Jedno procento

Víme, že socialismus nefunguje. Víme to v Evropě všichni, my v Česku ještě o něco víc víc než naši západní sousedi. Ale zároveň nám Evropanům evropský skoro-socialismus vyhovuje. Stejně tak regulace. Víme, že jsou kontroverzní a že například brzdí inovace, ale chrání nás před riziky světa, kde bývá nehostinné počasí a fouká studený vítr.

Je i poctivé říct, že někdy náš “starý svět” funguje líp. Jak třeba ve svém sloupku v The Times napsal vědecký korespondent Tom Whipple, léky jsou v USA v průměru skoro třikrát dražší než v EU, a ty značkové dokonce víc než čtyřikrát. Ukázala to v roce 2022 studie RAND Corporation, a anekdoticky jsme se to dozvěděli nedávno, když se ukázalo, že hubnutí s pomocí léků stojí v Americe opravdu výrazně víc než v Evropě.

Slavný Ozempic stojí v USA průměrně 936 dolarů měsíčně, zatímco ve Francii jen 83 dolarů, v Austrálii 87 dolarů a ve Velké Británii 93 dolarů.

Přitom jsou to stejné léky! Stejné molekuly, se stejnou účinností, ve stejném obalu. Jak píše Whippl…

Už mnohokrát jsem vyprávěl historku, jak jsme se seznámili. Pro ty, co to ještě neslyšeli: bylo to někdy kolem roku 2000, když obíhal republiku. Osamělý muž v čelence a s malým batohem, bojující s rychle projíždějícími auty na krajnici státních silnic. Napsal mi, jestli nechci běžet s ním. Zbláznil jste se? Kolem republiky? Odepsal jsem mu. Jen kousek, navrhl, a nakonec jsem s ním běžel po kutnohorské výpadovce asi deset kilometrů směrem do Prahy.

Od té doby jsme kamarádi. Založili jsme běžecký klub nejdřív v Lidových novinách a pak v Reflexu, v době, kdy běhání ještě nebylo tak cool jako dneska. Napsali jsme knížku Jak uběhnout maraton za 100 dní, která by se stala ohromným bestsellerem, kdybychom ji napsali o pět let později. Ale i tak se tahle asi první česká knížka o populárním běhání prodala v nákladu desítek tisíc.

No a byl jsem na Milošově běžecké svatbě, kde se místo přípitku a popíjení běželo po obřadu deset kilometrů. Ano, cice do hospody, ale i tak to byla nejneobvyklejší svatba, které jsem se zúčastnil.

Mám Miloše rád, byť oba běháme úplně jinak. A tím nemyslím to, že on rychle a já pomalu, nebo že on si dává v kuse stovky, zatímco já spíš jednotky kilometrů. On prostě běhá dobře, a já špatně, ale zároveň říká: každý si může běhat, jak chce. Můžu vás taky naučit běhat dobře. Ale i když budete běhat špatně, jako Čermák, pořád je to lepší, než když nebudete běhat vůbec.

Zkrátka: pozval jsem Miloše do podcastu, už po několikáté, ale znovu mi to udělalo radost. Doufám, že i vám! A pokud vás Jedno procento baví a chtěli byste ho podpořit, budu rád: na webu jedno procento tečka cézet. Můžete mě podpořít dobrým slovem, ale to víte - peníze jsou peníze.

Díky a hezkou zábavu!

.

Čtěte rozhovor s Miloše Škorpilem, autorem je jako obvykle Claude 4.0 Sonnet.

Miloši, ty jsi právě oslavil 70. narozeniny a stále aktivně běháš. Jak se běhá po sedmdesátce?

Po sedmdesátce běhám vlastně líp než předtím. Možná i kvůli tomu, že jsem po 15 letech zase začal systematicky trénovat. Předtím jsem hlavně trénoval ostatní lidi a sám jsem běhal bez většího systému. Ale teď jsem se rozhodl připravit na šestidenní závod a musím říct, že mě to začalo znovu bavit.

Co tě přivedlo zpět k systematickému tréninku?

Začal jsem před osmi lety chodit s manželkou Danou cvičit. Nikdy mě fitness nebavilo - zavřené prostory, kde se všichni potí. Ale když se Dana připravovala do soutěže, začal jsem s ní a její trenérkou chodit a zjistil jsem, že když se to dělá správně, je to dobré. Vyhodili jsme auta z garáže a udělali si tam vlastní posilovnu.

Jak vypadala tvoje příprava na šestidenní závod?

Půl roku jsem se připravoval systematicky. Třikrát týdně jsem posiloval a ze začátku jeden den posilování, druhý běh. Poslední dva měsíce jsem kombinoval - posiloval jsem a pak šel ještě běhat hodinu až půltoři. Nejdelší běh v přípravě byl 23 kilometrů. Kluci mi říkali: "Ty si myslíš, že něco uběhneš? Vždyť jsi neběžel nic dlouhého."

Jak jsi reagoval na jejich pochybnosti?

Vycházel jsem z toho, že když jsem šel běhat, už jsem byl unavený z posilovny. Nešetřil jsem se tam. Věděl jsem, že na šestidenní taky nebudu úplně čerstvý, hlavně od prvního dne už tam bude únava. Připravoval jsem se i psychicky, protože běhání je hlavně o hlavě.

Jaký trénink jsi dělal konkrétně?

Běhal jsem kopce a dělal jsem intervalový trénink - 100 metrů na 90 procent tepové frekvence, pak 100 metrů pomalu. Dotáhl jsem se až k tomu, co dělal Zátopek - 80 x 400 metrů. Ale já jsem si řekl, že 400 metrů běhat nebudu, takže jsem udělal 80 stovek. Když běžíš 100 metrů rychle, 100 pomalu, tak těch 20 stovek je 4 kilometry krásně rozložené a uteče to rychleji než monotónní běh.

Jak probíhala samotná šestidenní?

Máš 144 hodin a jak s nimi naložíš, je na tobě. Běhá se v Konstantinových Lázních na okruhu dlouhém 2800 metrů. Dělám to jako doma - ráno vstanu kolem šesté, běhám do snídaně, pak do oběda, odpoledne si lehnu na hodinku a pak běhám až do večeře.

Co se ti honí hlavou během takového dlouhého běhání?

Neposlouchám muziku ani podcasty, potřebuju být sám se sebou. Ten okruh je dobrý tím, že se pořád díváš do jiného prostoru. Jsou tam krásná rána, svítání, západy slunce. Pozoruju přírodu a občas se mi něco rozběhne v hlavě, tak si to zapíšu do mobilu.

Kolik lidí na šestidenní běží a jaká je tam atmosféra?

Letos tam bylo asi 40 lidí na celou šestidenní. Věkově jsou od 25 let až po starší než já. Říká se, že je to mistrovství Rakouska a Německa, protože ti tamní důchodci jsou na tom finančně líp a jsou zvyklí se o sebe víc starat a hýbat se.

Udělal jsi tam nějaký rekord?

Ano, udělal jsem český rekord, protože někdo přes 70 let ještě šestidenní neběžel. Měl jsem 480 kilometrů za těch šest dní, chtěl jsem 500, ale bohužel se to úplně nepovedlo. Předtím jsem měl rekord v kategorii do 70 let - těch 460 kilometrů.

Ty se běháním živíš. Jak ses k tomu dostal?

Původně jsem dělal bezpečnost práce. Když vyšla kniha o bosém běhu kolem roku 2000, všichni začli nadávat na Adidas a Nike, že za 50 let výroby běžeckých bot musela být technologie taková, aby nikdo nebyl zraněný. Jako bezpečák jsem začal přemýšlet o rizicích běhání a udělal jsem si analýzu všech rizik, která se při běhání objevují.

Co nabízíš lidem ve své běžecké škole?

Dělám individuální tréninky za 3900 korun, kde s lidmi běhám hodinu a půl. Můžou si vzít další dva lidi. Scházíme se u obchodu na Milady Horákové, jdeme do Stromovky, nafilmuji je při běhu na mobil ve zpomaleném záběru a ukážu jim, jak běhají špatně.

Jak běhá 95 procent lidí podle tebe?

Dělají to, čemu říkám "chůze se skočnou fází". Mají představu, že běh se od chůze liší tím, že při něm létají. Jenže když letíš nahoru, jsou to takový hopshopsálové. Správně by člověk měl mít pořád stejně vysoko těžiště a pohyb vychází z kotníku. Měl by mít pocit kontrolovaného pádu dopředu.

Dá se špatný běžecký styl změnit?

Samozřejmě, jako když se učíš anglicky. Musíš se tomu věnovat. Mám program "Rok běhání s Milošem Škorpilem" pro 25 lidí. Napíšu jim roční tréninkový plán a máme čtyři společné běhy. Za tři měsíce, když vědí, že je budu kontrolovat, opravdu makají a udělají velký pokrok.

Trénuješ i někoho konkrétního dlouhodobě?

Už 11 let trénuju Milana Šumného. Přišel ke mně v 38 letech jako manažer s jasným cílem - chtěl uběhnout Spartatlon, 246 kilometrů z Atén do Sparty. Měl podmínku, že může trénovat jen třikrát týdně hodinu ráno před prací. Po třech letech běžel stovku za 7:52, další rok za 7:46 o devět tepů níž na minutu.

Jak dopadl ve Spartatlonu?

Po čtyřech letech skončil celkově pátý za 25 hodin 20 minut - nejlepší český výkon člověka běžícího poprvé. Po dalších dvou letech byl třetí a běžel to pod 24 hodin, celý závod rychleji než 10 km/h s průměrným tepem 122.

Co je podle tebe základ úspěšného běžeckého tréninku?

Není to o kilometrech, jak si většina lidí myslí. Běžecký trénink má tři pilíře: techniku, metodiku a dýchání. Cílem je připravit tělo, aby bylo schopné běhat co nejrychleji na co nejnižších tepových frekvencích. Pak to může v klidu udýchat.

Jak reagují ostatní ultramaratonci na váš přístup?

Nemají nás moc rádi, protože jim bereme jejich mantru - ty kilometry. Oni jsou zvyklí běhat 900 až 1000 kilometrů měsíčně. My jim ukážeme, že stačí naběhat půlku a být lepší než oni. To jejich manželky rozseře, když vidí, že nemusí trávit tolik času běháním.

Jaká je podle tebe role genetiky oproti tréninku a psychice?

Je to tak 50 na 50. Nějaké genetické předpoklady musíš mít, ale hodně je to o hlavě. Říká se, že nejlepší ultramaratonci jsou starší, když už jsou zklidnění a mají to srovnané v hlavě. Hlavně u těch dlouhých závodů jsou to věci především o psychice.

Jsou běžci nějak specifičtí lidé?

Myslím, že ne. Jsou to úplně stejní lidé jako ostatní. Jiní jsou magoři do cyklistiky, další do plavání nebo lezení po horách. Všichni jsme svým způsobem nějaký magoři a běžec prostě má rád běhání. Běhání je navíc přirozené - potřebuješ jen boty, tepláky a tričko.

Jak se ti daří ekonomicky s běžeckou školou?

Mám nějakou menší penzi, ale s tím, co si přivydělám, se dá slušně žít. Děláme s Danou i kempy, workshopy pro firmy, team buildingy. Hlavně jsme v kontaktu s lidmi, což je důležité. Největší strašák důchodců je, že nebudou mít co dělat. Říkám, že lidi nezestárnou proto, že přestanou pracovat, ale zestárnou, protože přestanou pracovat.

Jaký je tvůj vztah s manželkou Danou?

Dana byla ředitelka bankovní pobočky, když jsme se seznámili. Pak odešla a znovu si vytvořila život kolem cvičení a výživy. Vzájemně se podporujeme. Ona říká, že začala dělat to, co dělá, protože nechtěla být jen manželka Miloše Škorpila. Občas se to překlopí tak, že já nechci být manžel Dany.

Přestěhoval ses z Prahy na venkov. Jak to vnímáš?

Žiju u Sokolova a jsem maximálně spokojený. Když přijedu jednou týdně do Prahy, úplně mi to stačí. Karlovy Vary, Krušné hory, Slavkovský les - to jsou nádherné přírodní útvary. Vyjedu 100 kilometrů za Prahu a všechen ten chaos a ruch velkoměsta utichne.

Co děláš, když neběháš?

Čtu spíš knihy duchovnějšího charakteru. Mám teď projekt s jedním kamarádem - "obšlapáváme" po hranicích všechny kraje. Máme za sebou Karlovarský a Ústecký, teď jdeme Plzeňský. Je to na 10 dní, ujdeme 400-450 kilometrů, spíme pod stanem. Původně jsem chtěl to stihnout do 80, teď říkám do 85 nebo 90.

Bereš nějaké doplňky stravy?

Beru zinek, magnézium, vitamín C a koenzym Q10. Ten jsem začal brát kvůli zubům - mám genetickou predispozici k paradentóze. Ale nevěřím na elixíry mládí. Daleko víc lidem pomůže, když se začnou pravidelně hýbat, zhubnou a budou zdravější.

Trénoval jsi někdy politiky?

Běhal jsem se Stanislavem Bernardem, kterého jsem dostal od manželky k narozeninám a jsme kamarádi. Vím, že běhá prezident Pavel, Nerudová, ministr Kulhánek. Myslím, že hodně politiků dneska běhá a je to dobře - minimálně si tím čistí hlavu.

Máš nějaký názor na současný chaotický svět?

Samozřejmě to sleduju a nejsem z toho šťastný. Uvědomuju si, že stačí, aby se někdo ještě hůř vyspal, a můžeme v tom být všichni. Na druhou stranu jsou věci, které nemůžu ovlivnit, tak nemá cenu o nich moc přemýšlet.

Jak dlouho chceš žít?

Mám to vymyšlené - chci tady být do stovky. Myslím, že je to reálné a že pak ještě člověk ví, co dělá a má to pod kontrolou. Nemyslím si, že by bylo lepší žít déle, vzhledem k tomu, co se ve světě děje.

Co je podle tebe tajemství kvalitního stáří?

Když pravidelně prokrvujete tělo, prokysličujete ho, tak žije. Všechny buňky žijí. I pohlavně může člověk žít třeba do stovky - do sedmdesáti to můžu potvrdit. Když se člověk pravidelně hýbat celý život, tělo si vyrábí to, co potřebuje.

Tvoji kluci běhají taky?

Ne, neběhají. Ze začátku ano, ale pak inklinovali k jiným sportům - zápas, biatlon, šerm. Nikdy jsem je do běhání nenutil. Uvědomoval jsem si, že překonat mě v tom, co jsem dělal, by bylo obtížné a spíš bych jim život komplikoval.

Co se ti v životě nejvíc povedlo?

Na první manželství nevzpomínám ve zlém - prostě jsme byli každý už někde jinde. Když jsme se rozvedli, šli jsme to oslavit spolu na oběd. Lidi z baráku říkali, že nás považovali za nejšťastnější manželství. Poznání Dany bylo určitě jedno z nejlepších rozhodnutí.

Bude svět za deset let lepší, nebo horší?

Budu optimista. Bude lepší.

Pohádal jsem se s Emou, řekl mrzutě spisovatel Chládek, když dosedl k obědu.

Panebože, pomyslela si Chládková, zase mě bude unavovat těmi svými historkami s literárními postavami.

Protože to přesně měl Chládek ve zvyku. Když psal nějakou povídku, mluvil o postavách, jako kdyby to byli živí lidé. Loni se dokonce na oslavě manželčiných narozenin rozplakal, protože matce Kláry - půvabné ředitelky galerie vystupující v jeho povídce - diagnostikovali Alzheimera.

Chládková si povzdychla, protože věděla, že se od ní očekává, že s ním jako obvykle bude tu hru hrát. A řekla: "Co jste si s Emou udělali?"

"Přestala se mnou spát," řekl truchlivě Chládek. "A tvrdí, že o ní musím říct manželce."

Blbý námět, strašně stereotypní, napadlo Chládkovou, která byla bývalou kulturní recenzentkou, nyní však už ženou v domácnosti. Řekla: "A ona je v posteli dobrá?"

"Je velmi dobrá," řekl.

"Lepší než manželka?"

Chládek se zarazil a zkoumavě se na ženu podíval. "To je odvážná otázka!"

Pokrčila rameny. "Tak ono je hlavně odvážné, že jsi své ženě s Emou nevěrný."

Nemůžu si pomoct, prohlásil Chládek, mám krizi středního věku. Banální, pomyslela si. Nahlas řekla: "A co na to Ema?"

"Vyhrožuje, že to řekne naší dceři."

Chládková ztuhla. "Cože?"

"No jo. Asi jsem udělal chybu, když jsem si ji vymyslel jako kamarádku naší Petry."

"Ty jsi do povídky zapletl naši dceru?"

"Jen okrajově," bránil se Chládek. "Ema ji potkala na vernisáži. Daly se do řeči. Petra jí řekla, že její máma žije s nějakým spisovatelem..."

"Proboha," vzdychla Chládková. "A cos čekal?"

"Že to bude dobrý příběh! Ostatně, ty jsi přece taky postava."

"Já jsem tvoje žena!"

"Ne, nejsi," zavrtěl hlavou. "Nikdy jsem se neoženil. Ty jsi bývalá kulturní redaktorka novin, které o mně napsaly nactiutrhačnou recenzi, a byla jsi posedlá sexem. Vymyslel jsem si tě před patnácti lety."

Chládková vstala od stolu. Došla k baru a nalila si sklenku dominikánského rumu.

Řekla: "Máš pravdu. Já nejsem tvoje žena. Jsem literární postava, a proto ti můžu říct, že nejsi jediný, kdo je z nás dvou nevěrný," dodala klidně.

Chládek zbledl. "Ty? A s kým?"

"S autorem."

"S jakým autorem?"

"S tím, který vymyslel do své povídky nás dva," řekla Chládková. "Mimochodem, tebe dost schematicky. Jako ukázkového zbabělce středního věku."

Chládek se rozhlédl po místnosti. Najednou měl pocit, že se stěny začínají rozpíjet jako akvarel politý vodou. Síla autosugesce?

"To není možné," zašeptal.

"Ale je. A víš, co je nejhorší? Že nás za chvíli přestane psát. A my zmizíme."

"Proč by to dělal?"

"Protože ho to přestane bavit. Dojde mu, jak je to banální příběh a ty plochá postava."

"Nejsem plochý," pokusil se zaprotestovat. Ale znělo to banálně a ploše.

"Už se to děje," řekla Chládková a pozvedla skleničku. "Na zdraví!"

A měla pravdu. Poslední, co Chládek viděl, byl její ironický úsměv, než se rozplynul v nicotě nedopsaného příběhu.

(Autorská poznámka: Prosím, hlavně Chládka nelitujte. Za starých časů, když postavy umíraly napsané na papíře, často drasticky a dramaticky zmačkaném, někdy dokonce roztrhaném, byla to trýznivá a hrozná smrt. Digitální konec je rychlý a bezbolestný, a i když jsou někdy literární postavy nuceny trávit dlouhý čas v tzv. odpadkovém koši na ploše počítače, mají zaručen klid a veškerý komfort.)

Petr Fiala na předvolebním setkání v Ostravě znovu otevřel debatu, kterou před dvěma měsíci rozpoutala investigace Apoleny Rychlíkové z Pagenotfound. Bránil se zjištění, že jako premiér si udržel částečný úvazek na Masarykově univerzitě – ne "malinký", jak tvrdí, ale pětinový, odpovídající osmi hodinám týdně. Za tři a půl roku si na této pozici vydělal téměř milion korun.

Jde skutečně o peníze? Sotva. Milion za více než tři roky není částka, která by premiéra motivovala k dvojí kariéře. Problém tkví jinde – v otázce symboliky a veřejného vnímání nejvyšší exekutivní funkce.

Funkci premiéra tradičně chápeme jako absolutní závazek. Není to práce ohraničená úředními hodinami, ale role, která "požírá" celého člověka. Proto má premiér výjimečné podmínky – od auta s majáčkem po bezpečnostní detaily. Ne proto, aby mu zbyl čas na jiné aktivity, ale aby mohl maximálně efektivně sloužit zemi.

Jinými slovy: když vás na D1 mijí dvě černá auta s modrými majáčky, máte si spkojeně říct: “Hele, někdo z v…

O co jde: Naplánované úkoly v ChatGPT vám umožní proměnit AI chatbota v proaktivního digitálního asistenta, který automaticky vykonává opakující se činnosti podle vašeho rozvrhu. Místo toho, abyste si museli pamatovat každodenní rutiny nebo pravidelně zadávat stejné dotazy, ChatGPT za vás může automaticky posílat ranní souhrny počasí, připomínat důležité termíny, motivovat vás k cvičení nebo třeba každý týden shrnout nejdůležitější novinky z vašeho oboru.

Jak to udělat: Současná implementace naplánovaných úkolů prošla dramatickou změnou, což způsobilo značné zmatky mezi uživateli. Původně se tato funkce aktivovala výběrem modelu "4o with scheduled tasks" z dropdown menu, ale tato možnost zmizela. Nyní musíte postupovat jinak:

Vyberte model o3 nebo o4-mini z výběru modelů v horní části ChatGPT rozhraní. Tyto reasoning modely mají naplánované úkoly integrovány přímo do svých funkcí. Poté jednoduše napište požadavek v přirozeném jazyce, například:

nebo

Pro správu existujících úkolů můžete použít přímý odkaz https://chatgpt.com/tasks, i když hlavní rozhraní již není snadno dostupné. Položku “tasks” také najdete v hlavním menu, když kliknete vpravo nahoře na svůj profil. Můžete mít aktivních maximálně 10 úkolů současně, což platí pro všechny placené verze ChatGPT (Plus, Pro, Team).

.

Proč je to užitečné: Naplánované úkoly představují zásadní posun od reaktivního k proaktivnímu používání AI. Místo toho, abyste museli aktivně pamatovat na dotazy a úkoly, ChatGPT za vás převezme iniciativu. To je obrovská výhoda pro všechny, kdo chtějí automatizovat rutinní činnosti nebo si vytvořit konzistentní návyky.

Integrace s reasoning modely o3 a o4-mini navíc přináší nové možnosti - úkoly mohou nyní provádět složitější analýzy, počítat s daty nebo vykonávat pokročilejší operace než jen posílat textové připomínky. Systém funguje i když nejste online a posílá notifikace emailem nebo push zprávami napříč všemi platformami.

.

Příklady:

Můžete si nechat každý týden automaticky připravit souhrn novinek z vašeho oboru. ChatGPT vyhledá aktuální informace a pošle vám přehledný newsletter přímo do emailu.

Zdravý životní styl: Nastavte si každodenní motivační zprávy na cvičení v 6:30 ráno, včetně konkrétních cviků na daný den. Nebo si nechte každý večer poslat tipsy na zdravé večeře s recepty.

Osobní finance: Jednou měsíčně si můžete nechat poslat připomínku na kontrolu bankovních účtů a investic, včetně otázek, na které byste se měli zaměřit při hodnocení své finanční situace.

Bohužel, současná implementace má své mouchy - vytváření nových úkolů je méně intuitivní a někteří uživatelé hlásí problémy s přístupem. OpenAI však slibuje další vylepšení této perspektivní funkce.

.

Co se děje ve světě? Nechte si každé ráno posílat od ChatGPT “news digest” na míru. Vyberte si zpravodajská média, která sledujete, a můžete upřesnit, jaké zprávy vás zajímají (politika, technologie atd.).

Příklad jednoduchého promptu (v ChatGPT pro model o3:

Zadání vypadá takto:

A výsledek (například), každé ráno přesně v sedm v mailu i v ChatGPT:

Ještě jednou připomenutí: úkol může být jakékoli, zadání taky. Princip je jasný: pravidelně dostanete nové informace, případně inspiraci.

.

Advokát Skřivan se ráno probudil a pohlédl na svou ženu, která spala vedle něj. Ležela zády k němu.

Zamžoural na její rameno a spatřil na něm QR kód. Rychle zamrkal, jestli to není nějaký přelud. Nebyl.

Zatřásl s ní. Probudila se, neochotně a naštvaně.

"Ty sis nechala udělat tetování?!"

"Zbláznil ses?!", zeptala se. Pak vytřeštila oči. "TY sis nechal udělat tetování?!"

Ukázalo se, že Skřivan má na rameni taky QR kód.

"To není možný," řekl Skřivan a vyskočil z postele. Běžel do koupelny k zrcadlu.

QR kód vypadal jako nějaká prasklina v realitě.

Jeho žena přišla za ním, v ruce držela mobil. "Počkej, zkusím to naskenovat," řekla.

"Zbláznila ses?! Co když je to virus?!"

Než stačil protestovat, ozvalo se cvaknutí fotoaparátu. "Už to mám," řekla. "Vede to na nějakou stránku."

Skřivan jí nakoukl přes rameno. Na displeji se objevil text: "Svou ženu nemiluju, i když jsem si to namlouval. Vzal jsem si ji jen proto, abych se stal partnerem v advokátní kanceláři svého šéfa."

"Co to je za hovadinu?!", vykřikl.

Jeho žena na něj zírala s otevřenou pusou. Teď on namířil mobil na její rameno.

Cvak.

"Jsem svému muži nevěrná. Miluju ho, ale v posteli je tak špatný, že prostě musím mít jiné milence."

Podívali se na sebe.

"To není pravda," řekli oba současně.

Z ulice se ozval křik. Vyběhli na balkon. Dole stály hloučky lidí, všichni měli na sobě QR kódy. Někteří plakali, jiní se hádali. Mladá žena v županu běžela po chodníku a křičela: "Já to tak nemyslela! Fakt ne!"

Telefon Skřivana začal zvonit. Volal jeho společník z kanceláře. "Viděls to? Všichni mají na sobě ty kódy! A když je naskenuješ..."

"Já vím," přerušil ho Skřivan. "Je to naprostá katastrofa. Lidi se budou hádat, nenávidět i rozvádět. A to ani nemluvím o tom, jak vyskočí násilí. Napadá tě, co se s tím dá dělat?"

"Zbláznil ses?!", řekl jeho společník. "Nic se s tím dělat nedá, a právě proto je to skvělý. Uvědomuješ si, jaké to pro naši advokátní kancelář bude znamenat kšefty?!"

V tu chvíli to došlo i Skřivanovi.

Když položil telefon, podíval se na svou ženu. V těch pohledech, které si vyměnili, asi bylo něco jiného než normálně. Protože oba se automaticky zvedli a odešli do ložnice.

"Tohle byl nejlepší sex mého života," vydechla, když pak leželi vedle sebe.

"Miluju tě," řekl Skřivan, a věděli, že mluví pravdu. Oba.

Když se oblékali, všimli si, že kódy zmizely.

.

Udělal jsem audio verzi této povídky s pomocí AI. Jak jsem to udělal, si můžete přečíst v tomhle článku.

O co jde: Nový model text-to-speech od ElevenLabs umí vygenerovat přirozeně znějící hlasový obsah s emocemi, dialogy a zvukovými efekty přímo z textu. Eleven v3 (alpha) umožňuje generovat hlasy, které nejen správně vyslovují slova, ale dokáží i šeptat, smát se, být smutné nebo nešťastné – a to všechno jen pomocí jednoduchých příkazů vložených do textu.

.

Jak to udělat: Přihlaste se do ElevenLabs a vyberte model "Eleven v3 (alpha)" z nabídky. Do textového pole napište svůj text a přidejte "audio tagy" v hranatých závorkách pro kontrolu emocí a efektů. Například:

Pro dialogy více postav jednoduše označte změnu mluvčích nebo využijte novou funkci pro automatické generování konverzací. Model podporuje přes 70 jazyků včetně češtiny. Pokud potřebujete konkrétní hlas, doporučuje se používat předpřipravené hlasy nebo rychlé klony (Instant Voice Clone), protože profesionální klony hlasu nejsou zatím plně optimalizované.

Generování trvá déle než u předchozích modelů, takže v3 není vhodný pro real-time aplikace. Pro ty použijte model v2.5 Turbo.

.

Proč je to užitečné: Eleven v3 revolučně mění způsob tvorby audio obsahu. Je jasné, že výhledově nhradí herce (pokud s tím posluchači budou v pohodě, a nebudou vyžadovat skutečné hlasy), a už dnes je jasné, že bude možné vytvořit profesionální audioknihu, reklamní spot nebo vzdělávací video jen s pomocí textu a AI modelu. Eleven v3 (alpha) dokáže automaticky přizpůsobit emoce podle kontextu a vytvořit přirozené dialogy mezi postavami.

Zejména pro malé tvůrce, pedagogy a firmy to znamená demokratizaci kvalitního audio obsahu. Během června 2025 je navíc používání ve studiu zlevněno o 80 %, takže můžete experimentovat za minimální náklady. Multijazyčná podpora umožňuje vytvářet obsah pro globální publikum se zachováním konzistentní hlasové identity.

.

Proč je to užitečné: V tomhle konkrétním případě třeba dobrá zpětná vazba na to, jak my sami vypadáme. Obecně pak ukázka toho, že velké jazykové modely nejsou v principu “podlézavé” nebo neupřímné. Ano, v systémových promptech mají většinou napsáno, aby se vždy maximálně snažili spolupracovat a vycházet vstříc. Ale vy jim pak v promptu můžete napsat, jak chcete, aby se chovaly konkrétně.

.

Příklady:

Audiokniha pro děti: Napište pohádku a pomocí tagů jako [excited], [whispers] nebo [giggles] vytvořte poutavé vyprávění s různými emocemi pro každou postavu. Můžete dokonce přidat zvukové efekty typu [door creaks] nebo [footsteps].

Firemní prezentace: Vytvořte profesionální prezentaci produktu s nadšeným hlasem

a zdůrazněte důležité body

Vzdělávací obsah: Učitel může vytvořit interaktivní lekci s dialogy mezi historickými postavami nebo simulovat vědecké experimenty se zvukovými efekty. Například:

.

Nahrávka povídky “z fleku”

1. Napsal jsem povídku o muži, který se probudí, a zjistí, že na rameni jeho ženy je (pravděpodobně) vytetovaný QR kód.

2. Jdu na ElevenLabs, otevřu “Playground” a kliknu na “Text to Speach”. V pravém menu vyberu v “Settings” model “Eleven v3 (alpha)”. Vyberu svůj ionstantně naklonovaný hlas a vložím do okna text povídky.

3. Kliknu dole na tlačítko “v3 Enhance (alpha)”, a na základě kontextu se automaticky nabídnou styly v hranatých závorkách. Pak ručně projdu text a případně doplním další, nebo umažu ty, které navrhla AI. Cílem je co nejvíc zpřesnit styl, jakým chci, aby audio vzniklo.

Takto vypadá povídka včetně stylových “hranatých závorek”:

4. Nechám vygenerovat audio. Vygenerují se automaticky dvě verze, celkem odlišné. Jak je u Elevenlabs běžné, mám bezplatně nárok na dvě “regenerace” audia, pokud mi kvalita nevyhovuje. Doporučuju si audio přesto uložit, kdyby další verze byly ještě horší.

5. Když jsem spokojený, můžu ještě vygenerované audio v mp3 formátu doeditovat nebo “vyšperkovat” (například přidáním hudby) v nějakém dalším programu, já používám audacity.

.

A jak to dopadlo? Poslechněte si:

.

„Jsem starý muž, který stále ještě píše tužkou na papír," přiznává poslanec Marek Benda v rozhovoru o bitcoinové kauze, která smetla ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Je to věta, která by měla vyvolat respekt k jeho poctivosti. Místo toho působí jako epitaf celé jedné politické generace.

Benda, muž s nejdelší nepřerušenou politickou kariérou v novodobých českých dějinách, se stal nechtěnou ikonou problému, který přesahuje daleko za hranice konkrétní bitcoinové aféry. Když politik přiznává, že nerozumí technologiím, nečiní to z pokory. Činí to z pohodlnosti nevědomosti.

Bendova obhajoba je lstivá ve své prostotě: „Pokud já bitcoinům nerozumím, jak jim může rozumět volič?" Je to logika, která by neobstála v žádné době. A dvojnásob neobstojí dnes, kdy se rozhoduje o regulaci umělé inteligence, digitálních měnách a kybernetické bezpečnosti.

Problém není v tom, že Benda nerozumí bitcoinům. Problém je v tom, že se tím chlubí jako něčím, co ho oprávňuje nekomentovat kauzu stranického kolegy.…

Co mají společného počítače a podcasty? Obojí vzniklo v Kalifornii v garážích. V případě podcastů to byla garáž komika Marca Marona v Los Angeles, kde v roce 2009 začal dvakrát týdně natáčet svůj podcast WTF. A vystřídaly se tam snad všechny velké hollywoodské hvězdy. Ale nejen ty, hostem byl v roce 2015 například i úřadující prezident Barack Obama.

Jestliže tento týden Marc Maron oznámil, že hodlá skončit a na podzim natočit poslední epizodu, je to svým způsobem paradox. Protože se to děje v momentě, kdy se podcasty definitivně formalizovaly jako důležitý mediální formát a svým způsobem jsou na vrcholu.

Mám k tomuto oznámení i čistě osobní emoci: podcast WTF Marca Marona byl před cca 12 lety úplně prvním, který mě k tomuto formátu přivedl a jehož jsem se stal pravidelným a nadšeným posluchačem.

Jak se stalo, že tenhle podcast končí, a proč zrovna teď?

Marc Maron není Joe Rogan. Jeho jméno jste asi slyšeli, a pokud nesledujete podcasty soustavně a dlouho, znáte skoro jistě spíš Rogana ne…

Reportér Houba nadzvedl obočí a pomyslel si, že má co do činění s dalším bláznem. "Co že jste naprogramoval?", zeptal se.

"Aplikaci, která s pomocí umělé inteligence umí přeložit psí řeč na lidskou," řekl Krámský. Menší, necharismatický člověk, který se několik týdnů pokoušel s Houbou setkat.

Až se mu to povedlo. Seděli v kavárně Národní, kam ho reportér nejsledovanější české televize pozval na kávu, doufaje, že se ho tím definitivně zbaví.

"Myslíte jako že umíte přeložit štěkání?"

"Víceméně. Ale jde o všechny zvuky, které psi vydávají. Takže nejen štěkání, ale také například vrčení. Nebo vytí."

"Chcete říct, že tohle všechno dává nějaký smysl, a vy jste schopen to přeložit do češtiny?", zeptal se Houba.

V duchu už byl trochu mimo, a přemýšlel hlavně o tom, jestli se mu podaří redaktorku společenského zpravodajství Královou konečně pozvat na drink.

Jeho cílem bylo se s ní vyspat. Vsadil se totiž, že se mu to podaří do konce měsíce, a to s redaktorem sportu Houžvickým.

"Dává to perfektní smysl," řekl Krámský.

Možná uměl číst myšlenky psům, ale určitě ne novinářům. Protože Houbu už tenhle nesmysl se psy přestal zajímat.

Ale nakonec mu to stejně nedalo, a zeptal se: "Chcete říct, že když použiju to vaše udělátko, tak zjistím, že můj jezevčík není neurotický pitomec, ale že po večerech recituje Homéra?"

Krámský vzdychl a řekl: "Žádný pes samozřejmě Homéra nerecituje. Protože ho Homér nezajímá, nehledě na to, že psi neumějí číst."

"Jistě," poznamenal Houba.

"Ale když použijete moje udělátko, jak můj vynález nazýváte, tak se například dozvíte, co váš pes dělal, když jste byl v práci."

"Můj pes většinou spí," řekl Houba.

"To byste se divil," řekl Krámský.

Ale pak už Houba vstal, zatřásl přátelsky Krámskému s rukou, a poděkoval mu za podnětnou schůzku.

Krámského to překvapilo, byť zatím nestačil Houbovi svůj překladač ani ukázat.

Řekl: "Pošlu vám link na aplikaci, kam můžete nahrát štěkání svého psa. Vyzkoušejte to, pokud budete mít chuť."

"Jistě," řekl Houba, ale v duchu se zabýval tím, jestli Králová křičí v momentě orgasmu "Joj!", protože je napůl Slovenska, anebo česky obyčejně ječí.

Houba se zdvořile uklonil a odešel z kavárny, mírně nahrbený, rychlým krokem. To bylo naposled, kdy ho Houba viděl. Nebo kdokoli důležitý v této kauze.

Krámský zmizel.

Avšak mail od něj Houbovi přišel. Ten samý den, asi o hodinu později, ale Houba se k němu dostal až po dvou dnech. Do té doby neměl totiž ani vteřinu času nazbyt. Ale když se ve čtvrtek ráno probudil v bytě reportérky Králové, a když pak o půl hodiny později, po krátkém a intenzivním ranním sexu, seděl na toaletě, všiml si textovky od Krámského.

Na odkaz neklikl. Normálně by vzkaz od toho šílence smazal. Ale protože měl po vyhrané sázce dobrou náladu, tak odkaz na AI překladač psích zvuků přeposlal studentu žurnalistiky Bláhovi, který byl v televizi na stáži.

Uplynuly dva dny. A pak to začalo. Bláha vtrhl na poradu vedení redakce, kam a) neměl přístup, a b) i kdyby ho měl, tak by vůbec nedostal slovo.

Scházeli se tam šéfredkatoři s televizními hvězdami, a probírali témata nejvyšší důležitosti. Například jestli minulý večer dali konkurenci (jako obvykle a zcela po právu) na prdel, anebo (výjimečně a nespravedlivě) dostali na prdel oni.

Bláhovi se ve vtzrhnutí na poradu snažili zabránit postupně asistentka Houby, sekretářka šéfredaktora a i osobní ochranka předsedy představenstva a hlavního akcionáře televize.

Avšak Bláha nikomu z nich nedal šanci.

Ocitl se v zasedačce, kde na něj celé vedení vytřeštěně zíralo, a vyhrkl: "Hele, ta věc, kterou mi poslal pan Houba, fakt funguje!"

Posuňme se teď v ději o několik hodin dál. Bylo to ostatně několik hodin nervozity, nedůvěry a vzájemného se obviňování, kdo je větší pitomec.

Nicméně po zmíněných několika hodinách byly jasné tři věci: 1) překladač štěkání od Krámského podle všeho fakt funguje, 2) Krámský nebere telefony a nelze ho sehnat, a nejen to, nejde vůbec potvrdit, že ten člověk kdy existoval, 3) televize tuhle věc nemůže podcenit, protože vše nasvědčuje tomu, že by to mohl být sólokapr světových rozměrů. Což je špatně řečeno, protože ten sólokapr může mít rozměry blízkého vesmíru.

Všichni rychle došli ke shodě, že televize Houbovo zařízení vyzkouší a natočí o tom reportáž. To, že Krámský na svůj vynález poslal link, je dostatečným důkazem, že k tomu televize má svolení.

"Právníci to potvrdili, jsme oukej," řekl Houba na poradě.

Zbývalo vyřešit poslední problém. Svým způsobem drobný, ale zároveň kruciální.

Na kterém psu to vyzkoušet a natočit?

Bylo to v úterý pozdě večer, na poradě, která s přestávkami trvala už možná deset hodin.

"Co udělat rozhovor s tím Havlíčkovým čoklem?"

V místnosti se rozhostilo ticho. Někdo nevěděl, jiní přemýšleli. Ale po jedné, maximálně dvou minutách v místnosti vypukla vřava. To je přece geniální nápad!

Udělat rozhovor se psem opozičního politika Havlíčka, bývalého ministra (a pravděpodobně i budoucího ministra, volby jsou za dveřmi), se zdálo být geniální.

Havlíčkův pes byl už delší dobu hvězdou sociálních médií. Jezdí s páníčkem na víkendové výlety, a ten ho fotí každý týden na nejrůznějších místech Česka. Což je samozřejmě předvolební kalkul, ale podle názoru politických expertů celkem chytrý.

Milovníci psů jsou nadšení, a nejen oni. "Když má někdo rád pejsky, tak nemůže být zlý člověk," řekla v jedné z televizních reportáží o Havlíčkovi a jeho psu nejmenovaná důchodkyně z Tábora.

Na poradě vedení televize panovala jasná shoda, že Havlíčkův pes je skvělý tip na rozhovor. První psí interview v televizní historii!

"Ale jak to uděláme?", zeptal se šéfredaktor Dřízhal.

"To máme vymyšlený," řekl Houba. "Pozveme Havlíčka na nedělní televizní debatu, a poprosíme ho, aby vzal psa, že s ním zároveň natočíme pár záběrů do magazínu pro chovatele psů."

"Geniální," poznamenal kdosi.

"A kdy s tím psem uděláme rozhovor?", zeptal se šéfredaktor, známý tím, že není nejostřejší tužkou v televizním penále.

"Havlíček ho nechá v šatně. A až bude ve studiu, vystartujeme na něj se štábem a kamerou!"

"Geniální," řekl šéfredaktor.

A jak bylo řečeno, tak se nakonec také stalo.

Natáčení proběhlo v neděli. Havlíček byl ve studiu, Bety v šatně. Houba tam vtrhl s kameramanem a začali točit.

"Bety, jak se máš?", zeptal se.

"Je to tu na hovno," řekla Bety hlubokým, lehce unaveným ženským hlasem. "Ale aspoň jsem se vyspala. Doma mě ten idiot budí v šest."

"Myslíte pana Havlíčka?"

"Ne, myslím Karla Gotta."

Houba a členové štábu se na sebe překvapeně a zmateně podívali. “Samozřejmě, že myslím Havlíčka, vy novinářští dementi,” řekl teriér.

Houba polkl. "Takže... není to dobrý pán?"

"Je to kretén," řekla Bety. "Vždyť víte, co dělá. Tahá mě po republice a fotí. Každej víkend jedeme někam do prdele, kde musím stát na nějakým kopci nebo u rybníka, a on mě fotí."

"To zní romanticky."

"Romanticky? Já jsem pes! Víte, co by dělal normální pes? Válel by se doma na gauči, prděl do polštářů a občas by se proběhl po parku. Ale ne, já musím do Českýho ráje, na Šumavu, na nádraží u Berounky ..."

"Ale lidi to milují."

"Jo, lidi to žerou. Protože jsou tupý jak polena."

V tu chvíli se ozvalo klepání. "Haló? Je tam někdo?", bylo slyšet Havlíčkův hlas.

"Do prdele," zašeptal Houba.

"Nebojte," řekla Bety. "Řekněte mu, že jste mi dávali vodu."

Havlíček vešel dovnitř. "Co tu děláte?"

"Jen jsme ... dávali Bety vodu," řekl Houba.

"Aha," usmál se politik. "Je zlatá, viďte?"

"To tedy je," řekl Houba.

Večer seděl v režii a koukal na natočený materiál. Měl z toho husí kůži. Byl to materiál na Pulitzera. Jenže ...

"Nemůžeme to odvysílat," řekl šéfredaktor.

"Proč ne?"

"Protože by nás Havlíček zažaloval," řekl šéfredaktor. "A vyhrál by to. Nemůžeme dokázat, že ten překladač funguje."

"Ale on funguje!", vykřikl Houba.

"To je fuk. Nemáme na to papíry. Nemáme nic. Ten Krámský zmizel. Co když to celé byla nějaká past?"

Houba se zamyslel. Šéfredaktor měl pravdu. Ale tohle bylo příliš dobré na to, aby to zůstalo v archivu.

V noci nemohl spát. A ráno se rozhodl. Stáhl si video na flashku a večer ho anonymně nahrál na YouTube. "Rozhovor se psem politika Havlíčka - ŠOKUJÍCÍ ODHALENÍ!"

Do dvou dnů mělo video padesát miliónů zhlédnutí. Do týdne se o něm psalo ve všech zahraničních médiích. Havlíček zuřil a hrozil žalobami. Ale video bylo anonymní a YouTube ho odmítl smazat.

A pak přišel ten mail.

"Pane Houbo, gratuluji. Dokázal jste přesně to, co jsem čekal," psal Krámský. "Mimochodem, já nejsem programátor. Jsem pes. Toho člověka, s kterým jste se sešel, jsem si najal přes Internet. Je to nějaký neúspěšný herec z Kladna.”

Houba zíral na monitor.

Mail pokračoval: "Jsem sedmiletá border kolie. Žiju u programátora, který pracuje na umělé inteligenci. A když jsem viděl, co vyvíjí, napadlo mě, že by bylo fajn ukázat, co jste vy lidi ve skutečnosti zač. Překladač nefunguje. Je to jen aplikace, která generuje náhodné věty. Ale vy jste tomu uvěřili. Protože jste chtěli. P.S.: Havlíčkova Bety je fakt kráva. Potkali jsme se jednou v parku a byla nesnesitelná. Víte, co se říká? Jakej páníček, takovej pes."

Houba se rozesmál. Pak se rozbrečel.

Druhý den dostal padáka. Králová s ním přestala spát. A Houžvický mu řekl, že sázka neplatí, protože mu Králová řekla, že k sexu nedošlo kvůli nedostatečné erekci.

Večer seděl doma a díval se na svého jezevčíka.

"Ty vole," řekl pes. "To byl den, co?"

"Drž tlamu," odpověděl Houba a nalil si panáka.