Rozhovor s dokumentariskou a dramaturgyní Eliškou Kánskou. V rámci svého studia v Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scénáristiky Janáčkovy akademie múzických umění vytvořila svou dokumentární prvotinu Můj děda kněz, která byla pod pedagogickým vedením Aleny Blažejovské a v dramaturgii Violy Ježkové zveřejněna v řadě Radiodokument Českého rozhlasu Vltava (2021). "Bůh mě nenechá spadnout na dno," říká možná i ze zkušenosti rodinných kořenů ve skryté církvi Koinotes, která v době komunistické totality žila v utajení nejen před vládnoucím režimem, ale taky před církví viditelnou, což do jisté míry přetrvává dodnes. S Eliškou Kánskou hovoří Jan Hanák.

"Proč lidem nevěříme, když říkají, že trpí?" Tímto titulkem uvádí DOK.REVUE článek k dokumentu Martiny Pouchlé Permanentní lockdown, který je spolu s krátkým rozhovorem s autorkou obsahem tohoto speciálního dílu pořadu Za kostelem. "Hana i Adam trpí postcovidovým syndromem neboli long-covidem, komplikovanou nemocí bez jednoduché diagnózy nebo spolehlivého léku. Autorka nového audiodokumentu Permanentní lockdown Martina Pouchlá reflektuje zkušenost nedůvěry, kterou zakouší protagonisté podcastu i lidé z jejího blízkého okolí." Koho oslovil příběh hlavní hrdinky dokumentu a chtěl by pomoci, v těchto dnech má Hana aktivní Donio. Lze přispět na léky a pomůcky. Podrobnosti jsou na: https://www.donio.cz/nadeje-na-zivot-pro-hanicku.

Rozhovor s Lucií Barošovou, ilustrátorkou a spisovatelkou. Lucie svou víru necharakterizuje nijak konkrétně, ale ke křesťanství, respektive katolictví má blízko i vlivem svých známých a přátel. Něco je jí blizké, něco odporné a nebojí se o tom komunikovat, osobně i na sociálních sítích. Je to hlas spíš zpoza kostela, ale který by neměl zůstat v kostele oslyšen, na to je příliš inspirativní. Připravil Jan Hanák.https://www.luciebarosova.cz/

Rozhovor s Markem Čermákem, uměleckým vedoucím souboru Musica Figuralis zaměřujícího se na interpretaci hudby osmnáctého století, varhaníkem, dirigentem, doktorandem a učitelem Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty MUNI, který z evangelického kůru přešel na katolický, označuje se za konzervativního a progrese v jeho životě se děje objevováním katolické liturgické hudby a tradice, až k tridentské liturgii, která je pro něj nová. Po zkušenosti uvolněnějšího evangelického společenství, kde vyrostl, ho baví přísnější pravidla katolického katechismu, říká. Celá jeho konverze začala tím, že mu katolický farář dal starou partituru, aby ji zahrál o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Udělal to a zamiloval se, dalo by se říct. S Markem Čermákem i o tom, jak rozumí hudbě a jaký je její význam při liturgii, hovoří Jan Hanák.

Marek Čermák je absolventem orchestrálního dirigování na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Ve své specializaci se soustředí na interpretaci hudby druhé poloviny 18. a počátku 19. století; tedy na repertoár, jehož estetika pramení z italské stylové tradice. Teoretické a historické poznatky týkající se dobové hudební praxe založil na studiu relevantních pramenů, literatury, traktátů a archiválií z doby 18. a 19. století. Výsledky jejich důsledné a systematické excerpce využívá nejen pro další formování a tříbení stylové hudební estetiky, ale také k potírání nepatřičných, výrazově škodlivých nánosů a paušálních mýtů prvních průkopníků tzv. autentické interpretace. Ve světle získaných zkušenosti představuje veřejnosti prostřednictvím hudebně-objevných projektů kvalitu umění našich předků jako soubor hodnot bezprostředně otevírajících vnímání domácího posluchače. Svoji činnost rozšířil o výuku na Masarykově univerzitě v Brně v rámci Akademie staré hudby. Je uměleckým vedoucím souboru Musica Figuralis, spolupracuje se soubory Collegium Wartberg, Societas incognitorum, Capella Ornamentata, Solamente naturali, Le nuove musiche, Czech ensemble baroque, Die Freitagsakademie, Originalklang!Orchester, Ensemble versus. (zdroj: http://www.musicafiguralis.cz/)

Rozhovor s manželi Lenkou a Milanem Svojanovskými z křesťanského společenství Vstaň a choď, které se věnuje pastoraci lidí s tělesným hendikepem, nebo snad lépe stavění mostů, jak sami říkají. Až pohříchu často je vozíčkář vnímán jen jako objekt pomoci, ale už mnohem méně, jestli vůbec, jako subjekt s vlastními myšlenkami, nápady, duchovním životem, který by mohl inspirovat jiné. Což je koneckonců celkem symbolické pro celou církev, kde lidé v kostele jsou mnohdy vnímáni jen jako objekt pastorační péče kněží. A to z obou stran. Nelze žít jen optikou my a oni, říkají Svojanovští. A ano, bude řeč i o synodě. Připravil Jan Hanák.https://www.vstanachod.cz/