„Dávám zpětnou vazbu, ať už je to k interiéru, k servisu nebo k jídlu. A ty podniky s tím neumějí většinou pracovat. Sedm z deseti s tím neumí pracovat, urazí se. “ říká herec, moderátor a food bloger Lukáš Hejlík v dalším díle Mediálního cirkusu. Podle něj u nás chybí kritická gastro novinařina.

Lukáš Hejlík je muž mnoha profesí a zájmů. Vedle herectví se nejvíc proslavil jako autor scénického čtení Listování a zejména projektu Gastromapa. V rámci něj už více než jedenáct let projíždí Českou republiku a upozorňuje na podniky, ve kterých mu chutnalo nebo ho nějak zaujaly. 

O svých zážitcích napsal několik knih a vášeň pro gastronomii promítá i do svého podcastu. Zájem Čechů o dobré jídlo a pití podle něj stále roste. Přispěly k tomu i tipy, které sdílí ve své Gastromapě a na sociálních sítích? 

„Věřím, že třeba můžu za počet kaváren, které v Česku jsou. A že se z Česka stala doslova světová velmoc,“ říká Hejlík s úsměvem a hned dodává: „Ale určitě k tomu přispěly i různé televizní pořady a kuchařské show. A také to často přisuzuji tomu, že my v tomto ohledu nemáme takový historický nános, jako mají země jako třeba Rakousko nebo Itálie, kde máte tu tradici nepřerušenou. Vidíte to na celém středoevropském bloku, ta revoluce se děje i v Polsku nebo na Slovensku.“

Tím spíše ho překvapuje, že z tradičních médií v posledních letech téměř vymizela rubrika gastronomických recenzí. 

„Je strašná škoda, že gastronomie byla pokrytá médii v době, kdy nebyla takovým tématem, jako je dnes. Po covidu se to zase strašně rozjelo. Vidíte, jak to stále turbulentně stoupá. Teď nemyslím, že se otevírají nové podniky, ale jakým je to tématem. Dřív to byla otázka pro pár snobů, ale najednou gastronomie takzvaně odhodila bílé rukavičky a hrozně se otevřela a měla pokérované ruce.“

Práci gastro novinářů dnes přebírají hlavně influenceři, kteří se podle Hejlíka soustředí spíše na pozitivní obsah: „Influenceři vám neřeknou, že to bylo špatné. Je tady obrovský prostor pro influencery, novináře, který budou kritičtí. I třeba pro podcast, který by šel a pomlouval, že to bylo špatné, že to bylo třeba rozvařené. Prostě negativní věci, ale opodstatněné,“ říká. 

Psala mi maminka provozovatele v slzách

Sám autor Gastromapy uznává, že ve svém hodnocení restaurací a kaváren většinou zmiňuje také hlavně to pozitivní. Zda se do kritiky pustí, prý v současnosti hodně zvažuje. 

„Víte, kdy jsem o tom nepřemýšlel? Když to četlo dvacet lidí, to mi to bylo úplně jedno, to jsem to kosil, byl jsem tvrdý. Ale místo na to tady v mediálním prostoru rozhodně je. Ať přijde někdo, kdo bude tvrdý a kdo si to obhájí!“ 

I on ale musí být někdy kritický. Což podle něj podniky nenesou dobře. „Dávám zpětnou vazbu k interiéru, k servisu nebo k jídlu a ty podniky s tím neumějí většinou pracovat. Kdybych to měl říct procentuálně, tak sedm z deseti s tím neumí pracovat, urazí se. Celá ta scéna je pořád velmi mladá, je to velmi křehké. Hospodských u nás si vážím, obdivuji je. Ale oni to často staví jako: ‚Co mi tady bude kdo vykládat? Já vím moc dobře, jak to dělat,‘“ myslí si food bloger.

„Měl jsem takovou kauzu, kdy jsem byl na jednom malém městě v burgrárně, kde jeden burger byl úplně super a druhý nafutrovaný kupovanými věcmi. Říkám: ‚Tak proč jich má na meníčku dvacet, proč jich nedělá šest?‘ Také to tam smrdělo, prostě burgárna. Tak jsem podotknul, že tam bylo tísnivě, jinak ale super. A hrozná smršť. Napsala mi maminka toho provozovatele v slzách, že budou muset zavřít,“ popisuje Hejlík. 

Jeho připomínky ale ve výsledku restauraci pomohly: „Za tři týdny zkrátili menu, vymalovali a nějak se s tím popasovali. A lidi psali: ‚Tyjo, konečně to někdo řekl nahlas!‘“

Nezamknout to moc brzo

Vedle gastronomie a herectví je Lukáš Hejlík také nadšený fanoušek podcastů. Točí svůj vlastní audiopořad, vedle toho stíhá poslouchat velkou část podcastů, které česká scéna napříč žánry nabízí, a v posledních letech zároveň moderuje vyhlášení ankety Podcast roku. 

Původně okrajový formát si v Česku získává stále větší oblibu - a podcastů každý rok také přibývá. „Loni to bylo 700 nových, letos 800. Samozřejmě jich taky spousta končí. To si pojďme říct,“ podotýká Hejlík.

Roste u nás stále i počet posluchačů podcastů? Měli by takový obsah vytvářet také veřejnoprávní média? A proč je podle Lukáše Hejlíka podcast jako rozečtená knížka?
--
Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: [email protected].

Reportér Tomáš Poláček stopem procestoval Afriku, Ameriku či Rusko.  Přežil zdrogované řidiče, vojenské kontroly, hrůzy v Kongu i malárii. Teď se vrátil z posledního stopu do japonské Osaky a říká: „Byla to má nejlepší cesta.“

„Podle mě je to tím, že jsem zkušený stopař. Nedovolil jsem si ztrácet nervy a kazit si to. A i když jsem se občas do nějakých průšvihů dostal, tak jsem to hodil za hlavu. Když mě třeba někde zdržel nějaký indický byrokrat na čtyři nebo na pět dnů, tak jsem si prostě udělal výlet, který mi to vynahradil. Nakonec člověk zjistí, že ty průšvihy jsou většinou požehnáním, že se z toho stane něco pěkného,“ vypráví novinář časopisu Reportér Tomáš Poláček, který byl hostem posledního dílu podcastu Mediální cirkus.

Poláček je svými stopařskými cestopisy známý už od roku 2008, kdy ještě coby reportér Mladé fronty DNES vyrazil stopem z Prahy na olympijské hry v Pekingu. Z cesty psal pravidelné reportáže do novin a čtenáři mohli on-line sledovat, jak mu ubíhá.

V roce 2015 jel stopem kolem světa. Přes celé Rusko až do jeho nejvýchodnějšího cípu a odtud do Ameriky. Tu pak projel až do Ohňové země na samý jih.

Nejdramatičtější chvíle zažil při další velké cestě o dva roky později v Africe. Zejména v chudém Kongu se potýkal s velmi špatnými podmínkami, téměř neexistujícími silnicemi a absolutně nedostatečnými hygienickými podmínkami.

„Po cestě přes Afriku jsem musel jít za psychiatrem a třeba dva roky jsem užíval nějaké prášky, měl jsem něco jako posttraumatický syndrom. Ale zatím to vypadá, že by se mi to tentokrát mohlo vyhnout. Po téhle cestě jsem zatím psychiatra nevytáčel,“ říká Poláček a začíná neuvěřitelné vyprávění ze své poslední cesty do Japonska.

„V Indii ve Varánásí (v kulturním a náboženském centru severní Indie, pozn. red.) bylo to první, co jsem udělal, když jsem v noci dorazil, že jsem šel na pohřební ghát, kde hoří mrtvoly. Byl jsem úplně špinavý z celodenního stopování, ale asi se umím chovat a měl jsem štěstí, a tak mě ti funebráci tak nějak přijali mezi sebe, takže jsem strávil noc přímo u těch mrtvol. Není tam smrad, jak by člověk očekával, spíš takový zvláštní chrámový, těžký vzduch, ale je tam šílené  vedro a ještě když fouká vítr, člověka to šlehá do obličeje. Je náročné tam být. Ale člověk musí jít vstříc výrazným zážitkům tohoto typu,“ vypráví a pokračuje:

„Indie je specifická země. Pozná se to empiricky na tom, jak člověk fotí. Já měl normálně průměr takových 100 snímků za den a v Indii tak 500 až 1 000. Ta země je skutečně fotogenická, odehrávají se tam neustále věci mezi nebem a zemí. Spousta lidí je duchovně někde úplně jinde a vy to prostě vidíte. Ti lidé jsou jako v nějakém jiném vesmíru než my.“

Nebál jsem se, že mě zbičují nebo pověsí, ale…

Poláček své zážitky popisoval v časopisu Reportér každý týden a pravidelně dával hlášení kolegům do redakce o tom, kde zrovna je. Cestou do Japonska projel řadu zemí, kromě Indie vypráví asi největší zážitky z Ruska, Íránu a Pákistánu.

„Írán nesmírně překvapí tím, jak je příjemný. Moderní. Obrovským šokem pro nováčky bude určitě to, že například mladé ženy už velmi často, zvlášť ve městech, nenosí šátky. Mě vzala holka, která měla piercing a kšiltovku přímo do auta. To by se v Pákistánu nebo nějaké jiné sunnitské zemi stalo sotva. Je tam nesmírná pohostinnost. Ovšem je potřeba říct, že ta obrovská pohostinnost začíná už v Rusku,“ útržkovitě chrlí zážitky cestovatel.

Poláčkovy cestopisy nejsou popisy klidných a učesaných výletů, ale nevšedních a často trochu šílených zážitků. Ty někdy podvědomě a někdy úplně cíleně vyhledává. Jak sám říká, aby měl o čem psát a vyprávět.

„Ke konci cesty přes Írán jsem se dostal do provincie Balúčistán na jihovýchodě. Ta je přece jenom už jiná, chlapi tam chodí v těch nočních košilích, všichni hulí opium, a je to taková chudší oblast. Vlastně bych doporučoval seniorům i teenagerům, aby tam jeli, pokud zrovna není nějaká vyhrocená politická situace, jako je teď,“ líčí Poláček a pokračuje: 

„Já jsem se tam ocitl na půl hodiny na zemi hlavou normálně v silnici. Kamínky jsem měl zadřené do obličeje, ležel na mě nějaký Réza, nějaký můj řidič, který si usmyslel, že jsem izraelský špion a volal policii. A ta půl hodiny nepřijížděla. Mně celou tu dobu běželo v hlavě, že je to průšvih. Nebál jsem se asi, že mě zbičují nebo pověsí. Ale bál jsem se, že mě třeba vyhostí nebo na chvíli zavřou, protože jsem samozřejmě všem lhal a do všech víz jsem napsal, že jsem turista a ne novinář. A oni by docela snadno, kdyby chtěli, zjistili, že jsem novinář.“

Milým stopařským překvapením pro Poláčka bylo samotné Japonsko.

„Prvních třeba 40 až 50 minut mi nikdo nezastavil a těch aut přitom projela spousta. Nehroutím se z toho, spíš mně to při připadalo jako zajímavý úkaz, protože předtím jsem dva měsíce nikde nečekal déle než třeba 10 minut . Pak ale zastavila paní se synem. Tak to je první zajímavá věc zajímavá, že zastaví paní. Pak se zeptala, jestli nechci nejdřív na  návštěvu, že uvaří nějaké kari a jestli nechci přespat, že manžel přijde z práce, přinese saké, přinese nějaká pivka. To jsem vůbec nečekal, že se mi v Japonsku stane.“

„Bylo to z mého pohledu stopaře úžasné, ti lidé třeba ze třetiny jeli na opačnou stranu a když mě viděli, tak se otočili pro mě a řekli mi: ‚Sice jedeme na opačnou stranu, ale chceme tě svézt třeba aspoň 30 kilometrů. Tak tě hodíme přes jedno město dál, abychom ti pomohli.‘ A takhle to bylo celé Japonsko, taková jízda zadarmo. Takže pokud někdo třeba váhá, jestli stopovat po Japonsku, musím říct, že určitě bez problémů. A to se týká fakt celé Asie,“ dodává novinář.

Proč bylo jeho nehorším zážitkem v životě stopování v Kongu? Co mu říkal Bůh, když na něj promuvil v Maroku? A jaké to je, když vás na stopu veze opilý ruský řidič s velkým Zetkem na autě?
--
Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: [email protected].

Vlajková loď sportu ČT, večerní Branky, body, vteřiny má od ledna posilu. Mezi moderátory přibyly dvě ženy. „Je to symbol. Tisíckrát horší je být na mistrovství světa,“ říká k tomu jedna z nich, reportérka Darina Vymětalíková.

„Když jsem přišla do televize, tak jsem chtěla dělat spíš fotbal, ne hokej, ale to se nedalo, ani po 15 letech. Český divák je konzervativní a ten hokejový je míň konzervativní než fotbalový,“ vypráví o své kariéře Vymětalíková v nejnovějším díle podcastu Mediální cirkus.

Jako novinářka přišla do České televize před 25 lety. Až po čtyřech letech se dostala k prvním reportážím o hokeji. Ovšem jen těm „soft“ - točit mohla třeba o tom, jaký tým má nejhezčí dresy. Jako reportérka mohla dělat extraligu až po osmi letech v ČT a k národnímu týmu se dostala po 14 letech.

„Ono to asi bylo strašné, ale člověk byl mladý, tak to prostě nesl líp, nebo já jsem to nesla líp, nevím,“ vzpomíná Vymětalíková.

Právě ona se stala první ženou, která v redakci České televize začala dělat pravidelné rozhovory z hokejových zápasů a v roce 2023 pak poprvé komentovala hokejové utkání, byť ženského hokeje.

„Tu faktickou stránku komentáře mi nikdo nenapadl, ani jeden divák, ale nelíbí se jim třeba emoce. Říkají mi, že to neprožívám. Pravda je taková, že já jsem vystreslá z negativních komentářů. Ne že bych ty emoce neprožívala, ale já je nedokážu dát ven,“ dodává.

V posledních týdnech mohli fanoušci hokeje Darinu Vymětalíkovou sledovat z mistrovství světa, odkud vysílala už podesáté. A jak říká, i když si mistrovství užívá, je to práce od rána do půlnoci.

„Moje kolegyně Jana Niklová se mi vždycky směje, protože nejpozději první týden mistrovství už jí volám, že v žádném případě to příště už dělat nebudu. A ona vždycky jenom protočí oči, protože ví, že pak vždycky jedu. Říkala jsem si to už poslední tři roky opravdu vážně a stejně tam vždycky jsem,“ směje se Vymětalíková.

Zatímco v národní lize sama nefandí nikomu, národnímu týmu prý drží palce i jako novinářka.

„Fandím, ale zase si musím uvědomovat, že jsem tam novinář a musím se ptát na to, co zajímá lidi. Když se daří, tak je to v pohodě, tam se nedostávám do žádného konfliktu s fandovstvím. Když se nedaří, tak ale musím klást otázky, co si klade divák u televize, a to potom samozřejmě nejsem hodná kamarádka,“ říká v Mediálním cirkusu.

Na mistrovství přinášela rozhovory s hráči během třetin a po zápase. A sama mluví o tom, že je to speciální disciplína. Zásadní je, jakou položí otázku, jak ji naformuluje, ale nejvíc to, jakého hráče si na rozhovor vybere.

Rozhovory se sportovci jsou přitom často terčem různých komických skečů, hlavně kvůli frázím a klišé, které se s nich objevují. Vymětalíková ale říká, že na ty nejslavnější hlášky jako třeba „Tak určitě!“ si už sami hráči dávají pozor.

„Robert Záruba říká, že 100 procent špatných otázek je vina reportéra. Já bych ho teda za to čtvrtstoletí poopravila tak 98 procent. Drtivá většina blbých odpovědí přijde po blbé otázce. A mimochodem, ‚tak určitě‘ už hráči moc neříkají, říkají ‚tak samozřejmě‘,“ směje se sportovní reportérka.

Kdo ji přemlouval ke komentování hokeje? Proč do toho nechce jít? A kdo z hráčů hokejového nároďáku má nejdelší přestávkové rituály?
--

Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: [email protected].

Zvolení Donalda Trumpa do čela Spojených států amerických přivítala po světě zejména pravicová média. V Česku třeba Echo24. „Nevidím důvod měnit názor,“ říká šéf českého Echa24 Dalibor Balšínek i dnes, kdy Trumpa kritizují média napříč spektrem.

„Wokeismus a veškerá progresivistická ideologie přicházely ze Spojených států a Evropa je na to trochu nastavena. Ta obrovská kritika Donalda Trumpa z mainstreamových médií nejen v Evropě, ale i v Americe je součástí kulturní války, která pokračuje. Pro hodnocení toho, jaký bude význam Donalda Trumpa, je ještě brzo,“ říká Balšínek, který byl hostem  nejnovějšího dílu podcastu Mediální cirkus.

Balšínek je matadorem mezi českými mediálními manažery. Jeho poslední projekt je  právě Echo24, které založil před 11 lety poté, co s nástupem Andreje Babiše odešel z vydavatelství MAFRA. Dnes patří Echo mezi výrazně konzervativně laděná média, což se ještě umocnilo v momentě, kdy se jeho vydavatelem stal podnikatel Marek Španěl, sponzor konzervativního spolku Aliance pro rodinu.

„My o sobě sami píšeme, že jsme liberálně konzervativní médium, jenže pojem liberál změnil význam, je spojený spíš s levicovým pohledem na svět. Takže klidně nás můžete označit jako konzervativní, je to jedno,“ říká Balšínek a dodává:

„Zastoupení liberálního, toho progresivního proudu v médiích je mnohem větší, než jaké jsou skutečně nálady ve společnosti, chybí větší rovnováha.“

Echo24 na sebe upozornilo nejprve jako médium silně zaměřené na kauzy Andreje Babiše - především kauza takzvaných korunových dluhopisů. V roce 2015 silně zpochybňovalo evropskou migrační politiku a během covidu pak třeba výzvy k povinnému očkování. V článcích i rozhovorech pak Echo dávalo prostor odborníkům, kteří zpochybňovali vládní protiepidemická opatření. 

Tímto postojem si Echo24 získalo u části publika a veřejnosti kontroverzní pověst a nejednou bylo předmětem debat o tom, zda na webu nedává prostor zprávám, které  hraničí s dezinformacemi.

„U části lidí možná kontroverzní pověst máme. Myslím, že je to dobře a dokonce je i naše role otvírat jako nepříjemné otázky a dávat pohled, který není moderní nebo který není teď in,“ říká na to Balšínek.

Kdo jsou dnes čtenáři a posluchači Echa24? Jak je mediální byznys v Česku ziskový? A jak důležitou roli sehrají média před letošními sněmovními volbami?
--
Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: [email protected].

Rozkrývá praktiky a fungování nebezpečných náboženských hnutí v Česku. Sama za to čelí jejich útokům, sekty přesto hodlá mapovat dál. „S nástupem sociálních sítí jim na to naskakuje stále víc lidí,“ upozorňuje investigativní reportérka Kristina Ciroková s tím, že členům hnutí AllatRa se nedávno podařilo dostat až do Sněmovny. 

Právě za reportáž o ukrajinské sektě AllatRa, která je součástí celé série textů a podcastů, teď získala Kristina Ciroková novinářskou cenu Nadace OSF za rok 2024 v kategorii analyticko-investigativní žurnalistika. 

„Měla jsem opravdu velkou radost. A je to i trošičku zadostiučinění za to, co jsem prožívala na podzim, kdy proti mně vedli na Slovensku trestní stíhání právě na popud lidí z hnutí AllatRa. Ne, že bych se nějak přehnaně bála, ale bylo to nepříjemné. A jsem ráda, že si mojí práce všiml i někdo jiný než prokurátoři na Slovensku,“ říká k ocenění s nadsázkou reportérka v Mediálním cirkusu. 

Ukrajinské úřady označují AllatRu za sektu, která pracuje v podstatě jako trollí farma pro Putinovo Rusko. Vůdce tohoto náboženského hnutí Igora Michajloviče Danilova ukrajinská policie stíhá za vlastizradu a podezírá ho z dalších trestných činů. Ve zmíněné reportáži se Kristině Cirokové podařilo vypátrat Danilova v jeho úkrytu na Slovensku. 

Za to proti ní hnutí od té doby vede štvavou kampaň. Ta započala zdánlivě nevinným gestem, když vůdce hnutí reportérce zaslal do redakce pugét jako poděkování. 

„Říkala jsem si, co to má znamenat, jestli to není nějaká výhrůžka nebo něco takového. A krátce na to hnutí AllatRa nejdřív spustilo internetovou kampaň, kde odhalilo konspirační teorii o tom, jak jsem součástí hydry bývalé KGB a vyloženě mě tam v té souvislosti jmenovali. Tím to začalo. A poté následovalo to Slovensko, kdy jeden ze sympatizantů AllatRy podal trestní oznámení a rozjelo se úplně absurdní trestní stíhání,“ popisuje Ciroková.  

Reportérku pak přijela do Prahy osobně vyslýchat slovenská prokurátorka kvůli podezření z propagace takzvaného antikultovního hnutí: 

„V evropském soudním příkazu bylo popsáno i to, že navíc existuje podezření, že já svými články o střelbě na Filozofické fakultě používám takzvaný puzzle coding. Což je opět konspirační teorie, že kóduji lidem mysl tak, aby se z nich stávali masoví vrazi a aby stříleli děti ve školách. Dokonce tam bylo naznačováno, že snad díky mně se zaktivoval střelec, který vystřelil na slovenského premiéra Fica. A to už mi přišlo tak absurdní a bláznivé, že jsem nechápala, proč se české úřady vůbec tou jejich žádostí zabývaly. A proč vůbec umožnily to, abych byla předvolaná k výslechu.“ 

Nebála jsem se, že by mě zavřeli

Ukázalo se ovšem, že zmíněná prokurátorka v minulosti za sektu AllatRa sama agitovala. A slovenské úřady nakonec trestní stíhání zastavily. 

„Nebála jsem se, že by mě zavřeli. I kdyby mělo dojít k nějakému soudnímu procesu, tak jsem si pořád říkala, že Česká republika by mě nevydala. Ale měla jsem strach, že bych třeba nemohla vycestovat,“ přiznává Kristina Ciroková s tím, že velký tlak cítila i její rodina. „V té době jsem měla shodou okolností narozeniny a dostala jsem přáníčko od mé dcery, která mi napsala: mami, doufám, že neskončíš ve vězení.“

I přesto, že proruská sekta ve svých útocích neustává, novinářka hodlá ve své investigativní práci pokračovat: „S tím tématem jsem sama taky neskončila, protože to dál nějakým způsobem žije svým životem.“

Co pro ni bylo na reportování o sektách nejtěžší? Jak se dá od takové práce odstřihnout? A proč jí není líto, že pořad 168 hodin skončil? 
--
Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: [email protected].

Kreml se snaží zahltit nástroje umělé inteligence svými dezinformacemi. Zasadil se o to sám Putin. „Rusové ale dál hojně využívají i tradiční pracovní síly,“ říká finská novinářka Jessica Aro, která se proslavila odkrytím trollí farmy v Petrohradě. Jedním z hlavních cílů ruské propagandy jsou teď podle ní Spojené státy. 

„Právě jsem dokončila svou třetí knihu, která se jmenuje Putinovy USA. Popisuje, jak Kreml kontroluje a ničí Spojené státy,“ říká Jessika Aro, která do Česka nedávno zavítala na pozvání Novinářského inkubátoru, v podcastu Mediální cirkus. 

„Děje se to přímo před našima očima. USA padají z pozice supervelmoci a Rusko se současně stává stále více s využitím informačního násilí globálním hráčem,“ upozorňuje finská novinářka. „Zabývala jsem se vyšetřováním amerických zpravodajských služeb, které se týkaly různých ruských informačních, psychologických, špionážních a kybernetických útoků proti Spojeným státům. A ten seznam je dechberoucí.“ 

Opakování ruských narativů samotným šéfem Bílého domu proto podle Aro nemůže být překvapením. „Je opravdu směšné, jak doslovně následuje ruskou propagandu. Například ohledně Ukrajiny a toho, kdo je v té válce agresorem.“

Podle finské novinářky Rusové obklopovali Donalda Trumpa a jeho tým svými špiony a vlivovými agenty už v roce 2016. „Jakmile se z něj stával nejvýznamnější republikánský prezidentský kandidát, začali s ním navazovat kontakt,“ vysvětluje Aro. „Úkolem agentů bylo, aby hluboce pronikli mezi republikány a odtud ovlivňovali americkou politiku ve vztahu k Rusku.“

Mimo jiné s cílem dosáhnout zrušení amerických sankcí. „Protiruské sankce poškozují mnoho vlivných a superbohatých putinovských oligarchů na vrcholu hierarchie dezinformačního ekosystému. Jako je například Konstantin Malofejev, který je vůdcem ruské ortodoxní továrny na trolly zaměřené také na Evropu.“

Kromě republikánů a konzervativců mají ruské dezinformace v USA v poslední době výrazný úspěch také u krajně pravicových křesťanů, mezi kterými roste popularita šéfa Kremlu Vladimira Putina. 

V Kremlem vedené dezinformační válce si optimisticky nevede ani Evropa. „Momentálně neexistuje dostatek výzkumníků, zpravodajských služeb nebo investigativních novinářů, kteří by byli schopni odhalit všechny probíhající operace. Rusko totiž provádí spoustu tajných operací, které využívají mikrotargeting, tedy cílí na velmi úzké skupiny lidí,“ popisuje novinářka. 

„Probíhají v tajných chatech, řetězových e-mailech, na Facebooku, zkrátka v uzavřených komunitách. Opravdu bych si přála, abychom měli o celé situaci alespoň nějaký přehled, ale bohužel to tak není.“ 

Jisté podle Aro je, že Rusko v Evropě vede opravdu rozsáhlou kampaň. A s tím, jak buduje uzavřená ohniska, kde úspěšně pěstuje konspirační teorie, začíná být situace nebezpečnější. 

„Tyto komunity se mohou velmi rychle zradikalizovat. A to je přesně to, o co se Rusové pokoušejí. Chtějí alespoň na dálku ze svých trollích farem ovládat skutečné lidi, jejich rozhodování a volební chování. Snaží se je ovlivnit, aby šli do ulic protestovat proti nebo za cokoli, jakékoli téma, co se Kremlu hodí.“

Jaké jsou nejnovější trendy v boji s dezinformacemi? Proč je v tom Finsko tolik napřed? A proč by se i přesto někteří tamní novináři nedotkli tématu Ruska "ani pětimetrovým klackem"?
--
Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: [email protected].

Stál za zády několika politiků. Byl jeden z těch, kdo pomohl na politické výsluní Andreji Babišovi a vyhrál s ANO několikery volby. „Když jsem dostal Babiše do Strakovy akademie, odškrtl jsem si kolonku,“ říká v podcastu Mediální cirkus politický marketér Marek Hanč.

Marketingové oddělení hnutí ANO bylo svého času v české politice fenomén. Lidé jako  Marek Prchal, Petr Topinka, Alexandr Braun nebo Marek Hanč byli vnímáni jako trochu magické postavy v zákulisí hnutí ANO, kteří dokonalým marketingem dokázali převálcovat hned několikery volby. A to navzdory škraloupům Andreje Babiše, jako bylo jeho členství v KŠC, soudy o spolupráci s StB nebo kauza Čapí hnízdo.

„Mám něco jako vnitřní problém se svojí minulostí. Za to premiérské křeslo Andreje Babiše, ke kterému jsem mu i já asi trošku, trošičku pomohl, jsem byl po zásluze potrestán a odměněn. Člověk se s některými věcmi prostě musí umět vnitřně vyrovnat,“ říká Marek Hanč, který byl hostem v nejnovějším díle podcastu Mediální cirkus.

Hanč přišel do týmu Babiše v průběhu roku 2014, bylo mu tehdy pouhých 27 let. Jako politický marketér měl roli Babišova spin doctora.

„To je práce s náladou, s agendou, kterou lidi chtějí slyšet, a na to vlastně roubujete statementy a obsah. Je to práce s informacemi, něco jako novinařina,“ popisuje Hanč to, co pro hnutí ANO zhruba sedm let dělal. Jak také sám říká, modeloval realitu tak, aby byla pro jeho klienta příznivější.

„Andrej Babiš je talentovaný, vždycky jsem říkal, že ví, jak se dělá marketing. Ví, jak se dělá obsah. To, co předvádí Alena Schillerová, je z mého pohledu bizár, který nefunguje na voliče, v případě Andreje Babiše to funguje,“ říká Hanč o zákulisí práce pro Babiše a dodává:

„Nejlepší počin Andreje Babiše byly obě dvě jeho knížky. On byl autorem nápadu. Knížka O čem s ním, když náhodou spím zafungovala jako geniální představa toho, že prostě bude líp. Pozitivní vize.“

Do služeb Babiše Hanč přešel trochu netypicky z ODS, která kolem roku 2013 spadla na dno.

„Bylo to o egu, to byl ten důvod, proč jsem tu práci vzal. Byl jsem mladej, chtěl jsem prostě vyhrát volby, to byla moje největší meta, vyhrát parlamentní volby, dostat se do Strakovy akademie. Tím jsem si splnil svůj cíl, odškrtl nějakou kolonku. A pak jsem si řekl, že postavím firmu soukromou,“ říká Hanč a pokračuje:

„Politika je droga a politický marketing. A to, že jste tomu blízko, je taky částečně návykové. Stoprocentně. Máte prst na tepu doby, jste součástí velkého příběhu. Je to sexy.“

Dnes už se Hanč pár let české politice nevěnuje. Začátkem roku 2022 odešel ze služeb hnutí ANO a dal se do rozvoje své vlastní agentury Hero & Outlaw. Pracuje pro nestátní klienty a volbám se věnuje už jen v zahraničí. Podílel se na sněmovní kampani Hlasu Petera Pellegriniho, pro jednoho z kandidátů v rumunských prezidentských volbách a usiluje o další zakázky v Německu i na Balkáně.
--
Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: [email protected].

Americká vláda zastavila financování ikonických stanic Radio Svobodná Evropa/Radio Svoboda a Hlasu Ameriky. „Nepřekvapilo mě to, ale cítil jsem smutek,“ říká Jolyon Naegele, bývalý reportér Hlasu Ameriky z komunistického Československa.

Financování rádií, která se soustředí na vysílání zejména do nesvobodných a nedemokratických států, zastavil prezident Donald Trump s odkazem na to, že jeho administrativa šetří a propouští úřednický aparát.Třeba čínská státní média pak tento krok oslavovala a glosovala s tím, že skončila továrna na lži, která měla odpudivou pověst.

„Tahle média v Číně vysílala hlavně v tibetštině a to nikdo jiný nedělá,“ říká už zmíněný bývalý novinář Jolyon Naegele, který byl hostem podcastu Mediální cirkus.

„Svobodná Evropa/Radio Svoboda je pořád potřeba rozhodně v Rusku, protože tam svoboda není. Svobodná média vůbec nejsou ani v Bělorusku, ani ve velké části střední Asie a Kavkazska. A co se týče Hlasu Ameriky, tak oni vysílali do velké míry do Afriky, kde taky není volný tok informací, kde je cenzura. Svobodná Evropa začala nedávno znovu vysílat do Maďarska, protože tam už neexistují svobodná média,“ dodává Naegele.

Rozený Newyorčan Naegele žije v Evropě od 80. let, vazbu k ní měl přes rodiče, zejména otce pocházejícího z Německa. Už během studií se začal učit česky. Ucházel se o práci ve Svobodné Evropě, nakonec ale o pár let později uspěl právě v Hlasu Ameriky. 

Zpravodajem ze zemí za železnou oponou byl od poloviny 80. let. A jeho příběh a vyprávění dobře ilustruje to, jak klíčovou roli tahle média sehrála při pádu komunistického bloku v Evropě.

„Měl jsem zpětnou vazbu na svoji práci od Václava Havla, od Jiřího Dienstbiera, Petra Uhla, Anny Šabatové a dalších chartistů, mluvčích Charty, lidí z Vonsu (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, pozn. red.), od aktivistů z Jazzové sekce. Všichni byli strašně vděční a dodnes jsou, že jsem šel na jejich procesy a referoval o nich. Už tehdy na chodbách soudních síní mi děkovali,“ vypráví Naegele, který si do detailu pamatuje snad každou reportáž, kterou za Železnou oponou natáčel a která vždy v devět večer zněla z éteru Hlasu Ameriky.

Co byla jeho nejlepší reportáž z Československa? Posílal rozhovory s lidmi jako Václav Havel hned do éteru, nebo je vozil na pásce do Vídně? A v čem jsou podle něj dodnes nenahraditelná média jako je Radio Svobodná Evropa/Radio svoboda a Hlas Ameriky?
--
Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: [email protected].

Český rozhlas má novou moderátorskou posilu. Od března v něm pracuje Světlana Witowská, která dvakrát týdně moderuje pořad Osobnost Plus. „Když jsem poprvé vysílala, tak jsem normálně měla trému,“ říká Witowská v podcastu Mediální Cirkus.

Světlana Witowská přišla na Český rozhlas Plus z Aktuálně.cz, kde dva roky dělala rozhovory. Práci změnila v okamžiku, kdy do Aktuálně přišel nový šéfredaktor Matyáš Zrno.

„My jsme nemohli mít ani moc názorové střety, protože jsme se tam téměř minuli. Měla jsem obavy o to, že to bude směřovat někam, kde toho nechci být účastná a měla jsem asi i jinou představu o tom, jak tvořit pořad typu Spotlight, ve kterém jsem pracovala. Protože jsem chtěla, aby tam byl dramaturg nebo dramaturgyně, aby to mělo nějaká pravidla. Já si  pořád myslím, že novinařina se má dělat pořádně. Mají se dodržovat nějaká novinářská pravidla,“ popisuje důvody svého odchodu moderátorka.

Český rozhlas Plus si jako nové působiště vybrala kvůli šéfredaktorovi Josefu Pazderkovi a taky prý proto, že vlastně neměla moc kam jinam jít.

„Okruh médií, kde bych chtěla pracovat a kde by o mě stáli, už vlastně není moc široký. A kdybych neměla možnost jít do Českého rozhlasu, tak jsem si říkala, že budu dělat něco úplně jiného. Normálně jsem si hledala v Annonci volná místa, dokonce jsem si našla i  jednu kavárnu tady na Smíchově, hledali tam někoho na nějaký půl úvazek, tak jsem si říkala, že možná půjdu dělat do kavárny,“ vypráví Witowská.

Do kavárny ale nešla a místo toho od začátku března dvakrát týdně moderuje pořad Osobnost Plus, kde doplnila moderátorku Barboru Tachecí.

„Když jsem včera poprvé vysílala, tak jsem normálně měla trému. Fakt. Já jí mám vždycky trochu, ale včera mi normálně bušilo srdce a říkala jsem si, co se mi to stalo. Ono je to úplně něco jiného, když sedíš jenom u toho mikrofonu a základní vjem je poslouchat. A já spoustu věcí odehraju před kamerou, dokážeš to doplnit gesty, tím, jak se zatváříš něco. A najednou máš jenom ten mikrofon,“ vypráví se smíchem o rozhlasovém studiu.

Veřejnoprávnost mám v sobě

Witowská se proslavila hlavně na obrazovce České televize, kde mnoho let moderovala rozhovory v pořadu Interview Čt24, Události nebo Události, komentáře. Její nejslavnější kousky byly rozhovor s Andrejem Babišem a především prezidentská debata mezi Milošem Zemanem a Jiřím Drahošem v roce 2018.

„V České televizi, ve veřejnoprávním médiu některé věci dělat musíš, protože musíš vyvažovat politické strany, hlídat, aby byly zastoupeny ve vysílání. Někteří hosté ale prostě nikdy nepřijdou a nikdy nepřišli. A v ČT si s tím nemusíš lámat hlavu a prostě to musíš nějakým způsobem vyvážit,“ vysvětluje Witowská.

Veřejnoprávnost je specifikum médií jako Česká televize nebo Český rozhlas. Novináři v  nich musí pokrývat celé spektrum relevantních politických sil, musí být zásadně apolitičtí a nestranní. „Mám veřejnoprávnost v sobě, nikdy jsem nevykročila z mezí. A tím, že to mám tak pod kůží, tak si myslím, že ten návrat k veřejnoprávnosti pro mě není problém,“ říká.

„V Českém rozhlase mi řekli, že předpokládají, že budou nějaké otázky, už tam, myslím, přišla i nějaká žádost podle zákona číslo 106, jakou mám smlouvu. Já mám teda externí smlouvu a myslím si, že moje práce a moje osobní integrita nebyla narušená ani tím, že jsem si v době, kdy jsem nebyla zaměstnaná, na sebe vzala flanelovou košili. Navíc já ji  opravdu nosím i normálně a taky v ní spím,“ vysvětluje s odkazem na oblíbené oblečení prezidenta Petra Pavla.
--
Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: [email protected].

Když v únoru 2022 začala ruská invaze na Ukrajinu, stahovali se západní novináři do bezpečnějších částí země. V Charkově u ruských hranic zůstal jediný západní televizní štáb - čeští novináři Darja Stomatová a Ján Schürger.

„Lidi byli strašně rádi, že tam jsme. Pomáhali nám, chtěli, aby lidi na Západě měli informace,“ vypráví v podcastu Mediální cirkus válečná zpravodajka České televize Dajra Stomatová, která se svými vstupy z války proslavila.

Stomatové bylo tehdy navíc pouhých 30 let a za sebou měla pouze jednu velkou zahraniční zkušenost. A sice reportování z Běloruska během masivních protestů proti zmanipulovaným prezidentským volbám ve prospěch diktátora Alexandra Lukašenka, kde byla poprvé právě s kamaramanem Jánem Schürgerem. I ty byly vyhrocené, masivně při nich totiž zatýkala běloruská tajná policie.

„Pamatuju si na okamžik, kdy jsme byli na náměstí v Minsku, bylo tam strašně moc lidí, velký dav, byla tam policie a Honza mi tehdy říkal: Když se ten dav pohne, tak hlavně buď u zdi a někam nelez, nebuď mezi těmi lidmi, nenech se strhnout. To byly takové moje první rady od Honzy, kdy potom jsem to využívala na jiných cestách,“ vypráví Darja.

Na Ukrajině před invazí natáčela napjatou atmosféru v zemi a začátek války ji a  kameramana Jána Schürgera zastihl právě v Charkově. „Samozřejmě jsem se bál, ale člověk musí uvažovat velmi racionálně a my jsme vlastně zůstali na místě proto, abychom byli v bezpečí, protože vždycky nejnebezpečnější situace nastávají, když někam člověk přijíždí nebo odjíždí,“ říká Schürger.

Z Ukrajiny reportovali pro televizní stanici CNN Prima News a díky tomu, že stali poslední západním štábem na místě, dokonce vstupovali do živého vysílání americké CNN. „Říkali jsme si, že zůstaneme, dokud budeme schopni vysílat živé vstupy, na tom jsme vlastně postavili celé to začáteční reportování,“ vzpomíná Stomatová, která je dnes spolu se Schürgerem v redakci České televize.

Válečná novinařina patří mezi nejrizikovější odvětví žurnalistiky. Stomatová navíc vysílá přímo z fronty. I proto se musí řídit mnoha pravidly - hlásit nadřízeným i blízkým přesné místo pobytu, být s nimi v kontaktu, být označená, nosit vestu nebo helmu. Jeden druhému také musí být schopen poskytnout první pomoc. Na Ukrajině se ostatně dostali s kameramanem i pod palbu.

„Potom jsou pravidla, jako že Darja musí umět ošetřit mě, kdyby se mi něco stalo. Musí vědět, komu má zavolat a máme určité postupy: máme kamarády, kteří jsou tady v Čechách, který o sobě nevědí, ale kdyby byl nějaký problém, tak vědí naši lokaci, zburcují určitý lidi, aby se nastartoval mechanismus naší záchrany,“ popisuje další z regulí Schürger. Oba také mají dohodu, že pokud jeden na nějaké místo nechce jet, tak se nejede. Říkají tomu právo veta.

„Byly i případy, kdy jsme odmítli jet na frontu nebo tam, kam nám nabízeli. Několik týdnů před pádem Avdijivky v Doněcké oblasti nám jedna z brigád nabídla, že by nás dostala na poslední místo, které ještě drželo obranu Avdijivky. Popisovali nám, že bychom jeli v noci, přijeli bychom k továrně, tam bychom byli v malém krytu. My jsme se s Honzou rozhodovali, jestli ano nebo ne. Vždycky je to o tom, co z toho dostaneme, jakou dostaneme informaci, jaký dostaneme obrázek versus to riziko, které budeme podstupovat,“ říká Darja Stomatová. Cestu nakonec odmítli a na konvoj pak zaútočili Rusové.

Strach a zlo

Samotná Stomatová má k východu blízko. Pochází z Kazachstánu a mluví plynně rusky. Kameraman Schürger má zase řadu zkušeností z konfliktních oblastí - natáčel začátek občanské války v Sýrii v roce 2012 ale třeba i demonstrace na ukrajinském Majdanu v roce 2014. Právě Schürger má při cestách do válečných a konfliktních zón na starosti bezpečnost celého týmu.

 „Několikrát se nás lidi ptali, co nás na válce přitahuje. Válka, válka je droga. Je to něco v nás. Myslím si, že evolučně naše tělo je nastavené, že prostě ve válce se probudí smysly, je to opojné, ale zároveň to bere zdravý rozum. Válka je totální zlo a to zlo se projevuje právě v umírání. A je úplně jedno, jestli to je jedna nebo druhá strana, obě dvě strany platí vysokou daň. A to by si měli opravdu všichni uvědomovat a hlavně politici,“ dodal Schürger.

--
Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: [email protected].