Emil stál u domu a čekal na Annu. Ta se vracela z dalšího, asi zbytečného, setkání vesnice. Počítání mrtvých a nemocných. 

Vzpomínky se čas od času vrátí. I když jim bráníte. Tahle se mu vrátila už po několikáté. Pochodovali tehdy jarním večerem s malou jednotkou osmi mužů. Byl ještě tak mladý. Život se kolem něj míhal a mizel jako plátno pod tahy černým smutným štětcem. 

Noční můry si normálně nechává pro sebe. Chce se jich nabažit, chce aby si na něm vyzkoušely veškeré špinavé triky, všechno své zastrašování, aby se na ně mohl připravit. 

Ráno ho přivítá stejně jako zem, na kterou včera vysílený padl, jen teď leží v měkké posteli. Dlouho mu trvalo zvyknout si na usínání v něčem tak měkkém a pohodlném. Jeho starou postelí byla chladná zem, nebo hlína a kabát.

Návrat domů má z nějakého důvodu pro něj podivnou pachuť. Počasí je nevlídné a vzduchem se nese napětí, stejné jaké bývá před bouřkou.

Je tu dusno a on má pocit, že tady nemá co dělat. Poslední dobou se snaží od lidí držet dál. Má za sebou několik špatných rozhodnutí a zbrklých slov. Nechce tu být, protože cítí jejich pohledy teď ještě víc, a ještě víc odsuzující.

Vidět jen ticho a klid. Vnímat vůni lesa a zapomenout, že se někdy připletl mezi lidi a jejich spory. Jejich nemoci.

Nenávidí pohřby. Člověk zemře, jeho nejbližší si projdou tím vším smutkem, a pak přijde den, kdy je jim vše ještě jednou zabodnuto do srdce jako chladný trn.

Od té doby zahrady chřadnou a stromy umírají. Má pocit, že poslední roky jsou zde jako jeden dlouhý a smutný podzim.

Když skončil ten odporný vír krvavých událostí a prázdných ztrát, který byl nazýván válkou, neměl kam jít.