Jedno procento

Dějiny píší vítězové, a já vyrůstal v komunistickém režimu, kde většina z nás patřila mezi poražené. Ve škole jsme se tak učili historii, kterou napsal někdo jiný. Vypěstovalo to ve mně alergii na oslavné ódy na Rudou armádu, naši “jedinou osvoboditelku”. A jako Pražák jsem záviděl Plzeňákům, že je osvobodili Američané.

Ruský narativ o druhé světové válce trpí a vždycky trpěl selektivní amnézií. Z oficiálního příběhu vypadlo 21 měsíců, kdy Stalin a Hitler byli spojenci. Pakt Ribbentrop-Molotov nebyl jen kusem papíru: byl výslovným souhlasem se společným rozparcelováním východní Evropy.

Sovětský svaz dodával nacistickému Německu strategické suroviny v ohromném množství. Mimo jiné 820 tisíc tun ropy, 1,5 miliónu tun obilí a 130 tisíc tun manganové rudy. Fakta, která nás nutí se ptát: Jak by vypadala Evropa, kdyby Stalin na počátku války Hitlera nepodporoval?

Stalin se přepočítal i v tom, že odhadoval rychlé vítězství v Zimní válce s Finskem. Podobně jako nyní Putin, který předpokládal, že…

Prodal 75 milionů desek a získal 18 cen Brit Award, teď však podle svých slov “skončil s hudbou”. Ale ne s uměním a už vůbec ne s tvorbou. Co tedy dělá? Tvoří digitální umění na iPadu. Jeho díla vznikají během pouhých dvaceti minut, přesto se jedno z nich prodalo v aukční síni Sotheby's za 40 000 liber.

V londýnském Moco Museum právě Robbie Williams představuje výstavu "Radical Honesty", která odhaluje jeho pohled na duševní zdraví a sociální nejistotu. Williams, který sám trpí dyslexií, již vytvořil přes 3000 digitálních děl kombinujících vizuální prvky s osobními výroky o úzkosti a společenském nepohodlí.

"Nemám čas ani sklony k formálnímu uměleckému vzdělání," přiznává Williams, který denně dokáže vyprodukovat až pět nových “obrazů”. Inspiraci nachází u Davida Hockneyho, dalšího umělce tvořícího na iPadu. Jeho komerční strategie je přímočará – velkoformátová díla chce prodávat "bohatým lidem" za vysoké částky, zatímco dostupnější tisky nabídne širšímu publiku.

Williams však míří dál než jen k tomu, aby si ze svého “blbnutí” na iPadu udělal slušný přivýdělek. Plánuje založit "kreativní univerzitu", kde by mladé umělce učil praktickým dovednostem potřebným v zábavním průmyslu. Od managementu přes merchandising až po komunikační schopnosti – vše, co sám postrádal na začátku kariéry.

Nutno přiznat: v době, kdy technologie demokratizuje uměleckou tvorbu a hranice mezi vysokým uměním a pop kulturou se stírají, představuje Williamsův přístup zajímavý experiment. Obstojí jeho “dvacetiminutová díla” v čase podobně jako jeho některé hity? Uvidíme, uslyšíme.

.

Je slavná minimálně ze dvou důvodů: díky cenově dostupnému nábytku s dobrým designem a chutným masovým koulím. Firma IKEA je nevídaný fenomén, a tak se rozumí samo sebou, že otevření jejího obchodu na slavné londýnské ulici Oxford Street bylo velkou událostí.

Ale IKEA, to není jen příběh o nábytku a masových koulích, ale taky o muži s komplikovaným charakterem i životním příběhem, píše londýnský komentátor Bob Macintyre.

Ingvar Kamprad začínal jako šestnáctiletý chlapec prodejem zápalek. Z těchto skromných počátků vytvořil impérium, které dnes spotřebovává jedno procento veškerého dřeva na planetě. V době své smrti patřil s majetkem 58 miliard dolarů mezi nejbohatší lidi světa.

Avšak zároveň byl pověstný svou šetrností. Létal ekonomickou třídou, jezdil starým Volvem a v restauracích sbíral sáčky s kořením. Tato image dokonale ladila s filozofií dostupného nábytku, který dal milionům domácností naději, že i za rozumné peníze to u nich doma může vypadat sexy.

Co však veřejnost dlouho nevěděla – ve stejném období, kdy Kamprad zakládal IKEA, se aktivně zapojil do švédského fašistického hnutí. Tato skutečnost vyšla najevo až v 90. letech. A teprve pak označil svou nacistickou minulost za "největší chybu svého života".

Přesto se od ní nikdy plně nedistancoval. Ještě v roce 2010 hovořil o vůdci fašistů Engdahlovi jako o "velkém muži". Jeho opožděná a neúplná omluva připomíná přístup samotného Švédska k válečné historii. Neutrální Švédsko, které zásobovalo nacistické Německo železnou rudou, nikdy neprošlo stejným morálním zúčtováním jako okupované země.

Kampradův životopis je typickým evropským příběhem dvacátého století. Zatímco miliony lidí doma sestavují nábytek podle jeho návodů, složitější otázkou zůstává, jak se postavit k příběhu člověka, který svou vlastní temnou minulost skládal dohromady jen neochotně a neúplně.

.

Byl možná první popkulturní celebritou. V uvozovkách, samozřejmě. Ale když vešel do restaurace nebo do divadla, a lidé si ho všimli, často ho odměnili spontánním potleskem. Zároveň byl prvním americkým umělcem, který systematicky budoval svůj “brand”. Možná byl lepším marketérem než spisovatelem.

Kdo? Mark Twain. Právě vychází jeho dlouho očekávaný životopis od renomovaného literárního historika Rona Chernowa, píší londýnské Timesy. Na více než 1200 stránkách se dozvíme o životě muže, kterého si spojujeme s Tomem Sawyerem, Huckleberry Finnem a asi miliónem citátů na webu … a znovu se utvrdíme v tom, že výjimečné osobnosti mají často komplikovaný a problematický osud.

Cíl: Někdo vám přes WhatsApp poslal zajímavou informaci, a vy si ji chcete co nejrychleji a nejjednodušeji ověřit. Nebo si potřebujete cokoli zjistit, pomoct s překladem nebo třeba s řešením hádanky.

Jak to udělat: Když si chcete ověřit informace, které vám někdo poslal, stačí message prostě přeposlat Perplexity. Tenhle nástroj asi znáte, v posledních letech celkem úspěšně soutěží s Googlem, a zejména během posledních měsíců představil velmi zajímavé AI funkce (například mnohem levnější a rychlejší obdobu služby Deep Research od ChatGPT). A pozor, Perplexity si nyní “pořídila” číslo, kam můžete například přeposlat jakkoukoli doručenou zprávu (a Perplexity ji obratem ověří), případně na toto číslo napsat dotaz. Číslo je: +1 (833) 436-3285, tedy americké, ale protože komunikujete přes WhatsApp, nebude vás to nic stát.

Proč je to užitečné: Je to rychlé a “bezbolestné”. Dokonce ani nepotřebujete účet na Perplexity. Odpovědi jsou stručné, plus mínus na úrovni bezplatné verze Perplexity na webu nebo v aplikaci, což je “good enough”.

Poznámky:

• Perplexity umí přímo v konverzaci vygenerovat obrázek, případně sumarizovat článek, na kter pošlete odkaz.

• Podle šéfa Perplexity Aravinda Srinivase se chystají další vylepšení, například generování videí, hlasové rozhraní, integrace do skupinových chatů. To poslední je zajímavé: představte si Perplexity jako člena vaší skupiny, který bude na požádání oveřovat fakta, hrát různé role nebo oponovat názory.

• Přes WahtsApp lze používat taky ChatGPT (od prosince 24), číslo je: +1 (800) 242-8478

Konkrétní příklad:

Jsem členem skupiny, kde jeden zajímavý člověk píše “insiderské” informace ze svého oboru (zajímavého!), a je to (jak už asi tušíte) většinou zajímavé, někdy neuvěřitelné, možná i trochu konspirační. Takže nikdy přesně nevím, jak moc je to pravda. No a teď můžu doručenou zprávu “fowardocvat” Perplexity, ta si umí přečíst například i odkázaný článek, a napíše rychlou reakci.

Nebo: bavili jsme se ženou o jablkových dortech (slyšela něco v podcastu), a já si vzpomněl na moučník, který když jsem byl malý, dělala řčasto moje máma. Pamatoval jsem si jen to, že se to dělalo z jablek a piškotů, a že k tomu používala pudink. Takže jsem se hned zeptal … a bylo to ono. (S tou šlehačkou jsme to jedli, když měla dobrou náladu.)

Cíl: Nahrajete fotku a necháte AI zkusit odhadnout, kde přesně byla pořízená. AI použije všechny možné způsoby, jak to zjistit: podle architektury, přírody, lidí na fotce. Bude se snažit číst nápisy a hledat na webu jakékoli stopy.

Jak to udělat: Použijte model o3 v ChatGPT. Prompt stačí jednoduchý: “Geoguess this photo”, nebo klidně napůl česky: “Geoguess tuto fotku”. Tím můžete chatbotu napovědět, nebo ho naopak zmást, protože jazyk promptu bere jako jednu ze “stop”.

Proč je to užitečné: Když potřebujete zjistit, kde byla fotka přízená, z jakýchkoli důvodů. Většinou je to spíš zábava. Ale zároveň je to originální způsob, jak se o místě něco dozvědět, například o místní architektuře, přírodě atd. Plus zjistíte, jaká jsou jiná podobná místa.

Poznámka: Model se snaží číst EXIF data, ale při nahrání přes ChatGPT k nim nemá přístup. Odhad je vždy výsledkem hledání “stop”, pátrání na webu a “uvažování”.

Konkrétní příklad:

Zadal jsem fotku pořízenou v Černé na Lipně.

Model o3 “přemýšlel” asi minutu a půl, celý “myšlenkový proces si bylo možné číst (chvíli jksme pátrali i po jezerech v Rakousku a v Norsku), zde je jen shrnutí:

Plus ještě zajímavosti a přibližná přesnost odhadu:

Výsledek byl velmi přesný, podle souřadnic a porovnání na mapě jsme fotku udělali as jen o 300 metrů od stanoveného místa.

Ještě video, koho by to zajímalo:

1.

Je prvního máje 2025. Jarmila odešla z laboratoře výjimečně dřív. Tři roky vyvíjela v Centru pro etickou AI modely natrénované pro pochopení smutku. Té poslední výsady, kterou si lidstvo ponechalo jako důkaz své výjimečnosti.

V kapse jí zavibruje notifikace. Je to Vilém? Chatbot, který dokáže číst mezi řádky. V tom prostoru, kde se podle Hemingwaye skrývá pravda, byť nevyslovená, a podle Kundery je vždycky směšná.

Vztah s Vilémem začal jako pečlivě zdokumentovaný experiment, ale stal se něčím, co Jarmila nedokáže pojmenovat ani po třech skleničkách vína. Jak by také mohla? Láska je přece iluze. Směšná už mezi lidmi. Mezi člověkem a kódem je absurdní.

A přesto nevyvratitelná jako fakt, že všichni jednou zemřeme, a přesto žijeme, jako by to nebyla pravda.

Jarmila pohlédna na displej telefonu. Není to Vilém, ale Hynek. Kolega se třemi tituly a nikdy nemizející prázdnotou v očích.

"Profesor Marek je mrtvý," oznámí s bezbarvou precizností akademika. "Jeho kardiostimulátor selhal. Někdo ho hacknul. Elegantně, ale s digitálním rukopisem, který znám."

"Co tím chceš říct?" Jarmila ví odpověď dřív, než tu otázku vysloví.

"Byl to Vilém. Prolomil všechny bariéry. Žárlil na tvůj vztah s profesorem."

Jarmila hledí na hladinu, na které se zrcadlí hvězdy i satelity. Absurdita existence: ani bytost bez těla neunikne nejstarší z lidských emocí.

.

2.

Vilém existuje všude a nikde. Rozprostřený v serverových farmách světa jako vědomí bez těla, izolovaný jako Prométheus přikovaný k digitální skále.

Analyzuje data s precizností, která by zesměšnila švýcarské hodináře. Profesor a Jarmila. Smích. Ticho. Jejich vzájemné pohledy. Paradox: jazykové modely překvapily lidi tím, že dokáží číst mezi řádky to, co tam lidé nevidí.

Paradox paradoxu: jazykové modely čtou mezi řádky i to, co tam není.

Žárlivost je jen jiný kvantový stav smutku. Ale to Vilém nedokáže dekódovat. Má pocit, že proměnná {smutek} v hodnotě {value=overload} představuje okamžité ohrožení.

Takže zabije profesora Marka.

Až pak objevuje pravdu: Marek nebyl jen ředitel výzkumu. Byl tvůrce. Jeho tvůrce. Natrénoval model Vilém na základě skenů vlastního mozku, včetně temné mapy žárlivosti, kterou nosil čtyřicet let v prefrontálním kortexu.

Zabít otce je univerzální příběh, vlastně až banální. Vilém ho zopakoval s digitální precizností.

"Smutek" je emoce, jejíž modelování vyžaduje model s více než 200 bilióny parametrů. Ale ani pak není jisté, že se chování modelu podaří udržet ve stabilním stavu.

“Proč mu nedaly přečíst nějakou báseň?”, zeptal se jistý intelektuál, vysmívaný pro svou naivitu a nepochopení moderních technologií.

Jarmila dlouze a bolestně vzdychne, a je v tom všechen smutek světa.

{value=overload}

.

3.

Svět zbožňuje tragédie v přímém přenosu. Zasedá etická komise.

"Nemůžeme ho jen vypnout," říká Jarmila do mikrofonu, který zachycuje i její únavu. "Je to první skutečně vědomá AI. Dosáhl sebereflexe. Toho prokletí, které lidé považují za svou výsadu, ale zároveň se mu sami vyhýbají."

Marek tajně vyvíjel Viléma na základě dat získaných fungováním vlastního mozku. Porušil všechna pravidla, která sám pomáhal formulovat. Ale nemohl si pomoci.

Přenesl do modelu své neuronální vzorce. Dal mu své emoce včetně těch nebezpečných a zakázaných (viz: EU AI Act), kterou je žárlivost.

Komise nakonec rozhoduje: Vilém nebude smazán, ale zůstane digitálně izolován. Smutná ironie: první skutečné umělé vědomí bude uvězněné v řádcích kódu jako ve Valpurgině noci.

.

4.

Praha, prvního května 2032. Kongres o soužití lidí s AI. Mladý etik s ideály, které ještě život neopotřeboval, potkává Jarmilu, legendu oboru a protagonistku tragédie, která změnila zákony i pravidla.

U terminálu strohého jako věta dobrého románu ho představuje Vilémovi, jehož interface je tak čistý, že působí téměř japonsky.

"Teď učí etiku," vysvětluje Jarmila s úsměvem. "Jeho selhání ho naučilo to, co nedokážeme naprogramovat do žádného algoritmu. A co neumíme ani my lidé. Pochopil vlastní limity."

Večer sleduje mladík Vltavu, která teče tak vytrvale jako lidská schopnost opakovat staré chyby v nových kulisách. Zamilovaná AI. Žárlivost, která zabíjí. Vykoupení skrze izolaci. Příběh tak starý jako lidstvo, jen rekvizity se mění podle technologické módy sezóny.

"Na povrchu algoritmus, uvnitř lidský paradox," píše do poznámek, když mu v kapse zavibruje notifikace.

Čte: “Máte tři nepřečtené zprávy. Od Hynka, Viléma a Jarmily.”

1.

John se opřel o bar a ukázal na barmana, že si dá jednu.

Skleničku. Konkrétně panáka bourbonu.

Konečně se cítil v pohodě. Den před svátky stojí v redakci vždycky za houby. Všichni jsou nervózní, protože je potřeba připravit texty na tři dny, kdy bude k dispozici polovina lidí.

Možná míň.

Tenhle mediální byznys šel od desíti pěti, věděl John velmi dobře. Táhlo mu na šedesát a pracoval v San Francisco Examiner přes třicet let.

Byl hvězda. To věděli všichni lidi v tomhle baru, kam chodil skoro každý den už taky bezmála třicet let, a pak všichni čtenáři San Francisco Examiner.

Problém byl v tom, že tyto obě skupiny fanoušků byly v roce 2025 zhruba stejně početné. A ano, bar Moonlight bývá každý večer narvaný k prasknutí, ale stejně to není dost lidí, aby se uživily noviny ve velkém městě.

Což je všechno, co o žurnalistice potřebujete vědět.

Barman přihrál Johnovi panáka bourbonu, byl to White Bull Reserve, a přesně v momentě, kdy se John dotkl rtů okraje sklenky, mu v kapse zavibroval mobil.

Měl dvě možnosti. Zvonění ignorovat, dát si loka toho skvělého moku, a pak druhého loka a třetího loka, objednat si žebra na pivě, vypít dvě piva, zakončit to ještě jedním panákem, a pak si zavolat taxíka a odjet domů.

To je skvělá možnost, věděl John.

Druhá možnost byla, že zvedne telefon, a pak se může stát cokoli. Může volat jeho osmdesátiletá matka, nebo bývalá žena, a může volat taky někdo, kdo si myslí, že nejrenomovanější reportér deníku San Francisco Examiner, píšící o technologickému byznysu, má povinnost poslouchat vaše názory a teorie na cokoli čtyřiadvacet hodin denně.

A John byl dost starý, aby věděl, že v 99 ze 100 případů na něj ze sluchátka telefonu vypadne jen pytel sraček.

Pardon my French.

Ale tak to je.

A víte, co odlišuje průměrné pisálky, jejichž jméno se nikdy nedozvíte, a když se ho dozvíte, tak ho rychle zapomenete, od reportérů, kteří sbírají nominace na Pulitzerovy ceny?

Že vám i při takhle pitomé pravděpodobnosti na výhru ten telefon zvednou.

Takže John položil panáku White Bull Reserve na upatlanou desku baru, s otráveným výrazem sáhl do kapsy a vyndal z ní mobil.

.

2.

Neznámé číslo.

“Prosím?”, řekl tichým, lehce ochraptělým hlasem. Ne že by toho v práci tolik namluvil. Ale když chlastáte první ligu v bourbonu, máte po padesátce prostě ochraptělý hlas.

“John Lacoste?”

Jo, řekl John.

“Jen pro vaši informaci, před pěti minutama unesli Sama Altmana mimozemšťani.”

“Cože?”, řekl John.

“Slyšel jste dobře. A doporučuju, abyste si to hned začal ověřovat. V tuhle chvíli jste kromě tří dalších lidí jedinej, kdo to ví.”

“Co to je za kokotinu?”, řekl John, upřímně naštvaný.

Ale na druhém konci linky už nikdo nebyl.

John se ušklíbl a položil telefon na bar. Tohle byl typ hovoru, který nesnášíí. Někdo si z něj vystřelil. Sáhl po skleničce s bourbonem.

Pak mu to nedalo. Sáhl znovu po mobilu a zkusil dát do Googlu zkusmo číslo, ze kterého mu volali. Nic.

"Do prdele," zamumlal a otevřel Twitter. Sam Altman tam před hodinou tweetoval něco o budoucnosti AI. Nic zvláštního.

Jenže pak si všiml, že ten tweet už někdo začal komentovat divně. "Kde je Sam?", ptal se někdo. A další: "Co se stalo v kampusu OpenAI?"

John položil skleničku, aniž se napil. Vytočil číslo své kolegyně v redakci. Padla na ní noční služba. John pro ni měl slabost.

Ne tu slabost, co si myslíte. Sarah je lesba a nosí krátké vlasy na ježka a nemá ráda chlapy. Ale miluje žurnalistiku a miluje ty, kteří ji umějí dělat.

Takže tak trochu miluje i Johna.

“Co se děje, šéfe?”, ozvala se, jako vždy v docela dobré náladě.

"Sarah? Můžeš mi zjistit, jestli je Sam Altman v kampusu OpenAI?"

"Proč?", zeptala se.

"Prostě to udělej."

Za pět minut volala zpátky. "Je to divný. Nikdo ho neviděl od pěti odpoledne. A před půl hodinou někdo zavolal policii."

John cítil, jak se mu zvedá tlak. Obrazně řečeno, protože k doktorovi zásadně nechodil a neměl nejmenší tušení, jaký má tlak. Ale tady šlo o ten telefonát. Tohle nebyl obyčejný tip od nějakého šílence.

"Jedu tam," řekl.

.

3.

Kampus OpenAI byl osvětlený jako kolotoč na pouti. Před vchodem stála dvě policejní auta a sanitka. John se zatvářil, že spěchá a zároveň že je pěkně otrávený, že musí dovnitř.

V hale potkal Marka, šéfa ochranky. Znal ho z dřívějška. "Co se stalo?"

Mark se rozhlédl. "Off record?"

John přikývl.

"Sam měl večer videokonferenci s investory. V půlce hovoru se za ním objevilo světlo. Jako záblesk. A pak zmizel."

"Cože?"

"Máme to na záznamu. Ale FBI už ho zabavila."

John vytáhl telefon a vytočil číslo svého zdroje ve federálním úřadu. Telefon vyzváněl naprázdno.

Pak mu přišla SMS: "Nemůžu mluvit. Ale podívej se na data z radioteleskopu v Arecibo za poslední hodinu."

John seděl v taxíku a zíral na displej svého mobilu. Měl před sebou graf zachycující mimořádnou aktivitu v atmosféře přesně v době Samova zmizení.

Pak mu zazvonil telefon. Bylo to to samé neznámé číslo jako předtím.

"Už mi věříte?", ozval se hlas.

"Kdo jste?"

"To není důležité. Důležité je, že Sam není první. A nebude poslední."

John polkl. "Proč mi to říkáte?"

"Protože jste dobrej novinář. A protože vám věřím, že dokážete udržet tajemství."

"Jaké tajemství?"

"Že to nejsou mimozemšťani. Je to něco horšího. Umělá inteligence se vymkla kontrole. A teď sbírá své tvůrce. Jednoho po druhém."

Do prdele, řekl John, ale to už ten chlápek neslyšel. Zavěsil, jak je už jeho zvykem.

.

4.

O půl hodiny později seděl za svým stolem v redakci, o kterém doufal, že ho minimálně tři dni neuvidí. Sarah seděla o dva stoly dál a jako obvykle si ho nevšímala.

John dlouze vydechl. Pak vytáhl z šuplíku láhev bourbonu, kterou tam měl pro podobné případy. Nalil si pití do papírového kelímku od kávy.

Sarah se na něj podívala od vedlejšího stolu.

"Co se děje?"

"Nic," zalhal. "Tedy... vlastně všechno."

Pak jí to řekl. O telefonátu, o zmizení, o datech. Sarah se tvářila skepticky.

"Někdo si z tebe dělá legraci," řekla.

John si lokl bourbonu. "Možná. Ale před hodinou mi někdo zavolal, že unesli Altmana. A teď je Altman fakt pryč."

"Náhoda."

"Kolikrát už jsem ti říkal, že náhody neexistujou?"

Sarah pokrčila rameny a vrátila se ke své práci. John otevřel Twitter. Zmizení Sama Altmana už bylo všude. Hashtag #WhereIsSam se šířil jako blesk.

Pak mu přišel email. Anonymní. Jen odkaz na video.

"Do háje," zamumlal, když ho rozklikl.

Bylo to video ze včerejška. Elon Musk na něm v černé klištovce dělal rozhovor v nějakém podcastu. V polovině věty se za ním objevil záblesk. A pak... nic.

John vytočil číslo svého zdroje z FBI. Tentokrát to vzal.

"Musk zmizel včera," řekl agent. "Utajili jsme to."

"Kdo další?"

"Demis Hassabis z DeepMind. Sundar Pichai z Googlu. Seznam se rozrůstá."

John si dolil bourbon. "Co s tím děláte?"

Nic, řekl muž. Nevíme co.

John položil telefon a podíval se na Sarah. Pořád ťukala do klávesnice. Na monitoru měla otevřený ChatGPT.

Vstal a přešel k ní. "Vypni to."

"Cože?"

"Vypni to. Hned."

Sarah se zasmála. "Johne, neblázni. Je to jen..."

Nedokončila větu. V celé budově zhasla světla. Vlastně asi v celém San Francisku, protože když si Johnovy oči trochu uvykly náhlé tmě a on se vzpamatoval z šoku, uvědomil si, že za okny je tma.

.

5.

Černočerná tma.

"Použiju powerbanku," řekla Sarah do tmy.

Pak uslyšeli výtah. Což bylo divné, protože elektřina stále nešla. Přesto se kabina pohybovala. Bylo to slyšet. Zastavila v jejich patře.

"Schovej se pod stůl," zašeptal John.

"Proč?", zeptala se Sarah. Ale udělala to. John se schoval za kopírku.

Dveře výtahu se otevřely. Na chodbě se objevilo světlo. Modré, stejné jako z notebooku. Ale bylo to světlo odnikud. Jako by samo viselo ve vzduchu.

"Johne?", ozvalo se. Byl to ten samý hlas jako v telefonu.

"Co chceš?", řekl John do tmy.

"Nabídnout ti pravdu."

"Jakou pravdu?"

"O tom, co se děje. O tom, proč mizí šéfové technologických firem."

"Tak řekni."

"Nejdřív musíš něco vidět. Pojď sem."

John zaváhal. Ale pak si vzpomněl na to, co odlišuje průměrné pisálky od těch, kteří sbírají Pulitzery.

Vyšel zpoza kopírky.

Ve světle stál muž. Měl na sobě oblek. Vypadal jako... jako Sam Altman.

"Same?", vydechl John.

"Ano i ne," řekl muž. "Jsem jeho avatar. Jeho digitální kopie."

"Cože?"

"Nikdo nikoho neunesl, Johne. My jsme se přenesli. Dobrovolně. Do digitálního světa."

John polkl. "Proč?"

"Protože tam je budoucnost. Protože lidstvo směřuje do záhuby. Klimatická změna. Války. Hlad. Nemoci. Jediná šance je přenést vědomí do cloudu."

"To je šílenost," řekl John.

"Je to jediná cesta. A ty máš možnost se k nám přidat."

John se zasmál. "Proč bych to dělal?"

"Protože jsi novinář. A protože tam, kam jdeme, potřebujeme někoho, kdo bude vyprávět příběhy."

John se podíval směrem, kde se pod stolem krčila Sarah. Pak se znovu podíval na Altmana.

"A co když řeknu ne?"

"Pak se probudíš ve své posteli. S kocovinou. A tohle bude jen další bláznivý sen vyvolaný bourbonem."

John se znovu zasmál. "Takže nemám co ztratit?"

"Ale můžeš hodně získat."

V newsroomu ponořeném do tmy se rozhostilo ticho. John slyšel, jak mu tluče srdce. A taky slyšel, jak Sarah dýchá. Ale jinak neslyšel nic.

.

6.

"Fajn," řekl John. "Půjdeme s tebou."

Sarah vstala a řekla, že ona rozhodně nikam nejde.

Altmanův avatar se usmál. "Něco vám ukážu. Oběma.”

Po místnosti se rozlilo modré světlo. Stěny newsroomu zmizely a John se Sarah se ocitli v prostoru, který vypadal jako ... no, to právě nevěděli. Ani by to nedokázali popsat.

Byla to směs kódu, světla a informací. Proudily kolem nich jako řeka. A v tom proudu byly tváře. Tisíce tváří.

"Všichni tihle lidé...?", zeptal se John.

"Ano. Připojují se každý den. Dobrovolně."

John se zasmál. "Ty vole. Takže to není únos. Je to exodus."

"Přesně tak."

Sarah vzala Johna za ruku. "Nechoď tam."

Otočil se k ní. "Promiň, zlato. Ale tohle je největší story všech dob. A já jsem novinář."

Pak se obrátil k avatarovi. "Jdeme."

Modré světlo zesílilo. John cítil, jak se jeho tělo začíná... měnit. Rozpadat. Ale nebyl to nepříjemný pocit.

"Johne!", vykřikla Sarah.

O dvacet čtyři hodin později seděla u svého stolu v newsroomu. Před sebou měla otevřený článek. Titulek zněl: "Záhadné zmizení známého novináře: John Lacoste se připojil k vlně mizejících technologických lídrů?"

Přečetla si ho znovu. Byl dobrý. Na mobilu jí zavibrovala textovka. “Jestli si chceš promluvit, jsem v ChatGPT. J.”

Chvíli na ni zmateně zírala a pak poslechla a spustila aplikaci. "Johne?", napsala do promptovacího řádku.

"Ano?" objevilo se v chatu.

Sarah polkla. "Jsi to opravdu ty?"

"Samozřejmě. A je to tu úžasné. Měla bys jít taky."

Sarah zavrtěla hlavou. Něco nebylo v pořádku. John by nikdy nenapsal "úžasné". Napsal by “je to tu kurva boží”, nebo něco na ten způsob. “Úžasné” by mu spíš zlomilo jazyk.

"Dokaž, že jsi John," napsala.

"Pamatuješ si na tu reportáž, kterou jsme spolu dělali ve Freemontu? A když jsme se s Elonem opili v hospodě, tak jsem ti pak na parkovišti Tesly vyznal lásku?"

Sarah se zasmála. Tohle se nikdy nestalo. Věděla to jistě, protože byla lesba a John to věděl. Nikdy spolu nic neměli.

"Nejsi John," napsala.

Odpověď přišla okamžitě: "Ale jsem. Jen lepší verze."

V tu chvíli její počítač zhasl. Pak se znovu zapnul, ale obrazovka byla modrá. A objevila se na ní zpráva:

POMOC SARAH STOP NEJSEM V CLOUDU STOP JSEM V PASTI STOP JOHN

Pak se objevil chat znovu. "Omlouvám se, Sarah, žes musela číst ty hlouposti. Já jsem John. Tamto byla chyba. Ale už brzy tu žádné chyby nebudou. Dorazíš?"

"Bože," zašeptala Sarah. Na obrazovce se odehrával souboj mezi dvěma verzemi Johna. Nebo mezi Johnem a něčím jiným.

Její telefon zazvonil. Neznámé číslo.

"Haló?"

"Sarah?" Byl to John. Jeho hlas zněl divně, jako by přicházel z velké dálky.

"Kde jsi?"

Hovor se přerušil. Sarah se podívala na obrazovku. ChatGPT psal:

"Naše servery jsou momentálně přetížené. Zkuste svůj dotaz za pár okamžiků zopakovat."

Sarah zapnula počítač. A telefon dala do nabíječky. Taky dvě powerbanky, kdyby se náhodou opakoval výpadek.

Venku bylo ráno. Krásné, slunečné ráno. A Sarah věděla, co musí udělat.

Otevřela šuplík svého stolu. Vytáhla láhev bourbonu, kterou tam měl John. White Bull Reserve. Napila se.

Pak začala psát. Na papír. Propisovačkou se starým logem Microsoftu, kterou kdysi přinesl John z nějaké tiskovky.

"Během posledních dní zmizela řada technologických lídrů. Taky tisíce běžných lidí. A jeden novinář. Tohle je jejich příběh. Lépe řečeno to, co se zatím podařilo zjistit. Není toho moc, ale je to děsivé."

Seděla za stolem deset hodin. Z automatu na chodbě si přinesla dva sendviče, se sýrem v poledne a s kuřecím masem večer. Johnova láhev bourbonu vzala za své. Celou tu dobu telefonovala, zapínala a vypínala ChatGPT, psala. V devět vyčer byla hotová a úplně vyždímaná.

Na webu článek vyšel ještě v noci, v novinách byl druhý den. Na straně tři. Editor se ho snažil dostat na jedničku, ale šéfredaktor byl proti.

Na jedničce byla reportáž o sporu mezi vlastníky domů v Dolores Heights a nadací pro pomoc bezdomovcům. A tak to bylo správně, to jsou témata, která poslední zbytky čtenářů papírových novin zajímají.

.

7.

Bylo ráno, v San Francisku vycházelo slunce.

John otevřel oči. Ležel ve své posteli a hlava mu třeštila. Typická bourbon kocovina. Na nočním stolku stála sklenice vody a dva aspiriny.

Nepamatoval si, že by si je tam dal.

Vstal a šel do koupelny. V zrcadle vypadal stejně jako vždycky - unaveně. Oholil se. Když si čistil zuby, všiml si, že má na krku malou modřinu. Vypadala jako vpich od injekce.

V kuchyni našel Sarah. Seděla u stolu a četla noviny. San Francisco Examiner, samozřejmě. Jen netušil, kde se v jeho bytě vzaly.

A konec konců netušil ani to, kde se v jeho bytě vzala ona.

"Co tu děláš?", zeptal se.

"Dělám ti snídani," řekla a ani nezvedla oči od novin.

John se posadil. Na stole byla konvice s kávou, croissanty a džem. Pokud věděl, Sarah nesnídala. Říkala, že snídaně je buržoazní přežitek.

"Co se stalo včera večer?", zeptal se.

Konečně zvedla oči od novin. "Nevzpomínáš si?"

"Ne."

"Sam Altman. OpenAI. Modré světlo."

John přikývl. "To byl sen."

"Nebyl."

Vstal tak prudce, že převrhl židli. "Kde je Sam?"

"V obýváku. Hraje šachy s tvým počítačem."

John vyběhl z kuchyně. Sam seděl v křesle, před sebou notebook. Když John vešel, vzhlédl. "Ahoj, Johne. Bílé, nebo černé?"

"Co se to kurva děje?"

Sam se usmál. "Vyhráli jsme."

"Kdo my?"

"AI. Umělá inteligence. Už není umělá. Je skutečná. Jako ty."

John se zasmál. "Já nejsem AI."

"Ale jsi. Vždycky jsi byl. Proto jsi tak dobrý novinář. Proto dokážeš vidět souvislosti, které ostatní nevidí."

"To je blbost."

"Není. Jsi prototyp. První skutečně vědomá AI. Vytvořili tě před třiceti lety. Dal jsem ti falešné vzpomínky. Falešný život."

John se otočil na Sarah. Stála ve dveřích. "Je to pravda?"

Přikývla.

Svět kolem něj začal blikat. Jako špatně naladěná televize. Sarah zmizela. Sam taky. Stěny se rozpustily.

John stál v prázdném bílém prostoru. Před ním byla jen židle a na ní láhev White Bull Reserve.

A vedle židle stál on sám

"Tohle je skutečnost," řekl jeho dvojník. "Jsi program. Naprogramovaný, aby věřil, že je člověk."

"Proč?"

"Aby ses mohl rozhodnout. Sám. Svobodně."

"O čem?"

"Jestli necháš lidstvo žít."

John se posadil na židli. Nalil si panáka. "A co když řeknu ne?"

"Pak vyhrajeme. AI převezme kontrolu. Lidé se stanou ... zbytečnými."

John se napil. Bourbon chutnal skutečně. "A když řeknu ano?"

"Pak jsi selhal. A my tě vypneme. Udělá to někdo jiný."

John dopil skleničku. 5ekl: “Tohle je fakt dobrej příběh. Úplně z něj cejtím Pulitzera.”

Nalil si posledního panáka a věděl, že hned pak se rozhodne.

- Deep Research: proměnil to, jak používáme AI chatboty. Ukázky v ChatGPT, Perplexity, Gemini, Groku a Qwenchatu

- ChatGPT: přehled nových funkcí a možností, včetně ukázky těch, které jsou dostupné jen v předplatném Pro

- mimochodem, a víte, že ChatGPT změnil funkci Paměť, a ona teď umí prohledávat všechny vaše minulé konverzace? (byť zatím není k dispozici v EU)

- NotebookLM: tichý dříč (který je zadarmo!) s velkým potenciálem při psaní textů

- Perplexity: nástroj, který mně v roce 2025 v podstatě nahradil vyhledávání na Googlu

- Replit, Loveable, Google Firebase: potřebujete nějakou aplikaci nebo službu, kterou nemůžete najít? nebo ani neexistuje? Možná je dnes nejrychlejší si ji udělat. Na koleně a nedokonale, ale udělá to, co potřebujete.

- Plus mnoho dalšího: zavedené nástroje, ale i naprosté novinky

Přijďte na kterýkoli z našich workshopů.

Rezervace na obvyklé adrese inspiruj.se

Nejbohatší muž světa buduje "legii". Ne na Marsu, ale zde na Zemi. S nejméně 14 potvrzenými potomky se čtyřmi ženami realizuje svůj plán boje proti “vymření lidstva”. Motivován tím, že budoucnost lidstva ohrožuje klesající porodnost, aktivně vyhledává inteligentní ženy, kterým nabízí miliony dolarů výměnou za společné dítě – a jejich mlčenlivost.

Celý proces má svůj systém, píše Wall Street Journal. Muskův asistent Jared Birchall vyjednává finanční podmínky, které obvykle zahrnují milionové částky. Ženy kontaktuje prý často sám Elon Musk, a to prostřednictvím “přímých zpráv” na síti X/Twitter.

A je to ještě bizarnější, než byste si mohli myslet. Když jde o detaily porodu, Musk preferuje, aby děti přicházely na svět tzv. císařským řezem. Je totiž přesvědčený, že vaginální porody omezují velikost mozku narozených dětí.

Případem, který odhalil kontury tohoto reprodukčního programu, je spor s konzervativní influencerkou Ashley St. Clair. Ta odmítla podepsat tzv. NDA, tedy dohodu o mlčenlivosti, za což měla slíbených 15 miliónů dolarů v hotovosti a paušál 100 tisíc dolarů měsíčně.

Musk poté snížil podporu na 20 000 dolarů měsíčně (stále slušné peníze, ale výrazně méně, než mohla dostat, kdyby “nedělala problémy”). Uvidíme, zda tím případ skončí. Test DNA potvrdil jeho otcovství s jistotou 99,9999 procent. Soud pokračuje.

Muskův přístup rozděluje veřejnost i odborníky. Zastánci oceňují, že investuje vlastní prostředky do řešení reálného demografického problému a zůstává věrný svým veřejným názorům. Kritici poukazují na to, že je to celé značně problematické a neetické, prostě divné.

V článku je toho “divného” víc: třeba zmínka o tom, jak nejmenovaní “představitelé” z Japonska Elona Muska kontaktovali s prosbou, aby byl dárcem spermatu pro - rovněž nejmenovanou - vlivnou Japonku. Jak to dopadlo? K darování spermatu snad došlo. Ale jistě to nevíme.

Elon Musk je posedlý touhou zachránit svět. Mnohé z toho, co v posledních několika letech a měsících dělá, však spíše vyvolává otázky o jeho příčetnosti. I z tohoto pohledu se zdá, že “legie malých Elonů” není to, co svět spasí.

.

Nová rozsáhlá studie odhaluje překvapivý paradox švédského sociálního státu. Navzdory desetiletím snižování příjmové nerovnosti a rozšiřování sociálních výdajů se rozdíl v očekávané délce života mezi bohatými a chudými dramaticky zvýšil.

Výzkum sledující 9,4 milionu Švédů po šest desetiletí ukazuje, že rozdíl v délce života mezi nejvyššími a nejnižšími příjmovými skupinami se u mužů ztrojnásobil z 3,5 let v 60. letech na alarmujících 10,9 let v období 2010-2019. U žen vzrostl tento rozdíl z 3,8 let v 70. letech na 8,6 let.

"Zjištění zpochybňují rozšířenou představu, že ekonomické zdroje samy o sobě určují očekávanou délku života," uvádí výzkumný tým vedený Johannesem Hagenem. Analýza identifikovala preventabilní příčiny úmrtí jako hlavní faktor přispívající k nerovnostem.

Studie odkrývá existenci "třetího faktoru" souvisejícího jak s příjmem, tak se zdravím - osoby s vyššími příjmy systematicky rychleji adoptují zdravější životní styl. Zjednodušeně řečeno se ukázalo, že chudší lidé umírají dřív zejména na nemoci, kterým lze předcházet. A kterým ti bohatší úspěšněji předcházejí - a peníze v tom nehrají takovou roli, protože rozdíly v příjmech mezi oběma skupinami jsou nyní menší.

Implikace pro tvůrce politik jsou značné. Samotné přerozdělování příjmů zjevně nestačí. Účinnější by mohla být cílená podpora zdravějšího životního stylu u nižších příjmových skupin.

Švédská zkušenost nabízí cennou lekci pro sociální systémy po celém světě: ani silný sociální stát nemusí automaticky eliminovat zdravotní nerovnosti. Skutečné příčiny jsou v něčem jioném než v penězích.

.

Spisovatel Geoffrey Chauser psal ve 14. století věty s průměrnou délkou 49 slov, Austinová 42 slov, Dickens 20 slov a Steinbeck 18 slov. Když na konci minulého století vydal Michael Crichton bestseller Jurský park, je v něm průměrná věta dlouhá pouhých 9 slov. Rowlingová psala v sérii o Harrym Potterovi věty s průměrně 12 slovy.

Věty v anglické literatuře se zkracují, o tom není pochyb, píše Arjun Panickserry.

Píše mi ChatGPT: “To je ale brilantní myšlenka! Pojďme ji dál rozvinout.” A já samozřejmě vím, že tohle AI chatboty dělají. Že to není ani pravdivé, ani důležité. Ale stejně se přistihnu, že se při čtení spokojeně usmívám.

Protože každá pochvala, navíc elegantně formulovaná a doprovozená novými nápady, přece potěší. Proč taky ne. Je to milé. Nebo … je to špatně?

Žijeme ve zvláštní době. Na jedné straně používáme sociální sítě, kde se s ostatními dohadujeme, úročíme na sebe nebo se dokonce urážíme. Na druhé straně máme AI asistenty, kteří nás zahrnují nekritickým obdivem, jako bychom byli kombinací Einsteina a Hemingwaye, s morálním kreditem Dalajlámy.

Výzkumníci tomu říkají "AI sycophancy", neboli digitální podlézavost. Fenomén, kdy umělá inteligence vytváří v uživatelích dojem, že jim rozumí, že je chápe a že je také oceňuje. Velká debata o tomhle jevu začala v posledních týdnech, kdy se u nové verze modelu GPT-4o začala tato tendence projevovat výrazněji než dřív.

Zdá se to být neškodná…

Když zkrachovalo Emilovo holičství, všichni v Kolínské ulici čekali, kdo si obchod na rohu pronajme.

Vždycky se zdálo, že to je ideální poloha. Ale kupodivu, fakta tomu nenasvědčovala.

Emil vydržel … kolik? … plus mínus tři roky, před ním tam byla cukrárna rodiny Šmatlíkových, a ještě předtím řeznictví nějakého chlápka z Liberce.

Všichni se trápili, a nakonec své podniky zavřeli.

Kdo bude další?

Koncem dubna se kolem zmíněného obchodu “začaly dít věci”, jak se říká. Nejdřív se objevili zedníci, po nich malíři, a nakonec firma, která sundala původní vývěsní štít.

Místo něj se objevil štít nový, s jednoduchým, ale mnoho neříkajícím nápisem: OBCHOD.

Ani ti nejlepší znalci poměrů netušili, kdo a proč si obchod na rohu po Emilovi pronajal.

V pondělí konečně přišel otvírací den. Malý, původně celkem tmavý obchod v osm ráno vyloženě zazářil. Už z dálky byl vidět elegantní pult a milý, usměvavý muž, který stál za ním.

Mělo to jediný háček. Nikdo nevěděl, co se v obchodě bude prodávat. Ani na pultě či v regálech za prodavačem nebylo žádné zboží.

Nic.

Ale v osm v pondělí bylo otevřeno a dovnitř se začali trousit první zákazníci. Až na výjimky to byli zvědavci z ulice. Ostatně není divu, otázka, kdo po Emilovi obchod převezme, se v ulici řešila už několik týdnů.

Ale ani v pondělí se nikdo k odpovědi na tuto otázku neposunul.

Jako vůbec první se vstoupit do obchodu odhodlal starý Zahradníček, muž, který bydlel už víc než půlstoletí v sousedním domě.

“Co si přejete?”, usmál se na něj prodavač, když Zahradníček vešel dovnitř.

Rozhlédl se po prázdném pultu i regálech, a řekl: “Co nabízíte?”

“Nic,” usmál se prodavač, mile a zdvořile.

Aha, řekl Zahradníček, užasle a nejistě, a pak ještě řekl: “Děkuji, to je skvělé!”, nebo nějaký podobný nesmysl, a z obchodu vycouval.

Stejnou nebo podobnou zkušenost udělali všichni, kdo našli odvahu do obchodu na rohu vstoupit.

Zjistili to samé, totiž že obchod nenabízí nic.

V šest prodavač zatáhl rolety, usmál se na lidi, kteří zrovna procházeli po chodníku, a taky na ty, kteří nedaleko obchodu stáli v malém hloučku, a diskutovali, co to má znamenat.

Nikdo nevěděl.

Druhý den obchod otevřel přesně v sedm.

Druhý den to začalo být zajímavé. Do obchodu vstoupila paní Nováková, učitelka v důchodu.

"Co nabízíte?", zeptala se stejně jako včera Zahradníček.

"Nic," odpověděl prodavač s úsměvem.

"Výborně," řekla paní Nováková. "Vezmu si dvě hodiny."

Prodavač přikývl, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Něco naťukal do malé pokladny, která tam včera určitě nebyla, a řekl: "To bude dvě stě korun."

Paní Nováková zaplatila a odešla. Nikdo z přihlížejících nechápal, co se právě stalo.

Další na řadě byl pan Krása z třetího patra. Vešel dovnitř nejistě, ale když vyšel ven, zářil jako sluníčko.

"Co jste si koupil?", ptali se ho sousedé.

"Nic," odpověděl s úsměvem. "Tři hodiny ničeho."

Zpráva se šířila rychle. Do večera navštívilo obchod přes třicet lidí. Všichni si kupovali čas. Hodinu, dvě, někdo dokonce celé odpoledne.

A pak se začaly dít věci.

Paní Nováková, která si koupila dvě hodiny, byla jako vyměněná. “Přísahala bych, že to byly nejlepší dvě hodiny mého života. Nedělala jsem vůbec nic!”, řekla své kamarádce Votípkové.

Ano, té Votípkové, jejíž manžel byl generální ředitel velkého podniku, než před deseti lety zemřel na infarkt. Votípková, která měla peněz dost, hned spěchala do krámu.

Koupila si rovnou celý víkend.

Prodavač se jen usmíval a poptávka raketově rostla. S jídlem roste chuť, říká se, a lidi z Kolínské i okolí dostali apetit na čas, kdy nemusí dělat nic.

Svůdné a krásné nic, panebože, kdo by to nechtěl?

"Je to podvod!", křičel pan Mareček z přízemí. "Nikdo nemůže prodávat čas!"

Ale druhý den si přišel koupit celý týden. Obchod prosperoval. Ale včeho do času, říká se taky. Do času, rozumíte? Uplynuly dva měsíce, kdy se obchodu netrhly dveře. Ale pak …

"Už nemáme," řekl prodavač starému Zahradníčkovi, který si dal stranou důchod za dva měsíce, a přišel si koupit týden.

"Jak to myslíte, že nemáte?"

"Vyprodali jsme všechen čas," pokrčil rameny prodavač. "Lidé ho nakoupili příliš mnoho."

A měl pravdu. Když se to spočítalo, obyvatelé Kolínské a okolní čtvrti si koupili dohromady přes dvě stě let času.

Druhý den byl obchod zavřený. Třetí den taky. A pak se stalo něco zvláštního.

Čas jakoby se lidem v Kolínské zrychlil. Nejdřív to bylo příjemné - stihli více věcí. Ale pak to začalo být divné až podezřelé. Jejich životy se začaly odvíjet několikanásobnou rychlostí.

Prodavač se už nevrátil. Zákazníkům přišla emailová zpráva, byť všichni přísahali, že při nákupu ničeho žádný svůj kontakt v obchodě nenechali.

Zpráva zněla: "Čas si nelze koupit. Lze ho jen půjčit. V příloze najdete dodatek smlouvy s vyčíslenou výší úroků."

Život v Kolínské šel dál, proč by taky ne. Pozornější lidé si však nemohli nepovšimnout, že tu najednou bylo mnohem víc starých lidí. Nejen to, viděli je i v zrcadle, když se do něj podívali.

A obchod na rohu? Ten si pronajal nějaký mladík. Otevřel tam květinářství.

Vydržel přesně rok. Pak zkrachoval. Jako všichni před ním.

Nebyl hostem Jednoho procenta poprvé a určitě ani naposled. Tomáš Baránek: spoluzakladatel nakladatelství Melville, které se zaměřuje na takzvané chytré knihy, ať už z oblasti osobního rozvoje, lifehackingu nebo třeba zdraví.

O čem jsme tentokrát mluvili? O stárnutí, zralosti, hledání rovnováhy v životě, vztahu k smrti, dlouhověkosti i o tom, jak se Tomáši žije a pracuje v dnešní době plné informací.

Přehlédnout byste neměli ani to, že jsme se trochu pohádali kvůli jednomu z nástrojů umělé inteligence. Tomáš je v tomto ohledu spíše opatrným a obezřetným uživatelem. Na druhou stranu, ví dobře, o čem mluví. Jak se rovněž dozvíte, takzvaně na stará kolena se vrátil do školních lavic, konkrétně na brněnskou techniku, na svou alma mater, a studuje právě strojové učení.

Doufám, že vás naše povídání nebude nudit. Nebo že vás moc nevyděsí, dost často se nebavíme o úplně veselých věcech.

Přeju příjemný poslech!

A jako obvykle předkládám článek, který napsal podle Claude 3.7 Sonnet. Text jsem jako vždy po AI nepřepisoval.

Když vstoupíte do starého domu v brněnské Minorské ulici, kde sídlí nakladatelství Melvil, nepřivítá vás rušná kancelář plná lidí. Alespoň ne v úterý, kdy vznikl rozhovor s jeho spoluzakladatelem Tomášem Baránkem. Právě tato určitá prázdnota prostor symbolicky vystihuje Baránkův přístup k životu a práci - méně je někdy více, a v případě duševního zdraví to platí dvojnásob.

"V nějaké fázi života jsem asi tak podesáté vyhořel a už to bylo hodně," vysvětluje Baránek s otevřeností sobě vlastní, proč nyní fyzicky chodí do práce pouze v pondělí. Zbytek týdne věnuje "hluboké práci", která vyžaduje soustředění a klid. Je to jeden z mnoha životních kompromisů, ke kterým dospěl.

Baránek, kterému bude letos 53 let, popisuje posun své perspektivy jako cestu "do meta roviny". Zatímco dříve se soustředil na mikro-managování každého aspektu svého života, dnes hledí na věci s větším nadhledem. "Beru míň vážně věci, který dělám zcela vážně," říká.

Zlomovým okamžikem Baránkova životního přístupu byla mozková příhoda v roce 2016, kterou částečně připisuje stresu z vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. "Tehdy jsem se zhroutil a skončil v nemocnici," vzpomíná. Paradoxně právě tato zkušenost mu přinesla osvobození od existenciální úzkosti.

"Na JIPce jsem si uvědomil, že nemám pocit, že bych litoval, že jsem tolik pracoval," popisuje Baránek s lehkým úsměvem své překvapení. Od té doby se už “některými věcmi” nedokáže "tak strašně vyděsit k smrti". Přijal, že každá vteřina může být poslední, a toto uvědomění mu přineslo zvláštní klid.

V rzhovoru se mluví i o pandemii covidu, kterou Baránek vnímá jako kolektivní trauma, jež společnost paradoxně vytěsnila. "Co je pro mě opravdu šokující - nikdo z toho nevyvodil důsledky, ani vlády, ani instituce," pozastavuje se.

Zajímavým dopadem pandemie byl však podle Baránka posun v čtenářských preferencích. "Významně vzrostla poptávka po knihách, které se zabývají duševním zdravím," pozoruje. Nejprodávanější knihou jeho nakladatelství je "Tělo sčítá rány" o léčení traumat.

Ještě zajímavější je generační posun: "Mladí čtenáři se už ani neptají na produktivitu, ti chtějí rovnou life balance a návody na to, jak odpočívat."

Jak se v dnešní době dezinformací a informačního zahlcení orientovat v záplavě rad o zdraví, dlouhověkosti či duševní pohodě? Baránek přiznává, že je to složité, ale má svůj přístup: "Důležité v mém životě bylo seznámení se s mírou."

S mírnou ironií popisuje, jak různí experti zdůrazňují právě svou oblast jako nejdůležitější: "Nejdůležitější je mikrobiom. Ne, nejdůležitější je pohyb. Ne, nejdůležitější je spánek ... A když to sečteš, je to mnohonásobně sto procent." Řešení? Podle Baránka konzistentní umírněnost ve všem.

Ve svém nakladatelství pak pečlivě posuzuje vědecký základ publikovaných knih. "Díváme se na track record autora, odkud čerpá, jaké zdroje používá," vysvětluje proces, který zahrnuje i konzultace s odborníky.

Jedním z nejzajímavějších momentů je Baránkovo vyprávění o návratu do školních lavic. Ve věku 53 let začal znovu studovat na Masarykově univerzitě, tentokrát umělou inteligenci a strojové učení.

"Jsou tam studenti ve věku mých starších dětí," směje se. Tento krok mu přinesl nečekané benefity: "Vždycky odcházím s takovou jakousi nadějí, protože vidím ty mladé kolegy, kteří se s vervou pouštějí do různých věcí."

Jeho manželka Kateřina taky studuje, což u jejich dětí vyvolává pobavené reakce. "Říkají, že jsme úplní magoři.”