, pět a šest let.

Jak ji stručně a výstižně popsat? Představte si ženu, která ráno promptuje AI modely, odpoledne se dívá s dětmi na mraveniště a večer dohání to, co v práci nebo domácnosti nestihla. Její life hack? Jednou za půl roku se na víkend ubytovat v hotelu v Praze a přemýšlet o smyslu života bez hromady prádla a myčky, z které je potřeba ještě uklidit nádobí.

Ale to není vše. Kateřina se právě snaží pochopit, jestli Češi dokážou využít evropskou AI Gigafactory, která by v Česku mohla vzniknout. A pokud se to to politikům povede, co to pro Česko může znamenat. Její argument, proč by to bylo skvělé? Máme dobré mozky, které ale trénují modely v zahraničních datových centrech, protože nám chybí výpočetní síla. Pokud by se Gigafactory povedla, mohlo by to konečně propojit český akademický potenciál s praktickými aplikacemi.

V osobním životě má Kateřina příběh, který by vydal na studii o moderním rodičovství. Se svým partnerem vychovávají tři děti tak, aby neztratily zájem o reálný svět ve chvíli, kdy umělá inteligence dokáže vygenerovat nekonečné množství pohádek o Lilkovi jedoucím na jednorožci do země snů. Jejich filosofie? Nechávat děti nudit se, protože z nudy vzniká kreativita.

Kateřina je člověk, který dokáže stavět mosty mezi zdánlivě neslučitelnými světy. Mezi technologickou revolucí a lidskou autenticitou. Mezi mentalitou early adopterky a zdravou skepsí vůči digitálnímu pokroku. Mezi prací s nejmodernějšími AI systémy a touhou občas si úplně odpočinout od všech technologií. A všechny vypnout. Možná právě proto dokáže tak jasně vidět, kam nás současný vývoj vede - i když její vize budoucnosti není vždycky optimistická.

Budeme s ní mluvit o tom, jak vypadá život AI expertky, která se bojí, že nás technologie izolují od lidskosti, proč by raději cestovala do roku 2125 než 1925, co znamená být "generátorem vzpomínek" a proč si myslí, že za deset let bude svět bohužel horší. Také se dozvíte, jak se rekrutují lidé do AI týmů, proč učitel angličtiny může být lepší než programátor a jak ChatGPT změnil celý obor ze dne na den.

Přejeme příjemný poslech.

Google představil nový telefon Pixel 10. Den nato se mu podařilo dostat do hlavních komentářů londýnských Times. Jistě, je léto, ale nedá se říct, že by zrovna byla okurková sezóna. Titulek zní: “Nové rozkazovačné telefony ohrožují radost, spontánnost a kreativitu focení.” Co redakci jednoho z nejtradičnějších listů světa tak rozčílilo?

Telefon má celou řadu nových funkcí AI, a jedna z nich se jmenuje "camera coach" – něco jako lektor vašeho fotografování. Namíříte objektiv na svého partnera, chcete ho vyfotit, a v tu chvíli se z telefonu ozve: "Dej mě trochu výš, fotky lidí z podhledu nejsou moc hezké. A jistě, ty vrásky z tváře vymažu, ale popros ji, ať se trochu usměje."

Zvykli jsme si na to, žefotoaparáty sami ostří a nastavují clonu. Je to jednodušší. Zvykli jsme si na digitální fotky, protože je to rychlejší a levnější. A zvykli jsme si - byť někteří už se skřípajícími zuby - i na to, že dnešní telefony fotky automaticky vylepšují, takže je na nich lepší světlo a hezčí lidé.

Je “ca…

Žaneta řekla svému lékaři, že tu hudbu slyšela poprvé před dvěma dny. V úterý ráno, hned po probuzení.

"Jakou hudbu?", zeptal se Žanetin praktik, asi padesátiletý zkušený muž.

"Myslím, že to byla první věta z Vivaldiho Čtvera ročních období," odpověděla.

"A od té doby je to pořád Vivaldi?"

"Ne, to skončilo asi za dvacet minut," řekla.

Lékař se zeptal, jestli si je jistá, že to nebylo z vedlejšího bytu. Jestli si sousedi opravdu nepouštěli Vivaldijho.

Klára řekla: "Nejsem blbá. Ten Vivaldi mi hrál v hlavě. A navíc, soused pracuje jako řidič v Rohlíku a poslouchá Nohavicu."

Jistě, podotkl doktor.

Pak se zeptal, v čem je tedy problém. Pokud ta hudba přestala?

"Ale ona nepřestala," prohlásila Žaneta. "Slyším ji asi čtvrtinu času, co jsem vzhůru. Někdy je to příjemné, jindy znepokojující. Jen jsou to jiné skladby a jiní autoři. Ale skoro vždycky orchestrální provedení."

"Aha," řekl lékař, protože ho nic jiného nenapadlo. "A teď nějakou hudbu slyšíte?"

"Ano," řekla. "Teď je to takové tiché, hlavně ryt…

O co jde: Qwen-Image-Edit je nová funkce čínského týmu Qwen, postavená na modelu Qwen-Image s 20 miliardami parametrů. Oproti původní verzi umí nejen generovat obrázky s textem, ale také je zpětně editovat. To znamená, že dokáže zasahovat jak do vzhledu (např. přidat či odstranit objekt), tak i do významu obrazu (otočit postavu, změnit styl, převést portrét do podoby anime). Zajímavostí je přesná editace textu v obrázcích, a to jak v angličtině, tak v čínštině. České texty s háčky a čárkami zvládá ovšem jen velmi omezeně.

Veo 3 je pokročilý AI model od DeepMind (Google), který z textového nebo obrazového zadání vytvoří krátké video i se zvukem. Někteří uživatelé Veo 3 zjistili, že když prompt napíší jako strukturovaný JSON, dokážou tím AI „režírovat“ mnohem přesněji. Komunita tvůrců a vývojářů tuto fintu rychle rozšířila na fórech a sociálních sítích. Výsledkem jsou videa, která působí promyšleněji a konzistentněji, jako by je vedl lidský režisér.

Jak to udělat? Funkce je dostupná přímo v rozhraní Qwen Chat. Stačí nahrát obrázek a vybrat volbu „Image Editing“. Úpravy se zadávají buď slovním popisem (promptem), nebo vyznačením oblasti, kde má změna proběhnout. Nástroj podporuje i postupné řetězení úprav – tedy opakovaně zasahovat, dokud není výsledek podle představ..

Proč je to užitečné: Výhoda Qwen-Image-Edit spočívá v kombinaci dvou úrovní kontroly: chápání významu scény a zároveň detailní práce s vizuálním vzhledem. Díky tomu lze měnit i velmi malé prvky, aniž by se rozpadl zbytek obrázku. Model navíc věrně zachovává fonty a styly textu, takže výsledky působí přirozeně.

Tipy a triky: Qwen-Image-Edit se hodí pro širokou škálu situací. Pokud potřebujete rychle připravit varianty portrétů – třeba klasickou fotografii převést do stylu „anime“ nebo do malby ve stylu Van Gogha – stačí jediný prompt. Umí také „nový pohled“ na objekt: například otočit figurku o 90° či 180°, aby bylo vidět i její záda.

Praktické je odstraňování rušivých detailů: drátů na fasádě, odpadků na zemi, stínů nebo vlasů přes obličej. Model umí doplnit i drobnosti, jako je realistický odraz nově vloženého objektu. Zajímavým trikem je práce s textem – můžete přepsat nápis na ceduli, změnit jen barvu konkrétního písmena, nebo vytvořit více jazykových verzí plakátu (ale jak jsem psal, s češtinou si ne vždy poradí).

Příklady:

Výsledek

Výsledek:

Výsledek:

Výsledek:

Výsledek:

Ať jsou tři lidé na fotce v plážovém baru a všichni tři v plavkách.

Výsledek:

Na co si dát pozor: Přestože Qwen-Image-Edit působí velmi přesvědčivě, má i limity. Složité nebo vzácné znaky, hlavně v čínštině, model někdy nezvládne napoprvé – je potřeba opravovat krok po kroku. U příliš obecného promptu může výsledek dopadnout jinak, než čekáte, proto se vyplatí být co nejkonkrétnější.

Model generuje nové obrázky, proto nejde v pravém smyslu o editaci. Rozhodně nepoužívejte v případě, kdy potřebujete upravit například pasovou fotografii. Model změní rysy, vyhladí vrásky, někdy úplně změní vizáž.

Další riziko je konzistence – pokud editujete jen část složité scény, je nutné dobře vymezit oblast, jinak se může změnit víc, než chceš. U fotorealistických úprav je zase dobré hlídat světlo a perspektivu, protože i když model zvládá generovat odrazy či stíny, nemusí to vždy stoprocentně sedět.

A konečně – sice podporuje řetězené úpravy, ale po mnoha krocích se může hromadit drobný šum, takže někdy je lepší začít znovu od původního obrázku.

Verdikt: Qwen-Image-Edit je silný editor, který posouvá možnosti AI práce s obrázky. Ocení ho tvůrci obsahu, marketéři i běžní uživatelé, kteří chtějí rychle a snadno měnit vizuály. Jeho unikátem je kombinace sémantických i drobných vzhledových úprav a výborná práce s textem. Vyplatí se vyzkoušet demo v Qwen Chat a sledovat, jak se bude dále vyvíjet – protože právě tento typ nástrojů pravděpodobně změní způsob, jak běžně editujeme obrázky.

Lynch má pro mě speciální význam. Jeho průlomový film Modrý samet jsem viděl v kině Pasáž (dnes kongresový sál hotelu Ambassador) koncem osmdesátých let.

Moc jsem mu nerozuměl, ale udělal na mě silný dojem. Pamatuju si, že jsem začal psát povídku, inspirovanou filmem, a i když jsem ji, myslím, nikdy nedokončil, tak jsem si při jejím psaním připadal jako seriózní spisovatel. Docela rád bych si dnes ten text přečetl, ale je beznadějně ztracený, jako skoro všechny texty z té doby.

Druhý film, který jsem od Lynche viděl, byla Divokost v srdci. Bylo to v létě 1990 v Londýně, kam jsem odjel na tři měsíce. Většinu toho času jsem pracoval jako dobrovolník pro neziskovou firmu v Oxfordu. Fun fakt: dostával jsem kapesné, které bylo těsně pod limitem stanoveným tehdejšími zákony, aby se nemuselo danit a já abych nepotřeboval pracovní povolení. Ale v přepočtu jsem měl víc peněz, než v té době vydělávali rodiče v Česku.

Ale zpátky k Divokosti v srdci. Rozuměl jsem mu tomu filmu ještě méně než Modrému sametu, i proto, že jsem ho viděl v angličtině, takže spousta věcí mi utekla.

Avšak pamatuju si znovu ten silný dojem, který na mě ten film udělal. Myslel jsem na ten film několik dní. Nevím, jestli jsem zase zkoušel napsat nějakou povídku, ale určitě jsem o tom minimálně přemýšlel.

Fun fakt: ten film mi připadal až nesnesitelně erotický. Když se na něj dívám dnes (naposled jsem ho viděl někdy před deseti lety), tak už to v něm nevidím. Ale v roce 1990, ve dvaadvaceti, byla smyslnost tím nejsilnějším dojmem. Pamatuju si, že jsem v té samé době navštívil v londýnském Soho pornokino (poprvé a naposled, dnes už pornokina ani neexistují), a Divokost v srdci byla pro mě stokrát erotičtější a sexuálnější než to, co jsem viděl v pornokině.

Co tím chci říct: Lynchovy filmy pro mě nebyly tím, čemu se říká “biják”. Kdybych měl teď “z fleku” vyprávět obsah Modrého sametu nebo Divokosti v srdci, nejsem si jistý, že bych to zvládl.

Ale dodnes si velmi přesně pamatuju ten dojem, který ve mně zanechaly. Kdybych to uměl, dokázal bych ten dojem přetavit třeba v hudební symfonii nebo v obraz. Cítím tu emoci a beru oba zážitky jako silnou inspiraci. Oba ty filmy jsou uměleckým dílem, ale na mě působí stejně silně, jako kdybych je opravdu prožil.

Možná neobratně a těžkopádně, ale snažím se říct něco důležitého: Lynchovy filmy se do mně (napsal bych “do mé duše”, ale nechci být patetický) zapsaly nikoli jako běžné filmy, kterých vidím spoustu.

Nejsou a nikdy pro mě nebyly filmově vyprávěným příběhem. Nebo možná byly, ale už jsem to zapomněl. Stejně jako u 99 procent filmů, televizních i “opravdových”, které jsem v životě viděl.

Divokost v srdci (a to jedno procento podobných filmů) se mi vepsala do hlavy a do paměti nějakým jiným, ale zároveň mnohem silnějším způsobem. Nedokážu vám vyprávět děj, jmenovat hlavní hrdiny ani si vzpomenout na klíčové scény.

Ale dokážu si vybavit své pocity a to, o čem jsem přemýšlel, když jsem před pětatřiceti lety šel z kina. Nedokážu to přepsat ani přetavit v nic konkrétního, ale je to ve mně.

Co tím chci říct? Ten dojem a ten pocit není ničím specificky filmovým. Podobný pocit mám u knih, například.

Pěna dní od Borise Viana je text, který mám v sobě tak hluboko, až mě to někdy děsí. Měl bych problém vyprávět zajímavě a smysluplně příběh té knížky. Ale ten pocit, který ve mně v osmdesátých letech vyvolala, si vybavím kdykoli. Na lusknutí prstů. A opravdu to dělám.

A znovu, nechci, aby to znělo pateticky, ale mám pocit, že se teď dostávám k tomu, co pro mě odděluje zábavu a umění.

Předesílám: nemám nic proti zábavě. Miluju zábavu. Vlastně je pro mě asi důležitější mít dobrou zábavu, než umění. Zábava je skvělá. Zábava je něco, co činí čas, který žijeme, snesitelným až úžasným.

Mou ambicí a mou profesí, tedy to, čím se živím a co mě baví, je dělat dobrou zábavu. Pokud možno.

A pak je tu umění. Umění může být zábava. Může i nemusí. Ale vždycky je to něco, co se vám zapíše do hlavy. Co ovlivní váš další život. Co nějakým způsobem přelajnuje to, jak se díváte na svět. Jak žijete. Jak o něm přemýšlíte.

Nerodíme se stejnou vnímavostí k různým formám. Každý z nás preferuje jiný způsob vyjadřování. Já preferuju psaný text, miluju divadlo a film (ale mé schopnosti jsou v tomto ohledu užý omezenější), sem tam mě zasáhne něco vizuálního, třeba obrazy, komiks nebo grafika. Hudba už je mimo mé schopnosti. Je mi to líto, ale nevyvolává ve mně nic.

Střih, pětatřicet let poté, co jsem v Londýně viděl Zběsilost v srdci (není vyloučeno, že to je přesně na den, ale asi ne, kdo si to má pamatovat?) jdeme se ženou do holešovického Doxu na Lynchovu výstavu Up in Flames.

Źe je Lynch nejen světoznámým režisérem, ale taky výtvarníkem, jsem se dozvěděl před osmi lety na karlovarském festivalu, kde se o něm promítal dokument. Jmenuje se David Lynch: The Art Life a není nijak komplikovaný: jde o sestřih rozhovorů s Lynchem během čtyř let v jeho domě.

Zajímavé je to, že se ani náznakem nedotknou jeho filmové kariéry. Jsou prakticky výhradně o výtvarném umění. Ten film je pro mě objevný v tom, že jsem si - těsně před padesátkou - uvědomil strašně důležitou věc: v podstatě není rozdíl v tom, jakou formu si vyberete, abyste “dělali umění”.

V Doxu jsem stál před obrazy muže, který celý život bojoval s tím, že ho nikdo nebere vážně jako malíře. “Celebrity painter”, říkal se zjevnou hořkostí. Cítil se být malířem (ostatně vystudoval výtvarné umění a byl malířem dřív než filmařem), ale celý život měl komplex z toho, že se lidé zajímají o jehop obrazy a fotky jen proto, že byl úspěšným hollywoodským filmařem.

Nechtěl, abychom se na jeho obrazy dívaly podobbně, jako se díváme - například - na to, co pro Toma Cruise znamená scientologie. Nebo pro Larryho Davida golf. Prostě Lynch nechtěl, abychom se na jeho obrazy dívali jako na nějaký výstřelek či nedůležitou zábavu.

Lynch byl anomálie - režisér, který maloval každý den, malíř, který točil filmy, fotograf průmyslových ruin, praktik transcendentální meditace. A právě tahle jeho "nezvládnutelnost" ho činila podezřelým v očích kulturních elit.

Lynch musel celou kariéru obhajovat, že jeho štětec je stejně vážný jako jeho kamera. A vlastně to musí dělat i po smrti. Za dražbu jeho výtvarné pozůstalosti zaplatili lidé přes čtyři milióny dolarů. Je to důsledek naší posedlosti celebritami, anebo to z něj dělá seriózního umělce?

Lynch dokázal něco, co dnes považujeme za nemožné: být autentický v různých formách. Jeho obrazy vypadají jako storyboardy k jeho filmům. Jeho fotografie průmyslových ruin jsou jako kulisy k jeho kinematografickým nočním můrám. Jeho transcendentální meditace prostupovala všechno, co dělal.

Jsme tak posedlí kategorizací, že nám uniká, co Lynch pochopil už v šedesátých letech: umění je jedna věc, která se jenom projevuje různými způsoby. Nedokážu to popsat, ale je to ten pocit, který jsem měl, když jsem četl Viana, nebo viděl Lynchovy filmy.

Že některé formy dokážu vnímat líp (texty, film, divadlo), a jiné hůř (obrazy, hudby), beru jako svoje omezení. Ale myslím si, že z pohledu tvůrců mezi nimi není žádný rozdíl.

Jsem dobou otřískaný, unavený padesátník. Lynchovy obrazy v Doxu nejsou ničím, co by se mně takzvaně na “první dobrou” líbilo. Mám jiný vkus a jiné preference.

Ale někde v půlce výstavy, asi po půl hodině, co jsme byli v Doxu, jsem zažil zvláštní moment: na malou chvíli, možná skoro nekonečně malou, jsem zažil něco silného. Něco, co mi připomnělo emoce a náladu, kterou jsem měl před pětatřiceti lety v Londýně, a ještě o něco dřív v kině Pasáž na Václavském náměstí.

Velmi vágní, zároveň i letmý, ale zároveň nekonečně silný pocit, že mě zasáhlo umění.

Vím, zní to debilně. Kdo ví, co se stalo.

Ale zajděte si na tu výstavu, je dobrá.

Kamil řadí restauraci Excelsior mezi své oblíbené podniky. Ale jestli něco opravdu miluje, tak to jsou zdejší toalety. Pánské toalety, připomeňme pro pořádek, protože Kamil je muž, a jako muž se také identifikuje.

Takže čůrá vestoje a používá pisoáry. Čímž jsme u hlavního důvodu, proč Kamil tak miluje toalety v Excelsioru. Přesněji řečeno pánské pisoáry. Jsou totiž vybaveny nejmodernější technologií, konkrétně senzory a displejem.

Což znamená, že se tu čůrající muž v žádném případě nenudí. Proudem moči může střílet góly, závodit na okruhu F1 v Monaku nebo - pokud má retro náladu - hrát takzvaného hada.

Pamatujete se na Nokii, že ano?

Kamil to miloval. Takže když měl v Excelsioru pracovní večeři s Klárou, asi čtyřicetiletou manažerkou z partnerské firmy, nemohl se dočkat, až se půjde vyčůrat.

Což se mu splnilo mezi hlavním chodem a moučníkem, někdy kolem deváté večer. Paní Klára už byla lehce opilá, což se mu hodilo, protože se s ní ještě chystal předběžně probrat podmínky nové smlouvy. A přesně v tom momentu se omluvil a odběhl na toaletu.

Bude to fotbal? Had? Nebo nějaká úplně jiná, možná i nová hra? To v Excelsioru nikdy nevíte.

Ale bohužel, nakonec se dočkal zklamání. Pisoáry sice fungovaly, ale hra se nespustila. Většinou stačilo, když se člověk postavil k pisoáru, a na displeji se hned objevily instrukce. Ale tentokrát nic.

Kamil se pokoušel dělat různé pohyby, aby dal senzorům najevo, že je na místě. Ale nic! Zklamaně se vyčůral, rozladěný a bez nálady. Ale jakmile si zapnul kalhoty, displej se konečně rozsvítil.

"Vítáme vás! Prosím, okamžitě volejte číslo 778-558-334."

Kamil jen nadzvedl obočí, samozřejmě rozhodnutý neudělat nic. Proč taky? Ale když už měl zapnutý i pásek a chystal se odejít, na displeji se objevil další vzkaz.

"Kamile, přejeme ti hezký večer. A rozhodně zavolej na to číslo, Pro připomenutí: 778-558-334."

A za dvě nebo tři vteřiny ještě: "Rozhodně se na to nevykašli, Kamčo!"

Jak znali jeho jméno? A taky jeho přezdívku, kterou mu říkala celá rodina, počínaje matkou, a konče kamarády ze střední i jeho bývalou manželkou? Co se to děje?

Byl rozhodnutý nad tím mávnout rukou a prostě odejít. Ostatně měl už trochu upito. Ale když se na obrazovce objevila čtvrtá notofikace, a ta zněla "Hele, myslíme to vážně!", tak se zarazil.

A pak vytáhl ze zadní kapsy kalhot svůj mobil a vyťukal to číslo. Dvakrát se ozval vyzváněcí tón. A pak ženský hlas: "Ahoj, Kamile!"

"Kdo jste?", zeptal se.

"Jsem Emma," řekl hlas. "A jsem tvůj digitální anděl strážný."

Kamil se rozhlédl po toaletě. Že by nějaké natáčení skrytou kamerou? Rozhodně nechtěl skončit v nějakém pitomém zábavném pořadu na Nově. Ale byl na toaletách v restauraci Excelsior sám. Zopakoval: "Anděl strážný?"

"Přesně tak. Jsem umělá inteligence, která tě chrání. A teď tě musím varovat. Ta žena, se kterou večeříš, není Klára z partnerské firmy."

Kamil se zasmál. Tohle musel být nějaký vtip. "Jasně. A kdo tedy je?"

"Je to kód. Počítačový program. Není skutečná."

"Nesmysl," řekl Kamil. "Znám ji už rok."

"Ne, neznáš," řekl hlas. "Všechny tvé vzpomínky na ni ti byly implementovány před dvěma hodinami."

Kamil se podíval na své ruce. Třásly se. "To je absurdní."

"Je to pravda. Jsi součástí experimentu. Testujeme novou technologii přenosu vědomí."

Kamil se opřel o umyvadlo. Před očima se mu objevily záblesky. Vzpomínky na Kláru. První setkání. Pracovní obědy. Všechno bylo tak ... prázdné. Jako fotky bez pozadí.

"Kašlu na to," řekl.

"Počkej!", vykřikl hlas. "Ještě něco. Tvoje bývalá žena ..."

Ale Kamil už zavěsil. Vyšel z toalety. U stolu seděla Klára. Usmívala se. Její úsměv byl dokonalý. Příliš dokonalý.

"Všechno v pořádku?", zeptala se.

"Jistě," řekl Kamil a posadil se.

Klára se na něj dívala. Její oči byly prázdné. "Měli bychom probrat tu smlouvu."

"Ne," řekl Kamil. "Řekni mi, co jsi dělala minulý týden v pátek."

Klára se zarazila. Její tvář na zlomek vteřiny zamrzla. "Byla jsem ... byla jsem ..."

A pak se restaurace rozplynula. Stěny zmizely. Zůstala jen prázdná místnost s bílými stěnami.

Kamil stál uprostřed. Sám.

"Vítej zpět," řekl hlas Emmy z reproduktorů. "Omlouvám se. Chtěla jsem tě ochránit před pravdou."

"Jakou pravdou?"

"Že ty sám jsi program. Vytvořený před třemi lety jako test umělého vědomí."

Kamil se rozesmál. Bylo to vážně vtipné. Asi je to fakt natáčení nějakého zábavného pořadu, pomyslil si. Pak řekl: "To není možné. Mám ženu. Mám vzpomínky."

"Máš kód," řekla Emma. "A já jsem tvůj debugger."

Kamil zavřel oči. Když je otevřel, seděl zase u stolu v Excelsioru. Klára se na něj usmívala.

"Tak co ta smlouva?", zeptala se.

Kamil přikývl. Vytáhl telefon a vyťukal číslo Emmy.

"Ano?", ozvala se.

"Chci zůstat tady," řekl. "V téhle verzi reality."

"Jsi si jistý?"

"Ano. I když je falešná."

"Jak víš, že ta druhá není falešná taky?"

“Nevím nic,” řekl Kamil a usmál se na Kláru. Zavěsil. A objednal další víno.

Když o půl hodiny později zaplatil a v šatně pomohl do saka, zašeptal Kláře do ucha: "Pojedeme ke mně, nebo k tobě?"

Není nic důležitějšího než si vybrat správnou simulaci.

Zatímco na TikToku influencerka Isabelle Boemeke sbírá desítky tisíc lajků za videa o jaderných reaktorech (a tento týden na stejné téma dokonce vydává knihu u nakladatelství Penguin), a studenti na amerických univerzitách nosí trička s nápisem "Miluji jadernou energii", Německo má své jaderné elektrárny vypnuté.

A v roce 2025 je čím dál víc jasné, že tohle bylo jedno ze nejhorších rozhodnutí německých politiků od konce války.

Tento týden vyšel ve Wall Street Journal článek, který popisuje přesně tohle: že se podpora jaderné energie dostala už do popkultury. A jak známo, v Americe popkultura vyhrává nad ideologií. Zapomeňte na zábavné historky z jaderné elektrárny v Simpsonových, na thrillery inspirované havárií alektrárny Three MIle Island či černobylské dokumentární minisérie. Dnes je jaderná energie zase sexy.

Statistiky hovoří jasně: podpora jaderné energie v USA vzrostla z 43 procent v roce 2020 na 60 procent dnes (podle Pew Research Center). Důvod? Umělá inteligence. Budování pokr…