Jedno procento

Cíl: Potřebujete vylepšit nebo nějak jinak upravit fotky? Například: odstranit nepohodlné lidi? Změnit barvu auta nebo bot lidí na fotce? Fotky upravit nebo na ně něco naopak přidat?

Jak to udělat: Nahrajte fotku do AI chatbota Gemini a zvolte model 2.0 Flash. Ale pozor, musíte použít VPN a nastavit spojení například z USA, protože v EU a některých dalších státech není dostupný. Lépe řečeno model 2.0 Flash dosupný je, ale bez zmíněné funkčnosti práce s fotkami.

Proč je to užitečné: Dokáže to rychle a kreativně upravovat fotky, a to tak, že to opravdu “poslouchá” zadání v promptech. Na srovnání mezi “americkým” a “evropským” fungováním je to krásně vidět. na druhé straně je třeba se mít na pozor: opravdu nejde o Photoshop, a i “americké” Gemini vygeneruje celou fotku znovu. Takže se od té původní liší, byť v detailech.

Poznámky:

• Model Gemini 2.0 Flash, konkrétně ve variantě "gemini-2.0-flash-exp-image-generation", představuje zásadní posun v práci s fotografiemi. Uživatelům umožňuje intuitivně upravovat fotografie zadáváním jednoduchých textových instrukcí – bez nutnosti používat technické nástroje, jako jsou masky, výběrové rámečky nebo vrstvy. Model například zvládne odstranit nechtěné objekty, změnit barvy (např. nábytku), přidat nové prvky do scény, nebo barevně upravit staré černobílé fotografie. Klíčovou výhodou je, že úpravy mohou být prováděny interaktivně v několika krocích, přičemž systém si udržuje vizuální konzistenci napříč změnami.

• Přestože je platforma Gemini obecně dostupná ve více než 230 zemích a teritoriích, funkce pro generování a úpravu obrázků prostřednictvím varianty "gemini-2.0-flash-exp-image-generation" jsou výrazně omezeny geograficky. Tato verze není podporována v mnoha zemích Evropy (včetně EU a Velké Británie), na Blízkém východě a v části Afriky. Vývojáři, kteří chtějí využít obrazové funkce, musí pracovat prostřednictvím Google AI Studia nebo Vertex AI, přičemž musí výslovně zvolit režim „Preview“ a nastavit výstupní formát na „Images and text“.

• Gemini 2.0 Flash je postaven na nativně multimodální architektuře, která v jednom modelu spojuje porozumění textu, generování a analýzu obrazů, a v omezené míře také zvuku a videa. Zvládá zpracovat až 1 milion tokenů kontextu, což umožňuje velmi detailní a propojené prompty či příběhy s vizuálními výstupy. Ve srovnání s předchozími generacemi je zpracování vstupů zhruba dvojnásobně rychlejší. Přesto však zatím nedosahuje vizuální kvality špičkových specializovaných generátorů (např. Midjourney nebo DALL·E 3).

.

Konkrétní příklady (nejdřív zdrojová fotka a pak příklady, uvedeny vždy jednoduchým promptem, a v obou verzích):

Zdrojová fotka:

“Změň na fotce barvu bot na červenou.” (US verze)

“Změň na fotce barvu bot na červenou.” (EU verze)

“Odstraň z fotky ženu.” (US verze)

“Odstraň z fotky ženu.” (EU verze)

“Vytvoř fotku, na které pár stojí před Eiffelovou věží v Paříži.” (US verze)

“Vytvoř fotku, na které pár stojí před Eiffelovou věží v Paříži.” (EU verze)

“Vytvořo z fotky minimalistickou černobílou kresbu, tvořenou jedním tahem." (US verze)

“Vytvoř z fotky minimalistickou černobílou kresbu, tvořenou jedním tahem." (EU verze)

Poznámka na závěr: Generativní AI je - na rozdíl od běžných technologií - nekonzistentní a nespolehlivá. Chová se víc jako my lidi než jako technologie. Na stejnou otázku vám může dát jinou odpověď teď, za pět minut nebo zítra. To víme od první chvíle, co velké jazykové modely používáme.

AVŠAK POZOR, je tu ještě další riziko, a to tkví v tom, že my vlastně nevíme, jaké modely v AI chatbotech používáme. Lépe řečeno které mám v danou chvíli a na daném místě k dispozici, a klidně se pkaždé můžou jmenovat stejně. Je to omezující a matoucí.

Z čehož plyne: když zjistíme, že AI něco konkrétního umí, a dělá to dobře, nemáme žádnou garanci, že a) to bude umět i zítra, a b) to bude umět na jiném místě zeměkoule. Pozor na to!

Názor byl takový, že po padesátce se nehodí, aby muž mluvil veřejně o sexu. Míněno o svém sexu, akademicky samozřejmě lze mluvit o čemkoli.

Ale líčit například své sexuální vzrušení je krajně nevhodné. Zejména na vernisáži, kam chodí lidé s vybraným estetickým cítěním a zároveň i dobrou vizuální představivostí.

A představit si muže mezi padesáti a šedesáti s erekcí je opravdu pro otrlé povahy.

Zhruba něco v tom smyslu řekla polohlasem jedna čtyřicátnice druhé, a dala si záležet na tom, aby to ještě aspoň pár lidí kolem nich slyšelo.

Na druhou stranu, o čem měl nebohý spisovatel na vernisáži erotických obrazů mluvit?

Autorka ho požádala o průvodní slovo, a on to vyřešil tím, že napsal pro tuto příležitost krátkou povídku.

Tu pak přečetl.

Výstavu tvořily obrazy krásných žen, s více či méně obnaženým poprsím. Ale bylo to celé velmi delikátní a zároveň vkusné, a to je krása umění, že vám umožní hledět na intimní partie žen, a přitom necítit nic nepřípadného nebo dokonce oplzlého.

Tedy s výjimkou našeho nebohého spisovatele.

Jeho povídka nebyla nijak mimořádná, měřeno originalitou i literárními kvalitami, ale on s ní byl celkem spokojený.

Co také vymyslet, abyste zaujali návštěvníky vernisáže?

Nápad byl jednoduchý a vycházel z toho, že vystavené obrazy byly pro příležitost vernisáže nadány magickou schopností. Která spočívala v tom, že když někdo při pohledu na obraz pocítil seuální vzrušení, tak žena na něm obživla a zhmotnila se před ním přímo v galerii.

Spisovatel si opravdu myslel, že je to výborný nápad. A ve zbytku povídky popsal, jak má v místnosti na smetáky, která se v galerii nacházela hned vedle toalet, s jednou z těchto žen divoký sex.

Což byla přesně ta pasáž, která tolik znechutila zmíněnou čtyřicátnici, a ono ani není divu.

Už to, že jste donuceni si neduživého a věkem zdevastovaného intelektuála představit u sexu, je samo o sobě odpuzující. Nehledě na to, jak poznamenala později galeristka, že v dotyčné galerii žádná místnost na smetáky není.

Takže se ani nedivme tomu, že potlesk po přečtení pvídky autorem byl jen velmi zdvořilý a spíše symbolický. Dá-li se vůbec o potlesku mluvit. A spisovatel následně propadl chmurné náladě.

Bylo to roztomilé!, zvolala autorka a objala ho, byť samozřejmě bylo jasné, že chce muži pouze udělat radost.

Ze stejného důvodu mu před časem věnovala jeden ze svých obrazů, jmenoval se Ažuro, a dívka na něm měla neuvěřitelné křivky a obnaženou levou bradavku.

Navíc slovo “roztomilé” v kontextu hodnocení literárního díla opravdu není lichotka.

Odebral se proto do jednoho z koutů galerie, kde v poměrně rychlém sledu vypil dvě dvojky levného vína, přesně toho, co se vždy rozlévá na vernisážích, a začal se porozhlížet po třetí.

Jenže v tu chvíli jeho i celou galerii překvapil výkřik: “Danieli? Co to má znamenat?”

Všichni se otočili tam, odkud se rozrušený ženský hlas nesl. A uviděli ženu středního věku, vytřeštěně zírající na muže podobného věku, nejspíš manžela, kterému kolem krku visela v podstatě nahá žena s dlouhými vlasy.

Všichni tři stáli před obrazem Dívka s perlami, na kterém naopak žádná žena nebyla. Jen zelené pozadí.

A zároveň se z různých dalších míst začaly ozývat podobné výkřiky a rozrušené hlasy. Když se spisovatel rozhlédl po galerii, v podstatě každého muže v galerii objímala více, ale spíše méně oblečená žena.

To vše pozotrovaly s vytřeštěnýma očima jejich partnerky.

Bylo to bláznivé. V galerii nastal zmatek, a spisovatel se rozhodl využít ho k tomu, že popadne třetí sklenku a společně s ní z galerie zmizí. Ale skoro už ve dveřích ho odchytila autorky, rozčílená a vyděšená.

“To jsi zavinil ty!”, řekla, a milý úsměv, provázející jejich mnohaleté přátelství, byl tentam.

“Já?”, řekl udiveně až sebelítostivě spisovatel.

“Ocitli jsme se všichni v té tvé debilní povídce!”

Debilní?, pomyslel si pro sebe, ale nahlas neřekl nic.

“Musíš to okamžitě zastavit!”, pokračovala.

“Ale jak?”

“Nevím, prostě napiš další povídku, kde se všechny ty ženské vrátí zpátky do obrazů!”, řekla.

To by mohlo fungovat, poznamenal tak tiše, že si to možná jen pomyslel. Vytáhl z kapsy notýsek a tužku.

Psal rychle, téměř bez škrtání. Věty se mu rodily pod rukou s překvapivou lehkostí. Možná za to mohly ty dvě, vlastně teď už skoro tři skleničky vína. Anebo to, že konečně našel způsob, jak se pomstít všem těm, kteří se mu vysmívali.

Nová povídka byla o tom, jak se ženy ocitnou v obrazech. Ale ne ty původní. Vymění si místa s manželkami mužů, kteří je svým erekcemi přivolali do reality.

Když dočetl poslední větu, věděl, že to bude fungovat. A fungovalo. Prázdné obrazy opět zaplnily méně či spíše více obnažené ženy. Jenže jiné než předtím.

"Proboha!", vykřikl někdo. "To je moje žena!"

Stála na velkém, na výšku skoro dvoumetrovém plátně, a z šatů jí vyskakovalo bujné poprsí.

A nebyla sama.

Na každém obraze v galerii teď byla zachycena některá z žen, které původně byly mezi návštěvníky. Polonahá, v identické póze jako předtím ty imaginární krásky.

"Tohle okamžitě naprav!", přiběhla k spisovateli znovu autorka. Její hlas zněl ještě vyděšeněji než předtím.

"Proč?", odpověděl s úsměvem. "Podívej se na ně. Copak nevidíš, jak jsou šťastné?"

A měl pravdu. Ženy nově uvězněné v obrazech se usmívaly. Některé dokonce mávaly na své bývalé manžely.

"Tohle je šílené," řekla autorka.

"Ne," odpověděl spisovatel. "Tohle je umění."

Začal psát do notesu další povídku. O tom, jak se z galerie stalo místo, kde lidé mohli opouštět realitu a stát se součástí imaginárních světů zachycených na obrazech.

Jenže sotva dopsal poslední větu, všiml si něčeho znepokojivého.

Jeden z obrazů, kde k výměně ženy nedošlo, začal blednout. Modelka zmizela a místo ní se začaly objevovat kontury mužské postavy. A tvář, kde spisovatel začal s hrůzou rozpoznávat svoje vlastní rysy.

"Ne!", vykřikl. "To ne!"

Ale bylo pozdě. Cítil, jak ho to vtahuje do obrazu. Jak se jeho tělo stává dvourozměrným. Jak se jeho kůže barví do odstínů akrylu. Sáhl do kapsy, aby vytáhl notýsek a rychle napsal jiný závěr.

Ale zjistil, že na sobě žádné šaty nemá.

“Tohle opravdu ne!”, vykřikl teď s veškerou zoufalostí lidské existence. Ale jeho hlas zněl už jen jako šepot.

Poslední, co viděl, byla autorka, držící v ruce jeho notýsek.

"Názor byl takový," četla nahlas, zatímco všichni v galerii naslouchali, "že po padesátce se nehodí, aby muž byl součástí erotického obrazu ..."

A pak už bylo ticho. Jen čtyřicátnice v rohu galerie si šeptaly, že ten obraz je umělecky mimořádně silný. Že je syrový a autentický, protože zachycuje všechnu marnost a komičnost mužské touhy.

Ale že by stejně měl být sundán ze stěny a někam uklizen. Třeba do místnosti na smetáky, to už je celkem jedno.

Protože kdo by se chtěl dívat na muže mezi padesáti a šedesáti s erekcí?

Debata o maturitě z matematiky patří k českým jarní rituálům, a letos se rozpoutala asi s ještě větší intenzitou než jindy. Petice s 9 000 podpisy, plačící studenti a politici vyjadřující znepokojení – to vše kvůli pětadvaceti příkladům, které někteří označili za "nepřiměřeně náročné".

Každý má názor. Pro někoho představuje maturita z matematiky symbol řádu a intelektuální disciplíny. "Když jsem to zvládl já, zvládnou to i dnešní rozmazlení adolescenti," zní častý argument. Ale vlastně je to jen takové intelektuální naparování, kterým dáváme najevo svou domnělou kognitivní nadřazenost (a ano, občas to dělám taky).

Na opačném břehu stojí liberálnější část společnosti, pro kterou matematika symbolizuje zbytečné mentální týrání a memorování postupů, "které stejně k ničemu nejsou".

Špatné zkušenosti s výukou matematiky vytvořily ve společnosti kmen "matematofobů", kteří při vzpomínce na kvadratické dostávají kopřivku. Nejsou hloupí, ale každopádně pohodlní, a hlásit příslušnost k těm, co …

Cíl: Jídlo můžete fotit a) proto, abyste pak fotku dali na sociální sítě (a ostatní vám záviděli, jak se máte dobře!), nebo b) abyste zjistili, jakou má energetickou hodnotu. Odahdy počtu kalorií jsou až překvapivě přesné.

Jak to udělat: Nahrajte fotku do AI chatbota, já testoval například Claude, konkrétně nejpokročilejší model Claude 3.7 Sonnet.

Prompt:

Proč je to užitečné: Rychle a celkem přesně zjistíte kalorickou hodnotu jídla, které neznáte. Jazykové modely dokáží dobře odhadnout jak velikost porce, tak způsob úpravy. Můžou se splést, ale testování ukázalo, že si i u méně obvyklých jídel vedou překvapivě dobře.

Pozmámka:

Nejlepší je použít rovnou AI chatbot v mobilu. Nebo si udělat jednoduchou aplikaci, kde budete “volat” vybraný LLM přes API. Vyzkoušel jsem obojí, a níže najdete adresu, kde si to sami můžete vyzkoušet s modelem Haiku. Top modely si vedou nejlíp, menší modely jsou méně přesné, ale pro základní orientaci stále dostačující.

Konkrétní příklad:

Fotka jídla:

Rozpoznání jídla a kalorická hodnota (Claude 3.7 Sonnet):

Zdravotní benefity a rizika:

Realita (dle jídelního lístku):

Pro porovnání, jak si vedla jednoduchá aplikace, kde přes API používám levnější a méně výkonný model Sonnet 3.5 Haiiku (výsledek je méně přesný):

Můžete sami vyzkoušet zde: http://kalorie.onrender.com

Cíl: Myšlenková mapa pomáhá vizuálně identifikovat nápady z existujícího obsahu. Poskytuje jeho rychlý vizuální přehled a strukturu. Pomáhá určit klíčová témata, nápady, ale i mezery a příležitosti. Umožňuje rychlou a efektivní analýzu.

Jak to udělat: Nástroj NotebookLM umí udělat myšlenkovou mapu z různých zdrojů, například z audiozáznamu (přednášky, porady, telefonické hovory), z libovolných textů (článku, studie atd.) i dalších dokumentů. Zdroje lze dokonce i kombinovat a udělat z nich jednu myšlenkovou mapu.

Proč je to užitečné: I když s myšlenkovými mapami běžně nepracujete, rychle jim přijdete na chuť. Je to vlastně taková rychlá a vizuálně přehledná sumarizace (dlouhého textu, záznamu přednášky či debaty atd.). Na rozdíl od textové sumarizace informace propojí tak, jak spolu reálně souvisí. Je to názorné a velmi intuitivní.

Poznámky:

• NotebookLM je jeden z nejlepších nástrojů pro práci s daty a se zdroji, které jsou k dispozici. Můžete ho mít v placené verzi (Plus, v rámci předplatného Google One), ale všechny funkce najdete i v bezplatné.

• S konceptem “myšlenkových map” přišel britský psycholog Tony Buzan cca před padesáti lety. Vychází z toho, že mozek při řešení či snaze porozumět problémům nepostupuje lineárně, ale spíš podle toho, jaké souvislosti se mu mezi informacemi vybavují. Myšlenkové mapy vizualizují myšlení, a díky tomu podporují kreativitu, zlepšují paměť a usnadňují učení i řešení problémů.

Konkrétní příklady:

Jaký byl příběh Robinsona Crusoe a jak se vyvíjel? Nahrál jsem PDF Plevova českého převyprávění (je k dispozici na webu Městské knihovny v Praze) a vytvořil myšlenkovou mapu. Je velmi podrobná a v podstatě zachycuje celý obsah knihy, ale zajímavým a kreativním způsobem. Zde je část této mapy:

Nebo: dělal jsem podcast Jedno procento s Josefem Šlerkou. Nahrál jsem do NotebookLM celý audiozáznam. NotebookLM udělal přepis na text a pak z něj vytvořil myšlenkovou mapu. Zde je opět část této mapy, pokrývající osobní reflexe, zmíněné v podcastu:

Dnešním hostem je Josef Šlerka, a není hostem poprvé. Co o něm připomenout: muž, který na Filosofické fakultě založil Studia nových médií, jak se říká, ještě v době, kdy to “nebylo cool”.

Byl ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, vyzkoušel si to i v byznysu jako ředitel pro výzkum ve startupu Socialbakers.

Dnes je akademikem, brzy se možná stane docentem, a vrátil se částečně k profesi novináře, byť datového. Pracuje pro server Invegistace.cz.

A taky je, stejně jako já, nadšencem do umělé inteligence. Používá ji inovativními a zajímavými způsoby, a o tom jsme se samozřejmě tentokrát bavili.

O čem ještě? Třeba jaká bude budoucnost učení právě v éře AI. Šlerka si totiž vyzkoušel přesně na rok kariéru učitele, a na pražském gymnáziu Paměti národa učil středoškoláky předmět nazvaný Data a média.

Co mu tato zkušenost dala? A co se dozvěděl o současných teenagerech, například jaká sledují média? Dozvíte se v podcastu.

Vsadím se, že vás to tentokrát nebude nudit, protože i nás to ve studiu bavilo.

A jako vždy nabízím i článek, který sepsal Claude 3.7 Sonnet na základě přepisu našeho rozhovoru. AI nazývá Josefa Šlerku familiérně “Pepou”, a protože mu tak říkají všichni, tak jsem to tak nakonec nechal. Hezké čtení!

V době, kdy se každý týden objevují nové nástroje umělé inteligence a svět se mění rychleji než kdy dříve, přišel do studia Pepa Šlerka, akademik, který si z univerzitní katedry odskočil na střední školu, aby lépe porozuměl generaci, která bude tvořit naši budoucnost.

"Znám lidi od momentu, kdy nastupují na vysokou. A zajímalo mě, co tyhle lidi formuje předtím," vysvětluje Šlerka důvod, proč se rozhodl rok učit na Gymnáziu Paměti národa předmět "Média a data". Jako pedagog z Ústavu informačních studií a knihovnictví chtěl poznat myšlení středoškoláků, a to, co zjistil, ho překvapilo i potěšilo zároveň.

"Obecně ten největší problém, kterej dneska máme, je ten, že se nám studenty nedaří vést k abstraktnímu myšlení. Ze jsou extrémně konkrétní," říká. Studenti podle něj nedokáží zobecňovat poznatky získané v nějakém konkrétním kontextu. Ale všímá si i pzitivních trendů, třeba to, že umějí debatovat. “Jsou schopní pracovat s chybou a nějak se dobírat správného řešení.”

Šlerka se nedávno vrátil z celostátní konference učitelů IT v Novém Městě na Moravě, kde ho zaujal projekt vývojářů z ČVUT, kteří vytvořili stavebnici Brains - náhradu za ukončenou sérii Lego Mindstorms. Což podle něj ukazuje, že čeští inženýři i učitelé si umí poradit i tam, kde velké korporace opouštějí trh.

“Ve stylu českého hesla, že vyrobíme raketu z otvíráku a sifonové bombičky, ale tentokrát se to zcela bez ironie povedlo,” chvílí vývojáře.

Překvapivým zjištěním pro Šlerku bylo, jaká média středoškoláci sledují: "Když se ptáš po těch titulech, tak tam jako bude velmi vysoko Deník N, bude tam velmi vysoko Respekt, bude tam i Rozhlas, Voxpot, Alarm." Některá konzervativnější média studenti sledují "ironicky", aby věděli, "co ti boomeři zase píšou."

Zvlášť zajímavá je pasáž o umělé inteligenci. Šlerkovi se líbí přirovnání, které slyšel v nějaké přednášce, že AI je něco jako plast. Jeho vynález byl překvapivý a zásadně změnil výrobu věcí. Patřil k nejdůležitějším vynálezům dvacátého století, a dnes je všudypřítomný, a my si ho vůbec nevšímáme. Podobně to bude s AI.

Šlerka sám aktivně využívá AI nástroje - překládá cizojazyčné texty kombinací DeepL a Claude, monitoruje zahraniční média pomocí vlastního skriptu, a dokonce si píše aplikace pro svou potřebu. "Stačí otevřít některý z těch nástrojů, a zjistíte, že můžete dělat aplikace, i když neumíte programovat. Říkám: pište to jako esej, nepište to jako software."

Pro humanitní vědy představuje AI jak výzvu, tak příležitost. "Jedna z těch výzev je samozřejmě ta výzva, jak nám to zpátky redefinuje člověka," uvažuje Šlerka, který na toto téma píše habilitační práci. "Čekání nás zkoumání, jaká je definice toho, co je lidské. A jaké poslední bašty lidství v našem světě zůstanou.”

Přes všechny výzvy dnešní doby - od geopolitických turbulencí po existenční otázky spojené s novými technologiemi - zůstává Šlerka optimistou. Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá bez zaváhání: "Lepší."

Možná i díky lidem jako Šlerka: kteří se snaží pochopit současnost a najít odpověď na to, jak se vzdělávat a učit, a tím formovat budoucnost.

Kamil vystoupil z tramvaje číslo 10 a vydal se směrem k parku, do ulice Pardubické, kde bydlel v činžáku ze sedmdesátých let minulého století.

Píšu tyto detaily proto, aby bylo jasné, že Kamil vede průměrný, ničím výjimečný život. A jak čtu po sobě poslední větu, je mi jasné, že zní bezútěšně až depresivně.

Ale opak je pravdou. Kamil je ve svém průměrném životě nadprůměrně šťastný. Usmívá se, cítí se uvolněně. Těší se domů. Kráčí od zastávky rázným, spokojeným krokem.

A v ten moment padne jeho zrak na vývěsní štít s nápisem Hospůdka. Je to malý, útulný podnik pro maximálně třicet hostů. Čepuje se v něm pět druhů piv, většinou z menších pivovarů.

Zkrátka, vypadá lákavě. Kamil chodí kolem Hospůdky každý den, a vždy si pomyslí, že by bylo fajn zajít dovnitř. Ale je to spíš taková představa než skutečný plán. Za celou dobu, co kolem Kamil chodí, byl v Hospůdce snad třikrát, maximálně čtyřikrát.

A bylo to tam fajn, to je nepochybné. Ale Kamil není žádný pivař, a rozhodně ne ten typ, který vysed…

Tento český klenot není jenom jídlem – je to manifestace naší národní povahy. Kombinuje dvě věci, které Češi milují: uzeniny a pivo. Obojí je tak nějak obyčejné, ale v kombinaci vzniká něco velkého.

Anebo už jste dost opilí na to, abyste si to mysleli.

Historie tohoto pokrmu je zahalena mlhou času – a pravděpodobně i alkoholovými výpary. Jedni tvrdí, že jde o pradávný vynález hospodských kuchařů, kteří se snažili využít včerejší nedopitá piva. Druzí věří, že recept vznikl jako zoufalý pokus řezníků prodat špekáčky, které už nebyly dost čerstvé. Vyberte si.

Krásné české slovo buřt neznamená nic. Ale pozor, špekáček je definován zákonem. Musí: A) obsahovat minimálně 40 procent masa, b) maximální obsah tuku je 45 procent a c) nesmí obsahovat tzv. separát, tedy strojojově zpracované zbytky. Od roku 2011 je špekáček na seznamu tradičních specialit Evropské komise.

Ty nejlepší špekáčky jsou omotané provázkem, jako kdyby to byly malé balíčky masného štěstí. A mají rodokmen: poprvé byly představeny publiku na Jubilejní zemské výstavě v roce 1891.

Což jsou všechno legitimní a zajímavé informace, ale lze naprosto pochopit, pokud jsou vám zcela buřt.

Takže pojďme radši k pivu. Mělo by být černé. Jeho sametová, mírně nasládlá chuť se s buřty snoubí tak, že to rozplakáí i otrlého kuchaře. A ano, můžete použít i světlé pivo, ale bude to jako s tchyní na návštěvě. Dá se to, ale vy víte, že to není v pořádku. Asi jako ananas na pizze.

Pozor, a co se týče piva, můžete dát české specialitě světový nebo minimálně evropský twist. A to tím, že zvolíte silné belgické pivo, nejlépe typu quadrupel.

Kdybyste chtěli být hodně posh, sáhněte po Westvleteren 12, trapistickému pivu, které bylo vyhlášeno několikrát za nejlepší pivo světa. Ale lahvičku pořídíte tak za 500 korun. Je to moc? Alternativou je St. Bernardus Abt 12, pivo i pro odborníky téměř k nerozeznání od Westvleterenu. Za čtvrtinovou cenu.

A pro vaše buřty to bude polibek přímo z kláštera, tedy od Boha.

Anebo tam nalijte jako vždycky černou desítku od Kozla, nebo jakoukoli jinou, protože buřty na pivu to unesou, tohle jídlo je drahokamem české vynalézavosti. Proč to dělat složitě, když to jde jednoduše?

Ne, žádný kuchař za buřty na pivu michelinskou hvězdu nedostane. Ale kdo mluví o hvězdách, když se servírují buřty a teče pivo? Dobrou chuť a na zdraví.

Zde je recept:

Ingredience

• 6 až 8 buřtů

• třetinka černého piva

• 2 větší cibule

• 3 stroužky česneku

• krájená loupaná rajčata (plechovka 400 g)

• 2 lžíce protlaku

• 1 lžíce medu nebo javorového syrupu

• tymián (snítka nebo lžička sušeného)

• drcený kmín (půl žičky)

• sůl a pepř dle chuti sádlo

• lžíce sádla

• lžíce hladké mouky (není třeba)

Postup

1. Špekáčky oloupejte a podélně rozkrojte. Na vnější straně každou půlku nařízněte "na ježka" (vzor mřížky) do hloubky asi 2-3 mm, aby lépe nasákly chuť.

2. Cibuli oloupejte a nakrájejte na půlkolečka. Česnek oloupejte a nakrájejte na plátky nebo nadrobno.

3. Rozehřejte hrnec na středním plameni. Špekáčky vložte plochou stranou dolů a krátce je opečte (2-3 minuty), aby pustily tuk.

4. Špekáčky vyjměte a na rozpuštěném tuku orestujte cibuli dozlatova (asi 3-4 minuty). Pokud špekáčky pustily málo tuku, přidejte lžíci sádla.

5. K cibuli přidejte česnek a nechte krátce rozvonět (maximálně 1 minutu), aby nezhořkl.

6. Pokud chcete hustší omáčku, přisypte k cibuli lžíci hladké mouky a krátce orestujte (asi 1 minutu), aby se vytvořila jíška.

7. Přilijte černé pivo, dobře promíchejte a nechte krátce probublat, aby se odpařil alkohol (asi 2 minuty).

8. Přidejte krájená rajčata, rajčatový protlak nebo kečup, javorový sirup nebo med, tymián, kmín, sůl a pepř. Důkladně promíchejte a nechte krátce probublat.

9. Vraťte opečené špekáčky do směsi, zakryjte pokličkou. Vložte do trouby předehřáté na 180-200 °C a pečte zakryté asi 30 minut.

10. Poté odklopte pokličku a pečte dalších 15-20 minut, aby omáčka zhoustla a špekáčky získaly krásnou barvu. Během pečení můžete promíchat, aby se chutě dobře propojily.

11. Podávejte s čerstvým chlebem a případně posypte nasekanou petrželkou. Ideálním doplňkem je sklenice studeného piva - nejlépe stejného typu, jaké bylo použito při vaření.

12. Pro ještě lepší chuť nechte pokrm přes noc odležet v lednici a druhý den jej znovu ohřejte - chutě se ještě více propojí a rozvinou.

Cíl: Chatbot Grok od Elona Muska (xAI) je od svého spuštění integrován se sociální sítí X/Twitter. Bere si z ní data, nabízí pomoc při vysvětlení nějakého tweetu (viz obrázek). A může tweet ověřit i na požádání přímo ve feedu.

Jak to udělat: Stačí odpovědět na tweet a v odpovědi natagovat uživatelské jméno @grok. Pak napsat jednoduchý pokyn, například “@grok můžeš to ověřit?”, případně “@grok najdi mi víc informací k tématu”, nebo “@grok co mi můžeš zjistit o člověku, který psal tento tweet?” Během chvíle přijde odpověď.

Proč je to užitečné: Je to rychlé a pohodlné. Plus zadarmo, Grok je v této podobě k dispozici i majitelům bezplatných účtů. Není to “neprůstřelné”, a Grok si samozřejmě může vymýšlet. Ale ze zkušenosti vím, že většinou odpoví věcně a fakticky správně. Zatímco použití tlačítka u tweetu je anonymní (nikdo se nedozví, že jste si obsah prověřovali), když se zeptáte @grok, každý dotaz i odpověď uvidí. Může to být i signál ostatním, nebo služba: “zjistím to i pro vás”, někdo to občas chápe i jako určitý pasivně-agresivní vzkaz autorovi tweetu: “nenechám si nic nakukat a radši si to prověřím.

Konkrétní příklad:

Uživatel sdílí klip z televizní debaty, kde bývalý guvernér Singer “uzemnil” bývalého prezidenta Klause. Ptám se: kdo z nich má ve skutečnosti pravdu?

A odpověď:

Nebo: Česko konečně “porazilo” Maďarsko a má nejvíc pornohereček na počet obyvatel. Proč to tak je? Chci tři hypotézy.

Zde jsou:

Případně lze ještě požádat o to, aby Grok na téma tweetu napsal básničku. Zvolil jsem formu limericku a poprosil o jeden v angličtině, protože tokenizátory LLM ještě nezvládají hezké rýmování v češtině.

Mimochodem, kdyby někoho zajímalo, jak Grok vysvětlil výše uvedený tweet Miroslava Kalouska, zastávající se Ivy Pazderkové. Podle mě správně, plus ještě zmínil zajímavou studii:

Dějiny píší vítězové, a já vyrůstal v komunistickém režimu, kde většina z nás patřila mezi poražené. Ve škole jsme se tak učili historii, kterou napsal někdo jiný. Vypěstovalo to ve mně alergii na oslavné ódy na Rudou armádu, naši “jedinou osvoboditelku”. A jako Pražák jsem záviděl Plzeňákům, že je osvobodili Američané.

Ruský narativ o druhé světové válce trpí a vždycky trpěl selektivní amnézií. Z oficiálního příběhu vypadlo 21 měsíců, kdy Stalin a Hitler byli spojenci. Pakt Ribbentrop-Molotov nebyl jen kusem papíru: byl výslovným souhlasem se společným rozparcelováním východní Evropy.

Sovětský svaz dodával nacistickému Německu strategické suroviny v ohromném množství. Mimo jiné 820 tisíc tun ropy, 1,5 miliónu tun obilí a 130 tisíc tun manganové rudy. Fakta, která nás nutí se ptát: Jak by vypadala Evropa, kdyby Stalin na počátku války Hitlera nepodporoval?

Stalin se přepočítal i v tom, že odhadoval rychlé vítězství v Zimní válce s Finskem. Podobně jako nyní Putin, který předpokládal, že…