Zastavení třetí, na hradě Střekově, kdež šibenice nás vítá a do věže nejvyšší žene, bychom spatřili Labe v kráse nesmírné.

Buchty z Inventáře vyjímáme, cpouce se jimi jako praví Honzové, nebť hlad jest největší kazatel pravdy.

Tu náhle domorodec jakýs nás zastaví, žádaje, bychom s ním obraz zachytili. A my svolíme jak poutní kejklíři.

Z toho pak řeč plyne o jaru a romantismu, jež v srdci klíčí jako tráva po zimě, až se mysl naše zatoulá k mistru italskému, Paolo Sorrentinovi v jehož filmech krása i marnost spolu tančí.

A my pak vyrážíme do středoří českého. I zvěstujeme!

Zastavení druhé, milostné, počíná v kavárně Inventář, kdež káva jest výtečná, chléb křupavý a mazanec sladký, nebť čas velikonoční se přibližuje.

Odtud pak vydáváme se vzhůru, nikoli po nohách, ale lanovkou na Větruši, což počátek pouti jest věru podivný a hodný pozdvižení obočí.

S domorodci řeč zapředeme o ne-krásách města Ústí, pak vzhůru stoupáme ku slunci, zatímco pod námi vine se Labe jako stužka stříbrná a mysl naše se již noří v zvraty milostné, jež nejsou vždy přímé ani pokojné.

Po několika málo mílích staneme na vyhlídce Humboldtově, v dřevě krásně vyvedené. Co bylo započato ve vlaku, nezůstane nedopovězeno. Tak druhé zastavenie se nese v duchu lásky, paměti a lehké pošetilosti, jež k cestám i životu náleží.

První krok počíná vstúpením do vlaku. Sedíme proti sobě, tlumoky o nohy opřeny, lehké chvěnie, jež se za pokoj vydává.

Rozmlúváme o otcích i matkách. Snad každá cesta počíná dříve, nežli se vydáme. Snad doma počátek svůj má. I jedeme tak — nikoli toliko krajinú, ale i pamětí vlastní.

Věro — neb věříme, že příběhy tyto smysl mají.

Zvěsti — neb je chceme pověděti dříve, nežli se rozplynú.

I vystupujeme.