Uvažuju o tom, že když se ocitám na krásných místech, často tam myslím na Boha a zdá se mi, že jsem mu nějak blíž. Přisuzuju mu autorství vší té obklopující krásy, většinou ji beru osobně a není těžké prožívat vděk a cítit se milovaně.

V létě jsme brouzdali jedním starobylým moravským městem. Bylo vedro a kameny dlažby i zdi domů sálaly načerpaným teplem. Zabočili jsme do parku pod rozložité koruny stromů ke klikatící se říčce. Bylo tam taky vedro, ale o poznání snesitelnější. Kdyby břehy říčky byly schůdnější, kdyby voda v ní plynoucí byla jen o trochu čistší, asi bych se neudržela a vlezla do proudu. Šli jsme, šli a najednou jsme uviděli nádherný div. Z hradební zdi založené na skále tryskal mohutný proud vody a dopadal dolů do fontány. Cestou se proud rozbíjel o kameny, které mu stály v cestě, tříštil se na menší kapky a na vodní tříšť, která osvěžovala vzduch v okolí. Nedokázala bych si vymyslet nic krásnějšího. Posadili jsme se na kameny na okraji nádrže a nechali si na nohy dopadat drobné kapky chladivé vody. Hluk tříštící se tryskající vody nás odclonil od všeho okolního ruchu. Ocitli jsme se v oáze.

Hned jsem věděla, že Bůh je tam se mnou. Přála jsem si mít něco takového v dosahu svého bydliště. Ach, tam bych chodila snad každý den. Možná jsou v mém okolí podobně krásná místa. Jistě, že jsou, stačí se rozhlédnout. Možná si potřebuju naordinovat čas k jejich návštěvě, protože jen tak se tam nevydám. Což je divné, když uvážím, že se na krásných místech cítím Bohu blíž.

Máte nějaké své krásné místo, kde jste si s Bohem „blíže“?