Soubor pohádek pro nejmenší autorky Joži Toucové-Mettlerové z česko-slovenského vzdělávacího projektu.

Joža Toucová-Mettlerová byla prvorepubliková spisovatelka, psala knihy pro děti a mládež a byla učitelkou v Dašicíc. Zemřela 20. prosince roku 1960.

Systémy umělé inteligence se učí z dat, která vytvářejí lidé. Kolik úsilí stojí, aby nepapouškovaly předsudky, které se s námi táhnou po generace? Jak vytvářet systémy, které budou spravedlivé ke všem?

Hosté: Nina Fárová, Jakub Konrád, Petra Slížková

Moderátorka: Marta Martinová

AI horizonty - cyklus debat o umělé inteligenci

AI horizonty pořádá AI dětem, TAH a Didaktikon a Nadace Rosy Luxemburgové. Debaty se odehrávají v Kampusu Hybernská.

Klasické české pohádky pro nejmenší.

Pořad Radio Free Europe/Radio Liberty věnovaný vězňům a historii věznici Leopoldov. Pořad vznikl k desátému výročí Něžné revoluce v Československu.

Věznice Leopoldov je nejstarší věznice na Slovensku. Nachází se ve městě Leopoldov v prostorách bývalé pevnosti (přestavěna v roce 1855, první vězně přijala v roce 1856). Proslula po únorovém převratu, kdy v ní československá komunistická vláda věznila politické vězně, z nichž zde řada v důsledku nelidského zacházení zemřela. V současné době má kapacitu 1502 osob.

Leopoldov byl zejména v 50. letech 20. století spolu s koncentračními a pracovními tábory při uranových dolech nejhorším z vězeňských zařízení v komunistickém Československu a často je označován za zařízení likvidační. S politickými vězni zde bylo zacházeno mimořádně krutým způsobem, byla jim odpírána lékařská péče a nutné léky, byla systematicky porušována i jejich nejzákladnější lidská práva. Několik jich zemřelo v důsledku krutého zacházení a odepření nutné léčby (mimo jiné blahoslavení Pavol Gojdič a Metoděj Dominik Trčka).

V Leopoldově byl v této době vězněn i pozdější československý prezident Gustáv Husák, jeho spoluvězni byli benecký hoteliér Bohumil Rychtr a profesionální voják Miroslav Kácha. Dalším z vězňů byl mj. i organizátor čs. perutí ve Velké Británii za 2. sv. války, armádní generál (in memoriam) a Air Marshal RAF, RNDr. Karel Janoušek. Svůj pobyt v Leopoldově popsal například Jiří Krupička (geolog, filosof a spisovatel, emeritní profesor University of Alberta) v knize Stará pevnost.

V dějinách věznice došlo k několika skupinovým útěkům vězňů. Například 2. ledna 1952 se podařilo uprchnout šesti politickým vězňům, kteří pracovali na stavebních úpravách starých pevnostních kasemat. Mezi nimi byli například převaděč Štěpán Gavenda nebo bývalý armádní důstojník Pravomil Raichl. Většině se podařilo uprchnout do Západního Německa, ale zrovna Gavenda se později do Československa vracel jako agent západní zpravodajské služby, byl dopaden, odsouzen k smrti a popraven.

Další útěk se podařil 23. listopadu 1991. Z věznice tehdy uprchlo celkem sedm vězňů, většinou odsouzených za násilnou trestnou činnost, pod vedením Tibora Polgáriho, vůdce vězeňské vzpoury z předchozího roku. Při útěku zabili pět dozorců, několik dalších dozorců a jednoho spoluvězně poranili. Přestože se uprchlíci ozbrojili samopaly vězeňské stráže a měli jednoho dozorce jako rukojmí, během dvou dnů byli všichni pochytáni. Vůdcové útěku pak byli odsouzeni na doživotí.

V březnu 1990 došlo ve věznici k masové vzpouře vězňů, na které se nevztahovaly amnestie prezidenta Havla. Celkem 217 vězňů nejprve vyhlásilo 15. března protestní hladovku a následně vyhnalo dozorce z vězeňských objektů. Úřady se odhodlaly k zákroku teprve 28. března, kdy po několikahodinovém neúspěšném vyjednávání úředníků ministerstva vnitra zahájila policie s podporou armády útok a po dvou hodinách boje věznici ovládla. Vzpoura si vyžádala jednoho mrtvého vězně a desítky zraněných na obou stranách.

Ukázka z knihy Sedm hříchů paměti: Jak si pamatujeme a zapomínáme (v originále The Seven Sins of Memory: How the Mind Forgets and Remembers) Daniela L. Schactera. Předkládá v ní sedm problematických faktorů paměti: zapomínání, roztržitost, paměťový blok, záměnu, sugestibilitu, zkreslování a přetrvávání. Daniel Lawrence Schacter (narozen 17. června 1952) je americký psycholog. Je profesorem psychologie na Harvardově univerzitě. Jeho výzkum se zaměřuje na psychologické a biologické aspekty lidské paměti a amnézie, se zvláštním důrazem na rozlišení mezi vědomými a nevědomými formami paměti a v poslední době na mozkové mechanismy paměti a zkreslení mozku a na paměť a simulaci budoucnosti. Schacter získal bakalářský titul na University of North Carolina at Chapel Hill v roce 1974, magisterský a doktorský titul na University of Toronto v roce 1977 a 1981. Jeho doktorskou práci vedl Endel Tulving. V roce 1978 působil jako hostující výzkumný pracovník na katedře experimentální psychologie Oxfordské univerzity. Zabýval se také vlivem stárnutí na paměť. Profesor Schacter ve svém výzkumu využívá jak kognitivní testy, tak zobrazovací techniky mozku, jako je pozitronová emisní tomografie a funkční magnetická rezonance. Schacter napsal tři knihy, vydal sedm svazků a publikoval více než 200 vědeckých článků a kapitol. Mezi jeho knihy patří např: Searching for Memory: The Brain, the Mind, and the Past (1996); Forgotten ideas, neglected pioneers: Richard Semon and the story of memory (2001); [1] The Seven Sins of Memory: How the Mind Forgets and Remembers (2001). Kromě svých knih Schacter pravidelně publikuje ve vědeckých časopisech. Mezi témata, kterými se zabýval, patří např: Alzheimerova choroba, neurověda paměti, age-related memory effects, otázky spojené s falešnou pamětí, paměť a simulace. V roce 2012 v rozhovoru pro časopis American Psychologist uvedl, že náš mozek je jako stroj času, přesněji řečeno funguje jako simulátor virtuální reality.

Ukázka z knihy RUDÁ BIOLOGIE, kapitola: "SODOVÉ KOUPELE V BOJI ZA DLOUHOVĚKOST"

Velmi zajímavá a čtivá kniha RUDÁ BIOLOGIE zábavně a ironicky vypráví o tragickém zasahování bolševiků do přírodních věd, popisuje sovětskou vědu a její omyly v době komunistické diktatury. Popisuje „seriózní“ teorie o vzniku buněk z nebuněčné hmoty, o tvorbě lidských kostí z červů, o dlouhověkosti dosažené sodovými koupelemi a o dalších mystických „objevech“ mičurinské biologie. Podstatu všech podvodů přitom autor srozumitelně vysvětluje jako přírodovědec a historik zároveň. Současně se pokouší rozkrýt osobnosti a chování vědců v době nesvobody, z nichž někteří zaplatili za svou čest i vlastním životem.

Odkazy:

Ukázka z knihy Jak chutná moc nejpřekládanějšího slovenského spisovatele. Vášnivá obžaloba zbytnělé, zaslepené, maniakální mocichtivosti, již lze bez nesnází aplikovat téměř v každé době, a v dnešní české společnosti a politice obzvláště. Čte Jaroslav Someš.

Ladislav Mňačko se narodil ve Valašských Kloboukách na Moravě ale dětství a mládí prožil v Martině, kde jeho otec dostal místo poštmistra. Aktivně se účastnil druhé světové války v řadách partyzánů. Časově však nestihl povstání na Slovensku, a proto se připojil k partyzánskému hnutí na východní Moravě, k ploštinské skupině. Na začátku 50. let patřil jako jeden z oddaných komunistickému režimu k nejprominentnějším novinářům. S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům.

 V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann (1961).[1]ánii (1949), Čínu a Mongolsko (1957), Zakarpatskou Ukrajinu (1956), Maďarsko (1957), SSSR (1960), Francii (1963), Itálii (1964, 1965, 1968), NSR (1964), NDR (1965), Rakousko (1965, 1968), Vietnam (1966). V roce 1959 s výrazným úspěchem vydal autobiografický román Smrt si říká Engelchen (zfilmováno v roce 1960 Ivanem Balaďou a v roce 1963 Jánem Kadárem). Známá je též novela Jak chutná moc z roku 1967 – otřesné podobenství, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim. Na počátku 60. let popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván dokonce s pracemi Alexandra Solženicyna. V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann (1961).

Na podzim roku 1967 odešel do emigrace v Izraeli na protest proti postoji Československa v izraelsko-arabské válce, odkud se však po několika měsících vrátil, jeho první manželka - židovského původu ale v Izraeli zůstala natrvalo. Druhá emigrace, tentokrát podstatně delší, následovola hned po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, po které se usadil v Rakousku u Eisenstadtu. V exilu se pak věnoval intenzivně psaní. Vznikla zde řada scénářů pro televizi, z nichž devět bylo realizováno, a osm prozaických knih, mj. politické eseje Agresoři a Sedmá noc a satirický román s orwellovským nádechem Soudruh Münchhausen, vydaný v exilovém nakladatelství Index.

V roce 1966 byl jmenován zasloužilým umělcem - za výrazný podíl na rozvoji slovenské kultury. V prosinci roku 1969 byl vyloučen ze svazu spisovatelů za "zradu socialistických spisovatelů a za politický avanturizmus". V exilu pobýval v Izraeli, Mnichově, Vídni a nakonec se usadil nedaleko rakouského Eisenstadtu ve vesnici Großhöflein.

V roce 1989 se vrátil do Československa. Vystupoval rozhodně proti rozdělení společného státu a po jeho rozpadu v roce 1993 si za své bydliště zvolil Prahu. Zemřel v roce 1994 v Bratislavě. Pohřben je v slovenské obci Lukovištia v okrese Rimavská Sobota.

František Suchý se narodil 17. dubna 1927 v Praze. Františkovi rodiče se  snažili syna od začátku vést k etickým hodnotám a chlapce toto  ovlivnilo na celý život. Roku 1932 se jeho otec stal ředitelem pražského  krematoria, kde mu byl přidělen i služební byt. Neobvyklé místo získal  ve výběrovém řízení jako zahradní architekt schopný spravovat i přilehlý  urnový háj.

Za protektorátu v krematoriu začali spalovat oběti politických vražd z  Pankráce i Kobylis. Františkovi tehdy bylo šestnáct let a musel  zapisovat jména těch, kteří byli před pár hodinami popraveni. Františkův  otec nesměl vyzrazovat jména popravených, musel je evidovat, a papíry  předávat okupantům. Popel obětí měl kompostovat. Tajně jej však  schovával, čímž riskoval vlastní život. Během války bylo takto v  ilegální třetí směně zpopelněno kolem 2200 osob, jejichž jména většinou  František Suchý starší zaznamenal. Do kompostu pak dával obyčejný popel,  který v případě potřeby ukazoval při kontrole.

Během Pražského povstání se František Suchý spolu se spolužáky zapojil do bojů. Jak praví, byl šťasten, že se Češi zbavili okupantů, ale radost z Rudé armády neměl. O  poměrech v Sovětském svazu, tamní tajné policii NKVD a politických  perzekucích se podle pana Suchého po válce ledacos proslýchalo.  František Suchý maturoval v roce 1947 a s touhou stát se konstruktérem  nastoupil ke studiu na vysoké škole. Tam ho zastihly i únorové události.  Zúčastnil se nočního pochodu studentů na Hrad, kde delegaci přijal  prezident Beneš.

František Suchý coby člen národně socialistické strany začal vydávat  letáky a šířit projevy Tomáše Garrigua Masaryka. Ve svém autě nechal  přespat agenta Jaroslava Koudelku. Přátelé pana Suchého uvažovali o  emigraci, on nikoli. Poté, co v krematoriu viděl, jak tam opět vozí těla  popravených rozhodl se k zapojení do odboje. Jeho otec opět schovával  popel obětí totalitního režimu. Urny popravených byly pak anonymně  ukládány ve společném pohřebišti. Příbuzní byli o kremaci informováni,  ovšem nesměli vidět ani tělo, ani být přítomni obřadu. Mladý František  držel v ruce i urnu Milady Horákové.

Po zatčení agenta Koudelky policisté zatkli v roce 1952 i Františka  Suchého. Začaly první výslechy v Bartolomějské ulici. Otec byl zadržen  po dvou měsících a matka těsně před procesem. Manželé Suší přitom byli  krátce zatčeni už v roce 1949 pro pomoc jiné rodině při útěku za  hranice. V pozdějším politickém procesu byli odsouzeni na 4 a 4,5 roku  odnětí svobody. Vyšetřování trvalo čtvrt roku a rozsudek pro Františka  Suchého mladšího zněl 25 let vězení.

Za nejhorší kriminál pan Suchý považoval Mírov. Na Bory a Leopoldov se  ovšem dostal až v letech pro politické vězně příznivějších. V Opavě směl  pracovat v technickém ústavu, takže bylo vyloučeno, aby ho bachaři  týrali. I tam si ovšem prošel korekcemi o hladu a tvrdé loži. Důvody  mohly být různé: stačilo nepozdravit nebo mít špatně uklizeno v cele. Na  Mírově pracoval jako jediný laik mezi uvězněnými kněžími.

Do roku 1960 se pohyboval pouze mezi politickými vězni, až poté se mezi  ně začali dostávat skuteční zločinci. Propuštěn byl na podzim roku 1964  po odpykání poloviny délky trestu. O dění venku byl dobře informován a  svět přede zdmi žaláře ho nepřekvapil. Zaměstnali ho coby zámečníka ve  Vršovicích a po jedenácti letech až do důchodu pracoval v konstrukci  podniku Kovodílo.

Autor: Petr Slinták

Spolupracovali: historik Martin Tichý a zvukový mistr Josef Kačírek

Rozhlasový dokument pořadu Džavotanie | Scénář: Viera Kučerová | Herci: Viera Kučerová, Richard Trsťan, Martin Matejka, Dušan Kollár, Gabriel Sedlák | Host: Zlata Fořtová | Režie, hudební dramaturgie a zvuk: Josef Kačírek