Máša má mámu. Máma má Míru. Míra má Magdu, Magda má Marka, Miloše, Martina a Milana, minimálně. Maglajs? Možná.

Poslyšte, přátelé, ptačí příběh!

Naplánujeme-li si nastolit neděli co neděli nový, neobyčejně nápaditý námět a nadto ho napěchovat novotvary načínajícími se ne nepodobně, náramně se nadřeme a navíc naznáme, že nemůžeme napsati „ne“. Negace neexistuje. Nedisponujeme-li „en“…

Generálmajor Günter a Günterova galánka, gymnastka Gudrun, gruntují. Günter v Gmündu, Gudrun v Grónsku. Gruntujíce googlují.

Dobrý den! Dodáváme další drobný děj. Dnes o dvou dobrosrdečných dívkách. Daně a Ditě.

Je jaro. Jupí! Jaterníky jukají z jehličí, jitřenka jásá. Jarda a Jarmila jdou jedlovím. Jarda ji jemně jme, Jarmila jihne. Jati jemnocitem, jsou jako jeden! Jímavé!

Vítejte. Velikonoční vyprávění ve vašem vysílání vás vyladí.

Zase mě oslovil. „Krásná dámo,“ povídá (takhle nebo velmi podobně vždycky začíná, tuší, jak si naklonit ženu), „nebylo by pár drobásků?“ A měl mě v hrsti. Těžko odmítnout pomoc někomu, kdo vám preventivně zalichotí tak nekompromisním způsobem.

Robert Fulghum napsal knížku Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. A já bych dodala: možná ani netřeba chodit do předškolního zařízení, stačí zajít na dětské hřiště. To je škola života! V kostce. Totiž v bábovičkách. A v herních prvcích. A v babičkách a v hrajících si prccích.

To mi řekněte, jakou mám vybírat muziku, v takovýhle době! Posteskl si na sociální síti můj kamarád Pavel, hudební redaktor. Dala jsem mu „like“. Cítím se totiž stejně. To mi řekněte, mohla bych se teď optat já vás, o čem mám psát optimistické fejetony. Když prohráváme, jak pravil Pavel.