Smetanová mlékárna v Chocni slaví 90 let. Není velká a stojí uprostřed města mezi rodinnými domky. Také atmosféra uvnitř je rodinná. Vyrábí se tady tři základní produkty: smetanový jogurt, tradiční pomazánkové (máslo) a tvaroh. Že s nevelkou produkcí obstála a obhájila své místo v regálech, je výsledek práce a nadšení mnoha lidí.  A obstála nejen na domácím trhu. Mlékárna vyváží své zboží do Polska a na Slovensko a dvakrát do měsíce posílá zásilku i na Seychely.

Tentokrát jsme vyrazili do terénu s Oblastní charitou a zajeli za těmi, kteří mají už svůj aktivní pracovní život za sebou, přesto mají stále co říct i nám, mladším. A jedno mají všichni společné. Chtějí dožít doma. A v tom jim pomáhají pečovatelky z Oblastní charity Pardubice.

Františku Bečkovi z České Třebové bylo naděleno talentů hned několik. Maluje, dělá sochy z kamene, zpívá a hraje na hned několik hudebních nástrojů. V umělecké kovařině pak tvoří i věci téměř nevídané. Kované sochy.

V našem kraji máme jednoho z nejlepších řezbářů motorovou pilou na světě. Je to Radek Smejkal z Pardubic. V těchto dnech dokončuje betlémy, které budou o adventu zdobit náměstí v Chrudimi a v Nasavrkách.

Češi začínají vířivkám přicházet na chuť a pořizují si je na zahrady a terasy. My jsme se v továrně v Dolní Dobrouči podívali, jak se vířivky vyrábějí.

Dominika Flídrová a Andrea Dostálová začínaly s výrobou přepuštěného másla - ghí doma v kuchyni na jedné plotýnce. Nejlepší kamarádky a teď už také úspěšné podnikatelky z Vysokého Mýta tak ale objevily díru na trhu. A zároveň vrátily do českých kuchyní něco, co bývalo jejich nedílnou součástí.

Děda Václav se opravářem kol vyučil a za první republiky kola prodával jako podomní obchodník. Na jednom kole jel a rám druhého si pověsil na ramena. Později měl i svoji značku Peškov, slibně rozjetou živnost ale ukončil rok 1948.

Letošní velká úroda ovoce nahrává palírnám. Například palírna ve Žlebských Chvalovicích jede podle svého majitele Jaroslava Kutílka i šestnáct hodin denně, a tak to bude minimálně do Vánoc.

Keramikovi Miloslavu Chaloupkovi bylo pouhých 15 let, když si poprvé sáhl na keramickou hlínu. A ta se pak stala jeho profesí i celoživotní vášní. Tvrdí, že práce s keramikou je alchymie, že si tvůrce nikdy nemůže být jist, jak jeho úsilí dopadne.

Jeho cesta k verpánku začala u historického šermu. Kdy si musel občas něco ušít nebo obšít kůží. Šil různé tlumoky a brašny a nějaký čas také dobové čutory na vodu. Ty byly jenom z kůže, ušité tak, aby netekly. A tehdy si také ušil první boty.