Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Třikrát jsem měl za poslední dva roky fáze, kdy jsem si říkal, že budu úplně zbytečný.“ Influencer a technický guru Petr Mára se technologiemi zabývá většinu života, přesto ani on netuší, jak zásadně umělá inteligence promění svět kolem nás. „Musíš to pochopit, adaptovat se a doufat, že tu zatáčku prostě vybereme,“ říká. Podle něj už AI jako první tvrdě dopadá právě na lidi z technologického sektoru. Firmám, které dřív potřebovaly desítky programátorů, může dnes stačit zlomek původního týmu. Paradoxně tak právě lidé, kteří technologickou revoluci pomáhali vytvářet, patří mezi první, jejichž práci zásadně mění. Mára ale nevěří v budoucnost, ve které budou lidé komunikovat především se stroji. „Čím víc technologický svět bude, tím víc se lidi budou vracet k lidem,“ tvrdí. Vztahy jsou podle něj „alfa a omega fungování civilizace“ a AI je nedokáže skutečně nahradit. V rozhovoru se ale vrací i mnohem dál před dnešní AI boom. K době, kdy byl Apple okrajovou značkou, kterou v Česku téměř nikdo nepoužíval a on sám byl jedním z mála lidí, kteří jí věnovali roky života. „Nikdo ti nebude dělat deset let něco pro zábavu, aby pak možná uspěl,“ říká o cestě, která ho nakonec dostala k práci pro Apple a přednáškám po Evropě, Asii nebo Blízkém východě. Zároveň přiznává, že velkou část kariéry vůbec nevnímal jako promyšlený plán. Spíš měl štěstí, že něco, co ho fascinovalo dávno před ostatními, nakonec vyrostlo spolu s ním. Za profesním úspěchem ale byla i druhá stránka. Mára dlouhodobě bojoval se zdravotními problémy, užíval vysoké dávky kortikoidů a přitom létal po světě a vystupoval před lidmi. „Naučíš se otupit od zbytku těla, protože bys to neunesl,“ popisuje období, kdy podle něj nebyla možnost se zhroutit. Člověk musel přijít, tvářit se, že je „mistr světa“ a práci odvést. „Pak tělo doběhne a vybere si tu daň,“ vzpomíná Mára. Dnes říká, že množství stresu, kterému se tehdy vystavoval, by už znovu podstupovat nechtěl. Právě zkušenost s výkonem změnila i jeho představu o tom, co znamená uspět. Přestože si může dovolit věci, které by řada lidí za symbol úspěchu považovala, sám říká, že nikdy nezažil moment, kdy by si jednoduše řekl: dokázal jsem to. „Podle mě úspěch ve finále je situace, kdy dokážeš být sám se sebou uvnitř v klidu. Všechno ostatní je nějaký šum,“ myslí si. Peníze, dům, status nebo první třída v letadle podle něj mohou vypadat dobře zvenku, ale samy o sobě vnitřní spokojenost nepřinesou. Proč si Petr Mára myslí, že AI může jako první připravit o práci právě lidi z IT? Proč věří, že čím víc technologií kolem nás bude, tím důležitější budou skuteční lidé? Jakou cenu zaplatil za roky, kdy dokázal vypnout emoce a prostě podat výkon? A proč dnes považuje většinu tradičních symbolů úspěchu jen za „šum“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Měla jsem pocit, že když absolvuji nějaký kurz nebo chodím k psycholožce, tak mě to vyléčí. Jenže ono se to furt vrací.“ Herečka Klára Issová otevřeně mluví o tom, jak se celý život učí být k sobě méně tvrdá. Dlouho měla pocit, že když na sobě bude dost pracovat, podaří se jí některé věci jednou provždy vyřešit. Postupně ale přijala, že změna není přímá cesta. „Je to pořád dva kroky dopředu, krok dozadu. Furt je to takový taneček,“ říká. Perfekcionismus, tlak na výkon nebo potřeba kontroly se mohou vracet. Dnes se spíš učí včas poznat, kdy znovu „jede jako šroub“, zastavit se a nepovažovat každý návrat starého vzorce za selhání. Výrazný zlom přišel v období kolem covidu, které sama označuje za svou „temnou hodinku duše“. „Nebyl vztah, byl covid, nebyla práce,“ popisuje období, kdy se jí několik jistot rozpadlo najednou. Právě tehdy podle ní přestaly fungovat nástroje, na které byla celý život zvyklá. Začala proto hledat jiný způsob fungování, s větší lehkostí a menším tlakem na sebe samu. Důležitou roli v jejím životě hraje i spiritualita. Issová říká, že potřebuje věřit v něco vyššího a mít naději, protože čistě realistický pohled na svět plný válek, problémů a negativních zpráv by pro ni byl příliš beznadějný. Nechce před realitou zavírat oči, zároveň ale věří v sílu osobního příkladu. Mluví také o vztazích a o tom, co si do nich člověk přináší z rodiny. Zpětně přemýšlí o rozvodu rodičů, o svém vztahu k otci i o tom, že ve vlastních partnerstvích někdy zůstávala v nefunkčních situacích déle, než bylo zdravé. „Vydržíte v něčem, co nefunguje, déle, protože to prostě držíte a chcete, aby to fungovalo,” vysvětluje. Dnes se naučila být sama a samotu dokonce potřebuje. „Umím být hodně sama a je mi v tom velice dobře,“ říká, zároveň ale připouští, že jí blízkost druhého člověka někdy chybí. Její představa partnerství už proto nevypadá jako dřív a dodává, že pokud by s partnerem žili pod jednou střechou, na jedné věci by chtěla trvat: „Můžeme bydlet ve stejném bytě, ale chtěla bych mít svoji ložnici.“ Téma vztahových vzorců se promítá i do její nové role ve filmu Divočina, kde ztvárňuje ženu poznamenanou vztahem k otci i agresivním partnerem. Po třiceti letech herectví zároveň sama hledá cestu od přehnané přípravy a kontroly k větší lehkosti a „nevinnosti“. Co se Klára Issová naučila o vlastní potřebě kontroly a perfekcionismu? Co jí ukázalo období, kdy se jí několik životních jistot rozpadlo najednou? Jak se změnila její představa lásky, samoty a partnerství? A proč se po třiceti letech herectví znovu učí věci pouštět? Pusťte si rozhovor s Klárou Issovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 71 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Bylo to nejdelších pět minut mého života.“ Zpěvačka a skladatelka Lenka Filipová alias Lenny vzpomíná na chvíli, kdy její maminku, známou zpěvačku, našli doma po vážném zdravotním kolapsu. Sama byla zrovna za Prahou a věděla, že jako jedna z mála má klíče. Když se k ní muzikanti nemohli dostat, řekla blízkým, ať vyrazí dveře nebo okno, hlavně aby se dostali dovnitř. Cestou zpátky jí hlavou běželo, že ještě den předtím s mámou mluvila a že není možné, aby tu najednou nebyla. Později se ukázalo, že jí prasklo aneuryzma a následně spadla ze schodů. „Jakýkoliv doktor vám řekne, že to byl zázrak, že ta máma přežila,“ říká Lenny a období, které následovalo, označuje za nejnáročnější týdny svého života. Poprvé o celé zkušenosti mluví takhle otevřeně. Popisuje, jak se najednou starala o člověka, o kterého se celý život sama opírala a jak jí tahle zkušenost změnila pohled na rodinu i čas. Když její máma letos slavila narozeniny, dostala od dcery velkou jedničku - jako symbol prvního roku druhého života. „Jakmile máte takovou druhou šanci na život s tím člověkem, některé věci počkají,“ říká Lenny. Vyrůstala v hudební rodině a od rodičů si podle svých slov odnesla disciplínu, preciznost i důraz na to dotahovat věci do konce. Zároveň ale říká, že si chtěla jet vlastní cestu a být sama za sebe - i proto se od začátku snažila budovat kariéru po svém. Dnes vydává novou desku Good Omens na vlastním labelu a otevřeně popisuje i tvrdost hudebního průmyslu. U svého hitu Hello zpětně vidí jako zásadní problém, že české vydavatelství nemělo žádnou strategii pro zahraničí a nedokázalo dostatečně propojit úspěšnou píseň s její tváří. Přístup labelů přirovnává ke žvýkačce: dokud máte chuť, žvýkají vás a pak vás vyplivnou. Ještě větší tlak ale dnes podle ní přichází ze sociálních sítí. Možnost, že se člověku během jednoho dne změní život, vnímá jako obrovskou svobodu, zároveň ale říká, že tvorba obsahu ji několikrát dostala „až do depresivního stavu“, kdy byla natolik demotivovaná, že přestávala psát hudbu. Pomáhá jí proto vracet se k jednoduchému pravidlu: hudebníci mají dělat hudbu. Do toho všeho vstupuje i umělá inteligence, kterou Lenny používá jako pragmatického rádce, ale odmítá ji pustit do samotné tvorby. Právě tam si nastavila hranici, protože nechce jako kreativní člověk pracovat s nástrojem, který jí nabízí další melodie na základě už existující hudby. Stejně ambivalentně mluví o slávě, sociálních sítích i zájmu médií o soukromí. Bulvár podle ní dokáže sledovat i změny jejího těla a spekulovat o těhotenství, ona sama se ale snaží držet osobní život stranou a připomíná přístup své mámy: čím víc soukromí člověk uchová, tím lépe se mu v něm možná žije. Jak zpěvačka vzpomíná na chvíle, kdy její máma bojovala o život? Co jí vyrůstání se slavnou matkou dalo a proč si přesto potřebovala vyšlapat vlastní cestu? Proč ji tlak sociálních sítí dokázal odříznout od samotné hudby? A kde má jako muzikantka hranici při používání umělé inteligence? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 48 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nepomáhám, protože chci, ale protože můžu. Když můžeme, tak musíme.“ Matouš Bláha přijel na ukrajinskou hranici 25. února 2022. Nejdřív pomáhal organizovat odvoz lidí do bezpečí, začátkem března už vozili humanitární pomoc přímo na Ukrajinu. Dnes vede Koridor UA, který tam posílá desítky kamionů ročně. Před několika týdny navíc jejich sklad zasáhl ruský dron, zničil ho a s ním i část zásob. Koridor ho teď obnovuje. „Nikdo asi nedoufal, že to bude takhle dlouhé,“ říká o válce, která podle něj ještě dlouho neskončí. Začátky si pamatuje téměř den po dni. Po osvobození Buči a Irpině viděl cestou do Kyjeva spálenou techniku a místa, která do té doby znal jen ze záběrů. „Najednou jsme vlastně viděli nějaké vítězství,“ vzpomíná. Zároveň si uvědomil, že strach je naprosto reálný a oprávněný a že po tom, co viděl, už nechce uhnout. Válka změnila i jeho vztah k násilí. Před ní by se označil za pacifistu, dnes říká: „Před válkou bych asi nešel. V tuhle chvíli bych už asi Česko bránit šel.“ Podobně ostře mluví o únavě z války doma: lidé přímo na Ukrajině podle něj právo na apatii mají, ale my v Česku nemáme právo nějakým způsobem být unavení. Právě zkušenost z Ukrajiny mu podle něj ukázala, že někdy nenásilné prostředky jednoduše nestačí. V Mykolajivu zažívají deset i patnáct poplachů denně, v Chersonu je pak podle Bláhy ve vzduchu neustále dvacet až třicet létajících objektů a lidé přesto zůstávají. Někteří nemohou odejít, jiní nechtějí. Život v neustálém ohrožení se podle něj postupně stává něčím, co lidé vytěsní, aby vůbec mohli dál fungovat. Koridor UA vozí jídlo, zdravotnické vybavení, vyřazená okna i sítě používané jako ochrana proti dronům. Pomáhá také nemocnicím, útulkům a dětem, na jejichž psychologickou podporu český stát podle Bláhy zrušil grant. Zároveň varuje, že válka nemusí zůstat jen ukrajinským problémem: „Už jsme v podstatě v ostré fázi nějakého testování naší reakce,“ říká o ruském přístupu k Evropě a NATO. Co s člověkem udělají roky pravidelných cest do války? Jak se dá zvyknout na život pod neustálou hrozbou dronů? Proč Matouš Bláha říká, že Češi nemají právo být válkou unavení? A jak reálné podle něj je, že se jednou budeme muset bránit i my? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Naděje neexistuje. Mít naděje je nezralý přístup. Musíte vidět realitu.“ Novinář, komentátor a publicista Alexandr Mitrofanov přichází s knihou Doba pitomců, jejíž prvotní podnět vznikl už před lety při jeho předchozím rozhovoru v tomto podcastu. Pitomcem přitom nemyslí člověka bez inteligence. Podle definice, se kterou pracuje, má takový člověk informace potřebné k rozumnému úsudku, ale přesto jedná proti logice, etice i vlastnímu zájmu - a často reaguje agresivně, když někdo jeho pohled zpochybní. Mitrofanov říká, že se s podobnými lidmi patnáct let snažil vést dialog. Dnes už v jeho smysl nevěří. Jeho pohled na současnou společnost je mimořádně skeptický. Mluví o „studené občanské válce“, uplynulých pětatřicet let považuje za výjimečně šťastné období, které se podle něj „vylomilo z dějin“ - a teď se poměry vracejí k tomu, co považuje za jejich běžný průběh. Současnou českou vládu označuje za „lůzovládu, která připravuje kapitulaci před Ruskem“, demokratickou opozici považuje za slabou a příliš zaměstnanou vlastními stranickými zájmy. Přesto říká, že lidé, kteří s vývojem nesouhlasí, mají dělat to, co umějí. „Já je taky neopouštím, nikam jsem se neschoval,“ dodává. Nejtemnější je Mitrofanov ve chvíli, kdy přijde řeč na Rusko. Očekává, že se Moskva pokusí otestovat soudržnost NATO, a je přesvědčený, že k ovládnutí země, jako je Česko, nepotřebuje ruské tanky. „Dveře se otevřou samy,“ říká. Pokud by se ruský vliv skutečně prosadil, pro jeho odpůrce podle něj připadají v úvahu dvě možnosti: „V lepším případě emigrace, v horším případě smrt.“ Podle něj je místo uklidňování potřeba dívat se na realitu a připravit se na to, co může přijít. Proč se Mitrofanov definitivně vzdal snahy přesvědčovat lidi, se kterými nesouhlasí? Proč považuje dnešní situaci v Česku za začátek „nové normalizace“? Opravdu podle něj Rusko zkusí otestovat článek 5 NATO? A jak se žije člověku, který říká, že žádnou naději nepotřebuje a chce být hlavně „psychologicky ozbrojený“? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Říkal jsem si, že jestli mám těch deset let, tak bych to měl trochu rozjet,“ vzpomíná David Koller na dobu, kdy jako patnáctiletý slyšel, že se kvůli vrozené srdeční vadě možná nedožije pětadvaceti. Dnes s odstupem říká: „Užil jsem si to a pak jsem musel zase brzdit.“ Za sebou má desítky let na pódiu, euforii devadesátých let, hraní před Rolling Stones i dlouhou historii s Lucií. Když se jejich cesty rozešly, vnímal odchod z kapely jako osvobození. „Chcete někam pokračovat a vidíte, že ta kapela má jiné priority a vy chcete taky něco jiného, tak prostě odejdete,“ říká. Některé staré písně pro něj přitom zůstávají aktuální. Když při koncertu v Bardejově uviděl poblíž radnice velkou ruskou vlajku, rozhodli se zahrát Oheň. „Mrazilo mě z toho,“ popisuje. Politické písně už dnes do vlastní tvorby příliš tahat nechce - lidé podle něj přicházejí na koncert také proto, aby se bavili a deset skladeb o současném dění by je poslalo domů „jak zmlácené“. Potřebu veřejně se ozvat ale neztratil. Před volbami podle něj člověk může podpořit lidi, kterým věří a kdo se do veřejného dění vůbec nezapojuje, nemůže se pak divit tomu, co se stane. „Nějaký odboj je potřeba,“ říká a v souvislosti s děním kolem veřejnoprávních médií mluví dokonce o jejich „znásilnění“. Divokost minulých dekád přitom nepopisuje jen romanticky. Vzpomíná na večer, kdy se po koncertu a alkoholu pokoušel dostat do vedlejšího hotelového pokoje přes římsu a následná rvačka skončila zraněními. Proměnil se i jeho vztah k vlastním textům. Dnes už je prakticky nepíše a část těch starých hodnotí podstatně kritičtěji než dřív. „Některé texty by se nedaly dneska ani prezentovat,“ říká o tvorbě z dob Lucie. Nechce je označit přímo za mačistické, spíš za „hodně klučičí“. U písně Vona říká jó připouští, že se dnes pohybuje na hraně toho, co je ve veřejném prostoru ještě použitelné. „Bylo to myšlené jako vtip, ale dneska už to možná takový fór není,“ říká. Na nové tvorbě ho naopak přitahují texty žen. Baví ho podle jeho slov jejich jiná citovost a možnost podívat se na svět holčičíma očima. Přesto ani po desítkách let hudbu neopouští. Roky hraje se synem Adamem, vrací se k Jasné Páce a dál vydává nové věci. Únava ale přichází - když během jediného týdne odehrál pět koncertů, na tom posledním si podle svých slov říkal: „Co tady děláme? Proč to ještě dělám?“ Zároveň odmítá představu, že by budoucnost hudby měla patřit dokonale vyrobeným kopiím. Umělá inteligence ho provokuje právě tím, že podle něj skládá dohromady už existující nápady. Proč pro něj byl odchod z Lucie osvobozující? Kdy poznal, že musí kvůli alkoholu zabrzdit? Proč už nechce psát vlastní texty a co mu dnes vadí na některých těch starých? Kdy podle něj nastává čas na občanský „odboj“? A proč ho představa hudby vytvářené umělou inteligencí tolik dráždí? Poslechněte si celý rozhovor s Davidem Kollerem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jeden večer jsem byla rozhodnutá, že už ne. Úplně,“ říká moderátorka Terezie Tománková o chvíli, kdy po vyhroceném rozhovoru s Milošem Zemanem vážně uvažovala, jestli chce dál dělat svou práci. Nakonec se rozhodla, že takhle její příběh skončit nemá. Zkušenost ji podle jejích slov přivedla i k tomu, že se dnes dokáže dívat na člověka, se kterým nesouhlasí téměř v ničem, aniž by jím pohrdala. Představa, že moderátor nemá vlastní občanské postoje a hodnoty, je podle ní zcestná. Politické debaty se přitom podle Tománkové zásadně změnily. Pro politiky už často není nejdůležitější dvouhodinová diskuse ani divák před televizí, ale několik krátkých videí, která z ní během vysílání vzniknou pro sociální sítě. „Ještě ta debata jede a už to tam je,“ říká. Sama se v poslední Partii dostala tak blízko tomu vykázat Zdeňka Hřiba ze studia jako nikdy předtím, protože podle ní opakovaně nerespektoval pravidla debaty. Otázka pak podle ní není jen, jak politickou diskusi moderovat, ale jestli její původní smysl vůbec přežívá. Tománková zároveň odmítá představu, že by šlo vytvořit politickou debatu, která bude všem připadat nestranná. Z jedné strany slýchá výtky, že pracuje pro údajně „proruskou“ CNN Prima NEWS, z druhé pak osobní obvinění, že je placená Aspenem, Sorosem nebo Petrem Fialou. Sama říká, že může ručit především za svou práci a za Partii. V ní podle svých slov nechce vybírat hosty jen proto, že přinesou kliky nebo bizarní moment, ale podle jejich relevance k tématu. Připouští přitom, že komerční médium samozřejmě sleduje, co lidi zajímá. Ani ona sama neví, jak dlouho bude chtít každou neděli sedět proti politikům. Dokud se na vysílání těší, práce jí podle jejích slov stále dává smysl. Zároveň ale přiznává, že množství agrese a reakcí ji postupně ovlivňuje a zasahuje i do soukromí. Nechce vystavovat dceru ani partnera lidem, kteří po ní mimo studio chtějí, aby vysvětlovala, proč pozvala Babiše nebo Pavla a proč podle nich svoji práci dělá špatně. Sama proto přemýšlí, kam vůbec chodit. „Až mě to úplně přestane bavit, tak to samozřejmě dělat dál nemůžu,“ říká. Klid přitom podle ní nepřijde ani po současné politické sezoně. Další prezidentská volba bude podle Tománkové znovu mimořádně polarizující. Přímý dvoukolový souboj podle ní vytváří téměř nevyhnutelné rozdělení na dva tábory, přenáší politiku hluboko do soukromí a dokáže „rozhádávat rodiny“. Proč byla po rozhovoru s Milošem Zemanem připravená skončit? Kde pro ni končí neutralita a začínají hodnoty, přes které nejede vlak? Mají ještě televizní politické debaty smysl, když je politici používají jako materiál pro vlastní sociální sítě? A jak dlouho chce Terezie Tománková zůstávat jednou z nejviditelnějších tváří českých politických debat? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 84 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Netěším se na nic víc než na to, že všichni upadneme do zapomnění.“ Herec Saša Rašilov vyrůstal se jménem, které už před ním něco znamenalo a jako dítě poslouchal, že bude stejně geniální jako jeho slavný dědeček. Přirovnává to k tomu, jako kdyby dědeček vyhrál eurojackpot a okolí vám říkalo, že to dáte taky. On sám měl naopak „tisíc momentů“, kdy si říkal, že to takhle nemá. Dnes mluví o „klidu v neklidu“ a o tom, že člověk si uprostřed věcí, které nikdy úplně neutichnou, musí vybojovat chvíli na nadechnutí. Mluví také o rozhodnutí přestat pít. Alkohol mu dokázal pomoct, když byl smutný a bez energie, stejně jako ve chvíli, kdy byl v napětí. Dlouho navíc fungoval bez kocovin, zvládal práci a nikdo ho kvůli pití nezastavil ani doma, ani v práci. „Dokázal jsem všechno zvládat a během toho jsem dělal svou profesi na top úrovni,“ říká. Myslel si proto, že „jede na vítězném voze“, ale podle jeho slov to bylo přesně naopak. Nakonec pochopil, že představa, že právě on bude alkoholu vládnout, nefunguje: „Nedá se s tím bojovat, nedá se to porazit. Když tohle neumíte, nemáte pít.“ Otevřeně mluví i o marihuaně - vadí mu, že by kvůli ní měl být v 54 letech vnímán jako kriminálník. Kritizuje zároveň dostupnost syntetických kanabinoidů a dalších látek a připomíná, jak samozřejmě česká společnost zachází s alkoholem. Právě jako otec čtyř dětí přemýšlí i o tom, před čím je vůbec ještě možné děti chránit. Mladší dcera zatím nemá telefon a čas u obrazovky rodiče hlídají. Herectví se jim ale před dětmi schovat nepodařilo: „Mně dětství uteklo ani nevím jak, přes nějaký básničky, recitace, dramatický kroužek a už jsem byl na konzervatoři,“ vzpomíná Rašilov. Dnes přitom dojatě sleduje, jak jeho dcera Antonie pracuje v divadle se svou o dvacet let mladší sestrou Maruškou. Mluví také o strachu z „většiny, která vás převálcuje“, o potřebě dělat konkrétní věci místo nekonečného debatování a o víře, ke které se dostával přes existenciální úzkost. Proč Saša Rašilov nechce zanechat pomník? Proč přestal pít, ale otevřeně mluví o marihuaně? Co chce předat svým dětem a před čím je naopak chránit? A kde po letech hledání našel svůj „klid v neklidu“? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Svět se skutečně nachází ve velmi napjatém bodu zlomu. Stačí málo, aby tady někdo jiskrou zapálil velký požár.“ Bývalý velvyslanec a externí poradce prezidenta Petra Pavla Petr Kolář otevřeně říká, že má ze současného vývoje obavu. Mluví o válce na Ukrajině, Rusku, Blízkém východě i o Spojených státech, které už podle něj nejsou stejným spojencem, jakého Evropa znala dřív. Česko podle něj zároveň stále není dostatečně připravené na situaci, kdy by se bezpečnostní hrozba stala skutečností. „Problém je v tom, že řada běžných lidí primárně řeší svou peněženku a svou současnost,“ varuje. Část společnosti podle něj dává před svobodou přednost jistotě a pohodlí a nechce slyšet o rizicích, která by tenhle klid narušila. Kolář s nadsázkou říká, že by člověk před získáním volebního průkazu mohl projít základním testem občanské způsobilosti, ale kritický je také k české politice. Demokratická opozice se podle něj místo spolupráce tříští a sama eliminuje, zatímco politici napříč tábory nedokážou ani v zásadních otázkách budovat vzájemnou důvěru. V době, kdy může být nutné se rychle shodnout na obraně a bezpečnosti země, se podle Koláře Česko příliš často jen „okopává“. Zároveň odmítá představu Petra Pavla jako skutečného lídra opozice. Prezident je podle něj konzistentní v názorech, které zastával dávno před současnými politickými střety a jeho bezpečnostní postoje vycházejí z vlastní zkušenosti. „Prezident není naivní hlupáček, je to praktik, který zažil, co to je mít i reálnou válku,“ dodává. Exdiplomat reaguje i na informace o údajné operaci, která má prostřednictvím tlaku na lidi kolem Petra Pavla oslabit prezidenta a odradit ho od další kandidatury. Sám je mezi zmiňovanými lidmi a odmítá představu, že by právě on prezidenta řídil nebo „štengroval“ proti Andreji Babišovi. „Intrika k politice patří a vždycky patřila. Ale vždycky jsem si říkal, že vyplácat patrony na slepý cíl, je přece hloupost,“ říká s tím, že podobné útoky by podle něj Pavla spíš utvrdily v tom, že další kandidatura má smysl. Mluví přitom i o postupném obnovení dialogu mezi prezidentem a premiérem, svém podílu na jejich prvních jednáních, sporu kolem Filipa Turka a SMS Petra Macinky i o tom, proč má za to, že Petr Pavel dnes druhý mandát zvažuje jinak než ještě před časem. Jak blízko je podle Petra Koláře svět širšímu konfliktu? Proč považuje pohodlí a nezájem části voličů za problém demokracie? Dokáže se česká politika v případě skutečné krize semknout? A proč je přesvědčený, že tlak na okolí Petra Pavla prezidenta od další kandidatury neodradí? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Všichni mi gratulují, je to skvělé. Ale u bráchy se vlastně neděje nic. Je to horší.“ Režisérka Pepa Lubojacki pět let natáčela svého bratra a dva bratrance žijící se závislostí, kteří žijí nebo žili na ulici. Vznikl mimořádně osobní dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato, který získal dvě ceny na Berlinale, Česko ho vysílá do boje o Oscara a 24. září vstupuje do kin. Úspěch filmu ale ostře kontrastuje s realitou lidí, o kterých vypráví. Původně sama ve filmu vůbec být nechtěla. Postupně ale cítila, že když zůstane schovaná za kamerou, staví se vůči svým blízkým do nerovné pozice. „Musím odhalit sebe, když odhaluji je,“ vysvětluje. Otevírá proto i vlastní rodinnou historii, zkušenost s alkoholem a stud, který ji dlouho provázel. „Je strašně únavné se za něco stydět,“ říká. Mluvit veřejně o věcech, o kterých dřív nemluvila téměř s nikým, je pro ni stále děsivé, zároveň ale i osvobozující. Během natáčení sama přestala pít a šestým rokem alkohol nepije vůbec. Na FAMU pila i každý den, ale nepřipadalo jí, že dělá něco neobvyklého, protože podobně fungovalo její okolí. „Je podle mě trošku normálnější pít než nepít,“ říká a upozorňuje, že právě normalizace alkoholu může zakrývat chvíli, kdy už člověku škodí. Silnou roli v její snaze pomoci bratrovi hrála i smrt otce, který dlouhodobě pil. „Nezachránila jsem tátu, tak teď musím udělat něco, abych zachránila bráchu,“ popisuje. Roky věřila, že když se o závislosti dozví dost a bude se dost snažit, dokáže mu pomoct. Postupně přijala, že střízlivost nelze chtít víc než samotný člověk a že pomoc musí mít hranice. „Jediné, co můžete udělat, je v tom nějak zachránit sebe,“ dodává. Bratrovi dnes pomáhá s ubytováním, zároveň upozorňuje na systémové bariéry. Ubytovny popisuje jako nedůstojné prostředí a „byznys s chudobou“, který nahrazuje chybějící sociální bydlení. Kritická je i ke zkušenostem lidí žijících na ulici se zdravotnictvím - jeden z jejích bratranců podle ní přišel o obě nohy poté, co ho nemocnice opakovaně odmítly adekvátně ošetřit. Film proto není jen příběhem závislosti, ale také rodiny kolem ní, hranic pomoci a způsobu, jakým společnost nahlíží na lidi žijící na ulici nebo se závislostí. Lubojacki připomíná, že bychom se neměli ptát jen „co je s tebou špatně“, ale především „co se ti stalo“. A přesto si uchovává víru v druhé: „Věřím, že lidé jsou dobří a že vlastně pomáhat chtějí,“ dodává. Dá se smířit s tím, že člověka, kterého milujeme, nedokážeme zachránit? Kde mají být hranice pomoci? Nakolik k životu na ulici a závislosti přispívá selhávání systému - od nedostupného bydlení po přístup zdravotnictví? A může otevřené vyprávění změnit způsob, jakým se na lidi se závislostí díváme? Poslechněte si celý rozhovor s Pepou Lubojacki.