By Seznam Zprávy
The podcast currently has 10 episodes available.
Poruchy pozornosti řeší psychiatři a psychologové už desítky let, ale kolem diagnózy známé pod zkratkou ADHD se stále objevuje řada mýtů. Například že u dospělých vůbec neexistuje.
„Představa, že by dosažením osmnáctého roku věku porucha zmizela, je trošku naivní,“ říká psychiatr Pavel Mohr z Národního ústavu duševního zdraví, který současně působí na 3. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
Naráží tak na skutečnost, že někteří kolegové z oboru psychologie a psychiatrie stále poruchu ADHD (z anglického attention deficit hyperactivity disorder), případně také její méně známější podobu ADD, která se odlišuje v chybějící hyperaktivitě, stále zpochybňují. A to i přes nespočet vědeckých prací a stále rostoucí počet diagnostikovaných.
Mnoho lidí se o vlastní poruše pozornosti poprvé dozví až v dospělosti. Klidně i po třicítce či ještě později. Je totiž pravděpodobné, že jim v dětském věku porucha buď vůbec nebyla diagnostikována, případně že její projevy byly v průběhu dospívání zaměňovány za jiné. V horším případě byli už jako dětští pacienti bez dalšího zájmu označeni za „zlobivé“, „nevychované“ nebo „neschopné“ a u toho na dlouho zůstalo.
Dnes už naštěstí tabu kolem ADHD mizí. I díky osvětě se laická i odborná veřejnost učí chápat, že jde o oficiální diagnózu, a roste přehled o tom, jaké obtíže porucha do života přináší. Přesto že se diskuse posouvá dopředu, jde pořád o jednu z nejnáročnějších výzev pro současnou psychologii a psychiatrii. A to jak s ohledem na dětské, tak i dospělé pacienty.
Je potřeba vědět, že se projevy u různých věkových skupin výrazně liší. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že v dospělosti ubývá specifické hyperaktivity nebo impulsivity. „Do popředí se dostávají poruchy pozornosti, poruchy plánování, poruchy emoční regulace. To je to, co lidi trápí nejvíce,“ vysvětluje zásadní rozdíl Mohr v podcastu Výdech.
Lidé s poruchou pozornosti zažívají velmi často takzvanou časovou slepotu – chodí na schůzky pozdě nebo na ně úplně zapomínají, nedokážou si také věci naplánovat s ohledem na skutečné časové možnosti. Mají komplikovanější vztahy, problémy mají nezřídka i v zaměstnání. Sotva dotahují naplánované úkoly, nesoustředí se na detaily.
S takovými potížemi se občas setkáváme všichni. Někdy jsme jak na jehlách, sotva udržíme pozornost, jsme roztržití, zapomínáme na čas nebo na setkání. U lidí s diagnostikovanou poruchou pozornosti je ale takový stav setrvalý, a jen těžko ovladatelný vůlí. Často selhávají v kognitivních schopnostech, mají pocit velké frustrace, protože nedosahují takových výsledků jako vrstevníci, kolegové či kamarádi.
V nové epizodě Výdechu jsme dále řešili, jak se vlastně ADHD diagnostikuje, proč je výrazně těžší poruchu odhalit u dívek, případně jak je náročné fungovat s poruchou pozornosti v zaměstnání.
Touto epizodou první série podcastu Výdech končí. Budeme rádi za zpětnou vazbu. Jak se vám rozhovory o duševním zdraví líbily? Napište na mailovou adresu [email protected]. Děkujeme.
Výdech
Když negativní pocity v podzimních a zimních měsících překročí únosnou mez a zasahují do běžného života, nejde už jen o běžnou „podzimní depku“, ale diagnózu s názvem sezónní afektivní porucha.
„Sluneční světlo je energie, která je důležitá jak pro naše tělo, protože nám dává třeba vitamín D, tak i pro naši duši,“ vysvětluje terapeutka Gabriela Špačková z psychoterapeutického centra Gaudia. Ve své praxi se mimo jiné zaměřuje právě na projevy sezónní afektivní poruchy, tedy specifické formy deprese.
Zjednodušeně řečeno jde o všechny negativní pocity, které se objevují v pravidelném intervalu vlivem sezónnosti počasí. Lidé, kteří sezónní afektivní poruchou trpí, si nejčastěji stěžují na extrémní únavu, spavost a depresi, tedy útlum běžných fyzických i psychických funkcí. Chybí chuť cokoli dělat, komunikovat, radovat se, pouštět se do nových úkolů. Naopak se dostavuje vyčerpání, zoufalost a smutek, někdy se člověk může zmítat v úzkostech.
Problém je hlavně v úbytku světla. Ráno vstáváme za tmy a po produktivním dni, který u většiny populace probíhá za „bílého dne“, odcházíme domů opět za tmy. Někdo si na tuto změnu s příchodem jiného ročního období zvykne rychle, někdo má ovšem depresivní stavy a jen těžko nachází úlevu.
Na dno ho sráží i skutečnost, že se nemůže spolehnout na vlastní vůli, jak mu radí příbuzní či kamarádi. Rady typu „překonej se“ nebo „nepodléhej tomu tolik“ jsou zbytečné. Psychická reakce u člověka se sezónní afektivní poruchou bývá silnější než motivační zvolání blízkých.
Abychom mohli s těmito problémy pracovat, je zapotřebí zjistit, zda jde skutečně o periodickou depresi, a ne jen o běžný splín. Na místě je jakási inventura posledních let. Pokud si vzpomeneme, že se nepříjemné stavy dostavovaly i v předchozích letech a v podobnou dobu, jde pravděpodobně o jasný signál, že naše tělo reaguje citlivě na změnu ročního období.
„Pak je na místě se ještě hlouběji zamyslet a více ten stav zkoumat. Když si uvědomíme, že je to ono, že to přichází každý podzim a zimu, tak se tomu začneme věnovat. Budeme přemýšlet, co nám takový stav přináší do života,“ popisuje psychoterapeutka Špačková v podcastu Výdech.
Výdech
Ještě před pár lety se o environmentálním žalu moc nemluvilo. Dnes už to naštěstí není tak velké stigma, říká psychoterapeutka Zdeňka Voštová. Pokud se ale přeci jen potkáte s odsudky, měli byste vědět, že jde dost možná o obranný mechanismus jejich autorů.
Nejen o tom jsme si povídali v nové epizodě podcastové série Výdech s terapeutkou Zdeňkou Voštovou, která se zaměřuje právě na environmentální žal. Negativním pocitům vyvolaným představou zániku planety nebo uvědoměním si zásadní – a často definitivní – změny v přírodě se věnuje zhruba pět let.
„Řekla bych, že jen za tu dobu se situace velmi proměnila. Když se předtím někdo zmínil o environmentálním žalu, tak lidi – vyjma úzké skupiny environmentalistů nebo ekologů – vůbec nevěděli, o čem je řeč. Ptali se, co to vlastně je,“ říká Voštová. Sama je vystudovaná právnička, která se později stala psychoterapeutkou a zaměřila svou pozornost na ekologickou úzkost, protože si jí sama prošla. Konkrétně ve chvíli, kdy přivedla na svět první dítě.
Jakkoli jde o náročný psychický proces, naučila se s ním pracovat. Pochopila ale, že minimálně v českém prostoru není téma dostatečně zažité. A to i přesto, že o klimatu diskutujeme už dlouho. Voštová proto kvituje, že se nálada ve společnosti v souvislosti s environmentálním žalem pomalu mění. Už je snadné dohledat relevantní informace o fenoménu, roste i počet studií a absolventských pracích na vysokých školách.
„Jenom v českém jazyce vzniklo za poslední tři roky asi dvanáct diplomových prací. A vznikají další. Zároveň se tomu věnují vědci z celého světa, protože lze jednoznačně pozorovat, že roste počet lidí, kteří nějakým způsobem trpí ekologickou úzkostí,“ zdůrazňuje Voštová.
Navzdory tomu se ale část veřejnost setkává s nechápavými či dokonce odsuzujícími reakcemi. Když například influencerka Tereza Hodanová popsala na twitteru své nepříjemné pocity po požáru v Národním parku České Švýcarsko, dostalo se jí výsměchu třeba i od bývalého premiéra Mirka Topolánka.
Kritické projevy se neobjevují zřídka jen ve veřejném prostoru. Můžeme se s nimi setkat i v běžném životě - v rodině nebo mezi kamarády.
„To všechno mohou být odrazy nějakých vlastních obranných mechanismů lidí, kteří tohle říkají. Neříkám, že to tak nutně musí být. Asi bychom se jich museli doptávat. Nicméně to tak může být, protože míra závažnosti klimatické krize, které v současnosti čelíme, v nás může spouštět pocit ohrožení,“ říká Voštová s tím, že právě takový pocit může být natolik paralyzující, až někoho dovede k potřebě před ním utíkat.
Přesně proto pak člověk v záplavě emocí může zvolit cestu bagatelizace a zesměšňování druhých. Ochrání tím sebe před zpracováním těžkého tématu.
Výdech
Roste počet lidí, které trápí environmentální žal. Ten se projevuje jako pocit smutku, bezmoci, případně vzteku. Proč mnozí takové stavy zpochybňují? A proč je legitimní truchlit za ztrátu blízkého, ale ne za zničenou planetu?
Nejen o tom jsme si povídali v nové epizodě podcastové série Výdech o duševním zdraví s terapeutkou Zdeňkou Voštovou, která se zaměřuje právě na téma environmentálního žalu. Dlouhodobě pomáhá lidem, kteří pociťují úzkost a beznaděj z následků klimatických změn a neudržitelného způsobu života.
Negativní pocity se neobjevují nutně jen při představě zániku planety, ale třeba i při uvědomění si zásadní, a často definitivní, změny v přírodě. Například v podobě ztráty korálových útesů, vymírání lesů kvůli vleklému suchu nebo tání ledovců.
Třebaže se s tímto pojmem v moderní psychologii pracuje už řadu let, pořád jsme si nezvykli vypořádávat se s emocemi spojenými s environmentálním žalem.
„V naší kultuře jsme naučeni nedávat prostor bolesti, smutku, vzteku, strachu nebo třeba bezmoci, která se týká vnějšího světa. Jsme zaměření na sami na sebe. A tohle není vnímané jako legitimní,“ říká Zdeňka Voštová.
Truchlení nad ztrátou blízké osoby je společensky přijímáno s lítostí, zatímco u smutku kvůli přírodě tomu tak není. Stejně tak pohřeb člena rodiny vyvolává docela jiné reakce okolí než u piety za spálený les.
Sdílení environmentálního žalu se většinou dočká výsměšné reakce. Ten, kdo vyjadřuje smutek nebo obavu o planetu, bývá označován za hysterického. Dostává také řadu nálepek, od „greténa“ po „klimatického fanatika“.
„Právě obava, abychom nebyli považováni za příliš emocionální, nás může blokovat v tom, abychom vůbec dávali průchod emocím. Mimochodem, je potřeba si uvědomit, že takových blokátorů máme spoustu i bez toho. A proto mi přijde dobré ve společnosti nějakým způsobem kultivovat, že je v pořádku cítit emoce a že je v pořádku je prožívat,“ říká Voštová a odkazuje na publikaci Joanny Macey Návrat do života.
Výdech
Mezi základní vlastnosti rodiny patří i to, že se by se o sebe měli její členové vzájemně starat. Častěji ale tenhle úkol náleží ženám. Proč to tak je? A co by se muselo změnit, aby se více zapojovali muži?
Nejen o tom jsme se v nové epizodě podcastové série Výdech bavili s klinickou psycholožkou a psychoterapeutkou Martinou Kukolovou. Tématem rozhovoru byla takzvaná „sendvičová generace“, tedy lidé pečující o své blízké ze dvou generací zároveň, většinou děti a rodiče nebo prarodiče.
Třebaže by se hodilo, aby se péče o starého či nemocného příbuzného dělila mezi několik nejbližších v rodině, často tíha intenzivního pečování doléhá na jednoho člověka - nejčastěji ženu. Typicky to bývá dcera, sestra, snacha, popřípadě tchyně.
„Myslím si, že to vychází ze společnosti, která je zvyklá a nastavená tak, že ženy pečují o děti. Ženy nosí miminko devět měsíců ve svém těle. Jsou zvyklé o něj pečovat. Skrze něj vlastně pečují i samy o sebe. Podle něj se stravují, vyhýbají se alkoholu, kojí. Zkrátka je to nějak kulturně dané,“ nabízí klinická psycholožka Kukolová svůj pohled k otázce, proč se ženy častěji dostávají do role pečovatelek.
Jako psychoterapeutka si uvědomuje - a vidí to i u svých klientů -, že ženy bývají při péči o druhé vnímavější, citlivější a více nastavené na vnímání jejich potřeb. „Zatímco chlap - alespoň v tom našem genderovém pojetí - by se měl spíše starat o ty provozní věci, měl by přinášet peníze, měl by vydělávat,“ vysvětluje s vědomím zkratky Kukolová.
Vzápětí totiž dodává, že tyhle modely jsou v mnohých rodinách už dávno přežité, a tradiční role zastávají místo žen muži, a naopak. Kukolová proto nechce mluvit paušálně.
Aby se do péče zapojovalo obecně více mužů, bylo by podle ní potřeba ženám umožnit rozvázání rukou - například v podobě flexibilnějších úvazků, snazšího zařazení dětí do mateřských škol, případně také vyplácení adekvátního příspěvku na péči. Chybí také jasná legislativa.
Pro zástupce sendvičové generace, ať jde o ženy nebo muže, pak není lehké se věnovat čemukoli jinému než péči o děti a seniora v rodině. V mnohých případech přestávají z časových důvodů chodit do zaměstnání, ztrácejí sociální kontakty. V bludném kruhu povinností pečující osoby mnohdy ztrácejí vlastní identitu. Jakákoli role v životě je přebíjena rolí pečovatele.
V nové epizodě Výdechu jsme řešili také to, proč v sendvičové rodině nejvíce strádají děti, jak si může pečující osoba udržet zdravý přístup k jejich výchově a kde má případně hledat odbornou pomoc, pokud si už neví s náročnou životní situací rady. Poslechněte si celý rozhovor.
Výdech
Lidé, kteří se musí starat zároveň o děti i staré či nemocné rodiče, mohou velmi snadno dojít k syndromu vyhoření. Co dělat, když pečujícím docházejí síly?
O tom jsme se v nové epizodě podcastové série Výdech bavili s klinickou psycholožkou a psychoterapeutkou Martinou Kukolovou.
Tématem nového dílu Výdechu je totiž takzvaná sendvičová generace. Jde o pojem, který označuje lidi pečující o své blízké ze dvou generací zároveň, tedy o děti a rodiče nebo prarodiče.
A protože vedle toho mají většinou i zaměstnání a řadu jiných povinností, bývá toho na ně zkrátka moc. Typicky se vyčerpání projevuje tak, že se vytrácí jakákoli forma sociálního vyžití, chybí zájem o kariéru, intimní život nebo třeba vlastní koníčky. Pečující ruší dovolené a volné víkendy, ztrácí přehled o tom, co by sami potřebovali, zanedbávají duševní zdraví.
Povinnosti zkrátka přehlušují všechno radostné v životě, což pečující osobu nedobrovolně žene do sítě negativních emocí a vyčerpání.
„Vlastně dochází k sociální exkluzi. Přestanete mít témata, o kterých se můžete s druhými lidmi bavit. Najednou máte pocit, že oni řeší věci, které se vás netýkají, a oni zase mají pocit, že vy řešíte pořád jenom to svoje, a nejste schopna slyšet, o čem by si rádi povídali oni,“ vysvětluje psycholožka Kukolová.
V ženském rodě nemluví náhodou. Zástupci sendvičové generace jsou převážně ženy, které většinou zůstávají doma na mateřské a v rodině zastávají i roli ošetřovatelek starých či nemocných příbuzných, třebaže by mohly existovat i jiné a vhodnější modely péče.
V nové epizodě Výdechu jsme řešili, jak se vůbec v únavném rytmu povinností zorientovat v náročné životní situaci. Jestli a jak případně pomáhá vztahům v rodině péče o nemocnou babičku nebo dědečka. A také, jak se postavit vlastním výčitkám ze selhání v roli pečujícího.
Poslechněte si celý rozhovor.
Výdech
Jak se dezinformace a konspirační teorie podepisují na našich vztazích? A proč bychom se kvůli nim neměli donekonečna hádat? Odpovědi jsme hledali v podcastové sérii Výdech s klinickým psychologem a psychoterapeutem Adamem Suchým.
Témata jako válka, pandemie, ekonomika a politika obecně mohou být zdrojem konfliktů. Nezřídka se tak stává mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci, kamarády nebo třeba kolegy v práci. Když dojde i na dezinformace nebo konspirace, často to vyvolá slovní šarvátku, ale hrozí i zpřetrhání našeho pouta s blízkou osobou.
Přitom máme možnosti, jak debatou projít, aniž bychom zbytečně narušovali dosavadní vztahy. „Nemusíme vždycky jen vytahovat protiargumenty,“ nabízí řešení klinický psycholog a psychoterapeut Adam Suchý. Lepší cestou je probudit zájem o danou blízkou osobu. Ptát se, proč zastává určité postoje, a kde narazila na informace, ke kterým se odkazuje. A pak se bez konfliktu dál se zájmem bavit.
Někdy může hádku vyostřit i rozdílný jazyk, případně odlišné chápání často užívaných termínů. „Velmi bych se přimlouval za to, abychom se vrátili k češtině. Vždyť už jen to slovo dezinformace je tak provařené, že jsou na něj lidi hákliví. Hádají se vůbec o to slovo samotné,“ říká Suchý. On sám by v běžných rozhovorech mluvil spíše o „omylu“, „domněnce“ nebo „lži“.
Pokud si ale opravdu nerozumíme, a nepomáhá žádná z předchozích rad, nemusíme se ani tak uchylovat k razantním krokům jako přestat s dotyčným mluvit. Pokud je náš vztah jinak zdravý, neměli bychom ho kazit tím, co se ho vlastně bezprostředně netýká.
„Třebaže se s příbuzným nebo jinou blízkou osobou neshodneme, máme pořád něco společného. Jsme přece rodina nebo přátelé,“ vysvětluje psycholog s tím, že vztahy jsou víc než vítězství v debatě. „Nedávejme některým tématům takovou tíhu. Měli bychom být schopni od tématu poodstoupit, mít nadhled. Zkusme to nebrat tak smrtelně vážně,“ dodává Suchý.
V nové epizodě Výdechu jsme také řešili, jestli je možné přesvědčit druhé o tom, čemu nevěří a věřit nechtějí. Poslechněte si celý díl nové podcastové série o duševním zdraví.
Při přípravě podcastu Výdech chceme využít také vaše zkušenosti a dotazy. Aktuálně hledáme příběhy k tématu podzimní deprese. Jaké potíže vám způsobují změny času a počasí? Jak si v tíživém ročním období ulevujete od duševního napětí? Vyhledali jste pomoc odborníka? Pište na adresu [email protected].
Výdech
Mnoho lidí trpí úzkostmi a dalšími psychickými obtížemi z války, pandemie, zdražování, energetické krize i klimatického kolapsu. Děsí nás budoucnost. Tyto pocity jsou ale k naší výhodě kolektivně sdílené. Poslechněte si další díl Výdechu – podcastové série o tom, jak zvládat výzvy, které přináší současná doba.
Z hlediska psychologie je sdílení zkušenosti podstatné. „Sdílená lidskost, sdílení společné vize, společné mise. To všechno jsou strašně silné nástroje, které umí lidi mobilizovat,“ říká v podcastové sérii Výdech Miroslav Světlák, klinický psycholog, psychoterapeut a přednosta Ústavu psychologie a psychosomatiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.
V rozhovoru o cestách k psychickému zvládání společenské a ekonomické krize zdůraznil, že nemusíme zůstat paralyzovaní kvůli strachu z budoucnosti. Musíme ale počítat s tím, že péče o duševní zdraví stojí nemalé úsilí. Lidem v této souvislosti radí dodržovat základy takzvané psychohygieny.
Soustředit se na přítomný okamžik, nevynechávat pravidelný pohyb (například v podobě jógy), číst knihy o duševním zdraví, nebo si třeba stáhnout jednu z mnoha dostupných mobilních aplikacích pomáhajících s odbouráváním stresu a napětí
Pokud si ovšem nevíme rady, a cítíme, že už je toho zkrátka moc, není třeba hned hledat psychologa či terapeuta. Svělák radí nejprve zajít za praktickým lékařem.
„Praktik je člověk, který vás dlouhodobě zná. Jako odborník navíc rozumí všem symptomům, které jsou spojené buď s nějakou závažnou nemocí, nebo právě s tím, co tak jednoduše z medicínského hlediska vysvětlit nejde,“ vysvětluje a dodává, že i obvodní lékaři zvládají první kontakt s psychickými potížemi pacienta, pakliže nejde o akutní případy.
„Navíc nás může uklidnit už ten samotný rozhovor. Třeba tím, že praktik vyloučí, že nejde o nic vážného, možná vám řekne pár vět, které povedou k tomu, že zase naberete sílu a budete mít perspektivu, co dělat dál.“
Jestli to nestačí, je vhodné navštívit odborníka. Třebaže má každý nárok na psychologa nebo psychoterapeuta v rámci systému zdravotního pojištění, je nutné se připravit na to, že je velmi obtížné se k nim kvůli dlouhým čekacím lhůtám dostat. Další, a dostupnější, možností je „soukromý“ psycholog.
Jaké jsou základy psychohygieny? Jak odbourávat stres, a co při tom děláme špatně? A jaké jsou současné možnosti odborné péče?
Při přípravě podcastu Výdech chceme využít také vaše zkušenosti a dotazy. Aktuálně hledáme příběhy k tématu podzimní deprese. Jaké potíže vám způsobují změny času a počasí? Jak si v tíživém ročním období ulevujete od duševního napětí? Vyhledali jste pomoc odborníka? Pište na adresu [email protected].
Výdech
Za poslední dva roky už toho všichni máme dost. Nejdříve na nás dopadla pandemie, pak přišla válka. Vyvstaly ekonomické i energetické potíže, postupuje klimatická změna. Mnozí z nás proto trpí úzkostí z nejisté budoucnosti.
Abychom se z toho všeho „nezbláznili“, měli bychom co nejvíc zachovat klidnou hlavu a nezapomínat na duševní zdraví. Proto spouštíme novou podcastovou sérii Výdech – každý týden společně s psychology a psychoterapeuty probereme, jak zvládat současné výzvy.
„Nechci shazovat trápení lidí, ale ve skutečnosti nečelíme ničemu extrémnímu. Je to přirozený běh událostí,“ uvádí téma Miroslav Světlák, klinický psycholog, psychoterapeut a přednosta Ústavu psychologie a psychosomatiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.
Třebaže naše psychika reaguje na dlouhodobý stres z vnějších událostí například ztrátou smyslu pro humor, podrážděností, nespavostí, bušením srdce nebo vnitřním neklidem, umíme si s ním poradit.
„Dlouhodobý stres vlastně jen znamená, že jsme se v té situaci nedokázali adaptovat,“ upřesňuje Světlák s tím, že je proto zvlášť důležité pečovat o vlastní duševní zdraví.
„Je to dovednost, a současně docela veliká dřina, kterou nás v naší kultuře bohužel nikdy nikdo nenaučil,“ zdůrazňuje v prvním dílu nové podcastové série Výdech. Posluchačům nabízí několik rad, jak si ulevit od stresu a ukotvit se. Jednou z metod je například sdílení svých pocitů s blízkými nebo „deset prstů“ vděčnosti před spaním. Co to je?
Poslechněte si první epizodu podcastové série Výdech v přehrávači v úvodu článku.
Chceme využít také vaše příběhy a dotazy. Aktuálně hledáme příběhy k tématu ekologické úzkosti. A zajímá nás: Dopadá na vás enviromentální žal – a v jaké podobě? Jak si ulevujete od takové zátěže? Přemýšlíte pod tíhou změn klimatu jinak o své budoucnosti?
Pište na e-mailovou adresu [email protected].
Výdech
V posledních dvou letech jsme si prakticky vůbec nevydechli. Na pozadí pandemie, války, ekonomické krize i změny klimatu navíc pořád žijeme i naše běžné životy. A ani ty se neobejdou bez těžkostí.
Abychom se z toho všeho „nezbláznili“, měli bychom co nejvíc zachovat klidnou hlavu a nezapomínat na duševní zdraví.
Proto spouštíme novou podcastovou sérii Výdech – každý týden společně s psychology a psychoterapeuty probereme, jak zvládat výzvy v rozbouřených časech. A zajímají nás právě vaše příběhy, trápení a zkušenosti.
Podcast Výdech vychází poprvé ve čtvrtek 29. září. Poslouchejte nás na Seznam Zprávách, platformě Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. A nezapomeňte si nás přidat k odběru.
Za úvodní konzultace děkujeme serveru Psychologie.cz a jeho šéfredaktorovi Janu Majerovi.
The podcast currently has 10 episodes available.