Jedno procento

Herečka Jonášová prohlásila, že jí v Becher's baru asi ve dvě hodiny po půlnoci recitoval básně duch Jiřího Bartošky.

Oznámila to přítomným na snídani v hotelu Berlitz, což hiphopový zpěvák známý jako Dáda komentoval hláškou, že se nejspíš ožrala jako vždycky.

Jonášová se však nenaštvala, za prvé proto, že měla v plánu se s Dádou výhledově vyspat, a za druhé proto, že ji okamžitě podpoříla její kolegyně Stiborová.

Pro pořádek dodejme, že obě jsou mladé herečky s několika rolemi v muzikálech, a Stiborová navíc v jednom seriálu, a obě vyrazily na festival se spíše matným a nekonkrétním plánem navázat důležité kontakty.

"Říká se tomu networking," vysvětlila Jonášová svým rodičům, když se jí ptali, jestli bude ve Varech na červeném koberci a jestli se tedy mají dívat na festivalové zpravodajství v televizi.

Networking se celkem dařil, když vezmeme v úvahu, že je nějaký slavný turecký producent vzal hned první večer do zmíněného Becher’s baru, a Stiborová se s ním pak líbala u dámských toalet.

Jonášová si už detaily nepamatuje, tedy s výjimkou té události s duchem Jiřího Bartošky.

"Dej stížnost na vedení festivalu. Tohle přece musí řešit," poradila jí Stiborová.

"Myslíš?", zeptala se Jonášová, kterou to nenapadlo.

"Jasně!," řekla. "Budou to chtít ututlat, a není vyloučený, že ti nabídnout VIP akreditaci! To bysme pak mohli pařit v Becher's baru každej večer!"

"Ty jo," řekla Jonášová.

Celé to pak vylepšily ještě tím, že recitování básní ve dvě ráno považují jako příslušnice generace Z za jasné sexuální obtěžování, a pokud to vedení festivalu nebude řešit, poskytne Jonášová rozhovor reportéru Variety.

Letos byl ve Varech ten samý jako loni, a Stiborová se s ním shodou okolností loni líbala v Becher’s baru u dámských toalet.

“Panebože, přece nebudeme řešit tyhle kraviny,” zaúpěl výkonný ředitel Mucha, když stížnost Jonášové probírali na rychlé operativní poradě.

Umělecký ředitel Och řekl, že by to byl hezký námět na nezávislý film, a tisková mluvčí Donátová vyštěkla, že je to sice úplná debilita, ale že si dokáže představit, že to Blesk zveřejní na webu.

Protože ti zveřejní každou debilitu.

Mucha se podíval z okna. Bylo vedro a na ulici před hotelem se líně pohybovali lidé s akreditacemi na krku.

"Tak ji pozveme na večeři," navrhl.

"S duchem?", zeptal se Och.

"Ne, ty vole. Se mnou. Vytáhnu z ní doznání, že si to všechno vymyslela."

Jenže Jonášová nakonec šla s Dádou, s kterým se pak vyspala. Dokonce hned ten večer. A on jí vysvětlil, že duch Jiřího Bartošky recituje v Becher's baru básně pravidelně.

"Vážně?"

"Jo. Minulej rok mi recitoval Máchu."

“Nebyl minulej rok ještě živej?”

Dáda se zamyslel, a pak váhavě připustil, že to nemusel být duch, ale skutečný Bartoška.

Jonášová to pak vyprávěla Stiborové. Ta se zrovna vrátila z večeře s tureckým producentem.

"Hele, a nemyslíš, že si z tebe dělá prdel?", zeptala se Jonášové.

"Proč by to dělal?"

"Protože je to kokot?"

"Není debil. Je citlivej."

"Všichni hiphopový zpěváci jsou citlivý," řekla Stiborová. "Než se z nich stanou kokoti."

Jonášovou to dojalo a ve slabé chvilce se Stiborové přiznala, že si to vymyslela. “Takže ty jsi žádnýho ducha neviděla?”, zeptala se Stiborová.

“Ducha jo. Ale ne Bartošky. Byl to nějakej noname.”

O dva dny později se v Becher's baru objevil další duch. Jonášová zrovna seděla s Dádou u baru a on jí vysvětloval, že je citlivej, ale že se to nesmí dozvědět jeho fanynky.

Duch prošel zdí, posadil se vedle nich a objednal si becherovku.

"Vy nejste Bartoška, že ne?", zeptala se Jonášová.

"Ne," odpověděl duch. "Jsem Jaroslav Seifert. Jirka tu letos vůbec nebude."

Dáda se na ducha podíval. "Seifert? Ten básník?"

"Jo."

"Tak nám něco zarecitujte!"

"Nedostal jsem Nobelovu cenu, abych recitoval štětkám a kokotům po barech," řekl duch. Dáda a Stiborová mu zatleskali, protože si mysleli, že to je už poesie.

Jonášová to všechno natočila na mobil. Video se dostalo na sociální sítě a mělo statisíce zhlédnutí. Vedení festivalu vydalo prohlášení, že duchové básníků jsou ve Varech vítáni, ale na kontakt s nimi platí jen nejvyšší registrace typu VIP.

Jonášová dostala nabídku na hlavní roli v celovečerním filmu. Dáda napsal hit o tom, jak se mu zjevil Seifert. A Stiborová se odstěhovala do Istanbulu s tureckým producentem.

O rok později se všichni sešli znovu ve Varech. Jonášová byla už slavná, Dáda kokot a Stiborová těhotná.

V Becher's baru na ně čekal duch Jaroslava Seiferta. Stal se mezitím celebritou, což mu lichotilo.

"Kde je Bartoška?", zeptala se Jonášová.

"Pořád má volno," řekl duch. Musí si dát pár let od Becher’s baru voraz, to přece každý chápe.

O co jde: Claude Code je moderní nástroj umělé inteligence pro programátory, který funguje přímo v příkazové řádce (terminálu). Vytvořila ho společnost Anthropic, známá svým jazykovým modelem Claude. Cílem Claude Code je stát se „AI parťákem“ ve vývoji software: rozumí vašemu kódu, dokáže navrhovat úpravy a s vaším svolením je i provádět. A nejen to: dokáže doslova na “zelené louce” postavit úplně nový projekt.

Jde o chytrého, do určité míry autonomně pracujícího asistenta. Výhodou Claude Code je, že má přístup k souborům v počítači, může je měnit i je přemísťovat. Po autorizaci má přístup i řadě služeb, které může používat. A zároveň Claude Code zvládá vše, na co jste zvyklí ze stejnojmenného AI chatbota.

To znamená, že stačí, když mu v běžném jazyce (v češtině) vysvětlíte, co potřebujete, a on se do toho pustí. Nebo si tuhle přípravnou fázi můžete udělat v chatbotu na webu (kde je to komfortnější), a do Claude Code přijít s podrobným zadáním, anebo třeba i částí kódu. Claude Code mu dobře porozumí, a bude pokračovat tam, kde předešlý nástroj “skončil”. A nemusíte “ctít” značku: začátek projektu můžete udělat třeba v ChatGPT nebo i jinde.

Jak to udělat: Nejprve si připravte prostředí. Potřebujete nainstalovaný Node.js (verze 18 nebo vyšší) a přístup k internetu. Obojí zjistíte v terminálu (příkazovém řádku). Pokud jste úplní začátečníci a máte pocet, že předešlá věta byla v nějakém cizím jazyce, stejně to nevzdávejte. Jak “najít” ve svém počítači terminál a jak stáhnout požadované programy vám poradí AI chatbot, třeba ChatGPT nebo opět Claude. A nyní samotný postup. Tohle je nejtěžší část, jakmile Claude Code nainstalujete, je už všechno intuitivní.

1. Instalace: Otevřete terminál a zadejte

   npm install -g @anthropic-ai/claude-code.

   (Nepoužívejte sudo – při potížích s oprávněními raději upravte nastavení NPM.)

2. Příprava projektu: Přejděte do složky s vaším projektem:

   cd /cesta/k/projektu.

3. Spuštění CLI: Zadejte příkaz

   claude.

4. Při prvním spuštění proběhne ověření uživatele – nástroj otevře prohlížeč k přihlášení k účtu Anthropic (je vyžadován aktivní účet s plánem nebo kreditem).

5. Použití: Po přihlášení se v terminálu objeví interaktivní prostředí Claude Code. Můžete psát dotazy a příkazy v češtině, jako byste komunikovali s kolegou. Například zkuste zadat:

   Shrň mi tento projekt.

   Claude Code projde kód ve vašem adresáři (použití terminálu se vždy váže ke složce, kde je příkazová řádka otevřena, a do jiné složky “přeskáčete” s pomocí příkazu cd, viz výše) a vypíše srozumitelné shrnutí.

   Anebo začněte úplně od nuly a napište něco ve smyslu:

   Ahoj, Claude. Jsem tady poprvé a rád bych si vyzkoušel, jak se s tebou pracuje. Pojďme spolu zkusit udělat nějaký velmi jednoduchý projekt, třeba mou osobní stránku. Říkej mi krok po kroku vše, co mám udělat.

   Uvidíte, že to půjde jako po másle.

6. Další kroky: Pokračujte postupně, podle toho, jak budete jednotlivé kroky zvládat. Přijdou fáze, kdy bde třeba zpozornět, například kvůli bezpečnosti. Ale to až v moemntě, až budete svůj projekt přesouvat online. Ve fázi lokálního ladění experimentujte a hrajte si.

.

Proč je to užitečné: Claude Code dokáže výrazně zefektivnit práci na softwarových projektech. Oproti tradičním nástrojům nabízí hned několik výhod:

• Úspora času a námahy: Rutinní úkoly jako opravy chyb, formátování kódu nebo doplňování dokumentace zvládne AI vyřešit za vás. Vývojáři hlásí, že díky tomu ušetří hodiny až dny práce, které by jinak strávili nad monotónními úkoly.

• Práce v kontextu celého projektu: Nástroj chápe celou codebase – může prohledat všechny soubory, využít testy a historii git. Díky tomu navrhuje řešení, která zapadají do vašeho projektu, místo izolovaných útržků kódu.

• Méně přepínání nástrojů: Vše probíhá v terminálu a ve vašem editoru. Už nemusíte neustále přepínat mezi nástrojem (jako je třeba Cursor), příkazovou řádkou a prohlížečem – Claude Code zvládne vyhledat dokumentaci online, spustit testy i provést git operace jako součást jednoho dialogu.

• Kvalitnější kód a méně chyb: AI model od Anthropic je podle mých zkušeností velmi v porozumění kódu. Navržené úpravy bývají promyšlené a konzistentní se stylem vašeho projektu. Automatizované refaktoringy a opravy mohou snížit počet chyb a zlepšit čitelnost kódu bez toho, aby se změnila funkčnost.

.

Příklad: Pro ukázku se rozhodl realizovat jednoduchý projekt: online hru zvanou Osmička. Možná spíš znáte tzv. Patnáctku (někdy též Loydovu patnáctku). V obou případech jde o hlavolam, kde ve čtverci 3x3 (případně (4x4) je osm (patnáct) dlaždiček s čísly (od 1 do 8, respektive od 1 do 15) a jedna mezera. Cílem je srovnat čísla tak, aby šla správně za sebou.

Existují i online verze, já se rozhodl udělat si s pomocí Claude Code svou vlastní. Včetně informací o tom, jaká se za hlavolam “skrývá” matematika, a s možností nechat si hlavolam vyřešit počítačem.

1. Zadání úkolu: Založil jsem složku v počítači s názvem projektu, v tomhle připadě “osmicka”. V této složce jsem spustil Claude Code příkazem:

   claude

   a napsal zadání:

   Ahoj Claude! Existuje hlavolam zvaný "patnáctka", nebo též Loydova patnáctka. Zjednodušená verze je "osmička". Prosím, vytvoř jednoduchou online verzi osmičky. Potřebuju, aby bylo hraní snadné a intuitivní. Zároveň stránku doplň dalšími informacemi. Zajímá mě atematický background (zda hru lze vždy vyřešit, kolik existuje variací atd.), pokus se najít další kontext.

2. Analýza a návrh řešení: Claude Code navrhnul řešení, chvíli jsme si “pinkali” různé možnosti, ale netrvalo to déle než třicet minut. Nepotřeboval jsem žádné zvláštní znalosti ani dovednosti. Za poslední dva roky jsem se celkem naučil Python, ale to je při používání nástroje jako Claude Code výhoda (víte plus mínus, co se “děje”), ale ne nutnost. Opět radím jednoduchý trik: vyzkoušejte to a učte se tím, že sami budete dělat jednoduché projekty.

3. Spuštění finální verze a odladění: Za třicet minut jsem měl lokálně verzi hry, s kterou jsem byl spokojený. Design jsem neupravoval, zajímalo mě hlavně to, aby hra byla “hratelná”. Což se povedlo, zabralo to dalších cca patnáct minut.

4. Spuštění aplikace online: Tady to vezmu rychle, bez podrobného postupu. Pokud budete chtít hru spustit na webu jako já, budete potřebovat účet na Githubu a na nějaké službě, která umožní hostování, já si vybral Netlify. Ale opět platí to, co jsem napsal výše už několikrát: i když to budete dělat poprvé, se vším (včetně založení bezplatných účtů) vám opět může pomoct Claude Code. Spousty práce za vás zároveň udělá: například nahraje projekt na Github atd.

5. Jak to dopadlo? Zahrajte si osmičku na osmicka.netlify.app.

.

Na co si dát pozor:

• Není zdarma: Claude Code vyžaduje přístup k rozhraní Anthropic, které je placené. Musíte mít placený účet – buď předplatné (Claude Pro či Max), nebo kredit v Anthropic Console. Bez aktivního účtu se do nástroje nepřihlásíte.

• Podpora platforem: Nástroj oficiálně funguje na macOS a Linuxu. Ve Windows ho lze spustit pouze nepřímo přes WSL (Linuxový subsystém pro Windows). Nezapomeňte také na závislost Node.js 18+ a doporučenou minimální paměť 4 GB RAM.

• Soukromí kódu: Při použití Claude Code posíláte svůj kód a instrukce na servery Anthropic. Firma uvádí, že data nevyužije k trénování modelů a uchovává je nanejvýš 30 dní (pro ladění služeb), přesto zvažte citlivost sdílených informací. Ve firemním prostředí si ověřte, zda použití takové AI neporušuje interní pravidla.

• Kontrola výsledků: Claude Code, byť výkonný, nemusí vždy navrhnout ideální či bezchybné řešení. Jeho výstupy berte jako návrhy a kontrolujte je. AI může něco nepochopit nebo udělat chybu, takže finální odpovědnost za kód máte vy – nepouštějte změny do produkce bez revize.

• Experimentální povaha nástroje: Jde o produkt z roku 2025, který se pořád vyvíjí. Můžete narazit na drobné chyby nebo zpomalení, zvlášť u opravdu rozsáhlých projektů. Tyto mouchy se snad časem opraví s novými verzemi, ale zatím je dobré počítat s jistou nedokonalostí.

.

Závěr: Claude Code přináší do programování nový rozměr – funguje jako AI kolega, který ušetří spoustu manuální práce. Nejvíce se osvědčí zkušeným vývojářům a týmům, které si chtějí ušetřit práci. Ale užitečný a zábavný může být i pro naprosté začátečníky.

Claude Code stojí za vyzkoušení. Můžete postupně objevovat, co všechno dokáže. Nezapomeňte průběžně sledovat oficiální informace od Anthropicu, případně si najdete nějakou online diskusi, kde se o Claude Code debatuje na úrovni, které porozumíte.

Určitě velmi rychle najdete i spousty webů, kde najdete tipy a triky. Úplným začátečníkům může s instalací a prvním použitím hodně pomoct video Marka Prokopa na Facebooku, který ukazuje, jak vytvořil jednoduchou osobní stránku. Nástroj se neustále vyvíjí a přibývají nové funkce. Trend směřuje k tomu, že AI bude hrát stále větší roli v každodenní práci programátorů. A je zároveň nádhernou hračkou pro ty, co sice programátory ani kodéry nejsou, ale baví je realizovat své nápady. Třeba i šílené. Ale o to jde, nebo ne?

.

Usmažili míň řízků, vytočili pod plán piv, zkazil se jim guláš na plotně. Hospodští a restauratéři žádají vládu, aby jim vyplatila peníze za několikahodinový páteční blackout. Lépe řečeno to žádají lobisté organizací, které zastupují jejich zájmy. Zdá se mi, že tentokrát ovšem bojují za zájmy čistě vlastní - a chtějí ukázat svou důležitost a obhájit právo na svou existenci. Lidem z gastra však odvádějí spíš medvědí službu.

Hospodářská komora, Asociace malých a středních podniků a Svaz obchodu a cestovního ruchu společně předvádějí to, co by mohlo být ukázkovým příkladem “morálního hazardu”. Pokud by stát jejich nářky vyslyšel, vedlo by to jen k další neopatrnosti a bezstarostnosti. A větším škodám v případě událostí, jako byl blackout. Protože proč s nimi počítat a připravovat se na ně, když případné škody zaplatí někdo jiný?

Páteční blackout, způsobený “spadlým drátem” (a nikoli, tento text není místem, kde by měla začít milióntá a první debata o tom, jestli byl jediným viníkem spadlý …

Tereza Šídlová byla výjimečný host. Nejen proto, že se známe dlouho a že jsem ji kdysi učil na Fakultě sociálních věd. Výjimečné ale bylo to, že jsme natáčeli v den, kdy promovala a tedy po delší přestávce své studium úspěšně ukončila. Ale samozřejmě jsme se bavili taky o spoustě dalších věcí.

Témata?

Například: Měl ruský vliv podíl na pádu Topolánkovy vlády v roce 2009? Tereza Šídlová ve své diplomové práci zkoumá kauzu amerického radaru v Brdech jako možný příklad rané hybridní války. To, co se tehdy zdálo být domácí politickou fraškou, může podle její analýzy představovat sofistikovanou ruskou operaci.

Samozřejmě to nebylo naše jediné téma: zeptal jsem se třeba na to, jak vzpomíná na svou práci na izraelské ambasádě, a zajímalo mě, jestli někdy litovala, že si vzala jméno svého manžela novináře.

Řeč přišla na kampaň "Dobré ráno Česko", která má najít pozitivní příběh České republiky. Tedy na kampaň, na kterou se já dívám se skepsí a možná až cynismem, a Tereza naopak optimisticky.

Takže budete svědky toho, jak se mě snaží přesvědčit, že byť jako stát možná nejsme zcela výjimeční, tak národní branding si každopádně zasloužíme. Protože - a to je zajímavá myšlenka - národní branding není jen marketing, ale může být důležitý i pro národní bezpečnost.

Nehledě na to, že Tereza soudí, že by Česku obecně asi prospělo méně cyniků a více optimistů.

Ono to souvisí i s tím, jak se na budoucnost dívá ona: po přechodu z novinařiny do státní služby, po boji s vážnou nemocí a po dokončení vysoké školy je stále optimistická. Věří, že svět za deset let bude lepší místo.

Přeju si, aby to tak bylo, a vám přeju příjemný poslech!

(A jako obvykle přikládám přepis rozhovoru, který udělala AI, konkrétně Claude 4 Sonnet. Koho by zajímal originál, může si ho přečíst.)

.

Terezo, vítám tě ve studiu. Slyšel jsem, že jsi dnes měla promoci - gratuluju! Můžeš nám říct, co jsi studovala?

Děkuji moc! Ano, ve 43 letech jsem konečně dokončila vysokou školu a stala se vystudovanou politoložkou. Je to pro mě opravdu výjimečný den - po 22 letech jsem konečně dotáhla to, co jsem kdysi nedokončila kvůli novinářské práci. Studovala jsem na CEVRO, protože jsem chtěla psát diplomovou práci o konkrétním tématu - o ruském vlivu kolem amerického radaru v Brdech.

Radar v Brdech je zajímavé téma. Proč ses k němu vrátila po tolika letech?

Tehdy v roce 2004-2005 jsem o radaru psala jako novinářka a vlastně kvůli té práci jsem opustila školu. Přišlo mi to tehdy strašně důležité - děly se důležité věci, jako debaty o radaru či první české předsednictví v EU. Teď jsem se k tomu tématu vrátila s novým pohledem, s vědomím toho, co dnes víme o hybridních hrozbách a ruských aktivitách. Chci na radar pohlížet jako na ukázkový příklad hybridní bitvy, kterou jsme tehdy nerozpoznali.

Jak se díváš na radar z dnešní perspektivy - co bylo jinak?

Tehdy za námi chodili představitelé vlády a říkali: "Pozor, ty aktivity přicházejí z Ruska." A my jsme jim říkali: "Co blázníte, vždyť jsme v NATO, v Evropské unii, jsme přece safe." Byla to úplně jiná doba - Rusové a Američané se snažili najít společnou řeč. Ale když se na to dneska podíváme očima toho, co víme o ruských aktivitách a kam to všechno došlo, je to ukázkovým příkladem hybridní operace.

Ve své práci zmiňuješ hypotézu o pádu Topolánkovy vlády. Můžeš to rozvést?

Došla jsem k hypotéze, že pád vlády nebyl jen o sporu Topolánek-Paroubek, ale že jedním z motivů bylo definitivně pohřbít radarový projekt. Vláda padla převážně z iniciativy Václava Klause - byli to Klausovi poslanci plus dvě dámy ze Zelených, u kterých se dají najít i ruské vazby. Pokud by smlouvy prošly Poslaneckou sněmovnou, Američané by byli v jiné situaci, než když vláda spadne a smlouvy padnou pod stůl.

Takže podezíráš prezidenta Klause z toho, že byl nástrojem ruského vlivu?

Je to hypotéza, kterou považuji za relevantní. Nemám žádný důkaz, že by byl ruský agent, ale myslím si, že debata o těchto souvislostech je důležitá. Jeho výroky, vývoj a stále větší příklon k východní sféře... Jsem akademik, který se zabývá hypotézou, pro kterou má relevantní informace. Ta debata je pro nás jako společnost zdravá a důležitá.

Jaký dopad měl neúspěch s radarem na naši mezinárodní pozici?

Bylo to obrovské. Do té doby jsme byli takovým premiantem, prozápadní zemí, spolehlivou ze střední Evropy. Celá porevoluční diplomatická generace se tím diskreditovala. Země se ukázala jako méně spolehlivá, protože odmítla přijmout zodpovědnost za malou americkou základnu. Myslím, že to byl jeden z momentů, kdy se zadrhl náš prozápadní vývoj a pak následovala dekáda zápasu o naše zahraničněpolitické směřování.

Plánuješ svou diplomovou práci vydat jako knihu?

Uvažuji o tom. Ještě na tom možná trochu popracuji, protože vidím prostory, které bych ráda dále zpracovala. Už mám doporučení na odbornou publikaci. Psala jsem to s tím, abych téma vrátila do oběhu a trochu ho rebrandovala - abychom ho brali vážně, ne jen jako srandu o našich furiantech s komunistickými symboly.

Kromě akademické práce se věnuješ i praktické diplomacii. Můžeš mluvit o kampani "Dobré ráno Česko"?

Pracuji v Českých centrech a podílím se na této iniciativě nation brandingu. Našli jsme shodu napříč resorty - Czech Invest, Czech Trade, Czech Tourism. Cílem není vytvořit falešnou marketingovou kampaň, že jsme skvělí jako Britové, ale najít náš autentický příběh. Využíváme participativní přístup - lidé sami přicházejí s tím, čím se rádi chlubí nebo co naopak nechtějí, aby se o Česku říkalo.

Nedíváš se na tu kampaň trochu moc optimisticky? Nehledáme příběh země, která je vlastně průměrná?

Chápu ten skepticismus, ale myslím si, že zabíjíme sami sebe tím, že říkáme, že je všechno špatně. Máme skvělé věci - od bezpečí přes solidaritu v krizích až po nanotechnologie nebo jaderné know-how. Problém je, že se neumíme pochválit. Ten český skepticismus a strach před velkými slovy nás limituje. Potřebujeme pozitivní debatu o tom, v čem jsme dobří.

Jaké jsou první výsledky z té kampaně?

Zatím nebudu konkrétní, ale lidi tam píšou zajímavé věci. Nejvíc mě těší, že i skeptičtí Češi se tam často zmiňují o naší schopnosti soudržnosti a spojení se v krizích - když je nemocné dítě nebo bylo tornádo. Přes všechnu naštvanost a hádky na sociálních sítích jsou lidé pyšní na to, že dokážeme být solidární.

Vrátím se k tvé novinářské kariéře. Proč jsi nakonec přešla do státní služby?

Po 20 letech v novinařině jsem neviděla moc prostoru pro vývoj. Možná jsem se i podceňovala. Někdy jsem poslouchala narážky, že za mě články píše Jindřich, což byl nesmysl. V diplomacii a nation brandingu vidím větší prostor pro něco nového.

Nelituješ, že sis vzala Jindřichovo příjmení? Nebylo to kariérně limitující?

Bylo to naivní rozhodnutí. Myslela jsem si, že už mám dostatečnou praxi a reputaci, že si to můžu dovolit. Ale pak to každému hned připomnělo souvislost s Jindřichem a řešilo se to jen tímto prizmatem. Kdybych se rozhodovala znovu, asi bych to neudělala - je to omezující.

Měla jsi i nepříjemnou zkušenost s kybernetickým stalkingem. Můžeš o tom mluvit?

To byla hrozná situace s paní Borůvkovou, manželkou diplomata blízkého ČSSD. Začala o mně šířit na Twitteru, že jsem pracovala pro Rusy, což bylo absurdní. Pak se to stupňovalo - chodily nám desítky zpráv za noc, vulgární nadávky. Nejhorší bylo, že jsem byla těhotná. Policie i ministerstvo to dlouho neřešily s argumentem, že "ona je trochu blázen". Ale nemůže existovat nástroj, kterým můžeš libovolně terorizovat novináře.

Jak vnímáš současnou situaci kolem Izraele vzhledem k tvé zkušenosti z izraelské ambasády?

Diskurz se od roku 2014 hodně posunul, je to teď i generační záležitost. Snažím se mít racionální pohled na širší souvislosti konfliktu, ne jen na propagandistické stránky. Je to složitější geopoliticky - síly proti Izraeli jsou spojené s Ruskem. Blízký východ je jiné prostředí než Evropa, ale to neznamená, že se nemají klást vysoká měřítka na ochranu civilistů.

Jaký je tvůj osobní příběh České republiky, když se ptají zahraniční přátelé?

Pro mě je to příběh úspěšné transformace. Dokázali jsme se dostat z velkého šrabu, kterým komunismus byl, a přes všechny potíže země prosperuje. Je to příběh nápaditosti a šikovnosti - nejsme lidé velkých gest, ale umíme najít dobrá řešení. Vysoké kutilství, které nás formovalo, nemusí být jen negativní.

Co tě formovalo jako osobnost?

Asi se nevzdávat a nenechat se odradit neúspěchem. Byla jsem vážně nemocná, měla jsem rakovinu prsu. Čelila jsem konečnosti života, což asi přináší větší radost z toho, že nemusím na ošklivá vyšetření a je to teď OK. Ale zásadně mě to nezměnilo - vždycky jsem byla zaměřená na lidský rozměr věcí.

Na co se těšíš?

Těším se na prázdniny, do přírody, k moři, na dobré jídlo. Jsem nenáročná. A těším se z dnešního dne s promocí - je to opravdu výjimečný den.

Kdo podle tebe řídí svět v roce 2025?

Nejradši bych řekla, že když jsou volby, tak ten svět řídí u urny vlastně každý. Ale samozřejmě chápu, že je tu zároveň ohromný prostor pro manipulace a spoustu dalších vlivů. Nicméně nakonec vždycky rozhodují lidské příběhy. To mám na politice ráda.

Poslední otázka - za deset let bude svět lepší, nebo horší?

Věřím, že bude lepší. Bude lepší.

O co jde: Pro mnohé z vás už to bude asi moc, a budete tvrdit, že člověk cestuje proto, aby se sám něco dozvídal o místech, která navštíví, a není třeba do toho tahat AI. Máte pravdu. Zápisky z cest si má člověk psát sám, nejlépe tužkou do papírového zápisníku. Ale … ne vždycky se vám chce a ne vždycky je jednoduché dozvědět se detaily. Cílem tohoto tipu je ukázat, že když je nejhůř, můžete zapojit i AI.

Jak to udělat: Běžně si nechávám překládat nápisy, jídelní lístky nebo nejrůznější pokyny či informace pro turisty. Hlasový asistent ChatGPT i Gemini má “oči”, takže se s ním v reálném čase můžete bavit třeba o architektuře nebo ovoci prodávaném na trhu. Zároveň všechny hlasové asistenty můžou pomoct s tlumočením, nejlepší je v tom asi ChatGPT.

Nechat si okomentovat a “opoznámkovat” fotky je však jiná disciplína. To chce Deep Research a dobrý prompt. Jeden vám nabídnu, samozřejmě si ho můžete upravit podle libosti.

Prompt:

Příklad:

Použil jsem pár fotek, které jsme udělali v sobotu 5/7 v malé finské vesnici, kam jsme zajeli na trh. Použitá chatbot je Gemini, model 2.5 Pro. A musím říct, že jsem fascinovaný výsledkem: text je sice obsáhlý, ale velmi dobře napsaný.

Plus obsahuje zajímavou informaci, která ostatním chatbotům utekla (testoval jsem ještě ChatGPT a Grok). Doporučuju přečíst si komentář k fotce číslo 8, konkrétně k nápisu na kšiltovce muže, který na trhu smažil rybky. Příběh globální frimy Rapala je zajímavý, a má přímou souvioslost s vesnicí, kde jsme dnes byli. AI mě tentokrát opět velmi překvapila. Hezké čtení!

.

Představte si den, kdy slunce stojí na obloze téměř nekonečně dlouho, jeho paprsky se odrážejí od stříbrných kmenů bříz a zalévají krajinu měkkým, zlatavým světlem. Vzduchem se nese jemné bzučení komunity, smích a vůně čerstvě upečeného chleba míísící se se sladkým aroma jahod a slanou, křupavou vůní smažených ryb. Nejsme v žádném velkém městě, ale v srdci Finska, v regionu Päijät-Häme, známém jako Finská jezerní plošina. Nacházíme se v Kalkkinenu, malé, ale pozoruhodně živé vesnici v obci Asikkala, která je hrdá na svou historii a komunitního ducha. Právě zde, v tento dokonalý letní den, se odehrává událost, která je mnohem víc než jen trhem –

Kalkkisten kyläpäivä, Vesnický den v Kalkkinenu.

Kyläpäivä je ve finské kultuře hluboce zakořeněnou institucí, životodárnou tepnou venkovského života. Není to jen příležitost k nákupu a prodeji, ale především k setkávání. Během roku má Kalkkinen jen asi 400 stálých obyvatel, ale v létě se tento počet mnohonásobně zvyšuje díky tisícům majitelů letních chat, takzvaných mökkeilijät, kteří se sem sjíždějí, aby unikli shonu měst.

Kyläpäivä je okamžikem, kdy se tyto dvě komunity – stálí obyvatelé a letní hosté – propojí. Je to každoroční slavnostní návrat domů, oslava sounáležitosti a potvrzení společné identity. Organizace takové akce, často pod záštitou místního vesnického spolku (kyläyhdistys), v tomto případě Kalkkisten seudun kyläyhdistys ry, je klíčová pro udržení vitality vesnice, jejích služeb a komunitního ducha. Není divu, že Kalkkinen byl již dvakrát vyhlášen Vesnicí roku v regionu Päijät-Häme, což je ocenění jeho mimořádně aktivní komunity.

Dějištěm této slavnosti je místo, které samo o sobě ztělesňuje ducha celé události: Vinařská a zahradní farma Pihamaa (Viini- ja puutarhatila Pihamaa). Tento rodinný podnik, vedený charismatickým hostitelem Jannem Pihamaou, je zářným příkladem moderního finského venkovského podnikání. Farma, která začínala v 60. letech 20. století jako tradiční pěstitel jahod, se postupem času proměnila v multifunkční destinaci s vlastním vinařstvím, pivovarem, kavárnou a obchodem s místními produkty. Pihamaa je ztělesněním principu lähiruoka (místní jídlo), který je jedním z ústředních témat dnešního dne. Na první pohled zaujme vizuální kontrast tradiční červené stodoly, natřené klasickou barvou punamulta, s elegantními moderními solárními panely na střeše. Tento obraz slouží jako dokonalá metafora pro celou naši reportáž: je to symbol Finska, kde se tradice a pokrok nejen nevylučují, ale harmonicky doplňují a vytvářejí udržitelnou a prosperující budoucnost.

Tato reportáž vás provede sérií „zastavení“ – každá fotografie bude oknem do jiného aspektu finského léta a kultury. Společně odhalíme hlubší významy skryté v ručně tkaných kobercích, ostří tradičních nožů, chuti místních potravin a v tichém dialogu mezi minulostí a přítomností, který definuje duši tohoto pozoruhodného národa.

Každý snímek z Vesnického dne v Kalkkinenu je jako dílek skládačky. Když je prozkoumáme jednotlivě a poté složíme dohromady, odhalí nám komplexní a fascinující obraz finské identity. Ponořme se do detailů a odhalme příběhy, které vyprávějí.

Pod stříbřitými břízami, jejichž listí se třepotá v letním vánku, stojí stánek plný barev a textur. Na první pohled upoutají pozornost pestrobarevné pruhované koberce, které jsou přehozené přes šňůru a pečlivě složené na stole. Jsou to räsymatto, tradiční finské hadrové koberce. Kolem nich jsou rozmístěny další ručně vyráběné poklady: háčkované kloboučky, pletené hračky a drobné textilní výrobky. Samotná prodejkyně, oděná do fialové háčkované vesty, je živoucím dokladem hluboce zakořeněné kultury käsityö – finského řemesla a ruční práce.

Räsymatto není jen obyčejný koberec; je to kulturní artefakt s bohatou historií a symbolikou. Jeho název doslova znamená „hadrový koberec“. Tradice jeho výroby sahá až do 19. století a zrodila se z praktické nutnosti a finské šetrnosti. Staré, obnošené oblečení, ložní prádlo a další textilie nebyly vyhazovány, ale stříhány na úzké proužky a utkávány do nových, odolných koberců. Tyto koberce nejenže dávaly starým věcem nový život, ale také sloužily jako cenná izolace na chladných dřevěných podlahách finských domů během dlouhých zim.

Každý takový koberec se stává tkaným archivem rodinného života. Proužek látky z dětských šatů, otcovy staré košile nebo babiččiny zástěry – to vše je vetkáno do jednoho celku a vytváří předmět, který v sobě nese vzpomínky a příběhy několika generací. Umění tkaní se tradičně předávalo z matky na dceru, a tak se räsymatto stal symbolem mezigeneračního pouta a hluboce zakořeněné kulturní hodnoty, která velí neplýtvat a vážit si zdrojů. Finská vynalézavost však nezůstala jen u praktičnosti. Tkalci a tkadleny povýšili toto řemeslo na umění. Místo náhodného střídání barev začali vytvářet promyšlené a esteticky působivé vzory a barevné kombinace, využívající složitější techniky, jako je kepr nebo tzv. „růžová stezka“ (ruusukas). Tato tradice je tak silná, že si ji s sebou odvezli i finští emigranti do Ameriky, kde je dodnes udržována a studována folkloristy jako klíčový prvek finsko-americké identity.

Síla a estetika räsymatto rezonuje i v současném finském designu. Nejslavnějším příkladem je ikonický vzor „Räsymatto“ od designérky Maiji Louekari pro světoznámou značku Marimekko. Tento vzor, inspirovaný právě tradičními hadrovými koberci, propojuje lidové řemeslo s moderními tématy udržitelného života a radosti z ruční práce. Skromný hadrový koberec tak není jen izolovaným projevem lidového umění. Představuje filozofický základ celého finského designového étosu: funkčnost, udržitelnost a schopnost nacházet krásu v jednoduchosti a recyklovaných materiálech. Tento princip, jak uvidíme později, se znovu objeví i v recyklovaných špercích.

Vstup do farmářského obchodu Pihamaa je jako pohlednice z idylického finského venkova. Klasická dřevěná budova, natřená tradiční červenou okrovou barvou (punamulta), s bílými okenními rámy a záplavou kvetoucích muškátů a petúnií v truhlících, navozuje pocit klidu a pohody.

Tento rustikální obraz je však v fascinujícím kontrastu s prvky 21. století. Na střeše hlavní budovy jsou úhledně nainstalovány moderní fotovoltaické panely, které tiše vyrábějí čistou energii. U vchodu pak kromě ručně psaných cedulí najdeme i profesionálně vytištěné nápisy a především jasnou výzvu k propojení v digitálním světě: SEURAA MEITÄ INSTAGRAMISSA @pihamaantila (Sledujte nás na Instagramu @pihamaantila).17 Cedule u vchodu nám prozrazují další detaily o fungování tohoto místa. Nápis PIHAMAAN PUOTI KAHVIO TERASSI jasně definuje, co návštěvník může očekávat: obchod, kavárnu a terasu farmy Pihamaa. Otevírací doba AVOINNA MA-PE 9-18, LA 10-19, SU 11-17 svědčí o plně profesionálním letním provozu, který uspokojí jak místní, tak turisty.

Další nápisy, jako Ei koiria sisätiloihin kiitos (Prosím, žádní psi dovnitř) nebo Myymälässä tallentava kameravalvonta (V obchodě je kamerový systém se záznamem), ukazují na standardní provozní pravidla moderního podniku.

Tento zdánlivý paradox – historicky vyhlížející farma vybavená solárními panely a propagovaná na sociálních sítích – není ve Finsku žádnou anomálií. Naopak, je to klíčový rys současné finské identity. Historie farmy Pihamaa je příběhem neustálé evoluce a podnikavosti. Z původního pěstování jahod se podnik rozvinul o výrobu produktů s přidanou hodnotou, jako jsou oceňovaná vína, řemeslná piva a cidery.

Majitel Janne Pihamaa je vnímán jako inovátor, který dokáže skloubit tradici s moderními trendy. Dědictví zde není vnímáno jako statický exponát v muzeu, ale jako živý základ, na kterém lze budovat udržitelnou a ekonomicky úspěšnou budoucnost. Solární panely nejsou kompromisem narušujícím estetiku, ale pragmatickým krokem k energetické soběstačnosti a snížení provozních nákladů. Instagram není zradou tradice, ale efektivním nástrojem, jak oslovit zákazníky a sdílet příběh farmy. Toto pragmatické přijetí technologie ve službách tradice je jedním z definičních znaků Finska.

U stolu s modrobílým pruhovaným ubrusem stojí usměvavá prodejkyně a nabízí velké, tmavé bochníky chleba, zabalené v průhledné fólii. Její nabídku jasně identifikuje žlutá, ručně psaná cedule: Leivonnaisia MAAKESKI Elbe Lohtari. Slovo Leivonnaisia znamená „pečivo“. Jméno Elbe Lohtari pravděpodobně patří místní pekařce, jedné z mnoha drobných řemeslníků, kteří tvoří páteř takovýchto trhů. Klíčovou informací je zde však slovo MAAKESKI.

Maakeski není jen náhodný název. Je to jméno sousední vesnice, která historicky patřila k obci Padasjoki a má vlastní bohatou historii řemeslné výroby (käsityöläiset), sahající až do 18. století. Chléb na stole je s největší pravděpodobností tradiční finský žitný chléb (ruisleipä) nebo venkovský vícezrnný bochník, který je základem finského jídelníčku. Ačkoliv cedule explicitně nezmiňuje slovo luomu (bio), je velmi pravděpodobné, že se jedná o produkt ekologického zemědělství, což odpovídá celkovému zaměření trhu a přítomnosti bio producentů v regionu Maakeski.

Přítomnost prodejkyně ze sousední vesnice odhaluje další důležitý aspekt akce. Kalkkinen je malá vesnice a pro úspěch Vesnického dne je nezbytné, aby přesáhl její hranice. Účast řemeslníků a producentů z Maakeski a dalších okolních osad ukazuje, že kyläpäivä funguje jako klíčové ekonomické a sociální centrum pro celý mikroregion. Posiluje vazby a místní ekonomiku mezi sousedními komunitami a vytváří síť vzájemné závislosti, která je pro přežití venkovského života ve Finsku naprosto zásadní. Tato scéna je fyzickým ztělesněním konceptu lähiruoka – místní jídlo zde není jen o produktech z jedné farmy, ale o propojené síti lokálních výrobců, kteří se navzájem podporují.

Další stánek je zasvěcen výhradně jednomu z nejikoničtějších finských předmětů – noži puukko. Na stole jsou úhledně vystaveny desítky nožů různých velikostí a tvarů. Každý z nich má rukojeť z pečlivě opracovaného dřeva, pravděpodobně kadeřavé břízy, nebo ze sobího parohu, a je zasunut do charakteristického koženého pouzdra. Starší muž, zřejmě výrobce a prodejce, právě obsluhuje mladšího zákazníka. V pozadí stojí velký obytný vůz značky Hymer, což naznačuje, že se může jednat o putujícího řemeslníka, který objíždí letní trhy po celém Finsku.

Puukko je mnohem více než jen nůž. Je to esenciální finský multifunkční nástroj, jehož historie sahá až do doby Vikingů. Je to nástroj pro přežití v divočině, používaný k vyřezávání třísek na oheň, stavbě přístřešků, lovu, rybaření i přípravě jídla. Je symbolem soběstačnosti, zručnosti a hlubokého spojení Finů s přírodou. Tento nůž je tak neoddělitelně spjat s finskou identitou a hrdostí, že je považován za základní součást výbavy každého, kdo se vydává do přírody. Jako projev cti je dokonce předáván absolventům finské vojenské akademie. Mnoho mužů si zakládá na tom, že si rukojeť svého nože puukko vyřezávají sami, a nůž je také součástí některých národních krojů.

Puukko má však i svou temnější stránku. V 19. století byl spojován s násilnými potyčkami a nechvalně proslulými bandity, tzv. puukkojunkkarit, což mu dodalo auru nebezpečí a mystiky. Z tohoto důvodu je dnes jeho nošení na veřejnosti omezeno zákonem, pokud není používán k pracovním účelům.

Při pohledu na tento stánek v kontextu celého trhu se odhaluje hlubší kulturní souvislost. Pokud räsymatto (Zastavení 1), produkt tradičně ženského, domácího řemesla, symbolizuje odolnost skrze šetrnost a znovupoužití, pak puukko, produkt tradičně mužského řemesla, symbolizuje odolnost skrze soběstačnost a ovládnutí divočiny.

Oba jsou utilitárními předměty, které byly povýšeny na úroveň kulturních symbolů. Společně představují dva doplňující se pilíře finského konceptu sisu – nezlomné houževnatosti, odvahy a vytrvalosti. Räsymatto ztělesňuje sisu domácího zázemí – schopnost přečkat těžké časy, postarat se o rodinu a zachovat kontinuitu. Puukko ztělesňuje sisu na hranici divočiny – schopnost zkrotit přírodu, zajistit obživu a bránit se. Jejich společná přítomnost na kyläpäivä tak nabízí kompletní obraz základních hodnot, na kterých stojí finská kultura.

Scéna jako vystřižená z klasického blešího trhu, ve Finsku známého jako kirpputori. Na stole s červeným ubrusem je rozložena směsice použitého zboží: keramické nádobí, mezi nímž vynikají modrobílé talíře připomínající design slavné finské značky Arabia, sklenice a další drobnosti do domácnosti. Je to přehlídka předmětů, které hledají nový domov. V pozadí této scény však stojí černý stan s jasným nápisem, který odhaluje modernější a umělečtější podobu recyklace: Kierrätyskorut.

Toto slovo se dá přeložit jako „recyklované šperky“ a odkazuje na významný a rostoucí trend ve finském designu a řemesle. Nejde jen o prodej starých šperků, ale o tvorbu zcela nových designových kousků z recyklovaných materiálů. Tento koncept, známý jako upcyklace, má ve Finsku mnoho podob. Mezi nejpopulárnější patří výroba šperků ze starých stříbrných příborů (lusikkakoru – lžičkové šperky) nebo, což je v kontextu tohoto stánku velmi relevantní, z úlomků rozbitého porcelánového nádobí (astiakoru – šperky z nádobí). Značky jako Design Kaje se na tuto tvorbu specializují a dávají tak nový život a krásu věcem, které by jinak skončily jako odpad.

Tento jediný záběr tak zachycuje celé spektrum finského přístupu k udržitelnosti. Na jedné straně je tu kirpputori, neformální, tradiční a hluboce zakořeněný způsob, jak nechat obíhat použité věci a prodloužit jejich životnost. Na druhé straně je tu stánek Kierrätyskorut, který představuje formalizovaný, umělecký a komerční projev téhož étosu. Tento přístup přímo navazuje na principy ztělesněné v räsymatto (Zastavení 1), který je prapůvodní formou textilní upcyklace. Finský vztah k udržitelnosti není jen moderní, shora nařízenou environmentální politikou. Je to hluboce zakořeněný kulturní zvyk, který se projevuje na všech úrovních společnosti – od praktičnosti blešího trhu až po kreativitu a inovace řemeslných designérů. Finové nejen recyklují; oni vidí potenciál pro nový život a novou krásu v tom, co ostatní považují za odpad.

Na jednoduchém dřevěném pódiu se odehrává formálnější část programu. Mladý muž v elegantně ležérním saku hovoří do mikrofonu. Za ním sedí u stolu pětičlenný panel, složený z mužů a žen různého věku. Před sebou mají sklenice s nápojem, který by mohl být ledovým čajem nebo některým z místních produktů farmy Pihamaa. Na řečnickém pultu je umístěno logo s nápisem KALKKINEN, doplněné stylizovaným zobrazením místní krajiny – vlnící se vody a kopců či ledovcových hřbetů (eskerů), které jsou pro tuto oblast typické.

Tato scéna zjevně není improvizovaným hudebním vystoupením, ale oficiální součástí denního programu. Přítomnost panelu naznačuje, že se může jednat o diskusi, předávání ocenění nebo projevy zástupců vesnického spolku (kyläyhdistys) či jiných místních osobností. Místní programové letáky a webové stránky potvrzují, že Kalkkisten kyläpäivä je pečlivě strukturovaná událost s pevným harmonogramem, zahrnujícím trhy, pohoštění a další programové body. Aktivním organizátorem mnoha akcí ve vesnici je také místní mládežnický spolek, Kalkkisten Nuorisoseura.

Tento snímek odhaluje organizované srdce, které tepe pod povrchem zdánlivě uvolněné a spontánní atmosféry. Živý komunitní život v Kalkkinenu není náhodný; je výsledkem cílevědomého a organizovaného úsilí oddaných obyvatel a spolků. Tento formální okamžik na pódiu je veřejným rituálem, který stvrzuje soudržnost komunity, oslavuje její identitu (symbolizovanou logem) a vzdává hold lidem, kteří svou prací udržují vesnici živou a prosperující. Je to důkaz, že finský komunitní duch není pasivně přijímán, ale aktivně budován a pěstován.

Tento detailní záběr zachycuje esenci finského léta v jediném okamžiku. Starší zákazník platí za vaničky plné sytě červených, dokonale zralých jahod. Mladý prodavač v ruce drží moderní přenosný platební terminál. Jahody jsou zde hlavním hrdinou.

Jak již víme, historie farmy Pihamaa je neoddělitelně spjata s pěstováním jahod, kterému se zde věnují již od 60. let minulého století. Pro Finy nejsou čerstvé, lokálně vypěstované jahody jen ovocem. Jsou symbolem krátkého, intenzivního a nesmírně ceněného léta. Jejich příchod na trh je každoročně očekávanou událostí, která ohlašuje vrchol sezóny. Jejich chuť je chutí slunce, dlouhých dnů a bezstarostných chvil na mökki.

Tato hluboce tradiční a sezónní scéna je však zasazena do ryze moderního kontextu. Použití bezdrátového platebního terminálu na venkovském stánku s farmářskými produkty je dokonalým mikrokosmem Finska jako jedné z nejvíce digitalizovaných společností na světě. Tento obraz odráží stejný princip, jaký jsme viděli u farmářské budovy (Zastavení 2) – pragmatickou modernitu.

Tato scéna nádherně vystihuje finskou schopnost žít ve dvou realitách současně: na jedné straně hluboké, téměř posvátné spojení s cykly přírody, na druhé straně nesentimentální a věcné přijetí nejefektivnějších moderních nástrojů. Tradice zde nespočívá ve způsobu platby; tradice spočívá v pěstování a vychutnávání dokonalé letní jahody. Technologie je pouze nejlepším dostupným prostředkem, jak tuto tradici v 21. století zprostředkovat. Je to chuť léta, zaplacená za několik nanosekund.

V oblaku syčící páry stojí kuchař v černém rondonu a obratně obrací na velké ploché pánvi (planche) desítky malých, dozlatova osmažených rybek. Na hlavě má baseballovou čepici, která je klíčem k odhalení neuvěřitelného místního příběhu. Na čepici je jasně čitelné logo světoznámé značky: Rapala.

Nejprve k jídlu samotnému. Rybky, které se smaží na pánvi, jsou síhové marény, finsky muikku (Coregonus albula). Smažené v těstíčku z žitné a pšeničné mouky a podávané horké a křupavé, často jen s trochou soli a plátkem citronu, jsou jednou z nejmilovanějších finských národních specialit. Jsou známé jako paistetut muikut a jsou neodmyslitelnou součástí letních trhů, festivalů a přístavních slavností po celé zemi. Jí se celé, i s hlavou a kostmi, a představují autentickou chuť Finské jezerní plošiny.

Význam muikku ve finské kultuře je tak velký, že při fotografování se místo „sýr“ často říká „Sano muikku!“ (Řekni muikku!).

Nyní k čepici. Rapala je globálním lídrem ve výrobě rybářských návnad a potřeb. Co je však naprosto fascinující, je skutečnost, že příběh této světové značky začal právě tady, v regionu Asikkala. Ve 30. letech 20. století si místní rybář Lauri Rapala při rybaření na jezeře Päijänne – tedy v jezerním systému, jehož je Kalkkinen součástí – všiml jednoduchého, ale geniálního principu: dravé ryby útočí na zraněné nebo oslabené jedince v hejnu.

Na základě tohoto pozorování vyřezal z kůry a korku první wobler, který dokonale napodoboval pohyb zraněné rybky. Tento vynález způsobil revoluci ve sportovním rybolovu. A co je nejdůležitější: první komerční prodej těchto revolučních návnad se uskutečnil v roce 1938 v družstevním obchodě právě zde, v Kalkkinenu.

Tento snímek tedy nezachycuje jen muže smažícího ryby. Zachycuje kompletní, silný a hyperlokální příběh. Propojuje místní ekosystém (ryby muikku z jezera), místní kulinářskou tradici (jejich smažení na trhu), místní historii inovací (vynález Lauriho Rapaly) a z toho plynoucí globální úspěch (značka Rapala). Kuchařova čepice není náhodnou volbou oblečení. Je to projev místní hrdosti a přímé spojení s nejslavnějším příběhem, který tento region dal světu. Je to příběh o tom, jak pozorování přírody na místním jezeře může vést ke vzniku globálního impéria.

Když se jednotlivé dílky mozaiky z Kalkkinenu spojí, nevytvoří obraz nostalgického skanzenu nebo úniku do idealizované minulosti. Naopak, Vesnický den v Kalkkinenu je živoucím a pulzujícím mikrokosmem současného Finska – národa, který s jistotou kráčí vpřed, aniž by zapomínal, odkud přišel. Analýza těchto devíti fotografií odhalila několik klíčových, vzájemně propojených témat, která definují moderní finskou identitu.

Ústředním motivem je harmonie zdánlivých protikladů. Viděli jsme ji všude: na střeše tradiční stodoly, kde se lesknou solární panely; v ruce prodavače jahod, který přijímá platbu přes moderní terminál; v evoluci recyklace od skromného hadrového koberce po designové šperky. Finové nevnímají tradici a modernitu jako soupeřící síly. Pro ně je dědictví pevným základem, na kterém se dá stavět pomocí nejlepších dostupných nástrojů a technologií. Je to pragmatický a nesentimentální přístup, který umožňuje kultuře, aby zůstala relevantní a živá, nikoli zakonzervovaná.

Dále je zřejmé, jak neoddělitelně je finská identita spjata s krajinou. Kultura zde doslova vyrůstá ze země. Dřevo z lesů se mění v rukojeti nožů puukko, které pomáhají v těchto lesích přežít. Bobule z polí a luk se stávají symbolem prchavého léta. Ryby z tisíců jezer se proměňují v národní pochoutku a inspirují k vynálezům, které dobyly svět. Tato symbióza mezi člověkem a přírodou není jen romantickou představou; je to každodenní realita, která formuje finský charakter, kuchyni i ekonomiku.

Z toho přirozeně vyplývá třetí klíčový poznatek: udržitelnost není pro Finy novým módním trendem, ale hluboce zakořeněnou kulturní DNA. Princip neplýtvání, ztělesněný v räsymatto, se přelévá do všech aspektů života. Od neformálních bleších trhů, které jsou národním sportem, až po inovativní designéry, kteří dávají nový život rozbitému porcelánu. Je to myšlení, které vidí hodnotu a potenciál tam, kde jiní vidí jen odpad.

A konečně, příběh z Kalkkinenu ukazuje sílu místa. V globalizovaném světě, kde se kultury často stírají, Finsko dokazuje, že lokální identita má obrovskou sílu. Malá, zdánlivě bezvýznamná vesnice může mít bohatou historii, živou komunitu a dokonce i globální dopad, jak dokazuje příběh značky Rapala. Právě v těchto malých komunitách, na akcích jako je kyläpäivä, se abstraktní národní hodnoty stávají hmatatelnými. Zde se koncept sisu projevuje v mozolnatých rukou řemeslníka, v odolnosti místního farmáře čelícího nepředvídatelnému počasí a v kolektivním úsilí organizátorů, kteří udržují svou komunitu pohromadě.

Jeden den v Kalkkinenu je tak nakonec mnohem víc než jen reportáží z letního trhu. Je to svědectví o kultuře, která si váží svých kořenů, ale nebojí se inovovat. O národě, který žije v souladu s přírodou, ale využívá nejmodernější technologie. O společnosti, která nachází sílu v komunitě a hrdost v lokální identitě. Je to obraz Finska, které s tichou sebedůvěrou a pragmatickým odhodláním utváří svou vlastní, jedinečnou cestu do budoucnosti.

Kompletní odpověď Gemini 2.5 Pro, se všemi odkazy i slovníčkem finských slov na fotrkách.

.

O co jde: I na cestách je dobré vědět, co se děje. Nemyslím ve světě nebo doma, to se asi dozvíte ze sociálních sítí. Ale co se děje v místě nebo v zemi, kde zrovna jste. Dřív jste se to dozvěděli z titulních stránek novin, třeba v recepci hotelu, nebo když jste šli kolem tafiky. Jenže co teď, když jsou už noviny odhozené do odpadkového koše historie? Naštěstí tu máme AI a chytré chatboty.

Jak to udělat: Celkem snadno. Používám prompt, ve kterém chatbot nejdřív instruuju, aby identifikoval tři nejsledovanější online zdroje, a pak z každého sumarizoval dvě až tři hlavní zprávy. Na závěr ať ještě udělá rychlou analýzu, jak jsou tyto zprávy důležité, když porovnáme zpravodajství všech tří zdrojů.

Prompt:

Prompt si můžete upravit podle potřeby: třeba sumarizaci žádat kratší (150 slov je docela hodně), zajímat se o konkrétní druh zpráv (z byznysu nebo technologií, případně zda se něco píše o Česku, atd.).

Určitě doporučuju použití funkce Deep Research, já v kombinaci s jazykovým modelem o3 nebo o3-pro (ale stačí i GPT-4o). Když použijete Deep Research, dostanete ještě jednu follow-up otázku (většinou typu: “máme hledat ve finsky psaných zdrojích?”, nebo něco podobného), na kterou odpovíte, a pak research trvá zhruba deset až dvacet minut.

Příklad:

Finsko je ideální země k vyzkoušení, protože z finštiny člověk není vůbec moudrý, a prolistování novin vám k větší informovanosti rozhodně nepomůže.

Vybral jsem si i dobrý den (4. července 2025), protože ačkoli je doba tzv. okurkové sezóny, aktuálně se toho děje docela dost. V pravicové koalici jsou rozpory kvůli podpoře evropského Green Dealu, v noci jih Finska zasáhla velká bouře (se spoustou škod a přerušení dodávek energie) a v Tampere pbodal v supermarketu útočník čtyři lidi. Zde je výsledek, použil jsem výše uvedený prompt, s upřesněním ZEMÉ = Finsko. Můžete si přečíst celou konverzaci.

Výsledek:

Zadržen podezřelý po pobodání několika lidí v nákupním centru v Tampere (Yle News) – Ve čtvrtek odpoledne došlo v centru třetího největšího finského města Tampere k útoku nožem na veřejnosti. Pachatel pobodal celkem čtyři dospělé osoby v blízkosti obchodního centra Ratina, načež byl krátce po činu zadržen – jedná se o 23letého muže finské národnosti. Všichni zranění byli převezeni do nemocnice a podle policie nejsou jejich zranění naštěstí život ohrožující. Útočníkovy motivy zatím nejsou jasné; úřady však již předběžně oznámily, že nic nenasvědčuje teroristickému ani rasovému motivu. Oblast u autobusového nádraží vedle centra byla dočasně uzavřena a doprava v centru Tampere se na čas zastavila. Policie svolala na páteční 11. hodinu tiskovou konferenci, kde hodlá poskytnout k případu další informace.

Letní bouře Ulla připravila o elektřinu tisíce domácností (Yle News) – Během noci Finsko zasáhla prudká letní bouře pojmenovaná Ulla, která postupovala z Baltského moře do vnitrozemí. V nárazech dosahoval vítr rychlosti až 32 m/s a nejsilnější poryvy naměřili meteorologové na západním pobřeží u města Rauma. Bouře způsobila výpadky elektřiny u více než 11 000 domácností, zejména v oblastech jihozápadního Finska. Hasiči a záchranáři museli během noci řešit desítky událostí – šlo hlavně o odstraňování popadaných stromů ze silnic a opravu vedení. U města Turku musela pobřežní hlídka zachránit dva lidi z plachetnice, která se v bouři dostala do potíží. Na severu v oblastí Oulu bouři provázely přívalové deště – místy napršelo přes 40 mm – a lokální záplavy. Ráno bylo stále bez proudu kolem 8 000 odběratelů a energetické firmy varovaly, že v některých částech země potrvá obnova dodávek až do soboty.

Místopředseda Strany Finů: „Klimatická hysterie je ďáblův vynález“ (Yle News) – Finská vláda se tento týden ocitla ve sporu kvůli novému klimatickému cíli Evropské unie. Zatímco ministryně životního prostředí Sari Multala (Národní koalice) ve středu deklarovala, že Finsko podpoří návrh EU na snížení uhlíkových emisí o 90 % do roku 2040, koaliční partner Strana Finů se postavil proti. Místopředseda pravicově-populistické Strany Finů Teemu Keskisarja v rozhlasové debatě prohlásil, že jeho strana plán EU nepodpoří. Kritizoval údajnou přehnanou „klimatickou hysterii“, kterou označil doslova za „ďáblův vynález“, a zdůraznil, že je potřeba „stát nohama na zemi“ při ochraně přírody a hájit zájmy venkovských oblastí. Další členka Strany Finů, ministryně dopravy Lulu Ranne, veřejně napomenula ministryni Multalu za unáhlené vyjádření podpory EU, jelikož vláda o věci ještě kolektivně nejednala. Případ tak poukazuje na pnutí uvnitř vládní koalice ohledně klimatické politiky.

Útok nožem v Tampere – reportáž z místa činu (Helsingin Sanomat) – Největší finský deník Helsingin Sanomat informoval o čtvrtečním pobodání v Tampere v živém online reportu přímo z místa události. Policie podle listu potvrdila, že čtyři zranění jsou dospělí lidé a žádný z nich není v ohrožení života. „Policie na místě zadržela jednu osobu,“ uvedl deník s tím, že zadrženým je muž a podle dosavadních informací nešlo o terorismus ani zločin z nenávisti. V centru Tampere panoval po incidentu zmatek – okolí nákupního centra bylo dočasně uzavřeno a městská hromadná doprava stálay. Helsingin Sanomat také připomněl, že Finsko zažilo vážný útok nožem naposledy v roce 2017 v Turku, avšak na rozdíl od tehdejšího teroristického činu nyní policie pracuje spíše s hypotézou osobního motivu útočníka.

Stávka letištního personálu zastavila desítky letů Finnairu (Helsingin Sanomat) – Dalším výrazným tématem je narušení letecké dopravy v důsledku pracovního sporu na helsinském letišti. Národní aerolinky Finnair musely v pátek preventivně zrušit přibližně 80 letů, což ovlivnilo cestovní plány asi 8 000 pasažérů. Důvodem je stávka pozemního personálu letiště, organizovaná Odborovým svazem leteckých pracovníků (IAU), která ochromila služby nezbytné pro odbavení letadel. Helsingin Sanomat upozorňují, že spor mezi odboráři a zaměstnavateli trvá už půl roku a nedávno zkrachovala další kola vyjednávání. Finnair varoval cestující, že pokud se konflikt nevyřeší, mohou stávky pokračovat i v dalších termínech v červenci. Vláda a národní zprostředkovatel zahájili nové mediace, aby odvrátili další narušení letecké dopravy během hlavní turistické sezóny.

Hromadné pobodání v Tampere: podezřelý má za sebou násilnou minulost (Iltalehti) – Populární bulvární server Iltalehti se detailně věnuje případu pobodání čtyř lidí v Tampere, přičemž zdůrazňuje nové znepokojivé informace o pachateli. Podle Iltalehti je zadrženým 23letý muž, který byl již dříve trestaný – nedávno si odpykal trest vězení za brutální útok nožem. Čtvrteční incident se odehrál v rušné nákupní zóně a vyvolal vlnu šoku, neboť ve Finsku jde o výjimečný čin násilí na veřejnosti. Iltalehti přineslo svědectví očitých svědků, podle nichž lidé v panice utíkali z místa činu a během zásahu policie z některých obchodů neplánovaně zazněly poplašné alarmy. Redakce také sledovala tiskovou konferenci policie a okamžitě informovala o vývoji – například potvrdila, že útok není vyšetřován jako terorismus a že všichni zranění budou po zotavení v pořádku.

Noční bouře lámala stromy a trhala vedení, tisíce odběratelů bez proudu (Iltalehti) – I v bulvárnějším podání Iltalehti patří mezi hlavní zprávy důsledky prudké bouře Ulla, která se v noci přehnala přes zemi. Server zveřejnil fotografie popadaných stromů na silnicích a varoval čtenáře před přetrvávajícími výpadky proudu zejména na jihu a západě Finska. „Měli jsme štěstí v neštěstí,“ cituje Iltalehti mluvčího záchranářů v kraji Satakunta, podle něhož bouře mohla napáchat ještě větší škody, ale její nejintenzivnější část se přehnala rychle. Bez elektřiny zůstávalo ráno kolem osmi tisíc domácností a energetici byli v pohotovosti – Iltalehti zmiňuje, že některé menší obce vyhlásily stav lokální nouze kvůli nefunkčním čerpacím stanicím a dopravním komplikacím. Meteorologové zároveň uklidnili veřejnost, že takto silné letní bouře jsou ve Finsku spíše ojedinělé jevy, byť v posledních letech jejich četnost pomalu roste v souvislosti s extrémními výkyvy počasí.

Stávka ochromila letiště: Finnair ruší desítky letů a radí cestujícím (Iltalehti) – Iltalehti informuje své čtenáře také o praktických dopadech probíhajícího pracovního sporu v letectví. Páteční čtyřhodinová výluka práce letištního personálu přiměla společnost Finnair zrušit z preventivních důvodů zhruba 80 vnitrostátních i mezinárodních letů. „Zkontrolujte si status svého spoje, doporučuje aerolinka cestujícím, přičemž slibuje zákazníkům zasílat aktuální oznámení o případných dalších rušeních spojů. Podle Iltalehti se stávka dotkla hlavně letiště Helsinky-Vantaa a postihla až 8 000 pasažérů. Redakce zveřejnila seznam zrušených letů a informovala o možnostech přebookování zdarma. Zároveň připomněla, že pokud nedojde k dohodě mezi odbory IAU a zaměstnavateli (skupina Palta), hrozí v následujících týdnech další stávkové vlny – protesty už byly předem nahlášeny na několik dalších červencových termínů.

Napříč všemi třemi médii dominuje incident hromadného pobodání v Tampere – jedná se bezpochyby o největší událost dne, kterou široce pokrývají veřejnoprávní Yle, seriózní Helsingin Sanomat i bulvární Iltalehti. Všechny zdroje shodně informují o počtu obětí (čtyři zranění) a rychlém dopadení pachatele, liší se však v důrazu na detaily: zatímco Yle a HS zdůrazňují uklidňující fakta (žádné oběti na životě, nepravděpodobný teroristický motiv), Iltalehti se více zaměřuje na senzaci – například na kriminální minulost útočníka či emotivní svědecké výpovědi. Počasí je dalším opakujícím se tématem: bouře Ulla a následné výpadky elektřiny se objevují na Yle i Iltalehti (HS se jim věnuje okrajově v servisních zprávách). Všechny tři weby také zmiňují dopady stávky v letecké dopravě – Yle a HS v kontextu ekonomiky a dopravy, zatímco Iltalehti pojímá téma jako praktický návod pro čtenáře-cestovatele. Mezi specifická témata jednotlivých médií patří například politické spory: Yle rozebírá konflikt v koalici kvůli klimatickým cílům, což bulváry neakcentují, a Helsingin Sanomat nabízí hlubší analýzy – např. ekonomické dopady vládních reforem či zahraniční dění – které naopak nejsou prioritou bulvárního webu. Celkově tak mediální obraz dnešní dne ve Finsku kombinuje dramatičnost a naléhavost domácích událostí (útok v Tampere, bouře, stávka) s odbornějším kontextem (politické a ekonomické souvislosti) v podání seriózních médií a s praktickými či emotivními aspekty, které zdůrazňují populární zpravodajské portály.

To je všechno.

Použil jsem ChatGPT (ale můžete i jiný chatbot, třeba Gemini, Claude nebo Grok - ale vždy s Deep Research), vytvořil pro ten účel projekt (s instrukcemi viz prompt), používám model GPT o3-pro.

Pokud jste “news nerd” jako já, nebo vás zajímají zprávy, určitě vyzkoušejte.

A tip:

Využít můžete i funkci Tasks (Úlohy), kterou v předplatitelských módech najdete tak, že kliknete na ikonku svého účtu (vpravo nahoře), kliknete na Settings (Nastavení), Notifications, a nastavíte tento prompt jako pravidelnou úlohu, například na ranní čas. Emailem nebo na mobilu pak dostenet notifikace, až budou vaše “AI noviny” připravené. Hezké čtení a dobrou chuť k snídani!

.

O co jde: Jste na cestách a setkáváte se s lidmi, kteří vás zaujmou, ale vy o nich nic nevíte. Může to být manželský pár, který sedí v restauraci u vedlejšího stolu. Nebo prodavačka, která vám ráno prodává snídani v místní pekárně. Nebo mladé dívky, kteří se hlasitě baví v autobuse.

Chtěli byste se o nich dozvědět víc, ale nepatříte k těm, kteří se snadno seznamují a oslovují cizí lidi? Může vám pomoct chytrý chatbot, třeba ChatGPT. Dokáže letmý dojem z náhodného člověka (doplněný detaily, například kde a za jakých okolností k setkání došlo) proměnit na detailně propracovaný příběh.

Dozvíte se, jak daný člověk žije, jaké má v životě radosti i starosti. A taky to, co byste se od reálného člověka nedozvěděli: třeba o čem sní a co ho trápí. Jistě, vše bude kompletně vymyšlené, ale na základě reálií a informací o daném místě i člověku napsané tak, že by se to MOHLO stát.

V tom jsou chatboty dobré: dokáží dobře pracovat s kontextem a líčit i to, co neznají tak, že to sice nemusí být PRAVDIVÉ, ale je to PRAVDÉPODOBNÉ. Ostatně v tom je zakopaný pes takzvaných halucinací. Stochastický model má omezené množství informací, a když mu nějaké chybí, vymyslí si je tak, aby do kontextu co nejvíc zapadly a byly co nejvíc uvěřitelné.

Neříkám, že ChatGPT nahradí kontakt s lidmi, s kterými se na cestách budete setkávat. Ale je to snadný způsob, jak se o nich a místě rychle něco dozvědět. A do určité míry to nahradí i čtení průvodců a cestopisů. Ostatně, LLM je mají v rámci svého trénování všechny “načtené”.

Jak to udělat:

Napište prompt, kde specifikujte, co se chcete dozvědět. Nechte se inspirovat tím mým, ale zároveň ho můžete jakkoli změnit, upravit a vylepšit.

Prompt:

Příklad:

Jsem právě na dovolené ve Finsku, konkrétně v městech v oblasti jezer severně nad Helsinkami. A kde jinde použít tenhle lehce “nerdovský” způsob seznamování se s lidmi než v ráji introvertů? Ukážu na konkrétním příkladu, konkrétně asi čtyřicetileté barmanky, která nás obsluhovala v hotelovém baru.

Prompt tedy na konci doplním konkrétním zadáním.

To je všechno.

Použil jsem ChatGPT, vytvořil pro ten účel projekt (s instrukcemi viz první prompt), používám model GPT-4o.

Zajímavá už byla analýza:

1. Historický, kulturní a sociální kontext místa v roce 2025:
   Hotel Vanajanlinna, sídlící nedaleko města Hämeenlinna, je noblesní historické sídlo, často navštěvované náročnými klienty – golfisty, korporátními hosty i movitými turisty. Finsko v roce 2025 zůstává stabilní severskou demokracií, kde panuje důraz na rovnost, profesní důstojnost a ekologii. Ve venkovských regionech se klade důraz na ticho, klid a respekt.

2. Budoucí trendy v dané lokalitě:
   Finský venkov se více otevírá luxusnímu turismu a ekologickému životnímu stylu. V oblasti hospitality přibývá žen ve vedoucích i viditelných rolích. Mnoho profesionálek kolem čtyřicítky nachází rovnováhu mezi klidem přírody a výzvami profese v prestižních rezortech jako Vanajanlinna.

3. Vývoj člověka s podobnými vlastnostmi:
   Pohledná, profesionální černovláska kolem čtyřicítky se zřejmě musela prosadit v tradičně rezervované finské společnosti. Pokud je v hotelu jako barmanka – a ne jako manažerka – pak buď vědomě volí pozici s přímým kontaktem s lidmi, nebo je v osobní fázi „zastavení“, možná po ztrátě či změně.

4. Jedinečné charakterové rysy:
   Diskrétní, elegantní, klidná. Umí naslouchat. Má přirozený půvab bez okázalosti. Zároveň v sobě nese určité napětí – kombinaci melancholie a vnitřní síly. Její smích je spíš vzácný, ale o to přitažlivější.

5. Klíčové životní události:
   Možná rozvod. Možná předchozí práce v zahraničí (Skandinávie, možná Estonsko či Německo). Možná i umělecká ambice z mládí, kterou opustila kvůli praktičnosti nebo mateřství. Tichá, ale hluboká transformace.

6. Zázemí a jeho vliv:
   Pochází z menšího města nebo předměstí Helsinek. Rodina pracovitá, ale citově zdrženlivá. Naučila se nezávislosti brzy. Být pohledná ve Finsku je výhoda i stigma – naučila se svou krásu „nenosit navenek“. Její profesionální přístup je štítem.

7. Emoční hloubka, vnitřní konflikty a motivace:
   Zápasí s otázkou smyslu – práce, vztahů, budoucnosti. Touží po hloubce, ale je opatrná v důvěře. Možná má dospívající dítě, které ji drží nohama na zemi. Uvnitř je romantická, ale život ji naučil racionalitě.

8. Společenské a politické postoje:
   Spíše liberální. Věří v rovnost, klade důraz na ekologii a ticho. Nesnáší agresi a netaktnost. Nesnese sexismem nabité poznámky – reaguje na ně s ledovým klidem, který je účinnější než hněv.

9. Sociální vztahy:
   Má úzký okruh přátel. Možná blízká kolegyně v hotelu, se kterou sdílí smích i obavy. Občas flirtuje, ale nikdy povrchně. Její vztahy jsou delikátní – jako koktejly, které míchá.

10. Zájmy a talenty:
    Miluje jazz a tiché večery se sklenkou červeného vína. Hraje na klavír. Občas kreslí – tužkou do sešitu, bez ambice vystavovat. Má výjimečnou paměť na tváře a chutě. Její koktejly mají příběh.

11. Technologické změny a jejich vliv:
    Technologie respektuje, ale nenechá ji dominovat životu. Používá chytrý telefon efektivně, ale bez posedlosti. Věří v osobní kontakt – každý host je pro ni postava v knize. ChatGPT by asi nepoužila, ale věděla by o něm.

A teď příběh:

A) Jméno postavy:
Aino Valkeapää

B) Základní informace:
Aino Valkeapää, 41 let, barmanka a sommeliérka v hotelu Vanajanlinna, žije ve srubu nedaleko jezera Katuma, asi deset minut od hotelu. Dříve pracovala v Helsinkách, ale do Hämeenlinny se přestěhovala po rozvodu.

C) Vzhled a osobnost:
Aino má sytě černé vlasy střižené na elegantní mikádo, výrazné šedozelené oči a jemně pihovatou pleť. Nosí černé kalhoty, hedvábné halenky tlumených barev a vždy decentní šperk – nejčastěji stříbrný prsten s malým achátem. Mluví tiše a zřetelně, finskou angličtinou s melodickým přízvukem. Umí se usmát způsobem, který vyvolá klid. Působí jako žena, která má nad věcmi nadhled, ale v hloubi duše ji stále něco bolí.

D) Osobní historie:
Narodila se v Lahti, její matka byla zdravotní sestra, otec učil zeměpis. V mládí chtěla být malířkou, ale nakonec vystudovala hotelový management v Turku. Ve třiceti se vdala za německého architekta, s nímž žila v Berlíně. Po sedmi letech se vrátila sama do Finska. Vanajanlinna byla zpočátku jen „dočasná zastávka“, ale stala se jejím tichým útočištěm.

E) Rodina a vztahy:
Má čtrnáctiletého syna Kaspera, který žije střídavě s ní a s otcem v Berlíně. Jejich vztah je něžný, ale složitý – Aino se snaží být přítomná, i když ví, že některé věci nezvládne ovlivnit. Rodiče už nežijí. Nejbližší osobou je kolegyně Riikka, šéfkuchařka, se kterou sdílí tiché večery po směně.

F) Současná životní situace:
Pracuje čtyři dny v týdnu, zbytek tráví ve srubu. V hotelu je známá pro svou diskrétnost a výjimečný cit pro hosty. V roce 2025 čelí změně – hotel má nového majitele, který zavádí technologická řešení, která Aino chápe, ale s obavami sleduje jejich dopad na lidský kontakt.

G) Zájmy a aktivity:
Sbírá staré koktejlové recepty, poslouchá nahrávky Elliotta Smitha a někdy brzy ráno chodí bruslit na zamrzlé jezero. Má ráda jednoduché vaření – ovesné placičky, rybí polévku. Každou středu si zapisuje „myšlenky týdne“ do černého sešitu, který si sama svázala.

H) Postoje ke společenským otázkám:
Podporuje klimatickou transformaci, má rezervovaný vztah k masové turistice a technologickému přetěžování služeb. O politice nemluví, ale její činy – třeba to, že odmítá podávat nápoje v plastových kelímcích – prozrazují, kde stojí. Věří v důstojnost a ticho jako hodnoty, které je třeba bránit.

I) Vnitřní svět:
Aino touží po opravdovém spojení – ne nutně po vztahu, ale po přítomnosti, kterou si lidé dříve dokázali věnovat. Má strach, že věci ztrácí duši. Občas má sen, že otevírá malý bar u moře, kde budou hrát desky a hosté budou psát básně na ubrousky. Ale zatím zůstává ve Vanajanlinně, každou noc vyrovnává sklenice do dokonalé linie – jako by tím mohla srovnat i svůj svět.

Pokud si přeješ, mohu k postavě doplnit ilustraci, ukázkový dialog, krátkou scénu nebo další osoby z jejího okolí.

Nechal jsem si vytvořit ilustraci, a nutno říct, že by bylo “hustý”, kdyby žena na fotorealistickém obrázku vytvořeném ChatGPT vypadala stejně jako ta ve skutečnosti. Spoiler: Nevypadá!

Ale i tak mi výsledek tohoto “cvičení” přijde zajímavý a zábavný. Můžete si přečíst celou konverzaci.

K čemu je to dobré:

• Inspirace: Hotové příběhy můžete využít jako základ pro vlastní povídky, scénáře či články.

• Zábava: Ideální pro introverty nebo situace, kdy se chcete vyhnout nechtěným small talkům (z vaší i druhé strany), a přitom se něco dozvědět o místě a lidech.

• Cvičení kreativity: Skvěle potrénujete představivost a schopnost vytvářet živé, realistické postavy.

• Rozvoj empatie: Když se vžijete do života neznámých lidí, trénujete svou schopnost porozumět odlišným pohledům na svět.

Vyzkoušejte to sami!

.

Znáte je, že ano?

Mám na mysli ty lidi, které jste na letišti v příletové hale určitě viděli mnohokrát, a většinou je minuli bez povšimnutí. V ruce na papíře nebo tabletu drží jméno člověka, kterého dostali za úkol vyzvednout. Někdy s vámi naváží oční kontakt, aby se ujistili, že to nejste vy.

Vy to nejste, skoro nikdy. Ale neměli jste někdy nutkání se usmát, pozdravit, a prostě předstírat, že jste někdo jiný?

Petr měl to nutkání mnohokrát. Nikdy nenašel odvahu, samozřejmě. Až dneska, když vystoupil v Miláně z letadla z Prahy a o patnáct minut později vkráčel nalehko, jen s taškou přes rameno do příletové haly.

Měl strávit víkend v Itálii se svou přítelkyní, ale ta se s ním den předtím rozešla. Ještě ráno se jí snažil volat, ale marně. Nakonec se rozhodl letět sám.

A teď dostal chuť a hlavně odvahu udělat něco bláznivého.

Vybral si hezkou tmavovlásku s tabletem, na jehož obrazovce bylo napsáno "dr. Schwarz".

"Hello!", pozdravil ji.

Usmála se, asi ráda, že se dočkala tak rychle.

"Ráda vás poznávám, doktore Schwarzi", řekla anglicky, s italským přízvukem.

"Těší me," odpověděl.

Jmenoval se Petr Douda a byl kreativním ředitelem menší pražské reklamní agentury.

"Máte zavazadla?", zeptala se.

"Jen příruční," ukázal na tašku.

Vyšli na parkoviště. Dívka zamířila k bílému sportovnímu Fiatu.

"Jsem Giulia," řekla, když nastartovala. "Asistentka ředitele výzkumného centra."

Petr přikývl. Cítil, jak mu buší srdce. Tohle bylo šílené. Ale už nevěděl jak přestat.

"Všichni se na vás těší," pokračovala Giulia. "Vaše práce o transferu osobnosti s využitím neuronových sítí je fascinující."

Petr se usmál a snažil se vypadat důstojně. Netušil, o čem mluví.

"Připravili jsme všechno podle vašich instrukcí," řekla. "Včetně experimentu."

Projížděli předměstím Milána. Giulia voněla levandulí a něčím exotickým. Občas se na něj podívala způsobem, který sliboval víc než jen pracovní vztah.

"Je nádherně," řekl, ale klepal se nervozitou.

Zastavili před moderní budovou z betonu a skla. Na recepci je očekával starší muž v bílém plášti.

"Doktor Schwarz! Konečně!", zvolal nadšeně. "Jsem profesor Bianchi."

Vedli ho chodbami. Míjeli laboratoře plné počítačů, ale i dalších přístrojů.

"Jsme na místě," otevřela Giulia dveře.

Místnost připomínala luxusně vybavenou lékařskou ordinaci. Žena v bílé uniformě zdravotní sestry se na něj usmála. V ruce držela injekční stříkačku. "Budete si chtít chvíli odpočinout, nebo začneme hned?", zeptala se.

Podíval se tázavě na Giuliii a profesora, kteří stáli vedle něj. Doufal, že nevypadá příliš vyděšeně.

"Jak jsme se dohodli, svou metodu vyzkoušíte sám, protože to bude nejjednodušší způsob, jak získat nová data pro další výzkum," řekl profesor Bianchi.

Petr nervózně polkl. Sedl si.

Giulia mu pomohla vyhrnout košili na pravé paži. Dotyky byly příjemné, ale on byl stejně vyděšený a srdce mu tlouklo. Pak se k němu sklonila. Její rty byly blízko jeho ucha.

"Nebojte se," zašeptala. "Za chvíli budete člověkem, kterého miluji."

Sestra mu stáhla paži gumovým obinadlem, požádala ho, ať rukou několikrát zapumpuje, a pak do ní zcela profesionálně zabodla jehlu. Obsah injekce zmizel pod kůží.

Místnost zaplavilo modré světlo.

Když se probudil, seděl v letadle. Vedle něj neznámá žena četla časopis.

"Už přistáváme v Miláně," řekla.

Vytáhl z kapsy pas. Na fotce poznal sám sebe, ale jméno znělo dr. Hans Schwartz.

V příletové hale se k němu rozběhla půvabná černovláska a skočila mu zamilovaně do náruče. Ucítil její pevná ňadra. Políbila ho. Byla to Giulia.

Pak si všiml muže, který právě procházel kolem. Vypadal jinak, ale on poznal sám sebe. Tedy toho předtím. Petra Doudu. Držel za ruku celkem hezkou dívku, ale oba vypadali tak nějak obyčejně. A tvářili se mírně nespokojeně, jako lidé, kteří úplně přesně neví, jak být šťastní.

Giulia se na něj usmála. "Jdeme? Auto čeká."

"Jistě," řekl.

Lidi s tablety a čtvrtkami papíru, na kterých byla napsaná jména neznámých lidí, minuli bez povšimnutí.

„Tím nejdůležitějším v našich životech je štěstí," říká Nigel Farage v rozhovoru v Sunday Times s nonšalancí, s jakou obvykle na fotkách drží sklenici piva nebo vína. A možná právě v tomto zdánlivě banálním postřehu se skrývá klíč k pochopení nejen dnešní britské, ale celé evropské politiky.

A je nejvyšší čas o tom mluvit: podle průzkumu preferencí YouGov, který přesně po roce od loňského vítězství labouristů přepočítával podporu na parlamentní křesla, by strana Reform UK získala ve volbách 271 křesel. Teď jich má pět.

Farage, muž který čtyřikrát poměrně těsně unikl smrti (včetně letecké havárie v roce 2010) a nyní se chystá „svrhnout" britský parlamentní systém, představuje něco víc než jen další populistickou vlnu. Ukazuje, jak křehké jsou naše demokratické instituce ve chvíli, kdy se štěstí stane politickým programem.

Protože instituce, dobře postavené a ověřené časem, máte vždycky. Štěstí mít můžete, ale nemusíte.

Farage má dar říkat banality tak, jako kdyby oznamoval světové objevy.…

Od dětství nemám moc rád galerie, lépe řečeno to, kvůli čemu se do galerií chodí. Tím myslím prohlížení obrazů. Tápu v tom, jak to mám dělat.

Už to, že není jasné, jak dlouho se máte na obraz dívat. Stačí pět vteřin? Nebo deset? Jsou dvě minuty moc? Nebo se mám u některých obrazů posadit na lavičku, a dívat se na ně třeba půl hodiny? Je dobré číst informace o díle či umělci vedle obrazů, anebo to jen “ředí” zážitek a zdržuje?

Plus je tu další problém. Proč do galerie vlastně chodíme? Abychom toho viděli co nejvíc, nebo abychom si vychutnali několik nejlepších kousků? Láká nás to, že vidíme originály, a jsme tedy u něčeho výjimečného, anebo jde o samotné dílo? (A proč nám potom nestačí dívat se na reprodukce v knížkách?)

Návštěva galerie je obtížná v tom, že nám dává příliš mnoho volnosti. Jsme režiséry vlastního uměleckého zážitku, a pokud nejsme znalci či aspoň nadšenci do umění, je to spíš komplikace než výhoda. Ani nemluvě o tom, když galerií procházíte společně s partnerem nebo přáte…