Jedno procento

Je jaro 1943 a v Nice se stmívá.

Henri Matisse sedí v posteli v bývalém hotelu Régina na kopci Cimiez. Kdysi tu bydlela královna Viktorie. Teď tu bydlí třiasedmdesátiletý muž, který nemůže pořádně chodit, a dole ve městě se po náletech uklízejí trosky. Anglická královna by se divila. Matisse se už nediví ničemu.

Přes kolena má desku, na desce papíry. Vedle postele stojí Lydia, Ruska s tváří, kterou maloval snad stokrát. Kvůli ní od něj Amélie, jeho žena, po jednačtyřiceti letech manželství odešla. Vlastně asi spíš kvůli němu. Záleží, koho se zeptáte, a Matisse se raději neptá nikoho.

Válka je všude. Nice je od loňska obsazená, nejdřív Italové, teď přituhuje. Marguerite, jeho dcera, dělá něco pro odboj. Neříká co. On se neptá, protože tuší, a tušit je snesitelnější než vědět. Za rok ji zatkne gestapo a bude ji mučit, ale to Matisse teď neví. Teď ví jen to, že se venku střílí a že barvy v tubách jsou na příděl jako máslo.

V roce 1941 mu v Lyonu vyřízli půlku útrob. Rakovina. Lékaři mu dávali pár měsíců, možná tři roky. Přežil, ale zůstal z něj muž připoutaný k posteli a kolečkovému křeslu. Sám tomu říká druhý život. Une seconde vie. Zní to vznešeně. V praxi to znamená, že už neustojí hodiny u stojanu, protože štětec je nástroj pro zdravé lidi.

Ale Matisse má nůžky.

Obyčejné velké krejčovské nůžky. Lydia s dívkami natírají archy papíru kvašovými barvami. Celé plochy modré, žluté, červené, černé. Suší to po bytě jako prádlo. A Matisse pak bere nůžky a stříhá rovnou do barvy. Žádná skica, bez možnosti opravy. Říká, že je to jako sochařova taille directe, sekání přímo do kamene. Kreslit nůžkami. Kdyby to řekl student na akademii, vyhodili by ho. Když to říká Matisse, kunsthistorici si dělají poznámky.

Tériade, jeho vydavatel, chce knihu. Album barevných obrazů, něco o cirkuse, o divadle, o pohybu. Jednou se to bude jmenovat Jazz, ale to až za dlouho. Teď je tu jen postel, nůžky a arch černého papíru.

Matisse stříhá postavu. Padajícího muže.

Ikaros, jistě. Řecko, vosk, slunce, pýcha. všichni ten příběh známe, naučili jsme se ho, abychom ho případně mohli odříkat u zkoušky. Ale ta figura, co Matissovi vzniká pod rukama, nemá křídla. Nemá ani obličej. Je to černá silueta s bezvládně visícíma rukama, tělo, které už to vzdalo. Padá modrou nocí a kolem něj explodují žluté hvězdy.

Jenže jsou to hvězdy?

Louis Aragon, který za ním jezdí a jednou o něm napíše tlustou knihu, vidí postavu jako mrtvolu. A ty žluté skvrny jsou podle něj roce 1943 vybuchující granáty. Sám Matisse to prý naznačil. Na obraze je možná sestřelený letec nad Evropou, kterých teď padají z nebe stovky. Jediné, co v té černé postavě žije, je malá červená skvrna na hrudi.

Srdce? Nebo rána po kulce? Mohlo by to být obojí?

Matisse posune červený kroužek o centimetr. Lydia ho špendlíkem přichytí. Celá kompozice drží na špendlících, takže se dá měnit, hvězda sem, hvězda tam. Chaos světa přišpendlený na papíře, přesně tam, kde ho chcete mít. Venku se hroutí Evropa a tady se dá aspoň rozhodnout, kde bude viset žlutá hvězda. Pro někoho málo. Pro jiného všechno.

Záleží na tom, koho se zeptáte. Ale to už víme.

Matisse hledá, jak je to správně. Dlouho ne. Až najednou. Ta vteřina, kdy už se nesmí hnout nic. Pád Ikara, pětatřicet krát dvacet sedm centimetrů. Papír, kvaš, špendlíky.

Matisse se na padajícího muže dívá a nejspíš ví, že vidí sebe. Umělec, který letěl výš než všichni fauvisté, a teď leží v posteli s dírou v břiše a čeká, jestli mu ten vyměřený čas vyprší. Jenže tady je ten vtip: on nespadne.

Doktoři se spletli. Bude žít ještě jedenáct let, postaví kapli ve Vence, nastříhá plavkyně a akty velké jako stěny. Umře v roce 1954 jako nejslavnější malíř. Možná světa, ale nesmíme zapomenout na Picassa. Ale ve Francii určitě.

A Ikaros? Ten dopadne ještě lépe. V roce 1947 vyjde v Jazzu jako list číslo VIII a stane se jedním z nejreprodukovanějších obrazů dvacátého století. Bude viset v milionech kopií na kolejích, v čekárnách u zubaře, na hrnečcích. Kurátor Tate jednou přizná, že ho měl jako teenager na zdi pokoje. Padající mrtvola s ranou v hrudi jako dekorace nad studentskou postelí. Lidstvo má pozoruhodný talent nevidět, na co se dívá.

Matisse odloží nůžky na desku. Lydia sbírá odstřižky černého papíru, které se válejí po posteli jako stíny. Někde dole ve městě zakvílí siréna a zase zmlkne.

Co teď? Možná něco veselého.

Třeba klauna, napadne Matisse, a tiše, skoro neslyšně, se rozesměje.

Štěstí je podivná věc, a když vás obejme, je úplně jedno, že se to zrovna nehodí. Je válka a Matisse nemůže chodit, ale v duchu si napíše poznámku, aby Lydie hned zítra ráno zkusila sehnat ještě trochu jásavější barvy.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

A Michal Bláha je přesně takový případ. Přijel na motorce, protože po Praze se to prý jinak nedá, a přivezl s sebou dobrou náladu a plus mínus třicet let českého internetu. Michal totiž spoluzakládal Atlas, jeden z prvních českých portálů a konkurenta Seznamu. A rád připomíná, že první český freemail neměl Seznam, ale právě Atlas. Pustili ho ven den před podzimním veletrhem Invex, aby byli první. Tak se tenkrát válčilo.

Pak strávil rok v Silicon Valley se startupem pro cestovatele, který nakonec převálcoval Facebook. Ale Michal si z Kalifornie odvezl něco cennějšího: poznání, že tam žít nechce. Vrátil se do Česka, kterému říká hobitín, a rozhodl se, že když už tady zůstane, převychová si stát k obrazu svému. Tak vznikl Hlídač státu, kterému bude za měsíc deset let. Tohle je tedy tak trochu jubilejní rozhovor.

Mluvili jsme o tom, proč nejlíp fungují ty státní úřady, o které politici nemají zájem, protože z nich nekoukají ani rychlé peníze, ani vliv a ani popularita u voličů.

Mluvili jsme i o tom, proč katastr umí digitalizaci a ministerstva ne.

Proč bývalý ministr financí zablokoval jeden vládní projekt slovy „jen přes moji mrtvolu“ – a jeho lidé pak přiznali, že měli za úkol tři měsíce zdržovat.

A proč o největším transformačním průšvihu posledních let média skoro nepíšou. Nápověda: developeři mají lepší lobbing než účetní.

Došlo samozřejmě i na Michalův výlet do vysoké politiky. Rok dělal místopředsedu Pirátů, a když se nedostal do sněmovny, z výletu se vrátil, ze strany odešel a od té doby zase hlídá stát.

A hodně jsme mluvili o AI. Hlídače státu dělají čtyři lidé, ale díky umělé inteligenci teď zvládnou místo jedné investigativy ročně klidně jednu týdně. Michal říká, že je to, jako by měl po ruce deset špičkových juniorních analytiků. A taky pronesl větu, že z AI dneska lezou texty lepší, než napíše sedmdesát procent novinářů. Osobně si myslím, že to číslo možná bude vyšší, já říkám devadesát procent. Ale zároveň si na rozdíl od Michala nemyslím, že by AI mohla novináře či obecně žurnalistiku nahradit.

Natáčeli jsme v Holešovicích, kousek od Nejvyššího kontrolního úřadu, oficiální a ze zákona. Dva hlídači státu takřka na dohled.

A připomínám: pokud vás zajímá AI a chcete jí přijít na kloub, tak workshopy a kurzy, které děláme se Sentou, najdete na webu inspiruj.se. Pořád našemu hlavnímu workshopu říkáme AI Masterclass, a snažíme se v něm lidi inspirovat, nikoli jen učit. A na rozdíl od našich workshopů před třemi lety nemluvíme jen o tom, jak, kdy a proč AI používat, ale skoro stejně času věnujeme i tomu, jak, kdy a proč AI nepoužívat. Těšíme se na vás.

Přeju příjemný a nikým a ničím nerušený poslech.

Motel Zeus je v Ráji celkem dost stranou dění. Skoro dvě stě kilometrů po dálnici z hlavního města, a pak ještě asi dvacet kiláků po prašných, málo udržovaných cestách. Řeklo by se, že je to prdel světa, což zní vtipně. Ale napsat „prdel Ráje”? Pardon, ale i hovorová řeč musí mít nějaké hranice. Zvlášť když se bavíme o Ráji s velkým R.

Chci tím jenom ukázat, že Richard W. si musel vypůjčeným Fiatem hodně zajet, aby se do téhle díry dostal. Protože moc návštěv tam nejezdí, co si budeme povídat. Motel Zeus je místem, kde jsou ubytované slavné osobnosti z období antiky.

No a ty z hlediska zájmu samozřejmě nesnesou srovnání nejen s dvacátým stoletím, o které je největší zájem, ale ani se stoletím devatenáctým, osmnáctým, a dokonce ani se středověkem. Oddělení plánování ve firmě Správa Ráje, s.r.o., se to pokoušelo trochu změnit a zavedlo například lechtivé večery s názvem Odhalená Afrodité, ale ani to nezabralo.

Což na druhou stranu jde pochopit, protože v Ráji je taková nabídka, že ani striptýzová show bohyně lásky se automaticky nestane hitem. Dokonce i o kurzy politické rétoriky, vedené Johnem F. Kennedym, byl dvacetinásobně větší zájem než o Odhalenou Afroditu.

Svět není spravedlivý a Richard W., který právě zaparkoval svého Fiata na poloprázdném parkovišti za motelem, o tom něco věděl (přední parkoviště bylo plné, ale jen proto, že byla zrovna doba obědů, a antické hody mají v Ráji sice nepočetnou, ale stabilní fanouškovskou základnu).

Možná se ptáte, kdo Richard W. je a proč se do motelu Zeus vydal. Na to vám odpovím, a jsem si jist, že vás to překvapí. Protože o existenci ambasadorů pozemských firem ví opravdu málokdo. Dokonce i v Ráji. Ale na Bohovi si to vydyndaly lobbistické skupiny velkých firem, provozujících v Ráji zábavní parky a kluby, a mělo to samozřejmě praktické důvody.

Ráj musí sledovat to, co se v pozemském světě děje. Každý den přicházejí noví a noví obyvatelé a není možné, aby byl Ráj místem, kde se zastavil čas. To se dalo uhrát v devatenáctém, a ještě i ve dvacátém století, ale v jednadvacátém už ne. Lidé přicházejí ze světa zhýčkaní nepřetržitým přívalem zábavy, uspokojujícím všechny jejich potřeby.

Ráj to dlouho ignoroval, například i existenci mobilních telefonů, ale pak se ukázalo, že dlouhodobá strategie se prostě musí změnit. A Bůh i Správa Ráje, s.r.o., byli donuceni k razantním reformám. Zavedení ambasadorů bylo jednou z nich.

Čímž se dostáváme k Richardovi W., který je v Ráji ambasadorem firmy TikTok, což je mezi novými příchozími v tuto chvíli nejžádanější sociální síť. A důvod, proč vyrazil na jednání, asi uhádnete: po naprostém úspěchu Nolanova filmu Odeysea vyskočil o několik řádů zájem o antiku.

A tak se ani nemusíme divit, že když se Richard W. objevil v recepci, přivítal ho recepční slovy: „Jestli jdete za Homérem, tak se zapište támhle na čekačku. Je v zasedačce ve třetím patře, a když budete mít štěstí, dostanete se na řadu v pátek.”

Richard W. se podíval na hodinky. Bylo půl jedné. Ale hlavně pondělí. „A nešlo by to nějak…” řekl se svým úsměvem zkušeného salesmana a z náprsní kapsy vytáhl obálku.

„Úplatky se platí QR kódem,” řekl recepční, což Richarda W. překvapilo. Moderní technologie se zaváděly v nejpopulárnějších zábavních centrech v metropoli, ale v motelu Zeus to nečekal.

Zaplatil poměrně vysokou sumu, recepční chvíli hleděl na monitor svého počítače a pak řekl: „Skočte si na drink a za čtyřicet minut buďte v zasedačce Faraón ve třetím patře.”

Díky, šéfe, utrousil bez velkého nadšení Richard W. a zamířil chodbou ke dveřím s nápisem Happy Hour Bar.

Happy Hour Bar byl přesně takový, jak si ho představíte, když vám řeknu, že šlo o bar v motelu pro antické celebrity, který navrhoval někdo z oddělení plánování Správy Ráje, s.r.o., v roce, kdy frčely retro podniky. Na stěnách visely sádrové repliky iónských sloupů, z reproduktorů hrál Vangelis a nad barem blikal neon s nápisem CARPE DIEM, v němž nesvítilo písmeno P.

Richard W. si objednal espresso tonic, protože byl v práci, a taky proto, že chtěl vidět, jestli ho tady vůbec mají. Měli. Barman, který vypadal jako mladší bratr Sokrata (a možná jím i byl, v Ráji člověk nikdy neví), mu ho připravil s profesionální nudou člověka, který kdysi obsluhoval Dionýsa, hodnocení jedna až pět hvězdiček měl od Epikura, a od té doby ho nic nepřekvapí.

„Vy jdete za Homérem,” řekl barman. Nebyla to otázka.

„Jak to víte?”

„Sako, kufřík, espresso tonic. Za Sofoklem chodí lidi v rolácích.”

Richard W. přikývl, protože co na to říct. Napil se a přemýšlel o strategii. Věděl, že není první. Netflix tu byl minulý týden, Spotify chtělo z Odyssey audioseriál a nějaký startup z Berlína prý Homérovi nabízel, že z něj udělá avatara, který bude recitovat hexametry v metaverzu. Homér všechny odmítl. Což bylo zvláštní, protože - a to Richard W. věděl natuty z interních materiálů - Homér byl na peníze.

V Ráji sice peníze nikdo nepotřebuje, ale to je právě ten paradox, který Správa Ráje nikdy nevyřešila: lidé, kteří byli na peníze za života, jsou na ně i po smrti. Věčnost na tom nic nezmění. Věčnost, jak se ukazuje, je celkem nejasný a vachrlatý koncept.

Kdyby existovala síň slávy jídel vymyšlených v časové tísni, nachos by tam visely hned vedle segedínského guláše. Psal se rok 1943 a v mexickém pohraničním městečku Piedras Negras, kousek přes řeku od texaského města Eagle Pass, se v restauraci Victory Club objevila skupinka manželek amerických vojáků. Přišly po zavírací době, kuchař už byl pryč a v podniku zbyl jen vrchní číšník Ignacio Anaya. Ten se zachoval jako správný profesionál: místo omluv otevřel kuchyni, našel tortillové trojúhelníčky, nastrouhal na ně sýr Colby, zapekl to, ozdobil plátky nakládaných jalapeňos a naservíroval. Dámy byly nadšené a ptaly se, jak se ta dobrota jmenuje. Ignaciova přezdívka byla Nacho, takže odpověděl skromně a geniálně zároveň: Nacho’s especiales. Specialita od Nacha.

Ano, jedno z nejamerikanizovanějších jídel planety se tedy jmenuje po konkrétním člověku, číšníkovi, který zrovna neměl kuchaře. Ignacio Anaya se později pokusil svůj vynález patentovat, ale neuspěl - recept o třech ingrediencích se …

LinkedIn má 1,3 miliardy aktivních uživatelů a platforma za poslední rok utržila 19 miliard dolarů. Když ji Microsoft v roce 2016 kupoval za 26,2 miliardy, vypadalo to jako špatný obchod. Komentátoři na to reagovali zdviženým obočím. Vážně? Tolik peněz za profesní síť, kde lidé zveličují své životní úspěchy a pro ostatní sdílejí motivační citáty. Komentáři se mýlili (včetně mě), jako obvykle.

Dnes se roční tržby blíží třem čtvrtinám zmíněné sumy a nový šéf Dan Shapero mluví o jedné z pěti nejlepších technologických akvizic historie. Jak vysvětluje v rozhovoru s Johnem Arlidgem v britském nedělníku Sunday Times, za úspěchem není jen nejistota na trhu práce, ale celkem jednoduchý recept: kombinace velké publikum (a tedy velkého dosahu) a osobní odpovědnosti.

Na Linkedin nenajdete “boty”, protože uživatelé jsou skuteční lidé vystupující pod svým jménem. Pseudonymní účty Shapero odmítá, přestože by nejspíš přinesly další uživatele: důvěra má podle něj větší cenu než růst. V konkurenci se sociálními sítěmi (jako jsou X, TikTok a do určité míry i Facebook), které odměňují anonymitu, agresivitu a okamžité pobouření, je to spíše ojedinělá strategie.

Pak je tu ale nástup AI, která zlevnila výrobu uhlazených a na první přečtení perfektních textů téměř na nulu. Jestli jsou v něčem velké jazykové modely opravdu dobré, tak v napodobení textů motivačních příruček a příbězích o osobním růstu i úspěchu. Často proto, že všechny tyto texty si jsou podobné, a tím často ztrácejí unikátní hodnotu. Podle některých statistik je LinkedIn mezi sociálními médii, kde je podíl AI generovaných textů nejvyšší.

Lépe řečeno, tuto hodnotu Obecně správný příspěvek o pěti zásadách leadershipu dnes během několika sekund vytvoří každý. Vzácná už není formulace, ale důvod, proč bychom měli naslouchat právě jejímu autorovi. Osobnost přitom neznamená exhibici soukromí. Shaperův test je prostý: řekli byste to před dvanácti kolegy? (Kdyby si tuhle otázku kladli uživatelé ostatních sítí, internet by byl o poznání tišší místo.)

Vztah této sítě k AI by se dal označit za komplikovaný. Agentní nástroje pro personalisty vidělaly Linkedin jen loni 450 miliónů dolarů. Platforma je nekomunikuje jako náhradu, ale adiministrativní doplněk HR. Na druhou stranu, samozřejmě, že to spousty lidí v HR učiní nadbytečnými a brzy asi i bez práce.

Zároveň Linkedin nasazuje AI klasifikátory, aby rozpoznaly a potlačily příspěvky, generované chatboty a agenty. Jedna AI tedy uživatelům texty „vylepšuje” a druhá se je učí rozpoznat a “potrestat” co nejmenším dosahem. Kdyby tento text napsal Clude, můj oblíbený LLM, možná byste si ho vůbec nepřečetli.

LinkedIn tím získává potenciálně ještě důležitější roli. Pokud začne dobře rozpoznávat obsah vytvořený AI (nazývaný “slop”), a zároveň bude dál budovat prostředí, kde není vítaná anonymita a už vůbec ne “boti”, nabídne v éře AI to nejdůležitější: prostředí, kde od sebe lidi a AI s vysokou spolehlivostí rozeznáte. To může být pro jakoukoli platformu už brzy ta největší konkurenční výhoda.

Samozřejmě na ní dál budeme číst ty iritující posty lidí, které z "assistent managera" povýšili na "product managera", a oni hned pocítili nepřekonatelnou touhu podělit se s ostatními, že za to vděčí tomu, že ráno vstávají ve 4:50, obličej si namáčejí do ledové lázně a na poradách se drží pěti pravidel dobrých porad Warrena Buffeta. Nebo cokoli na ten způsob.

Ale to je i bude celkem snesitelná daň za to, že aspoň budeme vědět, že ty bláboly nenapsal počítač.

(Čtěte víc na webu mého newsletteru Jedno procento.)

1.

Ve čtvrt na tři ráno stál před domem v Ostrovní ulici muž v džínách a saku, vylezl na malé přenosné štafle a díval se na šroub. Šroub byl křížový. Šroubovák, který si přinesl, byl plochý.

Muže to nepřekvapilo; už dávno pochopil, že dějiny jsou v podstatě řada situací, kdy člověk stojí před křížovým šroubem s plochým šroubovákem, a záleží jen na tom, zda si to přizná.

Měl různá zaměstnání, třeba i v pivovaru, takže o sobě rád tvrdil, že manuální práci rozumí. Nebyla to tak úplně pravda, ale byla to pravda, se kterou se dalo žít, a to je, jak víme, víc.

2.

Jak se na ducha sluší, bydlel nikde a všude. Budovu v Ostrovní měl rád, ze zjevných důvodů. Ale poslední rok nebyl jednoduchý. Nejdřív odešli sponzoři, pak zaměstnanci, pak správní rada, tedy až na jednoho, který zůstal sedět jako poslední divák představení, o němž se nedá s jistotou říct, zda ještě probíhá.

Ředitel byl na překážkách. Muž v saku dlouho přemýšlel, co to znamená, a došel k závěru, že život na překážkách je smysluplná forma lidské existence.

Pak jednoho červnového úterý slyšel, jak kdosi čte prohlášení jeho ženy. Že odvolává souhlas s užíváním jeho jména. Jiného ducha by to vyděsilo, ale on to z mnoha důvodů považoval za zábavné a zajímavé.

A taky věděl, že se ženám nikdy neuměl vzepřít, ani té oficiálně první, ani té druhé, a že to vlastně nikdy nepovažoval za slabost, nýbrž za jistý druh rozumného mezilidského uspořádání. Takže když teď slyšel prohlášení své druhé ženy, pochopil, že se od něj očekává součinnost.

3.

Rozhodl se sundat tu ceduli. Šlo to špatně, co byste taky čekali, když plochým šroubovákem povolujete křížové šrouby, ale on věděl, že tak se u nás dělají všechny podstatné věci.

U třetího šroubu se zastavil chodec, který se vracel od Medvídků a šel na sedmnáctku k Mánesu.

„Co to děláte?”

„Já se … ono je těžké to říct přesně … ale prostě se stahuji z oběhu.”

„Exekuce, jo?”

„V jistém smyslu. Řekl bych, že spíš pokus uvést fasádu do souladu se skutečností. Což je, uznávám, poněkud radikální stavební úprava.”

„No jo,” řekl chodec smířlivě. „Ale buďte v klidu. Dneska projde všechno.”

4.

Policie později zajistila kamerové záznamy. Vyšetřovatel si je pustil čtyřikrát. Na záznamu nebyl nikdo. Jen šrouby cedule, které se ve čtvrt na tři začaly jeden po druhém odšroubovávat samy, trochu nešikovně, s přestávkami, jako by si mezi nimi někdo zapaloval cigaretu.

Vyšetřovatel do spisu napsal: pachatel neustanoven. Chvíli váhal a pak připsal: věc nadále šetřena podle litery zákona. Slovo litera podtrhl, protože cítil, že v tomhle případě je třeba se něčeho držet.

Kdyby se držel ducha zákona, možná by viděl muže v saku, jak se zarputilým výrazem a vyhaslou cigaretou mezi rty nešikovně šermuje plochým šroubovákem.

To je ten příběh, který si zapamatují dějiny. Za prvé: i plochým šroubovákem můžete povolit křížový šroub. Za druhé: muži zákona se vždycky drží litery zákona, protože to je něco, čeho se můžete chytnout. A držet se toho.

Na rozdíl od ducha, že ano.

Moje žena tvrdí, že když dělám něco, co mě baví, není se mnou řeč. Má pro to i důkazní materiál. Nedávno mi prý během krájení cibule položila několik otázek a já na všechny odpověděl „hm“. Mám velké štěstí, že mám výbornou ženu, která toho nijak nezneužila. Nebo aspoň doufám.

On je to vědecky popsaný fenomén. V časopise Psychological Research vyšla letos studie s názvem, který si zaslouží ocitovat celý: „Muži při multitaskingu mluví méně než ženy.“ Autory jsou André a Diana Szameitatovi z londýnských univerzit. Ano, manželský pár. Představuju si, jak ten výzkum vznikl. On krájí cibuli, ona se ptá na to, jestli si má koupit nové šaty, on řekne „hm“ a ona si to zapíše do poznámek s pracovním názvem „Design nové studie.”

Skutečný experiment byl ovšem důmyslnější. Vědci postavili do laboratoře tři stoly a na nich rozehráli malé domácí peklo. Hlavním úkolem bylo „vaření“ podle receptu, byť místo surovin se do mísy sypaly dřevěné korálky a kartičky s nápisy jako „100 g mouky“. Když zazvonila kuchyňská minutka, musel účastník odběhnout k druhému stolu a hledat telefonní čísla v seznamu. Přitom měl celou dobu sledovat obrazovku na třetím stole, jestli se na ní neobjeví slovo na červeném pozadí, a když ano, běžet ho zapsat. Kdo někdy vařil nedělní oběd a má velkou rodinu (nebo aspoň jedno malé dítě), tak přesně ví, co se během experimentu dělo.

No a k tomu všemu se každých dvacet vteřin ozvala z reproduktoru otázka. Ne ledajaká. Třeba: „Přišel byste raději o všechny své peníze a cennosti, nebo o všechny fotografie, které jste kdy pořídil? A proč?“ Odpovědět se mělo v celých větách, jako v normální konverzaci. Deset minut, tempo se postupně zrychlovalo. Dohromady 78 dobrovolníků, muži i ženy.

Výsledek? Ve čtyřech úlohách z pěti žádný rozdíl mezi pohlavími.

Deník Právo publikuje celé léto každý víkend dvoustranu s názvem Mediální gramotnost, což je skvělý počin! Takže poučen vám můžu dát kvíz, inspirovaný shodou okolností stejným výtiskem. Koupili jsme si ho se ženou dnes ráno, když se ukázalo, že musíme asi půlhodinu strávit čekáním v kavárně ... tak proč si nekoupit papírové noviny? Po letech?

A musím říct, že Právo dělá slušnou práci. Z historických důvodů jsem tenhle titul nikdy neměl moc rád, ostatně měl vždycky dost odlišnou cílovku, ale v poslední době to jsou asi nejlepší papírové noviny, které vycházejí. Nemám zas tak velké srovnání, ale kdykoli letím z Prahy, naberu si do letadla mix všeho na papíře, co je k dispozici.

No a teď už k tomu kvízu. Co vás nejvíc zaujme na titulní straně víkendového magazínu Práva, samozřejmě kromě toho, že Eva Adamczyková (Samková) je velmi půvabná? Už to vidíte? Ano, hodinky!

A když otočíte list, tak v obsahu na straně tři je další fotka, Eva je stejně oblečená, ale hodinky jsou jiné. Čehož si všimla v kavárně moje žena (má postřeh!) a říká: “Hele, ona si bere na focení jedny šaty, ale dvoje hodinky? Nemělo by to být naopak?”

Vytrénovaní mediální gramotností, pátráme po autorovi fotografie. Ten je uveden: “archív Evy Adamczykové”. Hm, dřív se jmenovali fotografové jednodušeji, třeba Zajíc nebo Šibík. Ale proč ne?

Proč ne, když jedním z komerčních partnerů slavné sportovkyně byla nebo je hodinářská firma Festina. A jsme doma!

Aby bylo jasno, nemám nic proti tomu, když sportovci mají komerční partnery a prezentují je, zcela v pořádku. A nežádám ani po novinách, aby kontrovaly před focením každý kousek oblečení, v kterém zpovídaný člověk píše.

ALE byly doby, kdy kvalitní noviny nepoužívaly fotky “z archívu”, zejména ne na titulní strany. A kdy fotoprodukční, editoří nebo vedoucí vydání měli (aspoň jeden z nich) postřeh jako moje žena. Protože dát k původnímu rozhovory reklamní fotky je ostuda.

Můžete namítnout: média i žurnalistika jsou v krizi, peněz je málo, buďme rádi, že aspoň za ty drahé fotky ušetří. Komu to ublíží? Odpověď zní: nikomu. Ale nikomu to ani nepomůže, a některé věci se prostě nedělají. Stejně mě štve, když v magazínu MF Dnes vidím kredity typu: “Foto: Midjourney”, a podobné šílenosti.

Ostatně, v tom původním rozhovoru v Právu (který je mimochodem skvěle vedený a napsaný) se o sponzoringu a komerci mluví taky. Důležité je, říká Eva, aby se “nastartovalo dlouhodobé partnerství”.

Myslím, že takhle nějak si to Festina představovala. (Mimochodem, přímo u článku je další celostránková fotografie, ale tam je ta spolupráce aspoň přiznaná v kreditu fotky: “Red Bull CZ - Jan Kasl”.)

Je jaro 2021, někde v Malibu.

Přesný den neznáme. Dylan nám ho neřekne, protože Dylan neříká nikdy nic, a když už něco řekne, není jisté, že to myslí vážně. Tak si to datum domysleme: je středeční dopoledne a za oky ateliéru je oceán, který však nikdo nevnímá, protože tam je pořád.

Svět je napůl vypnutý. Ano, covid, uř rok a něco. Lidstvo se naučilo péct kváskový chleba, hádat se na Zoomu a umírat o samotě. Amerika má za sebou volby, ve kterých Trump prhrál, a před sebou éru, o níž zatím nikdo moc netuší. To je výhoda a někdy i nevýhoda pohledu z budoucnosti, protože my už víme, co bude.

Dylan to neví. Stojí před plátnem. Metr jedenáct na metr sedmdesát dva. Akryl.

Je mu sedmdesát devět, za pár týdnů osmdesát. Což je věk, kdy už chlap nemusí nikomu nic dokazovat, zvlášť když má doma někde ve skřínu Nobelovu cenu za literaturu a v bance zhruba tři sta milionů dolarů za katalog písní, který loni v prosinci prodal Universalu. A je taky legenda. Takže by mohl dělat cokoli.

Ale on místo toho maluje restauraci, která je teď v Kalifornii častěji zavřená než otevřena. Restauracím tohoto typu se říká diner a ve filmech se v dinerech může klidně potkat miliardář a řidič náklaďáku.

Jasně, že se nepotkají. Ale čistě ta možnost, že by se potkat mohli, činí z dineru místo se zvláštní atmosférou. Dylan chce, aby to na obraze bylo vidět. Času má na malování dost.

Tady je potřeba říct jednu věc: Dylan jezdil na turné přes třicet let v kuse. Sto koncertů ročně. Říkalo se tomu Never Ending Tour, protože nikoho nenapadlo, že by mohlo skončit. Pak přišel březen 2020 a ukázalo se, že i nekonečné turné se dá zrušit jedním emailem. Muž, který strávil půl života v autobuse mezi dvěma městy, najednou sedí doma.

Co dělá člověk, kterému vzali cestu? Maluje to, co si z cest pamatuje. Nebo …

V roce 2011 vystavil v newyorské galerii Gagosian sérii obrazů z Asie a fanoušci mu do týdne dokázali, že nejmíň sedm z osmnácti pláten jsou překreslené cizí fotografie, včetně jedné od Cartier-Bressona. Byl z toho skandál.

Teď už se s tím netají a říká tomu metoda. Až dokončí celou sérii, pojmenuje ji Deep Focus, Deep Focus, podle filmařské techniky, kdy je ostré popředí i pozadí zároveň. Spojení s filmem je důležité, protože takhle Dylan pracuje. Pouští si staré filmy, zastaví záběr a maluje.

Na plátně před ním je teď interiér dineru. Tyrkysově zelené stěny, barové stoličky, dvě siluety vzadu u tabule s menu. A v popředí, čelem k divákovi, muž v tmavém kabátu a klobouku. Před sebou otevřený zápisník. Pravou ruku zdviženou, v gestu, které může znamenat cokoliv. Přísahu, nebo pozdrav … možná si chce objednat.

Který film to je? Nevíme. Badatel Scott Warmuth, který Dylanovým obrazům dohledal přes čtyřicet filmových předloh, tenhle konkrétní pramen nenašel. Zato si všiml, že ten chlap v klobouku vypadá jako Leonard Cohen. Jako Cohen z posledních turné, kdy stál u mikrofonu s dlaní zdviženou jako rabín, který žehná publiku.

Cohen je čtyři roky po smrti. Je muž v klobouku na plátně on? To by mohl říct jen Dylan. Ale on neříká nikdy nic, to už víme.

Dylan míchá barvu. Zelenou, do které jde trochu modré. Tahy má hrubé, kontury lehounce nejisté; kritici si toho všimli, ale nijak to nerozmazávají, a samozřejmě by mohli napsat, že geniální písničkář není Hopper, ale rozhoduje snad o opravdovosti umění jistota tahu štětcem?

Tah štětcem. Ještě jeden. Hotovo.

Za půl roku, na konci listopadu 2021, bude obraz viset v Miami na výstavě Retrospectrum a devět pláten ze série ukáže londýnská galerie Halcyon. Filmové momentky dostanou jméno: Nejlepší káva na světě. Cedulku s tímhle sloganem má nad pulzem vyvěšena spousta kaváren. Všichní ví, že to je lež, a pak taky: jak se vlastně pozná to nejlepší na světě?

Roberta Smith z New York Times bude tvrdit, že Dylanovo malování jde „od špatného k horšímu”, Jonathan Jones z Guardianu bude tvrdit opak, a trh to vyřeší po svém: signovaný tisk ze série se prodá za pět tisíc liber.

Na to, že tahy štětcem dělal jeden z nejslavnějších umělců současnosti, je to až dojemná suma. Mohli bychom se Dylanovi vysmát, říct mu: “Ševče, drž se svého kopyta!”, ale jemu by to bylo jedno.

Ale to všechno je budoucnost. Teď je jaro 2021, diner na plátně má otevřeno, káva je nejlepší na světě a muž v klobouku zamrzl v gestu, kterému nikdo nerozumí.

Dylan odloží štětec. Někde v domě chladne skutečná káva. Určitě není nejlepší na světě.

Ale nikomu to nevadí.

Kdo má sociální sítě, nemůže nevědět. Ministr kultury Oto Klempíř, bývalý donašeč StB a muž podílející se demontáži veřejnoprávních médií, publikoval své selfie s podcasterem Čestmírem Strakatým. Setkali se na karlovarském festivalu. Oba se smějí a fotka navozuje atmosféru dobré nálady.

Sociální sítě vybuchly. Strakatý schytal vlnu pohoršení a urážek, lidé psali o legitimizaci zla a citovali Kennedyho: nejtemnější místa v pekle jsou prý vyhrazena těm, kdo v časech morální krize zachovávají nestrannost.

Dvě věci je třeba dodat.

Zaprvé, fotka i celá situace měla určitý kontext. Strakatý si nepovídal s ministrem někde na party proto, že je mu s ním dobře, ale protože si domlouvali rozhovor. Klempířova interpretace “fajn pokecu s oblíbeným moderátorem” se nekonala. Spíš pracovní rozhovor v nepracovním aranžmá.

Za druhé: Kennedyho citát se odvolává na Dante Alighieriho, ovšem nepřesně. Alighhieri v Božské komedii skutečně opovrhuje lidmi, kteří se odmítají postavit proti zlu. Jim však není vyhrazeno místo v pekle, nýbrž předpeklí. Jsou před před branami pekla, ale ani nejsou v nebi. Nechtějí je tam ani tam. Což je možná ještě krutější: Dante jim nepřisoudil nejhorší trest, ale nejhorší status. Jsou nikým.

Kennedyho interpretace má problém v tom, že dobro a zlo jsou málokdy jasně odděleny. Zlo z pohledu jednoho člověka může být dobrem z pohledu druhého. To není relativizace, nýbrž v podstatě praktický problém. Potřebujeme nestrannost, abychom mohli mezi dobrem a zlem rozlišovat..

Proto Kennedy mluví zároveň o čase “morální krize”, což je ten moment, kdy je dobro a zlo jasně rozlišitelné. V tu chvíli se lidé dovolávající nestrannosti stávají nepřáteli. Nepotřebujeme je, protože zlo jsme už idetifikovali a pojmenovali. Teď ho potřebujeme porazit.

Morální krize je výjimečný stav ducha. Bere nám svobodu říkat to, co si myslíme, pokud by naše myšlenky mohly ohrozit vítězství deklarovaného dobra. Lze si takovou situaci představit, a v české historii jich máme poměrně dost. Namátkou třeba za okupace nebo normalizace.

Morální krize je obvykle symptomem špatných časů. My za sebou máme přes pětatřicet let dobrých časů, a nedá se vyloučit, že se “čas dobrých časů” naplnil. Ne ani tak krizí domácí, ale geopolitickou. Možná ztrácíme luxus být nestranní. I když já si myslím, že ne.

Ještě ne. A že vyhlašovat morální krizi je stále spíš trikem, jak posílit své argumenty a porazit bez boje protiargumenty těch, kteří s námi nesouhlasí. Jak tyto lidi pokud možno úplně vyřadit z diskuse. Ale chceme to? Chceme definitivně rozdělit společnost na ty, s kterými nám morální krize dovolí se stýkat, mluvit, fotografovat se nebo se nedejbože dokonce cítit dobře?

Dante měl pravdu: kdo nepatří k žádné straně, ten je “nikdo”. Nemá tribunu, která by za něj skandovala, ani tým, který ho brání, když dostane ránu. Proto nás to často táhne k “našim”. Předpeklí je osamělé místo, které má však jednu velkou výhodu: je z něj dobře vidět na peklo.