I přes rozvoj moderní terapie se v České republice kardiovaskulární onemocnění stále drží na špici příčin úmrtí. Jejich dopad lze přitom výrazně snížit preventivními opatřeními a důslednou terapií rizikových faktorů, především dyslipidemie a arteriální hypertenze. To však kromě nízké adherence na straně nemocných naráží na terapeutickou inercii na straně lékařů. Léčba přichází příliš pozdě, její titrace trvá příliš dlouho, lékař příliš snadno rezignuje na dosažení terapeutických cílů. Zvláště u mladších nemocných to vede k významnému zhoršení prognózy. (Kap Kardiol 2024; 16: 3–5)