Čím jsem starší, tím víc vidím, že člověk vlastně žije dva životy. Jeden skutečný, se skutečnou rodinou, ženou, dětmi, rodiči, přáteli, se skutečnými radostmi i průšvihy, společně sdílenými kulturními zážitky. V mém profesním životě byly těmito sdílenými zážitky třeba malé scény, ostrůvky svobody v nesvobodě, které večer co večer zhruba třicet let sdružovaly hlediště osvobodivým pocitem „moci bezmocných“.