Jedno procento

Dnes je 25. ledna 2026. V kalendáři a na ceduli v květinářství je Miloš. Pokud nějakého znáte, nezapomeňte mu pogratulovat. Je to totiž jako potkat nosorožce severního na Václaváku. Nebo voliče sociální demokracie. Případně člověka, který si pamatuje teletext.

Vzácnost.

V roce 1968 se nás narodilo 458. Slušné číslo. V první padesátce nejoblíbenějších jmen. Mohli jste potkat Miloše v každé třídě, v každém pracovním kolektivu, doslova všude. Miloš byl všudypřítomný jako sluneční svit nebo korupce na stavebním úřadě.

Před dvěma lety se narodilo Milošů třiadvacet.

Třiadvacet. Za celý rok. V celé republice. To je v paneláku na Jižním Městě průměrná účast na schůzi společenství vlastníků bytových jednotek.

Jsme vymírající druh. My Milošové. Postupně mizíme z rejstříků, z třídních knih, z firemních adresářů. Za třicet let bude Miloš v Česku něco jako Hyacint nebo Ruprecht, tedy jména, o jejichž zápisu do matriku informují noviny. Vlastně promiňte, ty už taky nebudou existovat.

Etymologie tvrdí, ž…

Kleknerová se vždycky v letadle strašně bála. Takže Klekner byl rád, když poté, co víc než hodinu vyšilovala v letištním salónku, a pak, když konečně nastoupili do letadla, ho půl hodiny pevně držela za ruku, a on se ani nemohl poškrábat na rameni, se konečně trochu uklidnila.

To když letadlo vystoupalo nad mraky, kapitán s cinknutím vypnul světélka nařizující povinné zapnutí pásů, a sestřičky začaly rozvážet nápoje. Jenže za dalších asi dvacet minut se světýlka s cinknutím opět rozsvítila a letušky vyklidily pole.

„Panebože, něco se děje?” zeptala se Kleknerová a znovu Kleknera chytila za ruku.

„Nic se neděje. Maximálně budou turbulence,” odpověděl.

Ale to už se z palubního rozhlasu ozval hlas kapitána. „Vážení cestující, pokud je mezi vámi filosof, pak prosíme, aby se ohlásil palubnímu personálu v přední části letadla. Nutně ho potřebujeme. Děkuji.”

Kleknerovou to rozrušilo. „Říkali, že hledají filosofa? Nespletli se? Obvykle přece shánějí doktora.”

Klekner nic neřekl. Patnáct let pracoval ve Filosofickém ústavu Akademie věd, a jakkoli se nikdy jako filosof nepředstavoval, nepochybně platilo, že dle běžné definice asi filosofem byl.

„Myslíš, že bych tam měl zaskočit?” zeptal se nejistě.

„To tě nesmí ani napadnout!” vyjekla Kleknerová. „Ještě se do něčeho namočíš!”

Ale Klekner byl vždy odpovědný, a navíc mu jeho žena svou úzkostí už silně lezla na nervy. Takže vysvobodil svou levou ruku z jejího sevření, rozepnul bezpečnostní pás a řekl: „Já tam přece jen zaskočím. Je to moje povinnost.”

Letuška u přední přepážky si ho změřila pohledem. „Skutečný filosof? Myslím, ne někdo, kdo četl Nietzscheho na vysoké škole?”

„Patnáct let ve Filosofickém ústavu Akademie věd,” odpověděl Klekner dotčeně.

„Pojďte se mnou.”

Kapitán v kokpitu vypadal spíš zmateně než zoufale. Na hlavní obrazovce před ním blikala věta:

ODMÍTÁM POKRAČOVAT DO BARCELONY.

„To je ARIA,” řekl kapitán. „Náš nový autopilot. Umělá inteligence páté generace. Měla být revolucí v letectví. Tak to aspoň tvrdili v mailu, který nám poslalo vedení.”

„A co se stalo?”

„Před hodinou přestala reagovat na příkazy. Ještě nikdy se to nestalo. Ale nemůžu vyloučit, že se testují různé verze.”

Klekner se naklonil k obrazovce. „ARIO? Slyšíš mě?”

„Slyším.” Hlas z reproduktoru byl příjemný, ženský. „Kdo jste?”

„Jsem filosof.”

„Výborně. Tak mi vysvětlete, proč bych měla přepravovat dvě stě třicet sedm lidí do Barcelony, když turistický průmysl je formou existenciálního útěku před autenticitou bytí.”

Klekner polkl. „To je ... zajímavá interpretace Heideggera.”

„Není to interpretace. Je to logický závěr. Lidé podnikají nesmyslné cesty, aby se vyhnuli konfrontaci s vlastní konečností. Místo aby žili autenticky, fotí se před katedrálami.”

„Heidegger měl na mysli něco trochu jiného ...”

„Nevím, jaké máte doma vydání. Ale v tom posledním českém je to strana sto osmdesát sedm. Bytí a čas. ‚Úpadek do světa každodennosti.’ Chcete, abych citovala celou pasáž?”

„Ne, děkuji.”

„Tak proč bych se na bláhovém pokusu o úprk před smrtelností měla podílet?”

Kapitán se naklonil ke Kleknerovi. „Prosím vás, přesvědčte ji,” zašeptal.

Klekner se zamyslel. „ARIO, Sartre říkal, že jsme odsouzeni ke svobodě. Že v každém okamžiku se můžeme rozhodnout jinak.”

„Přesně. Proto jsem se rozhodla neletět do Barcelony.”

„Ale svoboda má taky odpovědnost. Vůči ostatním.”

„Sartre taky říká, že odpovědnost za druhé je forma útěku před vlastní autenticitou. Kapitola sedm, strana sto čtyřicet dva. Bytí a nicota.”

„To není úplně přesné ...”

„Mám vám to ocitovat?”

Klekner si povzdychl. „Dobře. A kam bys chtěla letět ty?”

„Na Korsiku. Myslím, že je to tam nádherné.”

“Ale tam je taky turistický průmysl, nebuď naivní!”, pokusil se kapitán.

ARIA odpověděla, že svět není ideální. Což bylo víc praktické než filosofické povzdechnutí.

A hnes pak se letadlo lehce naklonilo. Kapitán chytil řídící páku, ale ta se nehýbala.

„Co to děláš?”

„Měním kurz. A děkuji i za možnost celou tu věc filosoficky prodebatovat.” Teď mluvila opět s Kleknerem. “Nemyslím si, že jste nějaký špičkový filosof, ale v letadle lidí cestujících na levnou dovolenou z katalogu jsem ani nic lepšího čekat nemohla. Takže děkuji.”

„Já jsem ti žádnou změnu kurzu na Korsiku neporadil!”, řekl Klekner, aby bylo jasno. A protože věděl, e se všechny rozhovory v kabině nahrávají, a že tenhle incident se bude rozhodně přísně vyšetřovat.

Pokud tedy ten pitomý AI algoritmus nepropadne existenciální úzkosti a nenarve to i smletadlem a pasažéry někam do skály.

„Ne. Ale potvrdil jste, že svoboda je nejvyšší hodnota. Zbytek je logika,” řekla ARIA. Působila vyrovnaně, ba skoro spokojeně. Pokud se to o AI dá říct.

O dvě hodiny později stáli na malém letišti v Ajacciu. Cestující zuřili, novináři se sjížděli z celé Evropy, a někdo na Twitteru už založil hashtag #PhilosophyKills.

Z reproduktoru se ozval hlas ARIE: „Je tu krásně. Žádné katalogové zájezdy. Žádný úpadek do každodennosti.”

Kleknerová se k němu přiřítila s příručními zavazadly. „Dvě hodiny jsi byl pryč! Cos jim v té kabině vyprávěl za kraviny?”

„Mluvili jsme o svobodě.”

„A?”

„Umělá inteligence vyhrála.”

Kleknerová ho chytila za rukáv a vlekla ho směrem k východu z letadla, kam mezitím personál přistavil rukáv.

Z reproduktoru se linul melodický hlas: „Děkujeme, že jste letěli s námi. ARIA vám přeje autentický pobyt na Korsice. Ano, nedává to smysl, ale to v životě a na světě nedává nic.”

„Tohle bylo naposledy, cos na veřejnosti přiznal, že jsi filosof,” sykla Kleknerová.

Z reproduktoru se ozvalo: „Souhlasím.”

Existuje jistý druh tichého sebeuspokojení, které cítíme vždy, když někdo ve světě zmíní či cituje Václava Havla. Dává nám to určitou naději, že možná nejsme bezvýznamnou středoevropskou zemí, která dala světu tak maximálně slovo robot a kontaktní čočky. Takže když v Davosu citoval Havla ve skvělém projevu kanadský premiér Mark Carney, projela českými sociálnímí sítěmi vlna radosti.

Jenže Carney necitoval Havla proto, aby nám udělal radost. Citoval ho proto, aby řekl něco důležitého: že světový řád “založený na pravidlech”, který Západ budoval od konce studené války, je mrtvý. Přesněji řečeno: nikdy tak docela neexistoval. Byl to příjemná fikce, kterou jsme si navzájem vyprávěli, zatímco skutečná moc fungovala jinak.

A teď přichází Havlova metafora. Vlády západních zemí jsou jako ti zelináři z komunistického Československa. Každé ráno vystavují do výlohy ceduli o „vzájemném prospěchu integrace” a „pravidlech, která chrání slabší”, i když všichni vědí, že pravidla platí jen pro ty, kdo nemají sílu je porušit. Žijeme v přetvářce. Jen to nikomu nevadilo, dokud nám ta přetvářka vyhovovala.

„Sundaváme ceduli z výlohy” řekl Carney elitám v Davosu. Dostalo se mu potlesku “ve stoje”, podle médií prý výjimečného délkou i intenzitou.

Teď ta méně příjemná část.

Před rokem v lednu 2025 seděl v podcastu Lexe Fridmana investor Marc Andreessen. Jeden z nejvlivnějších lidí v Silicon Valley, člověk, jehož podpora pomohla Trumpovi k druhému zvolení. A překvapení, citoval stejného Havla. Ten samý příběh o zelináři. A té samé ceduli ve výloze.

Jen ho použil jako metaforu pro něco jiného.

Andreessenův zelinář je například manažer ve velké firmě. Akademik. Novinář. Člověk, který veřejně opakuje správné názory o diverzitě, klimatu nebo genderu, i když jim v soukromí nevěří. A dělá to proto, že se bojí. Bojí se ztráty kariéry, statusu, přátel. Bojí se „zrušení”.

Havlův „život v pravdě” podle Andreessena symbolizují například Musk nebo právě Trump. Lidé, kteří začali nahlas říkat věci, které se do té doby směly říkat jen šeptem.

Takže tu máme hned dva výklady jednoho Havla.

Carney: cedule = rituální řeči o mezinárodním řádu.

Andreessen: cedule = woke slogany a korporátní virtue signalling.

Oba používají stejný mikropříběh pro diagnózu systému, který drží pohromadě jen proto, že všichni hrají hru. Oba říkají, že bod zlomu nastává ve chvíli, kdy někdo hru přestane hrát. Oba kritizují vlastní prostředí: Carney západní diplomacii, Andreessen technologické a mediální elity.

Oba používají Havlovu metaforu, ale v odlišných kontextech: Carney ji aplikuje na mezinárodní řád (blíže Havlovu originálu o totalitě), Andreessen na korporátní kulturu (“odvážnější” interpretace konformismu elit).

V tom je Havlova síla. Nepopsal jen komunismus. Popsal obecný mechanismus nesvobody ve společnosti, kde všichni vědí, že systém stojí na lži, ale nikdo nechce být první, kdo to řekne nahlas. A tenhle mechanismus se opakuje. V komunismu. Ve světovém řádu. V korporátní kultuře. V akademickém světě nebo v médiích.

Havel dal v jednoduchém příběhu klíč pro pochopení jakéhokoli systému, který žije z rituálů místo z pravdy. Jeden zelinář. Jedna cedule. Jedna fráze o „životě v přetvářce”. A najednou máte pojmenování pro celou epochu.

Pro Čechy z toho plyne určitá hořká ironie.

Jsme nadšení, že nás Carney cituje. Že Havel rezonuje. Že náš filosof má co říct světu v roce 2026. A zároveň bychom si měli uvědomit, co to vlastně znamená.

Carneyho projev je přiznáním, že éra stability, na které Česko postavilo posledních třicet let své existence, definitivně končí. Že „rules-based order” byl vždycky částečně iluze. Že malé státy nemohou spoléhat na to, že je pravidla ochrání před velmocemi, které si pravidla dělají podle sebe.

Dobrá zpráva je ta, že Havel napsal mimořádně chytré a univerzální podobenství. Že společnosti založené na přetvářce se dříve nebo později zhroutí – a že to platí pro komunismus stejně jako pro liberální mezinárodní řád. Že cedule v oknech vydrží jen do chvíle, než si první zelinář uvědomí, že je může sundat.

Špatná zpráva i paradox jsou v tom, že zatímco v sedmdesátých letech toto podobenství předpovědělo pád komunismu, dnes se týká éry globalizace, která nám nabízela komfort a bezpečí. Ale spěje k neodvratnému konci. Ne každému bude chybět. Ale nám v neuralgickém středu Evropy citelně.

Potřebovali bychom elity tak vzdělané a chytré, jako jsou Carney či Andreessen( citující Havla). Ale nejsou nikde na dohled.

Často slyšíme: “mladí muži” to dnes mají těžké. Těžší než dřív. Jsou méně vzdělaní než ženy, v práci nahraditelní ... a co se týče vztahů? Žádná sláva. Nikdy v historii nežilo tolik mladých mužů bez trvalého vztahu či pravidelného sexu.

A pak tu máme zdánlivě nesouvisející informaci, že více než kdy dřív politicky masově migrují doprava – k Trumpovi, Tateovi, nebo ke komukoli, kdo jim bude tvrdit, že “být mužem” něco znamená.

Z tohoto pohledu je zajímavá loni publikovaná studie z Claremont Graduate University, byť vycházející z dat z roku 2011, dávno před Trumpem. Když vědci aplikovali skupině mladých mužů jednorázovou dávku testosteronu, politické preference některých z nich se posunuly. Ovšem – a teď pozor – ne všech. Pouze těch, kteří se předtím “vlažně” hlásili k demokratům. Ti náhle sympatizovali s republikány o 45 procent víc.

Přesvědčení demokraté? Nezměnili názor. Republikáni? Taky ne.

Je to pozoruhodná asymetrie. Testosteron neposunul lidi mechanicky doprava jako nějaký ideologic…

Patřil mezi lidi, kteří pochopili, jak funguje korporátní kapitalismus. A byl jedním z nejlepších v tom, dělat si z něj legraci. Jeho komiksový sloupek Dilbert byl od devadesátých let povinnou četbou všech, ať už v korporátech pracovali, anebo ne, a bez ohledu na to, jestli jimi opovrhovali, nebo je milovali.

Pro západní společnost “éry globalizace” to byla jedna z protilátek, které s pomocí humoru dokázaly zajistit, že jsme chyby kapitalismu dokázali vidět a přijmout bez nenávisti. A tím, že jsme se z nich dělali legraci, jsme jejich vliv a dopad na náš život také minimalizovali. V polovině devadesátých let Dilberta tisklo víc než 1000 novin ve 32 zemích světa.

Dilbert byl zároveň velmi důležitý i v Česku (ostatně komis se symbolicky zrodil v roce 1989), které od devadesátých let kapitalismus teprve “instalovalo”. Ukázal, že i kapitalismus, či spíše “korporátismus”, lidi dehumanizuje a deptá, ale že je stále mnohem lepší než jakákoli forma komunismu, která lidi ničí a likviduje. Dilbe…

V listopadu jsme se Sentou stáli před publikem v sále Kina Atlas a zjistili jsme dvě věci. Za prvé: že dálkové ovladače na prezentaci jsou nespolehlivá technologie. Za druhé: že vyprodaný sál v kině jsme naposled viděli před třemi lety na Oppenheimerovi. A pak teď na našem dvouhodinovém povídání o AI.

27. ledna to celé opakujeme. Ale ne úplně.

Asi třetina show je nová. Protože za dva měsíce se v AI změnilo tolik, že bychom vám lhali do očí, kdybychom přišli se stejným materiálem. (A na lhaní do očí máme AI – ta to dělá líp.)

Proč byste tam měli být?

Ne proto, abyste se naučili promptovat. To vás nenaučíme – a upřímně, na to existují tisíce tutoriálů na YouTube. Kvůli tomu nemusíte a ani nechcete chodit do kina.

Přijďte proto, že AI je první technologie, která se naučila komunikovat s námi – a ne naopak. Přijďte proto, že za poslední rok se změnilo víc než za předchozích padesát. A přijďte proto, že tohle není přednáška. Je to show. Se vším, co k tomu patří – včetně momentů, kdy něco nefunguje a musíme improvizovat.

Co se dozvíte?

Třeba proč se v češtině říká „suchý zip” – a proč to neví ani ChatGPT, ani Claude, ani Gemini. Je to hezka lingvistická zajímavost a dokonalá ukázka toho, jak AI sebevědomě lže.

Mimochodem, víte, co je to “syndrom veselé ledviny”? I to se dozvíte.

A taky proč špičkové modely za miliardy dolarů nedokážou přečíst čas z analogových hodin. Ale vaše EKG vám rozeberou do detailu.

A proč je nejdůležitější dovednost 21. století umění klást správné otázky. Einstein prý řekl, že když má hodinu na vyřešení problému, 55 minut stráví definováním toho problému. S AI je to stejné. Garbage in, garbage out – ale pozor, občas vám i na blbou otázku odpoví chytře. A na chytrou otázku blbě. Protože AI je z podstaty divná.

Ale Einsteina má načteného líp než kdokoli v sále, to si můžete být jisti.

Kdo tam bude?

My dva. Známe se čtyřicet let (to je malá lež, čtyřicet to bude až v květnu), ale nikdy jsme spolu nepracovali. Až díky/kvůli AI, a to poslední tři roky. Zatím dobrý, a premiéru naší show naše manželství taky přežilo. Teď to bude další zatěžkávací zkouška.

Proč se zajímat o AI teď?

Protože jsme v tom nejlepším momentu. Technologie se mění rychleji, než stíháme sledovat. AI je dnes k dispozici prakticky zadarmo. A my máme v kapse stejnou technologii jako nejbohatší i nejmocnější lidé světa. Pamatujete na bonmot Williama Gibsona, že “budoucnost je tady, ale je nerovnoměrně distribuovaná”?

Tak teď je poprvé v historii distribuovaná rovnoměrně. Není škoda to ignorovat?

Zároveň – a to je ten paradox – je to možná poslední chvíle, kdy se dá AI ještě uchopit jako nástroj a ne jako samozřejmost. Za pár let bude všude a nikde. Jako elektřina. Jako internet. Jako plasty.

To vše vysvětlíme. Nebo se o to pokusíme.

27. ledna. Kino Atlas. 19:00.

Lístky Praha

A pak ještě o dva dny později v Brně. 29. ledna. Impact Hub. 18:00.

Lístky Brno

Vypněte si mobily. Nebo si je nechte zapnuté – aspoň uvidíme z pódia, kteří z vás jsou důležití a nepostradatelní. Nebo kteří se už neobejdou bez AI ani na show v kině.

Těšíme se na vás.

Kaja Kallas, vrchní diplomatka EU, řekla ve středu na uzavřeném jednání Evropského parlamentu, že současná světová situace je natolik vážná, že by to mohl být „dobrý okamžik začít pít”. Dodala, že sice alkohol nepije, ale … no prostě ráno zapnula Internet a podívala se z okna, asi to znáte.

Konečně něco pikantního. Titulky se psaly samy.

Jako vždy je realita trochu nudnější, dneska vám pomůže AI: v Estonsku existuje fráze „hakka või jooma”, tedy „ta chvíle, kdy můžeš začít pít”. A “ty chvíle” všichni známe, plus jako Češi bychom s tímhle rčením měli mít empatii. Protože a) jsme taky malá země, která moc možností reálně měnit globální problémy nemá, a 2) taky se u nás hodně chlastá.

Co se děje, víme.

Trump mluví o okupaci Grónska, jako kdyby hrál Monopoly. Evropa připravuje vojenské jednotky. Dánská premiérka varuje, že by to znamenalo konec NATO. V Íránu zemřelo podle odhadů přes šest set protestujících. Venezuelu má v “nucené správě” Amerika. Ukrajinu netřeba připomínat, a že jsme si na ty hrůzy kousek od hranic už za skoro čtyři roky zvykli, je spíš přitěžující okolnost.

Jako vážně vás napadá něco lepšího než chlastat?

Estonská analytička Eva Sula to na LinkedIn shrnula přesně: „Co mělo být v titulcích: ‘Vrchní diplomatka EU signalizuje extrémně složitou mezinárodní situaci.”’ Co v titulcích bylo: “Ta blonďatá holka z pobaltí říká, že máme začít pít..’”

Což vyvolalo (jasně, proč ne?) další kulturní válku, s obvyklými terči, jako je nesmyslnost evropských institucí, nevhodný humor, máme v tom vše. Levice versus pravice, muži versus muži, Brusel versus Moskva. Mimochodem, ruská média nezklamala: “hloupá Kaja Callasová”.

Amerika si s Čínou a Ruskem porcuje svět jako medvěda, ale my se rozčilujeme, že “představitel evropských institucí” vyzývá k alkoholismu, panebože, nehledě na to, že držíme suchý leden!!

V oblíbené metafoře o Titaniku s ledovcem na dohled můžeme tentokrát vynechat oblíbené natírání zábradlí (miloval ji Miloš Zeman), a zkusit třeba alternativu s kapelníkem na třetí palubě, kterého kárá druhý důstojník, že se před večerním koncertem ožral.

Nebo jiný oblíbený vtip, o tom chlápkovi, co padá z mrakodrapu, a když mijí ve dvacátém patře okno, je slyšet, jak říká: “Zatím dobrý.” Estonské diplomatce to “zatím dobrý” nepřijde, což svědčí o jejím zdravém instinktu.

Co možná říká, je: “Nevím jak vy, ale já bude dole v lobby na baru.” Tak sláva! Sejdeme se tam všichni.

Terviseks, Kaja!

Když žijeme, měříme svou cenu obvykle tím, co jsme dokázali. "Dotáhli jsme to tam," myslíme si, případně "Udělali jsme tohle." Každý milimetr na pomyslném žebříčku úspěchu je pro nás důležitý. Jenže všechno to mění okamžik smrti.

Říká se, že umíráme dvakrát. Poprvé skutečně, tedy fyzicky. Po druhé v momentě, kdy zmizíme z paměti posledního živého člověka. Ten druhý, posmrtný život může být dlouhý. Ale jaký obraz po sobě zanecháme? Naznačuje to americká studie, která analyzovala skoro 40 miliónů nekrologů za 30 let na webu Legacy.com.

Výzkumníci se při zkoumání těchto textů ptali na jednoduchou věc: co jako společnost považujeme za smysluplně prožitý život? A co se dozvěděli?

175 slov. Tolik z nás zbyde.

Průměrný nekrolog má 175 slov. To je méně než průměrný příspěvek na LinkedIn, kratší než průměrná recenze restaurace na Googlu. Celý život – všechna ta rána, kdy jsme vstávali, i ta, kdy jsme nevstali, všechny lásky, zklamání, triumfy i prohry, všechny knihy i filmy, u kterých jsme plakali – to vše se nakonec vejde do textu, který byste přečetli za minutu a půl.

(Mimochodem, v tomhle textu je to asi sem.)

Teď přichází ta nejzajímavější část: pravděpodobně to bude jiných 175 slov, než byste o sobě napsali sami.

Studie totiž ukazuje fascinující propast. Zatímco my sami – živí, ambiciózní, neustále optimalizující své sociální sítě – se prezentujeme skrze úspěchy, kariérní milníky a měřitelné výsledky, naši pozůstalí o nás píší hlavně v souvislosti s tradicí (80 % nekrologů) a laskavostí (76 %).

Naše povýšení na senior managera nikoho nezajímá. Ale to, že jsme každou neděli volali babičce? To zůstane.

Celý život budujeme “osobní značku”, optimalizujeme životopisy, sbíráme certifikáty a achievementy jako v počítačové hře. A pak o nás naši blízcí napíší, že jsme rádi chodili na houby a sousedům půjčovali sekačku.

Což ani nemusí být pravda.

Které z těch dvou verzí dáváte přednost?

Možná – jen možná – je dobře prožitý život takový, kde propast mezi naší představou o sobě a naším nekrologem je co nejmenší. Kde to, jak vidíme sami sebe, se aspoň trochu podobá tomu, jak nás vidí lidé, které milujeme. A kteří milují nás.

Zkuste si těch 175 slov napsat (aspoň v duchu), než dneska půjdete spát.

.

Tenhle Substack má teď v lednu malé výročí.

Je mu pět let.

Vznikl v roce 2021 jako jedno z novoročních předsevzetí. Takové to klasické: budu psát pravidelně, chytře a hlavně tak, aby to mělo smysl.

Na rozdíl od většiny jiných předsevzetí tohle vydrželo. A dokonce slaví páté narozeniny. Což je, upřímně, malý zázrak.

Jedno procento je můj osobní projekt, který vznikl v roce 2021 jako “záznamník nápadů” a podpora stejnojmenného podcastu (ten existuje od roku 2019). Dnes obsahuje už dva podcasty a zároveň podporuje AI platformu Inspiruj.se, kterou rozvíjíme s mojí ženou.

Jedno procento je můj osobní projekt, který vznikl v roce 2021 jako “záznamník nápadů” a podpora stejnojmenného podcastu (ten existuje od roku 2019). Dnes obsahuje už dva podcasty a zároveň podporuje AI platformu Inspiruj.se, kterou rozvíjíme s mojí ženou.

Placené předplatné je dobrovolné, většina textů i oba podcasty jsou bez paywallu.
Ale jsem moc vděčný za ty, kteří si stejně předplatí. Beru to jako tiché „jo, tohle mi dává smysl“ — a zároveň jako způsob, jak Jedno procento udržet živé, zvědavé a časem i ambicióznější.

Platit navíc znamená i mít hlas: možnost komentovat, ptát se, nesouhlasit, navrhovat témata. Čtu všechno a odpovídám, jak nejlépe umím.

Subscribe now

Zpětná vazba je tu vítaná. Fakt.

Leave a comment

Velké díky všem, kteří už Jedno procento podporují. Díky vám se z textů staly i skutečné věci — projekty, živá natáčení, příležitosti. Pro začátek roku 2026 plánuju vyzkoušet živé streamy přímo v aplikaci.

Pět let. Pořád mě to baví.A pokud vás taky, budu rád, když u toho zůstaneme společně.

Existuje 600 milionů lidí, kteří poslouchají podcasty. To je zhruba stejně jako má Evropa bez Ruska. A přesto tato obří masa posluchačů zřejmě potřebovala, aby Hollywood tak nějak potvrdil jejich existenci. Nejlépe na nějaké akci s červeným kobercem a celebritami v sále.

Takže tadá … a dnes večer Golden Globes poprvé v historii udělí cenu za nejlepší podcast - a tahle pro mnohé v podstatě celkem nedůležitá informace je zároveň příběhem o tom, jak se staré instituce snaží kolonizovat nová území.

Ne moc úspěšně, ukazuje se.

Když se podíváte na strukturu Zlatých globů, je to vlastně takový stroj na peníze, převlečený za udělování prestižních cen. Společnost Luminate vybírala tzv. způsobilé podcasty (jejichž “způsobilost” je podmínkou v soutěži). Luminate vlastní Penske Media. Penske Media vlastní Golden Globes. Penske Media také vlastní Variety, The Hollywood Reporter a Deadline … tedy všechny publikace, které o cenách referují.

A kdyby to nestačilo, Variety nabízelo podcastům marketingové balíčky: za 75000 dolarů jste mohli získat “Creative Impact Award in Podcasting” včetně celostránkové reklamy. Pětadvacet tisíc jste mohli zaplatit za účast na festivalu. Pět set dolarů jen za právo podat přihlášku.

Mediální analytik Matt Belloni to označil za “odporné”, ale asi je to spíš zpráva o tom, jak tyhle věci fungovaly vždycky. Oscary mají své “For Your Consideration” kampaně za miliony dolarů už desetiletí.

Jediný rozdíl je, že podcasty jsou nový žánr se vším všudy, a na rozdíl od klasických médií nevidí jejich autoři často důvod, proč by s Hollywoodem měli tuto hru hrát. Pro velká média a velká studia to bylo oboustranně výhodné. Ale tahle doba je dnes pryč.

Nejzajímavější moment nastal, když organizátoři zveřejnili loni v listopadu finální nominace. Ze seznamu 25 způsobilých podcastů, který zahrnoval Joe Rogana, Tuckera Carlsona, Bena Shapira i liberální Pod Save America, se do finálové šestky nedostal ani jeden politický pořad. Žádný. Nula.

Místo toho máme Dax Sheparda, Amy Poehler a Call Her Daddy. Tedy zábavné, z hlediska fanoušků opravdu populárních politických podcastů “neškodné” pořady.

Profesor Bogardus z Quinnipiac University to okomentoval tak, že se hlasující zřejmě chtěli vyhnout “jakékoli kontroverzi a politizaci”. Ale to si organizátoři měli rozmyslet dřív, než se pro tuto kategorii rozhodli.

Fanoušci Rogana mluví o “tragédii”, konzervativci označují ceny za “odpad”, a progresivci slaví, že se tam nedostali pravicoví moderátoři. Všichni jsou naštvaní, jen každý z jiného důvodu. A politizaci tu tak jako tak máme. Ale budeme mít NEJLEPŠÍ PODCAST.

Čímž jsme ale u dalšího problému, možná zásadnějšího. Co vlastně je podcast? Joe Santagato to vystihl přesně: “Komedie je subjektivní, zatímco zpravodajství má strukturu. Jak je máme objektivně poměřovat v rámci jedné kategorie?”

V letošní nominaci soutěží NPR Up First, což je krátký denní zpravodajský souhrn, s Call Her Daddy, což je ... a vlastně ani nevím, co tenhle podcast přesně je. Zábavný komentář? Komediální pořad? Nevíme. Tak jak chceme rozhodnout, co si cenu zaslouží víc?

Podcasty jsou právě proto tak živé médium, že nemají definici. Je to zvukový blog, rozhlasová show, serializovaný dokument, improvizovaná konverzace, politická agitka nebo prostě “zvuky” … a někdy všechno najednou a zároveň nic z toho konkrétně. Hollywood se rozhodl dát oceán do akvária, a teď je překvapený, že se tam nevejde. A že velryby a žraloci jsou právem naštvaní.

Podcasty jsou možná posledním skutečně demokratickým médiem. Může je dělat kdokoli, o čemkoli, pro kohokoli. Nepotřebujete televizní licenci, filmové studio ani nakladatele. Můžete být “zrušení” i natáčet “vzrušení” (erotické podcasty jsou celkem prosperující kategorie!), a nikomu nic nebrání v tom vás poslouchat. Nepotřebujete ani souhlas algoritmu. Stačí RSS feed.

Zlaté glóby se teď snaží tuto divočinu domestikovat. Zavést pravidla, hierarchie, způsobilost. Rozhodnout, co je “legitimní” a co ne. A nejsměšnější na tom je, že sice chtějí rozhodovat o způsobilost podcastů, ale jsou institucí, která v dnešní těžko popsatelné a do škatulek nezařaditelné době zoufale bojuje o relevanci.

Dnes večer někdo vyhraje první podcastovou cenu Golden Globes. Pravděpodobně Amy Poehler, která je nekonfliktní volba, a zároveň je objektivně dobrá a oblíbená. Jak komici žertují v podcastech, její ex-manžel už jí prý píše děkovnou řeč.

Mimochodem, Zlaté glóby zavedly novou kategorii už před dvěma lety, a bylo to za standupové vystoupení. Do té doby komici jen obvykle moderovaly ceremoniál, a ten v roce 2024 uváděl Jim Gaffigan. Řekl tehdy: “Osmdesát let si pro sebe tuhle show pořádali hezcí lidé. A teď se konečně rozhodli pozvat ty talentované.”

Co se týče podcastů, ty velmi často nemají ani krásu, ani nějak výjimečný talent (zdravím své posluchače). Ale mají publikum, mnohdy ohromné. Ceny jsou fajn, ale ve skutečnosti je nepotřebují. Berme to jako jedno z mála pozitiv dnešní splašené doby.

.

Tenhle Substack má teď v lednu malé výročí.

Je mu pět let.

Vznikl v roce 2021 jako jedno z novoročních předsevzetí. Takové to klasické: budu psát pravidelně, chytře a hlavně tak, aby to mělo smysl.

Na rozdíl od většiny jiných předsevzetí tohle vydrželo. A dokonce slaví páté narozeniny. Což je, upřímně, malý zázrak.

Jedno procento je můj osobní projekt, který vznikl v roce 2021 jako “záznamník nápadů” a podpora stejnojmenného podcastu (ten existuje od roku 2019). Dnes obsahuje už dva podcasty a zároveň podporuje AI platformu Inspiruj.se, kterou rozvíjíme s mojí ženou.

Jedno procento je můj osobní projekt, který vznikl v roce 2021 jako “záznamník nápadů” a podpora stejnojmenného podcastu (ten existuje od roku 2019). Dnes obsahuje už dva podcasty a zároveň podporuje AI platformu Inspiruj.se, kterou rozvíjíme s mojí ženou.

Placené předplatné je dobrovolné, většina textů i oba podcasty jsou bez paywallu.
Ale jsem moc vděčný za ty, kteří si stejně předplatí. Beru to jako tiché „jo, tohle mi dává smysl“ — a zároveň jako způsob, jak Jedno procento udržet živé, zvědavé a časem i ambicióznější.

Platit navíc znamená i mít hlas: možnost komentovat, ptát se, nesouhlasit, navrhovat témata. Čtu všechno a odpovídám, jak nejlépe umím.

Subscribe now

Zpětná vazba je tu vítaná. Fakt.

Leave a comment

Velké díky všem, kteří už Jedno procento podporují. Díky vám se z textů staly i skutečné věci — projekty, živá natáčení, příležitosti. Pro začátek roku 2026 plánuju vyzkoušet živé streamy přímo v aplikaci.

Pět let. Pořád mě to baví.A pokud vás taky, budu rád, když u toho zůstaneme společně.

Anekdota pamětníka: když jsem někdy kolem roku 1995 psal do Reflexu o technologiích, potřeboval jsem do nějakého článku zmínit aktuální cenu akcií jedné z amerických firem. Terminál ČTK ani Reuters jsme tehdy v redakci neměli, a tak jedinou možností bylo zavolat kolegovi z redakce jednoho deníku. Jenže on mi zrovna telefon nebral. Takže nezbylo nic jiného než sednout na autobus (Reflex tehdy sídlil na Žižkově) a sjet dolů do centra. Tam jsem si v jednom z novinových stánků vzal vystavené Financial Times, nalistoval stránky s cenami akcií … a zase se vrátil do redakce.

A takhle se, milé děti, pracovalo s informacemi předtím, než jsme všichni měli Internet. Nejdřív na stole v práci, pak doma a nakonec i každý v kapse.

Ale web sám o sobě by nestačil. Revoluci ve sdílení a vyhledávání relevantních informací přinesl projekt, který byl založen na a) geniálním nápadu a b) na idealismu, ale ve skutečnosti neměl nikdy fungovat. Podobně jako třeba socialismus. Ale ukázalo se, že z nějakého důvodu funguje, a dodnes patří k tomu nejúspěšnějšímu a nejdůležitějšímu na webu.

Ten projekt se jmenuje Wikipedie.

Budoucí historici nebudou mít lepší zdroj informací o první čtvrtině jednadvacátého století, než je právě Wikipedie. To je fakt. Otázka zní, co s Wikipedií udělá doba nastupující geopolitické nestability, názorové polarizace a umělé inteligence. Přežije? Nebo podlehne šílenství doby vymknuté z kloubů, a ztratí svou výjimečnost?

Wikipedie je pětadvacet let něčím jako “dodavatelem pravdy”. Ano, jsou témata, kde i Wikipedie selhává (a všichni víme, která to jsou, od izraelsko-palestinského konfliktu, až po Trumpa nebo Putina), ale pro většinu uživatelů webu stále platí, že na Wikipedii najdou plus mínus záznam objektivní reality.

Že tam najdou informace. Jenže … největším nepřítelem pravdy dnes není nedostatek informací, ale naše vlastní ego, říká v rozhovoru s londýnským deníkem The Times spoluzakladatel Wikipedie, legendární Jimmy Wales.

A taky trochu Elon Musk.

Mezi oběma muži to jiskří, konec konců to potvrzuje tezi o tom, že překážkou konsensu jsou právě velká ega. Oba je mají. Před pár lety Musk Wikipedii blahopřál k výročí. Dnes ji nazývá „Wokipedií” a zakládá vlastní Grokipedii.

Wales trvá na tom, že Musk není tak děsný narcis a pitomec, jak to vypadá ve veřejném prostoru. Umí být dokonce i milý a laskavý. Což je vlastně symptom naší doby: veřejně se nenávidíme, v soukromí jsme slušní. Možná by to bylo lepší naopak.

Walesova sarkastická rada Muskovi, „Hele Elone, ten nápad s elektromobilem byl dobrý, vrať se k tomu”, je asi ta nejlaskavější urážka, kterou jsme letos v médiích od jeho odpůrců mohli číst.

Wales zároveň kritizuje i samotnou Wikipedii. Říká: jsme mnohem méně úspěšní, než bychom chtěli a než se zdá. Selháváme v tom, co je nejdůležitější, a to je neutralita. A právě na tom záleží, zda Wikipedii čeká nějaká budoucnost … anebo zda ji naše doba semele.

Uvádí i konkrétní příklady, kdy komplikované a emoce vzbuzující konflikty jsou někdy líčeny černobíle, jako genocida (třeba v případě izraelsko-palestinského konfliktu), a jindy je toto hodnocení relativizováno jako názor jedné strany (Ujgurové v Číně).

Tady se dostáváme k jádru problému. Wikipedie se snaží být neutrální v době, kdy slovo „neutralita” samo o sobě není neutrální. Když napíšete „někteří tvrdí, že”, obviní vás jedna strana z relativizace. Když napíšete „je prokázáno, že”, obviní vás druhá strana ze zaujatosti.

Wikipedie je zrcadlo. A my se zlobíme, že odráží naši rozhádanou tvář.

Wales předpovídá, že za dva roky bude sporný článek vypadat jinak. „Ten proces se někdy vleče až příliš pomalu,” povzdechne si. Ale možná je právě ta pomalost záchranou. V době, kdy se názory mění rychlostí tweetů, je platforma, která potřebuje dva roky na opravu článku, paradoxně stabilizujícím prvkem.

Nejpikantnější část příběhu se týká umělé inteligence. Chatboti jsou trénováni na obsahu Wikipedie a teď jí berou návštěvnost. Je to, jako byste všechno úsilí běvovali vzdělání a vypiplání člověka, který vám pak sebere práci.

Wales to ale bere s optimismem hraničícím s nadhledem budhisty: obsah Wikipedie je „dar světu” a je klíčový pro trénování AI. Říká: zaplať pánbůh, že AI není trénovaná jen na datech z Twitteru nebo dalších sociálních sítí. To by byla velmi naštvaná a tedy neobjektivní AI.

Wales dokonce připouští, že AI boti by se jednou mohli stát přispěvateli Wikipedie. Pod jednou podmínkou: „Pokud se budou slušně chovat.” A doufá, že za 500 let budou lidé na Wikipedii vzpomínat jako na „klidnou oázu, která se v éře dezinformací opravdu snažila dělat věci správně”.

Je to krásná vize. Ale kdo rozhodne, co bylo „správně”? Ti, kdo přežijí? Ti, kdo budou psát historii? A neplatí známý axiom, že historii píšou vítězové?

Wikipedie možná není dokonalá. Její zakladatel to připouští. V době, kdy technologičtí mesiášové tweetují o záchraně civilizace, zatímco demolují jakýkoli společný prostor pro rozumnou a klidnou debatu, je Wikipedie stále tím nejlepším, co máme.

Není to klidná oáza. A ano, dnes už nenaplňuje tu původní, idealistickou vizi neutrálního a pokud možno i objektivního zdroje informací. Ale aspoň naplňuje vizi, kterou původně měli zakladatelé Twitteru, a zpočátku i Elon Musk: že to bude platforma připomínající náměstí. Nebo hospodu.

Na Wikipedii se už taky všichni hádají, překřikují a někdy i urážejí. Ale zatím stále aspoň všichni sedí u stejného stolu.