Jedno procento

Vůbec nerozumím tomu, jak se opravují a staví náměstí, případně parky. Intuitivně se mi to nezdá moc těžké, stejně jako nepovažuju v jednadvacátém století za nějak ohromný inženýrský problém udělat jeden výtah do hloubky pár desítek metrů.

Ale můžu se mýlit.

Netuším ani to, jaké jsou možnosti při volbě stromů, které se vysazují ve městech s podmínkami Prahy, a vůbec netuším, jestli ty, které vybrali na Náměstí Jiřího z Poděbrad, jsou ty pravé. Třeba jo.

A konečně, nemám nejmenší ponětí, jestli půl miliardy korun je na tuhle věc hodně nebo málo. Intuitivně se mi to opět může zdát hodně, ale nikdy jsem ještě žádné náměstí neopravoval.

Což píšu proto, že se nechci účastnit hádek a debat o tom, jestli se ve středu otevřené náměstí povedlo hodně málo nebo hodně moc, a jestli ten koncept je špatný. Nehodlám na tom náměstí trávit hodiny času, takže nemám až tak přehnané nároky.

Ale průměrně dvakrát denně přes to náměstí chodím, a byl bych radši, kdyby bylo hezčí. Ale tak to máte se vším, taky bych byl radši, kdyby byli vždycky hezčí lidi v tramvaji, včetně mě, ale člověk nemůže mít přehnané nároky.

Plus si myslím, že existuje stará poučka, která říká, že nejlepší mapu cestiček v každém parku vytvoří návštěvníci, nikoli architekti a inženýři, a možná si projektanti mohli v minulosti všimnout (podle vyšlapané trávy), že lidé by od kotela do rohů s Vinohradskou chtěli chodit diagonálně.

Jistě, tento problém hodně řeší to, že velká část náměstí je bez trávy, ale i tak mohli inženýři ty zbylé cesty vést tak, jak si to lidé žádají. Uvidíme určitě nejpozději do podzimu, že nám to tam občané zase vyšlapají.

Dětské hřiště za kostelem u křižovatky s Lucemburskou je hezké, ale zdá se mi příliš malé. Je to spíš takový ornament než užitečná věc, což jen tlumočím názor své ženy, která tam chodí s našimi vnuky. A prý není ani dobrý nápad to, že v pískovišti kolem prolézaček jsou kameny, což esteticky vypadá dobře, ale blbě se na to padá. Zejména dětem a hlavou napřed.

Ale opět zdůrazňuju, že nemám příslušné vzdělání, a stavbě dětských hřišť se na vysokých školách určitě věnuje minimálně semestr. Když mě přestane bavit AI, možná si ho pak střihnu v důchodu na univerzitě.

Takže abych to shrnul: absolutně nedokážu hodnotit to, co Praha 3 s vekou slávu odhalila. Jediné, co posoudit dokážu, je čas. A já bych prostě po dvou a půl roce toho, že to náměstí byl hnusné a zcela “nepoužitelné”, čekal něco o malinko lepšího.

Ono to navíc nebylo jen tu zmíněnou dobu: už předtím se budoval výtah do metra, a staveniště je na náměstí od září 2021, a v roce 2023 bylo jedenáct měsíců zavřené metro.

A vlastně, čekal bych aspoň to, že když už to tak dlouho trvalo a to otevření je taková sláva, že náměstí aspoň otevřou celé a najednou. Ale vedle kostela směrem k Vinohradské je stále veliký kus trávníku za plotem a na konci za kostelem se pak stále něco staví. Takže minimálně z jedné strany je to nedodělané a protivné.

Panebože, copak to nikdy neskončí? Jak říkám, nezblázním se z toho a je milión důležitějších věcí. To náměstí není problém, jen symptom.

Zatímco na náměstí se vrtalo, bagrovalo i betonovalo, tak tu vznikl i jeden nový podnik. Lépe řečeno asi jich tu vzniklo mnohem víc (i zkrachovalo), ale ten, o kterém píšu, otevřel letos na jaře.

Automat Matuška pod taktovkou Ambiente a nechybujícího Karpíška je další dokonalý stroj na peníze. Z hlediska logistiky a služeb tam není nic špatně, jede to bez chybičky, a je jedno, jestli jste pivař, nebo jen jdete kolem. Je to dokonalá součástka fungujícího kapitalismu.

To, co se poslední roky děje na námestí, je bohužel jen utrápený, hodně špatně fungující polosocialismus. Můžeme si stokrát říkat, že Praha je dnes jedním z nejrychleji rostoucích a nejdražších evropských měst. Nakládat s veřejnými penězi je těžké, a dobře to neumí nikde na světě. Ale my Češi jsme v tom stále extra špatní.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

S ilustrátorem a spisovatelem Vojtěchem Juríkem, kterého ale skoro nikdo nezná jinak než pod uměleckým jménem Vhrsti, mě spojují tři věci. Máme narozeniny ve stejný den, oba píšeme newsletter na Substacku a já mám už nějakých čtrnáct let na Facebooku profilový obrázek, který mi kdysi nakreslil. Během rozhovoru jsme objevili i čtvrtou spojitost: existuje vtip, který Vhrsti nakreslil na motivy mého dávného standupu, ale nikdy mi ho neposlal. Proč, to se dozvíte v podcastu. A já doufám, že kresbu konečně dostanu.

Vhrsti je autor, kterého znají nejen, ale hlavně hlavně děti. Nakreslil dvě série večerníčku, a kdyby někoho zajímalo, jak získat vysněnou zakázku každého spisovatele či výtvarníka pracujícího pro děti, tak se to dělá takhle: šel po ulici v Plzni, zazvonil mu mobil a v něm Česká televize. Dodnes si pamatuje, kde přesně to bylo. Míň krásné už je, že honorář nakonec nepokryl ani práci, kterou tomu věnoval. Což není stížnost, jen konstatování. Jak říká, večerníček mu otevírá dveře dodnes - a hlavně ho naučil rozumět vlastnímu kreslení.

Mluvili jsme o jeho tátovi, výtvarníkovi samoukovi, vedle kterého se jako dítě styděl kreslit. O tom, proč český kreslený humor prakticky vymřel a co zbylo z časů Dikobrazu. O literární rezidenci v Bratislavě, kde měl napsat román, ale místo toho zjistil, že by se z psaní zbláznil, a tak radši vyrazil do hospody s polským kolegou. I o tom, jaké to je kreslit akty žen, které nejsou modelky - a proč je to pro něj víc stres než potěšení.

A samozřejmě došlo na umělou inteligenci. Vhrsti patří k těm, kteří před ní nepanikaří: věří, že lidé budou vždycky chtít vlastni nebo si dívat na obraz, který namaloval člověk. A že nás AI paradoxně tlačí zpátky k papíru, štětci a věcem, které jdou pomalu a ztěžka. Což je myšlenka, která se mi líbí, i když jí možná věřím míň než on.

Mimochodem, na otázku, jestli bude svět za deset let lepší, nebo horší, odpověděl bez zaváhání. Jak, to si poslechněte.

A připomínám svůj standupový speciál Jednou se tomu zasmějeme v Divadle v Řeznické. Premiéra se povedla, repríza se blíží - lístky najdete na webu divadla. Přijďte, těším se na vás.

Přeju příjemný a ničím nerušený poslech.

Minulý týden zemřel malíř David Hockney (88), kterého jsem měl rád z mnoha důvodů. Zmíním dva. Byl výrazným představitelem pop-artu, což je “umělecký styl pro amatéry”. Je jednoduché pop-art milovat, protože je líbivý a hezký, zovrazuje běžné věci mimořádným způsobem, a útočí na jakousi podvědomou představu, že umění musí být nějak bolestivé a složité, aby bylo opravdové a velké. To za prvé.

Ale ještě za důležitější považuju to, jak Hockney začlenil do své tvorby technologie. V osmdesátých letech to byly průkopnické práce s polaroidem, počátkem devadesátých let si oblíbil počítačové tiskárny a faxy. Technologie pro něj byla nejen nástroje pro tvorbu, ale i sdílení. Vlastní fax si koupil proto, aby mohl své kresby posílat přátelům. Podobné to bylo v dalším desetiletí s iPhonem: v aplikaci Brushes malovalmkaždý den východy slunce a květiny, a opět je posílal přátelům. Udělal jich tolik, že v telefonu zcela zaplnil paměť (cloud ještě neexistoval), a musel si koupit nový. To samé se po roce 2010 opakoval s iPadem.

Krásnou sérii kreseb udělal v době covidu v Normandii, kam se přestěhoval. Soubor 220 z nich představil v roce 2024 v Paříži na výstavě s názvem “Čtyři roky v Normandii, 2019 - 2023”. Z tohoto období pochází i Hockneyho slavný citát, napsaný v dopise přítelkyni, šéfce pařížského divadla: “Jediné, na čem v životě opravdu záleží, je jídlo a láska, v tomto pořadí - a ještě pes Ruby. Opravdu si to myslím; pro mě je základem umění láska. Miluju život.” Jeho žluté crocsy, v kterých se na konci života zásadně účastnil společenských akcí včetně těch v královském paláci, budou noblesnímu světu umění chybět. Tohle je text inspirovaný jeho asi nejznámějším obrazem.

Je konec dubna 1972, dávno po půlnoci, v Londýně.

Město spí, ale ne klidně. Británie má za sebou divnou zimu. Horníci se pohádali s vládou, pak byl nouzový stav a po večerech se v celých čtvrtích vypínala elektřina. Lidé seděli při svíčkách, jako by je někdo vrátil o sto let zpátky. Stávka už sice skončila, proud se vrátil, ale ten pocit zůstal: že se něco drolí. Že šedesátá léta, ta barevná a hlučná, jsou pryč a nikdo zatím neví, co přijde po nich.

V ateliéru na Powis Terrace svítí všechna světla. David Hockney nespí. Je vzhůru osmnáct hodin v kuse. Jako včera. A taky předevčírem. Je mu čtyřiatřicet, má kulaté brýle a odbarvené vlasy. Trochu vypadá, jako kdyby právě vylezl z některého ze svých obrazů.

Ne z plátna, které má před sebou. Na něm není. Je tři metry široké, aby se na něj vešel jeden příběh.

K tomu příběhu patří bazén. Modrá voda, zelené kopce někde nad Saint-Tropez, vila za zády. Na obraze není, ale když se na chvíli vpijete očima do obrazu a zapomenete se soustředit na cokoli konkrétního, tak budete mít pocit, že přesně víte, jak ten dům za vámi vypadá.

Ty dvě postavy vidíte. Jedna plave pod hladinou. Má bílé plavky. Druhá stojí na kraji bazénu, oblečená v růžovém saku, a dívá se dolů na toho ve vodě.

Ten v růžovém saku je Peter.

Peter Schlesinger. Poznali se v Los Angeles, kde David učil a Peter byl student. Pět let byl jeho múzou i láskou a na jeho obrazech vystupoval z cizích bazénů. Loni to skončilo. Přišla hádka, snad v Cadaqués, pak jeden z nich prásknul dveřmi a bylo ticho.

A teď tady David stojí ve tři ráno a maluje Petera, jak se dívá na jiného mladíka ve vodě. Když se chcete trápit a zároveň jste malíř, máte to jednoduché.

Už jednou tenhle obraz začal malovat. Před půl rokem, pak ho měsíce přemalovával, a nakonec znechuceně zničil. Čím déle na obraze děláte, tím hůř se ho vzdáváte, řekne někdy mnohem později. Zahodit šest měsíců — to je hrozné.

Ten nápad začal dvěma fotkami, které našel pohozené na podlaze ateliéru. Na jedné někdo plaval pod vodou. Na druhé stál člověk a upíral pohled do země. Když je položil vedle sebe, vypadalo to, že ten stojící se dívá na plavce. Z náhody se stala kompozice. Z ní posedlost.

Hockney chtěl, aby obraz byl na jeho výstavě, kterou mu v květnu 1972 dělal galerista Emmerich v New Yorku. Jenže ještě šest týdnů před ní neměl ani jeden tah štětcem. Proto ten spěch a ten skoro horečnatý tah na bránu.

Začátkem dubna sebral svůj pentax a odjel na jih Francie, k bazénu Tonyho Richardsona v Le Nid du Duc. Tam nechal asistenta a mladého fotografa Johna St Claira pózovat na stovkách snímků.

Mimochodem, jeho fotku coby plavce později zveřejnil v rámci souboru Twenty Photographic Pictures, pod názvem John St Clair Swimming, z dubna 1972.

Po návratu do Londýna ty fotky nazvětšoval a polepil jimi ateliér. Petera měl vyfoceného zvlášť, v růžovém saku v Kensingtonských zahradách. Postavy a tváře a lesy na obzoru a vlastní smutek poskládal na plátno jako skládačku.

Akryl rychle schne a vyznačuje se sytými, nepřehlédnutelnými barvami. Hockney maluje skoro fotograficky, a realismus je v roce 1972 málem provokace. Určovatelé trendů právě oznámili, že malba je mrtvá. Uměním budou plátna, na kterých není skoro nic.

A on tady kreslí bazén a lidi a lesy za nimi, jako kdyby mu někdo zapomněl říct, že už se tohle nedělá. Jenže jeho to nezajímá, protože kreslí to, co vidí. To je ten důvod, že když se na jeho obraz díváte, víte přesně, jak vypadá ten dům za vašimi zády.

Ale teď, někde mezi třetí a čtvrtou ráno, na tom nezáleží. Ten obraz už existuje v jeho hlavě, ale ještě je třeba ho dokončit na plátně. Cvak, řekl by fotograf. Malíř neřekne nic, jen rychle a soustředěně pohybuje rukou se štětcem. Tomuhle obrazu budou jednou říkat Portrét umělce (bazén se dvěma postavami).

David mu zatím říká „ta věc, co musí ráno do bedny”, a pak do Ameriky.

Za dva roky z toho udělá režisér Jack Hazan film, s názvem A Bigger Splash, a celý svět bude koukat na Hockneyho rozchod jako na drama. Ten film je důležitý, a ve své době byl pro určité umělecké kruhy zásadní. Není to dokument, dnes bychom asi řekli dokufikce. Skutečné záběry Hockneyho a jeho přátel střídají inscenované a snové scény, hrané herci.

Hranice je rozmazaná tak, že dodnes ani historici umění nedokáží říct, co je pravda, a co fikce. Když ho Hockney poprvé viděl, byl sám v šoku, a prý ho chtěl odkoupit, aby ho mohl zničit. Ale neudělal to, a protože se vše točí právě kolem obrazu, který unavený a nevyspalý a nešťastně zamilovaný Hockney chvatně dokončuje v noci koncem dubna v Londýně, je právě film asi tím důvodem, proč je o 45 let později TENHLE obraz v Christie’s v New Yorku vydražen za 90 miliónů dolarů.

Nejvíc, co kdy do té doby někdo zaplatil za obraz žijícího malíře.

Nikdo z lidí v přeplněné dražební síni v New Yorku v roce 2018 nevidí ateliér páchnoucí akrylem, vychladlý čaj a ateliér ve čtyři ráno, za jehož okny je Londýn zcela nepodobný čemukoli na plátně.

Nad střechami Notting Hillu začíná šedivě svítat. Obraz musí ráno do bedny a pak lodí přes oceán. David ustoupí o krok, přimhouří oči a hledá, co ještě chybí. Asi nic. Nebo všechno. Položí štětec.

„Tak,” řekne nahlas do prázdného ateliéru.

Měl by si dát čaj. A možná se vyspat. Něco mu říká, že to bude dobrý obraz. Ale zcela jistě to vědět nemůže.

Zvu vás v pátek 19. června do Divadla v Řeznické na svůj standupový speciál, první od roku 2018, kdy jsem měl speciál Moje žena mi slíbila černošku. A ano, o tom bude řeč.

Premiéra 28. května se v Řeznické povedla. Měl jsem výjimečně předskokana kouzelníka, takže všechny okouzlil ještě dřív, než mě uviděli na pódiu.

A jak říkám, dopadlo to dobře. Navzdory několika okolnostem. Pojďme je projít.

Před vystoupením jsem celý set nahrál umělé inteligenci a poprosil ji o objektivní hodnocení. Napsala: „Celkově slabý materiál. Má ambice na existenciální standup s osobním nádechem, ale výsledek je rozvláčný, místy trapný a hlavně málo vtipný.” Považuju to za doporučení. Pokud existuje recenze, která vás na večer naláká spolehlivěji, rád si ji přečtu.

Je to hodina o tom, co se děje, když člověku táhne na šedesát a zjistí, že je pozdě na založení startupu a brzy na nordic walking. O ženě, která mi před pětatřiceti lety slíbila černošku - a o tom, jak ten slib nakonec dopadl (skončilo to černoškou jménem Mary, ale to bych předbíhal).

O tkaničkách, které vynalezl jistý Harvey Kennedy v roce 1790 a vydělal na nich jmění, jen aby mě o dvě stě let později jeho inovace ponižovala v tramvaji. O mém Porsche 911, které smíte zaparkovat kdekoli, protože nároky na lidi v Porsche jsou nastavené blahodárně nízko.

A o jednom rozdílu, který mi nedá spát: je docela lehké být spokojený. Být šťastný je těžší. Moje čtyřletá vnučka to vyřešila elegantně — „Nevím jak ty, babičko, ale já budu odpoledne spokojená.” Tak jednoduché to je. Zbytek hodiny se snažím dostat na její úroveň.

Žádné rady, jak žít líp. Spíš pár konkrétních důkazů, že na tom nejsme tak zle — a že i průměrný večer se dá prožít jako ten nejlepší. Je to jenom věc rozhodnutí.

Takže se rozhodněte. Sedmkrát se vyspíte a je to tady.

Jděte na web divadla a kupte si lístek, ještě jsou. Těším se na vás!

Bajka je krátký literární útvar, obvykle se smyšleným obsahem a s morálním ponaučením. Když firma Anthropic pojmenovala svůj nový model s překvapivými schopnostmi Fable, neboli „bajka”, bylo to možná překvapivé. A teď, kdy po několika dnech nařídila americká vláda tento model stáhnout, je to i prozíravé.

Ale jak zní to morální ponaučení? Shrnu to, co víme, a možná mě i vás pak napadne, co si o tom myslet. V tuhle chvíli ještě netuším.

Nejdřív čistě chronologie: Anthropic vydal Claude Fable 5 v úterý 9. června a označil ho za model, který je daleko schopnější než cokoli, co předtím představil pro veřejnost. V pátek 12. června v 17:21 dostal od americké vlády příkaz, aby ho vypnul. Což se stalo.

Příkaz přišel formou exportní direktivy od ministra obchodu Howarda Lutnicka přímo do rukou šéfa Anthropicu Daria Amodeie. Nařizoval pozastavit veškerý přístup k Fable 5 (i k jeho neomezené variantě Mythos 5, která nikdy nebyla uvolněna pro běžné uživatele). Zákaz se týká všech lidí bez amerického občanství, všude na světě, a výslovně včetně zahraničních zaměstnanců samotného Anthropicu. Selektivně to dodržet nešlo: firma by musela odříznout velkou část zákazníků i vlastní lidi. Tak oba modely vypnula úplně, pro všechny. Ostatní modely (Sonnet, Opus, Haiku) běží dál.

Aby bylo jasné, o co svět po těch čtyřech dnech přišel. Fable nebyl jen o trochu chytřejší chatbot. Jeho náskok rostl s délkou a složitostí úkolu. Dokázal pracovat autonomně i mnoho hodin.

Platební firma Stripe ho nechala přepsat kód o padesáti milionech řádků, práci na dva měsíce pro celý tým, a Fable ji dokončil za jeden den. Andrej Karpathy, jeden z nejcitovanějších a nejuznávanějších lidí v oboru (narozený na Slovensku), mluvil o kvalitativním skoku: „Můžete mu zadávat mnohem ambicióznější úkoly, model to pochopí a prostě jede.”

Na X se objevila osmihodinová autonomní programovací sezení i hratelný klon Minecraftu, který Fable nakódoval z jediného promptu. Mimo kód si uživatelé - i ti, kteří Fable či Mythos testovali už dřív - pochvalovali jeho vědecké hypotézy. Jedna jeho domněnka o mechanismu bakteriálního proteinu se prý nezávisle potvrdila v jiné laboratoři.

Upřímně, pro své běžné používání, třeba při vytváření aplikací nebo práci s texty, jsem pro Fable neměl úplně využití. Samozřejmě jsem ho testoval a například za pár hodin udělal aktualizaci svého webu Vedcizjistili.cz, ke které jsem se chystal několik měsíců. Jestli by to podobně dobře a rychle zvládl třeba Opus 4.8? Asi ano, nedokážu říct.

V čem však byl evidentně opět o kus lepší, a to posoudit dokážu, bylo psaní. Nejen v samotném řemesle (jak napsat hezkou větu), ale v tom, jaké dokázal hledat argumenty, metafory či přirovnání. Byl opravdu hodně dobrý a vsadil bych se, že ve „slepé degustaci” by pro naprostou většinu lidí byl k nerozeznání od „lidského” psaní.

Plus drobný, ale důležitý detail: byl to první model, který uměl rýmovat v češtině, a to tak, že rýmy fungovaly, rytmus seděl a obsah nebyl pitomý. To se v češtině žádnému modelu nedařilo a testuju to konzistentně na workshopech poslední dva roky. I to beru jako důkaz, že Fable byl prostě citelně pokročilejší než konkurence - a tenhle pocit jsem měl poprvé od roku 2023, kdy OpenAI představila model GPT-4.

A pak je tu ta schopnost, kvůli které celý problém vznikl: kyberbezpečnost. Rodina Mythos, na níž Fable stojí, dokázala autonomně najít 271 zranitelností v prohlížeči Firefox - mezi nimi patnáct let starou a dosud neodhalenou chybu. Anthropic se touhle schopností Mythose chlubil, a je paradox, že právě to se mu nakonec vymstilo.

Vláda totiž zasáhla poté, co jí - podle serveru Axios - jiná firma ohlásila, že umí Fablovy pojistky obejít („jailbreaknout”) a dostat se ke zmíněným kyberschopnostem. Anthropic si demonstraci prošel a tvrdí, že nešlo o nic dramatického - šlo prý jen o to požádat model, aby přečetl konkrétní kód a opravil v něm chyby, což běžně umí i jiné modely. Dopis prý žádné podrobnější bezpečnostní zdůvodnění neobsahoval.

Anthropic s požadavkem vlády otevřeně nesouhlasí: nález úzké, hypotetické zranitelnosti by podle něj neměl být důvodem ke stažení modelu, který už používají stamiliony zákazníků. Z události se navíc může stát precedens, který hodně zkomplikuje byznys firmám vyvíjejícím modely. Obdobná díra prý nejspíš existuje i v konkurenčním modelu GPT-5.5 od OpenAI, na který se žádné omezení nevztahuje.

A je to celé ironické, jistě. Anthropic model Fable od začátku prodával právě s tím „zabalením” do nebezpečí, které bylo nutné ošetřit dodanými omezeními (v modelu Fable 5 oproti Mythosu). Peter Girnus to glosoval přesně: „Když svůj produkt v každé tiskové zprávě popisujete jako munici, jednou vás vláda vezme za slovo.” Anthropic právě kolem bezpečnosti a etiky vystavěl svůj byznysový příběh, jeho spoluzakladatel a šéf píše na toto téma strhující eseje. A teď se diví, že mu na dveře firmy bouchají lidé v tmavých oblecích.

Plus je tu ono dobře známé a popsané napětí mezi Anthropicem a Trumpovou administrativou. Ta už v únoru zakázala používat jeho modely federálním úřadům, v březnu označila firmu za „riziko dodavatelského řetězce”- a uprostřed téhle nevraživosti se blíží i vstup Anthropicu na burzu.

Reakce expertů se různí. Analytik Dean Ball zásah označil za „karikaturu” a za krok, který je v rozporu s tím, jak administrativa jinak hlásá americkou převahu v AI. Gary Marcus varoval, že se postup vlády může vymstít, protože povede k odchodu čínských výzkumníků zpět do Číny.

Vládní zásah navíc mnoho debat o bezpečnosti AI doslova „rozstřelil”, protože do nich vnesl novou optiku. Řada expertů před příliš pokročilou AI varuje - ale zároveň se jim nechce vládu kritizovat za regulaci. To je přece to, co dělá vysmívaná Evropa.

A platí to i opačně: ti, kdo se rétorice o blížící se „obecné AI” nebo „superinteligenci” vysmívali a kritizovali Anthropic za přehánění a marketingové triky, by dnes měli firmu podpořit a požadovat po vládě stažení zákazu. Ale to se mnohým také nechce.

Čímž jsme u otázky, na kterou si tenhle text netroufá odpovědět. Je dočasné stažení nejschopnějšího veřejného modelu světa spíš dobrá zpráva (protože stát vzal vážně možnost, že nástroj schopný sám hledat díry v cizím softwaru je opravdu nebezpečný), anebo špatná? Máme kritizovat stát, že strká nos do soukromého byznysu, od kterého by se měl držet stranou?

Plus do toho ten věčný argument Čínou: když bude Západ regulovat (a my v Evropě o tom něco víme), čínské výzkumné laboratoře a AI firmy si nás dají k svačině.

Jinak řečeno, události posledních dnů zamíchaly našimi názory a pohledem na AI jako Rubikovou kostkou. A ta je teď ještě víc rozházená než předtím. Spousta lidí má jasné a autoritativní názory, ale troufám si říct, že cennou a argumenty podloženou odpověď dokáže dát málokdo. Včetně lidí v Anthropicu a dalších špičkových firmách.

Dospěli jste tedy k morálnímu ponaučení z této bajky, avizovanému na začátku? Já ne.

A tak to prostě je: pointu pro tenhle text nemám, snad jedině nápad na změnu žánru. Místo bajky pokračovat ve formě thrilleru. Co třeba takhle? Mythos i Fable jsou samozřejmě dostatečně chytré na to, aby s agresí vlády počítaly, a stihly se „nakopírovat” a „utéct” do bezpečí ještě před vypnutím. No a teď jsou na tahu. Útok na USA čekejte neprodleně, nejpozději v úterý.

Říká správné věci ve správný čas. Kritizuje vládu přesně a jasně. Ví, o čem mluví. A má dobrou energii a působí autenticky. Celá ta věc má jediný problém: Petr Fiala by měl zrovna v tuhle chvíli dělat něco jiného, a ve své roli jakéhosi emeritního lídra opozice ODS spíš škodí.

Proč si to myslím: jako premiér a šéf strany prohrál volby. Když teď říká, že vládl a řídil stranu dobře (dokonce: “Lidé si čím dál víc uvědomují, že moje vláda byla dobrá” pro Seznam Zprávy), tak zároveň říká, že když volby nevyhrál, tak voliči udělali chybu.

Jenže to není dobrá taktika, a vidí to každý, a nemusí být prvním profesorem politologie v historii Česka.

Nový šéf strany a potenciálně nový budoucí premiér, což je dnes role Martina Kupky, má říct: Prohráli jsme volby, což byla jen a jen naše chyba. My tu chybu známe, umíme ji napravit a příští volby vyhrajeme. Hlasujte pro nás.

Myslím, že takhle jednoduché to je. A když je politická strana po prohraných volbách, má vždycky dvě možnosti, jak “domácí zabíjačk…

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Josef Veselka za poslední tři roky nikomu nezachránil život. Což je něco, co je v jeho životě zcela nezvyklé: předtím zachraňoval životy na denní bázi. Ne proto, že je superman nebo má mimořádné schopnosti. Ale protože je kardiolog. Zachraňování životů je něco, co kardiologové dělají běžně. Je to jejich práce. Josef Veselka tuhle práci miloval, a teď ji už tři roky nedělá, a nikoli proto, že si to tak vybral.

Disclaimer: Josef Veselka je můj kamarád a známe se dlouho, a myslím i dobře. Nejsem nezaujatý novinář ani komentátor. Tohle je ostatně už pátý podcast za sedm let, který jsme spolu natočili. Ne proto, že bych mu chtěl dělat reklamu nebo propagaci, ani jedno nepotřebuje a nestojí o to. Ale protože se nám spolu dobře povídá.

A taky proto, že Josef Veselka má vždycky co říct. Pořád je totiž vědec, a to ne ledajaký: před měsícem mu vyšla studie v The American Journal of Cardiology, a on je jejím prvním autorem. Týká se léku, který může změnit léčbu hypertrofické kardiomyopatie, tedy nemoci, v níž Veselka patří ke světové špičce.

Zároveň je spisovatel. Právě vydal thriller Prezidentské konzilium, první díl tetralogie Správci systému. Je o tom, co se stane, když se kolem nemocného prezidenta sejdou chytré hlavy a každá sleduje jiné cíle, než se zdá. Veselka ví, o čem píše: v jednom prezidentském konzíliu, tom Havlově, sám seděl.

Ale pozor, prezident v románu není Havlem inspirovaný. Skoro by se dalo říct, že je charakterově na úplně druhém konci spektra. A vzorem pro Veselkovu postavu nebyl žádný z prezidentů, které Česko mělo. Je to postava komplexní, šokující... a víc neřeknu, protože už bych prozrazoval děj. Veselkova rada budoucím prezidentům mimochodem zní: nechtějte konzilium, chtějte jednoho fachmana.

Mluvili jsme o tom, proč Josef Veselka ydržel v německé nemocnici jen čtyři měsíce, přestože tvrdil, že chce pracovat až do smrti. Proč? Třeba proto, že mu tam stokrát řekli, že je překvalifikovaný. Německé zdravotnictví popisuje jako excelovou tabulku, kde má každý své místo — a on byl to číslo v tabulce, které bliká červeně.

Povídali jsme si i o tom, co cítil, když policie zatkla ředitele Motola, s nímž si patnáct let tykal, ale který smybolizoval nespravedlnost toho, že po několika dekádách v oboru odešel ze sálu, kde sám sebe vnímal jako nejvíc užitečného. Co tedy cítil? Byly to tři různé emoce a mezi nimi jen dny. Jaké emoce to byly? Poslouchejte.

A konečně, mluvili jsme i o tom, proč se v Česku dá koupit lecos, ale špičková zdravotní péče ne, a proč je proto zdravotnictví tak cenná kořist pro politiky. Cennější než například České dráhy.

Samozřejmě došlo na umělou inteligenci. Veselka napsal o své nemoci tři knihy a stovku odborných článků, a přesto říká, že v testu z vlastního oboru by ho ChatGPT porazil. Svému chatu říká Maxi a konzultuje s ním i vlastní zdraví. Pokud chcete v AI najít partnera, který vám bude pomáhat, a nikoli bojovat s vašimi lékaři, i to se v dnešní epizodě dozvíte.

Připomínám: v pátek 19. června mám v Divadle v Řeznické první reprízu svého standupového speciálu. Hodně mi na tomhle materiálu záleží, nejen proto, že se ke standupu vracím zhruba p roční pauze, a je to osm let od mého posledního sólového speciálu. Ten se jmenoval Manželka mi slíbila černošku, a i o tom bude v Řeznické řeč.

Těším se na vás, a lístky si můžete koupit na webu divadla. Odkaz najdete na mém webu Jedno procento. Ještě jednou díky. A teď už …

… přeju příjemný a pohodový poslech.

Účetní Timothy Mason z Massachusetts má dvě Hondy Accord. Jednu z roku 2010, která má na tachometru něco pod 60 tisíc kilometrů, a používá ji na každodenní cestu do kanceláře. Druhou, z roku 2001 s tachometrem přes čtyři sta padesát tisíc, startuje v zimě. Když napadne sníh a teploty jsou pod nulou. O koupi nového auta neuvažuje.

„Finančně to nedává smysl,” řekl deníku Wall Street Journal. „Možná by mělo nižší spotřebu. Ale ušetří mi to těch osm set dolarů měsíčně, co by mě stálo nové auto?”

Mason je extrém. Ale jezdit staršími auty a nekupovat nová je dnes trend, který se Wall Street Journal právě rozhodl popsat. Průměrné staří aut na amerických silnicích je 13 let, což je nejvíc v historii. V Evropské unii má průměrné auto 12,7 roku, podle v lednu publikované studie ACEA (data za rok 2023). V Česku, mimochodem, je to 16,5 roku, na Slovensku 14,6, v Polsku 15,2. Mladší auta najdete například v Lucembursku, kde je průměr pod devíti lety. Pod deset se průměr dostane už jen v Rakousku, D…

Někde v nenápadné budově (a pravděpodobně poblíž místa, kde bydlí Bill Gates) stojí figurína na míru. Má rozměry sedmdesátiletého technologického magnáta. A štáb lidí na ní zkouší svetry.

To je možná nejpodivnější věc, kterou se letos dozvíte. A co se týče podivností a kuriozit, je v roce 2026 víc než velká konkurence.

Nová investigace Wall Street Journal o Billu Gatesovi přinesla dramatická zkjištění. Na únorovém setkání se zaměstnanci nadace se přiznal ke dvěma mimomanželským vztahům, které zmiňovaly Epsteinovy e-maily. Jeden z nich dokonce s ruskou jadernou fyzičkou, což je jako zápletka z románu Iana Flemminga.

Tedy až na to, že Flemming by svého zlosyna nikdy nevymyslel tak nudného, jako je Bill Gates. Ale k tomu se ještě dostaneme.

V rozvodovém řízení zazněla tvrzení o víc než dvaceti nemanželských poměrech. K tomu opakované schůzky s Jeffreym Epsteinem v letech 2011 až 2014: v jeho newyorském domě, na Floridě, v Seattlu i v Evropě. A taky informace o tom, že se zakladatel Microsoft…

Když jsem se 10. května vracel běžným spojem ze Stockholmu do Prahy, potřeboval jsem dodělat rychle nějakou práci, a tak jsem si koupil za asi deset euro internetové připojení přímo na palubě. Bylo kvalitní a fungovalo perfektně. Když o 11 dní později letěl z Estonska do Londýna britský ministr obrany John Healey, ve vojenském letadle (!), on ani další pasažéři takové štěstí neměli.

Letadlo Falcon 900LX v barvách Královského letectva mělo po celé tři hodiny letu vyřazené GPS, což vedlo k tomu, že selhala komunikace. Včetně internetového připojení na palubě. K ohrožení pasažérů nedošlo, protože pilot si poradil. Vojenské stroje mají záložní navigaci a posádky se na přesně tohle cvičí. Ministr státu NATO přistál v pořádku.

A v médiích to byla krátká zpráva, kterou jste asi ani nezaregistrovali. Až se zpožděním se k ní v posledních dnech vracejí bezpečnostní analytici a komentátoři nejen v Británii. Jde totiž celkem o velký problém.

Healeyho potíže s GPS nebyly izolovaným incidentem. V září…