Věrozvěsti podcast

V posledním díle na Velehrad nedojdeme. Neb proč za každú cenu splniti plán, když lze říci ano jedinečné příležitosti a podívati se na celé putování s balónovým nadhledem.

OJ Richard nás veze vytuněnou motokárou (něch nám nejebe) ku balónu na Slovácko. Zatímco chlapi nafukují, my kluci z města si je natáčíme. A pak vzlétneme. Pod námi Velká Morava, vinohrady a špaččí děla, dědiny a jejich modré neštovice, štěkající supi a celá cesta, kterou jsme prošli. Davy Moravanů k nám vzhlížejí opravdu velmi vysoko, což jsme při své vrozené skromnosti očekávali a my jim kyneme.

A možná právě toto jest zrání. Zjistiti, že nemusíš dojít tam, kam sis původně umanul, aby cesta měla smysl. Každý Věrozvěst nakonec musí z nebes zpět na tvrdú zem a pokračovati dál. Snad už ne jako Cyril s Metodějem, nýbrž třeba jako pan Brouček do nové epochy.

Velká Morava končí. Zrání nikoliv!

Posilněni smažákem, klobásou a nakonec i tou Kofčou s vosú rozjímáme, kterak jest důležité míti nadhled, býti otevřený a bližního svého nesouditi. Zralí muži přece vědí své.

A vzápětí vlastní medicínu porušíme a zdrbneme dvě přisedící divy i podivného pána s oldschoolovým handsfree. Abychom zjistili, že právě on jest náš vyslanec Richard. Neb skutečná zralost možná nezačíná tím, že přestaneš soudit. Ale tím, že si všimneš, když to zase děláš. Kážeme vodu, jíme smažák, pijeme víno a občas Kofolu s vosú.

I vystoupali jsme do Chřibských vrchů na hradiště svatého Klimenta, místo posvátné a velkomoravské, kde na zvonici jali se hráti Hospodine, pomiluj ny. Hospodin však, soudě dle výsledku, pomiloval spíše ty, kteří tuto píseň neprznili jako my.

A když už byli tak blízko Bohu, přišla řeč na hříchy otců. Na děti, jež otcové nehlídají, neb jsou překvapivě též jejich. Na léta, kdy kariéra byla důležitější než rodina, a na poznání, že býti doma ještě neznamená býti přítomen duchem. Minulost jsme si odpustili, neboť co jiného nám ve středním věku zbývá.

Poté jsme se, jak káže tradice Věro/zvěstů, od duchovna přesunuli k věcem skutečně podstatným: filmu Pláž, mužskému marketingu, chodidlům, sběratelství a Vogonské poezii.

A tak jsme na místě, kde Cyril s Metodějem šířili víru a vzdělanost, rozjímali, zda jest lepší býti dobrým otcem, dobrým partnerem, úspěšným mužem, či vlastniti lego, jehož cena za deset let vzroste o dvě stě procent.

Odpověď jsme nenalezli. Ale lego

bychom zatím neprodávali.

V nepříliš půvabném Hodoníně a jeho uličce veskrze neapolské nalézáme půvabnou GAB Bakery, odkud nás tajemný Michal převáží třicet kilometrů za Kyjov. Cestou hádáme jeho prapodivné povolání a jsme jím tak fascinováni, že hádanku předkládáme i vám.

Aby řeči nebylo málo, střihneme si battle krátkých, jednoduchých a místy lehce přisprostlých básniček. Zrání totiž neznamená, že poezie musí býti lepší. Toliko se za ni již méně stydíš.

V alternativní realitě pak předstíráme rozkol Věrozvěstů a pátráme, proč Lukášovu komerčnímu partnerovi staří tři řádky mailu, zatímco Martin potřebuje šedesát slaidů. Martin zase přihodí miliardu, již si Lukáš neumí ani představiti. Dvě povahy, dvě cesty, dva způsoby zrání. A kam na oběd. Snad Zikmundov. Snad jinam. Ostružiny jsou však jisté.

Po 35 kilometrech přicházíme ku Hodošu. Nohy bolí, slunce zapadá, a tak logicky přichází téma nejveselejší. Smrt. Neb člověk ve dvaceti řeší, jak začíti. Zralý muž občas přemítá i nad tím, jak jednou skončiti.

Přes Václava Dejčmara, dobrovolné sebeusmrcení, psychedelika a kuřimskou kauzu kráčíme romanticky kolem hodonínské čističky a elektrárny. A pak zázrak. Bájný autobazar z DNA Česko. Konečně! A my už je měli za ohrožený druh.

U drinku jménem Kozičky řešíme nové sekáče světa, Musky a Zuckerbergy, dystopické knihy a budoucnost, jež možná není budoucností, nýbrž úterým příštího týdne. A přidáváme další slovo do tajenky o zrání. Čas totiž běží. I když my už sotva.

Z Mlékárna Kafé jsme vyšli plni kávy, koláčů a životních múder. Leč všechna témata zastínilo přiznání nejtemnější. Lukáš býval rozervaným mladým mužem a psal básně. A není lepšího důkazu zrání než odvaha po letech přečíst vlastní mladickou poezii nahlas.

Turistika

Tvá ňadra jsou jako tibetské Himaláje,

vyrazím si na ně na túru,

až na špičky hor budu šplhat vzhůru

a pak drze sejdu do údolí naděje.

Pak již toliko Mikulčice, akropole Velké Moravy, a řidič, jenž o navigacích pravil: „Každá jednou udělá chybu“. Dodnes nevíme, zda mluvil o navigaci, či ženě. Stejně jako nevíme, zda zralost nebyla právě nechat Turistiku navždy v šuplíku.

Na Věrozvěsty přichází krize. Nekonečná asfaltová rovina, slunce nad hlavú a Lukáš zoufale hledající stinnú klikatú pěšinku. I nalezli jsme Kopřivovú alej a lužní les, jenž byl navzdory svému jménu balzámem na duši i kůži.

Rozjímáme, zda má Česko svůj veliký epický trail, či jest naše země spíše bezpečným přístavem. A zda člověk musí na velkú cestu přes oceán. Nemusí. Velká cesta si tě musí sama zavolati. A možná právě ve zralosti poznáš, která volá tebe a která toliko dobře vypadá na Instagramu.

Pak už vodáctví „ahój“, bazény coby české modré neštovice, trpaslíci a chatičky, které nenápadně dorostou ve 4+1. A nakonec český laskavý humor…. Neb ten jako takový jest nesmysl. Smyslem všeho jest laskavost.

Po Lukášově porodu na zaměstnaneckém WC v podniku příznačně zvaném Dobrota jsme již neměli kam klesnouti. A tak jsme klesli ještě níže ke Kontrafaktu a primitivnímu chlapeckému humoru, jehož hymnou budiž. Jsme blbí a ještě jsme na to hrdí. Neb zralost zjevně neznamená, že musíš dospěti úplně.

Pak vstúpíme do CHKO Soutok, potkáme chýši z časů Velké Moravy, Tolkienovy Enty i černou kočku, na níž Lukáš prakticky předvede svou pověrčivost.

Od víry staré přecházíme k víře nové, AI. Kde nám pomáhá a kde již ukusuje z autenticity. A nakonec luxus. Chlazené ručníky a písek, jenž nepálí. Zralost možná znamená i věděti, kolik pohodlí potřebuješ. Pro jednoho Trojúhelník smutku, pro druhého Trojúhelník radosti.

Vydáváme se do časů, kdy v Americe zuřil Eminem, v Česku však Aneta Langerová, do časů kreditů. Vzpomínáme na Libimseti, na krásnú dobu, kdy člověk mohl udělati hovadinu a ona nezůstala navěky na internetu.

Přemítáme, kterak jsme zráli spolu s technologiemi. Z balení naživo se stalo seznamování onlina a z cédéček empétrojky. A zatímco svět se nám nyní vejde do kapsy, soukromí se z ní nenápadně vytratilo.

A jelikož zralý muž musí býti připraven na vše, vybíráme si i hudbu na vlastní funus. Odejíti se správným playlistem, to již chce charakter. Řeč je pak u místa zvaného Rendez-vous i o závěti.

Míříme do Břeclavi, kde žije Guatemalec Fredy a tisíce Chorvatů. Začíná pršet i my se jako Cyril a a Metoděj před kapkami chráníme projímavými verši slovenských básníků Kontrafakt.

Díl plný nenadálých setkání. U starého domku pod ořechem, kde si Lukáš pamatuje upracované ruce vinaře, zjišťujeme, že pán již jedenáct let není mezi námi. Dům však stojí, rodina žije a burčák teče. I to jest zrání. Něco odejde a něco po nás zůstává.

Vnuk Adam nám vloží do rukou vejce, v němž se právě klube kuřátko, a ukáže vinohrad, jejž hejno špačků během chvilky zlikvidovalo na padrť. I pochopili jsme, proč po vinicích hřmí děla. A že nešla po nás, klucích z města.

Pak přišla pekařina dřina a otázka, zda jest těžší vlastníma rukama uplácati marketingový produkt, či meruňkový knedlík. Přes české dokumenty doputujeme do Valtic, kde jest zmrzlinoholik Martin konečně puštěn k lizu. A rada zralého muže budoucím zeťům. Chceš li získati tchána a tchyni, dobře napeč cukroví.