Po dlouhá staletí, takřka od nepaměti, vznikaly pohádky v lidovém prostředí, většinou na vesnicích a daleko od městské vzdělanosti. Přenášely se z generace na generaci, od dědů k vnukům. Mnohé zanikly. Často měnily svůj příběh a rozšiřovaly se. Z učených lidí se o pohádky dlouho nikdo nestaral. Časem se mezi vzdělanci objevilo několik nadšených milovníků a znalců lidových pohádek a mezi nimi i mladý Karel Jaromír Erben. Zaznamenával si pohádkové příběhy. Na venkově si nechal vypravovat od pastýřů a pracujících žen na polích pohádky a písně a odměňoval je za to grošem. Vyžádal si také od svých přátel z různých končin Čech, aby mu pomáhali sbírat pohádky a písně. Chtěl ukázat, že divukrásný obraz tvořivé síly a života českého lidu poskytují právě české pohádky a písně.