Myšlenka na den

Od dětí se lze učit skutečné bezstarostnosti. Žije-li dítě v prostředí, kde smí zůstat samo sebou, nemá žádné problémy. Nedělá si starosti o peníze, jídlo nebo šaty. Připomíná ptáky a lilie, jak o nich mluví Ježíš. Postačí mu, že vždycky dostane, co potřebuje. Nic si nemusí schovávat na jindy. Všeho hned využije nebo to rozdá dál. Vždycky má všeho dost.

Děti žijí v nádherné svobodě. Drobný dáreček jim dokáže způsobit obrovskou radost prostě proto, že jej v tu chvíli dostávají. Radost přítomného okamžiku se nezatěžuje smutnou minulostí nebo chmurnou budoucností. Dítě naplno prožívá "tady" a "teď", a proto mu každý moment přináší dar - a přijímá každou sebemenší radost.

Jeho žití v přítomném okamžiku způsobuje, že dítě nedělá rozdíl mezi hrou a vážnými věcmi. Svou hru bere nanejvýš vážně. Děti nevidí chyby jako katastrofu, protože počítají s odpuštěním tak samozřejmě jako s tím, že denně dostanou najíst.

Tato bezstarostnost se kousek po kousku ztrácí, jak maličké roste a stává se "dospělým". Život je náhle plný "problémů". Slovo "problém" je moderní variantou starostí, o nichž Ježíš říká, že si je nemáme dělat. Naše doba je dobou problémů - a ani nemůže být jiná. Všechno je najednou problematické, zapomněl-li člověk na to, že existuje Otec, jenž se o nás postará.

Jestliže se k němu vrátíme, vrátíme se k nádherné svobodě dítěte.

Když mi někdo vmete do tváře tento příkaz, jsem v rozpacích. V některých věcech budu asi chybovat do smrti, prostě se je nikdy nenaučím. Možná jsou to skutečnosti, které Bůh v mém případě nechce zázračně změnit. Zdá se mi, že to tak je. Třeba ten můj jazyk. Někdy je příliš ostrý. Já to tak zle nemyslím, jak to vypadá. Často si uvědomuju už v té chvíli, kdy své věty vyslovuju, že to je zase špatně, ale bývá to pozdě (i když jen o fous). Ne a ne se propracovat do té fáze, kdy mě to napadne právě těsně před tím, než svá ústa otevřu.

Pak se snaživě omlouvám a prosím o odpuštění. Několikrát se mi stalo, že mi postižený vmetl: „Tak už se to nauč nejdřív myslet a pak mluvit.“ Já bych opravdu ráda, ale nejde mi to. Já přece myslím, jinak bych ty své sarkastické jízlivé poznámky nepronášela, ale myslím jen do té chvíle, než mě napadnou a já je rychle vyslovím. Pak hned zase myslím, ale už na následky. Nemám to snadné. Když jsem byla malá, často jsem něco provedla, za co jsem se musela omluvit a slíbit, „Já už to víckrát neudělám.“ Teprve s touto frází byla omluva kompletní a uspokojivá. Mnoho let jsem se snažila tomu upřímně věřit. Pevně jsem si umiňovala, že už to opravdu víckrát neudělám. Ale bylo to marné. Jednou jsem zalhala a musela jsem se takhle omlouvat. Rozbrečela jsem se, že to nemůžu slíbit, protože bych lhala dvakrát.

Dlouho jsem to v sobě nosila jako ohromnou tíži té, která nemůže dosáhnout dokonalosti. Hluboce jsem prožívala bolest té, která stále opakovaně chybuje. A pak jsem si někde přečetla tu osvobozující větu, která říkala, že v některých věcech nejspíš budeme chybovat do konce života a že to nevadí. Musela jsem si ji přečíst několikrát, abych uvěřila, že skutečně čtu slova tohoto významu. Pak jsem brečela znovu. Balvany hanby se valily pryč z mého srdce a má duše rozepjala křídla k vítěznému letu. Jsem dostatečná, i když chybuju, i když se bezchybnosti nikdy nenaučím.

Možná jsou skutečnosti, které Bůh v mém případě nechce zázračně okamžitě změnit. Chce, abych se na něj musela obracet, abych se s ním musela radit, chce, abych ho žádala o pomoc. Protože tohle všechno on dělá rád.

Milí bratři a sestry, hezký den!
Markovo evangelium k nám v deváté kapitole promlouvá o tom, jak Ježíš oznamuje, co se stane na vrcholu jeho života: „Syn člověka,“ říká Ježíš, „bude vydán do rukou lidí a zabijí ho, ale po třech dnech vstane z mrtvých“. Učedníci však při následování Mistra mají na mysli a také na rtech něco jiného. Když se jich Ježíš ptá, o čem to mluvili, neodpovídají.

Věnujme tomuto mlčení pozornost: učedníci mlčí, protože se dohadovali o tom, kdo je největší. Mlčí ze studu. Jaký kontrast ke slovům Kristovým! Zatímco Ježíš jim svěřuje smysl svého života, oni mluví o moci. A tak jim nyní stud zavírá ústa, stejně jako jim předtím pýcha zavírala srdce. Ježíš však otevřeně odpovídá na slova vyslovená šeptem podél cesty: „Kdo chce být první, ať je poslední“. Chceš být velký? Udělej se malým, dej se do služeb všech.

Slovem, které je stejně prosté jako rozhodné, Ježíš obnovuje náš způsob života. Učí nás, že skutečná moc nespočívá v nadvládě silnějších, ale v péči o nejslabší.

Proto Mistr zavolá dítě, postaví ho mezi učedníky a obejme se slovy: „Kdo přijme jedno z těchto dětí v mém jménu, mne přijímá“. Dítě nemá žádnou moc: dítě je potřebné. Když se staráme o člověka, uznáváme, že člověk vždy potřebuje život.

My všichni jsme živí, protože jsme byli přijati, ale moc nám dává na tuto pravdu zapomenout. Jste živí, protože jste byli přijati! Pak se stáváme vládci, ne služebníky, a první trpí ti úplně poslední: malí, slabí, chudí.

Bratři a sestry, kolik lidí, kolik jich trpí a umírá kvůli boji o moc! Jsou to životy, které svět odmítá, jako odmítl Ježíše a ty, kteří jsou vyloučeni a umírají. Když byl vydán do rukou lidí, nenašel obdjmutí, ale kříž. Přesto evangelium zůstává živým a nadějným slovem: Ten, který byl zavržen, vstal z mrtvých, je Pán!

Umím v těch nejmenších rozpoznat Ježíšovu tvář? Starám se o své bližní a velkoryse jim sloužím? A děkuji těm, kteří se starají o mě?

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-09/angelus.html

Prožila jsem velkou výzvu svému kritickému myšlení. Jedna milá duše mi poslala svůj literární pokus. Chtěla, abych si dílko přečetla a posoudila, smí-li usilovat o jeho uveřejnění. Chtěla znát můj názor. Nestalo se mi tak poprvé a asi ani naposled. Četla jsem už mnoho literárních prvotin a mé čtenářské zážitky byly opravdu rozmanité. Posuzování cizích příběhů nebo veršů je opravdovou školou kritického myšlení.

Jak snadno bych mohla sklouznout do nekritičnosti, protože autor díla mi byl sympatický a já bych ho nechtěla svým negativním posudkem zarmoutit. Tím bych mu ovšem neprospěla. Potřebovala jsem opravdu důkladně přečíst text a zamyslet se nad tím, co na to řeknu, jak zhodnotím jeho úroveň. Pokusila jsem se navrhnout další postup prací na textu a nějaké knihy, které by si měl autor přečíst, protože v nich byly podobné příběhy s podobnými zápletkami, jen daleko lépe zpracované.

Nejlíp by mi asi šel kritizující přístup. Prostě bych to rozcupovala na kusy, smetla z povrchu zemského, bez lítosti se vysmála všem chybám ve vedení děje, v chatrnosti zápletek, v bídné slovní zásobě a nepřesvědčivých dialozích. Jenže to by autorovi nepomohlo a já bych z toho nejspíš měla pachuť, protože dobře vím, že takhle se to nemá dělat.

A tak jsem opravdu důkladně pročetla text a zamýšlela jsem se nad tím, co řeknu. Modlila jsem se za laskavost a moudrost. To nikdy neškodí. A pak jsem napsala svůj posudek. Po odeslání jsem se trochu obávala, jaká bude reakce, protože nikdy nevím. Každý autor se tak trochu ztotožňuje se svým dílem, protože do něj vložil kus své duše a každou připomínku bere osobně. Chápu to. Raději sama píšu, než abych posuzovala knihy druhých. Zdá se mi to pohodlnější. Možná jsem k tomu povolána. A taky to může být vysvětlení, proč mě vlastně štve, když se musím kriticky zabývat cizími příběhy a nemám pak čas na ty své. Jedno však vím jistě. Cvičit se v kritickém myšlení velice prospívá mé pokoře a laskavosti, a tak děkuji Bohu za každou příležitost. Jak se cvičíte v kritickém myšlení vy?

Pouť do Medjugorje

Možná bych dnes mohla začít otázkou: „Kdo z vás byl v Medjugorje nebo aspoň ví, kde leží?“ Většinou byste věděli, že je to poutní místo, malá vesnička v Bosně a Hercegovině, kde se v roce 1984 začala zjevovat Panna Maria dětem. No a řada z vás, by – navzdory různým názorům – stejně jako já povzdechla, jak úžasné a promodlené místo to je.

Do Medjugorje jsem jela poprvé asi před sedmi lety. Jela jsem tam víceméně ze zvědavosti, plná očekávání, protože o tom místě kdekdo kolem mě hovořil. Nechci popisovat, co všechno jsem tam tehdy já, nevěřící Tomáš, prožila a co pro mě měla Panna Maria připravené. Každý z nás je jedinečný, pro každého z nás má tedy připraveno něco jiného. U mne to bylo silné, a trvalo sedm let, než jsem vše zpracovala, prožila, pochopila - a letos se tam po letech vrátila. Tentokrát jsem už jela bez očekávání, zcela odevzdaná. Věděla jsem, že se vracím k odpočinku do náruče Panny Marie, kam mě zavolala. Těšila jsem se z toho pocitu jako malé dítě.

Trochu jsem se bála, jak v tom horku vyšlapu oba kopce, Podbrdo a Križevac; byla jsem však překvapená, jak lehce se mi stoupalo vzhůru. Pamětníci popisovali, když tenkrát děti běžely za Marií, že se cítily, jako by je sama nadnášela. Navzdory věku jsem se tak cítila i já. S velkou pokorou jsem sledovala bosé poutníky, kteří s modlitbou na rtech nesli své prosby a naděje. Poutavé bylo vyprávění sestry Ivanky při setkání v klášteře, která když nám se zápalem vyprávěla o době prvního zjevení svýma očima, očima tehdy třináctileté dívky. Nikomu svůj příběh nenutila, ale popisovala jej tak živě a s takovou radostí, že nás zcela vtáhla do děje. Ona sama je věrným důkazem toho, že kde je Duch svatý, tam je radost. Láska, která z Ivanky svítí, to dosvědčuje. Vidím ji jako světýlko, hořící pokorně, ale jistě; je si jisté, že ví, proč.

Pro posílení víry a sebevědomí křesťana doporučuji prožít večerní modlitby v amfiteátru za kostelem. Je to čas, kdy se tisíce lidí polohlasem modlí společně růženec, každý svým jazykem a bez potřeby tlumočníka. Jednotlivé verše znějí jako sloky písně, jež do sebe zapadají a znějí jako chorál, nesoucí se v tichu krajinou mezi horami. Pokoj a klid, který vládne celým místem, je vskutku Boží.

Při cestě od sochy ukřižovaného Krista ke kostelu jsem prosila o požehnání do dalších let. Když jsem zvedla oči, uviděla jsem duhu. Vyfotila jsem si ji. Řeknete si, co je na duze divného. Inu, je. Ono totiž už dlouho nepršelo a bylo horko.  Napadá mě, že to byla předzvěst dnů, které nyní prožíváme: Přívaly vod z nebe i na zemi. Hlavou mi bleskla slova proroka Izajáše ze čtyřiapadesáté kapitoly: "Na maličký okamžik jsem tě opustil. V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin.“ A následuje: „I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník." Kdo četl knihu Genesis, ví, že Bůh svůj slib zpečetil duhou; ten mi ta duha připomněla.

A tak, moji milí, nevěste hlavu, pokud právě teď prožíváte těžký čas a zdá se, že Bůh zapomněl a porušil smlouvu o přívalech vod. Nezapomněl. Je stále s námi. Raduje se i pláče s námi stejně jako Maria. Tak se schovejme v modlitbě růžence na malou chvíli pod její plášť a odpočiňme si jako v mámině náruči. A vězte, že zase bude lépe.   Tamara Suchánková

Jaká je naše křesťanská víra? Řekli bychom o ní, že je silná a v pořádku? Nebo? A je nějaká míra, která by nás buď uklidnila, ano, dobré, stačí? Nebo naopak zneklidnila – a jejda, to je málo, musíte přidat?

Ostatně, i Ježíšovi učedníci žádali svého Mistra, aby jim dal větší porci víry. Neuspěli, ještě jim barvitě sdělil, jak je jejich víra mrňavá.

Co s tím?

I o tom je Myšlenka na den, kterou uslyšíme od Daniele Ženatého.

Není sporu o tom, že člověk se nejlépe učí dobrým příkladem. Je jednodušší si vzpomenout, jak někdo něco udělal nebo neudělal než vybavit si poučku o tom, co by mělo být správně. Některé filmové scény se natolik vryly do mé paměti, že když se v opravdovém životě ocitám v podobných situacích, připadám si jako filmová herečka a cituji její roli doslova. Někdy se to nepovede. Bude to asi tím, že ostatní účastníci životní scény ten film neviděli a nevědí, v jaké kontextu se cítím já. Už se mi stalo, že jsem jako omluvu a vysvětlení zároveň musela pořádat domácí promítání.

Někdy se však ocitáme v situacích, na něž nás žádný film nepřipravil. Žádná kniha nepopisovala to, jak se právě cítím, a pokud ano, nelíbilo se mi, jak hrdinka reagovala. Například mdloby ve svém repertoáru opravdu nemám.  V takových chvílích se snažím ze svého mozku, jak z nějakého vyhledávače vydolovat něco použitelného. Čemu se podobá to, co právě prožívám? Jak by reagovala má oblíbená filmová nebo knižní hrdinka? A nic použitelného mě nenapadá. Co teď?

Já vím, že je to strašně obligátní. Vůbec nejsem originální, přičemž já ráda bývám. Jenže na nic lepšího jsem ještě nikdy nepřišla. Vždycky mě při hledání řešení napadne ta jediná otázka: Jak by jednal Bůh? Respektive: Jak jednal? Protože nespočet situací, v nichž už jednal a dal mi příklad, přece z bible znám. I kdybych si nevzpomněla na žádnou podobnou konkrétní situaci, zkoumám jeho charakter. Jak uvažuje někdo, kdo bezpodmínečně miluje, kdo je mistr světa v odpouštění a velmistr milosti? Ano, bývá to těžké a vůbec se mi nechce tak jednat. Já totiž nejsem jako on. Ale strašně moc bych chtěla být. A tak bojuju sama se sebou a svými sklony a nutím se k rozhodnutí reagovat jako on. Když to zvládnu, vím, že jsem zvolila dobrou reakci. A že možná, opravdu jen malinko, jsem se přiblížila k té podobě, do níž chci dorůst.

Drazí bratři a sestry, hezký den! 

Evangelium podle Matouše nám v osmé kapitole říká, že Ježíš se učedníků poté, co se jich zeptal, co si o něm lidé myslí, přímo ptá: „Ale za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpovídá jménem celé skupiny: „Ty jsi Kristus“, tedy „ty jsi Mesiáš“. Když však Ježíš začne mluvit o utrpení a smrti, které ho čekají, sám Petr oponuje a Ježíš ho tvrdě pokárá: „Odstup ode mne, Satane! - nazývá ho Satanem - vždyť ty neuvažuješ podle Boha, ale podle lidí“.

Při pohledu na postoj apoštola Petra se i my můžeme ptát, co to vlastně znamená znát Ježíše.

Petr totiž na jedné straně reaguje dokonale, když Ježíšovi říká, že on je Kristus. Za těmito správnými slovy se však stále skrývá způsob myšlení „podle lidí“, mentalita, která si představuje silného, vítězného Mesiáše, který nemůže trpět nebo zemřít. Slova, kterými Petr odpovídá, jsou tedy „správná“, ale jeho způsob myšlení se nezměnil. Stále ještě musí změnit své smýšlení, ještě se musí obrátit. 

A to je důležité poselství i pro nás. Vždyť i my jsme se o Bohu něco naučili, známe nauku, správně odříkáváme modlitby a třeba na otázku „kdo je pro tebe Ježíš?“ odpovídáme dobře, nějakou formulkou, kterou jsme se naučili v katechismu. Jsme si však jisti, že to znamená, že Ježíše skutečně známe? K poznání Pána totiž nestačí o něm něco vědět, ale je třeba ho následovat, nechat se zasáhnout a proměnit jeho evangeliem. To znamená, že jde o vztah s ním, o setkání. O Ježíši mohu vědět mnoho věcí, ale pokud jsem se s ním nesetkal, stále nevím, kdo Ježíš je. Je třeba tohoto setkání, které změní váš život: změní způsob, jakým jste, změní způsob vašeho myšlení, změní vztahy s bratry a sestrami, ochotu přijímat a odpouštět, změní vaše rozhodování v životě. Všechno se změní, pokud jste skutečně poznali Ježíše! Všechno se změní.

Bratři a sestry, luteránský teolog a pastor Bonhoeffer, oběť nacismu, napsal: „Problém, který mě nikdy nenechá klidným, je problém, jak poznat, co je pro nás dnes vlastně křesťanství, nebo dokonce kdo je Kristus“. Bohužel mnozí si tuto otázku už nekladou a zůstávají „v klidu“, spí, dokonce i daleko od Boha. Místo toho je důležité položit si otázku: nechávám se znepokojovat, ptám se sám sebe, kdo je pro mě Ježíš a jaké místo zaujímá v mém životě?

Kéž nám s touto otázkou pomůže naše matka Maria, která Ježíše znala tak dobře. 

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-09/angelus-15-9-24.html

Seděla jsem v sobotu ráno po snídaní u kuchyňského stolu a marně jsem se pokoušela zaplnit všechny čtverečky těmi správnými čísly. Chtěla jsem si jen tak zaluštit, než půjdu po své práci v domácnosti. Myslela jsem si, že si zklidním mysl, uspořádám plány na další hodiny a potěším svého ducha tím, že aspoň v tomto sudokovém čtverci je všechno na svém místě. Jenže jsem se zasekla a nemohla jsem dál. Možná jsem někde udělala chybu! Nebo jsem si nevšimla něčeho, co je úplně zřejmé… Probírala jsem řady i sloupce čísel, ale nemohla jsem přijít na to, co kam patří.

Celá zmořená jsem se narovnala a sundala si brýle, abych si mohla protřít oči. Takhle jsem si to nepředstavovala. Chtěla jsem své zálibě věnovat jen pár minut a pak se věnovat povinnostem. Koš na prádlo byl plný, v ledničce čekala krásná hovězí žebra, abych je strčila do hrnce a nechala na nejmírnějším plamenu celé dopoledne vařit. Pak bylo potřeba proběhnout bytem a věci, které nejsou na svých místech, na jejich místa dát. Kytkám ve vázách vyměnit vodu, zalít rostliny v květináčích, utřít prach. Nic zvláštního, nic obtížného, jen takové drobnosti, které je potřeba občas v domácnosti vykonat, aby domov zůstával domovem. „Asi toho nechám,“ pomyslela jsem si, „nemůžu už ztrácet čas, za chvíli bude poledne,“ zapřeháněla jsem si. Tak nějak by to řekla moje maminka, kdyby mě viděla, jak tu sedím u stolu a luštím si sudoku, což bych správně směla až po obědě, až bude všechna domácí práce hotová. Ale strašně se mi nechtělo přijít o ten pocit štěstí, kdy jsem čtverec sudoku doluštila a všechno bylo v pořádku. „Co kdybych se mrkla do nápovědy?“ Ta myšlenky projela mou hlavou jako blesk.

„Ne, to nejde,“ zazdálo se mi, že musím říct. „Proč ne?“ hádala se má duše sama se sebou. Nesedím přece nad písemkou a nehledám nápovědu, abych podváděla.  Jen si tu luštím pro zábavu a potřebuju pomoc. Požádat o pomoc přece není ostuda. Co já to všechno v té hlavě nosím? „Když něco nevíte, tak se zeptejte, student má právo na blbost.“ To byl někde v hloubi mých vzpomínek pan profesor Horák. Ach, já bych dnes řekla, že každý má právo požádat o pomoc, když něco neví. Nikdo přece nemůže očekávat, že bude dokonalý. To je jedině Bůh.

A tak jsem si nalistovala nápovědu a mrkla na první tři čísla v prvním řádku. Jedno z nich mi chybělo. No hurá, najednou jsem uviděla souvislost, která mi předtím unikala a sudoku jsem doluštila v malé chvilce. Pocit úlevy se rozlil v mé duši a s lehkou hlavou jsem vyrazila do koupelny vyprázdnit koš se špinavým prádlem. Cítila jsem se šťastně.