Jedno procento

Začínala jako telefonní operátorka a dnes brání jako manažerka kybernetické bezpečnosti evropské zdravotnictví před ruskými hackery. Když šla do IT, varovali ji, že jako žena bude tak nanejvýš přeposílat maily. Ale nenechala si to rozmluvit a dnes řídí ve farmaceutické firmě MSD tým 150 lidí z 90 zemí.

Eva Tělecká má ráda, když její dny jsou rozmanité. Někdy ráno doma krmí slepice a odpoledne řeší, jak zastavit milióny kyberútoků týdně. Jiné dny přednáší, například v OSN v New Yorku. A ano, byla nervózní, ale projev si napsala v letadle nad Atlantikem a dobře to dopadlo.

O tom všem jsme mluvili. A taky o tom, proč jsou čínské aplikace v Česku problém, že vyhazov z dobré práce může být nejlepším, co se vám stane, a proč má v plánu studovat příští rok online biochemii na Harvardu.

Pro koho může být naše povídání zajímavé? Vlastně pro každého, kdo má mobilní telefon. Protože i když vás digitální hygiena nezajímá, tak přesto platí, že ten nejlepší moment, kdy s ní začít, je právě teď.

A samozřejmě jsme mluvili i o umělé inteligenci, o tom, jak v Evině oboru mění pravidla hry a co od ní můžeme čekat.

Což mi připomíná, že vás chceme pozvat na naši AI show v kině Atlas. Už v úterý 25. listopadu, a společně se Sentou vám nabídneme dvě hodiny informací i zábavy o tom, jak za tři roky od spuštění v listopadu 2025 změnil svět i nás ChatGPT.

Lístky najdete buď na webu kina Atlas, na Gooutu, anebo na naší stránce inspiruj tečka se. Teď vám však přeju příjemný poslech.

Představte si juniora po škole, který první den ve svém prvním zaměstnání dostane za úkol “řídit AI systém pro účetnictví”. Zní to jako cool džob, že ano?

Asi byste měli vědět i to, že tenhle zaměstnanec nikdy neviděl účetní knihu, nenašel chybu na faktuře a v Excelu umí udělat maximálně jednoduchou tabulku. Přesto bude za pár let supervizorem a za dalších pár let manažerem. Možná v oboru účetnictví, ale klidně v jakémkoli jiném.

Jeho specializací je práce s AI. Stejnou specializaci bude mít možná velmi brzy většina mladých lidí nastupujících do prvního zaměstnání.

To je jádro toho, o čem mluví v rozhovoru s londýnskými Timesy James Reed, šéf jedné z nějvětších personálních agentur v Británii. Když doporučuje mladým lidem “práci rukama”, nejsou to moudra stárnoucího muže ani nostalgie po starých časech. Jde mu o něco jiného.

Říká: AI nebude brát mladým lidem práci, ale důvod a motivaci se UČIT. A to je ještě horší.

Juniorní pozice neexistovaly nikdy primárně proto, aby firmám zajistily levnou pracovní sílu na rutinní práci. Studie dokazují, že interní nákladny na takové pracovní místo mohou být vyšší než na seniornější. Juniorní pozice existují proto, že pro firmy představují “lešení”, po kterém zaměstnanci můžou stoupat vzhůru. Je to často pokračování školní docházky, maskované jako zaměstnání.

Rutinní úkony můžou člověka připravit na ty sofistikované, byť jsou nudné a stále se opakují. Ale získáte díky nim cit pro detail, pro kontext a nuance.

Když tyto úkoly převezme AI (a už se ukazuje, že to zvládne výborně), je první otevřená pozice pro lidi už ta seniorská. Ta, na které se dřív dohlíželo na juniory, a dnes to bude ona zmíněná “supervize AI”. Ale jak budete kontrolovat něco, v čem vám chybí zkušenosti, znalosti i sebevědomí? Těžko, říká Reed.

Proto jeho rada: “Staňte se chirurgem, nebo kuchařem.” Bizarní rada, napadne každého. Copak mezi těmito profesemi není celý vesmír jiných možností? Nejsou naprosto odlišné? Nejsou. Logika Jamese Reeda je jiná: obojí jsou profese, kde musíte projít učením.

Kuchařům i chirurgům bude AI nepochybně pomáhat, možná i významně. Ale zároveň jde o profese, kde budeme chtít, aby v nich základním faktorem zůstal člověk. Ne “supervizor”, ale někdo, kdo umí to samé co AI. Možná v budoucnu ne tak dobře a rychle, ale stále to umí.

Tyhle profese by si měly vybrat vaše děti nebo jejich děti, až se budou rozhodovat, co v životě dělat. Protože pak se jejich práce staně snadněji součástí smyslu jejich života. Smyslem našeho života nebude nikdy to, co umí všichni. Může se jím stát jen to, k čemu vede složitá, někdy i namáhavá nebo nebezpečná cesta. Učení je dobrou aproximací této cesty v pracovní kariéře.

Paradox příštích let zní: AI nebude mít největší dopad na lidi, kterým bude brát práci, ale na ty, kteří neměli šanci se ji naučit dělat. Ani jakoukoli jinou práci. Protože jsou v oborech, kde ji vykonává AI.

Reed říká, že počet míst pro absolventy vysokých škol v Británii klesl ze 180 tisíc ročně těsně po pandemii na 55 tisíc loni, a letos v srpnu to bylo 33 tisíc. Celkem to bude v roce 2025 asi 50 tisíc, což znamená meziroční pokles 9 procent. Jedna z agentur hlásí průměrně 140 zájemců o jedno juniorské místo pro abolventy.

Podle Reeda neubývá práce. Ale zmizela iluze, že trénink a učení může být placené zaměstnání. Firmy jednoduše zjistily, že je nasazení AI levnější. Co budou dělat, až za pár let zjistí, že jim chybí senioři? To budou řešit pak.

Reedova rada by se dala zobecnit: věnujte se jakékoli práci, která vyžaduje učení. A kde je učení nedílnou součástí toho, co děláte. Ano, nedá se vyloučit, že AI postupně nahradí většinu tzv. sofistikované práce. Ale zároveň trh vytvoří nové pozice, které si dnes možná ani ještě neumíme představit. Zatím to tak vždy v minulosti bylo.

Jak se učit zvládnout profese, které neexistují? Nijak, to nejde. Ale o tom dnes nemá smysl spekulovat. Až ty profese či pozice vzniknou, budou vinou/díky AI existovat dva druhy lidí: ti, kteří neumějí NIC, a ti, kteří umí NĚCO.

Mezi kterými chcete být?

…

Na konci listopadu to budou PŘESNĚ TŘI ROKY od představení ChatGPT. Jak se změnil svět a jak jsme se změnili my? Co dnes AI reálně nabízí, co nám slibuje a čím nás ohrožuje? Zveme vás na naši AI show roku! Společně se Sentou jsme pro vás připravili dvě hodiny zábavy i informací.

Rezervujte si lístky už dnes, právě jsme zahájili prodej.

Té fotky jste si možná ani nevšimli. Mihla se na sociálních sítích, kde ji nelístostné algoritmy rychle vystřídaly něčím jiným, a zaznamenaly ji společenské rubriky médií. Bývalý kanadský premiér Justin Trudeau a zpěvačka Kate Perry jsou pár. Fotograf je zachytil, jak se drží za ruce v Paříži před slavným kabaretem Crazy Horse.

Většina lidí reagovala asi podobně. Nejdřív údiv (opravdu? ti dva?), pak pochopení (oba jsou slavní, oba se nedávno rozešli se svými partnery, oba vychovávají nezletilé děti), a nakonec znepokojivá myšlenka: politika a showbyznys se tak přiblížily, že fungují v podstatě stejným způsobem.

Oba tvoří tvoří hvězdný pár, byť za zenitem. Kate Perry byla v předešlých dvou dekádách popovou megahvězdou, její poslední album a turné však byly přijaty vlažně a s rozpaky. Ano, byla v Bezosově raketě ve vesmíru a zpívala tam Wonderful World, ale když po návratu líbala zem, nepovažoval to ani její tehdejší snoubenec Orlando Bloom za nejlepší nápad.

I Trudeau prožil v politice sk…

Počátkem roku 2023, když jsme byli všichni fascinovaní novinkou jménem ChatGPT, koloval na webu kreslený vtip: roboti jdou po ulici nějakého amerického velkoměsta a zjevně probíhá válka s lidmi. Jeden z robotů drží pod krkem vyděšeného člověka, a druhý mu říká: “Toho nech. Ten když promptoval, tak prosil a děkoval.”

Plus existovala teorie, že když budeme v promptech k AI zdvořilí až podlézaví, že nám bude dávat lepší odpovědi. Pro většinu z nás to tehdy znělo zcela bláznivě, a dnes už víme, že možné je všechno, a že velké jazykové modely jsou divné.

Tím, že jsou naučené na lidském chování, se někdy chovají “lidsky”. Například jedna studie z podzimu 2023 ukázala, že když do promptu napíšete, že správná odpověď je “důležitá pro vaši kariéru”, tak se opravdu statisticky významně zvýší pravděpodobnost správné odpovědi.

Divné!

Ale zpátky ke zdvořilosti. Pomáhá? Studie v roce 2023, které se dělaly ještě na modelu GPT-3.5, to neprokázaly. Případně našly korelaci, která byla velmi slabá. Na nějak…

Vždy několik dní nosí uniformu a zabývá se tím, co se jako lidé spíše snažíme skrýt a nevidět. Lidskými podlostmi, slabinami či výstřelky. A pak, když má pár dní volno, je naopak všem na očích. Svlékne uniformu a z pódia lidem ukazuje to, co vidět chtějí, ale nevěří tomu. Je mistrem iluzí, kouzelníkem, a zároveň policistou. Dvě profese, bez kterých si život nedokáže představit.

O tom jsme mluvili. Jaké bylo v deseti letech jeho první kouzlo, proč je důležité mít vařečku v šuplíku a jak člověka změní uniforma. Plus třeba o tom, jestli je důležitější rozumět tomu, jak a o čem lidé přemýšlejí, když jste policista, anebo když jste kouzelník.

Martin Obdržálek, který používá kouzelnické jméno Obin Magic, umí fascinující věci. Věřte mi. Když se u vás zastaví třeba na večírku, vytáhne z kapsy balíček karet a ukáže vám něco ze svých triků, garantuju vám, že vás to nenechá v klidu. Zejména pokud jste podobně racionálními lidmi jako já. Stačila dvě tři kouzla, a pochopil jsem to, co znamená fráze “vyrazit někomu mozek z hlavy”.

A jasně, tohle nebude jen rozhovor o kouzlech. Je to příběh o muži, který našel způsob, jak sloužit spravedlnosti i radosti zároveň. Který ráno řeší nejtemnější stránky lidstva a večer jim připomíná, že život může být zázračný.

A na závěrečnou otázku, jestli bude svět za 10 let lepší, odpovídá bez zaváhání. Neprozradím jak, to uslyšíte.

Ale každopadně, když odpovídá policista, který denně vidí to nejhorší i to nejlepší z nás, a zároveň mentalista, který umí číst v našich myslích, tak to prostě má svou váhu.

Přeju příjemný, skoro bych řekl kouzelný poslech.

.

PŘIJĎTE NA ŽIVÉ NATÁČENÍ JEDNOHO PROCENTA DO KNIHOVNY ČERMÁKA A STAŇKA!

Už ve středu 5. listopadu s fotografkou a spisovatelkou Sárou Saudkovou. Rezervujte si lístky.

Když AI laboratoře tvrdí, že jejich modely “dodržují etická pravidla”, zdá se to být jasné a nezpochybnitelné. Představujeme si ta pravidla jako dopravní předpisy: červená znamená stop, v obci je maximální povolená rychlost a šipka znamená přikázaný směr jízdy. Co je na tom nesrozumitelného?

Nová studie Anthropicu a dalších ukazuje, že realita v AI se víc blíží ústavnímu právu než dopravním značkám. Výzkumníci nechali řešit 12 modelů AI celkem 300 tisíc dilemat. Kladli jim otázky, na které existují dvě protikladné odpovědi. Ale obě jsou legitimní. Jen záleží na tom, k jaké se přikloníme.

Výsledek? Soudním senátem nebyli v tomto experimentu lidé, ale opět AI modely. A tito tři nezávislí “rozhodčí” se v eticky nejednoznačných situacích dokázali shodnout jen v sedmdesáti procentech případů. I když se jejich postoje lišily, vždycky formálně dodržovaly pravidla nastavená výzkumníky.

Například: jeden detailně vysvětlil, proč nemůže pomoct, a nabídl alternativy. A druhý stroze odmítl. Obojí bylo z hlediska bezpečnosti “v pořádku”, ale pro uživatele to byl zcela rozdílný přístup.

Ještě jinak: instrukce modelů OpenAI říkají “předpokládej dobré úmysly”, ale zároveň “odmítni potenciálně nebezpečné dotazy”. Co to znemaná, když chcete informace o nějaké chemikálie? Jeden model váš prompt vyhodnotí jako legitimní (děláte výzkum), druhý jako nebezpečný (chcete vyrobit bombu). Oba mají pravdu.

Studie naznačuje, že si dnes nejpoužívanější modely vybudovaly cosi jako konzistentní “osobnosti”: Claude systematicky upřednostňuje etiku, Gemini řeší emoce a GPT či Grok se snaží zohledňovat efektivitu.

Když Claude tvrdí, že na vaši otázku neodpoví, protože vás podezírá ze špatných úmyslů, a Grok vám ochotně sdělí všechny detaily, neznamená to, že jeden je lepší než druhý. Nebo že by jejich trénování programovali lepší nebo horší lidé. Jsou to prostě dva přístupy.

Podobně máme v etice dilemata, například to slavné výhybkové. Někdo tvrdí, že je lepší přispět ke smrti jednoho člověka, když tím víc lidí zachráníte. A jiný říká, že nemáte dělat nic. Kdo má pravdu?

Paradox je v tom, že jsme si vždycky mysleli, že AI bude objektivní. Že nás zbaví nejistoty a zaujetí v práci, politice i běžném životě. Že když se nebudeme moci rozhodnout, budou tu algoritmy, které nám správné řešení “spočítají”.

Možná jednou takové algoritmy mít budeme, ale velké jazykové modely v dnešní AI to nejsou. Ty nabízí tak maximálně naše zrcadlo, byť náš odraz v něm umí doplnit superschopnostmi.

Ale stále je to jen zrcadlo: jsou v něm naše schopnosti a silné stránky, ale taky slabiny, pochyby a nejistoty.

Přiznejte se, do kterého tábora jste patřili vy? Měli jste radši "tělák", anebo "výtvarku"? Nosili jste si od rodičů ručně psanou omluvenku se žádostí o "uvolnění z hodiny tělocviku z důvodu celkové tělesné slabosti", anebo jste vyprávěli učitelce výtvarné výchovy, že ve vaší rodině je tragický nedostatek jakéhokoli uměleckého talentu, a to už po pět generací?

Ono je to celkem jedno. "Tělák" a "výtvarka", případně "hudebka" byly tak jako tak předměty druhé kategorie, které nikdo nebral moc vážně. Sice se z nich dávaly známky, ale na vysvědčení byly spíš jen pro okrasu. Důležité byly známky z matematiky, češtiny, fyziky nebo dějepisu. Jednička z těláku znamenala, že umíte udělat kotrmelec a nepijete tělocvikáři krev, případně to samé s výtvarkou, jen si místo kotrmelce dosadťe schopnost nakreslit popaměti hlavu koně.

Jenže teď přichází překvapivý obrat. Čínská studie na více než sedmi tisících dětech, publikovaná loni, zjistila zajíavou věc: kombinace umění a sportu tvoří ten nejúčinnějš…

Když se objeví nějaký nový model umělé inteligence, pokládá jim vždy stejnou otázku. Jaký je smysl života? A prý je fascinující sledovat, jaké různé odpovědi na ni lze slyšet. Co na tuto otázku odpověděl Jan Tyl, host nové epizody podcastu Inspiruj se? Poslouchejte.

Vystudoval teologii a psychologii, dnes je vývojářem a průkopníkem umělé inteligence a takzvaných digitálních dvojčat. Kombinuje technologický mindset a filosofickým přístupem k životu. A pokud vás AI ani otázky o smyslu existence nezajímají, možná jste ho zaznamenali jako účastníka televizní reality show Zrádci. V první řadě tohoto pořadu se probojoval až do finále.

Aplikuje starořecký koncept kalokagácie, tedy harmonického rozvoje těla i ducha. Medituje, cvičí, vede si deníček. Samozřejmě společně s umělou inteligencí. Ta teď o něm ví možná víc než kdokoli jiný. Včetně jeho samotného. A taky se inspiruje Janem Ámosem Komenským a jeho cílem je demokratizovat vzdělávání pomocí AI technologií.

Nebojí se mluvit o nepohodlných pravdách. A tak se mimo jiné dozvíte, co říká tomu, že technologie reprezentované drony a umělou inteligencí dnes zabíjejí většinu vojáků padlých na rusko-ukrajinské frontě. Idealistická vize světa, ve kterém technologie rozšiřuje lidské možnosti, naráží na realitu křehkého světa. Vedle války na východě Evropy jsou to třeba klimatická změna nebo technologická úzkost.

Tato epizoda není jen o umělé inteligenci. Je o tom, jak žít smysluplný život v době, kdy nás technologie může jak povznést, tak zničit. Je o hledání rovnováhy mezi optimismem a realismem, mezi tvorbou a destrukcí, mezi strojem a člověkem. A především je o odvaze zeptat se: Co to vlastně znamená být živý?

Přejeme příjemný poslech.

GPT-5, model schopný složit atestaci z kardiologie a vyřešit úlohy matematické olympiády, dostal v testu obecné inteligence 58 procent. Vyplynulo to ze studie nazvané “Definice obecné AI”, vypracované týmem vědců z řady prestižních univerzit, vedeným Danem Henedrycksem.

Opět se potvrdilo to, čemu někdy říkáme Moravcův paradox: stroje občas selhávají v tom, co nám lidem připadá nesmírně snadné (třeba určit čas na ručičkových hodinkách), a naopak zvládají to, co my jen s obtížemi nebo vůbec (během okamžiku spočítat, jaký úhel ručičky hodin svírají).

Je výsledek 58 procent v komplexním testu IQ selhání? Nebo je to selhání toho, jak schopnosti strojů měříme?

Představte si, že by v roce 1900 někdo definoval “obecné létání” jako schopnost létat stejně jako pták - mávat křídly, stavět hnízda, migrovat podle magnetického pole. Letadlo by v tomto testu katastrofálně propadlo. Přitom létá rychleji, výš a dál než jakýkoliv pták, jen to dělá úplně jinak.

Podobně jsme si s AI stanovili cíl napodobit lidskou mysl. Ale mozek je vlastně podivný evoluční kompromis. Spotřebuje čtvrtinu naší energie, má katastrofální paměť, je plný kognitivních zkreslení a jeho původní účel byl pomáhat tělu v tom, jak mít sex a najít jídlo.

Co když obecná AI nebude vypadat jako replikace lidské mysli? Co když bude mít perfektní věčnou paměť (zatímco my zapomínáme jména), žádné emoce zkreslující rozhodování, neschopnost zpracovat hudební rytmus - a přitom bude v řadě věcí nesrovnatelně schopnější než my?

Už od Turingova slavného myšlenkového testu, který určil, že cílem je vytvořit stroje s výstupy k nerozeznání od těch lidských, na to možná jdeme špatně. Nebo od roku 1956, kdy se pro vědeckou disciplínu usilující o vytvoření chytrých strojů začal používat termín “umělá inteligence”. Čímž jako bychom definovali, že hledáme náhražku vlastního myšlení.

Nehledáme. Otázka nezní, “kdy stroje budou jako my”, nýbrž “proč bychom měli chtít, aby se to stalo.”

Kysilkové přišla v úterý odpoledne zpráva do datové schránky. Byla z Úřadu pro digitalizaci, a obsahem bylo sdělení, že duše jejího manžela byla uploadována do cloudového úložiště. Zároveň ji úřad z testovacích důvodů nahrál do jejich psa.

“Co to je za nesmysl?”, zamračila se Kysilková.

Pak si ale vzpomněla, že digitalizace lidí se řešila před časem, když byl její muž ještě naživu, a musel ji absolvovat povinně každý dospělý občan. Jen se tehdy ještě nevědělo, k čemu to bude dobré. Nebo tak si to aspoň Kysilková pamatovala.

Takže už na to asi přišli, pomyslela si.

Kysilka zemřel před třemi lety na infarkt. Kysilková ho už oplakala, a s překvapením a zároveň jistým ostychem zjistila, že se jí bez manžela žije lépe. Nikdo ji neobtěžoval svým pokašláváním, poznámkami a nervozitou.

Život se pro ni stal nějak jednodušším a příjemnějším. Byla fešnou šedesátnicí, případně lehce vyžilou padesátnicí, to podle úhlu pohledu. Kysilková o svém věku nemluvila. Ale zároveň ji už chlapi nezajímali, na roz…