Jednání o konci války na Ukrajině nabrala rychlý spád. Rok a půl se už na ukrajinské frontě odehrává opotřebovávací válka s mírnými územními zisky ve prospěch Ruska.

Hostem speciálu Kecy a politika je reportérka Adéla Knapová, která už více než půl roku žije v ukrajinském Charkově, má zkušenosti s pobytem na frontových liniích a nedávno rozvířila debatu svým článkem Ukrajinská sprcha a procitnutí Evropy. Realisticky hodnotí nedávné kroky Spojených států a Ruska, které v této fázi jednání nevidí jako „nový Mnichov“, ale jako šanci, jak pohnout se zamrzlou situací na frontě, která se navíc pro Ukrajince nevyvíjí dobře.

"Navzdory šoku však už i na Ukrajině, kde pobývám, zaznívají hlasy, že se aspoň děje něco, co by mohlo válečnou hrůzu ukončit." Zároveň říká, že dohoda o příměří musí být na principu win-win. „Nový Mnichov“ nemusí být samotné jednání, ale výsledek dohody.

Knapová zároveň považuje za iluzi výrok prezidenta Macrona, že je nutné domluvit „trvalé příměří“. Jak ale uzavřít něco takového se státem (Ruskem), jehož vedení nepovažuje sousední napadený stát (Ukrajinu) za plnohodnotný státní útvar a Ukrajince za samostatný národ? Výsledkem dohod, ať už z Rijádu nebo odkudkoli jinde, může být jen dočasné příměří, které umožní Ukrajině přezbrojit a připravit se na další případnou ruskou invazi.

Být Ukrajincem totiž neznamená být jenom příslušníkem jednoho národa, ale je to především úděl. Jinými slovy, těžký osud národa, jehož existenci bude sousední národ systematicky zpochybňovat i za sto let.

Za pár dní budou v Německu předčasné parlamentní volby. Odehrávají se v mimořádné situaci, kdy se na denní bázi projevuje nezvládnutí velkorysé migrační politiky, ekonomika stagnuje a politické strany jsou rozdělené v otázce strategie energetické politiky.

Některá německá média označila za migrační Rubikon události v Aschaffenburgu, kde 28letý Afghánec pobodal a usmrtil několik lidí. Po Mannheimu, Magdeburgu, Solingenu a jiných městech jde o další projev nezvládnuté kriminality spojené s masovou migrací z let 2015/16. Rozdíl byl v tom, že parlamentní opozice, podporovaná částí někdejší vládní většiny, odhlasovala usnesení o migrační a azylové politice (výzva vládě, aby zastavila pokusy o nelegální vstup do země, okamžitě zadržela osoby, které musí zemi opustit, a zpřísnila právo pobytu pro usvědčené zločince). Toto hlasování vedle CDU/CSU, FDP a BSW podpořila také protestní AfD.

Namísto debaty o násilí zachvátila německá média diskuse o přípustnosti hlasování s touto stranou. Na základě tohoto usnesení pak byla navržena novela zákona, která neprošla v poměru 350:338. Ukazuje to na jednu věc. Očekávaný vítěz voleb, německá CDU/CSU, původně chtěl jako pilíř svého volebního programu udělat ekonomiku. Nicméně události posledních měsíců a let toto téma vytlačily na okraj a nedělní německé volby budou především o migrační politice.

Otázkou je, zda lze v Německu převzít rakouský model, kdy tamní lidovci vzali do vlády populistickou stranu Svobodných a odčerpali tím její protestní potenciál. Německá společnost je však výrazně rozdělenější než rakouská, takže výsledkem zřejmě bude nějaký široký kompromis stran levého a pravého středu.

Tématem číslo jedna objektivně zůstává ekonomika a hledání nového modelu prosperity. Získá předpokládaný budoucí německý kancléř Merz dostatek politické síly, aby provedl deregulaci, nebo německé firmy odejdou do USA a v Německu ještě posílí krajně pravicové strany?

Se čtyřnásobnou držitelkou Magnesie Litery a členkou Německé akademie pro jazyk a literaturu Radkou Denemarkovou o tom, jestli je její literatura politická, o hořkém smíchu Franze Kafky a o tom, že literatura se musí dělat opravdově a naplno.

Protože jsme přátelé, vytáhl jsem z ní, jak probíhá jmenování do Německé akademie pro jazyk a literaturu a co to pro českou spisovatelku znamená. Probrali jsme vydání jejích knih v arabštině, jak její knihy čtou arabští muži a jak arabské ženy, a jak rozdílné jsou reakce na její knihy v Německu, ve Španělsku a v Česku.

Padl nepravomocný rozsudek ve věci hejtmana Půty, opět vybublala kauza, v níž stínový ministr spravedlnosti Vondráček zastupuje lichvářské firmy. K tomu dosavadní ministr spravedlnosti Blažek říká, že chce opravit paragraf neoprávněné činnosti pro cizí moc.

Hlavní větev obžaloby hejtmana Půty, kde státní zástupce tvrdil, že přijal 800tisícový úplatek, se zhroutila. Půta nakonec po téměř 11 letech byl uznán vinným v částce 30 tisíc korun. Je to spravedlivý rozsudek po těch letech? Nebo jde o dozvuk protikorupční revoluce z let 2012–2016, kdy státní zástupci pronásledovali komunální a krajské politiky?

To, že poslanec Radek Vondráček zastupuje lichvářské firmy, opět vyšlo na povrch. Už v roce 2021 ho kritizovala organizace Transparency International a dokonce Andrej Babiš prohlásil, že „to vypadá blbě a není to dobré pro jeho reputaci.“

To, co v určitých kruzích proběhlo po přijetí paragrafu neoprávněné činnosti pro státní moc, nelze nazvat jinak než neurózou určitých lidí. Ministr Rakušan prohlásil, že paragraf je zaměřen na „vyzvídání informací pro nepřátelské státy, sledování osob nebo budování agenturní sítě s cílem narušit bezpečnost Česka.“ Přesto v určitých opozičních kruzích propukla hysterie, že budou zavíráni lidé za zveřejněné názory na sociálních sítích.

Ve skutečnosti jde o „protišpionážní“ paragraf, který zakazuje spolupráci s cizí mocí.

Pro řadu Evropanů je politický styl Donalda Trumpa matoucí, protože se na něj díváme naší optikou. Z hlediska tradiční americké kultury jde spíš o archetyp starého mýtu ve stylu do města přichází nový šerif a snaží se dělat pořádek.

Podle politického analytika Jefima Fištejna není Trump nahodilostí amerických dějin. Jednak příliš připomíná některé americké politiky (A. Jackson, T. Roosevelt) a zároveň je ztělesněním ducha doby. Přesněji snahy vnést do demokracie novou dynamiku a vyřešit některé chronické jevy na mezinárodní scéně. Trump je typický disruptor (rozrušitel) určitých tradic a zájmů, které se ukazují jako přežilé.

Jak říká jeden zlidovělý postřeh: Trumpa musíme brát vážně, ale nesmíme ho chytat za slovo. Jestli něco zná a ctí, jsou to nátlakové metody komunikace, o nichž konečně svého času napsal úspěšnou knihu. Trump prostě přeformátovává nejen americkou vnitřní politiku, ale i mezinárodní vztahy jako celek.

Ve druhé části rozhovoru s Jefimem Fištejnem řešíme věci jako: co stojí za tažením proti droze fentanyl? Jaká je alternativa k deportacím nelegálních migrantů? A hlavně: jak dopadne ruská válka na Ukrajině?

Před dvěma lety byl zvolen hlavou státu Petr Pavel. O téměř milión hlasů porazil Andreje Babiše. Je to prezident pro nenáročné, jak naznačil dramatik Milan Uhde? Je to rozhodně jiný prezident, než byli Havel, Klaus a Zeman. Nemá ambice vytvářet z Hradu nové mocenské centrum konkurující politickým stranám. Je to hodně civilní prezident, který se pokouší udělat z Hradu platformu pro dorozumívání opozice a koalice. Moc se mu to nedaří už jenom proto, že Babišův voličský svět si uvědomuje, že Pavla před dvěma lety volila i část voličů levice a populistů.

Hlavně z toho důvodu na něj útočí a snaží se ho znemožnit v očích lidí, které považují za své potenciální voliče. Problémem image Petra Pavla je, že ho jeho okolí tlačí do pozice nového Václava Havla, a on má ve skutečnosti blíž k lidovému typu českého Chucka Norrise, kterého baví bezpečnostní politika, motorky a setkávání s lidmi. Co ho baví méně, je rozhodování o ústavních soudcích, kteří však budou mít klíčovou roli v řadě rozhodování nejen o podobě české politiky, ale i například o tom, jestli budou, nebo nebudou zneplatněny volby, jak se to stalo nedávno v Rumunsku.

Tomu se všichni brání, včetně řady ústavních soudců, ale i tak je složení Ústavního soudu klíčové pro rozhodování o složitých otázkách, kde se politika dostala do rohu. Otázka zní: je Pavel lepší prezident než jeho předchůdce Zeman? Pro všechny, kteří už zapomněli na Zemanovy zahraničněpolitické iniciativy, blouznění mluvčího Ovčáčka a machinace kancléře Mynáře, asi ano. Všichni ostatní si nejspíš musí říct, že mít prezidenta pro nenáročné není vůbec špatné.

Jak se změnila situace oproti stejnému okamžiku před minulými volbami? Jaké strategie mají jednotlivé strany a s kým se přetahují o voliče? Kdo jsou noví nihilici, a kde se vzali? Proč nechtějí rodinu, děti, nevěří, že mohou prací změnit svůj osud a koho budou volit? A jak bude vypadat politický svět silných lídrů, který přináší Donald Trump a jak jsou na takový svět přípravné české politické strany? A hodně dalších zajímavostí a dat, na které je Michal specialista.

Kompletní hodina a půl o všem možném na Forendors.cz

Premiér Fico nejdříve koncem prosince odjel do Moskvy, kde jednal s prezidentem Putinem. Nebyla to oficiální návštěva, neletěl vládní letkou, rozhovorům nebyl přítomen slovenský velvyslanec v Rusku, takže nikdo neví, o čem se tam mluvilo a co bylo dohodnuto. Pár dnů nato odjela do Moskvy také delegace vládních poslanců, jejichž videa z cesty připomínala propagandistickou tvorbu levicových elit z tehdejšího Sovětského svazu.

Mezitím se Ficovi rozpadla parlamentní většina a on se snaží odvrátit hlasování o nedůvěře vládě. Mimo jiné tím, že vytváří atmosféru, že Slovensku hrozí převrat. V tomto ho po zasedání Bezpečnostní rady státu podpořil i prezident Pellegrini, který ovšem řekl, že na výjimečný stav zatím nenastal čas. Jak by asi taková mimořádná situace vypadala? A proti komu? Zvlášť když se ukázalo, že materiály o údajném převratu psala umělá inteligence. Nebo budou obětí těchto manévrů Ukrajinci žijící na území Slovenska, nebo dokonce někteří pracovníci zahraničních ambasád?

Na Slovensku mezitím sílí pocit, že konsolidační balíček spojený se zvýšením daní vede k nekontrolovatelnému zdražování. V takové atmosféře je vytváření dojmu převratu způsobem, jak odclonit zájem lidí o vnitropolitickou krizi. A je vůbec opozice schopná převzít po Ficovi moc?

Záznam z vyhlašování Výročních cen podcastu Kecy a politika a udělení Zlatých Kozenek.

Jako první ohlásilo účast ve volbách hnutí Stačilo! Je to trik komunistické strany, jak být volitelnější, nebo pokus lídryně Kateřiny Konečné vytunelovat poslední zbytky voličů KSČM? Je nutné vidět, že Konečná kopíruje sesterskou německou politickou stranu Sahry Wagenknechtové, která se odtrhla od levicové Die Linke a dnes se snaží spojit levý i pravý politický extrém. Obě političky se dobře znají a pokoušejí se přizpůsobit protestně populistickým hlasům ulice. Přesně tímto způsobem se před dvěma lety Konečná nevirovala na protestní demonstrace z Václavského náměstí a stala se dědičkou jejich politiky.

Je zajímavé, že Konečná přenesla do nového projektu Stačilo! všechny rysy komunistické politiky, včetně vazalského vztahu k Rusku. Ještě zajímavější je, kdo za Stačilo! majetkově stojí. Jedním z hlavních hybatelů je agromiliardář Jandejsek, který vnímá Stačilo! jako nového koaličního partnera Andreje Babiše, s nímž ho pojí dobré vztahy. A jaký je jejich program? O tom a dalším v dnešním podcastu.

V soutěži Zlatá kozenka hlasujte zde - https://forms.gle/rr3sGDBqNzFuVJqaA