“Jednoduchost to se mnou nemá jednoduché,” praví v novoročním rozhovoru párový terapeut Pavel Rataj.  S Pavlem mě v loňském roce protla společná práce na workshopu o Zranitelnosti. Náš rozhovor je naživo, a zároveň živý v tom nejhlubším slova smyslu.  

Je o  vztazích, zjednodušování a složitostech života a také o potřebě hlubšího ponoru, o vnímání širších souvislostí, o luxusu delšího setrvání a o užitečných polaritách, které v našich životech přehlížíme.

Udělejte si malou osobní inventuru: s kým kamarádíte?  Jestlipak víte, že nás nejvíce ovlivňuje pět lidí, se kterými trávíme nejvíce času?  Kteří lidé jsou na vašem seznamu? A co vám přátelství nebo vztah s nimi dává?
Faktem je, že často zůstáváme v přátelstvích či v propojení s lidmi, kteří nás nepovznáší. Dokážeme se obklopit lidmi, kteří nás táhnou výš? 

Víme o něm. 
Někde v koutku naší mysli je pořád přítomen.  Jen - ve všedním plynutí našich dní jakoby neexistoval. 
Ten okamžik, kdy odejdeme. 
Ten okamžik našeho vlastního konce. 
Odsunujeme do pozadí to jediné, co je v našich životech skutečně jisté.  
Proč je dobré mít konečnost naší existence v zorném poli?
Proč je užitečné mluvit o smrti? 
Co je největším darem naší smrtelnosti? 
Tahle epizoda je oslavou pradávného cyklu, který všichni žijeme.  

Jak je rozfázován náš život? Kudy vedou milníky a přechodové fáze? A dá se na ně nějak připravit?
Dorůst do třiceti nebo čtyřiceti, anebo pak do té nové dekády s koncovkou „…sát“, to je takový pohyb životem odspoda nahoru. 
Když ale dojdete do dekády, kdy je jasné, že polovina vašeho života je jistojistě za vámi, máte najednou možnost i toho druhého pohledu. 
Ze shora dolů.

Jak vzniká náš vztah k učení? Jak se životem mění? Kdy je učení dost a kdy už nám stačí? Anebo se učíme pořád? A jak to máme my Češi s učením v druhé půli života? Nechte se inspirovat zamyšlením nad tím, jak poznat, že se učíme, od koho a hlavně proč.

Jsou měsíce v roce, kdy se o lásce častěji mluví. V únoru, na svátek Valentýna, a v květnu, kdy se líbáme pod rozkvetlou třešní, a taky kolem Vánoc, kdy jde zejména o lásku k bližnímu. Přesto by se o lásce mohlo mluvit častěji. Hýbe totiž našimi životy. Hodně toho o ní už víme, a taky nás všechny už nějak pozměnila. A tak i když je láska subjektivní prožitek, můžeme od sebe učit navzájem. A taky něco o ní předat našim dětem.

Sním o pozoruhodných ženách. 
O ženách, které mají šmrnc a vnitřní štávu a energii a které rozdávají zralou radost. Nejsou ale všechny takové. Mnohé ženy uprostřed života jakoby zešednou. Stanou se neviditelnými.  Ptám se: kam se ztratily?  A oč tím jejich “zmizením” vlastně přicházíme? 

Inspiraci k učení lze hledat všude kolem nás.  Vnímám inspiraci jako zvláštní pohnutí, kdy nás něco natolik zaujme, že o tom začneme přemýšlet.  Jakoby ono “něco” zaťalo drápek do našeho srdce a do naší mysli, a nechtělo se pustit, dokud to více nepromyslíme, nepropojíme s něčím pro nás lákavým a neodbytným.  
Vidím takovou inspiraci v tom, jak mluví náš nový prezident. 
A tak jsem jeho způsob podrobila hlubšímu prozkoumání.  
Kde a od koho se učíte mluvit vy?

Když se člověk rozhodne propojit svůj život s někým, kdo byl vychovaný v cizí zemi, mluví jiným mateřským jazykem a má jiné kulturní i společenské návyky,, musí se připravit na to, že bude žít ve vztahu plném různorodosti. 

A možná, že rozhodneme-li se propojit svůj život vlastně s kýmkoliv, musíme se připravit na totéž. 

Jak zvládáme naše rozdílnosti ve vztazích?

O odvaze se dá mluvit pořád. Nikdy jí není dost. Je to totiž aspirativní hodnota: všichni toužíme jí mít nějak víc. Tušíme, že odvaha je přelomová lidská kvalita. Povznáší nás do vyšších pater naší důstojnosti, celistvosti a sebehodnoty. Je přitažlivá, nakažlivá, a zároveň velmi intimní. Jenže, kde ji vzít, kde ji kultivovat, jen tak, v prostém životaběhu? Odvaha není hrdinství, ani statečnost. Je nám kdykoliv na dosah. Je ukrytá v malých životních etudách, které prožíváme každý den. Tam je možné ji najít, a procvičovat.