Jedno procento

Znalci říkají, že konzumace lambiku je něco jako vysoká škola pití piva. Ale první setkání s ním je vždycky šok, zejména pro pivaře. Jako kdyby se pivovaru něco hodně nepovedlo. Kyselá chuť, neučesaná vůně.

Lambik je tím, čemu se anglicky říká “acquired taste”. Napoprvé ho máte chuť vyplivnout, pak tomu (někdy) dáte ještě druhý pokus, tu chuť pomalu poznáváte a prozkoumáváte, a nakonec si ji buď zamilujete, anebo jdete od toho.

Kde to vyzkoušet? Ideálně tam, kde se lambiky vaří, a protože těchto pivovarů už je jen osm, je docela velká pravděpodobnost, že by to mohl být Cantillon. Zejména proto, že se systematicky věnuje propagaci těchto piv a stal se jejich jakousi vlajkovou lodí. Můžete si zde objednat na prohlídku i s degustací.

Podnik založil v roce 1900 Paul Cantillon, byť pivo se zde zpočátku nevařilo, ale jen míchalo. Firmu později převzal jeho syn Marcel a v roce 1939 rodina konečně přešla na plnou produkci vlastního piva. Po druhé světové válce to vypadalo skvěle. Poválečný boom …

Do prdele, prohlásil Karel, když otevřel email, který mu přišel v pátek večer.

Dlouho očekávaný email, nutno podotknout. Většina Karlových přátel i kolegů už tenhle mail dostala. A pochopitelně, z povahy věci, to budilo velké emoce.

I u Karla, jak se dalo čekat. Do prdele, do prdele, zopakoval dvakrát. Částka činila 2 milióny a 227 tisíc korun.

Plus dva milióny a 227 tisíc korun, nutno zdůraznit. Což Karel tak nějak čekal. Ano, některým z jeho známých přišla suma se znaménkem mínus, ale v jeho sociální bublině to byla spíš výjimka.

Mínus bylo v tomhle případě lepší než plus, to asi nemusím zdůrazňovat.

Mínus znamenalo, že peníze dostanete, a plus naopak to, že uvedenou částku budete muset doplatit.

Karel se dozvěděl, že bude muset zaplatit přes dva milióny, což byla opravdu nepříjemná zpráva. Ty peníze na účtě samozřejmě neměl, což znamenalo, že si bude muset vzít půjčku.

Banky úvěry v této věci poskytovaly, ale úroky byly nastaveny poměrně vysoko.

Prostě celé to bylo nepříjemné, jak jsme už řekli.

Do prdele, do prdele, do prdele, řekl Karel tentokrát už třikrát za sebou.

Jak k tomuhle všemu vlastně došlo? “Není možné, aby někteří lidé měli větší štěstí než ostatní,” zněl výrok amerického prezidenta před pár roky.

Ano, vzbudil velkou pozornost, ale stejně nikoho nenapadlo, že bude mít tak obrovský dopad. Ale stalo se tak.

Výroku se chytila jedna z velkých technologických společností, a vyvinula velký model umělé inteligence, který dokázal analyzovat životy libovolných lidí. A přesně kvantifikovat, nakolik jejich životy ovlivnila k lepšímu nebo k horšímu náhoda.

Jinak řečeno, jaké měli v životě štěstí, anebo smůlu.

Výsledky byly pozoruhodné, a zpočátku plnily spíše zábavnou funkci. Nicméně iniciativy se chopila nově založená populistická strana, razící heslo, že nic jako štěstí nemá v moderní společnosti místo.

Hodně pomohlo, že statisticky vzato je lidí se štěstím mnohem méně než těch, kteří mají smůlu.

No a tím bylo zaděláno na malér. Abychom to zkrátili, minulý rok zmíněná strana vyhrála volby, a hned po jejich skončení začala plnit svůj volební slib.

Ten zněl: Lidé, kteří měli v životě smůlu, získají finanční kompenzaci. Od státu. A kde na ni stát vezme? To je přece jednoduché. Bude žádat peníze od lidí, kteří podle analýzy AI měli naopak štěstí.

Čímž jsme zpět u emailu, který Karel čte v pátek večer na obrazovce svého počítače.

Do prdele, do prdele, do prdele, do prdele, zní jeho luxusním, čtyřpokojovým bytem, kde žije se svou o dvacet let mladší přítelkyní. Ale ta je s kamarádkami v baru, protože je pátek večer.

Dobře, kdyby měl zaplatit nějakých dvacet, třicet, nebo možná i sto tisíc, asi by to udělal a mávl nad tím rukou. Podobné sumy chodily v minulých dnech jeho kamarádům a známým.

Panebože, ale kde má vzít přes dva milióny?

Na konci emailu je malými písmeny napsáno, že případné dotazy, námitky či stížnosti lze položit zaměstnancům Úřadu pro vyrovnání štěstí na nonstop telefonní lince.

Karlovi bylo jasné, že to asi nebude nic platné, ale stejně sáhl do kapsy pro telefon. Vytočil číslo.

Ozval se vyzváněcí tón.

"Dobrý večer, Úřad pro vyrovnání štěstí, operátorka Nováková, jak vám mohu pomoci?"

Karel polkl. Hlas na druhém konci linky zněl unaveně, ale profesionálně. "Dobrý večer, já ... dostal jsem email. Mám zaplatit dva milióny."

"Vaše číslo účtu nebo rodné číslo, prosím?"

Nadiktoval čísla. Slyšel ťukání do klávesnice.

"Ano, vidím to tady. Karel Bureš, narozen 1978, bydliště Praha 6, Dejvice. Částka dva milióny dvě stě dvacet sedm tisíc korun. Přejete si znát důvod?"

"Samozřejmě!"

"Moment." Další ťukání. "Podle analýzy jste měl v životě nadprůměrné štěstí.”

“Cože?”

“No jste prostě dítě štěstěny!”, zasmála se.

Její smysl pro humor nesdílel. Můžete být konkrétní?, zeptal se.

Vzdychla si. Ach bože, další suchar. Řekla: “Konkrétně ... ano, tady to je. Zlomový okamžik nastal před třemi lety, když jste v kavárně potkal slečnu Terezu Malou."

Karel se zamyslel. Ano, tehdy v Café Louvre. Zakopla o jeho aktovku a polila ho kávou. Dnes spolu žijí.

"To je absurdní," řekl.

"Statisticky nepravděpodobné setkání vedlo k vztahu s o dvacet let mladší ženou. Systém vypočítal, že pravděpodobnost takového vztahu byla u vás 0,0003 procenta."

"Takže mám zaplatit dva milióny za to, že jsem potkal svou přítelkyni?"

"Vidím tady spousty dalších částek, ale všechny jsou v podstatě zanedbatelné. Takže ano, tím zásadním je vaše seznámení se slečnou Malou. Máte čtrnáct dní na uhrazení částky."

Karel položil telefon a dlouze vydechl. Pak si nalil sklenici whisky. Potom ještě jednu.

A zároveň mu to došlo. Řešení bylo jednoduché - musí se s Terezou rozejít. Hned. Ještě dnes. Než přijde domů z baru.

Rychle napsal email na Úřad. Že ruší své štěstí, takže nechce platit.

Za deset minut přišla odpověď. Ano, pokud vztah ukončí do 24 hodin, bude platba přepočítána.

Sbalil si věci do kufru. Nechal na stole dopis. "Je mi to líto, ale musím odejít."

Když bral za kliku, uslyšel v zámku klíč. Přítelkyně vešla do předsíně, v ruce laáhev vína, a vypadala úžasně. Jako vždycky.

“Takže ses rozhodl odejít?"

"Ty ... tys to věděla?"

Přikývla. "Jasně. Dostala jsem email už před týdnem. Čekala jsem, kdy ti to dojde."

Karel pustil kufr. "Kolik ... kolik máš platit ty?"

"Já?" zasmála se. "Já mám dostat čtyři milióny tři sta tisíc. Podle AI mám extrémní smůlu na své partnery."

“Takže když odejdu, tak nedostaneš nic?”

“Ne,” zasmála se. “Mám paralelně ještě dva další vztahy. A tebe mám nejradši, takže s tebou mluvím na rovinu. Vzdám se všech nároků. Bude tě to něco stát, ale v porovnání s tím, kolik máš zaplatit úřadu, to bude … skoro zadarmo!”

“Kolik?”, zeptal se Karel.

“Sto tisíc,” řekla. “Hotově, miláčku, pokud možno.”

Karel se podíval z okna. V dálce blikala světla nočního města. Do prdele, pomyslel si. Do prdele, do prdele, do prdele.

Do prdele. Pak vzal do ruku znovu svůj telefon a otevřel internetové bankovnictví.

Ještě ho napadlo, že by spolu mohli mít naposled sex.

“Pak by to bylo sto deset tisíc,” usmála se.

Do prdele, pomyslel si, už jen jednou a naposled.

Zvu vás k poslechu další epizody podcastu Jedno procento, kam si zvu lidi, které mám rád, kterých si vážím nebo kteří mě zajímají. Odhaduju, že jich je v populaci minimálně jedno procento, takže zásoba budoucích hostů je stále velká.

Tím dnešním je Vojtěch Bednář, muž, kterého Wikipedie označuje za firemního sociologa, on sám sebe vidí jako boomerskou konzervu a já ho znám ze sociálních sítí či publikovaných textů jako chytrého glosátora.

O čem jsme si povídali? O spoustě věcí, mimo jiné o tom, jak odnačit opice, aby sahaly na banány, taky o tom, proč se z hippies v šedesátých letech staly o dvě desetiletí později Homer či Marge Simpsonovi, anebo třeba i o sličných myších.

Přeju hezký poslech!

Shrnutí jako obvykle napsal podle záznamu celé epizody Sonnet 3.7 Claude.

Bednář, firemní sociolog a sebeproklamovaná "bumerská konzerva", přináší do rozhovoru pozoruhodnou směsici teoretického vhledu a praktických zkušeností z terénu lidských vztahů.

"Mně udělá obrovskou radost, kdykoliv se povede někoho potěšit, někoho pochválit nebo někomu ukázat, že je dobrý," říká s porozumění tomu, co lidi skutečně motivuje. "Největší radost nám udělá to, co dáme, ne to, co dostaneme."

Za nenápadnou fasádou konzervativního gosátora se skrývá muž, jehož profesí je vstupovat do firemního prostředí jako krizový diplomat. Živí se rozmotáváním propletenců osobních konfliktů a vytvářením funkčních kolektivů z rozdělených táborů. "Když jsou někde ONI, tak jsme MY. A podél osy MY versus ONI má tendenci vznikat nevraživost, řevnivost a nakonec konflikt," vysvětluje.

Bednářovo myšlení je ukotveno v hluboké fascinaci společenskými mechanismy. S lehkostí vyprávěče přechází od sovětských dálkově ovládaných autíček svého dětství k myšlenkovým experimentům s opicemi ilustrujícím vznik kulturních tabu. "Vytvořili jsme tabu. Tohle je kultura," uzavírá s úsměvem vyprávění o experimentu, kde opice dodržují pravidla, aniž by věděly proč.

A co jiné jsme my, lidé, než sofistikované opice v oblecích?

Jako konzervativec vidí Bednář určitou nevyhnutelnost v tom, jak se i ty nejrebelnější generace nakonec přikloní k tradičním hodnotám. "Naprostá většina amerických hippies ze šedesátých let se během dekády stala naprosto průměrnými lidmi. Člověk, který byl v roce 1969 hrdým příslušníkem květinových dětí, se stal v osmdesátých letech Homerem Simpsonem."

Navzdory konzervativnímu založení není Bednář nepřítelem pokroku. Jeho postoj k umělé inteligenci balancuje mezi fascinací a opatrností. "Je to sice fajn, je to hezká věc, že to máme, je spousta krásných aplikací, dělá to obrázky, píše to texty, zahraje to písničku, všechno je to skvělý, ale byl bych pořád velmi na pozoru, co se týká kvality výatupů."

Na otázku, jak se cítí spokojený na stupnici od jedné do deseti, volí “solidní osmičku”. Je to odpověď, která odráží jeho pragmatický přístup k životu: spokojenost bez rouhání se, s vědomím, že je kam růst. A co by jeho štěstí posunulo na devítku? "Musel bych opravit barák," odpovídá s úsměvem muž, který dokáže nacházet radost v postupném budování základů, ať už jde o stavby nebo lidské vztahy.

Bednářova životní filosofie se možná nejlépe odráží v radě, kterou dává svým pěti dětem: "Pracovat, pracovat, pracovat a v žádném případě neustávat v jakékoliv činnosti." V době, kdy jsme zaplaveni pasivní konzumací informací, zastává Bednář aktivní přístup a neustálé vylepšování.

A jak vidí budoucnost? S optimismem temperovaným realismem: "Za 10 let bude svět lepší než je teď. Ale když si potom tu otázku položíme opačně, tak budeme říkat, že je horší, než byl před 10 lety."

V Denny's, americkém fast foodu, kde jako přistěhovalec myl nádobí, založil Jensen Huang v roce 1993 firmu Nvidia. O třicet let později je jedním z nejbohatších lidí planety a jeho společnost s hodnotou přes tři biliony dolarů pohání revoluci umělé inteligence.

Jeho životopis od novináře Stephena Witta nabízí pohled na muže, který odmítá hrát podle pravidel Silicon Valley, a přesto – nebo možná právě proto – se stal nejúspěšnějším technologickým šéfem poslední dekády.

Dovolme si klišé: Huangův příběh by se dal napsat i číst jako klasický americký sen. Vždyť je o imigrantovi z Tchaj-wanu, který se vypracoval z ničeho k nepředstavitelnému bohatství. Ale ve Wittově knize klišé nečekejte. Jeho text není příběhem muže, kterého budete obdivovat, anebo nesnášet. A není vyloučeno, že i po přečtení celé knihy nebudete úplně jasně vědět, co si o něm myslet.

"Interakce s Jensenem je jako strčit prst do elektrické zásuvky," říká jeden z jeho klíčových inženýrů. To není hyperbola. Huang je pověstný …

Fluoxetin je účinná látka v léku, který známe jako Prozac. Dnes však přípravky se stejnou účinnou látkou předepisují v Británii stále častěji veterináři i pro psy. Podle odborníků za to může pandemie, kdy si lidé pořizovali štěňata, aby nebyli sami, a tato štěňata zároveň vyrůstala rovněž v izolaci, bez kontaktu s jinými lidmi i psy.

No a teď prý trpí depresemi. Nejohroženější jsou border kolie a lurchers, tedy psi, kteří jsou obvykle mixem více plemen. V obou případech jde o původně pracovní psy nevhodné pro městský život. Ti pak podle The Times často končí na lécích, které měsíčně stojí kolem 30 liber.

Odborníci před přílišnou psychologizací zvířat spíše varují. "Nevíme, zda psi trpí stejnými duševními problémy jako lidé. Nemůžeme je psychoanalyzovat a zeptat se: 'Co tě dnes vedlo k pokousání pošťáka?'" upozorňuje Dr. Julian Hoad, prezident Britské asociace veterinářů malých zvířat.

Fluoxetin může v kritických případech pomoci, ale samotné léky problém nevyřeší. "Lidé doufají, že medikace napraví problém, ale je to mnohem složitější," dodává Dr. Terezia Balusiková z Dog Trust UK.

Nárůst "psího Prozacu" tak zrcadlí hlubší společenskou otázku: Kde leží hranice mezi léčbou skutečných problémů a medikací přirozeného chování? A co to vypovídá o naší schopnosti akceptovat přirozenost, ať už psí, nebo lidskou?

No a konečně, nepůjde to ještě dál? Nedočkáme se doby, kdy si psi budou dělat, co chtějí, a jejich majitelé tomu jen přihlížet? A když se jich zeptáte, proč nemjí psa lépe vychovaného, jen vám rezignovaně řeknou: “Nemůžete se na něj zlobit, veterinář mu minulý týden diagnostikoval ADHD.”

.

Město módních přehlídek, dlouhých obědů s lahví vína a nekonečných kavárenských posezení si zamilovalo něco, čím Pařížané dřív pohrdali, anebo co v lepším případě nechápali. Takzvané městské běhání. Počet lidí ve sportovním oblečení, okupujících chodníky hlasitým funěním, je dnes vyšší, než jsou milovníci starých pořádků ochotni tolerovat.

Ale nic jiného jim nakonec nezbyde. Nemluvě o tom, že mnozí možná v budoucnu taky vyběhnou. Pokud trend bude pokračovat.

A vše tomu nasvědčuje. Pařížský maraton zaznamenal rekordní účast a letošní ročník byl vyprodaný půl roku předem. "Všichni běhají všude," říká restauratér Arthur Da Rosa, který sám založil běžecký klub při své restauraci.

Strava zaznamenala pětinásobný nárůst běžeckých aktivit v Paříži od roku 2019. Nahrávají tomu i infrastrukurní změny, které dělá politické vedení Paříže v posledních letech. Bylo uzavřeno dalších 500 ulic pro automobilový provoz, instalují se fontány s pitnou vodou.

A nebyla by to Paříž, aby si běžecký trendy nezačala dělat po svém. Jeden klub kombinuje pětikilometrový běh s následnou degustací flanů, jiný nabízí běh "sexy tempem" kolem historických památek. Marná sláva, Francouzi chtějí být “šik” i zpocení: oblékají se tak, aby jednak vypadali dobře, ale zároveň nebyly sportovní věci vyrobené s funkčních materiálů cítit potem.

Díky tomu je dnes celkem běžné, že lidé jdou v běžeckém i do kafárny či restaurace. Což bylo ještě před pár lety neb'myslitelné faux-pas.

Luxusní značky rychle reagují. Na Champs-Élysées otevírají obchody Nike a Lululemon vedle Louis Vuitton a Dioru. Pařížská značka Satisfy prodává běžecká trička za 410 dolarů a šortky za 420 dolarů, exportujíc lokální běžeckou estetiku do světa.

Je to přechodná móda, nebo se Paříž trvale mění? Město tradičně oslavující kulturu zahálky dnes zkouší módu rychlého pohybu. Možná nejde o zradu francouzské identity, ale o její evoluci – spojení tradičního konceptu "être bien dans sa peau" (být dobře ve své kůži) s moderním důrazem na aktivní životní styl.

Paříž běží vpřed, ale nezapomíná se ohlížet, píše Wall Street Journal. A nikdo netvrdí, že si po hezkém ranním běhu nemůžete dát v bistru či restauraci svou polední lahvinku vína.

.

Transatlantický “rozvod” Evropy s Amerikou je bolestný a má nepochybně komplikované důvody, jedním z nich je však nepochybně pocit Američanů, že nám v Evropě “připlácejí” na naše pohodlí a bezstarostnost. A zároveň jsou naší “pojišťovnou” pro případ krize.

Několikrát to různě ostře zaznělo třeba od viceprezidenta Vance, ale “probublává” to ze všech možných vyjádření či podcastů. Nejčastěji z úst příslušníků dnešní “MAGA elity”, ale zdá se, že to je sdílený pocit mnohých Američanů, včetně těch liberálních. Od nich s tím rozdílem, že to nezní nepřátelsky, ale tak nějak věcně.

Evropa je pro ně místem, kde je stále zajímavá kultura, několik excelentních univerzit a relativní bezpečí, navzdory válce na východě. Prostě místo, kde lze pro hezký život čerpat inspiraci a kam je fajn si zajet na dovolenou. Nebo se tam třeba oženit, viz chystaná svatba miliardáře Jeffa Bezose s jeho snoubenkou v Benátkách.

Jenže: chceme to tak? Je to plán na budoucnost? A je to udržitelné, i vzhledem k rostoucí sv…

Všichni pasažéři ve vagóně spí, uvědomila si Karolína.

Tedy ti sedící. Bylo půl dvanácté a metro bylo poloprázdné. Co taky čekat v pondělí před půlnocí, ve vlaku mířím z okraje Prahy do centra. Lidé se spíš vraceli domů a jeli opačně.

Karolína napočítala osm pasažérů. Všichni měli zavřené oči.

Ve vagónu byl ještě stojící pár, asi dvacetiletý mladý muž s dívkou v minisukni. Drželi se za ruce a byli opření o dveře na konci vozu. Ještě že tak, napadlo Karolínu. Kdyby byla ve vagóně jediná vzhůru, bylo by to strašidelné.

Jenže pak se na ten pár podívala pozorněji, a téměř s úlekem zjistila, že i oni mají zavřené oči. Původně si myslela, že se líbají, ale jejich obličeje byly pouze těsně u sebe. Skoro se dotýkaly nosy.

Spali!

Takže ano, ocitla se v nějakém hororu, řekla si Karolína. A propadla panice. Co se děje? Je ve voze nějaký uspávací plyn?

A je horší to, že všichni ostatní spí, anebo že je ona jediná vzhůru?

Metro se řítilo tmavým tunelem. Konečně začalo brzdit před příjezdem do další zastáv…

Dnes jsem tu s jednou starší epizodou. Vy víte, že je většinou nepouštím, konec konců si je každý může dohledat v archivu.

Ale tentokrát mám dobrý důvod. Navíc docela pozitivní. Když jsem v říjnu 2022, takže skoro před dvěma a půl roky, mluvil ve smíchovském studiu v Node5 s Petrem Laštovkou, jedna z otázek, které taky zazněly, byla: “Jak by se jmenovala vaše autobiografie?”

Tehdy jsme si s Petrem ještě vykali, a on odpověděl: "Umřel jsem, ale už je mi líp."

A teď ta dobrá zpráva. Knížka s tímhle názvem právě vyšla, a to nákladem Deníku N, a myslím, že je to dobrý důvod pustit si znovu podcast, který jsme tehdy natočili, a kde, troufám si odhadnout, její jméno veřejně zaznělo poprvé.

Zároveň by i tenhle podcast mohl fungovat jako pozvánka na natáčení podcastu nového. Tentokrát ho budu dělat společně se svým kolegou Luďkem Staňkem v sérii, které říkáme Book Club a vy můžete na jeho natáčení a na Petra Laštovku přijít dokonce osobně.

Takže vás zvu 10. dubna ve čtvrtek od půl sedmé večer do knihovny Čermáka a Staňka, kde natočíme právě podcast s Petrem Lašovkou. Lístky si budete moct koupit na místě, nebojte, bude jich dost. A nebo si je dopředu rezervujte či kupte na serveru tickitstream.cz.

A teď se pojďme vrátit v čase. K milému člověku a dnes už můžem říct i skvělému spisovateli Petru Laštovkovi.

Příjemný poslech!

Lístky

Na škále od 1 do 10, jak moc jste šťastný?

Celoživotně jsem spíš skeptický typ, vždycky jsem na všem viděl něco špatného. Ale taky je pravda, že jsem měl období, kdy mě lidé potkávali v práci a říkali mi: "Pořád se smějete, vy něco berete? To přece není možný." Dnes opravdu něco beru, je to chemie proti rakovině, a moc to teda nepomáhá. Někdo říká, že bych měl být šťastný už jen proto, že jsem naživu. Takže na té stupnici jeto tím pádem spíš horní polovina. Řekl bych tak 7 až 8.

Co by vám zlepšilo váš pocit štěstí o jeden bod?

To je asi velké rouhání. Buď byste mi musel vymazat poslední dva roky života úplně z hlavy, abych byl nevědomý a nepamatoval si, co se stalo. To by mě poslalo asi na desítku.

Jaká technologie ve vás vyvolává největší úžas?

Poslední dobou jsem fascinovaný tím, jak jde medicína dopředu. Mám rád seriál The Knick, který se odehrává v New Yorku na začátku 20. století a ukazuje, jak se medicína tehdy změnila z oboru, který byl 400 let starý. V podstatě se nedokázalo léčit nic moc - člověk by zemřel na obyčejnou sepsi nebo infekci. A právě v té době se začaly objevovat ohromné věci. Fascinuje mě historie Roberta Kocha, Pasteura . Mám vystudovanou střední zootechnickou školu, takže jsem se učil o různých zvířecích chorobách, a medicína ve mně vyvolává úžas pořád dokola. Je fantastické, že je stále více spojená s technologiemi, které mě celý život baví.

Když stojíte na přechodu pro chodce, svítí červená a nejede auto, jdete nebo čekáte?

Já jsem ten trouba, co čeká.

Co je na vás nejhezčí?

Odpověď: Slyšel jsem o sobě různé věci, i že jsem ošklivý. Moje starší dcera, když byla malá, mě malovala a říkala: "Tati, tvoje hlava vypadá jako balónek přidělaný ke sloupu." Mám takový tvar obličeje - nahoře je to kulaté a pak jde do špičky. Upřímně, nevím, co je na mně nejhezčí. Fyzicky přitažlivý nejsem, mám dojem, že na mě ženy moc nejdou. Asi s tím zápasím - co jsem schopen na sobě přijmout jako hezké.

Jak byste se popsal jedním slovem?

Já jsem laštovka. To může znamenat cokoliv, ale já jsem prostě laštovka.

Kdybyste musel cestovat časem a zůstat tam - vybrali byste si rok 1922 nebo 2122?

Vzhledem k tomu, že vím, co se odehrávalo ve 20. letech a že to zrovna zlaté časy nebyly, tak bych to risknul dopředu. Navíc medicína určitě pokročí, takže by se možná mohla zvýšit pravděpodobnost mého úplného vyléčení. Jsem přesvědčený, že už v nejbližší budoucnosti budeme schopni léčit choroby, které dnes považujeme za smrtelné.

Myslíte, že jste už měl své nejlepší jídlo v životě, nebo ho teprve budete mít?

Obávám se, že jsem své nejlepší jídlo už měl, ale nevadí mi to. Mám rád kulinářské show. Jsem vždycky nadšený, když někdo popisuje jídlo s nadšením, to mě baví. Vzpomínám si, když jsem byl živen umělou výživou přes sondu, měl jsem hrozné chutě na všechno možné. Se spolupacientem jsme si říkali, co bychom si dali - od svíčkové po koprovku. Myslím, že své nejlepší jídlo jsem měl v dětství, kdy vařila babička. Ona byla ročník 1924, sirotek během války, buštěhradské dítě, takže v Lidicích měla spolužáky a kamarády. Skvěle vařila a všechna jídla od ní jsem považoval za nejlepší.

V čem jste dobrý, ale k ničemu to není?

Jsem dobrý vypravěč blbých vtipů.

Je něco, co milujete, ale nejste na to pyšný?

Baví mě koukat na fotbal. V mé bublině se to obvykle úplně nehodí říkat. Nevím proč.

Kdyby existoval zákon Petra Laštovky, jak by zněl?

Odpověď: Když se něco posere, tak se posere všechno. To myslím sedí úplně přesně. Čtu si o tom Jóbovi, co seděl na hnoji a jak mu Pánbůh nakládal. Asi tak nějak.

Jak byste pojmenoval svou autobiografii?

"Umřel jsem, ale je mi líp."

Když se setkáte s novým člověkem, který vás nezná, myslíte, že vás spíše podceňuje nebo přeceňuje?

Já nejsem žádný charismatik, abyste se na mě podíval a řekl si: "Ty jo!" Takže si myslím, že mě spíš nedocení nebo podcení, a k přecenění asi úplně nedojde.

Kdy jste naposledy plakal?

Myslím, že dneska. Omlouvám se, ale já jsem taková plačka.

V filmu Groundhog Day se pořád opakuje jeden den. Jaký den by to byl u vás, kdybyste měl tu šanci si vybrat?

Vybral bych si nějaký jarní den, protože nebude zima, bude dlouho světlo a bude hezky.

Jakou ilegální věc nebo činnost byste povolil?

My jako společnost postupně stejně tupíme ostří zákonů. To, co byl zákon před lety, se postupně stává normou. Třeba cizoložství - teď nevím, proč mě napadlo zrovna tohle. Ale je to typická věc, za kterou by vás někde ještě ukamenovali, ale dneska je to věc, na kterou se řekne: "No a co?"

Jakou legální věc byste naopak zakázal?

Já bych zakázal rušení nočního klidu. Zakázal bych dělat jakékoliv zvuky po 10. hodině večer. Úplně vypnout svět, ztlumit, zamutovat.

Když chcete komunikovat, dáváte přednost telefonátu nebo textové zprávě?

Jak s kým. Zvykl jsem si, že s některými lidmi si jenom píšu a myslím, že je to lepší. Ale jak vidíte, jsem dost verbální člověk, takže mi telefonáty vlastně nevadí. Když jsem ve své profesi potřeboval nutně vědět, co klient potřebuje, bylo pro mě snazší se s ním bavit, než si o tom psát. Takže to záleží - jak kdy a jak s kým.

Řekněme, že se dožijete vysokého věku. A v dobré kondici. Musíte se ale rozhodnout, jestli chcete mít svou dnešní kondici fyzickou, anebo duševní. Co si vyberete?

To je strašně složitá otázka. Viděl jsem umírat lidi, kterým do posledního momentu sloužila hlava, ale jejich tělo odešlo. Jeden z nich mi říkal, že by dal všechny peníze za to, aby se mohl hýbat. A pak zase znám tu hlášku, myslím, že ji říkal Louis C.K. nebo kdo, že je blbý, ale přál by si být ještě blbější, aby mu to bylo jedno. Takže možná paradoxně, když člověk zblbne, je mu to všechno jedno, takže to může být lepší.

Kdybyste se bavil s člověkem, který ví všechno, a mohl se ho zeptat na jednu otázku, na co byste se zeptal?

Mám dvě otázky. První je - kdo stvořil Boha? Na to se vždycky ptám. A druhá je klasická - proč je na světě zlo? A kdybych měl jen jednu, položím tu první.

Přijďte na živé natáčení Jednoho procenta! Už ve středu 16/4 od 19 hodin s Josefem Šlerkou. Řeč bude o umělé inteligenci, nových médiích i neklidné době. Josef Šlerka je odborník na analýzu dat, sémiotiku, novámédia či boj proti dezinformacím. Je také zkušeným a poučeným uživatelem AI, vysokoškolským učitelem a publicistou. No a samozřejmě se ho nezapomenu zeptat, jak se to vyvíjí s jeho docenturou. Těším se na vás! Lístky zde.

Tentokrát je mým hostem - no, vlastně bych měl říct, že velmi výjimečně mám hosty dva. Nebo měl jsem, v Knihovně Čermáka a Staňka na živém natáčení této epizody.

Taky bych mohl říct, že mým hostem bylo belgické pivo, ale to by bylo nezdvořilé k mým opravdovým dvěma hostům. A těmi byli šéfbarmanka Lucie Borská z baru Gulden Draak a novinář Filip Nerad z Českého rozhlasu. Proč zrovna oni dva, se dozvíte ze samotného podcastu.

Když se mě zeptáte, proč jsem natáčel s těmito dvěma lidmi zrovna o belgickém pivu, odpovím vám, že jsem jeho fanoušek, že ho mám rád, že se stalo součástí mého života. Od kdy?

V roce 2008 jsem jako mnoho jiných Čechů v Belgii, konkrétně v Brugách, zašel takzvaně na jedno. Byl nejdřív rozčílený, že točí jenom takzvaně malé, a když jsem jich vypil pět, což bylo množství, které se každému správnému českému pijáku piva zdá jako směšně malé, zjistil jsem, že je to docela dost.

A hlavně, láska byla na světě. Od prvního napití, pamatuju si to dobře.

Že si to přesně pamatuju, zdůrazňuju proto, že když se mnoha lidí zeptáte, od kdy milují belgické pivo nebo jaké bylo to jejich první setkání, tak vám řeknou: Poslyš, to si vlastně už moc dobře nepamatuju.

Ze zjevných důvodů. 7a piva jsou poměrně silná, běžně osmi- až dvanáctiprocentní, takže nějaký podcast s názvem Jedno procento jim musí připadat legrační.

Zároveň platí, že belgické pivo nemilujete kvůli alkoholu. Ty důvody jsou jiné. Může to být jeho skvělá chuť, zajímavá vůně nebo příběhy, které toto pivo provázejí.

Ale nic, to všechno se dozvíte v našem podcastu. Přeju vám příjemný poslech!

.

Plus jako obvyke nejdřív článek, který podle přepisu této epizody napsal Claude 3.7 Sonnet.

Představte si nápoj, který kombinuje složitost vína a rozmanitost chutí (od kyselé přes sladkou až po hořkou), a jehož příběh sahá stovky let do minulosti. Nápoj, který se stal kulturním dědictvím UNESCO a jehož mistři jsou pasováni na rytíře samotným belgickým králem. Příběh belgického piva v Česku, zemi ležáků a půllitrů, vyprávějí dva lidé, kteří mu zasvětili svůj profesní život.

V útulné Knihovně Čermáka a Staňka se sešli tři pivní nadšenci: moderátor Miloš Čermák, šéfbarmanka Lucie Borská a novinář Filip Nerad. Jejich rozhovor odkryl fascinující svět plný překvapivých chutí, staletých tradic a nečekaných životních zvratů.

Lucie Borská, vystudovaná ekonomka, která kdysi pracovala v bance, dnes stojí za výčepem jednoho z belgických pivních barů v Praze. "Na koncertě jsem potkala kamaráda, který mi řekl, že otevírá belgický bar. A i když jsem s tím neměla žádné zkušenosti, tak jsem se tam nějak vnutila," vzpomíná s úsměvem na svůj kariérní obrat. Dnes je držitelkou titulu "Výčepní roku" a expertkou na belgická piva.

Filip Nerad, bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v Bruselu, nese hrdě titul belgického pivního rytíře. "Je to řád, jehož nejvyšší korunovanou hlavou je belgický král. Ten sice na natáčení nedorazil, ale jeho poddaný ano," vysvětluje s vážnou tváří toto oficiální ocenění, které obdržel za propagaci belgické pivní kultury. Jeho láska k belgickému pivu začala spontánně, skoro by se překlo kvašením - stejně jako lambiky, piva typická pro bruselský region.

"V roce 2007 jsem poprvé navštívil pivovar Cantillon, kde se vyrábějí lambická piva. Byl jsem uchvácen tím, že pivo může chutnat jako balzamikový ocet," popisuje Nerad své pivní prozření, které však jeho čeští přátelé nesdíleli. "Přivezl jsem několik lahví, nikdo to nechtěl a musel jsem všechno vypít sám," dodává s úsměvem.

Mezitím v pražském Gulden Draaku Lucie Borská vzdělává české pivní konzervativce o tom, že pivo nemusí být jen hořké a studené. "Silnější piva by se neměla pít 'plně studena, což je úplně to nejhorší, co můžete českému pivaři říct," směje se barmanka, která pravidelně mění pivní návyky svých hostů.

Navzdory tradičnímu českému "ležákaření" si belgická piva našla v Česku své místo. Překvapivě nejprodávanějším je zde višňové pivo Casteel Rouge, které pijí muži stejně jako ženy. "Není to jen taková dámská limonáděčka," zdůrazňuje Lucie, ačkoliv přiznává, že její první setkání s tímto pivem nebylo láskou na první doušek.

Když se hovor stočí k budoucnosti, optimistická Lucie věří, že svět bude za deset let lepší, zatímco Filip to vidí pesimističtěji. V jednom se však shodnou - belgické pivo zůstane jedním z nejzajímavějších nápojů světa, který stojí za to objevovat.

Amerika už za rok solaví čtvrt tisíciletí své existence. Touha po nezávislosti měla více motivů, jedním z nich byl však nepochybně i odpor proti britským obchodním restrikcím. Ve stínu tohoto výročí je ještě jedno, mnohem nenápadnější: v roce 1776 vydává Adaam Smith své přelomové dílo "Bohatství národů".

Kritizuje v něm merkantilismus, ekonomickou doktrínu zaměřenou na hromadění peněz, kontrolu obchodní bilance a omezování dovozu. Tedy to, co dnes Trumpova administrativa vrací více či méně zpět do hry. Historie má jako obvykle smysl pro ironii. Nebo ne?

Smith sám by pravděpodobně nebyl překvapen. Dobře rozuměl lidské povaze a věděl, že ekonomické teorie musí v reálném světě koexistovat s politickými zájmy a emocemi. A že ekonomiky se pohybují jako kyvadlo od zavádění protekcinismu až po prosazování volného trhu, a zase zpátky.

Ani Smith jako archetypální zastánce volného trhu nebyl úplným dogmatikem. Podporoval britské Navigační zákony, které kontrolovaly koloniální obchod, s odůvodněním, že "obrana je důležitější než bohatství". Napětí mezi ekonomickou politikou a zahraničně-politickými zájmy existovalo vždycky, a na místě je tak mluvit o pragmatismu, ne dogmatismu.

Současné napětí mezi USA a Čínou má samozřejmě hlubší kořeny než jen obchodní politiku. Jde o střet dvou odlišných systémů: demokratického kapitalismu a autoritářského státního kapitalismu, založeném na nařízeních a subvencích. Smith by obavy Ameriky z toho druhého dnes nepochybně sdílel.

Ale zároveň by asi těžko schvaloval Trumpův simplifikovaný pohled na obchodní bilanci. V jeho pojetí není dovoz "porážkou" a vývoz "vítězstvím", jak to prezident často prezentuje. Smith chápal, že dobrovolná směna je prospěšná pro obě strany, a že omezování dovozu poškozuje především vlastní spotřebitele.

Kdybychom mohli Smithovi poslat zprávu do 18. století, možná bychom ho upozornili, že jeho teorie budou zneužívány jak pro obranu volného obchodu, tak paradoxně i pro jeho omezování. A že svět bude potřebovat více jeho pragmatismu a méně dogmatismu, který se na jeho odkaz nabalil.

Pro nás v Česku je poučení jasné. Jako malá ekonomika nemůžeme určovat pravidla globální hry, ale můžeme se chytře adaptovat. Nemůžeme si dovolit luxus izolacionismu, ale zároveň musíme dbát na diverzifikaci našich obchodních vztahů. nejhorší je jednostranná závisost, a to zejména na těch, kteří se chovají nepředvídatelně nebo dokonce nebezpečně.

Tradičně za tyto státy považujeme Čínu a Rusko. Jedinou novou informací v roce 2025 je to, že k nim asi budou patřit i USA.

(Inspirováno komentářem Jesse Normana v londýnských Sunday Times, vyšlo 6/4/25)

.

Kniha "What's With Baum" vyjde 23. září 2025, zhruba dva měsíce před jeho devadesátinami.