Už jako dítě školou povinné jsem měl radši stříbrnou než zlatou, Aramise než d´Artagnana, Semafor než Národní, menševiky než bolševiky a Engelse než Marxe. Nečetl jsem v té době ani jednoho ani druhého a netušil jsem, že označení „menševik“ (hlas menšiny) a „bolševik“ (hlas většiny) byl jen Leninův fikaný mediální trik, kdy využil dočasné změny poměru sil ve své partaji, který zítra už neplatil.