Trochu smolař. Formu měl Pavel Michálik na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let náramnou, s ostravským Baníkem získal dva mistrovské tituly, přesto přišel o tři velké turnaje. Na evropský šampionát v roce 1976  cestoval jako dodatečně povolaný náhradník až do Bělehradu na finále s Němci, o čtyři roky později ho z nominace na EURO v Itálii vyřadilo zranění, na olympiádu do Los Angeles československá reprezentace nakonec neodletěla, protože socialistické země ji na příkaz Moskvy bojkotovaly.

Zkoušky udělal a licenci hráčského agenta po naléhání svého někdejšího spoluhráče ze Ženevy Waltera Fernandeze získal, ale založit si vlastní agenturu ho příliš nelákalo. Vrhnul se po hlavě do projektu lyžařského a sportovního areálu Obří sud v Javorníku, ale projekt zkrachoval. „Banka nám ho sebrala a šlus. Musel jsem si olízat velké rány a lížu si je dodneška,“ přiznává v další epizodě pořadu Kopačky na hřebíku bývalý kapitán pražské Sparty i české reprezentace Václav Němeček, který se tak raději upnul na obchodování s vínem. Především francouzským, což bylo a vzhledem k jeho fotbalovým štacím logické.

Vletěl do velkého fotbalu jako uragán. Jedna sezona v dresu Klokanů a pět ligových zápasů navrch v té další mu stačily, aby ho zlanařila Sparta. Silná a velkými jmény nabitá, takže se v Lize mistrů probojovala v ročníku 2001/2002 ze základní skupiny do další fáze nejlukrativnější evropské klubové soutěže.  S Lukášem Hartigem v sestavě, klukem, který ještě před půldruhým rokem kopal krajský přebor ve Velimi.

Paradox? Určitě. Deset ligových sezon  prožil v pražské Dukle, které dopomohl ke třem mistrovským titulům, dvěma primátům v Československém poháru a postupu do čtvrtfinále někdejšího Poháru UEFA. Rok oblékal dres Slavie, s níž skončil ve federální lize na třetí příčce, takže si „sešívaní“ zahráli na evropské pohárové scéně. Po skončení aktivní kariéry ovšem Oldřich Rott zakotvil v pražské Spartě. Už přes dvě desetiletí je totiž zlatý olympionik z fotbalového turnaje pod pěti kruhy v Moskvě manažerem sparťanského tréninkového centra na Strahově.

Má pravdu… Na světě není nejspíš jiný gólman, který by vstřelil v ligovém zápase gól ze hry a také dokázal zlomit tyč své brány. „Najděte mi druhého,“ vyzývá Zdeněk Zlámal i posluchače podcastu Kopačky na hřebíku, aby zkusili objevit někoho, komu se povedly podobné unikátní kousky hodné zápisu do Guinessovy knihy rekordů.

Sestavu Bílého baletu i po dvaceti letech odříká, jako když bičem práská. Aby ne, vždyť to byl slavný tým Galácticos. Francouz Zidane, Portugalec Figo, Angličan Beckham, Brazilec Ronaldo… „Ale také Raul, Roberto Carlos, Salgado, mezi tyčemi brankářská legenda Casillas,“ přidává Štěpán Vachoušek další a další jména hvězd světového fotbalu.

„Nejspíš mi nemohl zapomenout, jak jsme jeho Nizozemce na evropském šampionátu v Portugalsku vyřadili. Proto mi to asi poté v Petrohradě spočítal,“ rozesmál se Pavel Mareš s jistou hořkostí ve tváři při vzpomínce na někdejšího trenéra „Oranje“ Dicka Advocaata. Právě jeho příchod do Zenitu totiž znamenal konec Marešova angažmá v městě na Něvě. „Někdy si říkám, že jsem se to měl ještě zkusit. Vždyť hned po mém odchodu vyhrál Zenit ruskou ligu, Pohár UEFA a nakonec i Superpohár UEFA. Odcházet jsem přitom nemusel, protože jsem měl ještě rok platnou smlouvu,“ vrací se někdejší obránce Bohemians, Sparty a české reprezentace Pavel Mareš v dalším díle pořadu Kopačky na hřebíku o patnáct let do minulosti.

Co ten se toho na ligových trávnících navyváděl… Klidně přerušil utkání, aby se hráči mohli na stadionu brněnské Zbrojovky podívat na mexické vlny vzdouvající se na tribunách. Jindy poklekl, aby  Petroušovi vlastnoručně zavázel tkaničku na kopačkách, v Liberci zase honil po hřišti divokou kachnu, která přiletěla od Nisy a usadila se v šestnáctce před brankářem Maierem. „Fotbal by měl sloužit k tomu, aby se lidé bavili. A já se o to snažil, i když jsem za to od komise rozhodčích slíznul tolik flastrů, jako žádný jiný sudí,“ směje se při narážce na citované historky Pavlín „Paša“ Jirků, šoumen, nad kterého na ligových trávních nebylo a který byl dalším hostem pořadu Kopačky na hřebíku.

Před slavným Aztéckým stadionem v Mexico City odhalili po světovém šampionátu v sedmdesátém roce jeho sochu. Mexičtí pořadatelé totiž vybrali z každého týmu startujícího na devátém mistrovství světa nejlepšího hráče, jehož skulptura měla navěky věků připomínat fotbalový Mundial, který jejich země hostila. Z československé reprezentace padla volba na Ladislava Petráše.  Zákonitě.  Vždyť nezkrotný enfant terrible z bratislavského Interu to byl, kdo v úvodním šampionátovém duelu v Guadalajaře vstřelil gól Brazilcům, Laci Báči, jak mu spoluhráči i fanoušci familiárně přezdívali, se střelecky prosadil i v druhém utkání proti Rumunsku. A kdyby jen to, on po každém vstřeleném gólu doběhl k postranní čáře, poklekl a pokřižoval se.