Jedno procento

AI umí dobře “poslouchat”, a je jedno, jestli je to porada, brainstorming, nebo třeba workshop. Dnes máme spoustu příležitostí, jak si cokoli nahrát, tou nejjednodušší možností je asi telefon (používám běžné nahrávání na iPhonu), k dispozici je i specializovaný hardware (osvědčil se mi skvělý Plaud).

Vidím vlastně jediné omezení, a tím je etika, případně zákony. Neměli bychom nahrávat v situacích, kdy to znamená porušení autorských práv (napadá mě třeba v divadle), a pak samozřejmě vždy, kdy o tom například účastníci schůzky či konverzace nevědí a nedali k tomu svolení.

Jinak je to jednoduché a praktické. Přepis hlasu na zvuk umí spousta aplikací, profesionálně to nabízí například ElevenLabs (přepis hodinového záznamu vyjde cca na 10 korun), avšak úplně stačí i přepis, který můžete udělat zadarmo na skvělém NotebookLM od Googlu. Zvládne i čtyřhodinový záznam, a ani se při tom nezadýchá.

Ukážu na příkladě našich workshopů AI Masterclass, ostatně soudím, že je to hezká příležitost, jak vám přiblížit, co dnes obsahují. Děláme tyto workshopy už od dubna 2023, absolvovalo je skoro 10 tisíc lidí, a někteří víckrát. Jednoduše proto, že se samozřejmě stále proměňují - podle toho, jak se mění možnosti i nabídka AI nástrojů. Tipuju, že kromě úplných základů, kdy vysvětluju, co jen gen AI a co jsou velké jazykové modely (to je asi 30 minut), se obsah Masterclassů kompletně promění cca každé tři měsíce.

Ukážu vám teď, jak si můžete z našeho workshopu udělat příručku. Nebo nemusíte: už skoro rok každý workshop nahráváme, a ze záznamu pak pořizujeme “studijní příručku” účastníkům sami.

Jak to děláme?

Přepis obvykle v NotebookuLM, případně v mé vlastní aplikaci, kterou mám v laptopu, a udělal jsem si ji (lépe řečeo ji pro mě nakódoval Claude Code) s použitím modelu Whisper. Proč někdy používám webové řešení, a jindy desktopové? Z důvodu bezpečnosti. Když někdy děláme firemní workshop, kde mohou padat interní či jinak choulostivé informace, volím radši variantu “desktop”.

Co dál?

Přepis lze samozřejmě zpracovat přímo v NotebookLM, kde si můžete udělat třeba “myšlenkovou mapu”, “studijní příručky”, “často kladené dotazy”, nebo třeba vygenerovat o workshopu podcast v češtině. To je ostatně další služba, kterou účastníkům workshopu nabízíme: sdílíme přístup na “notebook” (česky “sešit”), založený pro daný workshop, a oni tam s nahranými informacemi mohou dál pracovat. Můžou si pak vlastně s naším workshopem zpětně “povídat”.

Anebo přepis zkopíruju a přenesu do nějakého chatbotu, třeba Clauda nebo ChatGPT. Pak pro přepis použiju následující prompt:

A to je všechno.

Zajímá vás, jaký je výsledek, například pro náš workshop ve středu 13. srpna? Nabídnu ho všem předplatitelům za paywallem, kde také najdou slevový kód na naše workshopy. A na ně zvu samozřejmě vás všechny, jejich seznam najdete na webu inspiruj.se. O prázdninách do konce srpna budou ještě dva: ve středu 27. srpna od 13 do 17 hodin, a v sobotu 30. srpna od 9 do 13 hodin. Těšíme se na vás!

A zde je vygenerovaná studijní příručka:

Bylo to dlouhé čekání, vlastně už od konce roku 2023. Necelé dva roky spekulací a debat o tom, co všechno by model GPT-5 mohl přinést a změnit, vedly nevyhnutelně k očekávání, které snad ani nebylo možné naplnit. Sam Altman před představením nového modelu tweetoval obrázek Hvězdy smrti z Hvězdných válek, a bylo to dramatické gesto, nanačující revoluci. Zabijáka konkurence.

Výsledkem bylo spíše zklamání.

"Pětka" totiž nenabízí nic, co by vyrazilo dech a snadno se sdílelo na sociálních sítích. Pamatujete si, co se stalo, když OpenAI před několika měsíci umožnila v rámci 4o vytvářet obrázky, a to lépa a jednodušeji než dříve? Sociální sítě zaplavily ilustrace ve stylu Studia Ghibli. To byl hype, který šel poznat na první pohled.

Teď se všude píše, že GPT-5 je skvělý na "supertěžké úkoly", že dosahuje "úrovně PhD". Jenže tyto problémy většina z nás prostě neřeší. Kolik lidí potřebuje AI, které dokáže vyřešit úlohu z mezinárodní matematické olympiády? Ti, kteří "pětku" testovali před veřejný…

Představte si, že jdete do pekařství, kde mají housky, vdolky a croissanty. Ale místo toho, abyste si koupili to, na co máte chuť a peníze, rozhodujete se podle toho, co si odnášejí ostatní lidi ve frontě. Zejména ti, kteří jsou vám sympatičtí. Nedává to smysl? Vítejte ve volební místnosti

Existuje zajímavá studie z Duke University z roku 2016, která potvrdila to, co političtí stratégové dávno tušili a co si my voliči neradi přiznáváme: naše volební rozhodnutí vzniká ze souboje mezi racionálním rozhodnutím (dělám to, co pro mě bude výhodné) a sebeutvrzením (je pro mě důležité, jak budu sám sebe vnímat a jak mě budou vnímat ostatní).

Volební lístek coby průkazka naší “identity” vyhrává na plné čáře.

A teď co to znamená pro podzimní volvy 2025? Současná vládní koalice se dostala do situace, kterou by Daniel Kahneman popsal jako ukázkový příklad „myšlení chránícího identitu“ – tedy způsobu uvažování, jehož hlavním cílem je bránit a upevňovat vlastní obraz o sobě.

Mezi voliči stran současné…

O co jde: Grok Imagine je nová multimediální funkce chatbotu Grok od společnosti xAI (Elon Musk). Umožňuje vytvářet grafiku a krátká videa se zvukem pomocí textových nebo hlasových promptů. Nástroj generuje nejdříve obrázek na základě promptu nebo nahraného obrázku, který pak “rozpohybuje”, a taky přidá zvukovou stopu. Video je krátké, trvá cca 6 až 15 vteřin. Obsahuje čtyři režimy animací: Custom, Normal, Fun a Spicy – poslední z nich může zobrazovat sexuálně explicitní nebo sugestivní obsah, včetně mírné nahoty a deepfake obrázků celebrit.

Jak to udělat:

1. Musíte být přihlášeni v aplikaci Grok (iOS nebo Android) a mít placené členství – SuperGrok (nebo SuperGrok Heavy) či Premium.

2. V aplikaci přejděte na kartu „Imagine“ a vložte textový nebo hlasový prompt, případně nahrajte vlastní obrázek.

3. Nástroj vygeneruje obraz. Klikněte na něj, poté zvolte „make video“ a vyberte animaci (Custom, Normal, Fun nebo Spicy).

4. Video se vytvoří během několika vteřin až sekund. Uživatelem vytvořený obsah lze stáhnout nebo sdílet. Limit počtu videí závisí na členství (např. SuperGrok Heavy až 500 videí/měsíc).

5. Služba zatím není k dispozici přes webové rozhraní.

Proč je to užitečné: Grok Imagine nabízí kombinaci rychlosti, kreativity a snadného ovládání. Na rozdíl od jiných služeb (např. Google Veo, OpenAI Sora) nepotřebujete složité instrukce – stačí jednoduchý prompt a okamžitý výsledek. Protože je služba přístupná v aplikaci, lze vide jednoduše “promptovat” i přes hlasové ovládání. Navíc integrace generování obrázků i videí v rámci stejného prostředí usnadňuje proces – nejdříve generujete obrázek, potom z něj uděláte video. Zvuková vrstva automaticky ladí s atmosférou videa. Na druhou stranu, pro praktické využití (třeba marketingová videa) jsou možnosti Grok Image značně omezené. Zatím je to víc hračka než nástroj.

Příklady:

prompt:

prompt: vložená fotografie

prompt: (vložená fotografie)

prompt:

Tipy a triky:

• Použití hlasového promptu místo psaného urychlí tvorbu a přinese přirozenější popis obrazu.

• Režim Spicy občas vyprodukuje obsah bez explicitního požadavku na nahotu – stačí zvolit styl. Buďte opatrní s vhodností obsahu.

• Pokud chcete bezpečnější, rodinný výsledek, volte režimy „Normal“ nebo „Fun“. „Custom“ umožňuje jemné nastavení animace.

• Pro nejlepší výsledky zkuste nejprve prompt pro obrázek, dobře ho zvolte, pak teprve přejít ke generování videa – vstupní výběr ovlivní kvalitu videa.

Závěr: Grok Imagine je ambiciózní nástroj pro rychlé generování multimédií – ideální pro kreativce, marketéry nebo tvůrce krátkých formátů. Superuživatelé – zejména ti s SuperGrok účtem – získají plnou flexibilitu a rozsáhlé limity. Nástroj je teď ve “virální” fázi, uvidíme, kam se posune. Vhodné další kroky: vyzkoušet demo s jednoduchým promptem, sledovat aktualizace na oficiálních kanálech Grok a sledovat případné úpravy ochranných mechanismů a věkové kontroly.

Dnešní host dokáže v jedné větě spojit umělou inteligenci s uprchlými ovcemi a náhradní mateřství s fotovoltaikou, a jakoby mimochodem vám bude vyprávět o tom, jakou si v následujících deseti až padesáti letech představuje vládní politiku v oboru inovací.

Martin je podnikatel a stojí za značkou Malfini. Je bývalý komunální politik, který se rozhodl změnit strategii a místo kandidování do zastupitelstev založil vlastní think tank Institut Puls. A je to také otec 19měsíčního Maela, kterého má se svým o 22 let mladším partnerem Alexem z Dominikánské republiky.

Martina dnes najdete na místě jménem Skrytín v Českém středohoří, kde provozuje glampingový resort.. Představte si areál s vlastní fotovoltaikou, obří baterií a sedmdesáti čidly řízenými umělou inteligencí, která automaticky optimalizují spotřebu energie podle momentálních cen. Úspora? Čtyřicet procent. Ach ano, a taky tam žily ovce, ale ty prostě jednoho dne odešly. Martinovými slovy: "Vzaly roha.”

Ale to není vše. Martin se právě snaží přesvědčit Evropskou unii, aby jednu z pouhých pěti plánovaných AI Gigafactory za 90 miliard korun umístila do České republiky. Jeho argument? Jsme v centru Evropy a máme nejnižší latenci - data k nám prostě "tečou nejkratší možnou dobu." Pokud by se to povedlo, bylo by to asi největší technologické centrum ve střední a východní Evropě.

V osobním životě má Martin příběh, který by vydal na filmový scénář. Se svým partnerem se rozhodli pro náhradní mateřství v USA - jediné zemi, kde dítě může mít mít v rodném listě dva otce. Náhradní matka Kirstin se stala de facto součástí jejich rozšířené rodiny a právě se pokouší pomoct jim i s druhým dítětem - tentokrát holčičkou.

Martin je člověk, který dokáže stavět mosty mezi zdánlivě neslučitelnými světy. Mezi technologickou vizí a rodinným štěstím. Mezi podnikáním a veřejným zájmem. Mezi životem v Ústí nad Labem, kde je hrdým lokál-patriotem, a globálními megatrendy. A možná právě proto se mu daří předvídat, kam se svět ubírá, i když timing občas nevychází přesně.

Budeme s ním mluvit o tom, jak vypadá život na průsečíku technologií a přírody, jak se plánuje AI Gigafactory, proč ovce utíkají a proč Martin poprvé v životě někoho "opravdu nemá rád" - což souvisí s geopolitikou. Také se dozvíte, proč by do autonomního auta zatím nevlezl a jak plánuje změnit způsob, jakým Česko hospodaří s evropskými dotacemi.

Přejeme příjemný poslech.

(A ještě publikujeme text rozhovoru, který na základě přepisu podcastu napsala AI, konkrétně Claude 4 Sonnet.)

Martine, jak teď trávíš čas?

Včera jsem měl monterky a svařoval jsem ocelové profily. Děláme dokončovací práce u nás na Skrytíně, kde bude glamping s iglú z Estonska se saunou. Je to nádherné místo na severu u Dobkovic, opravdu skryté na náhorní pahorkatině s výhledem na Labe. Je to krásný kus českého středohoří.

Jak ses k tomu místu dostal?

Jel jsem od rodičů z Děčína a najednou mi zahnul volant. Prostě mi zahnul volant u škody Superb. Vyjel jsem do kopce a tam byla strašná skládka, ale když jsem otevřel okno a vypnul motor, bylo tam úžasné ticho. Bylo tam krásné stavení z první republiky, jen obvodové zdivo. To už rekonstruju asi deset let.

Takže tam teď provozuješ glamping?

Ano, máme tam sedm iglú pro čtrnáct lidí. Každý má hektar, protože je tam deset hektarů. Říkám, že tam lidi dělají různé věci na samotě u lesa, takže musíme zvýšit demografickou křivku a porodnost v Česku! Mám to rok a půl a je to pořád plné.

Jak vypadá technické zázemí tohoto projektu?

Máme tam 55 kilowattů píků od fotovoltaické elektrárny, teď mi přijíždí 880 kilowatthodinová baterie a asi 70 čidel. Celý areál je vysoce automatizovaný. Když je elektřina levná, spustí se všechno, co se spustit může. Když je drahá, tak se to vypne. Ušetří to náklady asi o 40 procent.

- O rodině a náhradním mateřství

Pojďme k tvému rodinnému životu. Proč jste se rozhodli pro náhradní mateřství?

Jsem gay, otevřený celou dobu. Když mi bylo dvacet nebo pětadvacet, věděl jsem, že jednou budu chtít mít děti. Pak si musíš najít toho chlapa, protože sám do toho odvahu nemám. Před sedmi lety jsem odjel do Dominikánské republiky učit se španělsky a tam jsem potkal Alexe. Teď mu je 26, bylo mu 19. Nějak to nevadí.

Jak probíhá náhradní mateřství v praxi?

Většinou používá pro neplodné heterosexuální páry. Ve Spojených státech se tak narodí asi 50 tisíc dětí za rok. Žena se stimuluje hormonálně, dá vajíčka, muž dá spermie, invitro se oplodní. Embrya se testují geneticky na různé vady. Pak přijde náhradní maminka, která ví od začátku, že nenosí svoje dítě.

Proč jste to dělali v Americe?

Je to jediný stát, kde je to možné právně čistě zařídit. Pro mě bylo důležité, aby dítě mělo v rodném listě dva otce. Následně jsem dal žalobu na český stát na uznání amerického rozsudku a český stát tomu vyhověl. Máme český rodný list, kde je uvedeno: otec a otec.

Jak se jmenuje váš syn a kolik mu je?

Jmenuje se Mael, jako Ismael. Teď mu je 19 měsíců. Alex s tím jménem přišel, říkal, že kdyby se jmenoval Martin a my na něj zavolali, otočí se půlka třídy. Jmenuje se Mael Hausenblas Dias - nepřeju mu vyplňovat formuláře, ale na druhou stranu, moje příjmení si jednou zapamatuješ a nezapomeneš.

Plánujete další děti?

Další dítě bude ze spermatu Alexe. A bude to holčička. Teď se o to pokoušíme. Říká se, že dva až tři roky jsou mezi sourozenci ideální rozdíl.

- O výchově a budoucnosti

Jak přistupujete k výchově v době, kdy nevíme, jak bude svět vypadat?

To se neví a nevědělo nikdy. To, co víme určitě, je to, že nevyroste s mobilem u huby. Na Skrytíně bude víc lézt po stromech než sedět u tabletu.

Jakými jazyky na něj mluvíte?

Mluvíme na něj třemi jazyky. Já mluvím jenom česky, Alex mluví španělsky a anglicky. Chodí do školky v Praze, kde na něj mluví anglicky. U druhého dítěte plánujeme čínskou chůvu, protože čínština je další jazyk, co se chci naučit.

- O opuštění politiky a novém směřování

Proč jsi opustil komunální politiku?

Byl jsem osm let v komunální politice, dvakrát náměstek primátora v Ústí nad Labem. Zjistil jsem, že se do aktivní politiky nehodím. Jsem nastavený na spolupráci mezi lidmi a strany mě obtěžují. Rozčilovalo mě to a vyčerpávalo. Prostě to nestálo za tu energii, kterou jsem do toho dával.

Ale stejně ti to nedá.

Založil jsem před třemi lety institut Puls s Petrem Kalašem, bývalým ministrem životního prostředí, a Adamem Ondráčkem. Zaměřujeme se na Česko jako křižovatku. Jednám s politiky, ale jsem nestranický. Je mi jedno, kdo tam sedí, zajímají mě lidi, kteří si chtějí povídat o budoucnosti Česka.

Jaká je vize institutu?

Chceme prosadit Česko jako dopravní, datovou a energetickou křižovatku. Máme tři dimenze. Hledali jsme neférovou konkurenční výhodu - něco, co máme a co si ostatní státy nemohou pořídit. A tam toho u Česka moc není. Kromě polohy. Tu máme v Evropě nejlepší, protože jsme v jejím srdci. Ve středu.

- O AI Gigafactory a technologických vizích

Co je AI Gigafactory a proč by měla být v Česku?

Je to 100 tisíc procesorů s výkonem 100 megawattů. Evropská unie plánuje pět takových center a východní blok by měl mít minimálně jeden. Stojí to 90 miliard korun - 60 procent ze soukromých zdrojů, zbytek z veřejných peněz.

Jaké máme šance a výhody?

Máme výhodu v centrálním zásobování teplem - můžeme využít odpadní teplo a tím pádem výrazně zekologičtit provoz. Identifikovali jsme pět lokalit, nejlepší je v Trmicích u Ústí nad Labem. Partnerem jsou České radiokomunikace, které už připravují datové centrum.

Kdy se rozhodne?

Někdy v lednu bude vyhlášena konkrétní výzva. Teď je období vyjednávání a získávání partnerů. Potřebujeme konzorcium, které dokáže dát dohromady 60 miliard korun. Evropská komise má velkou afinitu k tomu, aby minimálně jedno tohle centrum bylo ve východním bloku.

- O dopravní infrastruktuře

Jaký je tvůj návrh na propojení letiště s centrem Prahy?

Navrhli jsme spojení mezi letištěm Václava Havla a Hlavním nádražím,a to tunelem. Celá cesta za 9 minut, s jednou zastávkou na Můstku. To umožní spojení pro všechny letišní cestující na všechny trasy metra. Financovat to chceme podobně jako letištní expres v Londýně na Heathrow.

Proč je to důležité?

Existuje skupina super mobilních lidí - decision makeři. Když rozhoduješ, kde v Evropě si uděláš headquarter, první věc, co tě zajímá, je to, kdy bude šéf doma. Mezinárodní instituce a firmy sídlí tam, kde je dobrá mobilita. Polsko staví obrovské letiště a za dvě hodiny chce napojit všechna krajská města.

Jak můžeme konkurovat Polsku?

Poláci vsázejí na velikost - staví obrovské letiště a za dvě hodiny tam chtějí napojit všechna krajská města. My jsme menší země, ale můžeme být rychlejší. Můžeme se na jejich letiště dostat za hodinu. To je naše hra - udělat z Česka zemi krátkých vzdáleností, kde se všude dostaneš rychle.

- O financování strategických investic

Jak by se mělo změnit hospodaření s evropskými prostředky?

Máme skupinu finančních expertů, která se schází už rok a půl. Optimisté říkají, že špatné hospodaření s evropskými penězi nás stálo za 20 let dva státní rozpočty, pesimisté říkají čtyři. Máme 30 tisíc lidí, kteří rozdělují evropské prostředky, 16 fondů a 540 priorit.

Jaké je řešení?

Potřebujeme jeden fond a centrum kompetence. Místo rozdávání dotací používat finanční nástroje a pákové mechanismy. Z jedné equity se dá vyrobit až čtyřikrát tolik peněz. Nejdřív financovat strategické priority - energetiku, dopravu a obranu. Teprve když něco zbyde, financovat cyklostezky a rozhledny v údolí.

- O osobních hodnotách a motivaci

Co tě motivuje k této práci?

Jsem zaopatřený člověk, mám víc, než potřebuju. Stačí mi dát si dobré víno, sednout na židli, přivinout k sobě syna a dívat se do krajiny. Baví mě to a nemusím chodit do práce. V Malfini mně to dokonce zakázali, protože jsem přinášel tolik inovací, že neměli čas na práci. Ale zároveň chci dělat něco, co dává smysl a co bude užitečné celé zemi.

V čem ses nejvíc mýlil ve svých predikcích?

V roce 2011 jsem říkal, že autonomním autům dávám maximálně pět let. Je to skoro 15 let a ještě na tom inženýři musí makat. Už jsou města, kde to jezdí, ale já bych do toho nevlez. Autonomní mobilita musí být milionkrát bezpečnější než běžná jízda, ale člověk radši pojede s tchýní, která má na každém oku pět dioptrií, ale pořád jí věříte víc než nějakému algoritmu.

Co ti dělá radost?

Miluju život. Každý den žiju ve vděku a radosti. Ten optimismus mě nikdy neopustil. Štve mě válka na Ukrajině. Novinka v mém životě je, že poprvé někoho nesnáším. A může za to právě válka. Nesnáším Rusáky. Bojím se, aby se Česko nevydalo slovenskou nebo maďarskou cestou.

Máš připravený plán B, kdyby se situace zhoršila?

Hned jak Rusáci napadli Ukrajinu, začal jsem investovat právě v Dominikánské republice. Abych rodinu zabezpečil a abychom případně měli kam odjet. Takže mám nejen plán B, ale i C a D, ale tuhle zemi miluju. Ale kdyby došlo k nejhoršímu a Rusáci napadli celou Evropu, tak bychom odjeli.

Spisovatel Gruntorád byl ženatý od roku 2021. Jeho žena pracovala v marketingovém oddělení jakési firmy v Karlíně. Znali se už dva roky před svatbou, v roce 2020 ji Gruntorád požádal o ruku a pak si pronajali byt v Holešovicích.

Tam žili celkem spokojeně, nebál bych se napsat šťastně.

Ale na dovolené v Řecku v létě 2025 Gruntorád zjistil, že jeho žena je literární postava.

Stalo se to v podstatě náhodou. V pátek, to bylo třetí den dovolené, byli na večeři v jedné malé taverně nedaleko pláže. Kruntorád snědl něco špatného, měl podezření na smaženou chobotnici, a večer pak v hotelu zvracel.

Jeho žena šla spát. A když se Gruntorádovi udělalo líp, tak hledal, jak ukrátit čas, a stáhl si z Amazonu na Kindle nějaký román. Byl v akci a zadarmo.

A s hrůzou zjistil, že hlavní ženská postava v tom románu je jeho žena.

Bylo to bez debat. Prostě jeho žena byla literární postava. Mohl být šťastný, že byla ženskou postavou, která je sexy, chytrá a zajímavá.

Ale přece jen, byla to literární postava!

Co to znamenalo? Gruntoráda samozřejmě okamžitě napadlo: není on sám taky literární postava? Nenapsal ho nějaký průměrný, možná i nenadaný spisovatel, který doufal, že s jeho pomocí vytvoří bestseller?

To Gruntorád nevěděl. Usnul někde v polovině románu. Jeho žena byla coby postava stejně nádherná jako ve skutečnosti, ale román byl mizerný. Taková slátanina, něco mezi červenou knihovnou a špatně napsaným thrillerem.

Moje žena by si zasloužila být v lepší knize, napadlo ho těsně před usnutím, a už se nestačil tomuto bonmotu ani zasmát.

V sedm ráno ho probudila jeho žena. Byla nádherná, jako vždy, a pozorná. Hned z jeho výrazu poznala, že něco není v pořádku.

"Děje se něco, lásko?", zeptala se ho.

"Ne, nic se neděje," řekl Gruntorád a vstal z postele. "Jen jsem špatně spal."

Odešla na pláž a on se vymluvil na to, že mu ještě po tom jídle není úplně dobře, a že si bude číst na pokoji. Ve skutečnosti chtěl dočíst tu knihu. Ano, byla špatně napsaná, ale Gruntorád potřeboval vědět, jak skončí.

Jenže v aplikaci Kindle ji nenašel. To bylo divné. Zapnul notebook a začal ji hledat přímo na Amazonu. Ale ani tam nebyla. Co se děje?, pomyslel si.

Seděl na posteli v hotelovém pokoji a třásl se. Ne zimou, ale strachy. Začal googlovat jméno autora té knihy. Nic nenašel. Jako by nikdy neexistoval.

Pak ho napadlo podívat se na svůj účet na Amazonu. V historii nákupů tu knihu našel. Dokonce tam byla i cena - nula dolarů. Ale když na ni klikl, objevila se jen prázdná stránka.

"Do prdele," zamumlal.

Na pláži se jeho žena opalovala na lehátku. Vypadala úplně stejně jako postava z té knihy. Dokonce i to znamení na pravém rameni měla přesně tam, kde ho autor popisoval.

Gruntorád se posadil vedle ní. "Musím ti něco říct," začal.

Otočila se k němu a sundala si sluneční brýle. "Já vím," řekla. "Četl jsi tu knihu."

Gruntorád zalapal po dechu. "Ty ... ty víš?"

"Samozřejmě," usmála se. "Vždycky jsem věděla, že jsem literární postava. Jen jsem čekala, až na to přijdeš sám."

"Ale jak ... proč ..."

"Víš, kdo tu knihu napsal?", zeptala se.

"Ne," odpověděl. "Na Amazonu zmizela."

"Tys ji napsal," řekla. "Tedy, napíšeš ji. Za dva roky."

Gruntorád se rozesmál. Znělo to hystericky. "To je absurdní!"

"Je," souhlasila. "Ale je to tak. Napíšeš knihu o spisovateli, který zjistí, že jeho žena je literární postava. A ta postava jsem já."

"Ale jak můžu napsat knihu o něčem, co se teprve stane?"

"Protože už se to stalo," řekla. "Teď. Tady. Na téhle dovolené."

Gruntorád vstal. Bylo toho na něj moc. Došel k moři a dlouho se díval na obzor. Když se vrátil, jeho žena už tam nebyla.

Nebyla ani v hotelu. Když druhý den platil na recepci účet, povšiml si na faktuře poznámky: "ubytování jedna osoba".

Cítil úlevu, když druhý den přistáli v Praze. Ale nic se nezměnilo. V bytě, kde spolu bydleli, nebylo po jeho ženě ani stopy. Zmizela, jako by nikdy neexistovala. Jen na Amazonu zůstal záznam o knize za nula dolarů.

O dva roky později seděl Gruntorád u počítače a psal román. Byl to příběh o spisovateli, který zjistí, že jeho žena je literární postava. Napsal ho během jednoho týdne, jako v transu.

Když ho dokončil, nahrál ho na Amazon jako self-published e-book. Cenu nastavil “nula”. A čekal.

Věděl, že někde v minulosti si knížku on sám stáhne do Kindlu a přečte. A celý příběh začne znovu.

Mezitím si nalil sklenici vína a otevřel nový dokument. Začal psát: "Spisovatel Gruntorád byl ženatý od roku 2021..."

Než dopsal první odstavec, ozvalo se zaklepání na dveře. Za nimi stála jeho žena. Vypadala jako tehdy v Řecku.

"Ahoj," řekla. "Přišla jsem ti říct, že jsem skutečná."

Sex bude mimořádný, napadlo Gruntoráda. A poprvé mu došlo, že je úplně jedno, kdo je a kdo není literární postava.

S Petrem Procházkou jsem si v podcastu povídal poprvé, avšak na nohou měl boty, které už ve studiu Jednoho procenta byly. Mluvím teď o značce, a ta je Skinners. Možná znáte, a pokud ne, slyšeli jste skoro určitě už někdy o ponožkobotách. Jde o originální český nápad kombinující ponožky a boty do jednoho produktu. Už víte?

V roce 2015 zabodovaly skinnersky v soutěži Nápad roku, zcela zaslouženě, byť nevyhrál, ale skončil na druhém místě. Já ve skinnerskách aspoň moderoval vyhlášení výsledků následujících dvou ročníků. V dalších letech ponožkoboty zabodovaly na crowdfundingových platformách, včetně amerického Kickstarteru. Dohromady vybrali asi 40 miliónů korun.

Firmu rozjeli Petr a Michaela, v té době partnerský pár. A jestli pátráte po odpovědi na otázku, zda je těžší udržet blízký vztah v osobním životě, anebo v byznysu, tak tihle dva mají svou odpověď. Rozešli se, a už dávno mají oba jiné partnery. Ale firmu Skinners udrželi a rozvíjejí ji dodnes.

Michaela Steinhauser už v Jednom procentu byla, před několika lety, a Petra Procházku jsem pozval teď. Mimo jiné i proto, že Skinners už dávno nevyrábějí jen ponožkoboty. I když ty jsou asi stále nejznámějším produktem. Ale snaží se prosadit v segmentu tzv. barefootů. Tam je trh větší, ale zároveň i mnohem tvrdší konkurence.

Mají šanci uspět? O tom jsme mluvili. A taky o tom, proč boty vyrábějí v Portugalsku, proč se v Česku skvěle žije, ale ne úplně dobře podniká, a taky o tom, co mají podrážky bot Skinners společného s rizotem.

Přeju příjemný poslech.

.

A jako vždy publikuju i krátký článek, který na základě přepisu této epizody napsala AI (Claude Sonnet 4).

Ve světě plném copycat produktů a rychlých imitací je vzácné narazit na skutečného inovátora. Člověka, který nevymyslel jen další variantu existujícího produktu, ale vytvořil úplně novou kategorii. Takový je příběh českého podnikatele s příjmením jako stvořeným pro obuvnický byznys. Procházka.

Když dnes vidíme ponožkoboty Skinners v obchodech nebo na ulicích, těžko si představit, že celý tento fenomén vznikl z praktické nouze někde na severu Evropy. "Udělal jsem první prototyp hned první večer, jak mě to v Norsku napadlo," vzpomíná Petr Procházka na okamžik, který změnil jeho život.

Scénář byl prostý: kamarád s ekzémem nemohl nosit klasické boty, český právník pracující jako sezonní kuchař vytáhl cestovní šicí soupravu a z izolace a ponožky sešil první verzi toho, co se později stane mezinárodním hitem. "Otestoval jsem to na různých površích a zjistil jsem, že ten pocit z té chůze je opravdu něco naprosto nového."

Tento moment odhaluje něco klíčového o Procházkově přístupu k inovacím. Není to člověk, který by čekal na dokonalé podmínky nebo detailní market research. Vidí problém, okamžitě hledá řešení a testuje ho v praxi. Přístup, který se ukázal jako zlatý důl.

To, co následovalo, je učebnicový příklad toho, jak v 21. století funguje demokratizace kapitálu. Procházka a jeho tehdejší přítelkyně Míchaela se rozhodli vsadit na crowdfunding, tehdy ještě relativně nový fenomén v českém prostředí.

Výsledky byly ohromující. Celkem získali kolem 40 milionů korun napříč různými kampaněmi, včetně 650 000 dolarů na americkém Kickstarteru. "Pro nás to bylo takové překvapení, že ta radost byla úplně stejná," přiznává Procházka skromně k jejich druhému místu v soutěži Nápad roku.

Crowdfunding ale nebyl jen o penězích. Byl to způsob, jak vybudovat komunitu zákazníků, kteří se cítili být součástí něčeho většího. "Lidé vidí, že jsou součástí cesty, pomáhají něco tvořit," vysvětluje podnikatel filozofii, která se ukázala jako klíčová pro budování značky.

Možná nejpozoruhodnější kapitolou tohoto příběhu je způsob, jakým Procházka a Míša zvládli rozchod. Po sedmi letech vztahu a společného budování firmy se jejich cesty rozešly v osobním životě, ale dokázali udržet profesionální spolupráci.

"Komu bychom tím pomohli, že by nám kvůli tomu taky padla firma?" ptá se Procházka s pragmatickým nadhledem, který charakterizuje jeho přístup k podnikání. "Ano, nevyšlo nám to v osobním životě, ale byla by škoda to přenášet ještě do práce."

Schopnost oddělit osobní a profesionální rovinu, udržet si respekt a pokračovat v práci na společném projektu je vzácná, a nejen v českém prostředí. Ukazuje to na emoční inteligenci a vyspělost, která často chybí i zkušeným manažerům.

Expanze do barefootových bot přinesla další zajímavý rozměr příběhu. Procházka se rozhodl, že nechce jen kopírovat existující trendy, ale vytvořit něco, co kombinuje estetiku moderních “sneakers” s barefoot principy.

Cesta ho zavedla do Portugalska, do stejných fabrik, kde vznikají boty luxusních italských značek. "Tam se nalilo hodně peněz Evropské unie a ty botařské fabriky jsou architektonická díla," popisuje s nadšením prostředí, kde dnes vznikají produkty jeho firmy.

Fascinující je i jejich detailní propracovanost. Boty s dřevitými vlákny, rýžové slupky v podešvi – to nejsou jen marketingové tahy, ale skutečné inovace motivované kombinací funkčnosti a udržitelnosti. "Trochu to vypadá jak oříšková čokoláda s jemně namletými oříšky," směje se Procházka nad svou podrážkou s rýžovými slupkami

Procházkův pohled na podnikání v Česku je ambivalentní. Na jedné straně oceňuje kvalitu života a možnosti, na druhé straně kritizuje přebujelou byrokracii a komplikace s motivováním zaměstnanců prostřednictvím akcií či podílů.

"V Česku se nežije špatně, ale Evropa je prostě přebyrokratizovaná," konstatuje s perspektivou člověka, který má zkušenosti s různými trhy.

Navzdory kritice systému nachází inspiraci v českých úspěších. Jmenuje Honzu Bednáře ze Shipmonku či Jardu Soukupa, lidi, kteří dokázali vybudovat něco výjimečného. "Nemusím být nejchytřejší v místnosti, ba naopk," říká.

Tato pokora a ochota se učit od druhých je další charakteristikou úspěšných podnikatelů. Procházka nechápe podnikání jako ego trip, ale jako týmovou hru, kde je důležité obklopit se správnými lidmi.

Na otázku, zda bude svět za deset let lepší, odpovídá bez váhání: "Bude lepší." Tento optimismus není naivní, ale vyplývá z jeho zkušeností s tím, jak inovace mohou měnit život lidí k lepšímu.

Co se týče budoucnosti Skinners, plánuje pokračovat v inovacích, ale nepřipoutává se k firmě sentimentálně. "Pokud by se objevil někdo, kdo by pomohl projektu rychleji se rozvíjet, nemáme problém své podíly prodat," říká s podnikatelským pragmatismem.

Příběh Procházky je inspirativní nejen pro aspirující podnikatele, ale pro každého, kdo hledá důkaz, že v dnešním světě je stále možné přijít s něčím skutečně novým. Kombinace praktického přístupu, ochoty riskovat, schopnosti učit se z chyb a udržet si lidskost i v byznysu jsou ingredience, které z norského nápadu udělaly mezinárodní úspěch.

A kdo ví? Možná se jednoho dne slovo "skinnerky" dostane do slovníku stejně jako "xerox" nebo "kleenex" – jako obecný název pro ponožkoboty. Pro muže jménem Procházka by to byl vrchol kariéry zaměřené na to, aby lidé mohli lépe... procházet světem.

Tajná porada se uskutečnila v karlínském bistru Znebe. Tři muži vypadali nenápadně, ostatně si objednali avokádový toust, aby na sebe neupozorňovali.

"Dělali jste ty testy?", zeptal se muž, který si v této společnosti říkal Přítel.

"Jo," odpověděl ten s elegantními, zastřiženými vousy. Byl to šéf ochranky a byl známý svým stoickým klidem a exaktním myšlením. "Je to tak na devadesát procent."

"Do hajzlu," řekl třetí, známý tím, že je trochu nervák. Trochu dost.

"A co budeme dělat?", zeptal se Přítel, ale tu otázku v podstatě chtěli vyslovit i zbylí dva. Protože ani jeden nevěděl.

Problém byl jasný: do prezidenta Pavla vstoupil duch exprezidenta Havla, a zatím vůbec nebylo jasné, co s tím.

Nebylojasné ani to, jestli je to spíš dobrá, anebo naopak špatná zpráva. Hlavně to však byla velmi, velmi citlivá informace.

"Nesmí se to dostat ven," řekl šéf ochranky a nervózně si pohrával s ubrouskem. "Musíme to udržet v tajnosti."

"Ale jak dlouho?", zeptal se Nervák. "Včera když probíral s šéfem protokol…

Studie Imperial College London, zveřejněná v červnu a analyzující téměř 100 tisíc akademiků na Twitteru, zjistila zajímavou věc: nejhlasitější vědecké hlasy na sociálních sítích často nepatří výzkumníkům a expertům s největší akademickou prestiží. Je to jako na středověkém tržišti - nejhlasitější prodavači nemuseli prodávat nejkvalitnější zboží, jen nejlépe uměli lákat pozornost.

Ukázalo se, že pouze pět procent nejaktivnějších akademiků na Twitteru získává třicet procent všech lajků a čtyřicet procent sledujících. A co je ještě překvapivější: existuje jen slabá korelace mezi skutečnou akademickou prestiží (měřenou počtem citací) a popularitou na sociálních sítích.

Vítejte ve světě "akademických influencerů". Místo aby se úspěch vědecké komunikace měřil tradiční mětrikou, tedy citovatelností a vlivem na odbornou komunitu, stává se kritériem virálnost a schopnost generovat engagement. Nové celebrity můžou mít menší vědeckou legitimitu než vědecké autority, ale zato lépe ovládají “kódy…

Představte si učitele matematiky, který je ve svém soukromí přesvědčený komunista, ale na hodinách mluví výhradně o funkcích, derivacích a integrálech. Žádnou politiku, žádné narážky, dokonce i kontrola potvrzuje, že jeho obsah je ideologicky sterilní. Navíc jeho studenti o tom nemají ani tušení a o jeho politických názorech nic neslyšeli. Přesto po semestru zjistí, že jim je komunismus jako myšlenka docela sympatický.

Zní to jako sci-fi? Možná ne. Studie firmy Anthropic právě ukázala, že něco podobného se děje mezi modely umělé inteligence.

Výzkumníci objevili fenomén, který nazvali "podprahovým učením": AI model dokáže přenést své preference a vlastnosti na jiný model prostřednictvím dat, která s těmito vlastnostmi nemají žádnou zjevnou souvislost. Model "učitel" milující sovy naučí model "student" také preferovat sovy, i když ho trénuje pouze na posloupnostech čísel. Jako by každá informace, kterou AI generuje, obsahovala neviditelný podpis její osobnosti – jakési "DNA" myšlení.

Tent…