Tatiana z Ruska mne poprosila, zda (jestli) bych mohla vytvořit nahrávku (podcast) o nakupování. Myslím, že to je, Tatiano, vynikající nápad! Děkuji za něj! Pokud i vy máte nápad na další nahrávku, napište mi. Těším se na vaše nápady!

Představte si tuto situaci: Jsem z Argentiny a jdu v Česku do obchodu. Česky se učím dva měsíce. Obchod (neboli, jak hovorově říkáme „obchoďák“ = tedy např. velké Tesco nebo Globus) je velký. A já nevím, kde hledat mouku. Zeptám se tedy paní prodavačky:

„Dobrý den, prosím Vás, nemohu najít mouku, poradíte mi?“

„Jistě, mouka je na druhém konci obchodu, hned vedle cukru.“

„Prosím? Ještě neumím dost dobře česky. Můžete mluvit, pomaleji?“

„Mouka je támhle, na druhém konci, vedle cukru a rohlíků.“

„Mockrát děkuji!“

„Není zač.“ nebo „Prosím!“

Když najdu mouku, dám ji do (nákupního) košíku a jdu k pokladně zaplatit. Pokud platím kartou, je placení jednoduché; ani nemusím mluvit. Mohu jen ukázat platební kartu. Mnoho Čechů se takto chová. Já osobně raději řeknu:

 „Platím kartou“ nebo „Budu platit kartou.“

Dále lze platit hotově – tedy bankovkami a mincemi. Často se nám ale stane, že máme jen tisícovku, tedy 1000 Kč. Paní prodavačka se zeptá:

„Nemáte menší?“ nebo „Nemáte drobný (drobné)?“ 

protože nemá dost mincí na vrácení. Má například jen stokoruny a žádné desetikoruny.

„Bohužel nemám,“ odpovídám.

Prodavačka nemá na výběr (has no choice), vrátí mi drobné. A já jdu domů s taškou plnou jídla. Doufám, že budete mít štěstí na milé prodavačky.

Až půjdete příště nakupovat, zeptejte 3x na: mouku, máslo a třeba marmeládu. A potom mi napište, jak to šlo (how it went).

Eliška