„Ale to nemuselo být,“ říkala babička. „Že si děláte škodu,“ doplňovala. Pak většinou dodávala: „Já se vám musím revanšovat.“ Jsem si ale jistá, že to tak doopravdy nemyslela. Proč se to domnívám? No vycházím z toho, jak se chovala, když dárek nedostala nebo když jí nepřipadal dost hodnotný. To uměla ohodnotit taky dost barevně. Buďto řekla, že ta věc není dost vert, nebo to byl prostě klumprt.

Plyne z toho jasná skutečnost, a sice že u nás v rodině jsme neuměli přijímat dárky. Neumí to spousta lidí, tak jsme v tom nebyli nijak vynikající. Přesto bylo předávání dárků u nás doma vždycky tak trochu trapné. Nevím, jak se mi povedlo se to odnaučit. Mám ráda dárky. Ať už ty, co dostávám, nebo ty, co dávám. Obojí stejně. Raduju se z každé maličkosti. Podle tradiční interpretace takového rysu v naší rodině by obliba dárků znamenala jistou míru chamtivosti. A to si o sobě nemyslím. Když jsem psala svou knížku zamyšlení O darech, docela pečlivě jsem to téma studovala v bibli. Tam toho o darech je! Nabyla jsem přesvědčení, že dárky jsou každopádně pozitivní záležitost. Dáváme jimi najevo přátelství, přízeň, lásku. Můžeme také dary dávat ze zištných důvodů. To ale nijak neoslabuje jejich obecně pozitivní přínos. Nejvíc mě blaží, že pozitivní přínos se přičítá oběma stranám – darujícímu i obdarovanému. (Teda darujícímu o něco víc.)

Když přijímám nějaký dárek, vždycky mi proletí hlavou připomínka babičky a jejích průpovídek. Letmo se zaleknu, jestli nepůsobím chamtivě, když se z dárku raduju, ale pak se oddám nadšení.

Dávat a dostávat je krásné a bohulibé. Co myslíte?