Jedno procento

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže to, že mé ženě vyměnili kyčelní kloub, považuju za skvělou zprávu. Neznamená to, že je stará, vůbec ne, každý vám řekne, že i když jsme se narodili ve stejném roce, tak ona vypadá minimálně o deset let mladší než já. Spíš o patnáct, možná o dvacet. Nebudu vám nic nalhávat.

Ale na mě to vrhá dobré světlo. Muži v mém věku někdy opouštějí manželky s cynickými slovy, že si “pořizují nový model”. Já nikoli. Když už přijmu tento nevhodný slovník, jsem tím druhem mužů, kteří svůj současný model upgradují. A místo naleštěného nového auta bez ducha (znáte ta dnešní auta, všechna vypadají stejně!) si doma hýčkají krásného veterána ve špičkovém stavu.

Můj kamarád, který těmhle věcem rozumí, mi řekl, že pro tento druh aut existuje speciální slovo. Restomod. Vzniklo kombinací dvou existujících slov, restoration a modification, tedy renovace a úprava. Prostě vezmete starý sporťák, třeba Porsche 911 z osmdesátých let, a dáte do něj moderní motor, top brzdy a elektroniku. Zvenku veterán, uvnitř to voní novotou. V Kalifornii je firma, která tohle nabízí, a lidi platí víc, než kdyby Porsche bylo nové. Násobně víc.

Moje žena má v sobě produkt nejmodernější technologie. Kloub obsahuje tittan a keramiku, což jsou, pokud vím, materiály, ze kterých se vyrábějí brzdy závodních aut. Možná má v sobě víc titanu než můj notebook. Podle AI je životnost kloubu “pětadvacet let a více”, což z její kyčle dělá nejprespektivnější kus v naší domácnosti. Včetně mě.

(A v té životnosti se mi líbí ta poznámka “a více”. I když úplně nevím, co si pod tím představit. Nejspíš že pokud máte nějakou takovou součástku v těle, snaží se váš organismus přežít minimálně právě těch uvedených pětadvacet let. Protože jinak by to bylo plýtvání! A po uplynutí lhůty záleží další perspektiva na vzájemné dohodě kyčle a těla. Něco jako: “Hele, jak jsi na tom? Dáme ještě deset let?” “Hm, zkusíme!”. Atd.)

Samozřejmě jsem zjišťoval u AI i to, jak se taková operace dělá. Nedoporučuju. Je to něco mezi truhlařinou a výměnou tlumiče. Používají se při tom nástroje jako pilka, kladivo a páčidlo, a část z nich je osazena mikročipy a mnohamegapixelovými kamerami.

Mělo to jeden nepříjemný důsledek, a to ten, že můj zvýšený zájem o levou kyčel manželky způsobil, že mně začala bolet moje pravá kyčel, levé koleno a obě ramena. Vím, že to je známý a dobře popsaný psychologický jev, ale v osmapadesáti vám tento pocit destrukce organismu na náladě nepřidá.

Jak známo, jsou dva druhy lidí. (Ano, budeme generalizovat.) Ti první, když jejich auto začne vydávat podivný zvuk, zvednou telefon a objednají se do servisu. Ti druzí se na palubní desce přestanou dívat na kontrolky, zejména ty v podobě červeného vykřičníku, a zesílí puštěný podcast.

Ano, slyším, jak říkáte, že ti druzí jsou pitomci. Nebyl bych tak přísný, a nejen proto, že patřím mezi ně. My prostě věříme v samovolné uzdravení mechanických součástek. Běžně se to neděje, tak chytrý jsem taky, ale to je čistě statistický problém.

Metaforu s veteránem jsem ženě nastínil až po jejím návratu z lázní. Zdůraznil jsem, že teď je jako auto, které má duši, a k tomu i špičkový nový podvozek. Řečeno slovníkem motoristů, má teď šest týdnů po tuningu mnohem lepší jízdní vlastnosti než já.

“Takže já jsem veterán,” řekla.

“Ve špičkovém stavu!”

“A ty jsi co?”

To mě trochu zaskočilo. Ale po chvíli debat s AI a přemýšlení si myslím, že jsem tím, čemu se ve světě veteránů říká “barn find”. Nález ze stodoly. Prostě auto, které v roce 1995 zaparkoval sedmdesátiletý důchodce z Přerova do přístavku vedle domu, zavřel vrata a pak dalších dvacet let žil v obýváku a kuchyni spokojeným životem moravského alkoholika.

V devadesáti umřel u padesáté reprízy Chalupářů na ČT1, a když se po dalších deseti letech příbuzní konečně odhodlali k vyklizení domu, tak auto našli. A zjistili, že sběratelé po takových autech šílí. Pokud to tedy není Škoda 105 (pak je to i po třiceti lůetech stále jen “auto ve stodole”), ale ideálně nějaké sportovnější BMW. Nebo Porsche, to je ještě lepší.

Vím, co si myslíte, a ti méně zdvořilí mi to napíšou do komentářů. Že jsem nikdy nebyl žádné BMW, a psát v této souvislosti o Porsche je ode mě vyloženě drzost. Možná. Ale víte, co vám odpovím? Že i průměrné a spolehlivé auto vyšší střední třídy má právo na své sny!

Přece jsem vám říkal, že budu víc pozitivní.

x

Přjďte na můj standup do Divadle v Řeznické!

Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty).

Dva nejbližší termíny:

• 7. října od 19:30

• 17. listopadu od 19:30

Lístky

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Roman Kóňa je řezník. Ale řezník, který vystudoval kvantitativní ekonomii, dělal konzultanta v Deloittu, prodával ERP systémy a pracoval na obchodním oddělení švédské ambasády. K masu se dostal přes manželku, která je právnička a foodblogerka. A jak Roman říká, každý, kdo má doma foodblogerku, ví, že jídlo se pro ni zkrátka nakupovat nedá. Potřebuje pomeranč s lístkem a kachnu s hlavou a krkem, což v supermarketu nepořídíte. Ani v Bratislavě.

Tak vznikla facebooková skupina Bratislavský regál, z ní stánek na festivalu Pohoda, kde v roce 2013 udělali šest set burgerů (byť jim hygiena půl hodiny po začátku stánek zavřela, ale naštěstí pak odela), no a ze stánku se stala firma Regal Burger, nejdřív jedna malá restaurace v centru a z ní pak síť, která měla za dva roky deset poboček. Na své poslední Pohodě udělali šestnáct tisíc burgerů. Roman pak svůj podíl prodal, protože pochopil, že to nebylo přesně to, co ho v životě baví.

Baví ho maso. Přesněji: baví ho vysvětlovat, jak práce s masem funguje. Dnes má v Bratislavě řeznictví se steakhousem, kde se vás nikdo nezeptá, jak chcete steak propečený, protože správně je 52 až 54 stupňů vnitřní teploty - a hotovo. Když on sám v cizí restauraci dostane otázku, jak chce maso udělat? … jestli rare, medium rare, nebo medium? V tom případě si většinou objednám těstoviný, říká Roman.

O tom všem mluvíme v podcastu. A taky o tom, co má wagyu společného s jedním z nejslavnějších basketbalistů historie, proč Roman odmítá jíst koňské maso (nápověda: ne z etických důvodů), jak se pozná dobrý steakhouse ještě předtím, než do něj vstoupíte, a jak Tomanovi nejlepší flank steak v životě udělala paní v Guatemale na rezavé plotně, kterou předtím spálila a pak seškrábala nožem. Věda vyhraje vždycky, i když to na první pohled nevypadá.

Mluvili jsme ale i o byznysu, který dává smysl třeba jen tehdy, když máte odvahu mít zavřeno. Roman má otevřeno od středy večer do soboty, mezi druhou a pátou má pauzu a pondělky a úterky učí. Zaměstnanci nejsou vyhořelí, hodnocení na Googlu je kolem 4,9 a tržby stouply, když si zlomil nohu a přestal chodit do provozu. Ano, zákazníci nemohli neocenit, že ten arogantní vousatý chlápek někam zmizel.

A bavili jsme se o tom, jak Roman před dvěma a půl lety ze dne na den přestal pít, začal plavat u olympionika Richarda Vargy, který mimochodem učil plavat i Gordona Ramsayho, a teď má plán: do pětačtyřiceti být Ironman, do padesáti se zúčastnit mistrovství světa na Havaji. I to má své důvody, které se dozvíte.

Díky, že posloucháte. A budu se na vás těšit na svém standupu s názvem Jednou se tomu zasmějeme, a podtitulem “nápady radostného optimisty”. Lístky prodáváme od středy a ještě jsou, takže si je kupte. Na standupu se pak dozvíte, proč je důležité koupit si lístky včas, ideálně aspoň tři týdny před představením. V prodeji jsou na webu Divadla v Řeznické, a já se na vás budu těšit už 7. října v sedm hodin večer.

Ale teď už bratislavský řezník Roman Kóňa ve studiu v pražských Holešovicích.

Stop, řekl Simerský.

Čtyřicetiletá produkční Alžběta, sedící u režijního pultíku, zvedla palec. A vypnula nahrávání. Sedmá epizoda podcastu Prognózy byla úspěšně natočená.

Studio nevypadalo nijak impresivně. Byla to menší místnost, asi dvanáctimetrová, ve třetím patře nevzhledného karlínského činžáku. Bývalý nájemní bytový dům kdosi před třiceti lety přestavěl na kancelářskou budovu, která by teď už nutně potřebovala rekonstrukci.

Ale nic takového majitel zjevně neplánoval. Proto byl nájem, který Simerský platil, v podstatě směšný. Za dvě malé místnosti o celkové rozloze pětadvacet metrů platil sedm tisíc měsíčně včetně služeb.

Do jedné místnosti postavil menší stůl, k němu dvě židle a dva kvalitní mikrofony. Na režijním pultíku stál malý mixážní pult. Podcast Prognózy byl čistě audio, bez videa.

Všichni to Simerskému rozmlouvali. Tedy všichni znamená Alžběta, kamarádka jeho bývalé ženy, která před rokem přišla o práci na nějakém úřadě, a teď kývla na jeho nabídku, že mu bude dělat produkč…

Říká se, že komedie je tragédie plus čas. Můj speciál v Divadle v Řeznické je jako stroj času, který vás dopraví do budoucnosti, kde se “tomu” už zasmějeme. Nebo ne. Předešlý samostatný speciál se jmenoval: Žena mi k padesátinám slíbila černošku. Teď je vhodná chvíle říct, jak to dopadlo, a co mu žena slíbila k šedesátinám. Show nabízí to, co autor nazývá radostným pesimismem. Ano, všechno dopadne špatně. Ale bude to zábava ... tak proč si to neužít?

Dvě úspěšná a vyprodaná představení byla 28. května (premiéra) a 19. června, teď 7. října vás zvu do divadla znovu. Ta samá show, s tak dvaceti procenty nového materiálu. Budu moc rád, když přijdete, a budeme mít společně hezký večer.

Těším se na vás!

Vstupenky

Na konci srpna se v Pekingu konal druhý ročník Světových her humanoidních robotů.

Pozornost poutal sprint na 100 metrů. A nejen proto, že humanoidní roboti zaběhli časy rychlejší než Usain Bolt. Také proto, že někteří z těchto rychlých běžců nedokázali bezpečně zastavit. Za cílem měli připravenou polstrovanou bariéru. Do ní narazili a více či méně spektakulárně se zřítili na zem.

Lidé je pak na nosítkách odnášeli z dráhy. U sportovců by člověk čekal cestu do šatny. Tady spíš do dílny.

Jeden z robotů začal hořet.

Tyhle záběry měly milióny zhlédnutí a spousty lajků.

Otázka zní: Proč to tak je?

Když píšeme o skutečných sportovních událostech, zajímají nás hlavně výjimečné výkony. Momenty, kdy vítězové probíhají cílovou páskou nebo padají rekordy. Jistě, chceme vidět i zajímavosti a kuriozity. Ale u robotů to chvílemi vypadalo, že nás zajímají výhradně ty.

Milujeme záběry, na kterých roboti vypadají nemotorně, bez zjevného důvodu padají na zem nebo v cíli nabourají. Vidět stroje, jak selhávají, je pro nás zřejmě zvláštním způsobem příjemné.

Vlastně nikoli, není to příjemné vždy. Když se porouchá tiskárna a v jejím zásobníku se mačkají papíry, nesmějeme se ani trochu. A to ani v případě, že ty zmačkané papíry mají legrační tvary. Naopak, je to iritující a nepříjemné. Rozčílí nás to natolik, že potřebujeme někomu vynadat, nejlépe někomu na firemním oddělení počítačové podpory.

Ale když se pokazí stroj, který má kovovou hlavu, trup a paže i nohy, najednou se smějeme jako blázni.

„Nic nečiní lidi tak šťastnými jako pohled na roboty, kterým něco nejde,“ zněl ostatně teď v pátek v překladu titulek článku na první straně deníku Wall Street Journal.

Nejdřív pár faktů. Protože to je druhá pozoruhodná věc: ze záběrů snadno pochopíme, že jde o něco jako „robotí olympiádu“. Mnohem méně se z nich dozvíme o tom, proč se vůbec konala.

Hry proběhly od 22. do 26. srpna v Národním rychlobruslařském oválu, hale postavené pro zimní olympiádu 2022. Tehdy tam nastoupili rychlobruslaři, letos roboti.

Celkem 2 056 robotů v 51 disciplínách. Vedle běhů, fotbalu a stolního tenisu se soutěžilo i v praktických úkonech, například úklidu hotelového pokoje nebo v hašení požáru. A jeden detail, možná zanedbatelný, ale zároveň kuriózní: mezi hlavními pořadateli byl pekingský magistrát spolu s čínskou státní televizí.

Cílem je urychlit vývoj robotů, kteří mohou být užiteční v továrnách, domácnostech nebo při záchranných akcích. Sport některé potřebné schopnosti srozumitelně a zároveň zábavně testuje: když se roboti snaží dělat to, co na špičkové úrovni předvádějí lidé, vidíme na první pohled, jak moc se jim to daří. Zda dokážou udržet rovnováhu, rozumně se pohybovat či spolupracovat. To v kolektivních sportech, třeba ve fotbale.

Komunistická Čína považuje vývoj humanoidních robotů za strategicky důležitý obor a podporuje jeho rozvoj. V tom lze vidět i ideologický rozměr her: podívejte se, jak jsme za posledních dvanáct měsíců pokročili. Pro pořádek dodejme, že americká FCC koncem července z bezpečnostních důvodů omezila vstup nových modelů pokročilých robotů zahraniční výroby na americký trh. Tedy i čínských. Nebo spíše hlavně čínských, byť to samozřejmě administrativa takto přímo neřekla. Ale obavy jsou jasné: co když by se tito roboti stali “spícími vojáky”, které čínská vláda v nějaký moment aktivuje?

Tomu se dá rozumět. Ale zpět k původní otázce: Proč nás nešikovnost robotů tak baví?

Část odpovědi může nabídnout jedna z teorií humoru, které se říká „neškodné narušení“ (benign violation). Zjednodušeně řečeno, smějeme se tomu, když se klauni či komici fackují, zakopávají nebo padají ze schodů, ale zároveň musíme mít pocit, že se nikomu nic vážného nestane. Že za chvíli zase vstanou a budou v pořádku. Pak je to komedie. Kdyby aktér zemřel, byla by to tragédie.

V případě robotů může být to „neškodné“ v tom, že se nic zlého neděje nám lidem. Empatii k robotům cítit můžeme, ale havárii stroje nemusíme vnímat jako něčí bolest. U hořícího člověka bychom mysleli na jeho utrpení a na pomoc. U robota, který jako člověk jen vypadá, si můžeme dovolit smích.

Dennis Hong z Kalifornské univerzity v Los Angeles, který humanoidní roboty sám staví, pro Wall Street Journal řekl: „Když se rozbije pračka, nikdo se nesměje.“ U vlastního drahého robota by nás nejspíš smích také rychle přešel. Když v nešťastné situaci nemáme „nainvestováno“, bereme humanoidní roboty jako parodii na lidi. Na sebe. Smějeme se sami sobě, aniž by nás to bolelo.

Zároveň je pod tím smíchem nejspíš i úleva. Poslední roky posloucháme, co všechno budou stroje dělat lépe než my. Budou psát, programovat, vymýšlet strategie, řídit. A nejen to, v některých přesně vymezených úkolech už lidi překonávají. My lidi z toho máme docela těžkou hlavu. Naštěstí se pak objeví robotický fotbalista, napřáhne nohu ke střele na branku… a svalí se na záda. Tak moment, říkáme si, asi to s tím předáváním planety strojům ještě nebude tak horké.

Ale roboti nebyli letos jen komičtí. Tak schválně, přečetli jste si někde, že robot Tiangong Ultra zaběhl ve finále stovku za 8,64 sekundy? Boltův lidský rekord je 9,58. Samozřejmě jde o jiné soutěžní podmínky a žádný světový rekord tím nepadl. Ale ten výkon je působivý. V paměti přesto snadno zůstanou hlavně roboti rozpadlí na kusy.

Připomíná to něco, čemu se v AI říká „zubatá hranice schopností“ (jagged frontier). V něčem jsou stroje excelentní a v něčem jiném překvapivě neschopné. Činnosti, které nám připadají podobně náročné, pro ně mohou být velmi různě obtížné. Pro nás lidi ne. Když někdo mimořádně dobře běhá, je většinou dobrý například i ve skocích nebo jiných atletických disciplínách. Roboti vám tohle negarantují. V jejich schopnostech a výkonnosti nehledejte logiku.

Neznamená to, že se nemáme smát. Ono to vtipné je. A náš smích je opravdová tělesná událost. Napsat „hahaha“ zvládne kdejaký chatbot, není za tím však žádná “biologie”. Ale pozor, že se na rozdíl od AI umíme smát, neberme jako důkaz toho, že z ní nemáme mít obavy.

Ten smích je možná něco jako zpožděný indikátor. Stačí se podívat na videa z loňského ročníku a porovnat je s těmi letošními. Ano, obojí v nás vyvolává záchvaty smíchu. Je to ten samý smích, úlevný a nefalšovaný. Ale zároveň rozdíl mezi těmi videi je ohromný. Letošní roboti jsou nepopiratelně a velmi výrazně schopnější.

A příští rok bude platit to samé. Proto pořadatelům ani trochu nevadilo, že se sdílejí hlavně videa selhání a neúspěchů. Protože už v tuto chvíli jsou v laboratořích roboti nové generace, jejichž konstruktéři se z těchto neúspěchů poučili a posunuli technologie zase dál.

Zároveň robot, který v cíli vzplane, je nejlepší reklama, jakou tenhle průmysl může mít. Nikdo se nebojí něčeho, čemu se směje.

A taky platí, možná víc než kdy v minulosti, to staré dobré: kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.

Začíná čtvrtý školní rok éry ChatGPT. Skoro čtyři roky víme, co to je generativní AI a co jsou velké jazykové modely, a přes tři roky tuto překvapivou a pozoruhodnou technologii celkem běžně používáme. Zároveň učitelé s řediteli škol řeší pořád stejné dilema jako v září 2023: povolit, nebo zakázat? V médiích i na sociálních sítích je to opět výbušné téma.

Argumenty obou stran se za ty čtyři roky moc nezměnily. Jedni říkají “povolit”, protože AI bude součástí našich životů, ať chceme, nebo nechceme. Úkolem školy je připravit žáky na svět, ve kterém budou žít, a dnešní žáci budou žít ve světě, který neznáme (stačí se podívat, jak se změnil za zmíněné čtyři roky), ale AI v něm určitě bude.

No a druhý tábor tvrdí “zakázat”, protože když žáci budou AI používat, přestane fungovat proces učení. Jak známo, ve škole není nejdůležitější “doručit” správné výsledky a výstupy (byť se rodiče i učitelé někdy tváří jinak), ale vědět, jak se k nim dostat.

Která odpověď je správná? Asi nebudu objevovat Ameriku, když napíšu, že jako obvykle někde uprostřed. Jenže „někde uprostřed“ je odpověď, se kterou ředitel školy ani učitel prvního září nevystačí. Odpovím tedy zjednodušeně, s rizikem, že to bude odpověď obecná a ne přesná: naučit se AI používat, ale reálně a rutinně ji používat jen na to, co umím i bez ní. Nebo kde aspoň vím, jak se odpovědi dostat.

Je to trochu jako v tom vtipu, který se říká o bankách: že půjčku dají jen tomu, kdo ji ve skutečnosti nepotřebuje. AI je tady, a v roce 2026 je to mnohem spolehlivější a efektivně použitelnější technologie než loni, nemluvě před dvěma či třemi lety, kdy jsme ji používat začínali.

A kde vede ta čára mezi rozhodnutím používat a nepoužívat? Tady: umět udělat XY s pomocí AI neznamená umět napsat do okénka v počítači nebo mobilu “udělej XY”. Znamená to vědět, jak se XY dělá, a zároveň umět použít AI tak, aby byl výsledek lepší, efektivnější nebo rychlejší.

Ještě jinými slovy: hledání a testování schopností AI musí být vždy a znova vyvažováno hledáním vlastní přidané hodnoty. Když bude AI dělat úkol XY, co budu dělat já? Odpověď by neměla být “nic” nebo “něco jiného”, protože pak práce s AI přestane být naší prací. A tohle uvažování musí žáky a studenty učit škola.

Že nejde vzít současný styl vuky, a jednoduše do něj “dosadit” AI, začíná být zřejmé čím dál více učitelům, ale i žáků a rodičům. Končí krásných pár let, kdy žáci s AI, kterou používali bez vědomí učitelů, měli konkurenční výhodu nad ostatními. Ale nenechme se mýlit, většina učitelů samozřejmě poznala, že něco není v pořádku.

Zde jsou dvě asi nejvýznamnější a nejpřesvědčivější studie, které výše uvedené celkem jednoznačně potvrzují.

První pochází z velké turecké střední školy a od sběru dat v roce 1024, a publikace v 2025 prošla recenzním řízením, což se většině vědeckých článků hlavně z časových důvodů nepovede. U téhle studie zpoždění nevadí, protože neřeší parametry a schopnosti konkrétních modelů (které od té doby nevyhnutelně zastaraly). Zabývá se obecným principem učení s pomocí AI.

Vědci z Pensylvánské univerzity udělali poctivý randomizovaný experiment, podobný, jakým se testují léky. Vzali tisícovku středoškoláků, rozdělených do tří skupin. Předmětem byla matematika. První skupina se učila postaru, druhá dostala k procvičování chatbota postaveného na GPT-4 a třetí skupina měla verzi téhož, ale upravenou jako “učitele”. Mohli jste se jí zeptat na fakta či postup, ale ne na výsledek. K němu se musel uživatel dopracovat sám, a AI učitel mu jen potvrdil, zda je správný.

Při procvičování to vypadalo jako reklama na budoucnost. Skupina s chatbotem si polepšila o 48 procent, skupina s tutorem dokonce o 127. Jenže pak přišla písemka. Bez počítačů, jen papír a hlava. A skupina, která se učila s chatbotem, dopadla o 17 procent hůř než ta, která se připravovala “po staru” bez AI.

Vysvětlení je prosté a najdete ho v záznamech konverzací: studenti chatbota nepoužívali k učení, ale místo učení. Když dostali příklad, nechali ho spočítat chatbotem, v záznamech měli “čárku”, a pokračovali dál. Ve studii je navíc skryt jeden strašně zajímavý detail: subjektivně měli žáci dojem, že hodiny probíhají skvěle a že se toho hodně naučilu.

No, nenaučili. U žáků používajících AI ve verzi “učitel” se tato nevýhoda “smazala”, a dopadli zhruba stejně+ jako žáci, kteří AI nepoužívali vůbec. Což je výsledek dobrý i špatný zároveň. Dobrý v tom, že AI lze používat (a teoreticky by mohla nahradit učitele, případně část vzdělávání “personalizovat”, protože každý AI učitel může být ušitý přímo na míru). Ale špatný v tom, že jinak AI žádnou výhodu nepřináší.

Jistě lze mít k této studii spoustu výhrad: jedna specifická země (je škola v Česku hodně odlišná od školy v Turecku?), jeden předmět (bylo by to v zeměpise stejné jako v matematice?) a celkem malý vzorek. Ale jiné podobně dobře udělané studie zatím nemáme, a výsledky této jsou celkem přesvědčivé.

Druhá studie je “working paper” z letošního června. Recenzním řízením (peer review) zatím neprošel, ale pracuje s hodně velkým vzorkem a byl zveřejněn v rámci respektované mezinárodní sítě ekonomů CEPR, v rámci série Discussion Papers.

Ekonomové ze Stockholmu a Hongkongu získali data o 26 811 čínských žácích sedmých až dvanáctých tříd, a to za dobu celkem 30 měsíců. Nešlo o připravený a už vůbec ne randomizovaný experiment, výzkumníci prostě sledovali, co se stane, když si žáci osvojují AI postupně sami. (Mimochodem, ChatGPT je v Číně blokovaný a žáci používají místní chatboty Doubao a DeepSeek, a loni v červnu uvedlo 80 procent čínských žáků, že generativní AI používá.)

Výsledky: skóre domácích úkolů stouplo o 18 procent a čas nad nimi klesl z 64 na 45 minut (domácí úkoly se v Číně dělají elektronicky, takže v datech je i přesný čas, jak dlouho se jim žáci věnují). Takže ano, zvládali “nálož” ze školy rychleji a lépe.

Jenže pak přišly písemky, a ty se dělají zásadně bez AI. Výsledek: : 81 procent uživatelů AI vykazovalo chování, kterému autoři říkají outsourcing domácích úkolů. Školní práce bleskově a na jedničku, písemky mizerně. Do půl roku klesly výsledky u zkoušek cca o 20 procent. A u závěrečných zkoušek, o které jde v Číně nejvíc, a rozhodují o přijetí na střední a vysokou školu (zhongkao a gaokao), se pokles známek projevil stejně. Jen to déle trvalo, protože i nástup AI byl v posledních letech postupný.

Jenže písemky bez AI: minus 20 procent do půl roku. A u zkoušek, o které v Číně jde nejvíc, tedy přijímačky na střední a vysoké školy —, se plná penalizace projevila až po dvou letech. Dluh s odloženou splatností.

A ještě jeden zajímavý detail: zbylá pětina uživatelů AI měla v písemkách stejné výsledky jako ti, kteří AI nepoužívali. Čím se odlišovala? Tím, že i když používala AI, tak se práci na domácích úkolech věnovala stejný čas jako oni. Tedy žádná úspora. Proč? Nejspíš protože o řešení přemýšleli, možná ověřovali výsledky.

Čímž jsme zpátky u toho “hledání přidané hodnoty”. Tihle uživatelé si ji tu našli. Nespokojili se s výsledky od AI, u testů a při písemkách dopadli dobře. Takže výše citovaný bankovní vtip přeložený do ekonometrie: AI bezpečně pomáhá jen těm, kteří by se bez ní obešli.

Takže povolit, nebo zakázat? Špatně položená otázka. Zákaz nefunguje, zároveň přináší “morální hazard”. Protože i když AI zakážete, tak ji část studentů (možná všichni) budou používat, a ve finále budou všichni jen předstírat, že se to neděje.

Povolit? Určitě ne paušálně. Rozhodovat se případ od případu, a podle toho i upravit to, co a jak se bude v jednotlivých předmětech učit.

Riziko je v tom, že část učitelů pochopí problematické postavení AI ve školách tak, že tuto technologii začnou zcela ignorovat a přehlížet. Což ovšem bude znamenat, že přesně v ten moment začnou oni i jejich žáci s AI prohrávat.

Protože tohle je další překvapivá vlastnost téhle technologie: můžete být její odpůrci a můžete i předstírat, že neexistuje. Ale zároveň platí, že ať tuto technologii budete používat, anebo se ji rozhodnete nepoužívat, musíte to dělat poučeně a chytře.

Poznejte AI, pokud možno detailně. Pak se rozhodněte, kam ve vašem životě bude patřit. To je pravidlo pro učitele i jejich žáky.

x

Přijďte na náš nový workshop, pracovně mu říkáme AI Masterclass 2.0!!

Objednejte si

Chatboti dostali ruce. Jak jim dávat úkoly místo otázek, bez programování a bez pózy.

Délka: 3 hodiny včetně krátké přestávky

Lektoři: Miloš Čermák, Senta Čermáková

Cena: 2 490,- Kč

Kdy: 16/9 (Ostrava, 14:00 - 17:00), 22/9 (Praha, 13:00 - 16:00), 29/9 (Praha, 13:00 - 16:00)

Pokud sledujete sociální sítě, tak ten žánr znáte. Podnikatel nebo influencer oznamuje, že “postavil” pět agentů, kteří za něj teď pracují, zatímco on chodí na kafe. Fotka z notebooku, pár diagramů, obdivné komentáře.

Máme pro vás dobrou zprávu. Není co obdivovat a není co závidět.

Agentické schopnosti dnes má každý běžný AI nástroj s předplatným. Třeba ChatGPT nebo Claude. Nepotřebujete programovat, nepotřebujete znát tajné triky a nepotřebujete kurz od někoho, kdo se tváří jako génius. Potřebujete jedno odpoledne a rozhodnutí, že tu technologii začnete používat naplno.

A přesně o tom je tenhle workshop.

Chatbot odpovídá na otázky. Agent dostane úkol.

To je celý rozdíl. Když AI dáte přístup ke složce s dokumenty, k tabulce, k webu nebo ke svému kalendáři a řeknete jí “udělej tohle”, přestává být chytrou encyklopedií a stává se z ní kolega, který pracuje, zatímco vy děláte něco jiného. Někdy dobře. Někdy překvapivě. Občas i trochu děsivě.

Miloš takhle letos tři měsíce dělal účetnictví své firmy, když mu vážně onemocněla účetní. Žádného agenta “nestavěl”. Otevřel Claude, pustil ho do složky s doklady a řekl mu, že potřebuje kontrolní hlášení, protože v datovce už čeká pokuta. Fungovalo to. Stálo to mimochodem skoro stejně jako účetní, což je taky poučné a taky o tom budeme mluvit.

Stejně tak vzniklo hlasovací zařízení, které používá na workshopech (jedna hodina v sobotu), nebo aplikace, do které napíšete profesi a ona vám z dat amerického úřadu práce řekne, jak moc ji AI ohrožuje. Patnáct minut práce. Žádná z těch věcí není důkaz geniality. Je to důkaz, že se AI může stát nástrojem, který budete reálně používat.

• co skutečně znamená “agent” a proč to slovo v marketingu znamená skoro cokoliv

• v čem se liší chatbot, přemýšlivý model a agentní režim (a kdy který použít)

• jak dát AI přístup k vlastním datům, souborům a nástrojům bezpečně (i když dopředu byste měli vědět, že zcela bezpečné to při určité míře používání nebude nikdy)

• jak zadat úkol, aby ho AI pochopila: co dostane na vstupu, co má udělat, co má vzniknout na výstupu

• tři věci, mezi kterými vždycky vybíráte: výsledek, rychlost a náklady

• živé ukázky: rešerše, práce s tabulkou, malá webová aplikace, zpracování záznamu ze schůzky

• kde agenti selhávají, proč halucinace nikdy nezmizí a co s tím

• kdy agenta nepoužít, i když by to uměl líp než vy

Přinesete si notebook s předplatným ChatGPT nebo Claude a odejdete s něčím, co jste si vytvořili sami. Zaručeně bez pocitu, že jste právě spáchali zázrak.

Pro lidi, kteří už AI používají, nejlépe v placené verzi, a mají pocit, že by z ní šlo dostat víc. Nemusíte umět programovat. Miloš naposledy programoval v Turbo Pascalu před 35 lety a dnes si aplikace píše skoro každý týden. Ne proto, že se něco naučil. Proto, že se jinak podíval na to, co už má na stole.

Není to workshop pro vývojáře. Není to ani workshop pro úplné začátečníky s AI. Pokud jste se ChatGPT ještě nikdy nezeptali na nic, doporučujeme začít naším AI Masterclassem.

Objednejte si

Redaktor Toman se usmál a promluvil vlídným, řekli bychom skoro něžným hlasem. “Pane Kroulíku, píšete pěkně, to nemůžu říct. A o politické thrillery z blízké budoucnosti je teď zájem. Ale nezlobte se, ta vaše zápletka je naprostá hovadina!”

Normálně by Toman řekl “píčovina”, ale jak jsem už upozornil, snažil se být taktní. Bylo mu padesátiletého muže, zhrouceného na židli v jeho kanceláři, opravdu líto.

Měl nepopiratelný talent. Dokázal dobře vykreslit postavy, byly psychologicky zajímavé, a prostě se to dobře četlo. A i dramatické momenty byly popsány zajímavě a živě.

Jen kdyby ten člověk měl aspoň trochu fantazii, pomyslel si Toman. Je známé pravidlo, že když píšete thrillery, můžete si vymyslet cokoli, a čím víc tajemné a zároveň zamotané to bude, tím líp.

Ale vždycky to musí být aspoň trochu uvěřitelné.

Toman neměl nic proti tomu, že Kroulík vykreslil amerického prezidenta jako narcistního psychopata. Ostatně pracoval jako nakladatelský redaktor už za komunismu, takže to pro něj vlastně bylo v pořádku. Byť teď se psal už rok 1991. Ale i tak by to Kroulíkovi odpustil.

Jenže copak si lze představit amerického prezidenta, který sám sebe vyhlásí za největšího Američana v dějinách? Jistě, v grotesce by to možné bylo. A i Toman musel uznat, že třeba to, jak prezident přejmenoval jezero na hranicích Ameriky a Kanady, bylo opravdu vtipně vymyšlené.

Ovšem to by Kroulík nesměl napsat zcela vážně míněný, seriózní thriller.

Odehrává se na podzim roku 2026, kdy začne třetí světová válka. To je stále v pořádku, věděl Toman, o válkách v budoucnosti lidi čtou rádi. Avšak to vážně toho pitomce Kroulíka nenapadlo nic lepšího, než že válka začne invazí Ameriky do Kanady a útokem Ruska na Estonsko? Estonsko? To je ta zemička, která si před pár měsíci vymohla nezávislost? Proč by na ni Rusové útočili? A hlavně, proč by útočila Amerika na Kanadu, když mezi těmi zeměmi není skoro ani rozdíl?

To může napadnout jen blba.

Což Toman samozřejmě neřekl nahlas.

Znovu se na Kroulíka usmál.

Ten se na židli narovnal, stále viditelně zasažený a nešťastný. Tak moc svému rukopisu věřil. Dal do něj všechno. Když ho po nocích psal (přes den nemohl, protože byl učitelem dějepisu a občanské nauky na základní škole v Karlíně), tak měl pocit, jako kdyby mu ten děj někdo našeptával. Tak dobře se mu to psalo! Úplně samo!

“Co mám dělat?”, hlesl.

Toman vzal hromádku rukopisných papírů se stolu, údery o desku ji z obou stran zarovnal, a pak složku podal Kroulíkovi.

“Buď to celé přepište, anebo to vyhoďte. A zkuste napsat něco jiného! Talent máte, člověče,” dodal ještě, aby nešťastníka povzbudil.

Byť asi marně. Kroulík sebral svůj rukopis, na hlavu si dal baseballovou čepici s nápisem NYPD (v září mu ji z prázdninového výletu do USA přivezl žák Vrána, syn známého veksláka z 3.A) a mumlaje cosi jako rozloučení zmizel z kanceláře ven.

Tomanovi se ulevilo.

Kroulík mezitím sjel výtahem z třetího patra a vyšel velkými dveřmi nakladatelství Československý spisovatel ven na ulici. Cítil se tak skvěle, když touto “branou borců” před hodinou procházel, podobně jako desítky slavných českých spisovatelů v historii.

Teď si připadal jak na porážce.

Chvíli stál na chodníku a nevěděl, kam jít. Domů do Karlína se mu nechtělo, protože tam byla manželka, která se ho zeptá, jak to dopadlo. A do školy se mu nechtělo, protože v skrytu duše školy, žáky i vyučování nesnášel.

Tak se vydal po Národní směrem k Perštýnu a v kavárně Albion si dal kávu a dva rohlíky s máslem, což byla jediná věc, kterou uměli v roce 1991 v pražské kavárně udělat rychle.

Rukopis položil na stůl vedle cukřenky. Přes pět set stránek, které se mu psaly samy. Noc co noc po nocích, na psacím stroji Consul, který měl po otci. Horečnaté, skoro automatické psaní přičítal inspiraci, což je slovo, kterým lidé bez fantazie označují to, co nedokážou vysvětlit.

A teď seděl v kavárně v patře, pil kávu, a přemýšlel, co má udělat. No a poněvadž touha stát se publikovaným spisovatelem byla silnější, rozhodl se text přepsat.

Amerika a Kanada, to je opravdu pitomost, přesvědčil sám sebe. A postaví záplatku na válce v Jugoslávii, ta už v podstatě probíhala. Ruský prezident bude reformní komunista, konkurent Gorbačova. A ten americký nebude narcistní psychopat, ale prostě slaboch, což je něco, čemu čtenáři rozumějí.

Vytáhl z tašky propisku, otočil poslední stránku rukopisu a na její zadní stranu si napsal osnovu. Těch pár řádek mu trvalo dlouho. Žádná inspirace. Bylo to psaní namáhavé a úmorné, což Kroulíka uklidnilo v tom, že teď píše jako opravdový spisovatel.

Ten muž si k němu přisedl bez zeptání. Měl šedý oblek, kufřík a výraz člověka, který žádný výraz nemá.

“Vy jste Kroulík,” řekl. Nebyla to otázka.

“Ano?”

“Rád bych od vás koupil ten rukopis.”

Kroulík se instinktivně podíval na složku vedle cukřenky, jako by ji chtěl přikrýt rukou. “Vy jste taky z nakladatelství?”

“Ne, z jiného byznysu,” řekl muž. “My nevydáváme. My realizujeme.”

Objednal si vodku, ačkoli bylo půl jedenácté dopoledne, a vysvětlil Kroulíkovi svou situaci. Mluvil rychle a věcně, jako člověk, který se rozhodl, že bude upřímný, protože na lhaní už nezbývá čas.

Pracuje v Odboru dlouhodobých výhledů. Párkrát za století se koná porada, na které se schvaluje scénář pro následující období, a každý referent má povinnost přinést vlastní návrh. Termín je dnes ve dvanáct. On tohle všechno samozřejmě věděl roky dopředu, ale nevymyslel nic.

“Nic?” zeptal se Kroulík.

“Pár nápadů,” připustil muž. “Třeba éru trvalé prosperity a míru. Ale to mi na brainstormingových schůzkách vždycky hodili na hlavu. Prý nerealizovatelné.”

“No a co chcete po mně?”

“Nemám ani stránku. A vy jich máte přes pět set.”

Kroulík chtěl namítnout, že mu ten rukopis před hodinou prohlásil nejlepší redaktor v zemi za hovadinu, ale muž ho předběhl.

“Já vím, co vám řekl Toman. A to ani nevíte, že ve skutečnosti chtěl říct, že ten váš rukopis je píčovina. Jenže Toman rediguje knihy, a knihy musí být uvěřitelné. Kdežto my děláme skutečnost, a ta být uvěřitelná nemusí. Ta se prostě stane.”

Kroulík mlčel.

“Vezměte si osmdesátý devátý,” pokračoval muž. “Myslíte si, že by to jako knížka před dvaceti lety prošlo?”

“To jste psal vy?”

“To psal kolega z vedlejší kanceláře. Hrozně nepříjemný chlápek. Strašný snaživec.”

Kroulík si pomyslel, že ten člověk je zcela jistě blázen. Ale nedalo mu to a zeptal se na peníze.

Muž se zamyslel. “Peníze nemám. Tedy mám, ale nesmím je používat, je to v kodexu. Můžu vám dát tohle.” Vytáhl z kapsy plastovou kartu zlaté barvy, na které nebylo nic kromě čísla. “Zlatá zákaznická karta.”

“K čemu to je?”

“Vaši ženu nikdy nenapadne, že máte poměr s kolegyní.”

“Já nemám poměr s kolegyní.”

“Ten právě mít budete,” řekl muž a zahýbal kartou významně ve vzduchu.

“S Ilonkou?”, řekl Kroulík tiše jméno kolegyně, pětadvacetileté tělocvikářky, po které celý minulý školní rok beznadějně toužil.

Muž přikývl. “A taky vám za dva roky nabídnou ředitelský post. A ta skutečná hovadina, kterou teď napíšete jako druhou verzi, se stane celostátním bestsellerem. Prodá se přes sto tisíc výtisků.”

Kroulík mlčel. “A proč bych vám tohle všechno měl věřit?”

“Protože se to stane,” řekl muž, věcně a rychle. A tak mu Kroulík rukopis beze slova podal. Co taky s ním?

Muž zaplatil vodku i kávu, strčil složku do kufříku a odešel směrem k Národnímu divadlu. Kroulík se za ním díval oknem a všiml si, že když křižovatku na Perštýně přecházel napříč, přes tramvajové koleje, tak mu tramvaj číslo 22 dala přednost.

Porada byla ve velké zasedačce, ve které se sto let nevětralo. Sešlo se čtyřicet referentů, každý s návrhem. Ředitel Odboru, muž s tváří Karla Gotta a hlasem Miloše Kopeckého, nechal přítomné referenty jednoho po druhém přečíst jejich návrhy.

Byly mizerné.

Věčný mír, zamítnuto. Návrat Krista, zamítnuto, “to už jsme dělali”. Kolonizace Marsu do roku 2000, zamítnuto s poznámkou, že technický odbor nestíhá ani Pražský okruh. Atakdál.

Pak přišel na řadu náš muž.

Četl synopsi pomalu, a když skončil, bylo v zasedačce ticho. Prezident, který se považuje za génia. Ruský špion, který se stane mužem s absolutní mocí a největším majetkem na světě. Plus ta sice drobná, ale nekonečně vtipná zápletka kolem Grónska.

“Tohle je,” řekl ředitel po dlouhé odmlce, “opravdu dobrý materiál. Pustíme se do toho!”

Pak poradu rozpustil. A v nebi se do toho opravdu vrhli, s plnou vervou. Našeho muže povýšili a dostal speciální odměnu. Jeho kolegové ho za to nesnášeli, ale to k tomu patří.

Problém se vyskytl jen jeden. Jakmile v odboru realizací zahájili detailní plánování, zjistili, že v odevzdaném textu chybí konac. Kontaktovali autora.

Ten si hned uvědomil, že to asi chybí poslední list, na který si Kroulík čmáral nějaké poznámky. Samozřejmě ho to zamrzelo. Taková školácká chyba! “Dodám!”, řekl rázně, s tím, že se za Kroulíkem vydá znovu, a tu chybějící stránku od něj získá.

Avšak kolega zavrtěl hlavou. “Netřeba, příteli,” řekl. “To je detail. Já už nějaký konec vymyslím sám.”

Našemu muži se ulevilo. A zároveň pocítil cosi jako lítost. Ne nad sebou, ale nad lidstvem, konkrétně kvůli tomu, co ho v roce 2026 potká. Protože šéf odboru realizací byl vyhlášený tím, že měl zalíbení v opravdu krutých koncích.

Ale to už se tak prostě někdy stane.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Což tak úplně nesedí k tomu, že jsem si při představování svého posledního hosta hned v první větě spletl jméno. Ale omluvou budiž můj pokročilý věk i to, že si jména, zejména podobná, pletu celý život. Takže mým hostem nebyl Marek Prokop, který ostatně byl v Jednom procentu už dvakrát, ale Marek Prorok. Oba znám dlouho, od devadesátých let, oba dělají zajímavé věci a proto zajímají i mě. Jen si holt pletu jejich jména.

Takže mým hostem byl Marek Prorok, vystudovaný literární vědec, který mimochodem napsal diplomovou práci o haiku. V devadesátých letech novináři jako já mohli jeho jméno poprvé zaregistrovat v souvislosti s obsahovou analýzou médií. A nemuselo to být seznámení příjemné, to když například z analýz, na kterých se podílel, třeba vyplynulo, že jejich práce nebyla tak úplně objektivní nebo vyvážená.

Ano, i tohle se mi stalo. Ale už to odnesl čas.

Počátkem století dělal Marek pár let výzkum obsahu jako interní zaměstnanec České televize, později se věnoval například firemní kultuře či používání tzv. softskills. Jak se stal expertem na kyberbezpečnost? To si poslechnete v našem podcastu.

Každopádně, dnes je v ostravské firmě Zebra Systems, kde zaměstnanci jezdí ve firemních Teslách s černými pruhy, takže pokud vás někdy na silnici překvapila zebra se čtyřmi koly, mohl za volantem sedět on. A když neřídí, tak prodává kyberbezpečnostní trénink ve virtuální realitě, kde si můžete sami zahrát na hackera. Prý je to poučnější než přednáška.

Mluvili jsme o tom, proč inteligence nechrání před podvodem, a co to má společného s karetními triky. Marek mi jeden předvedl. A protože jsem sám celoživotně začínající a špatný kouzelník, tak mě to nepotěšilo, protože ten trik byl skvělý, a já nepřišel na to, v čem vězí, a po třiceti letech čtení knih o kouzlech jsem byl na svého hosta naštvaný. Což se mi stává málokdy, vlastně velmi výjimečně.

Pohádali jsme se i o digitální dvojníky. Marek je prodává, já je na workshopech AI uvádím jako příklad věci, kterou nechci. Protože čas se ušetřit nedá, nemáme na něj žádný kufřík. Poslechněte si, jak naše debata na toto téma dopadla.

A samozřejmě jsme mluvili o tom, jestli AI píše líp než já. Před dvěma lety jsem na svém workshopu tvrdil, že ne. Dnes už si tím tak jistý nejsem. Během rozhovoru jsem nechal Clauda napsat text a Suno hudbu k písničce o Markovi, trvalo to pár minut a Marek mi na oplátku zahrál vlastní písničku o hackerech. Takže další výjimečná věc zdobí tuto epizodu: po asi dvou stech dílech, kdy v jedné z epizod zazněla hra na violencello, se v mém podcastu opět objevila hudební produkce hosta. Berte to jako varování. Anebo poslouchejte.

Na závěr přišla řeč na Ostravu a na to, jestli funguje jako město (Marek tvrdí, že ano, já mám z občasných večerních procházek vylidněným centrem jiný pocit). A na jednu Rumunku, které Ostrava zpočátku připomínala Bělorusko. A také na tajemství, které si Marek schovával přes dvacet let: jednou jsem s ním udělal rozhovor, aniž jsem věděl, s kým mluvím. Ve verších.

Všechno se to dozvíte.

A připomínám, že pokud chcete AI přijít na kloub a používat ji chytře, na webu inspiruj tečka se najdete naše workshopy. zejména bych vás pozval už 12. a pak 17. září, v sobotu a ve čtvrtek, na šestihodinový workshop vibecodingu pro neprogramátory s Pavlem Kasíkem. A pozor, na tříhodinový workshop Jak začít s agenty, a netvářit se u toho jako génius, vás 16. září zvu v Ostravě. Odkazy najdete na webu inspiruj tečka se.

Ale teď už nejen o Ostravě a ve studiu v Praze, rozhovor s Markem Prorokem.

Pokud jste uživateli značky Apple, vsadím se, že jednu větu jste během posledních patnácti let určitě řekli mnohokrát, někdy pobaveně, jindy naštvaně: „Tohle by se za Steva Jobse nestalo!” Je to celkem obvyklá litanie těch, kteří Apple milují jako princip, rozčilují je však detaily. A tak vše, co se v posledních patnácti letech této firmě nepovedlo, případně povedlo méně, než se čekalo, byla samozřejmě vina Tima Cooka. Muže, který vystřídal charismatického spoluzakladatele a šéfa — a na konci srpna 2026 jeho éra končí. Do funkce CEO v úterý 1. září nastupuje nový muž.

Překročení stínu Steva Jobse bylo Cookovým nejtěžším úkolem. A berme jako důkaz Jobsovy brilantnosti, že si jako nástupce vybral právě jeho. Muže velkých gest a obřího ega vystřídal muž, který byl osobnostně „minimalistický”. Jobs možná intuitivně, možná programově vybral člověka, který se mu vůbec nepodobal.

Přitom nemusel. Kdyby chtěl vizionáře, třeba i s velkým jménem, asi by stačilo na něj ukázat. Jobs, vědom si ubýv…

Jaký je den? Jerry Moriarty neuznává dělení dnů na pondělí nebo středu. Když se ho zeptáte, jaký je den, odpoví, že něco po půlnoci. Ano, víme jaký je rok. Tedy ne přesně, ale určitě je to některý ze začátku jednadvacátého století. Možná 2002, nebo 2003.

A je něco po půlnoci.

Výhled z okna je na Západní 28. ulici na Manhattanu. Město venku se ještě nevzpamatovalo z 11. září. Ve zprávách se mluví o válce proti teroru, na jižním cípu Manhattanu zeje díra a všichni říkají, že nepůjde jen tak zacelit. Ta skutečná i imaginární. Ale pletou se, v tomhle se lidi vždycky pletou.

Všechno jde zacelit.

Uvnitř, ve starém loftu s regulovaným nájmem, sedí čtyřiašedesátiletý muž v havajské košili na nemocničním invalidním vozíku. Není invalida. Jen zjistil, že se v tom vozíku dá pohodlně pojíždět podél velkého obrazu sem a tam. Už antičtí sochaři věděli, že umění je do značné míry logistika.

Maluje od půlnoci do tří. Bez brýlí, schválně. „Bez brýlí dokážu vyhrát nad očima,” říká. Dokáže vyhrát nad očima? …