🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha.

📬 Baví tě témata? Bude tě bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 1. a 3. neděli v měsíci. Přidej se.

O čem je epizoda?

Tak a je to tady. Poslední epizoda první série podcastu Za hranou ticha.

Když jsme před dvanácti díly začínali cestou, netušili jsme, že skončíme u přijetí. Ale zpětně to dává smysl. Protože přijetí je vlastně začátek všeho.

V téhle epizodě s Veronikou rozebíráme, jaký je rozdíl mezi přijetím a rezignací. Zvenku to může vypadat stejně - člověk se smíří se situací. Ale uvnitř je to úplně jiný svět. U rezignace cítíš, že jsi obětí. U přijetí cítíš vděčnost.

Mluvíme o tom, jak těžké může být přijmout vlastní tělo, svou citlivost, svou jinakost. Jak dlouho může trvat, než člověk přijme, že není na správném místě - i když to racionálně dávno ví. A taky o tom, že v momentě, kdy něco skutečně přijmeš, už prostě nemůžeš zůstat tam, kde jsi byl/a. Přijetí tě vytlačí ven. Na novou cestu.

Veronika krásně pojmenovala rozdíl mezi tolerancí a umožněním. Tolerance je "no tak, dělejte si co chcete". Umožnění je "věřím ti, že víš, co děláš". To druhé je dar, který si navzájem můžeme dávat. A který jsme sami potřebovali slyšet, když jsme opouštěli jistoty.

Tahle série pro nás byla hodně osobní. Děkujeme všem, kdo poslouchali. A jestli hledáte společníka na další cestu, Trivandrum čeká na trivandrum.cz.

🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha.

📬 Baví tě témata? Bude tě bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 1. a 3. neděli v měsíci. Přidej se.

O čem je epizoda?

Naše mysl je naprogramovaná hledat problémy. Evolutivně to dávalo smysl - kdo viděl nebezpečí, přežil. Šelmy nás dneska ohrožují tak v naší hlavě. Přesto si "v automatu" všímáme toho, co nefunguje, co chybí, co je špatně.

Vděčnost je způsob, jak se tomu částečně vymanit. Není to popírání problémů. Je to o vědomém tréninku - učíme mysl všímat si i dobrého. A to není jednorázová záležitost. Je to celoživotní běh.

Nejde o to, jestli máš hodně nebo málo. Jde o to, jestli si všímáš, co máš.

Jak zpívá Martin Kraus v Krausberry v songu Do nebe:

A někdo je moc malej,
někdo je velikej.
A někdo je střízlivej,
jinej je nalitej.
A někdo chodí zpříma,
jinej má v ruce hůl.
Někdo je mazanej,
jinej je zase vůl.
Někomu je zima,
a jinýmu zas hic.
A někdo má moc málo
a jinej vůbec nic.
Někdo chce bejt s tebou
a někdo vod tebe,
ale na každej pád všichni chcem do nebe.

Existuje spousta způsobů, jak si vděčnost trénovat. Můžeš si třeba každý večer psát tři věci, za které jsi vděčný. Ale pozor - "neklišuj". Neopakuj "zdraví, rodina, práce". To můžeš psát každý den a budeš jako robot. Snaž se být konkrétní. Ne "jsem zdravý", ale "jsem vděčný za tělo, díky kterému jsem mohl vidět/zažít/cítit [doplň]". V podcastu sdílíme další.

Může se ti zdát, že tohle jsou drobnosti. Jeden den, jedno ráno. Ale v dlouhodobém horizontu je obrovský rozdíl, jestli se na svět díváš optikou vděčnosti, nebo ne.

Je to jako složené úročení. Zprvu se nic znatelného neděje. A pak se exponenciála odrazí a rozletí. Ale bacha: funguje to na obě strany.

Když si každý den připomeneš, za co jsi vděčný, pomalu se ti mění pohled na život. Není to okamžitá změna. Ale za rok, za pět let, za deset - budeš jiný člověk.

Na konci dnešní epizody čtu z povídky "Za hranou ticha" - úryvek o muži, který úročí se záporným úrokem. Dostane dopis od svého dvacetiletého já a musí čelit tomu, kam se jeho život dostal. Je to příběh o zradě vlastních ideálů, ale taky o tom, jak se někdy bráníme přiznat si pravdu.

🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha.

📬 Baví tě témata? Bude tě bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 1. a 3. neděli v měsíci. Přidej se.

O čem je epizoda?

Tentokrát o něčem, co se nás bezprostředně týká - digitální vlaštovky čechraní peří a vyráží na cestu.

Lidé nám často říkají: "Vy si to užíváte, tam u moře!" Jako jo. I ne. Nejsme na dovolené - normálně pracujeme, máme běžnou rutinu.

A přechodová období? Ta jsou náročná. Je to jako klubat se ze skořápky do neznámého světa tam venku. I když je to už naše čtvrtá cesta, mentálně to není o nic jednodušší.

Když se věci komplikují

Týden před odletem jsme ještě neměli vyřešené ubytování. Většina nabídek troskotala na ceně, termínu nebo nám nevyhovovala jinak. Vero vytáhla kalkulačku a spočítala, jaké bychom měli náklady. Udělalo se mi úzko, jí to paradoxně pomohlo. Vyměnili jsme si role.

Co nám pomohlo to rozdýchat? Rozdýchat - doslova. Dýchací cvičení pro tu chvíli. A pak akce - začali jsme aktivně psát majitelům, reagovat na inzeráty. Druhý den se ozval pán z Lotyšska s domečkem v klidnější čtvrti a třemi sdílenými pokoji.

Co nám bude chybět

Teplo domova - fyzické i energetické. Kamarády. Možnost mít všechny knížky na dosah (což Tom jako čtenář řeší každou cestu). Sdílíme výhody a nevýhody sdíleného bydlení s dalšími nomády, především balanc mezi soukromím a komunitou.

Proč to děláme

Každá taková cesta je obrovská lekce osobního růstu. A já věřím, že tahle nám ukáže další kus Cesty.

Další epizodu už budeme natáčet na cestě. Tak ahoj a drž palce, ať to dopadne, jak má!

🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha.

📬 Baví tě témata? Bude tě bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 1. a 3. neděli v měsíci. Přidej se.

O čem je epizoda?

V deváté epizodě podcastu Za hranou ticha se dostáváme k jednomu z nejzásadnějších témat celé série - ke světu, který běžně nevidíme, ale přesto nás obklopuje.

Co je ten svět za kouřovou clonou?

Začínám ukázkou z románu Trivandrum, která vysvětluje, co tím vlastně myslím. Jde o prostor, který se vymyká našemu běžnému vnímání skrze pět smyslů. Nejčastěji se nám otevírá přes pocity - když zavřeš oči a ponoříš se do sebe, víš, že hmota není všechno.

Bavíme se o viditelném i neviditelném elektromagnetickém vlnění, jak vnímáme jen zlomek toho, co nás obklopuje, a jak se to dá propojit s tím, co někdo nazývá aurou nebo energií. Veronika přidává svůj pohled - nepotřebuje fyzikální vysvětlení, ale intuitivně cítí atmosféru v místnosti nebo energii druhých lidí.

Víra jako kotva

Dostáváme se i k tématu víry. Ne víry v institucionálním náboženském smyslu, ale víry jako důvěry v to, že se věci dějí tak, jak mají. Veronika sdílí silný zážitek z Mexika, kde jí v nejistotě pomohla jediná věc - prostě uvěřit, že to dobře dopadne.

Mluvíme taky o tom, jak víra může vytvářet komunitu, kde je místo pro vzájemnou podporu, solidaritu a propojení. A jak záleží na tom, kdo tu víru uchopí - může být léčivá, nebo destruktivní.

🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha.

📬 Baví tě tyhle témata? Pak tě bude bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 2x měsíčně. Přidej se.

Bodově: o čem je epizoda?

Posloucháme ušima, vnímáme slova. Ale obsah proklouzne druhým uchem ven. Naslouchání je něco jiného - nasloucháme srdcem a celou bytostí.

Když někomu nasloucháme, nezajímá nás jen obsah jeho slov. Zajímá nás jeho pohled, jeho vnitřní svět. Chceme vidět a cítit situaci tak, jak ji prožívá on - i když s tím třeba vůbec nesouhlasíme.

Když druhému dáváme plnou pozornost, rozvíjíme v sobě empatii. Dostáváme se do hloubky druhého, více mu rozumíme. Současně: jsme přítomní. Nejsme myšlenkami u večeře nebo snídaně, když je oběd.

Naslouchání má téměř terapeutický účinek. Když člověku věnujeme upřímnou pozornost, třeba jen na okamžik, dokáže ho to povznést.

Co když nebudu vědět co říct? Ticho nechává slova doznít - jako v hudbě, či básni. Zdůrazňuje projevené.

Až budeš příště v rozhovoru, který tě neba, pusť všechna hodnocení a zkus s upřímným zájmem prozkoumat téma z pohledu druhého. Proč je pro něj téma důležité? Co by na tématu bylo zajímavého, kdybych se na to podíval jeho očima? Proč to vůbec říká?

Na konci epizody čtu z románu Trivandrum pasáž o naslouchání, kde se dva lidé dorozumí bez jediného slova - jen pohledem a dotekem.

🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha na bejkuvmls.cz/sbirka-za-hranou-ticha/

📬 Baví tě tyhle témata? Pak tě bude bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 2x měsíčně. Přidej se: https://bejkuvmls.cz/mls-do-e-mailu/

V téhle epizodě jsme se bavili o umění. Ne o umění v galeriích, kterému máme rozumět podle návodu, ale o umění jako o způsobu, jak se dostat sám k sobě.

Proč o umění vůbec mluvit?

Oba jsme celý život říkali, že nás umění nezajímá. Muzea? Obrazy? Nic pro nás. Ale pak jsme začali cestovat a všimli si, jak lidé ve Španělsku nebo Itálii o umění mluví s nadšením, jak je to přirozená část jejich života. U nás to tak úplně není.

A pak nám došlo, že umění není o tom, jestli rozumíš symbolice na plátně. Je o tom, co v tobě vyvolá.

Umění je terapie

Alejandro Jodorowsky řekl, že umění má léčit. A to je přesně ono. Když tvoříme, klidně jen sami pro sebe, vytváříme něco, co má v sobě kus nás. Už to je cenné. Pokud to s někým budeme sdílet, může se ten kus dotknout i někoho jiného.

Nemusíš být umělec

Stephen King napsal, že psaní dělá ze života lepší místo. Ne kvůli slávě nebo penězům. Kvůli spojení. Kvůli tomu pocitu, že jsi dal ven něco pravdivého.

A to platí pro všechno. Nemusíš být malíř, abys čmáral. Nemusíš být hudebník, abys hrál na ukulele. Stačí, když si vezmeš tužku, papír, a uděláš něco jen proto, že chceš.

Přejeme všem posluchačům, ať si najdou chvíli - třeba jen deset minut denně - kdy budou dělat to, co je baví. Bez přemýšlení, zda by se zrovna nedaly dělat užitečnější věci.

🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha na bejkuvmls.cz/sbirka-za-hranou-ticha/

📬 Baví tě tahle témata? Pak tě bude bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 2x měsíčně. Přidej se: https://bejkuvmls.cz/mls-do-e-mailu/

Téma, které asi zná každý - pocit, že nemáme čas.

Když jsme se po půl roce z Mexika vrátili do Evropy, narazili jsme na něco, co nás oba dost překvapilo. Seděli jsme v Madridu v pekárně, za skleněnou výlohou proudili lidi, a my cítili obrovskou nervozitu. Půl roku jsme žili v klidném rytmu a najednou Evropské tempo.

Tehdy jsem si řekl: "Hele, já si na červenec nic naplánuju." Žádné pevné termíny, žádné "uvidíme se v půlce srpna". Jen: "Prostě dej vědět a uvidíme."

Bavili jsme se o tom, jak společnost dneska bere "nemám čas" za ctnost. Kdo není busy, je flákač. Kalendář jsme povýšili nad život. Přitom všichni máme 24 hodin denně. Rozdíl je v prioritách. Když řeknu kamarádovi "nemám čas na kafe", vlastně říkám: "Máš u mě nižší prioritu než moje práce nebo rodina, nebo třeba Netflix a Instagram."

Priority jsou v pohodě, pokud jsou to skutečně moje priority. A taky je to fajn říct. Namísto: "Nemám čas." přece každej vezme: "Dneska chci být s rodinou." "Dneska potřebuju voraz."

🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha na bejkuvmls.cz/sbirka-za-hranou-ticha/

📬 Baví tě tyhle témata? Pak tě bude bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 2x měsíčně. Přidej se: https://bejkuvmls.cz/mls-do-e-mailu/

V pátém dílu podcastu Za hranou ticha se ptáme: Co vlastně dává našemu životu smysl?

Proč jsme tady?

Já věřím, že jsme se sem narodili, abychom se něco naučili a ideálně to pak předali ostatním. I kdyby to člověk s nikým nesdílel, pořád podle mě má růst sám o sobě smysl. Pro mě je to kombinace - učit se, růst a pak vidět, jak to, co jsem se naučil, třeba i ovlivňuje další.

Tvůj talent nemusí být dokonalost

V epizodě mluvíme o tom, jak hodně lidí říká: "Nemám žádný talent." Ale talent není něco, v čem musíš být nejlepší na světě. Talent je to, co děláš s radostí, co tě naplňuje, u čeho přestává existovat čas. Často jsme na to přišli už jako děti, ale škola nebo okolí nás to odnaučily.

Za mě není důležitý jen talent samotný, ale i každodenní drobné krůčky. Rád používám metaforu schodiště - když stojíš na desátém schodu, můžeš pomáhat lidem na pátém. Nepotřebuješ být na šedesátém. Současně lidé na šedesátém už možná ani nevědí, jaké to bylo být na tom desátém.

Drobné kroky, ne velké skoky

Největší past je čekat na dokonalost nebo chtít zdolat celé schodiště najednou. Za mě je důležité udělat každý den jeden malý krok - i třeba jen sbírat síly na zvednutí nohy o centimetr výš. Za dva měsíce zjistíš, že jsi na úplně jiném místě.

A když si nejsi jistý směrem? Poslouchej své tělo. Radost, energie, lehkost - to jsou signály správné cesty. Naopak únava, odpor nebo nemoc ti často říkají: "Takhle ne, něco změň."

Na konci epizody čtu úryvek z románu Trivandrum o naslouchání vnitřnímu hlasu - protože ten ví, kam máš jít.

🌀 Příběh o sázení stromů je jen jeden z mnoha v knize Trivandrum - najdeš ji na trivandrum.cz

📬 Baví tě tyhle témata? Pak tě bude bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 2x měsíčně. Přidej se: https://bejkuvmls.cz/mls-do-e-mailu/

Být PRO, ne PROTI. Postavit se ZA něco, ne PROTI něčemu.

Epizodu otvíráme čtením úryvku z románu Trivandrum. Muž v příběhu nezačal bojovat nebo protestovat proti kácení stromů - místo toho začal sázet stromy tam, kde mu to dávalo smysl. Tenhle přístup mi přijde nesmírně silný. Zaměřit se na to, co chceš vytvořit, ne proti tomu, co nechceš.

S tím je spojené stěžování si. A taky to, jak moc si toho stěžování ani nevšímáme, dokud se na to nezaměříme.

21 denní nestěžovací výzva

Inspirovali jsme se knihou Svět bez stížností, kde autor Will Bowen navrhuje mentální cvičení: 21 dní bez stěžování (nahlas). Zní to jednoduše, co? Mě to trvalo dva roky. Člověk si ani neuvědomuje, kolikrát denně vysloví něco typu "zase chčije" nebo "mě to nebaví".

Co se změní

Když se začneš vědomě zaměřovat na to, co pouštíš z papuly, začne tě to ovlivňovat. Neřešíš tolik problémy, ale hledáš příležitosti (jak to udělat jinak lépe). Především si uvědomíš, kolik prostoru zabírá stěžování si v běžných konverzacích. Lehce zjistíš, že si s některými lidmi najednou nemáš moc co říct.

Trénink vděčnosti

A když zmákneš stěžování si, můžeš začít trénovat vděčnost. Začít můžeš jednoduše - každý večer si napsat tři věci, za které jsi uplynulému dni vděčný. Později je nemusíš ani psát, ale pro osvojení návyku to může být fajne. Na začátku možná sotva něco napíšeš, časem zjistíš, že těch věcí je víc a víc. Mozek se dá přetrénovat jako sval.

📬 Baví tě tyhle témata? Pak tě bude bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 2x měsíčně. Přidej se: https://bejkuvmls.cz/mls-do-e-mailu/

Tentokrát jsme si vybrali téma, o kterém se mluví hodně, ale často trochu jinak, než jak to prožíváme my. Minimalismus (nebo ještě lépe - jednoduchost).

Co to pro nás znamená?

Nejde o to mít co nejméně věcí. Jde o to zbavit se clutteru, toho co hází klacky pod nohy naší energii a času využívanému jinak, než jak bychom rádi. Toho hmotného, ale i toho v hlavě. Taky činností a přátelství.

Tomova cesta začala materiálně

Když jsem si přivezl plné auto svých věcí od rodičů, které jsem u nich do té doby ještě měl, přivezl jsem si s sebou také obrovskou tíži. Dva roky jsem nic z toho nepotřeboval. Neměl jsem je kam dát a současně jsem je nechtěl. Začal jsem tu hromadu prodávat a rozdávat. A s každou věcí, která zmizela, přišla úleva. Nemusel jsem myslet na běžky, které stejně nepoužívám. Na elektrickou kytaru, která mi připomínala, že jsem se na ni nedokázal naučit (nebo odhodlat to vzít pořádně). Zbavování se věcí bylo vlastně zbavování se pocitů nedostatečnosti.

Vero cesta začala v hlavě

U Vero to bylo opačně. Začala s jógou a meditací, a najednou zmizely obsesivní myšlenky. Hlava se vyčistila. A teprve pak si všimla, že jí vadí nepořádek kolem. Že jí není příjemné mít hodně nepotřebných věcí. Materiální minimalismus přišel sám, jako vedlejší efekt.

Věci a činnosti jdou dohromady

Zjistili jsme, že většina věcí přichází s nějakou činností. Nové hobby = nové vybavení. A když ta činnost neměla smysl nebo nás nebavila, věci po ní zůstaly a připomínaly nám to. Teď se snažíme říkat ano jen tomu, co opravdu chceme dělat. A čím méně je těch ano, tím víc prostoru máme pro to důležité.

Nakupování v klidu

Dneska chodíme hlavně do bezobalových prodejen. Nejen kvůli ekologii, ale kvůli tomu, jak to tam působí. Žádný reklamy, žádný hluk, žádná rozhodovací paralýza před desítkami druhů rýže. Jen základní potraviny, které můžeš kombinovat. A lidi, kteří tam pracují, jsou sluníčka! 🙂 Není to o tom nakoupit co nejrychleji, ale naopak zpomalit.

Minimalismus není jen o věcech

Čím jsme míň zahlcení věcmi a myšlenkami, tím jsme citlivější na to, co nám (ne)sedí. Vero zjistila, že jí vadí konverzační šum - ty povrchní rozhovory, co nemají hloubku. Já jsem zjistil, že když jsem (skoro) přestal pít alkohol, zmizela spousta vztahů, které byly postavené jen na něm. A je to v pohodě. Lidi se v životě mění. A minimalismus se týká i toho.

Není to o dokonalosti

Když tohle nahráváme, máme na stole asi deset knížek. Není to minimalistické? Možná ne podle nějakého pravidla. Ale nám to přináší radost. A o to jde. Ne o nějaký číslo, ale o pocit. Jesli ti to, co máš, slouží. Jesli tě to těší.

Minimalismus jako postupná cesta k odstraňování clutteru - tedy všeho, co ti v životě nepřináší radost a klid. A pokud se stane minimalismus obsesí, je to zase jen další clutter v řadě jiných věcí/činností/myšlenek.