Jedno procento

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

S Robertem Nerudou jsme se ve studiu viděli poprvé v životě, ale je jedním z těch lidí, které když znáte dlouho ze sociálních sítí, tak máte pocit, že je znáte i osobně. Pracuje jako advokát, je partner kanceláře Havel & Partners, a živí se oborem, který zní jako nejnudnější věc pod sluncem: soutěžním právem. Antimonopolním, kartelovým, jak chcete. Jenže je to obor, kde se rozdávají miliardové pokuty a kde musíte rozumět jednou tomu, jak fungují sítě 5G, pak se stát odborníkem na potravinářství, a jindy zase hledáte znalosti například z ocelářství. Sám Neruda říká, že soutěžní právník vlastně nepotřebuje znát zákon – ten je stejně nesrozumitelný. Potřebuje umět argumentovat.

Deset let dělal pro stát, z toho osm na brněnském antimonopolním úřadu. Ve dvaatřiceti pak úřad na pár měsíců sám vedl, zrovna když Česko předsedalo Evropské unii, a na Špilberku přednášel o soutěžní politice svým protějškům ze zahraničí, kteří však všichni byli tak o dvacet třicet let starší než on. V roce 2020 se do čela úřadu hlásil znovu, a byť na to už měl věk, tak Babišova vláda vybrala někoho jiného. Když mu to zavolali, tak se mu napůl ulevilo a napůl ho to naštvalo. Proč, to si poslechněte.

A pak je tu samozřejmě téma, kvůli kterému ho zná i ten, kdo o zneužívání dominantního postavení na trhu neví vůbec nic. Jeho žena Danuše kandidovala na prezidentku. Robert Neruda popisuje, jak málem spadl z kola, když mu to oznámila. Jak se ho novináři ptali hlavně na ego. Jak chtěl prosadit finský model, kdy manžel prezidentky nemusí pověsit práci na hřebík, a jak to veřejnost nevzala. A proč momentky, které po prohraném prvním kole prezidentské volby pořídil Tomki Němec, jsou nejintimnější rodinné fotky, které mají.

Řeč nevyhnutelně byla i o Brně. O sedmidenním závodě na kole přes Alpy. O paní, která mu na Instagramu napsala něco sprostého o jeho ženě, a dnes mu lajkuje fotografie z cyklistických závodů. A o čtenářském klubu, do kterého se v osmačtyřiceti přihlásil, aby konečně dohnal Salingera a Kerouaca.

Samozřejmě jsme mluvili i o AI. Co si o ní Robert Neruda myslí a čeho se v souvislosti s ní obává ve své profesi, za chvíli uslyšíte. Já jen připomenu, že v září pokračují workshopy, které děláme se Sentou o tom, že nejdůležitější dnes není umět AI používat. To je snadné a zvládne to asi každý. Ale nejdůležitější je vědět, k čemu ji používat a k čemu naopak ne. To je dovednost, která se nedá snadno vyčíst ani naučit. Ale my vás o ní aspoň na našich woprkshopech naučíme přemýšlet.

Vše najdete na našem webu inspiruj tečka se. A teď už vám přeju příjemný poslech rozhovoru s Robertem Nerudou.

Co jsem četl a co mě bavilo minulý týden? Najdete v tomhle newsletteru. Zároveň vám chci poděkovat, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Subscribe now

Britský Harrier létal podzvukově, jeho nástupce měl překročit rychlost zvuku. A zároveň mít schopnost vzlétat i přistávat kolmo, plus být ještě “neviditelný” pro radary.

Technicky šlo o mimořádně náročné řešení, avšak projekt stíhačky P.1216 byl údajně realizovatelný. Vznikl z obavy z konvenční války se Sovětským Svazem, v níž by běžná letiště byla zrušena a tyto stíhačky by startovaly z provizorních základen. Projekt nakonec zastavila Margaret Thatcherová v roce 1982, údajně se slovy: “Nelíbí se mi. Nevypadá správně, a když něco nevypadá správně, nebude to ani správně létat.”

Detaily odkrývá nová knížka Michaela Prycea s názvem Jump Jet, v níž jsou i dosud nepublikované ilustrace letounu z archívů firmy BAE. Jak autor podotýká, Británie mohla v tomto ohledu technologicky předběhnout jak Američany, tak Rusy. Kolmý start vycházel ze strategických úvah v době studené války, kdy nebyla vyloučena možnost, že Sovětský Svaz zaútočí na západní státy nejdřív konvenčními zbraněmi.

Jinými slovy: P.1216 nebyl fantasmagorií šílených inženýrů, ale snaha odpovědět na velmi konkrétní a zároveň děsivou variantu válečného konfliktu před rokem 1989.

Timesy píší:

Inženýři se obávali, že běžná konstrukce letounu nezvládne zátěž danou kolmými starty a přistáními a nadzvukovým provozem. Řešením nebylo zesílit ocasní plochy, ale rozdělit zadní část letounu tak, aby už nebyla přímo bičována proudem motoru.

‚Tahle dvojitá záď, kterou Thatcherová nenáviděla, měla především snížit nároky na údržbu,‘ píše Pryce. Ve válce, pro kterou byl letoun určen, by na údržbu nebyl čas. Dnes si letouny s kolmým startem spojujeme především s Falklandami, ale jejich skutečný smysl spočíval v mnohem větším konfliktu.

Pokud by vypukla válka s Ruskem, jedním z plánů bylo bojovat konvenčními zbraněmi co nejdéle a pokusit se dosáhnout vyjednaného řešení dříve, než konflikt přeroste ve vzájemně ničivou jadernou válku. K tomu bylo potřeba letectvo — konkrétně letectvo schopné dál létat z rozbombardovaných letišť. A právě k tomu měl sloužit jump jet.

x

Ano, většinou jde o převzatá slova, a ne náhodou doputovala do Británie nejčastěji s nějakou gastronomií. Açaí je kapustoň brazilská, tedy palma rostoucí v tropickém pásmu Jižní Ameriky, a populární se stala proto, že jsou látkám v jejích listech přisuzovány velké zdravotní benefity. Čte se “asaj”, a podle průzkumu, který si na ostrovech objednala automobilka Škoda, jde o Brity vůbec nejčastěji špatně vyslovované slovo.

Je rok 1633, Sevilla. A ano, řekněme, že je ráno. Světlo na obraze přichází zleva, nízko a ostře. V sedmnáctém století se malovalo při denním světle, a když jste chtěli mít stíny, které polykaly půl obrazu, tak jste potřebovali slunce.

Sevilla je největší město Španělska a brána do Ameriky. V přístavu se mluví deseti jazyky a v kostelích, kterých je tu víc než pekáren, se slaví Neposkvrněné početí. Jenže řeka se pomalu zanáší bahnem, obchod se stěhuje do Cádizu a impérium, které vlastní půlku světa, si začíná půjčovat na provoz.

Nahlas to neříká nikdo. Město voní kadidlem, dehtem a penězi, kterí jsou však už víc vzpomínkou než skutečností.

Francisco de Zurbarán stojí v ateliéru a dívá se na stůl. Je mu třicet pět. Syn kramáře z Fuente de Cantos, vesnice v Extremaduře, slunce pálí do prašné půdy a kde naděje umírá poslední.

Do Sevilly se přistěhoval s druhou ženou Beatriz, ta první umřela. Zanechala mu tři děti. Ale Franciscovi se daří, pozvala ho městská rada, prý je “ozdobou republiky”…

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Jirka Doležal splňuje vše, a proto je za sedmiletou existenci podcastu hostem již poněkolikáté. Známe se pětatřicet let, od roku 1990 takzvaně od vidění, nejčastěji v někdejší Národní knihovně, a v roce 1991 jsme oba zhruba ve stejnou dobu nastoupili do Reflexu. Pro mě byla práce novináře v podstatě splnění dětského snu. Pro Jirku nevím, on sám říká, že do novinařiny šel s jediným úkolem, a to zlegalizovat marihuanu. Před dvěma lety prohlásil, že už novinář není.

Co dělá dnes? Fotí kavky na Kulaťáku. Vyhnaly odtamtud krysy, teď se schyluje k válce s holuby a Jirka fandí kavkám. Píše haiku, která ho napadají v tramvaji číslo 12: první dva řádky přijdou samy, třetí se dodělává. A haiku také vystavuje, lépe řečeno vystavoval. Na dřevěných sloupech kavárny Šesťák na Vítězném náměstí visela kakemona s jeho verši a on to považuje za největší průnik své tvorby do veřejného prostoru za celý život. K tomu si vydal bibliofilii v nákladu padesáti podepsaných a číslovaných výtisků. A až ho haiku přestanou napadat, což se prý od vydání knížky děje, vrátí se k broušení mečů.

Jirka si do studia přinesl domácí úkol: vyvracení předsudků. Takže za prvé, mladá generace nejsou sněhové vločky. Ti povedení jsou o deset kilometrů dál, než jsme byli my. A za druhé, v Česku je neuvěřitelný intelektuální potenciál, jenže ho neumíme využít: viz Tomáš Mikolov, špičkový vědec, který se vrátil z amerických AI laboratoří do Prahy a pět let tu nedostal grant. Poslouchejte.

Mluvili jsme o tom, že se díky AI možná blížíme civilizačnímu zlomu, a Jirka nahlas přemýšlí, co by to udělalo se všeobecným volebním právem. Povídali jsme si taky o inteligenčních testech pro chobotnice a o tom, jak by v nich dopadli někteří voliči. A mlivili jsme taky o smrti. A přesto to bylo překvapivě veselé vyprávění. Dozvíte se v něm , proč zkrachovala Jirkova rozvodová poradna a jaké ponaučení si z toho odnesl. Je to trochu zábavné a trochu dojemné.

Já ještě připomínám, že pro vás v Inspirujse připravujeme nové workshopy na podzimní měsíce. Chceme ukazovat, k čemu AI používat a k čemu spíš ne, a jak hledat smysl v života v éře, kdy AI bude spousty věcí dělat líp než my. Zní to vznešeně, ale budeme to ukazovat zcela prakticky, na to, jak jsme AI zařadili do života my.

Na září jsou už vyhlášené veřejné workshopy AI Masterclass a vibecoding pro neprogramátory, který dělám s Pavlem Kasíkem, tak se včas registrujte.

Ale teď už přeju fajn poslech podcastu s Jirkou Doležalem.

Co jsem četl a co mě bavilo minulý týden? Najdete v tomhle newsletteru. Zároveň vám chci poděkovat, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Subscribe now

Stal se akademickou hvězdou na Cambridge, a zároveň až komicky zveličil spousty věcí ve svém životopise: od sportovních výkonů (třeba že uběhl 1000 kilometrů za 6 dní) přes akademickou kariéru (že byl hostujícím profesorem na univerzitě v Ohiu a v Glasgow, a obě to následně popřely) až po práci po charitu(že vybral víc než 5 miliónů liber na dobročinné účely).

A když přišel konsensus, že Jayson Arday je novodobým Baronem Prášilem s černou pletí, psala o něm zhruba dva týdny prakticky všechny světová média, ta britská často na titulních stranách. Jenže v pátek spáchal sebevraždu.

Nesmírně zajímavý pohled na kauzu napsal v nedělníku Sunday Times jeden z nejchytřejších britských novinářů, původně sportovní komentátor, dnes zároveň skvělý sloupkař i glosátor politik Matthew Syed. Je velmi osobní, protože sám má podobnou životní zkušenost: pozitivní diskriminace mu jako synovi pákistánského přistěhovalce a welšské matky pomohla v osmdesátých letech získat vzdělání na Oxfordu.

Syed píše: Arday se stal obětí systému, který mu pomohl nastartovat kariéru a udělal z něj symbol diverzity, a nikdy dostatečně neprověřoval jeho tvrzení. A následně ho zase nechal zcela napospas veřejné kritice. Arday podle Syeda asi opravdu některé pasáže svých akademických prací opsal, a v životopise si vymýšlel - ale intenzita veřejného zostouzení ppodle něj přerostla legitimní kritiku.

Důležité: Syed domítá jednoduchý závěr, že pozitivní diskriminace je nesmyslná. Na svém vlastním živoptě i příběhu své sestry ukazuje, že pro systém může být zásadní a velmi pozitivní, když dá šanci lidem, které instituce přehlížejí. Musí to však mít proporce a logiku. Což je ale často vidět a poznat až zpětně, jako u Ardaye.

Syed píše:

Stejně jako u mnoha ušlechtilých myšlenek se i snaha rozšířit okruh lidí, kteří dostávají příležitost, dostala příliš daleko. Sám jsem se po napsání knihy Rebel Ideas snažil pomáhat lidem v byznysu pochopit, že diverzitě neprospívá, když někoho správné barvy pleti povýšíte nad jeho možnosti jen proto, abyste se jím mohli chlubit v korporátní propagaci.

Ve skutečnosti je to kontraproduktivní, protože celá organizace vidí, že motivací bylo PR, nikoli důslednost, a tím se podrývá postavení všech lidí z menšinového prostředí, kteří se po žebříčku dostali nahoru - včetně těch, jejichž postup byl plně zasloužený.

Ve větším měřítku se tento proces spojil s wokeismem a vyvolal prudkou a legitimní reakci. Představte si, že jste kvalifikovaný bílý uchazeč, kterého při výběru přeskočí někdo, kdo - ať už měl jakékoli jiné kvality - si vymýšlel a možná i opisoval, a dostal místo vás šanci jen proto, aby se naplnila agenta DEI.

x

Cami Clarková patří mezi nejvlivnější lidi v okolí šéfa Anthropicu, byť ve firmě nemá žádnou formální roli.

Přímořský Clacton je v Británii v centru pozornosti politických komentátorů. Ne proto, že je vyhrál Nigel Farage, charismatický a úspěšný politický eskamotér (poté, co tyto volby svou rezignací sám vyvolal, a nečekaně se znovu do nich přihlásil), ale netradičně kvůli muži, který skončil druhý. Kandidoval pod jménem Count Binface, česky Hrabě Popelnice.

Muž v černé uniformě, se stříbrným pláštěm a s popelnicí na hlavě dostal 9 455 hlasů, tedy 26,9 procenta. Porazil dalších 32 kandidátů, přičemž nikdo z tzv. zavedených stran (labouristé, konzervativci a liberální demokraté) se sezúčastnil. Na satirického kandidáta je to jeden z nejlepších výsledků v politické historii, a hodně to vypovídá o tom, v jakém je politika (nejen) v Británii dnes stavu.

A vlastně, je opravdu takový rozdíl mezi mužem, který z komických důvodů říká to, co mnoho jiných politiků vážně, a to vlastně včetně nejmocnějšího muže světa? Hrabě Popelnice je komik a satirik Jon Hatvey, a politickým persiflážím se věnuje dlouhodobě. Jako Hrabě Popelnice vystupuje od roku 2019, kdy kvůli autorským právům opustil předešlou Lord Kýblhlava.

Nabízí toto politické CV: je nezávislý mezigalaktický válečník z planety Sigma IX, ve věku přibližně 5900 let, a jeho posláním je vyzvednout britskou demokracii na “piedestal celého Vesmíru”. Kandidoval proti mnoha těžkým vahám: Borisi Johnsonovi, Sadiqu Khanovi, Rishimu Sunakovi a teď proti Farageovi. Jeho hlavní zbraní jsou politické programy, zde jsem vybral dvacet nejzábavnějších předvolebních slibů (zdroje jsou twitterový profil Hraběte Popelnice, článek na Wikipedii, substackový článek Seznam všech předvolebních slibů a Popelnicův manifest z roku 2024).

1. Znovuzavedení Ceefaxu. Britský teletext, vypnutý v roce 2012. Hrabě slibuje Britům teletext nepřetržitě od roku 2017, a v Česku by nepochybně potěšil Miloše Zemana.

2. Znárodnění Adele. Zpěvačka je jedním z nejcennějších britských exportních artiklů, a co je pro zemi strategické, to se má znárodnit.

3. Bilion liber týdně pro zdravotnictví. Parodie na slavný autobus brexitové kampaně, který sliboval posílat NHS 350 milionů týdně. Hrabě logicky přihodil pár nul; splněno bude podobně.

4. Češi na irské hranici smějí zůstat. Pro nás zásadní bod. Anglické „checks on the Irish border”, tedy kontroly na irské hranici, lze chápat i foneticky jinak. Hrabě velkoryse slíbil, že Češi zůstat můžou.

5. Poslat Katie Hopkins do Fantomové zóny. Kontroverzní pravicová komentátorka by putovala do mezidimenzionálního vězení ze Supermana. Je tenhle bod vážně míněný satiricky?

6. Přejmenovat London Bridge na Phoebe Waller-Bridge. Pocta známé komičce, tvůrkyni seriálu Fleabag. Nejlevnější kulturní politika na světě: stačí vyměnit ceduli.

7. Přejmenovat Hammersmith Bridge na Wayne Bridge. Bývalý anglický levý bek. Most byl léta zavřený kvůli havarijnímu stavu, tak ať se aspoň jmenuje po někom, kdo dobře kopat do míče.

8. Tresty za nahlas puštěný telefon v MHD. Kdo pouští telefon nahlas, bude rok každý den sledovat filmovou verzi muzikálu Cats. V novější verzi programu provinilec rovnou narukuje na vojnu. Eskalace trestu odpovídá závažnosti zločinu.

9. Croissant maximálně za 1,10 libry a zmrzlina 99 Flake za 99 pencí. Ikonická točená s čokoládovou tyčinkou se jmenuje po ceně, na kterou vzpomínají pamětníci, zatímco dnes za ni dáte i 4,50. Nejsrozumitelnější protiinflační program v zemi.

10. Platy ministrů navázat na platy zdravotních sester. Na sto let. Chcete si přidat? Přidejte nejdřív sestrám. Opět další ze slibů, o kterých si část voličů určitě není jistá, zda jde o satiru.

11. Postavit „alespoň jeden” cenově dostupný dům. Zatímco vlády slibují statisíce bytů a nepostaví nic, hrabě slibuje jeden. Je to jediný splnitelný bytový program na britské politické scéně. Byl by i v Česku, nepochybně.

12. Šéfové vodáren si povinně zaplavou v britských řekách. Reakce na skandál vodárenských firem, které roky vypouštěly splašky do řek a moře.

13. Ofinu Claudie Winklemanové prohlásit za památku prvního stupně. Moderátorka britských Zrádců má účes, který si prý ochranu zaslouží víc než leckterý zámek.

14. Povinná vojenská služba pro všechny bývalé premiéry. Británie jich po letech politického chaosu dost, takže by to v nejisté mezinárodní situaci velmi pomohlo armádě.

15. Přemístit vysoušeč rukou na pánských záchodcích v hospodě Crown & Treaty v Uxbridge na rozumnější místo. Slib z roku 2019, stále platný. Letos navíc přibyl i nešťastně umístěný vysoušeč v restauraci Great Himalayas v Southportu.

16. Zastropovat cenu wiganského kebabu na 2 libry. Wiganský kebab není kebab, ale masový koláč vložený do housky. Slib z letošních doplňovacích voleb v Makerfieldu, kde hrabě porazil sedm protikandidátů.

17. Přejmenovat vysokorychlostní trať HS2 na FFS1. A přesměrovat ji tak, aby vedla skrz domy manažerů, kteří ji léta prodražují a zpožďují. Co znamená zkratka FFS, si domyslete nebo dohledejte.

18. Poslanec, který rezignuje uprostřed mandátu, nesmí kandidovat v doplňovacích volbách, které tím vyvolal. Bod z letošního clactonského manifestu. Trochu “ušitý na míru”, ale opět, je to satira?

19. Díry na silnicích vyplnit výtisky volebního programu labouristů z roku 2024. Aneb recyklací k udržitelnosti, byť nikoli politické.

20. „Nepřijmu dar pěti milionů liber od žádného kryptomiliardáře (na Zemi).” Pro doplňovací volby proti Farageovi. Závorka na konci slibu je důležitá: hrabě je z planety Sigma IX a mimozemské kryptomiliardáře si prozíravě nechává jako zadní vrátka.

Díky, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už těsně pod sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Co si myslí Rusové o válce? Nevíme. Nebo jsme dlouho nevěděli. Rusko je dnes diktatura a průzkumy veřejného mínění jsou v takových zemích k ničemu. Když se vás dnes v Rusku na ulici někdo zeptá, jestli volíte Putina, a vy víte, že už jen za diskreditaci armády či zpochybňování války hrozí vězení, nemá vaše odpověď žádnou hodnotu.

I proto jsme v posledních letech tak trochu doufali, že Putinův režim nemá mezi Rusy až tak velkou podporu. Že běžní obyvatelé Ruska s invazí na Ukrajinu nesouhlasí, nebo se za ni dokonce stydí. A že jejich odtažitý vztah k agresi pramení třeba už jen z toho, že jim komplikuje život a vnáší do něj strach.

Zde je tedy pro mnohé překvapivé, možná až šokující zjištění. Mýlili jsme se. A naopak ti, kteří říkají, že ruská rozpínavost a agresivita jsou hluboko propsané do ruské historie a charakteru, mají nejspíš pravdu. Ukazuje to studie publikovaná letos v srpnu v Mnichově.

Její autoři, finská ekonomka Sinikka Parviainenová a americký ekonom Will Pyle, na to šli maz…

Co jsem četl a co mě bavilo minulý týden? Najdete v tomhle newsletteru. Zároveň vám chci poděkovat, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Subscribe now

Lék Orforglipon od firmy EliLilly, prodávaný pod zančkou Foundayo, je dalším komerčním produktem založeným na “zázračném” antagonistu GLP-1. Na rozdíl od injekčních preparátů Wegovy a Mounjaro, ale také konkurenční tablety Wegovy má mnohem jednodušší používání: bere se jednou denně, bez ohledu na čas a jídlo. Ale musí se brát stále.

První fáze je “léčebná”, a lze jí dosáhnout snížení váhy cca o 12 procent. Následně se však změní spíše v terapii, a může sloužit k celoživotnímu udržování váhy, podobně jako se dlouhodobě kontroluje třeba vysoký tlak nebo cholesterol. Orforglipon může fungovat i jako levnější a komfortnější léčba po vysazení “hubnoucích” injekcí.

Vládní regulátor MHRA schválil lék pro používáni v Británii pro obézní pacienty, a pak pro ty, kteří mají nadváhu kombinovanou s dalšími zdravotními obtížemi. Což znamená, že teoreticky ho může užívat odhadem až 20 miliónů Britů, píší Timesy.

V květnu velká studie zjistila, že orforglipron lze používat jako dlouhodobý ‚udržovací‘ prostředek k zachování zdravé hmotnosti po léčbě injekčními léky na hubnutí. Studie zahrnovala 376 pacientů, kteří užívali Mounjaro nebo Wegovy. Ukázala, že přechod na tabletu jim pomohl udržet 75 procent předchozího úbytku hmotnosti a současně zachoval stabilní krevní tlak, cholesterol i hladinu cukru v krvi. Dr. Louis Aronne, odborník na obezitu z Weill Cornell Medicine v New Yorku, tehdy řekl: ‚Jedna tableta denně — to je léčba na celý život.‘“

Pokud se nový lék prosadí, bude se “hubnutí” či “udržování váhy” podobat léčbě hypertenze: bezproblémové, jednoduché, ale bez konce. Což dělá z této medikace ohromnou výhru zejména pro farmaceutický průmysl. Léky tohoto typu jsou to nejlepší, co se “big pharmě” může přihodit. Zdálivě “win-win” pro obě strany: z pacientů dělá plus mínus zdravé lidi, ale zároveň dojné krávy.

Proto píšu “zdánlivě”. A chápu lidi, pro které je celá senzace jménem GLP-1 trochu jako AI: z hledicka inovací a pokroku nezpochybnitelný zázrak. Z pohledu lidí? Pro někoho “podvod” (přemýšlet i zhubnout jde přece i “postaru”!), pro jiné i trochu filosofický problém: AI i GLP-1 život činí snazším, příjemnějším a bezproblémovějším. Ale nevyvíjíme se a nerosteme právě proto, že děláme těžké věci?

Obojímu rozumím, myslím, že oba pohledy se dají obhájit. Jak používání “zkratek” (konec konců celý pokrok není nic jiného než přemýšlení o tom, jak si život usnadnit), tak jejich odmítání. Co vy?

x

Zahrajte si a zkuste mě porazit: najednoho.hrajemebasket.cz.

A koho zajímají nějaká ta čísla za sezónu 2025/2026:

• 2 168 646 — tolik bodů padlo za jedinou sezónu českého basketbalu, od NBL po minižáky; kdyby každý koš trval vteřinu, koukáte na to 25 dní v kuse.

• 2:204 — výsledek zápasu Žákovské ligy U14 mezi Studánkou Pardubice B a Hradcem Králové; ty dva body si domácí nejspíš zarámovaly.

• 92 — bodů nastřílel v jednom zápase Antonín Berka, hráč kategorie U13; je mu třináct a už má výkon, o kterém bude vyprávět vnukům.

• 70 — let je nejstarší aktivní hráčce Anděle Burdové, která letos odehrála 5 zápasů; věková kategorie „bez kategorie”.

• 57 — let dělí nejmladšího (18) a nejstaršího (75) hráče jedné pražské soutěže; jediná liga, kde proti sobě může nastoupit dědeček s vnukem — a není jisté, kdo vyhraje.

• 8 — tolik Sikorů nastupuje za SBŠ Třinec: Anežka, Anita, Ester, Jan, Mikuláš, Ondřej, Robin a Vojtěch; rodinná oslava se u nich dá svolat hvizdem píšťalky.

• 314 — zápasů odpískal za sezónu rozhodčí Michal Dub, skoro jeden denně; někdo má krokoměr, on má píšťalku.

• 388 — zápasů letos rozhodl jediný bod

• 73 — zápasů v sedmi různých soutěžích stihl odehrát Teodor Malík; je mu deset let a už má nabitější kalendář než většina manažerů.

• 159 — Nováků a Novákových hraje český basketbal; když na palubovce zakřičíte „Nováku, přihraj!”, statisticky se vám otočí půlka haly.

x

Už po čtyřicáté se letos 5. září poběží Marathon du Médoc ve francouzském Bordeaux. A je to maraton hodně neobvyklý: na trati nenabízí občerstvovací stanice s banány, pomeranči a iontovými nápoji, ale s vínem. A k němu můžou účastníci “zobat” sýry, ústřice, croissanty nebo dokonce steaky. Pozor, nejde o žádnou recesistickou akci, ale seriózní sportovní závod. Navíc s ohromným zájmem veřejnosti. Letošních 8500 startovních čísel se prodalo online za devět minut.

Co přesně se stalo? Anthropic se rozhodl udělat vstřícný krok, a bude dobrovolně označovat všechny texty vygenerované AI. V EU to od 2. srpna vyžaduje příslušné ustanovení tzv. AI Actu, tedy zákona, který EU přijala už před dvěma lety (!) a který reguluje používání AI. Výklady se různí, takže proto se o tomto kroku mluví a píše jako o “dobrovolném”: Zároveň však hrozí drakonické pokuty. Závazek Anthropicu platí celosvětově a na všech platformách (aplikace, API, Claude Code, Cowork i modely přes AWS, Google Cloud a Microsoft

Už se to děje? Zatím ne. Pokud to Anthropic už nezačal tajně dělat dřív, lze tzv. vodoznak čekat nejdřív v modelech vydaných po 2. srpnu. Žádný zatím nevyšel. To však neznamewná, že ve starších modelech nebude nikdy - podle vyjádření firmy se zdá, že do nich funkci doplní dodatečně.

Co to ten vodoznak vlastně je? Nejde o žádný skrytý symbol (jako třeba na bankovkách), ale o lehce “cinknuté” nasazení jazykového modelu. Zjednodušeně řečeno: když model “píše”, tak si často vybírá mezi slovy se stejným nebo velmi podobným obsahem. (Například v předešlé větěby klidně mohlo být slovo “hodně” místo “velmi”.) Nasazení vodoznaku spočívá v tom, že model začne systematicky dávat přednost určitým slovům. Když to v textu udělá vícekrát, “vyjde” to při kontrole jako signál, že jde o vygenerovaný text. Pro běžného člověka to však bude nerozpoznatelné.

Bude to fungovat spolehlivě? Docela ano. Statistika je celkem neúprosná, a pravděpodobnost, že by třeba dvacetkrát člověk udělal stejnou volbu jako AI model, je hodně malá. Ale samozřejmě se to teoreticky stát může. Zároveň z toho plyne to, že text bude muset mít určitou délku. U krátkých několikařádkových textů bude kontrola vodoznaku spolehlivá mnohem méně.

Víme, jak to bude přesně fungovat? Zatím ne. Ale popsaný mechanismus plus mínus odpovídá tomu, jak se už podobné věci dělají. Třeba Google to, co dnes Antthropic oznámil, provozuje v Gemini pod názvem SynthID už delší dobu.

Anthropic ukryje do textů “šifru”. A kdo dostane klíč? I to je zatím hodně mlhavé. “Klíč” je asi nepřesné označení, spíše se dá mluvit o “detekčním nástroji”. Anthropic slibuje, že detekci „umožní uživatelům a třetím stranám”, detaily mají přijít v technické dokumentaci. A protože evropská regulace počítá v AI ekosystému s firmami a institucemi, které AI budou detekovat, dá se čekat, že “detekční nástroj” dostanou k dispozici firmy, které se už dnes vyhldáváním AI zabývají. Z nich je za nejspolehlivější považován Pangram. V tuhle chvíli však Pangram a podobné nástroje fungují jinak: trénují na rozpoznávání AI vlastní klasifikátory. Jsou tedy méně spolehlivé a hlavně je lze drobnými úpravami textu lépe obejít.

A vodoznak obejít nejde? Samozřejmě, že jde. A už se objevují náznaky, že tak jako Anthropic vyvinul “vodoznak”, nabídnou jiné firmy nástroje, jak tento “vodoznak” odstranit. Ono to nemusí být zas tak těžké, stačí jen text vzít a náhodně některé slova pozměnit. Opět tak, aby to lidský čtenář ani nepoznal. A pak už to bude klasická hra na policajty a zloděje, a kdo bude rychleší a lepší: firmy budou soupeřit, kdo vyhraje. Jestli “vodoznaky”, nebo “antivodoznaky”, a situace se může - podobně jako u virů a antivirů - dynamicky měnit.

Co tedy teď dělat? Musíme si počkat. Ale moc nekritizujme Anthropic, protože za nedodržení článku 50 (AI Act) hrozí pokuty až patnáct milionů eur nebo tři procenta globálního obratu. Americké firmy můžou taky teoreticky zareagovat tak, že své modely pro Evropu dočasně zcela vypnou. A jakkoli máme v EU “svůj” Mistral, tak se zdá, že čelo pelotonu s nejlepšími modely už téhle francouzské firmě asi ujelo.

A na závěr zcela jednoduchý dotaz: je zavedení “vodoznaku” zlo a problém, anebo to může být k něčemu dobré? Na to je odpověď složitější. Částečně je filozofická a politická. Záleží na tom, jak se na regulace jako takové díváme. Osobně se spíš přikláním k tomu, že by jich mělo být méně než více. Na druhou stranu, konkrétně samotná detekce vygenerovaného obsahu inovacím a používání AI nijak nebrání. A v řadě oborů či situací může být užitečné vědět, které texty psali lidé, a které vytvořila AI. Názor si udělejte sami.

(Třeba tenhle jsem napsal sám, ale rešerši dělala AI podle mých instrukcí. Detekcí projde v pohodě. Ale kdyby ho celý napsala AI, byl by výrazně horší? Nebo pro vás méně zajímavý? Asi ne. Ale to už je jiné téma.)

Worskhop AI Masterclass nabízí už od května 2023 to, co už ocenilo přes 12 tisíc účastníků: jasný, srozumitelný a zcela aktuální přehled o všem, co nabízejí AI nástroje. Ukážeme vám, jak AI používáme a jak byste ji mohli či měli používat i vy. A taky k čemu a proč byste ji používat neměli. PLUS workshop Vibecoding pro neprogramátory (s Pavlem Kasíkem). Rezervujte si místa na termíny v září 2026.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Emila Čeledu jsem neviděl dvacet let, a přesto jsem ho před studiem poznal na sto metrů. Podle vlasů. Dlouhé, blonďaté, kudrnaté – a jak mi hned v úvodu odpřisáhl, takhle vypadají od přírody. Žádná trvalá. A navíc, jsou to vlasy vybojované: Emil začínal v osmdesátých letech jako policista a na kriminálku se dostal jako jeden z nejmladších v historii, protože ještě v uniformě chytil na pěší zóně dva zločince. Po revoluci si nechal narůst vlasy, a když po něm nadřízení chtěli písemné vysvětlení, napsal jim, že občany spíš znepokojují kolegové ostříhaní ve stylu skinheads. A byl klid.

Dva roky sloužil na oddělení vražd, po chodbách potkával Jiřího Markoviče a další kriminalisty zvučných jmen, která dnes známe hlavně z televizních seriálů. V roce 1997 od policie odešel. Zčásti kvůli platu, protože jeho švagrová, čerstvá absolventka ekonomky, si jako sekretářka vydělala víc než on jako nadporučík specialista. A zčásti kvůli jednomu obrazu. Emil totiž vypátral slavnou Pražskou Madonu, ztracené dílo připisované Rafaelovi – jenže pak mu policejní prezidium případ vzalo a obraz zmizel znovu. Jak tahle detektivka pokračovala, uslyšíte v podcastu.

Z kriminalisty se stal znalec a sběratel umění. Objevil poslední olej Josefa Mánesa, obraz 140 let skrytý před zraky všech včetně kunsthistoriků. A dnes s lítostí říká, že trh s uměním je zaplavený falzy, že sběratele vystřídali investoři a že tam, kde bývalo srdce a duše, jsou dnes jen peníze. Mluvili jsme i o tom, jak si samozvaní malíři budují uměleckou slávu pomocí AI, a zavzpomínali jsme na legendární kauzu malíře Kečíře, což byl podvod cimrmanovského střihu.

A pak je tu dům. Emil si v Praze postavil viktoriánskou vilu, jakou tady podle znalců nikdo nepostavil sto let. Bez jediného kompromisu, od otočných porcelánových vypínačů po břidlicovou střechu. Japonští turisté si ji fotí z autobusů v domnění, že jde o chráněnou památku odvedle.

Došlo i na historku, ze které mrazí dodnes: jak si člověk, který sloužil na vraždách, po letech nevědomky podá ruku s vrahem. A nechá si od něj uvařit večeři.

Připomínám, že na webu inspiruj tečka se najdete nabídku našich workshopů o umělé inteligenci a na webu Jednoho procenta zase texty o všem, co mě v dnešním neuvěřitelně zajímavém světě překvapuje a vyráží dech.

Rozhovor jsme natočili v našem studiu v Holešovicích. Přeju příjemný a nikým a ničím nerušený poslech.