Fade in Rubín

„Ty nemáš vůbec žádnou osobnost… To myslím, jako v dobrým.“

On a ona, úspěšná umělkyně a herec, do jejichž života vstoupí dvě mladé - holky. (Není to ageismus?) Všichni navzájem se o sebe zajímají - žijí přece tak vzrušující životy. Zajímají se ale skutečně o sebe navzájem, nebo o představy, které o sobě navzájem mají?

Století ryb je století lidí, kteří chladně pozorují. Toto století pomalu končí. Ještě, že už to máme za sebou! Fakt? 

Temně pulzující inscenace inspirovaná Rozhovory s přáteli Sally Rooneyové i každodenními rozhovory s přáteli a se sebou samými. Vstupte do pozadí století ryb. 

„Ty nemáš vůbec žádnou osobnost… To myslím, jako v dobrým.“

On a ona, úspěšná umělkyně a herec, do jejichž života vstoupí dvě mladé - holky. (Není to ageismus?) Všichni navzájem se o sebe zajímají - žijí přece tak vzrušující životy. Zajímají se ale skutečně o sebe navzájem, nebo o představy, které o sobě navzájem mají?

Století ryb je století lidí, kteří chladně pozorují. Toto století pomalu končí. Ještě, že už to máme za sebou! Fakt? 

Temně pulzující inscenace inspirovaná Rozhovory s přáteli Sally Rooneyové i každodenními rozhovory s přáteli a se sebou samými. Vstupte do našich rozhovorů, které inspirovali její vznik. 

Herce Jirku Knihu můžete v Rubínu momentálně vidět ve dvou inscenacích: Traktát o stepním vlku (autodráha) a Jenom matky vědí, o čem ten život je. Proč je pro něj Rubín srdcovka, co ho na daných inscenacích baví a jak se pere s koronavirovým obdobím? O tom si s ním popovídal moderátor podcastu Jirka Ondra. 

„Prosím tě, až umřu, řekni mi to.“

Bylo nebylo. Jednou večer děti zavedly své rodiče do lesa a nechaly je tam. Děti rodiče v lese občas navštěvovaly, a divily se, proč chtějí rodiče domů, když se v lese mají skoro tak dobře, jako doma. Nakonec všichni museli vylézt na vysoký strom, aby se rozhlédli, jestli neuvidí v dálce světýlko.

Autoři staví klasickou pohádku naruby a tvoří prostor pro vnímání tragikomičnosti stařecké demence. Inscenace hledá naději ve vztahu dvou generací, cestu hlubokým a neprobádaným alzheimerovským lesem a nabízí očistu skrze komiku. 

Jak a proč? Nahlédněte do zákulisí této inscenace, tentokrát okem odborníků!

 „Prosím tě, až umřu, řekni mi to.“

Bylo nebylo. Jednou večer děti zavedly své rodiče do lesa a nechaly je tam. Děti rodiče v lese občas navštěvovaly, a divily se, proč chtějí rodiče domů, když se v lese mají skoro tak dobře, jako doma. Nakonec všichni museli vylézt na vysoký strom, aby se rozhlédli, jestli neuvidí v dálce světýlko.

Autoři staví klasickou pohádku naruby a tvoří prostor pro vnímání tragikomičnosti stařecké demence. Inscenace hledá naději ve vztahu dvou generací, cestu hlubokým a neprobádaným alzheimerovským lesem a nabízí očistu skrze komiku. 

Jak a proč? Nahlédněte do zákulisí této inscenace. 

Moderátoři Richard Fiala a Jiří Ondra spolu s mistrem zvuku Davidem Ouporem vám prozradí, proč byste si neměli nechat ujít tuto zvukovou dávku vaší divadelní srdcovky!