V březnu 2019 se sibiřský „šaman“ Alexandr Gabyšev vydal pěšky z Jakutska do Moskvy, aby podle svých slov „vyhnal zlého ducha, který se usadil ve Vladimiru Putinovi“. Tři tisíce kilometrů dlouhá cesta skončila zásahem ruských úřadů a odvozem Gabyševa na psychiatrii, vyvolala ale několik dodnes nezodpovězených otázek. Proč by se měl vládce Kremlu bát jednoho pomateného muže ze sibiřské vesnice? Po ruské invazi na Ukrajinu tento příběh ožívá a ozývá se názor, že „šamanismus“, jakkoliv to zní podivně, může v rozhodování ruského vedení hrát větší roli, než by se mohlo zdát.

Prvních sto dnů vlády naprosto zásadně ovlivnila agrese Ruska na Ukrajině. Premiér Petr Fiala ihned pochopil, o jak významný moment jde – jeho reakce byla principiální a pevná. Dřív nebo později se ale vláda vrátí k běžné agendě, čelí inflaci, přílivu uprchlíků, rostoucím cenám energií, potravin nebo bydlení – to vše bude mít zásadní dopad na sociální soudržnost české společnosti. A aby toho nebylo málo, vládu čeká také předsednictví v Evropské unii.

Dvoudenní summit EU na konci minulého týdne jasně ukázal, že přes

dramatickou situaci na Ukrajině a poctivou snahu evropských lídrů nelze dnes

dospět ke konsenzu ohledně možného embarga na dovoz ropy a plynu z Ruska.

Nelze se divit. Energetická politika EU se nedá předělat za několik dnů.

Energetické situace jednotlivých zemí a míry jejich závislosti na dovozech

fosilních paliv z Ruska se liší od jedné země ke druhé docela zásadním způsobem.

Největší míru závislosti má nesilnější evropská ekonomika – Německo.

Ekonomické dopady na tamní ekonomiku by byly katastrofální, recese německé

ekonomiky by nepochybně vedla k ekonomickému propadu v celé Evropě. Je tu

pochopitelně i dilema: jak velké oběti je Evropa ochotna přinést, aby zabránila

pokračujícímu masovému vraždění civilního obyvatelstva na Ukrajině a přestala

financovat Putinovu válku. Ani v tomto ohledu nejsou členské státy jednotné.

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | „(Putin) nemůže zůstat dál u moci.“

„Připravme se na dlouhou válku.“ Jak jdou tyto dvě věty dohromady? Nijak.

Je to, jako by je řekli dva lidé se zcela odlišnými postoji. Přitom obě pronesl

prezident Spojených států, a to dokonce v jednom projevu. Vůdce

supervelmoci ale nemůže hrozit jinému vůdci sesazením a nebýt přitom

ochoten tvrdá slova podpořit podobně tvrdými činy. Biden ponížil sám sebe i

USA.

Ve druhé polovině roku 1996 vygradovala vnitřní debata mezi vládami členských zemí a institucemi EU o přípravě společné měny a budoucích makroekonomických a rozpočtových pravidel, kterými se budou řídit státy začleněné do „měnové unie“. Na pozadí tohoto horečného jednání se diskuse o budoucím rozšíření EU o státy střední a východní Evropy odehrávala jen okrajově a nedocházelo k žádným výrazným posunům. Mezi nejpozoruhodnější rozhovory a výměny názorů, o kterých Josef Kreuter v této kapitole referuje, je setkání s francouzským velvyslancem při EU Pierrem de Boissieu, který se o vývoji a budoucnosti EU vyjadřoval brilantně, drsně a bez obalu. Z dnešního hlediska je zajímavé číst názor, že společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika se neobejde bez vojenské síly a vůle ji použít. Jak vidno, debata, kterou EU prožívá dnes v souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině, byla palčivou už před 26 lety, aniž se od té doby cokoli základního změnilo.

Sobotní varšavský výrok amerického prezidenta Joea Bidena, že ruský prezident Vladimir Putin „nesmí zůstat u moci“,

vyvolává emotivní reakce nejen v Rusku. Tím spíš, že se Američané snaží slova svého prezidenta dodatečně – a dosti úporně

– uvádět jaksi na pravou míru, což má spíše opačný efekt. Ministr zahraničí Anthony Blinken proto při návštěvě Izraele

vysvětloval, že „součástí strategie Spojených států není změna režimu v Rusku – a ostatně ani nikde jinde“.

Churchill vyhrál válku. Ale prohrál hned první demokratické volby po ní. Voliči

neprojevili žádnou vděčnost a dali přednost populistům a jejich slibům před

tvrdým a odhodlaným válečným premiérem. Až odezní sláva, kterou si Petr Fiala

vydobyl zásadovým a odvážným jednáním během ruské agrese, dolehnou na něj

s plnou silou staré i nové problémy. To bude skutečná zkouška kvality vládnutí.

Válka na Ukrajině představuje pro Evropskou unii nepochybně lekci. A to

lekci velmi drahou, velmi nepříjemnou, ale do určité míry potřebnou.

Přesto se nedokážu ubránit dojmu, že se veškeré debaty o znovunalezené

jednotě soustředí pouze kolem jednoho faktoru. Společné bezpečnosti.

Taková debata je plochá a zcela opomíjí, že Evropská unie nejen není

schopna se bránit, ale rovněž rychle ztrácí postavení ve světě.

V multipolárním světě, v němž se nacházíme, je to krajně nepříjemný

vývoj, který by se nám mohl zle nevyplatit.

Ve středu večer většinu z nás těžce zasáhla zpráva o úmrtí Madeleine Albrightové

(1937–2022), bývalé ministryně zahraničních věcí Spojených států (1997–2001),

první ženy, která tento úřad zastávala. Albrightová však byla mnohem víc než jen

„americká politička“. Coby rodačka z pražského Smíchova byla po celou svoji

politickou kariéru vášnivou zastánkyní zájmů České republiky, které svým vlivem

a svou mocí dopomohla k tomu nejcennějšímu, čeho naše země od listopadu

1989 dosáhla, tj. členství v Severoatlantické alianci. Opakují-li prakticky všechny

nekrology, že nebýt jí, stala by se ČR členem aliance, pokud vůbec, mnohem

později, mají nepochybně pravdu. Teď je Madeleine Albrightová mrtvá, a proto je

čas se za jejím životem a politickou kariérou ohlédnout

Autor:

Německá strana Zelených (Die Grünen) je součástí německé vlády, která přijala

ambiciózní plán na posílení obranného rozpočtu, stejně jako schválila dodávky

zbraní pro Ukrajinu. Navíc se musí smířit i s vyjednáním o dodávkách

zkapalněného plynu od „amerických technokratů“. To je přitom jen část změn ve

stranické politice německých Zelených, s nimiž část straníků nesouhlasí. Pro

německé Zelené je přístup k válce na Ukrajině tvrdou zkouškou, která může

stranu posílit, ale i totálně rozložit.