Podivuji se těm, kteří dosáhli jakéhosi úspěchu, společenského postaveni, zbohatli a stanou se ve své povýšenosti i směšnými...

Nedovedu si představit mladou dámu, maminku, slečnu, aniž by měla u svého líbezného ouška bakelitovou krabičku zvanou mobil...

Jsou lidé, kteří tvrdí, že na světě není nic k smíchu. Že - werichovsky řečeno - sranda je chabou náplastí na starosti, které nám šlamastyky života skýtají.

Občas mně ovlivní náladu počasí, setkání s někým, kdo není milý mému srdci, nechtěně vyslechnuté řeči o ničem.

Zůstávám romantickým snílkem na cestě za obyčejností a posvátností života. Mé boty se dotýkají dlažby v ulici a radují se z každé vlídné písně.

Je to má vina, že opomíjím vzdělávání. Nechci si přiznat, že patřím do starého železa. Mám zmatek v mysli. Do mých letitých uší vlézají slova a výrazy, které nechápu...

V roce 1979 jsem se stal hostem pořadu Miloslava Šimka Zavěste prosím, volá Semafor. Do svých písní a epigramů jsem opatrně zasazoval satiru. Tak, abych vrchnost příliš nerozezlil...

Nechápu, proč se říká psí počasí. Miluji psí národ. Vždyť je to jediná společnost, které se můžeme svěřit se svými starostmi a nemusíme jí platit za lásku.

Valorizace je v háji, pár stovek mám v krabici. My se, bábo, nezblázníme, ležet budem v hospici...

Jaro přichází nenápadně. Ptáčci začali zpívat, objevují se první nesmělé květinky. Obouváme plátěnky, bagančata dáváme do sklepa. Přichází doba přezutí.