Snad každý, kdo se alespoň trochu zajímá o klasickou hudbu obecně a o operu zvlášť, dokáže vyjmenovat několik operních divadel v Itálii. Milánská Scala, neapolské Teatro di San Carlo nebo benátské La Fenice. To jsou jedny z nejslavnějších. Jenže špička vždy vyrůstá ze široké základny, nerodí se na pusté pláni. A pokud pro zemi ve tvaru holínky platí, že je opravdu „matkou oper“, pak to dokládá nejen bezpočet operních děl a působivý výčet operních skladatelů. Svůj velký význam má i široká síť operních domů, divadel.

Muzea, která se soustřeďují na oblast klasické hudby, se dají dělit do několika skupin. A ne že by jedna byla lepší než druhá – každá z nich má něco do sebe. Velikost muzea a jeho sbírky je důležitým měřítkem; na první pohled zřejmým, nikoli ovšem vždy rozhodujícím. Vždyť efektní a objemná podívaná ještě nezaručuje zážitek, jaký si může návštěvník odnést z menší, ale svým dopadem emotivnější expozice. Podstatné je také to, zda se její tvůrci vydali tradičním směrem, kladoucím důraz na „předměty ve vitrínách“, anebo jestli využívají moderních audiovizuálních možností.

Starořecké Athény jako symbol už u nás – coby přezdívku - v souvislosti s jedním městem máme. S odkazem na dávné sídlo vzdělanosti i kulturnosti se jím vesměs právem dlouhodobě pyšní hanácká Kroměříž. Což je poměrně známé. Nejen na Moravě, ale i v Čechách však existuje sídlo, kterému reminiscence na staré Řecko sluší. A to jak vzhledem k minulosti, tak – po jistém odmlčení – dnešku. Řeč je o „Athénách východních Čech“ neboli o Chrudimi. Uvelebené na rozhraní Železných hor, zrovna tak nenápadných jako krásných. A rozložené na březích řeky Chrudimky, která pramení v další půvabné, a v tomto případě dokonce chráněné lokalitě jménem Žďárské vrchy.

Existují v naší zemi dva jevy, doslova fenomény. Oba se kromě jiného týkají hudby a byly v mnoha místech České republiky či někdejšího Československa, navzájem propojeny. Jedním jsou „lidušky“, jak se láskyplně říká Základním lidovým školám, ve kterých děti objevují a rozvíjejí jak hudbu, tak výtvarné obory či dramatické obory a tanec. ZUŠky tvoří první stupeň hudební výchovy, ze kterého mohou ti nejlepší pokračovat na konzervatořích. A nejvybranější i nejurputnější z nich poté třeba na HAMU v Praze, JAMU v Brně anebo – pokud se to podaří – i v zahraničí. A Základní umělecké školy – a lidé v nich vyučující - se mnohdy zasloužili o další jedinečnost naší země. A tím byly či někde dosud jsou Kruhy přátel hudby. Typické tím, že divákům nabízejí úvodní přednášky, které poskytují vhled do skladeb, jež poté zazní.

Další výlet v rámci pořadu Slavná auditoria nás zavede do operního domu v Ženevě, po právu okázale pojmenovaného Grand Theatre, Velké divadlo. Ženevské Velké divadlo, které sídlí v historickém srdci města a přitom nedaleko ústí řeky Rhony do zdejšího jezera, patří minimálně v rámci Evropy k významným institucím zaměřeným na operu, balet a příležitostné koncerty či divadelní představení. Má dost finančních prostředků na to, aby si v rámci operních představení či cyklů trouflo na velkokapacitní projekty.

Skladby pro sólovou trubku od osobitého francouzského skladatele André Joliveta hraje vynikající trumpetista Éric Aubier. Éric Aubier je pozoruhodným interpretem. Jeho talent ho už ve 14 letech přivedl na Pařížskou konzervatoř, kterou absolvoval v 16 letech a stal se tak tehdy nejmladším absolventem této školy. Prestiž si získal také vítězstvím v mnoha mezinárodních soutěžích a už v 19 letech se stal sólo trumpetistou Pařížské opery. Má za sebou spolupráci s mnoha významnými dirigenty, vystoupení v nejvěhlasnějších koncertních síních světa, vede mistrovské kurzy, je zván jako člen soutěžních porot atd. atd. Mnoho skladatelů mu věnovalo svá díla, realizoval stovky nahrávek a jeho alba získala řadu cen – zkrátka, je to umělec, se kterým stojí za to se seznámit.

Nedaleko od centra, ve čtvrti Veveří, se ve stínu velké vily skrývá nevelký zahradní domek, postavený na místě někdejší konírny. Řeklo by se, nic pozoruhodného. V Brně, o kterém je řeč, lze přece najít mnohem významnější ukázky pozoruhodné architektury na čele s vilou Tugendhat. To je zajisté pravda. Až na to, že se tato nenápadná stavba se stala na posledních osmnáct let života domovem jedné z nejvýznamnějších postav naší klasické hudby. Skladatele Leoše Janáčka.

Právem se Česká republika pyšní dodnes tím, že zde mezi dvěma světovými válkami působili špičkoví architekti. Ať už naši či zahraniční. A vytvořili zde skutečné skvosty soudobého stylu. Zároveň strohého, funkčního, ale přitom esteticky čistého a působivého. Řeč je přirozeně o funkcionalismu.

Že bývají Velikonoce oslavou lidových zvyků a vítáním jara, je nabíledni. Existuje však jedno město, mimochodem krásné, ležící poměrně nedaleko od nás, kde se velikonoční týden odehrává i ve znamení hudby. Co hudby, doslova hudebního hodokvasu, který tam ovšem – díky povznášejícím tónům i zaměření některých večerů - nenarušuje období, ve kterém jinak vrcholí půst. Míříme do Salcburku, jenž od Prahy dělí necelých čtyři sta kilometrů. A vítá nás Salcburský velikonoční festival, onen menší a mladší bratříček letního.

Tentokrát se v rámci cyklu Slavná auditoria vypravíme už podruhé do Londýna. Přesněji na jižní břeh řeky Temže, do oblasti souhrnně nazývané South Bank. Do jejího kulturního centra, zároveň ovšem do jeho bezprostředního okolí. Minule jsme navštívili největší z koncertních sálů této oblasti, jakým je už od 3. května 1951 Royal Festival Hall pro dva tisíce sedm set diváků. Tentokrát v jejím bezprostředním okolí poznáme – alespoň letmo – další dva. Třikrát menší Queen Elizabeth Hall a výrazně komorní Purcell Room.