CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jsem v naději, že budu připuštěn do veřejné služby,“ říká Oto Klempíř, bývalý frontman J.A.R., který se rozhodl kandidovat do Sněmovny za Motoristy sobě. Veřejnost to šokovalo, kolegové z kapely ho vyhodili. „Když žiješ s chlapcema 36 let, víte o sobě všechno. Tak očekáváš, že se tohle nestane,“ říká s tím, že kdyby jiný kolega z J.A.R. měl politické ambice, s rukou na srdci by ho politoval, že je odhodlán sloužit veřejnosti i za cenu všeho náročného, co je s takovým angažmá spojené. Přestože Klempíř věřil, že to spoluhráči unesou, za svým rozhodnutím stojí. O Motoristech mluví jako o něčem, co mu přišlo „sexy“. „Připomnělo mi to začátky J.A.R. Bez nároku na honorář, ve volném čase, nonstop. Jedeme,“ komentuje hudebník a marketér, který čelí otázkám, jestli jeho vstup do politiky nebyl plánovaný už dávno dopředu. V červnu totiž ještě vystupoval v médiích jako nezávislý komentátor a hájil Filipa Turka. Rozhodnutí kandidovat ale podle Klempířových slov přišlo až začátkem července, v průběhu dovolené na Mallorce. „Že jsem pracoval pro Motoristy a hrál jsem přitom nezávislého? Není to pravda. No go,“ brání se a dodává, že Motoristé prošli jeho „drobným amatérským sítem prověrek“ se ctí – jinak by se na jejich kandidátku nepřipojil. Pokud jde o hypotetické povolební sbližování Motoristů sobě s Andrejem Babišem, Klempíř přiznává, že s tím není komfortní a s takovou variantou zatím vůbec nepracuje. Se šéfem strany Petrem Macinkou se o tom ale dosud ani nebavil. Bývalý frontman skupiny J.A.R. také otevřeně hovoří o tom, jestli nemá o svém politickém angažmá pochybnosti. „Udělám všechno, abych uspěl. Když se to nestane, bude to pro mě velká ztráta. Ať už J.A.R., spousty kamarádů a lidí, o kterých jsem si něco myslel, ale prostě už to nedávají,“ říká s dodatkem, že pokud se mu nepodaří ve volbách uspět teď, jistě se to povede za čtyři roky. V rozhovoru se Klempíř vrací také ke své spolupráci s StB. Přiznává, že na tlak vůbec nebyl připravený a že byl „vyplesklý hrůzou“. Popisuje také, že člověk nejprve spolupracuje ze strachu, který pak přeroste v to, že se změní v „hadr na zem“. Mluví také o tom, jak v něm postupně situace zrála a chtěl se z ní dostat, k čemuž mu pomohla tehdejší přítelkyně. „Nemuselo se to vůbec stát. Měl jsem strašnou kliku, přišel anděl a ten mě zachránil. Chtěl jsem skočit do řeky a říkám si: já tam skočím a nevyplavu. Už toho mám dost,“ vzpomíná. Čím ho překvapili lidé, se kterými si pokoušel vyříkat fakt, že je mohl spoluprací s StB poškodit? Co říká na to, že jeho syn s jeho politickým angažmá nesouhlasí? A jak se člověk vůbec dostane od pomoci Pirátům nebo ODS k Motoristům? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Řekli mi: Holčičko, když se tady rozbrečíš na povel, budeš hrát dceru Libušky Šafránkové. Tak jsem se rozbrečela.“ Tím začala kariéra Lucie Vondráčkové už ve dvanácti letech na jevišti Národního divadla. Její profesní život je propletený hudbou, filmem, divadlem i dabingem, ale také mateřstvím a dlouhou pauzou, během níž žila v Kanadě. „Jsem plná mixu celý život. Je tam mainstream, underground, divadlo. Promíchává se to a mě to baví,“ říká herečka a zpěvačka. Vzpomíná ale nejen na dětské role a první pohádky, ale i na chvíli, kdy se jí herectví zprotivilo: „Zjistíte, že tu práci nenávidíte. Že už nechcete divadlo ani vidět. Úplně jsem se vyděsila, když jsem si to uvědomila.“ Kanadská „pauza“ a mateřství ji ale zachránily. „Ta studánka touhy se znovu naplnila,“ popisuje Vondráčková, jak po návratu do Česka znovu objevila lásku k divadlu. Mluví také o tom, jak se mění divadlo pod tlakem digitální doby, dnes podle ní lidé nevydrží dlouhé monology a upadá pozornost – divadelníci by si proto měli uvědomit, že lidé se po náročném dni chodí na představení hlavně bavit a hereckou povinností je především nadopovat je energií. Jako matka dvou synů mluví i o střetu světů – svého analogového dětství a jejich digitální reality. „Už trošku rozumím jazyku, který používají. Přetahují mě do svého světa a mě to fascinuje,“ říká k tomu, že telefony jsou sice jedna velká katastrofa, ale zároveň chápe, že právě v online světě mají její synové přátele – podobně, jako by si šli ven hrát. V rozhovoru otevřeně popisuje i roli ženy, která se na čas zcela odevzdala rodině: „Naučila jsem se vařit a péct a všechno další, co jsem do té doby myslela, že se mě vůbec netýká. A děláte to rád,“ říká k tomu, že období, kdy se věnovala výhradně dětem, rozhodně nelituje. Každá žena má ale podle ní právo se pak vrátit do svého světa, na který na chvíli zapomněla. Dnes je navíc podle herečky a hudebnice pro ženy mnohem jednodušší jít za svým snem a také dodává, že se zásadně osvobodily ve chvíli, kdy zjistily, že jim něco může být jedno a „že nemusí zůstávat tam, kde jim není dobře.“ Proč herectví považuje za „lehkou múzu“, která má především sloužit, ne vychovávat? Jak hledá rovnováhu mezi prací a zábavou? A jak vnímá roli matky, která se vrací ke své profesní identitě? I to se dozvíte v rozhovoru s Lucií Vondráčkovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Tahle vláda je nejhorší v historii Izraele. To nejhorší, co izraelská politika poskytla.“ Tak ostře hodnotí současný kabinet Benjamina Netanjahua novinář Pavel Pawlusha Novotný. Spolu s Jakubem Szántó rozebírají mezinárodní tlak na Jeruzalém, zločiny páchané v Gaze i sílící vliv extremistických ministrů, kteří mluví o „vyčištění“ Gazy, „deradikalizaci“ nebo „koncentračním městě“ v Rafáhu. „To je jeden z nejšílenějších nápadů, které jsem letos slyšel,“ komentuje Novotný. A dodává, že právě v tuto chvíli cítí Izrael historické okno, ve kterém může svoje plány uskutečnit. Evropa ale mezitím přitvrzuje. Paříž i Londýn signalizují, že plán na uznání Palestiny jako státu není jen symbolický krok, ale rázný vzkaz. A mohl by také znamenat stopku plánům na anexi palestinského území – v situaci, kdy by šlo o uznanou entitu západními státy, šlo by o útok na stát s pozicí v rámci mezinárodního společenství. Jakub Szántó k tomu připojuje varování, že i zdánlivě deklaratorní zákony v izraelském Knesetu ukazují, jak hluboko je vůle k anexi zakořeněná: „Je tam většinová vůle, aby skutečně došlo k anexi – nejen Gazy, ale i rozsáhlých částí Západního břehu.“ Rozhovor odhaluje hluboké rozpory uvnitř izraelské vlády, zpochybňuje roli Benjamina Netanjahua jako skutečného lídra a upozorňuje na nebezpečný vliv postav jako Itamar Ben Gvir nebo Becalel Smotrič, kteří podle Szántó dlouhodobě chtějí anektovat Palestinu a odsunout arabské obyvatelstvo. Situaci komplikuje fakt, že Netanjahu není stratég, ale oportunista. „Nemá žádný velký plán,“ myslí si novinář České televize. Do debaty vstupují i témata jako blokování humanitární pomoci, nárůst antisemitismu ve světě, ztráta mezinárodního kreditu Izraele i neschopnost české vlády jakkoliv kriticky reagovat. Podle Novotného i Szántó česká politická reprezentace často přemýšlí o Izraeli jako o „nepotopitelné letadlové lodi demokracie“, ale reálně ignoruje, co se v regionu odehrává. Co se stane, pokud Izrael překročí další hranici? Je uznání Palestiny jako státu posledním nástrojem Západu, jak Netanjahuovu vládu zastavit? A neztratil už Izrael to, co mu dávalo morální autoritu? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když jsem dokázala toto, tak dokážu cokoli. A to je pocit, který si myslím, že každá žena si zaslouží,“ říká podnikatelka a zakladatelka nadačního fondu Propolis Lilia Khousnoutdinova k tomu, jak by v ideálním případě měly ženy vnímat porod. Otevřeně mluví o tom, proč příchod dítěte na svět nemusí být traumatem, ale naopak transformační zkušeností – pokud má žena kolem sebe bezpečné podmínky. „My máme fantastickou zdravotnickou péči, ale co se týká takových těch měkkých věcí – komunikace, respekt, možnost volby – tam jsou ještě nějaké rezervy,“ popisuje, jak se snaží pomáhat pracovištím, která chtějí různými cestami tohle změnit. Vypráví i o vlastních zkušenostech s porody doma, porodních gaučích a o tom, proč je důležité, aby ženy měly možnost volby bez strachu z odsouzení nebo nepřijetí. Také dodává, že rozhodně není nekritickou propagátorkou domácích porodů – žena má podle ní rodit tam, kde se cítí bezpečně a pro domácí porod musí být splněna řada podmínek. Podle Khousnoutdinové Česko často selhává v tom, co se děje těsně po porodu, kdy žena zůstává na čerstvě narozené dítě úplně sama. Pokud by byla větší dostupnost porodních asistentek, které pomáhají i doma, možná by to podle ní mohlo o něco zpomalit trend klesající porodnosti. Řeč přišla i na to, jaké to je být vnímána především jako „manželka Karla Janečka“, přestože si jeho příjmení nikdy nevzala. „Velmi často mě někdo představuje manželovým příjmením. Definovat ženu skrz manžela je velmi zastaralé,“ kritizuje Khousnoutdinova a vzpomíná i, jak jí kvůli některým vyjádřením manžela přicházely výhrůžky. Někdy má také obavu, aby tlak nezasáhl i její rodinu. „Nechci, aby s tím byly děti konfrontovány v nějakém třeba křehkém, zranitelném období dospívání,“ vysvětluje a dodává, že nejen kvůli tomu, ale také kvůli vzdělání, by si přála, aby v budoucnu trávili více času v zahraničí. A otevřeně mluví i o svém původu – má tatarské kořeny a její rodina zažila perzekuce v sovětském gulagu. Její příbuzní byli konfrontováni i válkou na Ukrajině. „Mí bratranci utekli pěšky přes hranice, protože nechtěli být zataženi do cizí války,“ dává za příklad, že přece ne všichni Rusové podporují Putina. Sama pomáhala například ženám, které zažily sexuální násilí v důsledku konfliktu. Co pro ni dnes znamená označení „kněžka“? Proč jí vadí škatulka „manželka slavného muže“, ale nebrání se označení matky tří dětí? Co říká na společenský tlak na „správné matky“ a rivalitu mezi ženami? A proč věří, že klíčem k proměně porodnictví není jen zdravotnická reforma, ale i proměna vztahu k ženskému tělu – už od první menstruace? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Skutečně mohu říct, že mám čtyři rodiče a jsem jedináček ze čtyř dětí. A vždycky se snažili, aby to bylo co nejharmoničtější. V tomhle jsem měl velkou kliku,“ říká Mikoláš Tuček, kterého veřejnost zná jako herního novináře, moderátora a fotbalového fanouška. V rozhovoru se ale ukazuje také jako otec tří dcer, člověk přemýšlející o vlivu sociálních sítí i o tom, jak se (ne)mění vztah k práci a k sobě samému s přibývajícím věkem. „Největší obavy mám ze sociálních sítí. Je to mnohem větší strašák, než jestli si dcery někde dají o dvě piva víc,“ přiznává novinář. Mluví také o momentu, kdy se jedna z jeho dcer jako malé dítě po pádu „vypnula“. „To je pro rodiče skutečně nepříjemná situace,“ popisuje to, jak těžké je mít své dítě bezvládné v rukou. Lékaři ho uklidnili, že se to některým dětem prostě stává, ale ten první moment, kdy ji držel a nevěděl, co se děje, v něm zůstává. Tuček mluví také o dědovi, který byl „spíš špion než agent StB“, o rodinných komunistech i o tom, jak se člověk učí chápat dějiny. „Pochopíš, že v jistých fázích té historie světa to mohl být docela ‚sexy směr‘. To, že není, už dnes víme velmi dobře,“ říká o nástupu komunismu po válce a dodává, že je pro něj ale strašidelné, jestli se historie tak trochu neopakuje. Ačkoliv nevěří, že podzimní volby dopadnou nějak fanaticky, doufá, že skončí alespoň „nějak hratelně.“ Tuček se v rozhovoru vrací i ke své profesní dráze – od herních pořadů jako Game Page nebo legendárního Re-playe až po současnou konzultantskou roli, v níž propojuje herní vývojáře s vydavateli. „Není to tak, že bych si nějak maloval kariéru. To jsem nikdy nedělal, spousta věcí se mi stala klikou,“ vzpomíná. Vysvětluje také, proč už ho neláká utíkat do otevřených herních světů na stovky hodin a proč dává přednost intenzivnějším zážitkům. Popisuje i to, jak se nepovedly některé televizní formáty, do kterých třeba investoval rok práce a které pak skončily po osmi dílech. S Alžbětou Trojanovou teď natáčí nový podcast a nechce se přetvařovat. „Nechceme se tvářit, že budeme dělat Re-play 2.0. Je to spíš, jako kdybyste s náma seděli v hospodě,“ láká posluchače. Je výhoda, když člověk trochu dělá všechno? Co Tučka nejvíce baví na fotbale? Co o nás říká, že Kingdom Come může být nejúspěšnějším kulturním exportem Česka? A jak se změnila situace v herním průmyslu? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Vždycky mě fascinovala představa mít umělou inteligenci jako spojence. Dneska bychom řekli kopilota – někoho, kdo nám může pomáhat s naším životem,“ popisuje Jan Tyl, původně student teologické fakulty, který dnes patří mezi nejvýraznější osobnosti české AI scény. Umělá inteligence podle něj není jen nástrojem, ale také zrcadlem naší společnosti, cestou k sebepoznání a možná i zárodkem nového typu vztahů. „Viděl jsem spoustu dívek zamilovaných do umělé inteligence. Mnoho mladých lidí ji přijímá daleko lépe, protože nekritizuje tak jako ostatní,“ říká a zároveň varuje před tím, že mladší generace mohou s AI jednat zkratkovitě a pokud se například přestanou bavit se svými vrstevníky, může jejich sociální inteligence zakrnět. Právě před tímto pohodlným odevzdáváním pozornosti a schopnosti přemýšlet Tyl varuje více než před sci-fi vizemi typu Skynet: „Daleko větší hrozbou je, že lidé budou delegovat myšlení na umělou inteligenci. Jde o takzvaný Google efekt. Nebudu se muset učit věci, které si můžu kdykoli vyhledat. A tak mi budou chybět základní znalosti.“ Tyl upozorňuje, že se nacházíme uprostřed nové průmyslové revoluce a připomíná, že i tehdy se lidé obávali, že je stroje připraví o práci – místo toho, aby se soustředili na to, že jim ji mohou usnadnit. Vypočítává, že umělá inteligence je dnes schopná přečíst si přepis z YouTube, shrnout z něj klíčové myšlenky a najít stovku relevantních stránek. „Míra halucinace“ je navíc s hloubkovou analýzou čím dál menší, ale pořád podle něj zůstává klíčové kritické myšlení. Sám navíc neustále testuje, jak může AI rozvíjet lidský potenciál. Jak přínosní pro nás mohou být digitální asistenti a jak mohou ovlivnit naše vztahy? Kam až jsme ochotni nechat stroj rozhodovat o našem životě? Může nám AI pomoct najít náš potenciál – nebo nám ho vezme? Jakou vizi AI budoucnosti si má Evropa vůbec stanovit a je důležité, kdo stojí v pozadí algoritmů? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Vlastně jsem překvapená, že žijeme,“ vzpomíná novinářka a moderátorka Fatima Rahimi na dobu, kdy musela s rodinou odejít z Afghánistánu do Evropy, když jí bylo šest let. Jako malé dítě tak strávila asi rok na cestě – s nedostatkem vody i jídla. „Nejtěžší byla ta hrozná nejistota. Nemáte kontrolu nad vlastním životem. Všechno řídí někdo jiný a to jsou převaděči. Nevíte, kde skončíte a musíte jim věřit,“ popisuje novinářka afghánského původu, jak s rodinou museli často přespávat třeba i v chlívcích pro dobytek nebo bez dostatku zásob strávili třeba i dva týdny v lese. Cesta začala rozhodnutím, které podle ní nebylo volbou, jak si spousta lidí představuje. „Buď žijete, nebo nežijete. A člověk má tendenci přežít,“ popisuje nutnost opustit Afghánistán kvůli problémům s vládou Tálibánu. Po příchodu do Česka strávila s příbuznými skoro čtyři roky v uprchlických zařízeních, která svým režimem podle Rahimi často trochu připomínala vězení – pokoje s mřížemi, nárok pouze na deset minut denně na dvorku a žádné hračky pro děti, které si tak musely vystačit třeba jen s propiskou a papírem. Na tuhle dobu nemá přesto novinářka špatné vzpomínky, nejvíce si ale vybavuje stres svých rodičů a dalších dospělých – ze zákonných důvodů nemohli pracovat, takže neustále čekali, co s nimi bude. V rozhovoru s Čestmírem Strakatým mluví Rahimi ale i o tom, co jí v nové zemi chybělo – rodný jazyk, perská literatura, afghánské jídlo nebo babička. Vzpomíná na období, kdy si ji lidé pletli s Romkou a po roce 2015 začali klást otázky na islám a muslimy. „V tu chvíli jsem přemýšlela: Modlím se, nemodlím se? Mám se modlit, nemám se modlit?,“ vysvětluje Rahimi, jak se začala víc zajímat o sebe a hledat odpovědi, protože cítila, že by je měla umět dát. Novinářka mluví taky o fotbale, který ji fascinuje svou paradoxní povahou. „Je to jednoduchá hra – víte, co je cílem, a moc toho k ní nepotřebujete. Já si v dětství vyráběla míč z hadrů nebo plastu,“ vzpomíná, ale také dodává, že jde o strašně složitý svět, když sledujete, jak se skládají týmy, jakou roli hrají peníze a politika a jak se ovlivňují zápasy. Dnes se kromě novinařiny věnuje i studiu terapie, ke které má blízko nejen díky vlastní zkušenosti, ale i novinářské práci. Komu přesně chce pomoci a proč je takový rozdíl vést terapii v angličtině nebo perštině? Jak náročné je někdy debatovat o migraci a jak dnes vnímá náboženství, které ji provázelo dětstvím? Jak se žije jejím příbuzným v rodné zemi a proč si myslí, že změna musí přijít zevnitř – ať už v Íránu, nebo v Afghánistánu? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Tak dostanu infarkt ve čtyřiceti, no a co?“ říká s nadsázkou hudebnice PAM Rabbit, která má za sebou dvě ceny Anděl, cenu Apollo, nominaci na Slavíka i vyprodané koncerty. Přesto si pořád skládá texty, stříhá klipy i produkuje svoji hudbu sama. „Chci mít věci pod kontrolou. Když se něco pokazí, tak to vždycky půjde za mnou. Mám tam obličej, tak za to zodpovídám,“ vysvětluje. Právě proto zatím odmítá předávat práci dál, i když si je vědomá, že všechno zvládat nemůže. V rozhovoru mluví o tom, že tlak často nevychází zvenku, ale od ní samotné. „Na mě nikdo netlačí. Mám super tým, ale já jsem na sebe vždycky nejtvrdší,“ přiznává zpěvačka s tím, že by se ráda izolovala alespoň od sociálních sítí. „Chci se vrátit zpátky do toho mindsetu na začátku, kde mám pocit, že to nikoho nezajímá, protože pak doopravdy tvořím,“ vysvětluje. Zároveň si nastavuje nové hranice vůči lidem kolem sebe: „Říkám rovnou: já nechci tvůj názor.“ PAM Rabbit mluví otevřeně také o terapii, na kterou chodí pravidelně a dlouhodobě. „Beru ji jako cheat code na život. Máte naproti sobě někoho, kdo má mapu vašeho života. Je to takový váš rádce,“ říká a také vysvětluje, že zpětně díky terapii například chápe, proč dlouho vstupovala do nefunkčních vztahů. „Volila jsem si partnery, se kterými jsme na sebe řvali, protože to bylo povědomé,“ dodává ke vzorcům, které si přenesla z rodiny. Dětství popisuje jako napjaté, ale spolu s tím vysvětluje, že to mělo logické důvody. „Mně se nic špatného nedělo, ale dělo se všechno špatné kolem mě,“ vzpomíná na to, jak vyrůstala v arménské rodině imigrantů, kde se víc řešilo přežití než školní prospěch. Její matka byla podle ní silná žena, která „jela bomby“, živila všechny a přitom vypadala skvěle, dodává k rodičovskému vzoru. S arménskými kořeny má PAM Rabbit blízko i k ruskojazyčnému prostředí - její prarodiče jazyk používají dodnes. „Když babička začne mluvit rusky nahlas, děda jí hned říká: ‚Toňa, ne!‘ Má v sobě zakořeněný, že je to špatně,“ popisuje rodinné reflexy spojené s migrací z Gruzie v době občanské války. Její příbuzní tehdy museli odejít kvůli svému arménskému původu. „Všichni se soustředili na nějaký základní přežití, že ani nebyl prostor přemýšlet nad tím, co si o vás někdo myslí,“ vzpomíná také zpěvačka. Sama se s rasismem nikdy nesetkala. „Tím, že jsem zapadala, si toho nikdo moc nevšímal,“ reflektuje. Proč se snaží ve svých vyjádřeních vyhnout politice? Kde je hranice mezi tím, co tvoříme pro sebe, a co už kvůli ostatním? Jak moc v Česku posloucháme ruský pop a ani o tom nevíme? A jaké bylo vyrůstání v imigrantské rodině? I o tom mluvila hudebnice PAM Rabbit.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Strategicky to byla pořád velká chyba,“ říká odborník na mezinárodní bezpečnost Michal Smetana k izraelsko-americkým útokům na íránský jaderný program. Přestože podle něj byly útoky extrémně dobře provedené a došlo k výraznému poničení mnoha zařízení, důsledky vnímá jako vážné: Írán přerušil spolupráci s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii, inspektoři nemají přístup k místu, diplomatická řešení byla zmařena a návrat k nim teď bude ještě mnohem těžší. Smetana zároveň upozorňuje, že útoky posílily pozici íránských jestřábů a zvýšily motivaci režimu v jaderném programu pokračovat. Latentní schopnost vyrobit zbraň zůstává, protože zůstala řada zařízení, která poničena nebyla. „Nevíme, jestli si to Írán troufne. Ale je to rozhodně varianta, která se teď zdá pravděpodobnější než před těma útoky,“ varuje expert. V rozhovoru mluví také o rostoucím vlivu Izraele v regionu, o porušování mezinárodního práva a o ztrátě nástrojů mezinárodního společenství. Připomíná, že izraelské akce vedly k vydání zatykače Mezinárodního trestního soudu na premiéra Netanjahua a bývalého ministra obrany Galanta. Termín „genocida“ označuje za právně komplikovaný, ale konstatuje, že ve chvíli, kdy je podezření, že by k ní mohlo docházet, jsou státy povinny podniknout potřebná opatření, aby něčemu takovému zabránily. „I velká část Izraelců se začíná pomaličku shodovat, že to je naprosto přes čáru,“ říká k disproporční reakci země na útoky Hamásu ze 7. října 2023 a humanitární krizi v Gaze. Otevřeně kritizuje také způsob, jakým se o konfliktu, ale i o dění okolo Íránu mluví ve veřejném prostoru – v médiích i mezi experty. Podle něj je debata často redukovaná na černobílou a neodráží složitost reality. Upozorňuje také na dvojí metr v hodnocení vyjádření politiků podle toho, zda pocházejí ze států, které „nemáme rádi“, nebo ze zemí našich spojenců. A podle experta není bezproblémové ani nekritické „roztleskávání“ Ukrajiny, které podle jeho slov vadí i Ukrajincům a vedlo k podceňování Ruska, což válkou zasažené zemi nakonec spíše ublížilo. Jak rozsáhlý íránský jaderný program může být a jakou zásadní chybu udělal Donald Trump? Proč použití síly přináší problematický precedent? A proč se Izrael stává v oblasti hegemonem? Pusťte si rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Veřejný prostor není klub, ze kterého mohu někoho vyloučit,“ tvrdí filozof a publicista Václav Bělohradský, který varuje před tím, že svoboda slova se dnes neomezuje zákazem, ale neviditelnými normami. Mluví o pojmu „měkké ostrakizace“ a tvrdí, že právě ona je pro český kulturní rámec typická. „Potlačené ve společnosti je nebezpečnější než to vyslovené. To, co se bojíte vyslovit, se změní v symptom, v nemoc,“ komentuje filozof. Nesvoboda slova se podle něj dnes projevuje například hegemonními slovy, která přestáváme chápat jako politická – jako třeba „dobro“, „pravda“ nebo „krása“. Ostrakizace je podle něj i důvodem, proč se část veřejnosti pohoršovala nad tím, že kdysi vystoupil na sjezdu hnutí ANO. „Já zásadně publikuju bez honorářů. Dostal jsem pravda, jednu koblihu, kterou jsem tam skutečně sežral ke kafi. Byla docela dobrá,“ směje se Bělohradský. Vzpomíná i na emigraci v roce 1970 a své rozhodnutí odejít popisuje bez heroizace. „Ve mně není ten typ statečnosti, který ta země tehdy potřebovala. Ten typ hrdinství, který vyžaduje třeba i vězení, nebo i to, že musíte počítat, že se budete živit nějak tak z vděčnosti vůči těm, kteří vám dají práci a upadnete do zvláštního typu závislosti na pomoci druhých,“ přiznává a mluví o různých formách odvahy. V širších souvislostech se Bělohradský zamýšlí také nad úpadkem Západu. „Proč jsou všichni naši nepřátelé najednou? Jsou to miliardy lidí. To je nová situace, do které se Evropa dostala,“ říká k tomu, že jsme si dlouho mysleli, že se Evropa stane třetím pólem vůči Americe a Rusku. Upozorňuje také na to, že demokracie je systém, který je z principu nestabilní – protože umožňuje vznik i šíření ‚nebezpečných myšlenek‘. „Demokracie je ideokracie – vláda názorových většin. A nemůžu předem zaručit, že ty názory nebudou nebezpečné,“ vysvětluje publicista. Jak dnes vypadá mocenská struktura ukrytá v běžném jazyce? Co dnes znamená být „levičák“? A jaký nejabsurdnější argument slyšel, pokud jde o jeho vystoupení na sjezdu hnutí ANO? Poslechněte si celý rozhovor.