Zastavení jedenácté, poslední počíná tichostí zvláštní, neb po dosažení cíle radost se mísí s prázdnotou, jak praví staré „post coitum“, a poutník náhle neví, co dále činiti. Kroky zpomalují, slova ubývají a mlčení sílí. Epizoda se krátí, zastavení končí.

Na vrcholu Řípu zříme rotundu románskou, jež jak Takešiho hrad z vyprávění cizokrajných se zdá, a čteme, že když nejde Mohamed k hoře, musí Čech k Řípu a tu poznáváme, že některé cesty nelze obejíti. Musí se projít celé.

Z vyhlídky roudnické pohlédneme zpět a vidíme, že jsme šli od obzoru k obzoru, jak by kruh se uzavřel. A když slunce nad Řípem zapadá, zdá se nám, že slyšíme hlas Jan Hus, jenž z dáli zpívá: „Už to jde!“ a my víme, že cesta skončila, ale příběh nikoli.