Derniéra nebývá obvykle v divadlech moc populární. Často proběhne v tichu a bez ovací. Zvláště tehdy, když inscenace končí krátce po neslavné premiéře a pro nezájem publika se tiše odebere na věčnost. Jsou ale jiné derniéry – jednu s ohlasem přímo hektickým, na níž do smrti nezapomenu, jsem zažil v Krejčově Divadle Za branou v červnu 1972, kdy toto v Evropě a ve světě věhlasné divadlo násilím zemřelo pod surovou sekyrou normalizační moci.