„Chtěla jsem zahrát člověka, který úplně sešel z cesty,“ říká herečka Lucie Žáčková o roli vražedkyně Dany Stodolové. V rozhovoru mluví také o víře i o čerstvé premiéře divadelní hry Komuna v pražském Činoherním klubu.

Lucie Žáčková ztvárnila jednu z nejkontroverznějších postav nedávné české historie, Danu Stodolovou. Ta byla spolu se svým manželem odsouzena za vraždu osmi důchodců. Snímek z loňského roku, který před týdnem připomněla Česká televize, Žáčkové vysloužil nominaci na Českého lva.

„Říkala jsem si, že žádné vraždy neexistují. To byla cesta k té postavě. Je možné, že i ona to takhle dělala. To nejhorší, za co je člověk potom odsouzený, je od něj trošku odstřižené,“ přibližuje herečka svůj přístup ke kontroverzní roli. „Jako křesťanka mám pocit, že mě musí zajímat každý člověk. I ten, který je zavřený v nějaké kobce a s prominutím to po*ral. Alespoň na dálku mě musí zajímat jeho srdce a to, kým byl, když přišel na tento svět.“

V uplynulých dnech bylo možné herečku vidět také v inscenaci pražského Činoherního klubu s názvem Komuna. Ta vypráví o tříčlenné rodině, která se rozhodne ve zděděném domě zabydlet s dalšími lidmi a vytvořit demokratické společenství. Na pódiu je po většinu času hry v režii Ondřeje Sokola sedm herců. „Vedl nás k tomu, abychom nevytvářeli klišoidní herecké věci, ale abychom spolu opravdu nějak mluvili, reagovali na sebe,“ přibližuje Žáčková vznik představení.

V rozhovoru mluví i o důležitosti herecké kolegiality a také o tom, jak jí v práci pomáhá víra v Boha. „Dala mi klid v tom, že si můžu počkat na opravdové věci, na opravdové reakce, na opravdová setkání. Na role, ve kterých mě fakt chtějí,“ říká Žáčková. Ale také přidává historku o tom, že křesťanství a herectví může být i ve sporu. „Potkala jsem kněze, který mi řekl, že hrát se nesmí, že je to ďábelské.“

Proč se rozhodla obrátit na víru? A co jí v příběhu nové inscenace Komuna dodává naději? Nejen o tom mluví Lucie Žáčková v Kulturáku.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Jediné místo, kde tě neslyší, je v moři. Chodili jsme tam řešit taktiku,“ přiznává Domi z reality show Survivor. „Trvá to, než si zvyknete na první hejty,“ říká Bobina z Bachelora. Která soutěž je těžší? A co se děje mimo natáčení?

Denise Ayverdi a Dominika Hašková, známé spíš jako Bobina a Domi, jsou dvě účastnice populárních reality shows Bachelor a Survivor. Do paměti diváků se zapsaly třeba tím, že patřily mezi ty nejpohodovější soutěžící. Jaká strategie se jim osvědčila?

„Buďte sami sebou, protože když budete něco předstírat, rychle to vyjde najevo,“ věří Denise Ayverdi. Zároveň ale dodává, že soutěžící musí pořád přemýšlet nad tím, co se kolem nich děje a jak se chovají. „Takže být sám sebou. A pak taky přemýšlet,“ směje se účastnice soutěže Bachelor. „Není to jednoduché. Jde o psychologické hry, pomluvy, intriky.“

„Byla jsem nastavená tak, že je to hra,“ přidává se s vlastní nedávnou zkušeností Dominika Hašková z reality show Survivor. „Že to nemůžu brát osobně. To ale v Bachelorovi musí být hrozně těžké - jsou v tom ještě emoce a láska.“

V rozhovoru mluví obě účastnice také o rozdílech v tom, co vidíme na obrazovkách a co zůstává divákům skryto. Podle Denise „Bobiny“ Ayverdi divák o moc ochuzen nebyl. „Přišlo mi, že ty osobnosti jsou opravdu takové, jaké je vidíme v televizi,“ říká autorka oblíbené hlášky „Pohodinda“. Dodává, že se štábem se měla ráda. „Vadilo mi jen to, jak se chovaly některé další soutěžící,“ přiznává. „Kdyby nebyly takové, mohlo to tam být úplně fajn. Jenže to by potom samozřejmě nebyla ta show.“

Dominika „Domi“ Hašková zase přiznává, že jedno z mála míst, kde soutěžící nesledovaly kamery a mikrofony, bylo moře. „Chodili jsme tam řešit taktiku,“ říká Domi.

Co bylo na účasti v reality shows nejtěžší? A kdy se Domi i Bobině hodil psycholog na telefonu? Poslechněte si Kulturák o Bachelorovi a Survivorovi.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Sudety. Místo na periferii země, ale v literatuře přímo ve středu dění. „Zájem o Sudety ukazuje, kolika z nás se to týká,“ říká Kateřina Tučková, autorka románu, který odstartoval novou vlnu zájmu o české historické trauma.

Román Vyhnání Gerty Schnirch spisovatelky Kateřiny Tučkové vyšel v roce 2009. V době, kdy se v české společnosti jen neochotně mluvilo o komplikovaném vztahu Čechů a Němců v období druhé světové války. Její próza toho ale hodně změnila.

„Dozvěděla jsem se o ženách, které byly odsunuty, zařazeny do pochodu smrti. Nastoupily na trasu k rakouským hranicím a skončily v hromadném hrobě v Pohořelicích. Skutečnost, že někde 30 kilometrů za Brnem je hromadný hrob, kde leží na tisíc žen, dětí a starých lidí, mě absolutně šokovala. Bylo to něco, co nikdo nevěděl nebo nepřiznával,“ vzpomíná v podcastu autorka.

Vyhnání Gerty Schnirch se zpětně jeví jako impulz ke velké společenské změně. Román Kateřiny Tučkové pomohl otevřít potlačované trauma. A také pomohl k renesanci žánru, kterému v Kulturáku pracovně říkáme „sudetský román“.

„Vnímám tam komerční potenciál, čtenářský úspěch, který dnes tyhle romány přinášejí,“ myslí si literární kritik Kryštof Eder. „Určitá vlna tohoto typu psaní spojeného s národnostním střetáváním, s odsunem a tak dál, už prostě nemá co objevit. Ty příběhy byly tolikrát vyprávěné, že každá další kniha míří jen na zaručený čtenářský zájem a úspěch. Na druhou stranu jsou pořád části Sudet, které jsou literárně nedotčené. Spisovatelé by se tam mohli vydat a třeba se podívat, jak se tam žije teď. To je hrozně přehlížená perioda, přitom zásadní.“

Jak se posunula diskuze o Sudetech? A kam se vyvíjí literatura o nich? Poslechněte si Kulturák o románech, jako jsou Vyhnání Gerty Schnirch nebo aktuální Úlice.

A nezapomeňte pro svůj oblíbený podcast hlasovat v anketě Podcast roku. Díky!

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Baví nás věci, které jsou trochu odjinud,“ říká zpěvák 7krát3, který spolu s rapperem Vladimirem 518 právě vydal společnou desku. Na té se míchá hip hop s rnb i křehkost s divností.

Když se potkali poprvé, ani jeden z nich netušil, co je čeká. Na první společné fotce z doby před více než jedenácti lety ještě pózují jako fanoušek a hvězda. „Můj brácha říkal, hele, Vladimir, pojďme se s ním vyfotit,“ vzpomíná zpěvák 7krát3, civilním jménem Štěpán Hebík. „V té době mě rap ani moc nezajímal. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že se naše životy takhle protnou.“

Teď vydávají 7krát3 a Vladimir 518 společnou desku nazvanou White Boy. Rap a rnb na ní kombinují organicky. „Jeden čas byly trička, že rnb zabíjí hip hop. To bylo období sektářství,“ říká rapper Vladimir 518 a vysvětluje, že oba hudebníci na novém albu před škatulkami upřednostnili svobodnou kreativitu. „Ctíme procesy. Být dohromady, dávat tomu čas. Ta věc musí téct.“

Deska White Boy vyrůstala z pospolitosti, vysvětlují oba umělci. „Na dnešní dobu je to vzácné. Kolaborace dneska vznikají na dálku. My ten čas trávili spolu.“ 7krát3 a Vladimir 518 se pravidelně zavírali do studia v zahradním domku u Hebíkovy rodiny, ve kterém je často navštěvovaly zpěvákovy děti. Rodinný život a umění do sebe prorůstaly podobně jako rap a rnb na nové desce, která někdy zní jako soundtrack k fantasmagorickému komiksu. V textech přitom tematizuje také křehkost, hledání identity nebo domova.

„Uvědomili jsme si, že napsat takovéhle téma je adekvátní naší situaci. Člověk by asi měl psát o tom, co žije,“ říká Vladimir 518. A vysvětluje, proč je k získání pocitu domova třeba změnit sebe: „Základní je odhození egoistické agresivity a hrubosti. To vytváří dobrý vibe doma, v kapele i na ulici.“

Jaké bylo svěřovat se na mikrofon s druhým umělcem neustále v zádech? Proč bylo důležité odhodit agresivitu? A co pro Vladimira 518 a 7krát3 znamená domov? Poslechněte si nové vydání Kulturáku.

A nezapomeňte pro svůj oblíbený podcast hlasovat v anketě Podcast roku. Díky!

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Vítězem letošního ročníku Eurovize, tedy soutěže, které Češi nemohou přijít na jméno, se stal Rakušan JJ. Jeho operně-popové číslo Wasted Love nakonec zvítězilo nad druhým Izraelem. Jak moc je Eurovize apolitická? Jak funguje v zákulisí? A kdo byl na hudebním klání ve švýcarské Bazileji nejvýraznější?

„Upřímně mě tento rok až tolik věcí nezaujalo,“ přiznává baskytaristka kapely Vesna Tereza Čepková, podle které si JJ ocenění v nepříliš výrazné konkurenci zasloužil. „Připadá mi to téměř jedna ku jedné k loňskému vítězi Nemovi,“ namítá Tereza Povolná, novinářka z pořadu Šťastné pondělí a dlouholetá divačka Eurovize.

Estonec Tommy Cash se svým parodickým italo songem Espresso Macchiato, švýcarka Zoë Më s odvážně intimním stagingem nebo vystoupení lotyšských Tautumeitas, hudebních příbuzných kapely Vesna - to řadí hosté podcastu Kulturák mezi best of Eurovize roku 2025. Co ale s druhým Izraelem?

„Po hudební stránce se letošní číslo hodně podobá loňskému, zase poslali baladu, krásně zazpívanou, ale reprezentantka se stává nástrojem státní propagandy,“ říká Tereza Povolná o zpěvačce Yuval Rafael, která přežila útok ze 7. října 2024 a na Eurovizi vystoupila s písní New Day Will Rise. „Vím, že se schovávala pod mrtvými těly, proti tomu ani popel. Ale to, že ji tam pošlete s tímhle pozadím, není náhoda. Pro mě to úplně přebíjí hudební stránku.“

„Eurovize si říká apolitická soutěž, ale vůbec to tak není,“ myslí si Barbora Juránková, houslistka a vokalistka kapely Vesna. „Od interpretů se požaduje, aby přinesli silná témata. To je to, co společností zarezonuje. My jsme také nechtěly přijít s plytkou věcí. Protože jsme vystupovaly v době, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Chtěly jsme se postavit za ty utlačované. Nesměly jsme to dávat úplně najevo, v metaforách jsme tam tuhle zprávu ale potřebovaly dostat.“

Barbora Juránková zároveň připomíná, že kdyby o svých záměrech a pocitech mluvily příliš otevřeně, Evropská vysílací unie (EBU), která soutěž pořádá, by Vesnu vyloučila.

Jak to tedy s Eurovizí je? Je to víc legrace, nebo politické klání? Festival dvojsmyslných songů a falických mikrofonů? „Já myslím, že je to všechno dohromady, kdybys to hodil do mixéru. A navrch přidal třpytky,“ hodnotí soutěž Tereza Čepková z Vesny.

Poslechněte si speciál podcastu Kulturák o festivalu politiky a třpytek. A nezapomeňte pro svůj oblíbený podcast hlasovat v anketě Podcast roku. Díky!

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Bože, já jsem Daniel, už jsem done,“ rapuje James Cole na nové desce, která zní jako obrat k sobě samému. Přichází po letech vymýšlení superhrdinských postaviček a rapování plného drog, alkoholu i misogynie.

„Mám chuť říkat věci,“ svěřil se před časem rapper s civilním jménem Daniel Ďurech svému spolupracovníkovi, producentovi známém jako Idea. „Věci, které mají silnou relevanci k mému životu. Věci nepohodlné, bolavé.“ Společně začali tvořit skladby, které byly podle Colea „víc v souladu s životní zkušeností posledních let“.

„Mám rodinu a žiju vlastně dost klasický, usedlý život. Přestal jsem se cítit dobře v superhrdinských rapových postavách, už jsem nechodil po večírcích. Všechno se to začalo rozcházet. Vesnický rodinný život versus budování image hustého rappera. Začalo mě to vnitřně trhat,“ přiznává Ďurech.

Nová hudební cesta jde podle rappera ruku v ruce s jeho abstinencí. I o té v rozhovoru mluví. „Chodil jsem po ulicích a měl jsem zvláštní stavy, které jsem nikdy předtím nezažil. Byl jsem přeplněný emocemi, smutkem a žalem. Měl jsem dny, kdy jsem brečel a vůbec jsem nevěděl proč,“ říká Cole o stavech těsně před tím, než přestal s návykovými látkami.

Vzpomíná i na okamžik, který ho zásadně ovlivnil v rozhodnutí abstinovat. „Po nějaké kalbě jsem přišel v pět ráno, žena potřebovala někam jít a já měl hlídat děti. Měl jsem za sebou dvě hodiny spánku. Byli jsme spolu na zahradě a já jsem tam někde blil do křoví. Nastavilo mi to zrcadlo. Uvědomil jsem si, že jakmile člověk chlastá nebo hulí, s dětmi prostě není.“

„Samozřejmě jsem to pomáhal vytvářet,“ říká Cole o spojení rapové kultury s návykovými látkami. „Na obalu předposlední desky jsem s brkem v puse.“ Propagace takového životního stylu je jen zoufalá reprodukce neštěstí, myslí si teď rapper. „Všechny věci, které máš řešit, přechlastáváš. Člověk se nenaučí žít, nepřevezme zodpovědnost za svůj život a nedospěje. Zakonzervoval jsem se v patnácti letech. Nejtěžší bylo vylézt z té kádě lihu.“

Jak Jamese Colea na nové desce ovlivnily děti? Proč ho nebaví soutěživost? A čeho se u nové desky nejvíc obával? Poslechněte si Kulturák o nové desce DONE.

A nezapomeňte pro svůj oblíbený podcast hlasovat v anketě Podcast roku. Díky!

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Samozřejmě na tebe dopadne smutek, že už je to jinak,“ říká Márdi z kapely Vypsaná fiXa o devadesátkách. Nechce ale být ten, kdo říká „za nás to bylo lepší.“ V rozhovoru mluví o ráji i peklu života v kapele.

Loni Vypsaná fiXa oslavila třicet let existence. A ještě tak dalších deset by prý mohla zvládnout. Alespoň to Márdimu, frontmanovi kapely, říká jeho dcera. Sám Michal Mareda ale ví, že život v dodávce, která už víc než třicet let objíždí kluby po celém Česku, není tak jednoduchý.

„Někdy se lekneš své nenávisti k druhému člověku,“ přiznává zpěvák. „Potom ti ale udělá dobře, že jste ze sebe tenhle pocit dostali ven. Kapela jsou jako čtyři Hobiti, kteří jdou do Mordoru a zažívají dobrodružství. Ten prsten, co nesou, je těžký. A čekají na ně průšvihy.“

Co je pro kapelu nejtěžší? „Podle mě je tvrdé, když jedeš šňůru a všude spíš v hotelech. Přijedeš do klubu, víš, že tam spíš, tudíž máš pocit, že spát jít nemusíš. Paříš. Na hotel přijdeš ve tři, čtyři, pět ráno, někdo nepřijde vůbec. V deset dopoledne tě vyhodí, motáš se pak venku a snažíš se přežít. Večer máš další koncert, takhle se to opakuje, lidi jsou vyčerpaní a vznikají hádky, ponorky, rozpady,“ vypráví Márdi. „Jednoho dne jsme si řekli, hele, vždyť Pardubice jsou uprostřed, tak se budeme odevšad vracet a nepřespávat na místě.“

V rozhovoru mluví Márdi také o svém ambivalentním vztahu k devadesátkám. „Cejtils tu vibraci, ale zároveň tě to vysálo. Že se časy mění,“ říká. „Kdybych měl stroj času, strašně bych tam chtěl zaletět. Samozřejmě tam ale byly věci, které dobré nebyly. Skinheadi. A různé kasty. Teď mi připadá, že všichni vypadají víceméně stejně. A že jsou více vyzrálejší, než jsem byl já v devadesátkách. Zároveň tehdy byla větší legrace, šly věci, které už dneska nejdou.“

Jak se bránit nostalgii? Mají to kapely dnes těžší než dřív? A kdy si naposledy ve Vypsané fiXe udělali naschvály? Poslechněte si rozhovor s Michalem „Márdi“ Maredou.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Pravidelně se umisťují v žebříčcích nejnavštěvovanějších filmů roku. Proč tak rádi chodíme na české romantické komedie? Čemu se v nich smějeme? A opravdu v nich nacházíme romantiku?

Nejnavštěvovanějším českým filmem po roce 1993 je romantická komedie Ženy v běhu (2019), kterou v kinech vidělo milion a půl diváků. Milionovou hranici překonaly také Ženy v pokušení (2009), lehce pod ní pak byly snímky Líbáš jako bůh (2009) nebo Muži v naději (2011). Proč tak rádi chodíme na české romantické komedie, které podle filmových kritiků nejsou ani vtipné, ani romantické? To jsme probírali na veřejné debatě kulturní rubriky Seznam Zpráv se socioložkou Irenou Reifovou a standup komičkou Natálií Schejbalovou alias Tady Tali.

„Přikláním se k tomu, že to opravdu nejsou romantické filmy,“ říká Irena Reifová. „Když už, tak jsou to filmy o vztazích. Ze všeho nejvíc jsou o ženských a mužských rolích,“ doplňuje socioložka, která se specializuje na sociologii popkultury.

Reifová dodává, že v posledních letech se ve filmech tohoto žánru proměnila role žen. Ty se v příbězích dostaly do centra dění. Pořád jsou ale zobrazovány jako nepřítelkyně romantiky. „Naplňují své ženské role špatně, jsou posedlé dokonalostí, perfekcionismem. Muži jsou uvolnění pohodáři, kteří by chtěli mít život v klidu, říkají ženám: prosímtě už si sedni a polož ten hadr.“

„Smějeme se tomu, jak jsou ti lidé ubozí,“ myslí si Natálie Schejbalová. „Jako když se díváme na reality-shows. Říkáme si, ještě že na to nejsem takhle.“ Reifová souhlasí: „Jedna z věcí, která definuje komedii, je to, že umožňuje odklonit bolest. V českých romantických komediích se to dělá karikaturou a cynismem spíš než empatií s postavami. Ty jsou vlastně oběti naší útěchy.“

Živá debata v pražském prostoru Tempo ale nakonec dochází k nečekaným závěrům. Z části i díky speciálnímu hostu večera, herečce Elizavetě Maximové, která nabídla vhled do toho, jak se oblíbený žánr české kinematografie tvoří. „Je mi fakt vždycky smutno, když vidím ten výsledek a není takový, jaký jsme doufali. Když točíte romantickou komedii, sami žijete romantickou představou, že to dopadne mnohem lépe,“ říká herečka, která debatu oživila také scénkou z oblíbeného českého seriálu.

Jak moc si české romcomy rozumí se sociologickými daty? A dá se z nich něco naučit? Které jsou nejzoufalejší, které naše hosty rozesmály a které o lásce říkají něco pravdivého? Poslechněte si záznam z živé debaty kulturní rubriky Seznam Zpráv.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Druhá řada úspěšného post-apokalyptického seriálu Last of Us přišla s nečekaným zvratem. Proč dál sledovat příběh o světě, kde jsou nejdůležitější komoditou mezilidské vztahy?

Kdo už viděl druhý díl nové řady The Last of Us, seriálu HBO podle světoznámé videohry, zažívá nejspíš krušné dny. Pokud vás nová epizoda teprve čeká, měli byste dál nečíst a neposlouchat.

Pokud jste ale druhý díl již viděli, nejspíš vás také trápí následující otázka: Může pokračovat příběh i bez nejoblíbenější postavy?

„Myslím, že především musí,“ říká publicistka Táňa Zabloudilová. „Neil Druckmann a Craig Mazin jsou tak dobří vypravěči, že se na seriál bude do konce koukat drtivá většina diváků,“ dodává.

„Pro mě teď teprve začíná ta zajímavější část příběhu,“ doplňuje spisovatel a seriálový fanoušek Jakub Stanjura, který dává novou řadu jednoho z nejsledovanějších seriálů z produkce HBO do souvislosti s jeho videoherní předlohou. Zatímco první série Last of Us řešila otcovství, ta druhá bude zkoumat pomstu. Pokud se mu podaří alespoň částečně udržet videoherní předlohy, čeká nás ještě propracovanější a bude mít ještě zajímavější poselství, myslí si Stanjura.

Dodává také, že zásadní dějový zvrat způsobil už ve své videoherní předloze bouřlivé reakce. Právě proto ale šlo o nezapomenutelný zážitek. „Člověk byl vystavený něčemu nepříjemnému a musel se s tím vypořádat. Pro hráčstvo to bylo tak nepříjemné, že se to vymklo a skupina lidí dokonce vyhrožovala tvůrcům smrtí,“ vysvětluje Stanjura. 

Last of Us je další z řady pop kulturních výletů do post-apokalypsy. To, jak v seriálech, filmech, knihách či videohrách vnímáme život po konci civilizace, se ale proměňuje. Z post-apo kultury už není eskapistická zábava pro kluky, ukazují díla jako Last of Us. Čím to je?

„Posunula se doba. Viděli jsme už spoustu post-apokalyptických věcí,“ myslí si Jakub Stanjura. „The Last of Us sleduje spoustu lidí, kteří z jiných příběhů vypadávají. V první sérii jsme měli díl o queer vztahu. Záběr seriálu je tak široký, že pro mě mnohem víc odpovídá realitě. Působí autentičtěji.“

„Jednak je televizní zábava komplexnější než dřív a za druhé myslím, že konec světa si prostě teď dovedeme lépe představit,“ doplňuje Táňa Zabloudilová.

Proč tvůrcům Last of Us vyhrožovali fanoušci? A jak se vymanit z „divácké nenávisti”? Poslechněte si rozhovor o seriálu, jehož nové díly se těžko rozdýchávají.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Mám tu postavu čím dál víc rád, i když není jednoduché s ní žít,“ říká Jakub Štáfek o Juliusi Lavickém, fotbalistovi, který nejhorší neduhy českého fotbalu dokázal přetavit do nejzábavnější podivané. Poprvé se Lavi zjevil v internetovém seriálu Vyšehrad před téměř deseti lety. Pak přišel Vyšehrad: Fylm, který do kin přilákal více než sedm set tisíc diváků. 

Teď se Lavi vrací v celovečerním pokračování Vyšehrad Dvje. Dekadentní večírky ze začátků své fotbalové kariéry vyměnil za party s kyblíky smažených kuřat. „Štáfek a Lavi mohli mít společné faktory, ale to je deset let nazpátek,“ přiznává tvůrce, který se poprvé před kamerou ocitl ještě jako mladý chlapec. Role Matěje Jordána v seriálu Ulice mu vydržela třináct let.

Jaký vztah má Jakub Štáfek, autor jedné z nejúspěšnějších komedií posledních let, k humoru? „Každý to máme hozené úplně jinde, ale sedm set tisíc lidí má hranici humoru na podobném místě jako já,” myslí si herec. „Není to žádný kalkul. V prvé řadě jde o to, jestli to baví nás.“

Posouvá se někam debata o humoru? Štáfek si myslí, že ne: „Čtyři roky nazpátek jsme si říkali, že vládne korektní doba. V každém filmu musel být černoch, homosexuál. Byla chvilka, kdy se to v Čechách řešilo také, jestli to už není moc. Ale připadá mi, že vůbec. Naopak. Když někoho slyším mluvit o tom, že tady máme novou totalitu, tak bych ho napálil.“

V rozhovoru mluví také o tom, jak být dobrým tátou a mužem. „Jsem z rozvedené rodiny, správný chlapský vzor jsem nikdy neměl.“ Ale dodává, že možností, kde hledat správné příklady je dnešní doba plná. „Nejsem úplně blbej, i když to tak může vypadat,“ směje se Štáfek.

Koho představitel Laviho považuje za špatné vzory? A jak mu ke správnému mužství pomohl bojový sport? Poslechněte si rozhovor s Jakubem Štáfkem.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.