Jednou naše Adélka hrozně plakala. Nevím už přesně, co hrozného se jí stalo. Možná zakopla a odřela si kolínko, možná hluboce prožívala nějakou křivdu nebo vyhodnotila nějakou okolnost jako velmi negativní. Byla to tehdy malá holčička těsně předškolního věku. Slzy jako hrachy jí stékaly po tvářičkách a byla k neutěšení. Skoro se mi zdálo, že je tak ponořena do svého žalu, že ani nevnímá má slova, kterými ji chci přivést na jiné myšlenky.

Říkala jsem si, že ji nechám se vyplakat. Uleví se jí a bude zase dobře. Tak jsem se pohodlně posadila, Adélku vzala na klín a nechala ji vzlykat. Po nějaké chvíli mě to přestalo bavit. Znovu jsem zkoušela promlouvat k žalostné dušičce, ale vypadalo to, jako bych svou útěchou její vzlyky ještě provokovala.  Všechny mé pokusy ji uklidnit přicházely vniveč. Cítila jsem se bezradně a taky bezmocně. Obávala jsem se, že jestli bude ještě chvilku brečet, naštvu se. Bylo mi jasné, že tím bych všechno ještě zhoršila, ale tehdy jsem ještě nebyla tak trpělivá, jak jsem teď.

Zachránila mě její starší sestra. Vtrhla do místnosti jako vítr a viděla vzlykající Adélku v mém náručí a bystře vyhodnotila výraz v mém obličeji. Vykřikla: „Adélko, dostaneš dárek!“ Překvapeně jsem na ni pohlédla, ale neměla jsem čas se na nic ptát. Adélka přestala brečet, jako když utne. Vcucla slzy. „Jo? A kdy?“ zeptala se Adélka. „Hned zítra, že jo, maminko?“ nenechala se vyvést z konceptu Anička. Souhlasila jsem. Co mi také zbývalo. Evidentně to fungovalo. Stačilo jedno správné slovo. Jen vždycky vědět, které to je.